Hebrejským křesťanům, kteří žili v prvním století, apoštol Pavel napsal: „Pro Boží lid ... zůstává sabatní odpočinek. Kdo totiž vstoupil do Božího odpočinku, sám odpočinul i od svých vlastních děl, právě jako Bůh odpočinul od svých vlastních. Vynasnažme se proto, abychom vstoupili do onoho odpočinku.“ (Hebrejcům 4:9–11)

Když se vrátíme zpět k Pavlovu výroku v dopise Hebrejcům, povšimneme si skutečnosti, kterou Pavel zdůraznil, totiž že „pro Boží lid ... zůstává sabatní odpočinek“; a dále vybídky, aby se spolukřesťané ze všech sil snažili ‚do onoho odpočinku vstoupit‘. Z toho je patrné, že když Pavel psal tato slova, „sedmý den“ Božího odpočinku, který začal asi 4 000 let předtím, stále ještě trval. Skončí teprve tehdy, až bude zcela uskutečněn Boží záměr s lidstvem a se zemí, na konci Tisíciletého panování Ježíše Krista, který je „Pánem sabatu“. (Matouš 12:8; Zjevení 20:1–6; 21:1–4)