„Bratři, dáváme vám nařízení . . ., abyste se odtáhli od každého bratra, jenž chodí nepořádně, a ne podle tradice, kterou jste přijali od nás. Vy bratři, vy nepolevujte v konání dobra. Jestliže však někdo neposlouchá naše slovo prostřednictvím tohoto dopisu, označte si tohoto člověka a přestaňte se s ním stýkat, aby se zastyděl. A přece ho nepovažujte za nepřítele, ale dále ho napomínejte jako bratra.“ (2. Tesaloničanům 3:6, 13–15)

Mezi třemi výše uvedenými situacemi a záležitostí týkající se ‚nepořádných‘, o níž se píše ve 2. Tesaloničanům, je rozdíl. Pavel napsal, že tito jednotlivci jsou stále ‚bratři‘ a že by se s nimi podle toho mělo jednat a měli by být napomínáni. Problém s ‚nepořádnými‘ bratry tedy nebyl ani pouhou osobní záležitostí mezi jednotlivými křesťany, ani něčím natolik vážným, aby sboroví starší museli zakročit odnětím pospolitosti, jak k tomu vybízel Pavel v souvislosti s případem nemravnosti v Korintu. ‚Nepořádní‘ jednotlivci se neprovinili vážným hříchem jako muž, kterému byla v Korintu odňata pospolitost.

Zároveň dal sboru na vědomí, že by pro ně jako jednotlivé křesťany bylo vhodné, aby si nepořádné spoluvěřící ‚označili‘. To znamenalo, že jednotliví křesťané si měli všímat těch, jejichž jednání se shodovalo s tím, před čím byl sbor veřejně varován. Pavel radil, aby se „odtáhli od každého bratra, jenž chodí nepořádně“. To jistě nemohlo znamenat, aby se takovému člověku naprosto vyhýbali, protože ho měli ‚dále napomínat jako bratra‘. Dále s ním měli udržovat křesťanský kontakt na shromážděních a možná ve službě. Mohli doufat, že jejich bratr na napomínání pozitivně zareaguje a že opustí své znepokojující jednání.