Úloha nadřazených autorit

„Je totiž Boží služebnicí tobě k dobrému. Děláš-li však to, co je špatné, boj se.“ — ŘÍMANŮM 13:4.

1, 2. Jak se mnozí z křesťanstva zapojili do revoluční činnosti?

PŘED dvěma lety vyvolalo shromáždění biskupů v Londýně rozhořčený úvodník v New York Post. Shromážděním byla Lambethská konference, jíž se zúčastnilo přes pět set biskupů anglikánského vyznání. Rozhořčení vyvolala rezoluce vydaná konferencí, kde se vyjadřovalo pochopení pro lidi, „kteří po vyčerpání všech jiných prostředků zvolili ozbrojený boj jako jedinou cestu k dosažení práva“.

² Post napsal, že je to vlastně schválení terorismu. Biskupové se však pouze připojili k rostoucímu trendu. Jejich postoj se nijak nelišil od postoje katolického kněze v Ghaně, který doporučil partyzánskou válku jako nejrychlejší, nejjistější a nejbezpečnější cestu k osvobození Afriky, nebo od postoje afrického metodistického biskupa, který se zavázal, že povede „válku za osvobození až do hořkého konce“, nebo od postoje mnoha misionářů křesťanstva, kteří bojovali se vzbouřenci proti ustanoveným vládám v Asii a Jižní Americe.

Praví křesťané ‚se nestaví proti autoritě‘

3, 4. a) Jaké zásady porušují takzvaní křesťané, kteří podporují revoluci? b) Co zjistil jeden muž o svědcích Jehovových?

³ Ježíš řekl v prvním století o svých následovnících: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14) Každý takzvaný křesťan, který podporuje revoluci, je výrazně částí světa. Není následovníkem Ježíše. Není také ‚podřízen nadřazeným autoritám‘. (Římanům 13:1) Udělal by dobře, kdyby dbal na výstrahu apoštola Pavla, že „kdo se staví proti autoritě, zaujal postoj proti Božímu uspořádání; ti, kteří zaujali postoj proti tomu, obdrží svůj rozsudek“. — Římanům 13:2.

⁴ Na rozdíl od mnoha lidí v křesťanstvu nemají svědkové Jehovovi nic společného s ozbrojeným násilím. Jeden muž v Evropě to zjistil. Píše: „Když jsem viděl, co natropilo náboženství a politika, nadchl jsem se pro svržení ustáleného společenského řádu. Připojil jsem se ke skupině teroristů a dostal jsem výcvik v zacházení se všemi druhy zbraní; podílel jsem se na mnoha ozbrojených loupežích. Můj život byl stále v nebezpečí. Časem začalo být zřejmé, že svůj boj prohráváme. Měl jsem pocit marnosti, přemohla mě naprostá beznadějnost života. Pak zaklepala na naše dveře jedna svědkyně Jehovova. Pověděla mi o Božím království. Tvrdil jsem, že je to pro mě ztráta času, a navrhl jsem, aby si ji poslechla má manželka. Ta to udělala a bylo zahájeno domácí biblické studium. Nakonec jsem souhlasil, že se studia zúčastním. Slovy nelze vypovědět, jakou úlevu jsem pocítil, když jsem pochopil, jaká síla žene lidstvo ke zlu. Podivuhodný slib království mi dal naději, která mě posiluje, a smysl života.“

5. Proč zůstávají křesťané pokojně podřízeni nadřazeným autoritám a dokdy to tak bude?

⁵ Křesťané jsou vyslanci nebo zplnomocněnci Boha a Krista. (Izajáš 61:1, 2; 2. Korinťanům 5:20; Efezanům 6:19, 20) Jako takoví zůstávají neutrální ve sporech tohoto světa. Přestože se některé politické systémy zdají hospodářsky úspěšnější než jiné a některé dopřávají víc svobody než jiné, křesťané žádný systém nepodporují ani nestavějí výš než jiné. Vědí, že všechny systémy jsou nedokonalé. Je to „Boží uspořádání“, že existují dál, dokud vládu nepřevezme jeho království. (Daniel 2:44) Proto se křesťané pokojně podřizují nadřazeným autoritám a přitom přispívají k věčnému blahu jiných tím, že kážou dobré poselství o království. — Matouš 24:14; 1. Petra 3:11, 12.

Poslušnost zákona

6. Proč jsou mnohé lidské zákony dobré, přestože „celý svět leží v moci toho ničemného“?

⁶ Národní vlády stanoví soubory zákonů a většina těch zákonů je dobrá. Mělo by nás to překvapovat vzhledem k tomu, že „celý svět leží v moci toho ničemného“? (1. Jana 5:19) Ne. Jehova dal našemu praotci Adamovi svědomí, a tento vrozený smysl pro to, co je správné a nesprávné, se mnoha způsoby zrcadlí v lidských zákonech. (Římanům 2:13–16) Starověký babylónský zákonodárce Chammurabi předeslal svůj zákoník slovy: „Tehdy mě jmenovali, abych podporoval blaho lidu, mne, Chammurabiho, zbožného, bohabojného knížete, abych způsobil, že v zemi zavládne právo, abych zahubil ničemné a zlé, aby silní neutiskovali slabé.“

7. Jestliže někdo poruší zákon, kdo má právo ho potrestat a proč?

⁷ Většina vlád by řekla, že účel jejich zákonů je podobný: podporovat blaho občanů a pořádek ve společnosti. Proto trestají protispolečenské činy, jako je vražda a krádež, a stanoví předpisy, jako je omezení rychlosti a pravidla parkování. Kdokoli svévolně poruší jejich zákony, staví se proti autoritě a „obdrží svůj rozsudek“. Rozsudek od koho? Nemusí to být od Boha. Řecké slovo, přeložené jako rozsudek, se může vztahovat spíš k občanskému jednání, než k rozsudkům od Jehovy. (Srovnej 1. Korinťanům 6:7.) Jestliže někdo jedná nezákonně, nadřazená autorita má právo jej potrestat.

8. Jak zareaguje sbor, jestliže se některý jeho člen dopustí vážného trestného činu?

⁸ Svědkové Jehovovi mají dobrou pověst, že se nestaví proti lidským autoritám. Stane-li se, že někdo ve sboru přece poruší zákon, sbor mu nepomůže, aby se vyhnul zákonnému trestu. Jestliže někdo krade, vraždí, pomlouvá, šidí na daních, znásilňuje, defrauduje, užívá nezákonné drogy nebo se jakkoli jinak staví proti zákonné autoritě, čeká ho od sboru přísné ukáznění — a neměl by se cítit pronásledován, když je potrestán světskou autoritou. — 1. Korinťanům 5:12, 13; 1. Petra 2:13–17, 20.

Předmět strachu

9. Na koho se mohou křesťané právem obrátit, jestliže je ohrožují bezzákonné živly?

⁹ Pavel ve své řeči o světských autoritách pokračuje slovy: „Ti, kteří vládnou, jsou totiž předmětem strachu, ne pro dobrý skutek, ale pro špatný. Chceš být tedy beze strachu z autority? Stále čiň dobře a budeš mít od ní chválu.“ (Římanům 13:3) Trestu od autority by se neměli bát loajální občané, ale zločinci, ti, kteří dělají ‚špatné skutky‘, páchají trestné činy. Když svědky Jehovovy ohrožují takové bezzákonné živly, mohou oprávněně přijmout policejní nebo vojenskou ochranu od autority. — Skutky 23:12–22.

10. Jak ‚obdrželi‘ svědkové Jehovovi ‚chválu‘ od autority?

¹⁰ Křesťanovi, který dodržuje zákon nadřazené autority, říká Pavel: „Budeš mít od ní chválu.“ Pro příklad uveďme některé dopisy, které dostali svědkové Jehovovi v Brazílii po svých oblastních sjezdech. Od vedoucího městského sportovního oddělení: „Nejvyšší chvály si zaslouží vaše pokojné chování. Je útěchou vědět v dnešním nepokojném světě, že tolik lidí stále věří v Boha a uctívá jej.“ Od ředitele městského stadiónu: „Přes velmi velkou účast nebyl dík bezchybné organizaci zaznamenán žádný incident, který by událost pokazil.“ Z primátorské kanceláře: „Chceme vám při této příležitosti blahopřát k vaší spořádanosti a obdivuhodné spontánní ukázněnosti a přejeme vám do budoucnosti mnoho úspěchů.“

11. Proč se nedá o kázání dobrého poselství říci, že je to špatný skutek?

¹¹ Pojem „dobrý skutek“ se týká jednání v poslušnosti zákonů nadřazených autorit. Navíc naše kazatelské dílo, které přikázal Bůh a ne člověk, není špatný skutek — což by si měly politické autority uvědomovat. Je to veřejná služba, která mravně povznáší ty, kteří reagují. Proto doufáme, že nadřazené autority budou chránit naše právo kázat druhým. Pavel se odvolal k autoritám, aby zákonně utvrdil kázání dobrého poselství. (Skutky 16:35–40; 25:8–12; Filipanům 1:7) Nedávno svědkové Jehovovi usilovali o zákonné uznání svého díla ve Východním Německu, Maďarsku, Polsku, Rumunsku, Beninu a Myanmaru (Barmě) a dostali je.

„Je Boží služebnicí“

12–14. Jak jednaly nadřazené autority jako Boží služebnice a) v biblických dobách? b) v nové době?

¹² Pavel říká dále o světské autoritě: „Je totiž Boží služebnicí tobě k dobrému. Děláš-li však to, co je špatné, boj se: Vždyť ne nadarmo nosí meč; je totiž Boží služebnicí, mstitelkou, aby projevila zlobu nad tím, kdo dělá, co je špatné.“ — Římanům 13:4.

¹³ Státní autority někdy sloužily jako Boží služebnice zvláštními způsoby. Sloužil tak Cyrus, když vyzval Židy k návratu z Babylóna a k obnově Božího domu. (Ezra 1:1–4; Izajáš 44:28) Artaxerxes byl Božím služebníkem, když poslal Ezru s příspěvkem na obnovu tohoto domu, a později, když pověřil Nehemjáše, aby obnovil jeruzalémské hradby. (Ezra 7:11–26; 8:25–30; Nehemjáš 2:1–8) Sloužila tak římská nadřazená autorita, když osvobodila Pavla z davu v Jeruzalémě, ochránila jej při ztroskotání a zařídila, aby měl v Římě vlastní dům. — Skutky 21:31, 32; 28:7–10, 30, 31.

¹⁴ Podobně sloužily světské autority jako Boží služebnice v nové době. Například v roce 1959 vyhlásil kanadský Nejvyšší soud, že jeden svědek Jehovův, obviněný v Quebecku ze zveřejňování pobuřující a ostouzející pomluvy, není vinen — čímž se postavil proti předsudkům tehdejšího Quebeckého premiéra Maurice Duplessise.

15. Jakým obecným způsobem jednají autority jako Boží služebnice a jaké právo jim to dává?

¹⁵ Dále slouží národní vlády obecně jako Boží služebnice v tom, že udržují veřejný pořádek, dokud tu odpovědnost nepřevezme Boží království. Proto podle Pavla autorita „nosí meč“, jenž symbolizuje její právo trestat. Obvykle to znamená věznění nebo placení pokuty. V některých zemích k tomu může patřit i trest smrti. Na druhé straně se mnohé národy rozhodly zrušit trest smrti, a na to také mají právo.a

16. a) Co pokládali někteří křesťané za vhodné, protože je autorita Boží služebnicí? b) Jaké zaměstnání by křesťan neměl přijmout a proč?

¹⁶ Skutečnost, že nadřazené autority jsou Božími služebnicemi, vysvětluje, proč Daniel, tři Hebrejci, Nehemjáš a Mordechaj mohli přijmout odpovědné postavení v babylónské a perské vládě. Mohli se tak obracet na státní autoritu pro dobro Božího lidu. (Nehemjáš 1:11; Ester 10:3; Daniel 2:48, 49; 6:1, 2) Dnes také někteří křesťané pracují ve státní službě. Protože jsou však odděleni od světa, nevstupují do politických stran, neusilují o politický úřad ani nepřijímají postavení utvářející politickou linii v politických organizacích.

Potřeba víry

17. Jaké situace mohou přimět některé nekřesťany, aby odporovali autoritě?

¹⁷ Ale co když autorita trpí korupci nebo i útlak? Měli by se křesťané snažit tu autoritu nahradit nějakou jinou, která se zdá lepší? Nespravedlnost a korupce ve vládě není přece nic nového. V prvním století připouštěla Římská říše takové bezpráví jako je otroctví. Trpěla také zkorumpované úředníky. Bible mluví o výběrčích daní, kteří podváděli, o nespravedlivém soudci a o místodržiteli provincie, který očekával úplatky. — Lukáš 3:12, 13; 18:2–5; Skutky 24:26, 27.

18, 19. a) Jak reagují křesťané, jestliže vládní úředníci zneužívají moc nebo jsou zkorumpovaní? b) Jak křesťané zlepšují životy jednotlivců, jak to ukazují historici a jak to ukazuje dole uvedený dopis?

¹⁸ Křesťané tenkrát mohli bojovat proti takovým zlořádům, ale neudělali to. Například Pavel nekázal konec otroctví a neříkal křesťanským majitelům otroků, aby své otroky propustili. Spíše radil otrokům i jejich pánům, aby projevovali křesťanský soucit, když jednají jeden s druhým. (1. Korinťanům 7:20–24; Efezanům 6:1–9; Filemonovi 10–16; viz též 1. Petra 2:18.) Podobně se křesťané nezaplétali do revoluční činnosti. Měli dost práce s kázáním „dobrého poselství pokoje“. (Skutky 10:36) V roce 66 n. l. oblehlo římské vojsko Jeruzalém a pak odtáhlo. Místo aby zůstali se vzpurnými obránci města, hebrejští křesťané poslušně ‚uprchli k horám‘, jak nařídil Ježíš. — Lukáš 21:20, 21.

¹⁹ Raní křesťané brali věci tak, jak byly, a snažili se zlepšovat život jednotlivců tím, že jim pomáhali řídit se biblickými zásadami. Historik John Lord ve své knize The Old Roman World (Starý římský svět) napsal: „Pravé triumfy křesťanství se zračily spíše v tom, že činilo dobré lidi z těch, kteří se hlásili k jeho naukám, než ve vnějším přeměňování lidových institucí, vlády nebo zákona.“ Měli by dnes křesťané jednat jinak?

Když stát nechce pomoci

20, 21. a) Jak jedna světská autorita nejednala jako Boží služebnice k dobrému? b) Jak by měli reagovat svědkové Jehovovi, když jsou pronásledováni za spoluúčasti státu?

²⁰ V září 1972 vypuklo kruté pronásledování svědků Jehovových v jedné zemi ve střední Africe. Tisíce jich přišly o všechen majetek a byli podrobeni různým zvěrstvům včetně bití, mučení a vražd. Plnila nadřazená autorita svou povinnost chránit svědky? Ne. Naopak, povzbuzovala násilí a nutila tyto neškodné křesťany, aby prchali do bezpečí do sousedních zemí.

²¹ Neměli by svědkové Jehovovi rozhněvaně povstat proti takovým mučitelům? Ne. Křesťané by měli trpělivě snášet takové ponižování, pokorně napodobovat Ježíše: „Když trpěl, nevyhrožoval, ale dále se svěřoval tomu, který soudí spravedlivě.“ (1. Petra 2:23) Pamatují si, že Ježíš, když byl zatčen v Getsemanské zahradě, přísně napomenul učedníka, který ho bránil mečem, a později řekl Pontskému Pilátovi: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není odtud.“ — Jan 18:36; Matouš 26:52; Lukáš 22:50, 51.

22. Jaký znamenitý příklad dali křesťanští svědkové v Africe, když trpěli krutým pronásledováním?

²² Zatímco měli na mysli Ježíšův příklad, měli tito afričtí svědkové odvahu řídit se Pavlovou radou: „Nikomu neoplácejte zlé zlým. Čiňte znamenité věci v očích všech lidí. Je-li to možné, pokud to záleží na vás, udržujte pokoj se všemi lidmi. Sami se nemstěte, milovaní, ale dejte místo zlobě, neboť je napsáno: ‚Pomsta je má, já odplatím,‘ říká Jehova.“ (Římanům 12:17–19; srovnej Hebrejcům 10:32–34.) Naši afričtí bratři jsou dnes pro nás všechny povzbuzujícím příkladem. I když autorita odmítá jednat čestně, praví křesťané neopouštějí biblické zásady.

23. O jakých otázkách je ještě třeba hovořit?

²³ Co však mohou očekávat nadřazené autority od křesťanů? A jsou nějaké meze požadavků, které mohou právem klást? O tom bude řeč v příštím článku.

[Poznámka pod čarou]

Umíš vysvětlit

◻ Jaké jsou některé způsoby, jimiž se může jednotlivec ‚stavět proti‘ nadřazeným autoritám?

◻ Jaké je „Boží uspořádání“ vzhledem k vládní autoritě?

◻ Jak jsou autority „předmětem strachu“?

◻ Jak slouží lidské vlády jako „Boží služebnice“?

[Rámeček na straně 21]

Dopis od náčelníka policie

DO ODBOČKY Společnosti Strážná věž v Brazílii přišel dopis s razítkem „Služba veřejnosti státu Minas Gerais“. Byl od náčelníka policie z města Conguista. Bylo snad něco v nepořádku? Ať to vysvětlí sám dopis. Říká:

„Milý pane,

velice rád se Vám představuji tímto dopisem. Přibližně tři roky jsem náčelníkem policie ve městě Conguista, Minas Gerais. Vždy se snažím být v práci svědomitý, ale jen s potížemi jsem udržoval ve věznici pokoj. Vězňové sice dostávali určité práce, ale byli neklidní.

Před několika měsíci přišel do našeho města pan O., který se představil jako jeden ze svědků Jehovových. Začal některým vězňům kázat z Bible, učil je číst a psát a ukazoval jim základní hygienické zásady a společenské chování, a také jim vyprávěl o svaté Bibli. Ve způsobu práce tohoto kazatele se projevovala oddanost, láska a obětavost. Chování vězňů se brzy pozoruhodně změnilo k lepšímu k velkému úžasu a uznání těch, kteří je pozorovali.

Vzhledem k tomu, co se stalo v naší věznici, bych chtěl oficiálně informovat Biblickou a traktátní společnost Strážná věž o svém ocenění tohoto znamenitého díla, které v naší společnosti vykonal tento bohabojný kazatel.“

Apoštol Pavel řekl o vládní autoritě: „Stále čiň dobře a budeš mít od ní chválu.“ (Římanům 13:3) Ve výše uvedeném případě to jistě byla pravda. Jaký to byl důkaz přetvářející moci Božího slova, kdy dobrá zpráva vykonala za několik měsíců to, co trestní systém nemohl udělat za léta! — Žalm 19:7–9.