Vhodné používání Božího slova

6. Odkud Pavel citoval, když psal slova zaznamenaná v Hebrejcům 10:38?

⁶ Pavel posiloval víru svých spoluvěřících také tím, že obratně používal Písmo. Napsal například: „ ‚Ale můj spravedlivý bude žít z víry‘, a ‚jestliže se odtahuje, má duše v něm nemá zalíbení.‘ “ (Hebrejcům 10:38) Pavel zde citoval slova proroka Habakuka.a Ta Pavlovým čtenářům — hebrejským křesťanům, kteří prorocké knihy dobře znali — jistě nebyla cizí. Vezmeme-li v úvahu, že Pavlovým cílem bylo posílit víru křesťanů žijících v roce 61 n. l. v Jeruzalémě a jeho okolí, pak musíme uznat, že příklad Habakuka byl vhodnou volbou. Proč?

7. Kdy Habakuk zapsal své proroctví a jaké poměry panovaly tehdy v Judě?

⁷ Habakuk svou knihu napsal nepochybně jen o něco více než dvacet let před zničením Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. Prorok spatřil ve vidění Chaldejce (neboli Babylóňany), což byl „národ hořký a prchlivý“, který se vrhl na Judu, zničil Jeruzalém a postupně pohltil lidi a národy. (Habakuk 1:5–11) Toto neštěstí však bylo předpovídáno už od dob Izajáše, tedy více než o jedno století dříve. Když žil Habakuk, nastoupil po dobrém králi Josijášovi Jehojakim, a ničemnost začala v Judě opět bujet. Jehojakim pronásledoval ty, kdo mluvili v Jehovově jménu, a některé z nich dokonce zavraždil. (2. Paralipomenon 36:5; Jeremjáš 22:17; 26:20–24) Není tedy divu, že sklíčený prorok Habakuk naříkal: „Jak dlouho, Jehovo?“ (Habakuk 1:2)

8. Proč byl příklad Habakuka užitečný pro křesťany v prvním století, a proč je užitečný i pro křesťany v dnešní době?

⁸ Habakuk nevěděl, jak blízko je zničení Jeruzaléma. Ani křesťané v prvním století nevěděli, kdy skončí židovský systém věcí. Rovněž ani my dnes neznáme ‚den a hodinu‘, kdy Jehova vykoná svůj rozsudek nad tímto ničemným světem. (Matouš 24:36) Povšimněme si tedy, jak Jehova Habakukovi dvakrát odpověděl. Poprvé proroka ujistil, že konec přijde právě včas. „Neopozdí se,“ řekl Bůh, ani kdyby se z lidského hlediska zdálo, že se opožďuje. (Habakuk 2:3) Podruhé Jehova Habakukovi připomenul: „Pokud jde o spravedlivého, ten zůstane naživu svou věrností.“ (Habakuk 2:4) To jsou opravdu krásné a jednoduché pravdy! Vždyť většina křesťanů považuje za důležité ne to, kdy přijde konec, ale to, zda budou dál žít ve víře.

9. Jak díky své věrnosti zůstali poslušní Jehovovi služebníci naživu (a) v roce 607 př. n. l.? (b) po roce 66 n. l.? (c) Proč je důležité, abychom posilovali svou víru?

⁹ Když byl Jeruzalém v roce 607 př. n. l. vypleněn, Jeremjáš, jeho tajemník Baruk, Ebed-melek a věrní Rekabovci zažili pravdivost slibu, který dal Jehova Habakukovi. Unikli strašlivému zničení Jeruzaléma a ‚zůstali naživu‘. Proč? Jehova je odměnil za jejich věrnost. (Jeremjáš 35:1–19; 39:15–18; 43:4–7; 45:1–5) Je jisté, že i hebrejští křesťané v prvním století správně reagovali na Pavlovu radu. Když totiž v roce 66 n. l. římské vojsko zaútočilo na Jeruzalém a potom z nepochopitelných důvodů odtáhlo, tito křesťané věrně uposlechli Ježíšovo varování, aby utekli. (Lukáš 21:20, 21) Zůstali naživu, protože byli věrní. I my zůstaneme naživu, jestliže v době, kdy přijde konec, budeme shledáni věrnými. To je skutečně pádný důvod pro to, abychom svou víru nyní posilovali.