Představ si tohoto muže, oděného hrubým oděvem z žíní. Pochází z drsné gileadské pahorkatiny a byl pravděpodobně vychován mezi pokornými pastýři stád. Stojí před mocným králem Achabem, možná přímo v jeho rozlehlém paláci s proslulým domem ze slonoviny, s bohatou a exotickou výzdobou a impozantními modlami. Zde, v rušném opevněném městě Samaří, kde se na uctívání Jehovy již téměř zapomnělo, říká Achabovi, že Achabův bůh, tento Baal, je nemohoucí, že je to pouhá smyšlenka. Elijáš ohlašuje, že během tohoto roku a let příštích nebude ani déšť ani rosa.

Kde získal takovou víru? Nepociťoval strach, když stál před arogantním, odpadlickým králem? Snad. O více než tisíc let později nás Ježíšův nevlastní bratr Jakub ujišťuje, že Elijáš byl „člověk s pocity, jako jsou naše“. (Jakub 5:17) Povšimni si však Elijášových slov: „Jakože žije Jehova, Bůh Izraele, před nímž stojím.“ Elijáš měl stále na paměti, že jako Jehovův služebník stojí před mnohem vyšším trůnem, než je Achabův — před trůnem Svrchovaného Pána vesmíru! Byl zástupcem, vyslancem tohoto trůnu. Posuzováno z tohoto hlediska, čeho se měl obávat od Achaba, bezvýznamného lidského vládce, který ztratil Jehovovo požehnání?

Nebylo nahodilé, že Jehova byl pro Elijáše tak skutečný. Prorok jistě prozkoumal záznam o tom, jak Bůh jednal se svým lidem. Jehova varoval Židy, že je potrestá suchem a hladem, jestliže se obrátí k uctívání falešných bohů. (5. Mojžíšova 11:16, 17) V důvěře, že Jehova vždy splní své slovo, se Elijáš „modlil,. . . aby nepršelo“. — Jakub 5:17.