„Město, které má skutečné základy“

ZÁKLADY má každé město. Pokud je tedy nějaké město popsáno jako to, které má skutečné základy, pak takové město musí být opravdu velmi stálé. Starověká hlavní města jako Babylón, Petra, Ašur a Teotihuacán by tomuto popisu sotva odpovídala. Tato města, kdysi kypící životem a plná zvuků, jsou nyní mrtvá a ponořená do ticha. Takové jsou i národy, které tato města reprezentovala.

Novodobá hlavní města jsou si svými základy většinou také zcela jista. Nemusí to být vždy ta největší města v zemi; skutečnost, že je městem hlavním, uděluje danému městu důležitost, která není závislá na jeho velikosti. Podívejme se na čtyři příklady.

Poněkud schizofrenické

V roce 1790 americký Kongres prohlásil, že trvalé sídlo vlády USA by nemělo být na území žádného existujícího členského státu. Za tímto účelem byla vytvořena zvláštní enkláva nazvaná District of Columbia. Město Washington leží na východě Spojených států poblíž pobřeží — nepleťte si je se státem Washington, který leží na pobřeží Tichého oceánu tisíce kilometrů severozápadně od hlavního města.

Původní projekt, který byl dokončen v roce 1791 francouzským inženýrem Pierrem L’Enfantem, obsahoval propracovaný systém veřejných parků a otevřených prostranství. Ty měly tvořit pozadí, na němž by se skvěle vyjímal Kapitol a další federální budovy. Samotné sídlo prezidenta nakonec navrhl irský architekt James Hoban. Bílošedý pískovec rezidence tak kontrastoval s okolními budovami postavenými z červených cihel, že se prezidentskému sídlu brzy začalo říkat Bílý dům. Toto jméno bylo v roce 1902 přijato jako oficiální název rezidence.

Ať se to vezme z kterékoli stránky, Washington je jedinečný. Tento dočasný domov stovek politiků je krášlen federálními budovami a více než třemi sty památníků a soch. Podle jednoho zdroje v něm žije alespoň 55 000 právníků a 10 000 novinářů!

Bylo řečeno, že Washington „zrcadlí to nejhorší i to nejlepší, co v Americe je“. To nejhorší zahrnuje problémy, které trápí všechna americká města: nezaměstnanost, znečištění, zločinnost, podřadné bydlení a rasové napětí — když jmenujeme jen některé. Podle jedné významné encyklopedie je Washington „poněkud schizofrenickou metropolí, která je stejně známá svou ošklivostí a zločinností, jako je slavná svou rozmanitou a opravdu mimořádnou krásou“.

Třetí Řím?

Washington a Moskva měly až donedávna máloco společného, kromě Bílého domu — sídlo Ruské republiky dostalo kvůli své mramorové fasádě tutéž přezdívku — a vynikajícího systému podzemní dráhy, metra.

Moskevské metro je rychlé a levné a na podzemní dráhu neobyčejně krásné. Jízdné na jednu cestu, bez ohledu na její délku, odpovídalo v srpnu 1993 jednomu americkému centu. Některé stanice metra jsou postavené z mramoru, jsou vyzdobené sochami a působivými obrazy a na stropech mají barevné fresky. Neobvykle rychlé eskalátory umožňují cestujícím bleskurychlou dopravu z ulice k vlakovým soupravám a zpět.

Moskva je jedním z nejstarších ruských měst — tradice říká, že byla založena v roce 1147. V 15. století se stala hlavním městem nově vytvořeného jednotného ruského státu, ale v roce 1712, kdy se hlavním městem stal St. Peterburg, toto postavení ztratila. O dvě století později, v roce 1918, po bolševické revoluci znovu získala postavení hlavního města Ruska a stala se i hlavním městem nového Sovětského svazu.

Kreml, desítky let symbol komunismu a střed, se kterým je Moskva těsně spjata, sousedí na východě s Rudým náměstím.

Na jižním konci Rudého náměstí je chrám Vasila Blaženého. V polovině šestnáctého století jej postavil car Ivan IV., známější jako Ivan Hrozný. Architektura chrámu a jeho zářivé barvy jsou jedinečné. Tradice říká, že architekt, který chrám postavil, byl později oslepen, aby už nikdy nemohl vytvořit nic podobného.

Za zdmi Kremlu si po staletí podávaly ruce politika a náboženství, a to zvláště po roce 1326, kdy se Moskva stala centrem ruské pravoslavné církve. Němými svědky tohoto sepětí jsou kremelské chrámy. Moskva se později stala známou jako „třetí Řím“ a „Rusové začali být přesvědčeni, že mají zvláštní postavení — jsou v Boží přízni jakožto koneční ochránci náboženské pravdy“. Ale mauzoleum na Rudém náměstí, kde leží nabalzamovaný Lenin, a hroby dalších komunistických ateistů u kremelské zdi toto tvrzení vyvracejí.

Hlavní město naděje?

V Brazílii byla myšlenka, aby se hlavní město umístilo do vnitrozemí státu, vyslovena už v roce 1789, a v roce 1891 byla dokonce začleněna do ústavy. Místo pro město však bylo vybráno až v roce 1956. O čtyři roky později zahájila federální vláda svou tisícikilometrovou cestu z Ria de Janeiro do svého nového domova.

To, že celé město bylo postaveno v tak krátké době, bylo pozoruhodné. Mnozí Brazilci to hrdě považovali za symbol budoucí velikosti svého národa. Velebili Brasílii jako nejmodernější hlavní město na světě a říkali mu „Hlavní město naděje“. Brasília má působivou a moderní architekturu a díky svému plánovitému rozvoji se stala vynikajícím příkladem urbanismu ve velkém.

„Brasília byla stavěna proto,“ píše The New Encyclopædia Britannica, „aby se pozornost zaměřila na vnitrozemí a aby se urychlilo osídlování této oblasti a zpřístupňování jejího nevyužitého bohatství.“ Těchto cílů bylo do určité míry dosaženo. Ale stejně jako Washington, jehož centrální oblast je nyní čtyřicetkrát větší než District of Columbia, se rozrostla i Brasília. Místo 600 000 obyvatel, pro něž byla projektována, žije nyní v Brasílii a okolních městech 1 600 000 lidí. V některých čtvrtích život zdaleka není ideální.

Ukazuje se, že v některých ohledech jsou i kladné stránky města nevýhodou. „Brasília působí jako něco mezi zahradou soch a měsíční kolonií,“ píše časopis National Geographic. Publikace Das Bild unserer Welt (Obraz našeho světa) uvádí: „Až dosud se nepodařilo vdechnout Brasílii, novému hlavnímu městu, městskou atmosféru. Místo toho okultismus, tajné rituály a sektářství bují v tomto ‚městě ze zkumavky‘ jako nikde jinde. Lidé tak reagují na prázdnotu a osamělost.“

Je tedy jasné, že „hlavní město naděje“ má jisté slabiny. Jeho poměrně chladná, sterilní atmosféra a jeho otevřená prostranství — obvykle ve velkých městech tak vítaná — jsou zvlášť patrné, když o víkendech a o dovolených z města odjedou politikové a administrativní pracovníci.

Vysoko v horách

Osm z deseti nejvyšších hor světa leží částečně nebo zcela na území Nepálu. Nepřekvapuje tedy, že hlavní město Nepálu je ve výšce 1300 metrů nad mořem. Ve srovnání s jinými městy je počet obyvatel Káthmándú, asi 235 000, poměrně malý. Na každého obyvatele Káthmándú připadá více než osmdesát dalších nepálských občanů, kteří žijí někde jinde.a

Hlavní město leží v údolí Káthmándú, které kdysi dávno bylo jezerem. Délka tohoto údolí, asi 19 až 24 kilometrů, neodpovídá jeho významu. Po staletí bylo vlivným obchodním centrem, kudy vedly důležité cesty, které spojovaly Indii s Čínou a Tibetem. V horských oblastech je zemědělské půdy vždycky poskrovnu, proto jsou obavy, že města v údolí se příliš rozrostou a připraví národ o vzácnou úrodnou půdu. Tyto obavy nejsou neopodstatněné. Počet obyvatel Káthmándú se od roku 1960 více než zdvojnásobil. Odhaduje se, že do roku 2020 může rozpínavosti města padnout za oběť šedesát procent údolí.

Káthmándú, jediné velké město Nepálu, mělo dlouho hlavní úlohu ve společenských, hospodářských a politických záležitostech státu, a také ve věcech náboženských. The Encyclopedia of Religion uvádí, že údolí Káthmándú „poznalo celou řadu složitých myšlenkových proudů a uměleckých směrů se silným náboženským podtextem . . . V žádné jiné himálajské oblasti nejsou buddhismus a hinduismus tolik propletené.“ Je zajímavé, že pravděpodobným rodištěm Siddhárthy Gautamy, později nazývaného Osvícený neboli Buddha, bylo Lumbini, které leží v Nepálu, necelých 240 kilometrů jihozápadně od Káthmándú.

To bylo ovšem asi před 2500 lety. Ne tak dávno, v šedesátých letech našeho století, si do Nepálu a Káthmándú přicházeli pro „osvícení“ i jiní lidé — členové generace hippies.

Město se skutečnými základy

Celá staletí lidé stavějí města, aby z nich vládli svým bližním. Ale smutným ponaučením, které lidstvu udělily dějiny, je, že „muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok“ tak, jak je to správné. — Jeremjáš 10:23; Kazatel 8:9.

Města očividně mají vážné těžkosti. Bojují o přežití stejně jako politické systémy, které představují. Chatrné základy lidského panování se rozpadají. To však neplatí o základech města, „které má skutečné základy a jehož stavitelem a původcem je Bůh“. — Hebrejcům 11:10.

Bible toto město nazývá nebeským Jeruzalémem. (Hebrejcům 12:22) Tento název je vhodný, protože Jeruzalém byl pozemským hlavním městem pro starověký Izrael, Boží vyvolený národ. Ale nebeský Jeruzalém, jako hlavní město Boží univerzální organizace, má skutečné základy, protože jeho Stavitelem je sám věčný Bůh. Žalm 46:5 prorocky říká: „Bůh je uprostřed města; nebude přivedeno k potácení.“

Lidské panství se potácí ke svému konci. Milióny lidí „ze všech národů, kmenů a jazyků“ si to uvědomují a dychtivě a moudře se podřizují božské vládě. — Žalm 47:8; Zjevení 7:9, 10.

Pamatujte, že Nový Jeruzalém je vyšší než hornaté Káthmándú, protože je v samotných nebesích. A „řeka vody života, čistá jako křišťál“, která protéká novým Jeruzalémem, je čistší a účinnější než řeka Potomac ve Washingtonu nebo řeka Moskva, která teče podél Kremlu. (Zjevení 22:1, 2) Nový Jeruzalém nevyvolává pocit prázdnoty a osamělosti — je Božím prostředkem k ‚uspokojení touhy všeho živého‘. — Žalm 145:16.

Je to úžasné, když víme, že navzdory vážným problémům, s nimiž města světa zápasí, není všechno ztraceno — díky „městu, které má skutečné základy“! — Poslední článek série o městech.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Bílý dům, Washington, D. C.

[Obrázek na straně 25]

Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí, Moskva

[Obrázek na straně 26]

Hinduistický chrám, Káthmándú, Nepál