VÝCHOD, ZÁPAD SLUNCE

Doba, kdy se slunce nad obzorem objeví, a doba, kdy za obzorem zmizí. V biblických dobách to byly klíčové momenty každodenního života. Denní činnost pro většinu lidí začínala svítáním a končila soumrakem. Jak napsal žalmista: „Slunce . . . zapadá. Působíš tmu, aby nastala noc; v ní se pohybují všechna divoká lesní zvířata. Mladí lvi s hřívou řvou po kořisti, a aby hledali potravu od samotného Boha. Slunce začíná svítit — stahují se a uléhají do svých vlastních úkrytů. Člověk vychází ke své činnosti a ke své službě až do večera. Jak mnohá jsou tvá díla, Jehovo! Všechna jsi je udělal v moudrosti. Země je plná tvých výtvorů.“ (Ža 104:19–24)

Východ slunce označoval začátek přirozeného období denního světla, a když byl na zemi Ježíš, byl to začátek počítání ‚dvanácti hodin denního světla‘. (Mr 16:2; Jan 11:9) Mnoho lidí však bývalo vzhůru už před svítáním jako pilná žena z Přísloví 31:15. Také o Ježíši je zmínka, že vstával před tím, než vyšlo slunce, a věnoval se modlitbě. (Mr 1:35) Po východu slunce se otevřely brány velkých měst, lidé vyšli na svá pole nebo na vinice, ženy šly pro vodu ke studni, tržiště se naplnilo lidmi a rybáři veslovali ke břehu, aby prodali noční úlovek, a potom vyčistili a opravili své sítě.

Běžná denní činnost a práce probíhaly do západu slunce. Když se schylovalo k západu slunce, lidé se vraceli z polí, páni jim vypláceli denní mzdu, ženy přinášely domů vodu potřebnou na noc, městské brány se zavřely, pro strážné začala první ze čtyř nočních hlídek a po celém městě začínaly v domech blikat olejové lampy. (Sd 19:14–16; Mt 20:8–12; 5Mo 24:15; 1Mo 24:11; Ne 13:19; Mr 13:35) I po večeři však mnoho lidí pracovalo, protože pilní muži i ženy tkali nebo se věnovali jiným domácím řemeslům. (Př 31:18, 19; 2Te 3:8) Také Ježíš i jeho apoštolové někdy pokračovali ve službě a v činnosti, která s tím souvisela, do noci. (Mt 14:23–25; Mr 1:32–34; 4:35–39; Lk 6:12; 2Ko 6:4, 5)

Západ slunce sice znamenal konec denního světla, ale pro Židy označoval také začátek nového kalendářního dne. Den se počítal od večera do večera. (3Mo 23:32; srovnej Mr 1:21, 32, kde je ukázáno, že den, v tomto případě sabat, končil večer.) Čtrnáctý nisan tudíž začínal západem slunce a to byla doba, kdy se měl zabít beránek a jíst Pasach. (2Mo 12:6–10; 5Mo 16:6; Mt 26:20; viz heslo PASACH.)

Den končil západem slunce, a proto Zákon požadoval, aby se v tu dobu udělaly některé věci. Oděv, který byl vzat do zástavy, se měl „při západu slunce“ vrátit majiteli. (2Mo 22:26; 5Mo 24:13) Byla to doba, kdy se také měla vyplatit mzda najatým dělníkům (5Mo 24:15), mrtvé tělo, které viselo na kůlu, se mělo sejmout a pohřbít (5Mo 21:22, 23; Joz 8:29; 10:26, 27) a člověk, který byl obřadně nečistý, se musel vykoupat a po západu slunce byl opět pokládán za čistého (3Mo 22:6, 7; 5Mo 23:11). Skutečnost, že západem slunce končil den a začínal nový, vysvětluje vybídnutí apoštola Pavla: „Ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou.“ (Ef 4:26)

Občas jsou východ slunce nebo sluneční světlo použity obrazným způsobem. Ve 2. Samuelově 23:3, 4 je o vládě spravedlivého vládce, který se bojí Boha, řečeno, že je osvěžující jako „světlo jitra, když vysvitne slunce, jitra bez mraků“. (Srovnej Mal 4:2; Mt 17:2; Zj 1:16.) K Jehovovi je vznesena prosba ve prospěch Božích služebníků: „A ať jsou ti, kdo tě milují, jako když vychází slunce ve své moci.“ (Sd 5:31; Mt 13:43; Ža 110:3; Da 12:3; naproti tomu viz Mi 3:5, 6; Jana 3:19, 20.)

Výrazy „východ slunce“ a „západ slunce“ jsou také používány v zeměpisném významu a znamenají z V a ze Z. (2Mo 27:13; Joz 1:4; Ža 107:3; Zj 16:12) To je i význam Žalmu 113:3: „Od východu slunce až po jeho západ má být Jehovovo jméno chváleno.“ (Viz také Mal 1:11; Iz 45:6.) „Od východu slunce až po jeho západ“ může také znamenat po celý den.