Kéž se nikdy neodtahujeme ke zničení!

„Nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení.“ (HEBREJCŮM 10:39)

1. Jaké okolnosti způsobily, že apoštol Petr podlehl strachu?

APOŠTOLOVÉ se jistě velmi divili, když jim jejich milovaný Pán, Ježíš, řekl, že se všichni rozprchnou a opustí ho. Jak by se něco takového mohlo stát — nyní, v době, kdy je nejvíce potřeboval? Petr tvrdil: „I kdyby všichni ostatní klopýtli, já přesto neklopýtnu.“ Ano, byl to statečný a odvážný muž. Nicméně, když byl Ježíš zrazen a zatčen, tak se apoštolové, a mezi nimi i Petr, rozprchli. Později, když byl Ježíš vyslýchán v domě velekněze Kaifáše, se Petr bázlivě zdržoval na nádvoří. Chladná noc postupně ubíhala a Petr se pravděpodobně začal bát, že by Ježíš a někdo z těch, kdo s ním byli ve spojení, mohli být popraveni. Když někteří lidé stojící okolo poznali, že Petr je jedním z Ježíšových blízkých druhů, zmocnila se ho panika. Třikrát popřel, že byl s Ježíšem v kontaktu. Zapřel dokonce i to, že ho zná! (Marek 14:27–31, 66–72)

2. (a) Proč se Petr kvůli svému bojácnému jednání během noci, kdy byl Ježíš zatčen, nestal ‚takovým, který se odtahuje‘? (b) Jaké by mělo být naše rozhodnutí?

² To bylo slabé místo Petrova života, selhání, kterého Petr litoval nepochybně až do své smrti. Nicméně, stal se z něj zbabělec kvůli tomu, jak se oné noci zachoval? Začal snad být jedním z ‚takových lidí, kteří se odtahují ke zničení‘, jak později napsal apoštol Pavel? (Hebrejcům 10:39) Většina z nás by pravděpodobně souhlasila s tím, že se tato Pavlova slova na Petra nevztahují. Proč? Protože Petrův strach byl dočasný, byl to krátkodobý poklesek v životě člověka, který se vyznačoval neobyčejnou odvahou a vírou. I mnozí z nás zažili v minulosti chvíle, na něž vzpomínáme s určitým pocitem hanby, chvíle, kdy nás zaskočil strach, který nám zabránil postavit se za pravdu tak směle, jak bychom si bývali přáli. (Srovnej Římanům 7:21–23.) Můžeme však mít jistotu, že tyto chvilkové poklesky z nás nedělají takové lidi, kteří se odtahují ke zničení. Přesto musíme být rozhodnuti, že se těmito lidmi nikdy nestaneme. Proč? A jak tomu můžeme předejít?

Co to znamená odtahovat se ke zničení

3. Jak proroci Elijáš a Jonáš podlehli strachu?

³ Když Pavel psal o ‚takových, kteří se odtahují‘, neměl na mysli ty, kdo snad na okamžik ztratí odvahu. Pavel jistě věděl o tom, co zažil Petr, a také o dalších podobných případech. Strachu jednou podlehl odvážný a přímočarý prorok Elijáš, když mu ničemná královna Jezábel vyhrožovala smrtí. Elijáš tehdy utekl, aby si zachránil život. (1. Královská 19:1–4) Ještě více musel se strachem bojovat prorok Jonáš. Jehova ho pověřil, aby cestoval do ničemného města Ninive, které bylo proslulé svým násilím. Jonáš se však ihned nalodil na loď, jež plula do Taršiše, tedy města, které leželo asi 3 500 kilometrů na opačnou stranu od Ninive. (Jonáš 1:1–3) Přesto ani o jednom z těchto proroků ani o apoštolu Petrovi nemůže být oprávněně řečeno, že byli takoví, kteří se odtahují. Proč ne?

4, 5. (a) Jak nám kontext pomáhá zjistit, co Pavel myslel ‚zničením‘, o němž se píše v Hebrejcům 10:39? (b) Co měl Pavel na mysli, když řekl: „Nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení“?

⁴ Povšimněme si celého Pavlova výroku: „My pak nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení.“ Co Pavel myslel ‚zničením‘? Řecké slovo, které je zde použito, se někdy vztahuje na věčné zničení. Tato definice je v souladu s kontextem. Pavel totiž právě varoval: „Jestliže . . . svévolně pácháme hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání soudu a ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor.“ (Hebrejcům 10:26, 27)

⁵ Pavel svým spoluvěřícím tedy řekl: „Nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení.“ Tím měl na mysli, že on i věrní křesťané, kteří jeho slova četli, byli rozhodnuti, že se nikdy neodvrátí od Jehovy a nepřestanou mu sloužit. Pokud by to totiž udělali, vedlo by to k jejich věčnému zničení. Jedním z těch, kdo se k takovému zničení odtáhli, byl Jidáš Iškariotský. Totéž udělali i další nepřátelé pravdy, kteří se úmyslně stavěli proti působení Jehovova ducha. (Jan 17:12; 2. Tesaloničanům 2:3) Tito lidé patří ke ‚zbabělcům‘, kteří obdrží věčné zničení v symbolickém ohnivém jezeře. (Zjevení 21:8) Ne, takovými lidmi se rozhodně nikdy nechceme stát!

6. K jakému jednání nás chce Satan Ďábel přimět?

⁶ Satan Ďábel však chce, abychom se odtáhli ke zničení. Je mistrem ‚lstivých skutků‘, a proto ví, že cesta vedoucí do zničení často začíná malými věcmi. (Efezanům 6:11, Reference Bible, poznámka pod čarou) Jestliže nedosáhne svého cíle přímým pronásledováním, často se snaží narušit víru pravých křesťanů lstivými prostředky. Rád by odvážné a horlivé svědky Jehovovy umlčel. Zamysleme se nyní nad tím, jaké taktiky používal proti hebrejským křesťanům, kterým psal Pavel.

Jak byl na křesťany vyvíjen nátlak, aby se odtáhli

7. (a) Jaké události měl za sebou sbor v Jeruzalémě? (b) V jakém duchovním stavu byli někteří čtenáři Pavlova dopisu?

⁷ Doklady svědčí o tom, že Pavel svůj dopis Hebrejcům napsal asi v roce 61 n. l. Sbor v Jeruzalémě měl za sebou bouřlivé události. Po Ježíšově smrti se vzedmula vlna krutého pronásledování, a mnoho křesťanů, kteří žili ve městě, muselo utéci. Pak ale přišlo pokojné období, které přispělo k tomu, že počet křesťanů rostl. (Skutky 8:4; 9:31) Jak roky plynuly, přicházely a zase odeznívaly další vlny pronásledování a těžkostí. Zdá se, že v době, kdy Pavel psal Hebrejcům svůj dopis, zažíval sbor opět poměrně pokojné období. Přesto byl na křesťany vyvíjen nátlak. Od chvíle, kdy Ježíš předpověděl zničení Jeruzaléma, uplynula téměř tři desetiletí. Někteří křesťané si pravděpodobně mysleli, že se konec bezdůvodně opožďuje a že za jejich života možná ani nenastane. Další křesťané, zejména ti, kteří byli noví ve víře, ještě nebyli vyzkoušeni krutým pronásledováním a věděli jen málo o tom, že je zapotřebí vytrvávat ve zkouškách. (Hebrejcům 12:4) Satan chtěl tyto okolnosti jistě využít. K jakým ‚lstivým skutkům‘ se uchýlil?

8. Jaký postoj mělo mnoho Židů k nově vzniklému křesťanskému sboru?

⁸ Židovská obec v Jeruzalémě a Judeji pohlížela na nově vzniklý křesťanský sbor s opovržením. Z obsahu Pavlova dopisu můžeme získat určitou představu o tom, kvůli čemu se arogantní židovští náboženští vůdci a jejich přívrženci křesťanům posmívali. Možná v podstatě říkali: ‚Máme v Jeruzalémě svůj velký chrám a ten stojí už po staletí. Máme urozeného velekněze, který v chrámu slouží společně s nižšími kněžími. Každý den jsou předkládány oběti. Máme Zákon, který byl prostřednictvím andělů předán Mojžíšovi a který byl za velkých znamení uveden v platnost na hoře Sinaj. Nic z toho však nemá tato povýšenecká sekta, tito křesťané, kteří odpadli od judaismu!‘ Dosáhly tyto posměšky kýženého cíle? Útoky jistě sužovaly některé hebrejské křesťany. Pro ně byl Pavlův dopis pomocí v pravý čas.

Proč se nikdy neměli odtahovat ke zničení

9. (a) Jaký námět prostupuje celým dopisem Hebrejcům? (b) V jakém smyslu sloužili křesťané v lepším chrámu, než jakým byl chrám v Jeruzalémě?

⁹ Uvažujme nyní o tom, jaké dva důvody uvedl Pavel pro to, aby se jeho bratři a sestry v Judeji nikdy neodtahovali ke zničení. První z nich — nadřazenost křesťanského systému uctívání — proniká celým dopisem Hebrejcům. Od začátku až do konce v něm Pavel tento námět rozvíjel. Chrám v Jeruzalémě byl pouze napodobením mnohem významnější skutečnosti, kterou je Jehovův duchovní chrám — budova ‚ne udělaná rukama‘. (Hebrejcům 9:11) Hebrejští křesťané měli výsadu sloužit v tomto duchovním uspořádání pro čisté uctívání. Sloužili pod lepší smlouvou, pod smlouvou, jež byla slíbena už dávno a jejíž Prostředník, Ježíš Kristus, byl nadřazen Mojžíšovi. (Jeremjáš 31:31–34)

10, 11. (a) Proč rodová linie Ježíše nebyla překážkou v tom, aby mohl sloužit jako Velekněz v duchovním chrámu? (b) V jakém smyslu byl Ježíš Veleknězem, jenž byl nadřazen veleknězi, který sloužil v jeruzalémském chrámu?

¹⁰ Tito křesťané měli také mnohem lepšího Velekněze, totiž Ježíše Krista. Ne, nebyl potomkem Árona. Byl Veleknězem „podle způsobu Melchisedeka“. (Žalm 110:4) Melchisedek, o jehož rodové linii nejsou záznamy, byl králem starověkého Salemu a byl také jeho veleknězem. Stal se tedy vhodným prorockým předobrazem Ježíše, jehož kněžství záviselo ne na nějakých nedokonalých předcích, ale na něčem mnohem větším — na přísaze samotného Jehovy Boha. Podobně jako Melchisedek slouží i Ježíš nejen jako Velekněz, ale také jako Král, který nikdy nezemře. (Hebrejcům 7:11–21)

¹¹ Na rozdíl od velekněze v jeruzalémském chrámu Ježíš také nemusel rok co rok předkládat oběti. Jeho obětí byl totiž jeho dokonalý život a ten Ježíš obětoval jednou provždy. (Hebrejcům 7:27) Všechny ty oběti, které byly předkládány v chrámu, byly pouze stínem, předobrazem toho, co obětoval Ježíš. Jeho dokonalá oběť umožnila skutečné odpuštění hříchů všech lidí, kteří projevují víru. Povzbudivá jsou také Pavlova slova, jež ukazují, že tento Velekněz je týž, neměnný Ježíš, kterého křesťané v Jeruzalémě znali. Byl pokorný, laskavý a může „projevovat účast s našimi slabostmi“. (Hebrejcům 4:15; 13:8) Tito pomazaní křesťané mají vyhlídku, že budou sloužit jako Kristovi nižší kněží. Jak by jen mohli pomyslet na to, že by se odtáhli k těm „slabým a ubohým“ věcem zkaženého judaismu? (Galaťanům 4:9)

12, 13. (a) Jaký druhý důvod uvedl Pavel pro to, aby se křesťané nikdy neodtahovali? (b) Proč vytrvalost, kterou projevovali v minulosti, měla hebrejské křesťany povzbudit, aby se nikdy neodtahovali ke zničení?

¹² Pavel však Hebrejcům ukázal ještě na druhý důvod, proč by se nikdy neměli odtahovat ke zničení — na jejich projevy vytrvalosti. Napsal: „Dál . . . pamatujte na dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvávali ve velkém zápolení v utrpeních.“ Pavel jim připomínal, že byli „vystavováni jako na divadle“ pohanám a soužením. Někteří z nich byli uvězněni a další křesťané s nimi projevovali soucit a podporovali je. Ano, měli příkladnou víru a vytrvalost. (Hebrejcům 10:32–34) Proč je však Pavel žádal, aby ‚dál pamatovali‘ na tyto bolestné zážitky? Nebylo to pro ně spíše skličující?

¹³ Naopak. Tím, že ‚dál pamatovali na dřívější dny‘, si Hebrejci připomínali, jak je Jehova podporoval ve zkouškách. S jeho pomocí už odolali mnoha Satanovým útokům. Pavel napsal: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Hebrejcům 6:10) Ano, Jehova pamatoval na všechny jejich věrné skutky a měl je uloženy ve své neomezené paměti. To nám připomíná Ježíšovu vybídku, abychom si ukládali poklady v nebi. Ty nemůže ukrást žádný zloděj a nemohou je strávit moli ani rez. (Matouš 6:19–21) Tyto poklady mohou být zničeny vlastně jen tehdy, když se křesťan odtáhne ke zničení. Tak přijde o veškeré poklady, které si v nebi uložil. Pavel dal hebrejským křesťanům skutečně pádný důvod pro to, aby se nikdy takovým směrem nevydali. Vždyť proč by měly přijít vniveč všechny ty roky věrné služby! Bylo správné a také mnohem lepší dál vytrvávat.

Proč bychom se nikdy neměli odtahovat ke zničení

14. S jakými problémy, které se podobají problémům křesťanů v prvním století, se musíme vyrovnávat?

¹⁴ I dnes mají praví křesťané stejně pádné důvody pro to, aby se neodtahovali. Připomeňme si nejprve, jaké požehnání nám přináší čisté uctívání, které nám dal Jehova. I my, podobně jako křesťané v prvním století, žijeme v době, kdy se nám členové populárnějších náboženství posmívají a zesměšňují nás, a přitom pyšně poukazují na své impozantní náboženské stavby a dávné tradice. Jehova nás však ujišťuje, že schvaluje náš způsob uctívání. Dá se říci, že dnes zažíváme požehnání, jaké křesťané v prvním století vůbec neměli. Možná se ptáte: ‚Jak to?‘ Vždyť žili v době, kdy začal působit duchovní chrám. V něm se po svém křtu v roce 29 n. l. stal Veleknězem Kristus. Někteří křesťané byli svědky zázračných skutků Božího Syna. A po jeho smrti přišly ještě další zázraky. Nicméně, jak bylo předpověděno, tyto dary nakonec zanikly. (1. Korinťanům 13:8)

15. Splňování jakého proroctví dnes zažívají praví křesťané a co to pro nás znamená?

¹⁵ Dnes však žijeme v době, kdy se významným způsobem splňuje rozsáhlé proroctví o chrámu, které je zapsáno ve 40. až 48. kapitole Ezekiela.a Zažili jsme tedy obnovu Božího uspořádání pro čisté uctívání. Zmíněný duchovní chrám byl očištěn od všech forem náboženského znečištění a od modlářství. (Ezekiel 43:9; Malachiáš 3:1–5) Uvažujme o tom, jaké výhody nám toto očištění přineslo.

16. S jakým skličujícím vývojem se museli vyrovnávat křesťané v prvním století?

¹⁶ V prvním století vypadala budoucnost organizovaného křesťanského sboru pochmurně. Ježíš předpověděl, že to bude tak, jako by na pole, jež bylo právě oseto pšenicí, někdo zasel plevel. Výsledkem mělo být to, že pšenici nebude možné od plevele rozlišit. (Matouš 13:24–30) A to se také stalo. Odpadlictví bujelo už koncem prvního století, kdy letitý apoštol Jan působil ještě jako poslední zábrana proti zkaženosti. (2. Tesaloničanům 2:6; 1. Jana 2:18) Nedlouho po smrti apoštolů vznikla oddělená třída duchovenstva, jehož příslušníci utlačovali stádo a nosili zvláštní roucha. Odpadlictví se šířilo jako sněť. Pro věrné křesťany to bylo jistě velmi skličující. Viděli, jak nově zavedené uspořádání pro čisté uctívání bylo přemoženo zkaženou formou uctívání. A to neuplynulo ještě ani jedno století od doby, kdy Kristus založil sbor.

17. V jakém smyslu předčil novodobý křesťanský sbor svůj protějšek z prvního století?

¹⁷ Povšimněme si však určitého rozdílu. Čisté uctívání dnes existuje už delší dobu, než existovalo za života apoštolů. Od roku 1879, kdy vyšlo první číslo tohoto časopisu, nám Jehova žehná tím, že naše uctívání je stále čistší. V roce 1918 vstoupili Jehova a Kristus Ježíš do duchovního chrámu, aby ho vyčistili. (Malachiáš 3:1–5) Uspořádání pro uctívání Jehovy Boha je od roku 1919 postupně přečišťováno. Naše porozumění biblickým proroctvím a zásadám je stále jasnější. (Přísloví 4:18) Čí je to zásluha? Ne pouhých nedokonalých lidí. Jedině Jehova a jeho Syn jakožto Hlava sboru mohli Boží lid ochránit, aby během těchto ničemných časů nepropadl zkaženosti. Nikdy tedy nepřestaňme Jehovovi děkovat za to, že nám dnes umožnil účastnit se čistého uctívání. A buďme pevně rozhodnuti, že se nikdy neodtáhneme ke zničení!

18. Jaký důvod máme pro to, abychom se nikdy neodtahovali ke zničení?

¹⁸ Podobně jako hebrejští křesťané máme i my druhý důvod, proč nebýt zbabělí a neodtahovat se. Tím důvodem jsou projevy naší vytrvalosti. Ať jsme Jehovovi začali sloužit nedávno, nebo mu věrně sloužíme už desetiletí, dali jsme svými skutky najevo, že jsme křesťané. Mnozí z nás zažili pronásledování, a to buď ve formě věznění, zákazu činnosti, surového zacházení, nebo ztráty majetku. Mnohem více křesťanů muselo snášet odpor rodiny, opovržení, posměch a lhostejnost. Všichni jsme vytrvali a navzdory životním problémům a zkouškám pokračujeme ve věrné službě pro Jehovu. Tak prokazujeme svou vytrvalost, na kterou Jehova nezapomene, a vytváříme si v nebi zásobárnu pokladů. Dnes tedy jistě není doba na to, abychom se odtahovali zpět do zkaženého starého systému, který jsme opustili. Proč by všechna naše tvrdá práce měla přijít nazmar? To platí zejména v dnešní době, kdy do konce zbývá už jen ‚velmi malá chvíle‘. (Hebrejcům 10:37)

19. O čem bude pojednávat následující článek?

¹⁹ Ano, buďme rozhodnuti, že se nestaneme ‚takovými, kteří se odtahují ke zničení‘. Buďme naopak „takoví, kteří mají víru“. (Hebrejcům 10:39) Jak se můžeme ujistit, že takovými lidmi opravdu jsme, a jak v tom můžeme pomoci ostatním křesťanům? O tomto námětu bude pojednávat následující článek.

Buďme takoví, kteří mají víru

„[Jsme] takoví, kteří mají víru k zachování duše naživu.“ (HEBREJCŮM 10:39)

1. Proč je možné říci, že víra každého věrného Jehovova služebníka je cenná?

AŽ BUDETE příště v sále Království plném Jehovových ctitelů, zastavte se na chvilku, rozhlédněte se po všech, kdo jsou kolem vás, a přemýšlejte, jakými mnoha způsoby projevují svou víru. Možná sledujete letité křesťany, kteří Bohu slouží už desítky let, nebo ty mladé lidi, kteří denně odolávají tlaku vrstevníků, či rodiče, kteří se velmi namáhají, aby ze svých dětí vychovali bohabojné lidi. V sále jsou také sboroví starší a služební pomocníci, kteří mají mnoho povinností. Ano, můžete vidět duchovní bratry a sestry každého věku, kteří překonávají nejrůznější překážky, aby mohli sloužit Jehovovi. Víra každého z nich je opravdu cenná. (1. Petra 1:7)

2. Proč jsou pro nás dnes užitečné Pavlovy rady v 10. a 11. kapitole Hebrejcům?

² V minulosti nebo dnes jen málo nedokonalých lidí, pokud vůbec někdo, pochopilo důležitost víry lépe než apoštol Pavel. On totiž ukázal, že pravá víra vede „k zachování duše naživu“. (Hebrejcům 10:39) Pavel však věděl, že v tomto světě bez víry bývá víra vystavena útokům a bývá nahlodávána. Dělal si tedy velké starosti o hebrejské křesťany v Jeruzalémě a Judeji, protože bojovali o zachování své víry. Až budeme zkoumat části 10. a 11. kapitoly Hebrejcům, povšimněme si, jakými způsoby se Pavel snažil budovat jejich víru. Uvidíme také, jak můžeme posílit svou víru a také víru ostatních křesťanů.

Vzájemně si projevujme důvěru

3. Jak je ze slov v Hebrejcům 10:39 patrné, že Pavel důvěřoval svým bratrům a sestrám ve víře?

³ První věcí, které si možná povšimneme, je Pavlův kladný přístup k těm, jimž byl určen jeho dopis. Pavel napsal: „My pak nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení, ale takoví, kteří mají víru k zachování duše naživu.“ (Hebrejcům 10:39) Pavel si o svých věrných spolukřesťanech myslel to nejlepší, a ne to nejhorší. Povšimněme si také, že použil výraz „my“. Pavel byl spravedlivý muž. Na čtenáře svého dopisu však nehleděl svrchu, jako by se na křídlech spravedlnosti vznášel vysoko nad nimi. (Srovnej Kazatele 7:16.) Naopak, počítal se mezi ně. Upřímně vyjádřil důvěru v to, že se on i věrní křesťanští čtenáři jeho dopisu budou odvážně bránit, aby se neodtáhli ke zničení, a že se prokáží jako takoví, kteří mají víru, i když budou muset překonávat blížící se skličující překážky.

4. Proč měl Pavel důvěru ke svým spoluvěřícím?

⁴ Na základě čeho mohl mít Pavel takovou důvěru? Cožpak neviděl chyby, kterých se hebrejští křesťané dopouštěli? Jistě ano. Vždyť jim dal konkrétní rady, aby jim jejich duchovní nedostatky pomohl překonat. (Hebrejcům 3:12; 5:12–14; 6:4–6; 10:26, 27; 12:5) Přesto měl minimálně dva pádné důvody pro to, aby svým bratrům důvěřoval. (1) Pavel napodoboval Jehovu, a proto se snažil pohlížet na Boží lid tak, jak na něj pohlíží Jehova. To se netýkalo pouze chyb, které spolukřesťané měli, ale také jejich dobrých vlastností a jejich schopnosti správně se v budoucnosti rozhodovat. (Žalm 130:3; Efezanům 5:1) (2) Pavel bezmezně věřil v moc svatého ducha. Věděl, že žádné překážky ani lidské slabosti nemohou Jehovovi zabránit, aby každému křesťanovi, který se mu snaží věrně sloužit, nedal „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Korinťanům 4:7; Filipanům 4:13) Pavel svou důvěru nevěnoval někomu, kdo jí nebyl hoden. Jeho důvěra v bratry a sestry nebyla ani nerealistická, ani slepě optimistická. Stála na pevných základech a byla biblicky podložená.

5. Jak můžeme napodobit Pavla v jeho důvěře a k čemu to pravděpodobně povede?

⁵ Důvěra, kterou projevoval Pavel, byla bezesporu nakažlivá. To, že mluvil tak povzbudivě, muselo pro sbory v Jeruzalémě a v Judeji hodně znamenat. Hebrejským křesťanům jeho slova jistě pomohla, aby tváří v tvář ubíjejícímu posměchu a povýšenecké lhostejnosti židovských odpůrců byli ve svém srdci rozhodnuti být takovými lidmi, kteří mají víru. Můžeme totéž dělat jeden pro druhého i dnes? Je velmi snadné vidět na druhých jen řadu chyb a nežádoucích povahových rysů. (Matouš 7:1–5) Jeden druhému však můžeme mnohem více pomoci tehdy, když si budeme všímat, jakou vynikající víru každý z nás má, a když ji budeme oceňovat. Je pravděpodobnější, že právě po takovém povzbuzení víra poroste. (Římanům 1:11, 12)

Vhodné používání Božího slova

6. Odkud Pavel citoval, když psal slova zaznamenaná v Hebrejcům 10:38?

⁶ Pavel posiloval víru svých spoluvěřících také tím, že obratně používal Písmo. Napsal například: „ ‚Ale můj spravedlivý bude žít z víry‘, a ‚jestliže se odtahuje, má duše v něm nemá zalíbení.‘ “ (Hebrejcům 10:38) Pavel zde citoval slova proroka Habakuka.a Ta Pavlovým čtenářům — hebrejským křesťanům, kteří prorocké knihy dobře znali — jistě nebyla cizí. Vezmeme-li v úvahu, že Pavlovým cílem bylo posílit víru křesťanů žijících v roce 61 n. l. v Jeruzalémě a jeho okolí, pak musíme uznat, že příklad Habakuka byl vhodnou volbou. Proč?

7. Kdy Habakuk zapsal své proroctví a jaké poměry panovaly tehdy v Judě?

⁷ Habakuk svou knihu napsal nepochybně jen o něco více než dvacet let před zničením Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. Prorok spatřil ve vidění Chaldejce (neboli Babylóňany), což byl „národ hořký a prchlivý“, který se vrhl na Judu, zničil Jeruzalém a postupně pohltil lidi a národy. (Habakuk 1:5–11) Toto neštěstí však bylo předpovídáno už od dob Izajáše, tedy více než o jedno století dříve. Když žil Habakuk, nastoupil po dobrém králi Josijášovi Jehojakim, a ničemnost začala v Judě opět bujet. Jehojakim pronásledoval ty, kdo mluvili v Jehovově jménu, a některé z nich dokonce zavraždil. (2. Paralipomenon 36:5; Jeremjáš 22:17; 26:20–24) Není tedy divu, že sklíčený prorok Habakuk naříkal: „Jak dlouho, Jehovo?“ (Habakuk 1:2)

8. Proč byl příklad Habakuka užitečný pro křesťany v prvním století, a proč je užitečný i pro křesťany v dnešní době?

⁸ Habakuk nevěděl, jak blízko je zničení Jeruzaléma. Ani křesťané v prvním století nevěděli, kdy skončí židovský systém věcí. Rovněž ani my dnes neznáme ‚den a hodinu‘, kdy Jehova vykoná svůj rozsudek nad tímto ničemným světem. (Matouš 24:36) Povšimněme si tedy, jak Jehova Habakukovi dvakrát odpověděl. Poprvé proroka ujistil, že konec přijde právě včas. „Neopozdí se,“ řekl Bůh, ani kdyby se z lidského hlediska zdálo, že se opožďuje. (Habakuk 2:3) Podruhé Jehova Habakukovi připomenul: „Pokud jde o spravedlivého, ten zůstane naživu svou věrností.“ (Habakuk 2:4) To jsou opravdu krásné a jednoduché pravdy! Vždyť většina křesťanů považuje za důležité ne to, kdy přijde konec, ale to, zda budou dál žít ve víře.

9. Jak díky své věrnosti zůstali poslušní Jehovovi služebníci naživu (a) v roce 607 př. n. l.? (b) po roce 66 n. l.? (c) Proč je důležité, abychom posilovali svou víru?

⁹ Když byl Jeruzalém v roce 607 př. n. l. vypleněn, Jeremjáš, jeho tajemník Baruk, Ebed-melek a věrní Rekabovci zažili pravdivost slibu, který dal Jehova Habakukovi. Unikli strašlivému zničení Jeruzaléma a ‚zůstali naživu‘. Proč? Jehova je odměnil za jejich věrnost. (Jeremjáš 35:1–19; 39:15–18; 43:4–7; 45:1–5) Je jisté, že i hebrejští křesťané v prvním století správně reagovali na Pavlovu radu. Když totiž v roce 66 n. l. římské vojsko zaútočilo na Jeruzalém a potom z nepochopitelných důvodů odtáhlo, tito křesťané věrně uposlechli Ježíšovo varování, aby utekli. (Lukáš 21:20, 21) Zůstali naživu, protože byli věrní. I my zůstaneme naživu, jestliže v době, kdy přijde konec, budeme shledáni věrnými. To je skutečně pádný důvod pro to, abychom svou víru nyní posilovali.

Působivé připomínání příkladů víry

10. Jak Pavel popsal Mojžíšovu víru a jak můžeme Mojžíše v tomto směru napodobit?

¹⁰ Pavel posiloval víru také tím, že účinně používal příklady. Až budete číst 11. kapitolu Hebrejcům, všimněte si, jak působivě jsou tam popsány příklady lidí z biblických dob. Pavel například říká, že Mojžíš „zůstal stálý, jako by viděl Toho, kdo je neviditelný“. (Hebrejcům 11:27) Jinými slovy, Jehova byl pro Mojžíše tak skutečný, že jako by viděl neviditelného Boha. Je možné říci totéž o nás? O vztahu k Jehovovi se snadno mluví, ale má-li člověk tento vztah budovat a posilovat ho, musí na tom pracovat. A této práci se musíme věnovat. Je pro nás Jehova tak skutečný, že ho bereme v úvahu, když činíme různá rozhodnutí, a to i rozhodnutí zdánlivě nevýznamná? Máme-li takovou víru, pomůže nám to vytrvat i tváří v tvář tomu nejtvrdšímu odporu.

11, 12. (a) Za jakých okolností byla vyzkoušena Enochova víra? (b) Jakou povzbudivou odměnu Enoch obdržel?

¹¹ Uvažujme také o Enochově víře. Těžko si dokážeme představit, jakému odporu Enoch čelil. Musel sdělovat bodavé poselství soudu nad ničemnými lidmi, kteří tehdy žili. (Juda 14, 15) Pronásledování, které tohoto věrného muže ohrožovalo, bylo zjevně tak prudké a tak zuřivé, že Enocha Jehova „přenesl“, to znamená, že ho ze stavu živých vzal do spánku smrti dříve, než se ho mohli zmocnit jeho nepřátelé. Enoch tedy nezažil splnění proroctví, které pronesl. Dostal však dar, který byl v některých ohledech ještě lepší. (Hebrejcům 11:5; 1. Mojžíšova 5:22–24)

¹² Pavel vysvětluje: „Předtím, než byl [Enoch] přenesen, měl svědectví, že se líbí Bohu.“ (Hebrejcům 11:5) Co to znamenalo? Než odešel do spánku smrti, měl Enoch možná nějaké vidění — snad vidění pozemského ráje, do kterého se brzy jednoho dne probudí. V každém případě dal Jehova Enochovi poznat, že se mu jeho život ve věrnosti líbí. Enoch rozradostňoval Jehovovo srdce. (Srovnej Přísloví 27:11.) Je jistě působivé uvažovat o jeho životě. Chtěli byste také vést takový život víry? Pak přemýšlejte o podobných příkladech, a na ty, kdo je dali, pohlížejte jako na skutečné lidi. Buďte rozhodnuti žít vírou, a to den co den. Pamatujte také na to, že takoví lidé, kteří mají víru, neslouží Jehovovi kvůli nějakému datu nebo nějakému termínu, kdy Jehova splní všechny své sliby. Jsme přece rozhodnuti sloužit Jehovovi navždy. To je ten nejlepší způsob života v současném systému věcí i v tom, který přijde.

Jak máme posilovat svou víru

13, 14. (a) Jak nám mohou Pavlova slova zapsaná v Hebrejcům 10:24, 25 pomoci, abychom z našich shromáždění měli radost? (b) Co je hlavním důvodem pro to, že navštěvujeme křesťanská shromáždění?

¹³ Hebrejským křesťanům Pavel ukázal řadu praktických způsobů, jak by mohli posilovat svou víru. Uvažujme o dvou z nich. Nejspíš dobře známe vybídku v Hebrejcům 10:24, 25, kde Pavel nabádá k tomu, abychom se pravidelně shromažďovali na křesťanských shromážděních. Pamatujme však na to, že tato inspirovaná Pavlova slova neznamenají, že na těchto shromážděních máme být pouze pasivními pozorovateli. Pavel naopak popisuje shromáždění jako příležitost k tomu, abychom jeden druhého poznali, abychom se vzájemně podněcovali k ještě aktivnější službě a povzbuzovali se. Jsme tam proto, abychom dávali, a ne jen přijímali. To nám pomůže, abychom z našich shromáždění měli radost. (Skutky 20:35)

¹⁴ Nicméně hlavním důvodem, proč navštěvujeme shromáždění, je to, že chceme uctívat Jehovu Boha. To děláme tak, že se připojujeme k modlitbě a k písni, že pozorně nasloucháme a že předkládáme „ovoce rtů“, tedy chválíme Jehovu svými komentáři a svými úkoly na shromáždění. (Hebrejcům 13:15) Máme-li tyto cíle na mysli a jednáme-li v souladu s nimi na každém shromáždění, pak naše víra bude pokaždé posílena.

15. Proč Pavel vybízel hebrejské křesťany, aby se pevně drželi své služby, a proč je tato rada příhodná i dnes?

¹⁵ Jiný způsob, jak můžeme posilovat svou víru, je kazatelské dílo. Pavel napsal: „Pevně se bez kolísání držme veřejného prohlašování své naděje, protože je věrný ten, kdo dal slib.“ (Hebrejcům 10:23) Když vidíte, jak někomu hrozí nebezpečí, že se něčeho pustí, pak ho možná vyburcujete, aby se toho pevně držel. Satan jistě vyvíjel na tehdejší hebrejské křesťany nátlak, aby se vzdali své služby, a totéž dělá i dnešním Božím ctitelům. Co bychom tváří v tvář takovému nátlaku měli dělat? Zamysleme se nad tím, co udělal Pavel.

16, 17. (a) Jak Pavel získal smělost pro službu? (b) Jaké kroky bychom měli podniknout, jestliže máme z některého odvětví naší křesťanské služby strach?

¹⁶ Pavel napsal křesťanům v Tesalonice: „Potom, co jsme nejprve trpěli a nestoudně se s námi ve Filipech (jak víte) zacházelo, sebrali jsme prostřednictvím našeho Boha smělost, abychom k vám o Boží dobré zprávě mluvili s velkým bojem.“ (1. Tesaloničanům 2:2) V jakém smyslu se s Pavlem a jeho druhy zacházelo ve Filipech „nestoudně“? Někteří znalci uvádějí, že řecké slovo, které Pavel použil, vyjadřuje urážky, hanebné neboli nehorázné zacházení. Úředníci ve Filipech je zbili pruty, uvrhli do vězení a upevnili do klády. (Skutky 16:16–24) Jak na Pavla tento nepříjemný zážitek zapůsobil? Zastrašilo ho to snad tak, že se po příchodu do Tesaloniky, dalšího města na své misionářské cestě, stáhl zpět? Ne, Pavel ‚sebral smělost‘. Překonal strach a dál směle kázal.

¹⁷ Kde Pavel získal svou smělost? Měl ji sám od sebe? Ne, protože řekl, že sebral smělost „prostřednictvím našeho Boha“. Jeden slovník určený pro ty, kdo překládají Bibli, říká, že tento výrok by mohl být přeložen takto: „Bůh odňal strach z našeho srdce.“ Jestliže se tedy necítíte příliš smělí, pokud jde o službu, nebo jestliže vám některé její odvětví obzvlášť nahání strach, proč nepožádat Jehovu, aby pro vás udělal totéž co pro Pavla? Proste ho, aby odňal strach z vašeho srdce. Proste ho, aby vám pomohl sebrat smělost pro kazatelské dílo. Kromě toho podnikněte některé další praktické kroky. Domluvte si například, že s vámi bude pracovat křesťan, který je zkušený právě v tom odvětví služby, z něhož máte strach. To se může týkat obvodu s obchody a podniky, vydávání svědectví na ulici, neformální služby nebo vydávání svědectví po telefonu. Váš partner bude možná ochoten převzít zpočátku vedení. Buďte tedy pozorní a učte se. Potom však seberte smělost a vyzkoušejte si to sami.

18. Jaké požehnání můžeme zažít, jestliže v naší službě sebereme smělost?

¹⁸ Přemýšlejte, jaké výsledky přinese to, že seberete smělost. Když vytrváte a nenecháte se odradit, budete mít při tom, jak se budete s druhými lidmi dělit o pravdu, nejspíš pěkné zážitky — zážitky, o které byste jinak přišli. (Viz stranu 25.) Bude vás uspokojovat vědomí, že jste potěšili Jehovu vykonáním něčeho, co pro vás není snadné. Zažijete, jak vám Jehova bude žehnat a pomáhat v překonávání vašich obav. Posílí se vaše víra. A tak vlastně zároveň s tím, jak budete posilovat víru ostatních lidí, posílíte i svou vlastní víru. (Juda 20, 21)

19. Jaká cenná odměna je připravena pro ‚takové, kteří mají víru‘?

¹⁹ Svou víru a víru těch, kdo jsou kolem vás, dále posilujte. To můžete dělat tak, že sebe i ty ostatní budujete vhodným používáním Božího slova, studiem biblických příkladů víry a tím, že tyto příklady jsou pro vás živé, dále přípravou na křesťanská shromáždění a aktivní účastí na nich, a tím, že se budete pevně držet vzácné výsady veřejné služby. Když to budete dělat, můžete si být jisti, že jste „takoví, kteří mají víru“. Pamatujte také na to, že tito lidé mají nádhernou odměnu. Jsou totiž „takoví, kteří mají víru k zachování duše naživu“.b Kéž vaše víra dál roste a kéž vás Jehova Bůh navždy zachová naživu!

[Poznámky pod čarou]