ZRALOST

Stav dospělosti, vyspělosti a úplnosti, který se určuje podle nějakého měřítka. (Viz heslo DOKONALOST.) Bible poskytuje měřítko, podle kterého je možné zjistit, co znamená duchovní zralost (úplnost). Podle tohoto měřítka je zralým křesťanem ten, kdo není duchovním nemluvnětem, nestálým člověkem, který může být snadno zaveden na scestí nebo který může být v otázkách nauk snadno ovlivněn jinými lidmi. (Ef 4:11–14) Zralý člověk cvičí svou vnímavost, a proto je schopen rozlišovat mezi správným a nesprávným. Nepotřebuje být vyučován základním věcem. (Heb 5:11–6:2) Nenechává se vést světskou moudrostí, ale Božím duchem. (1Ko 2:6, 10–13, Rbi8, ppč)

Bible nikde nemluví o stupních nebo úrovních duchovní zralosti neboli dospělosti. Avšak právě jako člověk, který když dospěje, dále roste v poznání, získává další zkušenosti a prohlubuje svou rozlišovací schopnost, i zralý křesťan dále dělá pokroky. Zkoušky, kterými prochází, mohou posílit jeho víru a vytrvalost. Učedník Jakub napsal: „Pokládejte to jen za radost, moji bratři, když se setkáte s různými zkouškami, protože přece víte, že ta vyzkoušená jakost vaší víry působí vytrvalost. Ať však vytrvalost dokončí své dílo, abyste byli úplní [doslova „dokonalí“] a zdraví ve všech ohledech a nic vám nechybělo.“ (Jk 1:2–4) Podobně jako se dospělí lidé budou lišit tělesnými rysy, duševními schopnostmi a nadáním, i zralí křesťané se mohou v určitých vlastnostech lišit; někteří vynikají například v poznání, úsudku, odvaze nebo štědrosti; jiní vynikají v něčem jiném. (Srovnej 1Ko 7:7; 12:4–11, 27–31.) Při uvažování o zralosti je tedy nezbytné mít na paměti, že zvláštní schopnosti nebo nadání nerozhodují o tom, zda někdo je, nebo není zralým křesťanem.

Celé sborové uspořádání včetně apoštolů, proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů sloužilo k tomu, aby se křesťané stávali zralými, duchovně dospělými lidmi. (Ef 4:11–14; srovnej Kol 1:28, 29; 4:12, 13.) Je tedy zřejmé, že ti, kdo sloužili jako pastýři a učitelé, museli být duchovně zralými lidmi, ne nemluvňaty. Od těch, kdo byli jmenováni jako dozorci a služební pomocníci, se však vyžadovalo více než duchovní dospělost. (1Ti 3:1–9, 12, 13; Tit 1:5–9) Jedním z požadavků na dozorce například bylo, aby to byl „muž, který předsedá znamenitým způsobem své vlastní domácnosti, jenž má děti v podřízenosti se vší vážností“. (1Ti 3:4) Nějaký muž tedy mohl být z duchovního hlediska v určitých ohledech zralý, a přesto, pokud měl vzpurné děti, které se daly těžko ovládat, nebyl pro úřad dozorce způsobilý.