Je tvůj osobní názor rozhodující?

„NOVÝ rozkol církve kvůli homosexuálním kněžím“ — tak zněl titulek. Zpráva odhalovala hluboký rozkol v anglikánské církvi, pokud jde o otázku homosexuálních kněží.

„V církvi je místo pro homosexuály,“ tvrdil duchovní, který odpovídá za nové obsazování kněžských míst. Podle jeho názoru homosexuál, který je ve svém vztahu k druhému muži ‚čestný a odpovědný‘, má právo být ordinován.

„Duchovní, kteří pěstují homosexualitu, jsou hříšní a musí složit svůj úřad,“ byl opačný názor jednoho duchovního. Tvrdil, že celé morální chování duchovních má být vzorné. — „The Sunday Times“, Londýn, 8. listopadu 1987.

Každý z těchto mužů byl jistě přesvědčen, že zastává správný názor. Měl by však být osobní názor konečnou autoritou v důležitých věcech? Snad si to myslíš, protože se domníváš, že „každý má právo na vlastní názor“.

Ale uvažuj o těchto dvou inspirovaných biblických výrocích: „Proto tedy usilujme o věci, které slouží k pokoji, a o věci, které jsou k vzájemnému budování.“ „Vybízím vás, bratři. . . abyste všichni mluvili souhlasně a aby mezi vámi nebylo rozdělení, ale abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“ — Řím. 14:19; 1. Kor. 1:10.

Co tedy dělat, jestliže ti jako křesťanovi připadne obtížné souhlasit s křesťanským sborem v nějaké důležité věci? Jak bys jednal, aby byl zachován ve sboru pokoj a jednota, což je nezbytně nutné? — Mat. 5:9; 1. Petra 3:11.

Přemýšlej o situaci, která vznikla v křesťanském sboru v prvním století, kdy někteří považovali svůj osobní názor za rozhodující. Podívej se, k čemu to nakonec vedlo, a polož si otázku: Co bych dělal, kdybych tam byl?

Otázka ohledně obřízky

V roce 36 n. l. byli poprvé přijati do křesťanského sboru neobřezaní pohané. Bůh sice připravil apoštola Petra na tuto dramatickou událost, ale Petr a ti, kteří byli s ním, byli překvapeni, když viděli, že byl na neobřezané lidi vylit svatý duch. (Sk. 10:1–16, 34–48) Mnozí jiní židovští křesťané se s tím těžko smiřovali. Někteří židovští křesťané, „stoupenci obřízky“, dokonce Petra kritizovali, když pěstoval společenství s neobřezanými lidmi. — Sk. 11:2, 3.

Proč byli tito kritikové tak znepokojeni? Protože po téměř 2 000 let byla obřízka znamením zvláštního vztahu k Bohu. Když Jehova Bůh přikázal Abrahamovi, aby dal obřezat všechny muže ve své domácnosti, řekl: „To bude sloužit jako znamení smlouvy mezi mnou a vámi. . . na neurčitý čas.“ (1. Mojž. 17:10–13) O mnoho století později byla obřízka pro Židy stále ještě velmi důležitá. Mnozí z nich pociťovali, že neobřízka znamená nečistotu. (Iz. 52:1) Zastávali názor, že Boží svatý lid by se neměl stýkat s nečistými, neobřezanými pohany.

V roce 49 n. l. se apoštol Pavel setkal v Syrské Antiochii s některými z těchto „stoupenců obřízky“. Na konci své první misionářské cesty podal tamějšímu sboru zprávu o tom, jak Bůh „otevřel [neobřezaným] národům dveře k víře“. Zdálo se mu jasné, že nebude nutné, aby se tito lidé z národů obřezávali. Ale někteří muži z Judeje měli jiný názor. Tvrdili: „Jestliže se nedáte obřezat podle Mojžíšova zvyku, nemůžete být zachráněni.“ Domnívali se, že obřízka je k záchraně nezbytně nutná a že se všichni pohané, kteří se obracejí ke křesťanství, musejí dát obřezat. — Sk. 14:26–15:1.

Působily zde silné city. Bezpochyby byly předloženy přesvědčivé důkazy na podporu vlastního názoru. Jak měl být zachován pokoj a jednota sboru? Mnoho se o této věci diskutovalo, a potom sbor v Antiochii zařídil, „aby Pavel, Barnabáš a někteří jiní z nich šli ohledně tohoto sporu k apoštolům a starším mužům v Jeruzalémě“. (Sk. 15:2) Nikoho ani nenapadlo, že by v tak závažné věci měl každý právo na vlastní názor. Tito křesťané byli natolik pokorní a loajální vůči teokratickému pořádku, že se snažili přenechat směrodatné rozhodnutí ústřednímu sboru, který se staral o vyučování. — 1. Kor. 14:33, 40; Jak. 3:17, 18; 1. Petra 5:5, 6.

Učiněno rozhodnutí

Apoštolové a starší muži v Jeruzalémě (zjevně uznávaní jako vedoucí sbor raného křesťanského sboru) bedlivě prozkoumali duchem inspirovaná Písma a uvažovali o tom, jak vedl svatý duch věci v uplynulých 13 letech. K jakému rozhodnutí dospěli? Pro pohany, kteří se obrátili, nebyla obřízka nezbytnou podmínkou k záchraně. (Sk. 15:6–29) To byl jednoznačný pokyn, který měl nahradit osobní mínění.

Sbory, které se řídily tímto vedením, „se. . . upevňovaly ve víře a početně vzrůstaly den ze dne“. (Sk. 16:4, 5) Ale někteří nepřijali rozhodnutí vedoucího sboru. Byli i nadále přesvědčeni, že je jejich názor správný a že je k záchraně nezbytně nutné odpovídat mojžíšskému Zákonu. Co bys udělal ty? Tito jednotlivci začali mezi křesťany působit nebezpečným, rozrušujícím vlivem. Podívej se, jaké rady dával apoštol Pavel během dalších patnácti let, kdy se snažil chránit věrné křesťany před vlivem takových tvrdošíjných osob, jež prosazovaly své vlastní názory.

Galacie, Malá Asie, asi v letech 50–52 n. l. Svoboda, kterou získali křesťané skrze oběť Ježíše Krista, byla ohrožena. Ze strachu před pronásledováním od židovských nepřátel chtěli někteří křesťané uložit spolukřesťanům předpisy z mojžíšského Zákona. (Gal. 6:12, 13) Apoštol Pavel připomněl učedníkům, že kdyby přijali takové židovské zvyky, jako je obřízka, dali by se „opět zapřáhnout do jha otroctví“. Byli hříšníci, a proto nikdo z nich nemohl dokonale zachovávat Zákon. Proto by byli Zákonem odsouzeni, stejně jako Židé. Pouze Ježíšova oběť je mohla očistit a zachránit. „Když se dáte obřezat [a tak budete povinni vykonávat celý Zákon],“ řekl Pavel, „Kristus vám nebude prospěšný.“ — Gal. 5:1–4; Sk. 15:8–11.

Korint, Řecko, asi roku 55 n. l. Spory o obřízku rozdělovaly sbor. Pavel věděl, že obřízka sama o sobě není žádným hříchem. V minulosti patřila k Božímu dokonalému Zákonu. (Žalm 19:7; 19:8, „KB“; Řím. 7:12) Pavel sám kdysi zařídil, aby se dal jeho mladý druh Timoteus (jehož matka byla Židovka) obřezat. Pavel to udělal ne proto, že by to bylo povinností, ale protože nechtěl dávat Židům žádnou příčinu ke klopýtání kvůli dobrému poselství. (Sk. 16:3) Povzbudil křesťany, aby se nedali vtáhnout do rozkladných sporů. „Byl někdo povolán obřezaný?“ zeptal se. „Ať se nestane neobřezaným. Byl někdo povolán v neobřízce? Ať se nedává obřezat [a nemyslí si, že je to nezbytně nutné k záchraně].“ Důležité bylo poslouchat Boží jasné příkazy, včetně těch, jež přicházely prostřednictvím křesťanského sboru. — 1. Kor. 7:18–20; Hebr. 13:17.

Filipy, Řecko, asi v letech 60–61 n. l. Ti, kteří se domnívali, že křesťané jsou stále ještě vázáni židovským Zákonem, dále přehlíželi jasné důkazy, že Jehova žehná křesťanskému sboru, k němuž nyní patřilo mnoho neobřezaných věřících. Ti, kteří se zastávali obřízky, působili duchovní škodu jiným, když prosazovali své osobní názory. Proto apoštol Pavel nyní používá ostřejších slov: „Dejte si pozor na psy [které Židé považovali z obřadního hlediska za nečisté], dejte si pozor na ty, kteří škodí, dejte si pozor na ty, kteří mrzačí těla.“ — Fil. 3:2.

Kréta, asi v letech 61–64 n. l. Apoštol Pavel zanechal na Krétě Tita, aby tam dohlížel na dílo křesťanů. Je zajímavé, že Nežid Titus nebyl nucen dát se obřezat. (Gal. 2:3) Nyní dává Pavel Titovi pokyny, aby jednal pevně s nepřáteli pravdy, jimiž se stali tito stoupenci obřízky. Měli být dokonce vyloučeni ze sboru, kdyby dále rozšiřovali své osobní názory, jež působí rozdělení. Mluvil o tom, že tam bylo mnoho „nepoddajných, neužitečných mluvků a těch, kteří klamou mysl, zvláště těch, kteří lpějí na obřízce,“ a pokračoval: „Těm je nutné zavřít ústa, neboť právě tito lidé neustále podvracejí celé domácnosti tím, že. . . vyučují to, co se nesluší.“ — Tit. 1:10, 11; 3:10, 11; 1. Tim. 1:3, 7.

To byly opravdu smutné důsledky. Tito lidé byli tak hrdí na své osobní názory, že zavrhli vedení od křesťanského sboru, podvraceli víru druhých a ničili jejich dobrý vztah k Bohu. — Srovnej 4. Mojžíšovu 16:1–3, 12–14, 31–35.

Co budeš dělat?

Můžeme dnes jednat tak, abychom se nedopustili stejné chyby? Ano, jestliže se nejprve ujistíme, zda náš osobní názor není v rozporu s čistým biblickým učením. Například o homosexualitě Bible říká: „Ani sexuálně nemravní, ani homosexuálně zvrácení. . . nezdědí Boží království.“ (1. Kor. 6:9, 10, „Nový mezinárodní překlad“, angl.) Jestliže se nám však zdá, že biblické vedení umožňuje různé názory, přece musíme reagovat pokorně, jako kdysi první křesťané, a přijmout rozhodnutí a vedení od Božího sboru. I v záležitostech, které Bible ani neschvaluje, ani neodsuzuje, ale ponechává je na osobním rozhodnutí, se máme snažit zachovávat pokoj a být ochotni často se podřídit.

Jsi ochoten projevovat takového ducha? Jestliže ano, pak dáváš najevo znamenitý smysl pro rovnováhu a uznáváš, že pokoj a jednota jsou cennější než tvůj osobní názor.