Naše relativní podřízenost nadřazeným autoritám
„Je tedy naléhavý důvod, proč máte být podřízeni.“ — ŘÍMANŮM 13:5.
1. Jakou tvrdou zkušenost měli svědkové Jehovovi za vlády nacistických nadřazených autorit? Bylo to proto, že „dělali to, co je špatné“?
7. LEDNA 1940 byli Franz Reiter a pět dalších mladých Rakušanů popraveni gilotinou. Byli to Bibelforscher, svědkové Jehovovi, a zemřeli, protože jim svědomí nedovolovalo chopit se zbraně pro Hitlerovu říši. Reiter byl jeden z tisíců svědků, kteří během druhé světové války zemřeli pro svou víru. Mnozí další prožili dlouhé roky v koncentračních táborech. Trpěli ti všichni „mečem“ nacistických nadřazených autorit, protože ‚dělali to, co je špatné‘? (Římanům 13:4) Ani v nejmenším! Další Pavlova slova ukazují, že tito křesťané poslouchali Boží příkazy ve 13. kapitole Římanům, přestože trpěli rukama autority.
2. Co je naléhavým důvodem, abychom se podřizovali nadřazeným autoritám?
2 V Římanům 13:5 apoštol píše: „Je tedy naléhavý důvod, proč máte být podřízeni, nejen pro tu zlobu, ale také pro své svědomí.“ Předtím Pavel řekl, že správným důvodem k podřizování se autoritě je „meč“, který nosí. Nyní však udává silnější důvod: svědomí. Snažíme se sloužit Bohu „s čistým svědomím“. (2. Timoteovi 1:3) Bible nám říká, abychom se podřizovali nadřazeným autoritám, a my posloucháme, protože chceme dělat to, co je správné v Božích očích. (Hebrejcům 5:14) Naše biblicky školené svědomí nás vede k poslušnosti autority, i když není přítomen žádný člověk, aby nás kontroloval. — Srovnej Kazatele 10:20.
„Proto také platíte daně“
3, 4. Jakou pověst mají svědkové Jehovovi a proč mají křesťané platit daně?
3 V Nigérii byly před několika lety bouře kvůli placení daní. Několik lidí přišlo o život a autority povolaly vojsko. Vojáci vstoupili do sálu království a chtěli znát účel shromáždění. Když zjistili, že je to shromáždění svědků Jehovových ke studiu Bible, velící důstojník vojáky poslal pryč a řekl: „Svědkové Jehovovi neagitují proti daním.“
4 Nigerijští svědkové byli známí tím, že žijí v souladu s Pavlovými slovy: „Vždyť proto také platíte daně; jsou totiž Božími veřejnými služebníky, kteří stále slouží právě tomuto účelu.“ (Římanům 13:6) Když Ježíš stanovil pravidlo: ‚Splácejte césarovi, co je césarovo‘, mluvil o placení daní. (Matouš 22:21) Světské autority zajišťují silnice, policejní ochranu, knihovny, dopravní systémy, školy, poštovní služby a mnoho dalšího. Často využíváme těchto opatření. Je jedině správné, abychom za ně platili prostřednictvím svých daní.
„Dávejte všem, co jim náleží“
5. Co znamená výraz „dávejte všem, co jim náleží“?
5 Pavel pokračuje: „Dávejte všem, co jim náleží: daň tomu, kdo vyžaduje daň; poplatek tomu, kdo vyžaduje poplatek; strach tomu, kdo vyžaduje takový strach; čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest.“ (Římanům 13:7) Slovo „všem“ zahrnuje každou světskou autoritu, která je Božím veřejným služebníkem. Není výjimek. I když žijeme v politickém systému, který se nám osobně nelíbí, platíme daně. Jestliže tam, kde žijeme, jsou náboženství vyňata ze zdanění, sbory toho mohou využít. A křesťané mohou jako jiní občané využít jakýchkoli zákonných možností úlev na daních, které platí. Ale žádný křesťan by se neměl nezákonně vyhýbat placení daní. — Srovnej Matouše 5:41; 17:24–27.
6, 7. Proč bychom měli platit daně, i když se peníze používají na financování něčeho, s čím nesouhlasíme, nebo dokonce když nás autorita pronásleduje?
6 Předpokládejme však, že se nějaká daň zdá nespravedlivá. Nebo co když je část peněz z daní použita na financování něčeho, s čím nesouhlasíme, jako jsou bezplatné potraty, krevní banky nebo programy, jež jsou v rozporu s našimi neutrálními názory? Přesto všechny své daně platíme. Odpovědnost za to, jak budou použity peníze z daní, musí na sebe vzít autorita. Nejsme pověřeni soudit autoritu. Bůh je „Soudce země“ a ve svém čase bude volat vlády k odpovědnosti za to, jak svou autoritu užívaly. (Žalm 94:2; Jeremjáš 25:31) Do té doby platíme své daně.
7 Co když nás autorita pronásleduje? Přesto platíme daně za každodenní služby, které poskytuje. O svědcích pronásledovaných v jedné africké zemi napsal sanfranciský Examiner: „Dá se na ně pohlížet jako na vzorné občany. Svědomitě platí daně, starají se o nemocné, bojují s negramotností.“ Ano, ti pronásledovaní svědkové platili daně.
„Strach“ a „čest“
8. Co je „strach“, který dáváme autoritě?
8 „Strach“ v Římanům 13:7 není zbabělý strach, ale spíš úcta k světské autoritě, strach porušit její zákon. Tato úcta patří postavení, ne jedinci, který postavení zaujímá. Když Bible mluví o římském císaři Tiberiovi, říká mu „ten, kdo má být v opovržení“. (Daniel 11:21) Byl však císařem a jako takovému by mu křesťan dlužil strach a čest.
9. Jaké jsou některé způsoby, jimiž prokazujeme čest lidským autoritám?
9 Pokud jde o čest, řídíme se Ježíšovým příkazem nedávat tituly založené na náboženském postavení. (Matouš 23:8–10) Ale když dojde na světské autority, ochotně je oslovíme kterýmkoli požadovaným titulem, jenž vyjadřuje úctu. Pavel použil v oslovování římských místodržitelů titulu „vznešený“. (Skutky 26:25) Daniel oslovil Nebukadnecara „můj pane“. (Daniel 4:19; 4:16, KB) Dnes snad křesťané používají výrazy jako „Vaše lordstvo“ nebo „Vaše veličenstvo“. Snad vstanou, když do soudní síně vejde soudce nebo se uctivě pokloní před vládcem, jestliže je to zvykem.
Relativní podřízenost
10. Jak ukázal Ježíš, že to, co může lidská autorita žádat od křesťana, má své meze?
10 Když se svědkové Jehovovi podřizují lidské autoritě, proč Franz Reiter a tolik jiných trpěli tak, jak trpěli? Protože naše podřízenost je relativní a autorita vždy neuznává, že jsou biblicky dané meze tomu, co může požadovat. Jestliže autorita požaduje něco, co uráží školené křesťanské svědomí, překračuje svou Bohem danou mez. Ježíš to naznačil, když řekl: „Splácejte . . . césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:21) Když césar požaduje to, co patří Bohu, musíme uznat, že Bůh má přednostní nárok.
11. Jaká zásada, která ukazuje, že existují meze toho, co může lidská autorita požadovat, je obecně přijímána?
11 Je to podvratný nebo zrádcovský postoj? Vůbec ne. Je to ve skutečnosti rozšíření zásady uznávané většinou civilizovaných národů. V 15. století byl jistý Peter von Hagenbach souzen pro nastolení hrůzovlády v oblasti Evropy, nad níž měl autoritu. Jeho obhajoba, že se pouze řídil pokyny svého pána, vévody Burgundského, byla zamítnuta. Tvrzení, že člověk, který se dopouští zvěrstev, není odpovědný, jestliže se řídí pokyny nadřazené autority, bylo od té doby proneseno nejednou — nejznámější je případ nacistických válečných zločinců před mezinárodním tribunálem v Norimberku. Tvrzení bylo obvykle odmítnuto. Mezinárodní tribunál uvedl v rozsudku: „Jednotlivci mají mezinárodní povinnosti, které přesahují národní závazky poslušnosti, vnucené jednotlivým státem.“
12. Jaké jsou některé biblické příklady Božích služebníků, kteří odmítli poslechnout nerozumné požadavky autority?
12 Boží služebníci vždy uznávali, že podřízenost, kterou podle svědomí dluží nadřazeným autoritám, má meze. Asi v té době, kdy se v Egyptě narodil Mojžíš, nařídil farao hebrejským porodním bábám, aby zabíjely všechny novorozené hebrejské chlapce. Porodní báby však nechávaly děti naživu. Bylo nesprávné, že faraona neposlechly? Ne. Řídily se svým svědomím od Boha a Bůh jim za to požehnal. (2. Mojžíšova 1:15–20) Když byl Izrael v babylónském vyhnanství, Nebukadnecar požadoval, aby se jeho úředníci včetně Hebrejců Šadracha, Mešacha a Abednega klaněli před obrazem, který postavil na planině Dura. Tři Hebrejci odmítli. Byla to chyba? Ne, protože řídit se královým příkazem by znamenalo neposlechnout Boží zákon. — 2. Mojžíšova 20:4, 5; Daniel 3:1–18.
„Poslouchat Boha jako panovníka“
13. Jaký příklad v otázce relativní poslušnosti nadřazených autorit dali raní křesťané?
13 Podobně, když židovské autority přikázaly Petrovi a Janovi, aby přestali kázat o Ježíšovi, odpověděli: „Posuďte sami, zda je v Božích očích spravedlivé naslouchat vám spíše než Bohu.“ (Skutky 4:19; 5:29) Nemohli mlčet. Časopis The Christian Century upozorňuje na jiný postoj, který zaujali raní křesťané pro čisté svědomí, když říká: „Nejranější křesťané nesloužili v ozbrojených silách. Roland Bainton poznamenává, že ‚od konce novozákonního období do desetiletí 170–180 n. l. nejsou vůbec žádné doklady o křesťanech v armádě.‘ (Christian Attitudes Toward War and Peace [Abingdon 1960], s. 67–8). . . Swift řiká, že Justin Mučedník ‚bere jako samozřejmost, že se křesťané zdržují násilných skutků‘.“
14, 15. Jaké jsou některé biblické zásady, jež řídily relativní poslušnost raných křesťanů vzhledem k lidským autoritám?
14 Proč nesloužili raní křesťané jako vojáci? Nesporně proto, že každý bedlivě studoval Boží slovo a zákony a učinil osobní rozhodnutí na základě svého biblicky školeného svědomí. Byli neutrální, nebyli „částí světa“ a jejich neutralita jim zakazovala přiklánět se k té či oné straně ve sporech tohoto světa. (Jan 17:16; 18:36) Dále patřili Bohu. (2. Timoteovi 2:19) Položit život za stát by znamenalo dát césarovi, co patřilo Bohu. Navíc byli částí mezinárodního bratrství, svázaného láskou. (Jan 13:34, 35; Kolosanům 3:14; 1. Petra 4:8; 5:9) Nemohli se s dobrým svědomím chopit zbraně, protože bylo možné, že by zabili spolukřesťana.
15 K tomu nemohli křesťané konat populární náboženské obřady jako uctívání císaře. Proto se na ně hledělo jako na „zvláštní a nebezpečné lidi a ostatní obyvatelstvo je přirozeně podezřívalo“. (Still the Bible Speaks od W. A. Smarta) Ačkoli Pavel psal, aby křesťané ‚dávali strach tomu, kdo vyžaduje takový strach‘, nezapomínali na svůj větší strach, nebo spíše úctu k Jehovovi. (Římanům 13:7; Žalm 86:11) Ježíš sám řekl: „Nestaňte se bázlivými před těmi, kteří zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši, ale spíše mějte strach před tím, který může zničit duši i tělo v gehenně.“ — Matouš 10:28.
16. V jakých oblastech musí křesťané pečlivě vážit svou podřízenost nadřazeným autoritám? b) Co ukazuje rámeček na straně 27?
16 Jako křesťané dnes čelíme podobným výzvám. Nemůžeme se podílet na žádné moderní podobě modlářství — ať jsou to gesta uctívání směrem k nějakému obrazu nebo symbolu, nebo připisování záchrany osobě nebo organizaci. (1. Korinťanům 10:14; 1. Jana 5:21) A stejně jako raní křesťané nemůžeme udělat kompromis ve své křesťanské neutralitě. — Srovnej 2. Korinťanům 10:4.
„S mírností a hlubokou úctou“
17. Jakou radu dal Petr těm, kteří trpí pro svědomí?
17 Apoštol Petr napsal o našem postoji pro svědomí: „Jestliže. . . někdo vytrvává pro svědomí vůči Bohu v zarmucujících věcech a nespravedlivě trpí, je to něco příjemného.“ (1. Petra 2:19) Ano, Bohu je příjemné, když křesťan zůstává pevný v pronásledování, a další prospěch vyplývá z toho, že se křesťanova víra posiluje a přečišťuje. (Jakub 1:2–4; 1. Petra 1:6, 7; 5:8–10) Petr také napsal: „I kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste šťastni. Nebojte se však toho, čeho se oni bojí, ani se neznepokojujte. Ve svém srdci však posvěcujte Krista jako Pána, vždy připraveni k obhajobě před každým, kdo od vás žádá důvod pro naději, která je ve vás, ale čiňte to s mírností a hlubokou úctou.“ (1. Petra 3:14, 15) Opravdu rada, která pomáhá.
18, 19. Jak může pomoci postoj hluboké úcty a rozumnosti, jestliže autorita omezuje naši svobodu uctívání?
18 Když nastane pronásledování, protože autorita nechápe křesťanský postoj, nebo protože náboženští vůdci křesťanstva autoritě podali o svědcích Jehovových zkreslené informace, předložení faktů autoritě může vést ke snížení tlaku. Křesťan má v sobě mírnost a hlubokou úctu, takže s pronásledovateli nebojuje tělesně. Používá však každého dostupného zákonného prostředku k obhajobě své víry. Pak ponechá věci v Jehovových rukou. — Filipanům 1:7; Kolosanům 4:5, 6.
19 Hluboká úcta vede také křesťana k tomu, aby šel v poslušnosti autority tak daleko, jak může, aniž by znásilnil své svědomí. Jestliže jsou například zakázána sborová shromáždění, najdou si křesťané nějaký méně nápadný způsob, jak se živit u Jehovova stolu. Nejvyšší autorita, Jehova Bůh, nám prostřednictvím Pavla říká: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a ke znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku.“ (Hebrejcům 10:24, 25) Ale taková shromáždění se mohou konat rozvážně. I když je přítomno jen několik osob, můžeme se spolehnout, že Bůh takovým uspořádáním žehná. — Srovnej Matouše 18:20.
20. Jestliže je zakázáno veřejně kázat dobré poselství, jak mohou křesťané řešit tuto situaci?
20 Podobně zakázaly některé autority veřejné kázání dobrého poselství. Křesťané, kteří žijí pod jejich nadvládou, si pamatují, že Nejvyšší autorita řekla skrze samotného Ježíše: „Musí být ve všech národech nejprve kázáno dobré poselství.“ (Marek 13:10) Poslouchají tedy Nejvyšší autoritu, ať je to stojí, co stojí. Kde to bylo možné, kázali apoštolové veřejně a dům od domu, ale jsou i jiné způsoby, jak zastihnout lidi, například příležitostná svědectví. (Jan 4:7–15; Skutky 5:42; 20:20) Autority často kazatelskému dílu nebrání, pokud se používá jen Bible — což zdůrazňuje, že je třeba, aby všichni svědkové byli dobře vycvičeni v rozmlouvání z Písma. (Srovnej Skutky 17:2, 17.) Křesťané, jsou-li smělí a přitom uctiví, často najdou způsob, jak poslouchat Jehovu a nepřivolat na sebe zlobu nadřazených autorit. — Titovi 3:1, 2.
21. Jestliže je césar ve svém pronásledování neoblomný, jakou dráhu si musí křesťan zvolit?
21 Někdy však autorita pronásleduje křesťany neoblomně. Pak můžeme s čistým svědomím jedině vytrvale činit, co je správné. Mladý Franz Reiter stál před volbou: dopustit se kompromisu ve víře, nebo zemřít. Protože nemohl přestat uctívat Boha, odvážně šel na smrt. Noc před smrtí napsal matce: „Zítra ráno budu popraven. Mám sílu od Boha, stejně jako to vždycky bývalo u všech pravých křesťanů v dávné minulosti. . . Jestliže budeš stát pevně až do smrti, setkáme se opět při vzkříšení.“
22. Jakou máme naději a jak bychom měli do té doby postupovat?
22 Jednoho dne bude lidstvo pod jedním jediným zákonem, zákonem Jehovy Boha. Do té doby musíme s dobrým svědomím zachovávat Boží uspořádání a dodržovat svou relativní podřízenost nadřazeným autoritám, zatímco ve všem posloucháme svého Svrchovaného Pána, Jehovu. — Filipanům 4:5–7.
Vzpomínáš si?
◻ Co je naléhavým důvodem, abychom se podřizovali nadřazeným autoritám?
◻ Proč bychom neměli váhat platit daně určené césarem?
◻ Jakou čest bychom měli prokazovat autoritě?
◻ Proč je naše podřízenost césarovi jen relativní?
◻ Jak bychom měli reagovat, jestliže jsme pronásledováni, když césar požaduje něco, co patří Bohu?
[Rámeček na straně 27]
Úcta, ne uctívání
Jednou ráno si Terra, mladá kanadská svědkyně Jehovova, během vyučovací hodiny všimla, že její učitel vyvedl na chviličku ze třídy jednu spolužačku. O chvíli později učitel tiše požádal Terru, aby s ním šla do ředitelny.
Když tam přišli, zpozorovala Terra kanadskou vlajku přehozenou přes ředitelův stůl. Učitel vyzval Terru, aby na vlajku plivla. Protože prý nezpívá státní hymnu ani nezdraví vlajku, není důvod, aby něco takového neudělala. Terra odmítla a vysvětlila, že svědkové Jehovovi sice vlajku neuctívají, ale mají k ní úctu.
Když byli zpátky ve třídě, učitel ohlásil, že právě provedl pokus. Odvedl dvě studentky po sobě do ředitelny a řekl jim, ať plivnou na vlajku. První se vlasteneckých obřadů účastnila, ale na pokyn na vlajku plivla. Naopak Terra hymnu nezpívala a vlajku nezdravila; přesto odmítla vlajku takto zneuctít. Učitel ukázal, že patřičnou úctu projevila Terra. — Ročenka svědků Jehovových 1990.
[Podpisek obrázku, strana 23]
French Embassy Press & Information Division
USSR Mission to the UN