Teologické dilema

„NAUKA o nesmrtelnosti duše a víra ve vzkříšení mrtvých . . . jsou dvě myšlenky, které se nacházejí na zcela odlišných rovinách a mezi nimiž si musíme vybrat.“ Těmito slovy Philippe Menoud shrnuje dilema, před nímž stojí protestantští i katoličtí teologové — dilema týkající se stavu mrtvých. Bible mluví o naději na vzkříšení „v posledním dnu“. (Jan 6:39, 40, 44, 54) Ale podle slov teologa Gisberta Greshakeho naděje mnoha věřících „spočívá ve víře v nesmrtelnost duše, duše, která se při smrti oddělí od těla a vrací se k Bohu; naděje na vzkříšení už skoro, ne-li zcela, vymizela“.

Bernard Sesboüé vysvětluje, že tady vzniká ožehavý problém: „Jaký je stav mrtvých v ‚mezidobí‘ od tělesné smrti do konečného vzkříšení?“ Zdá se, že tato otázka je v několika posledních letech středem teologických debat. Jak tato otázka vznikla? A co je ještě důležitější, jakou naději mrtví ve skutečnosti mají?

Původ a vývoj dilematu

První křesťané měli v této otázce jasno. Z Písem znali, že mrtví si nic neuvědomují, protože Hebrejská písma říkají: „Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic . . . Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu, v místě, k němuž jdeš.“ (Kazatel 9:5, 10) Tito křesťané doufali, že vzkříšení nastane v budoucí ‚Pánově přítomnosti‘. (1. Tesaloničanům 4:13–17) Neočekávali, že v době, kdy budou na tuto chvíli čekat, budou při vědomí někde jinde. Joseph Ratzinger, současný prefekt vatikánského sboru pro věrouku, říká: „Starověká církev nikdy netvrdila, že duše je nesmrtelná.“

Nuovo dizionario di teologia (Nový teologický slovník) však vysvětluje, že když čteme církevní Otce, jako jsou Augustin nebo Ambrož, „zjišťujeme, že se v souvislosti s biblickou tradicí objevuje něco nového — řecká eschatologie, která se od základu liší od věrouky židovsko-křesťanské“. Toto nové učení bylo založeno na nauce o „nesmrtelnosti duše a soukromém soudu, při němž ihned po smrti následuje odměna nebo trest“. A tak vznikla otázka ohledně „přechodného stavu“: Pokud duše přežívá smrt těla, co se s ní děje, když čeká na vzkříšení v „posledním dnu“? To je dilema, které se teologové snaží vyřešit.

V šestém století n. l. papež Řehoř I. tvrdil, že při smrti jdou duše ihned do místa, které jim je určeno. Jan XXII., který byl papežem ve čtrnáctém století, byl přesvědčen, že mrtví dostanou svou konečnou odměnu v soudném dnu. Papež Benedikt XII. však názor svého předchůdce zavrhl. V papežské bule Benedictus Deus (1336) prohlásil, že „duše zesnulých vstupují do stavu blaženosti [nebe], očišťování [očistec], nebo zatracení [peklo] ihned po smrti a se svým vzkříšeným tělem budou spojeny na konci světa“.

Navzdory sporům a debatám se církve křesťanstva tohoto závěru po staletí držely, i když protestantské a pravoslavné církve většinou v očistec nevěří. Od konce minulého století však více a více učenců poukazuje na to, že nauka o nesmrtelnosti duše nemá biblický původ. Proto se „moderní teologie nyní často snaží pohlížet na člověka jako na celek, který při smrti úplně zmizí“. (The Encyclopedia of Religion) Pro znalce Bible je tedy těžké zdůvodnit existenci „přechodného stavu“. Mluví o něm Bible, nebo je v této knize jiná naděje?

Věřil Pavel v „přechodný stav“?

Katechismus katolické církve říká: „Abychom mohli být s Kristem vzbuzeni, musíme s Kristem zemřít: musíme ‚odejít z těla a být doma u Pána‘. [2. Korinťanům 5:8] Tímto ‚odchodem‘ je smrt a při ní je duše oddělena od těla. [Filipanům 1:23] V den vzkříšení mrtvých bude s tělem znovu spojena.“ Říká však apoštol Pavel v textech, které jsou zde citovány, že duše přežívá smrt těla a potom čeká na „poslední soud“, aby mohla být s tělem znovu spojena?

V 2. Korinťanům 5:1 se Pavel zmiňuje o své smrti a mluví o ‚pozemském domě‘, který se má „rozplynout“. Má tím na mysli tělo, ze kterého odešla duše? Ne. Pavel věřil, že člověk je duše, ne že má duši. (1. Mojžíšova 2:7; 1. Korinťanům 15:45) Pavel byl duchem pomazaný křesťan, jehož naděje — stejně jako naděje jeho bratrů v prvním století — byla „vyhrazena v nebesích“. (Kolosanům 1:5; Římanům 8:14–18) ‚Vážně toužil‘ po tom, aby byl v Boží ustanovený čas vzkříšen do nebe jako nesmrtelná duchovní bytost. (2. Korinťanům 5:2–4) V souvislosti s touto nadějí napsal: „Všichni budeme přeměněni . . . během poslední trubky. Zazní totiž trubka a mrtví budou vzbuzeni neporušitelní a my budeme přeměněni.“ (1. Korinťanům 15:51, 52)

V 2. Korinťanům 5:8 Pavel říká: „Jsme dobré mysli a líbilo by se nám, abychom byli spíše vzdáleni od těla a byli doma u Pána.“ Někteří lidé věří, že tato slova se vztahují na přechodný stav čekání. Poukazují také na to, co Ježíš slíbil svým věrným apoštolům, že jim totiž připraví místo, aby je mohl „přijmout k sobě domů“. Ale kdy se to mělo stát? Kristus řekl, že se to stane, až ‚přijde opět‘, až bude opět přítomen. (Jan 14:1–3) Podobně v 2. Korinťanům 5:1–10 Pavel řekl, že všichni pomazaní křesťané mají naději, že zdědí nebeský dům. To se stane při vzkříšení během Kristovy přítomnosti, a ne díky nějaké předpokládané nesmrtelnosti duše. (1. Korinťanům 15:23, 42–44) Komentátor Bible Charles Masson dochází k závěru, že 2. Korinťanům 5:1–10 „lze dobře pochopit, aniž bychom se museli uchylovat k hypotéze ‚přechodného stavu‘ “.

Ve Filipanům 1:21, 23 Pavel říká: „V mém případě žít je Kristus, a zemřít zisk. Jsem pod tlakem těchto dvou věcí; ale to, po čem opravdu toužím, je, abych byl propuštěn a byl spolu s Kristem, neboť to je určitě mnohem lepší.“ Mluví tady Pavel o „přechodném stavu“? Někdo si myslí, že ano. Pavel však říká, že je pod tlakem dvou možností — život, nebo smrt. „Ale to, po čem opravdu toužím,“ dodal, a tak uvedl třetí možnost, „je, abych byl propuštěn a byl spolu s Kristem.“ Měl být „propuštěn“ a měl být s Kristem ihned po své smrti? Jak už jsme viděli, Pavel věřil, že věrní pomazaní křesťané budou vzkříšeni během Kristovy přítomnosti. Musel tedy mít na mysli věci, které se mají dít až v této době.

To vidíme ze slov, která jsou ve Filipanům 3:20, 21 a 1. Tesaloničanům 4:16. Pavel měl být během Kristovy přítomnosti „propuštěn“ a měl získat odměnu, kterou pro něho Bůh připravil. Ze slov, která napsal mladému muži Timoteovi, vidíme, že doufal právě v to: „Od tohoto času je pro mne vyhrazena koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán, ten spravedlivý soudce, jako odměnu v onen den, ne však pouze mně, ale také všem těm, kteří milovali jeho zjevení.“ (2. Timoteovi 4:8)

Vzkříšení — nádherná biblická pravda

První křesťané věřili, že vzkříšení začne během Kristovy přítomnosti, a z této nádherné biblické pravdy čerpali sílu a útěchu. (Matouš 24:3; Jan 5:28, 29; 11:24, 25; 1. Korinťanům 15:19, 20; 1. Tesaloničanům 4:13) Věrně na tuto radost čekali a odmítali odpadlickou nauku o nesmrtelné duši. (Skutky 20:28–30; 2. Timoteovi 4:3, 4; 2. Petra 2:1–3)

Vzkříšení se samozřejmě netýká jen křesťanů, kteří mají nebeskou naději. (1. Petra 1:3–5) Patriarchové a jiní starověcí Boží služebníci projevovali víru, že Jehova je schopen přivést mrtvé k životu na zemi. (Job 14:14, 15; Daniel 12:2; Lukáš 20:37, 38; Hebrejcům 11:19, 35) I ty miliardy lidí, kteří žili v průběhu staletí a nikdy Boha nepoznali, mají možnost oživnout a žít v pozemském ráji, protože „bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. (Skutky 24:15; Lukáš 23:42, 43) Není to snad nádherná budoucnost?

Jehova si nepřeje, abychom věřili, že utrpení a smrt budou vždycky. Naopak nám ukazuje, že přijde doba, kdy bude navždy odstraněn „poslední nepřítel“, smrt, a kdy věrní lidé budou žít věčně na zemi přeměněné v ráj. (1. Korinťanům 15:26; Jan 3:16; 2. Petra 3:13) Jaká radost to bude, až uvidíme, že naši milovaní opět ožili! Tato jistá naděje je mnohem lepší než hypotéza o nesmrtelnosti duše — což není nauka založená na Božím slově, ale na řecké filozofii. Pokud svou naději zakládáte na Božím jistém slibu, můžete si být také jisti, že „smrt již nebude“. (Zjevení 21:3–5)

[Obrázek na straně 31]

Nauka o vzkříšení je nádherná biblická pravda