Dávejme si pozor na vychloubání

MNOHO lidí dnes považuje chlubení za jakousi ctnost. Dnes je v módě chlubit se svými silnými stránkami, svou dovedností a svými úspěchy. Někteří lidé věří, že bez chlubení člověk ničeho nedosáhne. Jiní se domnívají, že chlubením se zvyšuje sebevědomí. Časopis Time uvedl: „Ideál skromnosti se sice ještě nevytratil, ale začíná působit skoro zastarale.“ Autorka Jody Gaylinová napsala: „Žel, poslední módou se stalo . . . nestoudné chlubení. Rozhovory mezi přáteli či známými dnes probíhají za doposud nezvyklého doprovodu vychloubačných řečí.“

Lidé, které si druzí berou za vzor, stanovují v tomto ohledu určitou normu. Možná jsi už slyšel slova jistého bývalého mistra boxu, který řekl: „V této dějinné epoše jsem tím nejslavnějším mužem na světě a není to žádná náhoda.“ Známý je i výrok člena hudební skupiny Beatles: „Jsme teď populárnější než Ježíš Kristus.“ Někteří lidé jsou toho názoru, že to byly jen nevinné výroky, jiní si však vzali autory těchto výroků za vzor, a povyšují se také.

Vychloubání se rozmáhá, a proto vzniká otázka: Je vůbec dobré chlubit se svými klady a schopnostmi? Když něčeho dosáhneme, jsme na to přirozeně hrdí a můžeme se o ten pocit podělit s blízkými přáteli nebo s příbuznými. Ale co si máme myslet o lidech, kteří se řídí pravidlem „Když něco máš, běž se s tím předvést“? Co říci o těch, kdo se sice otevřeně nevychloubají, ale přesto si umí chytře zajistit, aby se o jejich silných stránkách a úspěších všichni dozvěděli? Je to zdravé, když člověk propaguje sám sebe? Mají pravdu ti, kdo říkají, že to jinak nejde?

Dopad na mezilidské vztahy

Uvažuj o tom, jak na tebe působí, když se někdo vychloubá. Co bys například řekl na následující výroky?

„Knihy, které jsem nenapsal, jsou lepší než knihy, které napsali druzí.“ — Známý spisovatel.

„Kdybych byl při stvoření, přispěl bych několika užitečnými podněty pro lepší uspořádání vesmíru.“ — Středověký král.

„Bůh nemůže existovat, protože kdyby existoval, nevěřil bych, že tím Bohem nejsem já.“ — Filozof, který žil v 19. století.

Cítíš se přitahován k lidem, kteří takto mluví? Bylo by ti v jejich společnosti dobře? Asi ne. Když se někdo vychloubá — nehledě na to, zda tím sleduje nějaký cíl, nebo jen žertuje —, ostatní pociťují napětí, jsou znechuceni nebo mu začínají závidět. Právě tak to působilo na žalmistu Asafa, který přiznal: „Začal jsem totiž závidět vychloubačům.“ (Žalm 73:3) Jistě, nikdo z nás nechce svým přátelům a známým působit nedobré pocity. V 1. Korinťanům 13:4 je napsáno: „Láska . . . [se] nevychloubá.“ Zbožná láska a citlivost vůči pocitům druhých lidí nás budou podněcovat k tomu, abychom nevystavovali na odiv to, co snad pokládáme za své schopnosti nebo klady.

Ve společnosti toho, kdo se ovládá a mluví skromně, se ostatní cítí příjemně. Umět takto jednat je velmi cenná schopnost. Možná, že britský státník lord Chesterfield měl na mysli právě to, když svému synovi radil: „Buď moudřejší než ostatní, jestliže to dokážeš; ale neříkej jim to.“

Lidé nejsou obdařeni stejnými dary. Co jeden dokáže poměrně snadno, to je slabinou někoho jiného. Láska nás vede k tomu, abychom jednali soucitně s lidmi, kteří nemají tytéž dary jako my. Velmi pravděpodobně totiž mají nějaké jiné dary. Apoštol Pavel nám řekl: „Prostřednictvím nezasloužené laskavosti, jež mi byla dána, říkám totiž každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý, jak mu Bůh udělil míru víry.“ — Římanům 12:3.

Kořeny chlubivosti spočívají ve slabostech

Někteří se od chlubilů odvracejí, protože se v jejich přítomnosti cítí méněcenní, druzí reagují jinak. Usuzují, že člověk, který se chlubí, si není jist sám sebou. Spisovatel Frank Trippett vysvětluje, že člověk, který je, jak se říká, sám svým trubačem, se možná v očích druhých lidí snižuje: „Všichni v hloubi duše cítíme, že vychloubání obvykle signalizuje nějaké chorobné osobní slabosti.“ Mnoho lidí umí chlubivému člověku nahlédnout pod škrabošku. Není tedy moudřejší vyhnout se prázdné sebechvále?

„Ale vždyť je to pravda!“

Tak se někteří pokoušejí odůvodnit svou sebechválu. Domnívají se, že by bylo pokrytecké zastírat, že mají v určitých směrech nějaké nadání.

Mají ale skutečně důvod k chlubení? Když posuzujeme sami sebe, máme sklon být subjektivní. To, o čem si myslíme, že je naší silnou stránkou, mohou druzí lidé považovat za docela běžnou vlastnost. Pokud má člověk pocit, že se musí blýsknout některou ze svých schopností, mohlo by to naznačovat, že tato schopnost vlastně není tak významná — protože kdyby se s ní nepochlubil, tak by se sama neprojevila. Bible uznává, že lidé mívají sklon sami sebe klamat, a proto nás upozorňuje: „Ať si ten, kdo si myslí, že stojí, dá pozor, aby nepadl.“ — 1. Korinťanům 10:12.

Není však chlubení přece jen opodstatněné v případě, že člověk je v nějakém směru obzvlášť nadaný? Není, protože chlubení chválí člověka, přičemž nadání pochází od Boha. Chvála patří Bohu. Proč by nás měl někdo chválit za něco, s čím jsme se už narodili? (1. Korinťanům 4:7) A navíc, nemáme jen silné stránky, ale i slabé. Nebylo by — v zájmu poctivosti — zapotřebí upozornit i na své chyby a nedostatky? S tím by souhlasil jen málokterý vychloubavý člověk. Král Herodes Agrippa I. byl možná skutečně nadaným řečníkem, ale chyběla mu skromnost, a tento nedostatek skromnosti se stal příčinou jeho velmi nepříjemné smrti. Z té ohavné události vidíme, že domýšlivost je Bohu — i mnoha lidem — velmi odporná. — Skutky 12:21–23.

Nadání a kladné stránky se obvykle projeví i bez nevhodné propagace. Člověku dělá větší čest, když jeho vlastnosti a úspěchy poznávají a chválí jiní lidé. V Příslovích 27:2 čteme moudrá slova: „Kéž tě chválí cizí člověk, a ne tvá vlastní ústa.“

Předpoklad úspěchu?

Někteří lidé si myslí, že sebevědomé chlubení je v dnešním soupeřivém světě předpokladem k úspěchu. Obávají se, že když nebudou své silné stránky propagovat, zůstanou nepovšimnuti a nedoceněni. Tyto obavy byly vyjádřeny v časopise Vogue následujícím výrokem: „Kdysi nás učili, že skromnost je ctnost, nyní se učíme, že zdrženlivost je překážkou.“

To bude možná dělat starosti někomu, kdo by si chtěl postup zajišťovat podle norem tohoto světa. Ale křesťan je v jiné situaci. Ví, že Bůh bude pečovat a starat se o schopnosti lidí pokorných, a ne pyšných. Křesťan se proto nemusí uchylovat k sobeckým taktikám. Je sice pravda, že příliš sebejistý člověk si možná dočasně získá určitou prestiž, protože je ‚asertivní‘ a umí manipulovat s lidmi. Časem však bývá odhalen a ponížen, nebo dokonce pokořen. Jak řekl Ježíš Kristus: „Kdokoli se vyvyšuje, bude pokořen, a kdokoli se pokořuje, bude vyvýšen.“ — Matouš 23:12; Přísloví 8:13; Lukáš 9:48.

Výhody skromnosti

Ralph Waldo Emerson napsal: „Každý, s kým se setkám, mě v něčem předčí. Tak se od něho učím.“ Tento výrok je v souladu s tím, co pod Boží inspirací napsal apoštol Pavel, když vybízel křesťany, aby ‚nic nedělali ze svárlivosti, ani neprosazovali sami sebe, ale s ponížeností mysli považovali ostatní za sobě nadřazené‘. (Filipanům 2:3) Člověk, který má takový skromný postoj, se bude moci učit od druhých.

Dej si tedy pozor, aby se tvé silné stránky nestaly tvou slabinou. Neodváděj pozornost od svých schopností a úspěchů vychloubáním. Ke svým ctnostem připoj skromnost. To velmi prospěje tvé pověsti u ostatních lidí. Pomůže ti to k lepším vztahům s lidmi a ke schválení Jehovy Boha. — Micheáš 6:8; 2. Korinťanům 10:18.