„BRATŘI, DÁLE NECHCEME, ABYSTE BYLI V NEVĚDOMOSTI OHLEDNĚ TĚCH, KDO USÍNAJÍ VE SMRTI; ABYSTE NETRUCHLILI PRÁVĚ JAKO I OSTATNÍ, KTEŘÍ NEMAJÍ ŽÁDNOU NADĚJI.“ (1. TESALONIČANŮM 4:13)

PRO TY, kdo zemřeli, Bible poskytuje naději. Vzkříšení, která provedl Ježíš, a rovněž to, co učil, poukazují na dobu, kdy mrtví budou přivedeni zpět k životu. (Matouš 22:23–33; Marek 5:35, 36, 41, 42; Lukáš 7:12–16) Jak by nás tato naděje měla ovlivnit? Slova apoštola Pavla, jež jsou citována výše, ukazují, že tato naděje může poskytnout útěchu, když nám zemře někdo milovaný.

Jestliže vám zemřel někdo, koho jste měli rádi, určitě jste cítili bolest, jež je s takovou tragédií spojena. Theresa, jejíž manžel zemřel ve věku 42 let krátce po operaci srdce, říká: „Byl to obrovský šok! Mým prvním pocitem bylo naprosté zděšení. Potom přišla hrozná bolest, jež se postupem času ještě zhoršovala. Hodně jsem plakala.“ Nenaznačuje snad taková reakce nedostatek víry v Jehovův slib vzkřísit mrtvé? Znamenají Pavlova slova, že je nesprávné truchlit?

Biblické příklady těch, kdo truchlili

Na tyto otázky najdeme odpověď zkoumáním biblických příkladů těch, kdo truchlili. V mnoha zaznamenaných případech byla ztráta blízkého člena rodiny doprovázena následným obdobím truchlení. (1. Mojžíšova 27:41; 50:7–10; Žalm 35:14) City, jež se při truchlení projevovaly, byly často velmi intenzivní.

Ačkoli se jako křesťané kvůli smrti rozhodně rmoutíme, netruchlíme jako „ostatní, kteří nemají žádnou naději“. (1. Tesaloničanům 4:13) Při truchlení nezacházíme do nerozumných extrémů, jelikož stav mrtvých pro nás není záhadou. Víme, že mrtví nepociťují ani bolest, ani zármutek, ale že jsou ve stavu, který se podobá hlubokému a pokojnému spánku. (Kazatel 9:5; Marek 5:39; Jan 11:11–14) Máme také plnou důvěru, že Ježíš, „vzkříšení a život“, splní svůj slib a přivede zpět všechny lidi, kteří jsou „v pamětních hrobkách“. (Jan 5:28, 29; 11:24, 25)