Lid svobodný, ale odpovědný
„Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ — JAN 8:32.
1, 2. a) Jaký význam má v lidských dějinách svoboda? b) Jedině kdo je skutečně svobodný? Vysvětli to.
SVOBODA. Jaké silné slovo! Lidstvo vytrpělo bezpočet válek a revolucí a také nezměrné sociální otřesy, protože lidé touží být svobodní. Ano, jak říká The Encyclopedia Americana, ‚žádný pojem neměl ve vývoji civilizace důležitější úlohu než svoboda‘.
2 Kolik lidí je však skutečně svobodných? Kolik lidí vůbec ví, co je svoboda? The World Book Encyclopedia uvádí: „Jestliže lidé mají mít úplnou svobodu, nesmějí být nijak omezováni v tom, jak smýšlejí, mluví nebo jednají. Musí si uvědomovat, jaké mají možnosti volby, a musí mít právo se mezi těmito možnostmi rozhodovat.“ Víš vůbec o někom, kdo je z tohoto hlediska skutečně svobodný? Kdo může říci, že ‚není nijak omezován v tom, jak smýšlí, mluví nebo jedná‘? Tomuto popisu v celém vesmíru po pravdě odpovídá jen jediná osoba — Jehova Bůh. Jedině on má absolutní svobodu. Pouze on se může rozhodovat, jak si přeje, a pak může své rozhodnutí vykonat přes jakýkoli odpor. On je „Všemohoucí“. — Zjevení 1:8; Izajáš 55:11.
3. Jakou podmínku musí obvykle lidé splnit, mají-li se těšit ze svobody?
3 Lidé jsou podřízení a svobodu mohou mít pouze relativní. Obvykle ji uděluje nebo zaručuje nějaká autorita a svoboda souvisí s naší podřízeností vůči této autoritě. Téměř v každém případě může být osoba svobodná pouze tehdy, uznává-li autoritu toho, kdo jí svobodu zaručuje. Například ti, kteří žijí ve „svobodném světě“, užívají mnohých dobrodiní, například svobody pohybu, svobody slova a náboženství. Co jim zaručuje tyto svobody? Zákon země. Jednotlivec jich může užívat jen tehdy, pokud poslouchá zákon. Jestliže své svobody zneužívá a zákon porušuje, volají ho úřady k odpovědnosti a jeho svoboda může být tvrdě omezena trestem v podobě uvěznění. — Římanům 13:1–4.
Bohem daná svoboda — s odpovědností
4, 5. Jakou svobodu mají ctitelé Jehovy a zač je bude volat k odpovědnosti?
4 V prvním století mluvil o svobodě Ježíš. Řekl Židům: „Jestliže zůstanete v mém slovu, jste skutečně moji učedníci a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:31, 32) Nemluvil o svobodě slova ani o svobodě náboženství. Zcela jistě nemluvil o osvobození z římského jha, které si mnozí Židé toužebně přáli. Mluvil o něčem daleko cennějším, o svobodě, která nevyplývá z lidských zákonů ani z rozmaru nějakého lidského vládce, ale kterou uděluje Svrchovaný, nejvyšší Panovník vesmíru, Jehova. Je to svoboda, která zbavuje pověr, náboženské nevědomosti a která má rozsah ještě daleko větší. Svoboda, kterou poskytuje Jehova, je skutečná svoboda, a bude trvat věčně.
5 Apoštol Pavel řekl: „Jehova je Duch; a kde je Jehovův duch, tam je svoboda.“ (2. Korinťanům 3:17) Po celá staletí jedná Jehova s lidstvem tak, že se věrní budou nakonec těšit z nejznamenitější a největší lidské svobody, ze ‚slavné svobody Božích dětí‘. (Římanům 8:21) Mezitím nám Jehova poskytuje určitou míru svobody prostřednictvím biblické pravdy, a pokud této svobody zneužíváme, volá nás k odpovědnosti. Apoštol Pavel napsal: „Není stvoření, které není zjevné jeho zraku, ale všechno je obnažené a otevřeně vystavené očím toho, jemuž máme skládat účty.“ — Hebrejcům 4:13.
6–8. a) Ve kterých směrech byli Adam s Evou svobodní a jakou podmínku museli plnit, aby si mohli tuto svobodu zachovat? b) Co ztratili Adam s Evou pro sebe i pro své potomky?
6 Odpovědnost před Jehovou byla zdůrazněna, když ještě žili naši první lidští rodiče, Adam a Eva. Jehova je stvořil se vzácným darem svobodné vůle. Dokud užívali této svobodné vůle odpovědně, těšili se z dalších požehnání, například ze svobody v tom, že nepociťovali strach, neznali nemoci ani smrt a směli se s čistým svědomím přibližovat ke svému nebeskému Otci. To všechno se ale změnilo, jakmile své svobodné vůle zneužili.
7 Jehova umístil Adama a Evu do zahrady Eden a pro jejich potěšení jim dal ovoce všech stromů zahrady — kromě jednoho. Ten si ponechal pro sebe. Byl to ‚strom poznání dobrého a špatného‘. (1. Mojžíšova 2:16, 17) Kdyby Adam s Evou nejedli ovoce tohoto stromu, vyjádřili by uznání, že jedině Jehova má právo určovat měřítko pro to, co je dobré a co špatné. Kdyby jednali odpovědně a zakázané ovoce nejedli, Jehova by dále zabezpečoval jejich svobodu ve všech ostatních ohledech.
8 Je smutné, že Eva naslouchala Hadovu rafinovanému návrhu, podle něhož by měla ona sama „znát dobré a špatné“. (1. Mojžíšova 3:1–5) Nejprve jedla ze zakázaného ovoce ona, a pak Adam. Vedlo to k tomu, že se pak styděli a skryli se, když Jehova Bůh přišel, aby s nimi mluvil v zahradě Eden. (1. Mojžíšova 3:8, 9) Byli nyní hříšníky, kteří již nepociťovali svobodu, jež umožňovala přibližovat se k Bohu, svobodu, která vyplývala z čistého svědomí. Pro sebe i pro své potomky tím také ztratili svobodu, kterou měli, když byli prosti nemocí a smrti. Pavel řekl: „Skrze jednoho člověka [Adama] vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ — Římanům 5:12; 1. Mojžíšova 3:16, 19.
9. Kteří lidé jsou známí tím, že dobře využívali svobody v té míře, v jaké ji měli?
9 Lidstvo však mělo nadále svobodnou vůli a v průběhu doby jí někteří nedokonalí lidé využívali odpovědným způsobem, aby sloužili Jehovovi. Jména některých z nich se pro nás zachovala ze starověku. Mužové jako Abel, Enoch, Noe, Abraham, Izák a Jákob (který se také jmenoval Izrael) jsou příklady jednotlivců, kteří využívali svobody v té míře, jakou ještě měli, aby činili Boží vůli. A proto se jim vedlo dobře. — Hebrejcům 11:4–21.
Svoboda Božího vyvoleného lidu
10. Jaké byly podmínky smlouvy, kterou Jehova uzavřel se svým zvláštním lidem?
10 Ve dnech Mojžíšových osvobodil Jehova syny Izraele — tehdy jich byly milióny — z otroctví v Egyptě a uzavřel s nimi smlouvu, čímž se stali jeho zvláštním lidem. Pod touto smlouvou měli Izraelité kněžstvo a systém zvířecích obětí, které symbolicky přikrývaly jejich hříchy. Měli tedy svobodu v tom směru, že směli přistupovat k Bohu a uctívat jej. Měli také systém zákonů a předpisů, které je měly chránit před pověrečnými praktikami a před falešným uctíváním. Později měli obdržet jako dědictví Zaslíbenou zemi a byli ujištěni Boží pomocí, když měli čelit nepřátelům. Smlouva Izraelity zavazovala, aby dodržovali Jehovův zákon. Izraelité tuto podmínku ochotně přijali. Řekli: „Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni dělat.“ — 2. Mojžíšova 19:3–8; 5. Mojžíšova 11:22–25.
11. K čemu vedlo to, že Izrael ze své strany nedodržoval smlouvu s Jehovou?
11 Přes 1 500 let byli Izraelité v tomto zvláštním vztahu k Jehovovi. Opětovně však tuto smlouvu nedodržovali. Znovu a znovu se dávali svést falešným uctíváním a nechávali se zotročovat modlářstvím a pověrami, a proto Bůh dovoloval, aby se tělesně dostávali do otroctví svých nepřátel. (Soudci 2:11–19) Místo aby se těšili z osvobozujících projevů požehnání vyplývajících ze zachovávání této smlouvy, byli trestáni, protože ji porušovali. (5. Mojžíšova 28:1, 2, 15) Nakonec v roce 607 př. n. l. Jehova dovolil, aby se národ dostal do otroctví v Babylóně. — 2. Paralipomenon 36:15–21.
12. Co nakonec začalo být zřejmé ohledně mojžíšské smlouvy Zákona?
12 To bylo bolestné ponaučení. Měli se tím poučit, jak je důležité zachovávat Zákon. Když se však Izraelité po sedmdesáti letech vrátili do své země, stále nezachovávali správně smlouvu Zákona. Necelých sto let po jejich návratu řekl Jehova izraelským kněžím: „Vy — vy jste odbočili z cesty. Způsobili jste, že mnozí klopýtli v zákoně. Zkazili jste smlouvu Leviho.“ (Malachiáš 2:8) Dokonce ani ti nejupřímnější z Izraelitů nemohli dostát dokonalému Zákonu. Místo aby pro ně byl požehnáním, stal se pro ně — slovy apoštola Pavla — ‚kletbou‘. (Galaťanům 3:13) Jestliže měli být nedokonalí věrní lidé uvedeni do slavné svobody Božích dětí, bylo očividně nutné něco, co by předčilo mojžíšskou smlouvu Zákona.
Podstata křesťanské svobody
13. Jaký lepší základ pro svobodu byl nakonec opatřen?
13 Co tuto smlouvu předčilo, byla výkupní oběť Ježíše Krista. Asi v roce 50 n. l. psal Pavel sboru pomazaných křesťanů v Galácii. Vylíčil, jak je Jehova osvobodil z otroctví smlouvy Zákona, a pak řekl: „Pro takovou svobodu nás Kristus osvobodil. Stůjte proto pevně a nedejte se opět zapřáhnout do jha otroctví.“ (Galaťanům 5:1) V jakých směrech Ježíš lidi osvobodil?
14, 15. V jakých podivuhodných směrech osvobodil Ježíš věřící Židy i Nežidy?
14 Po Ježíšově smrti byli Židé, kteří jej přijali jako Mesiáše a stali se jeho učedníky, uvedeni pod novou smlouvu, která nahradila starou smlouvu Zákona. (Jeremjáš 31:31–34; Hebrejcům 8:7–13) Ti — a nežidovští věřící, kteří se k nim později připojili — se pod touto novou smlouvou stali částí nového, duchovního národa, jenž tělesný Izrael nahradil jakožto Boží zvláštní lid. (Římanům 9:25, 26; Galaťanům 6:16) Byli jím a těšili se ze svobody, kterou slíbil Ježíš, když řekl: „Pravda vás osvobodí.“ Pravda osvobodila židovské křesťany nejen od kletby Mojžíšova Zákona, ale také od všech tíživých tradic, které na ně uvalili náboženští vůdcové. A nežidovské křesťany osvobodila od modlářství a pověr jejich dřívějšího uctívání. (Matouš 15:3, 6; 23:4; Skutky 14:11–13; 17:16) A to nebylo vše.
15 Když Ježíš mluvil o pravdě, která osvobozuje, řekl: „Vpravdě, vpravdě vám říkám: Každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu.“ (Jan 8:34) Adam a Eva zhřešili, a proto každý jednotlivec, který kdy žil, byl hříšníkem, a tudíž otrokem hříchu. Jedinou výjimkou byl sám Ježíš, a Ježíšova oběť vysvobodila věřící z tohoto otroctví. Byli ovšem stále nedokonalí a ve své podstatě hříšní. Nyní však mohli činit pokání ze svých hříchů a prosit o odpuštění na základě Ježíšovy oběti, s důvěrou, že budou jejich prosebné žádosti vyslyšeny. (1. Jana 2:1, 2) Na základě Ježíšovy výkupní oběti je Bůh prohlásil za spravedlivé a mohli se k němu přibližovat s očištěným svědomím. (Římanům 8:33) A protože výkupné poskytlo vyhlídku na vzkříšení k nekonečnému životu, osvobodila je pravda dokonce i od strachu ze smrti. — Matouš 10:28; Hebrejcům 2:15.
16. V jakém smyslu byla křesťanská svoboda rozsáhlejší než jakákoli svoboda, kterou nabízí svět?
16 Křesťanská svoboda se podivuhodným způsobem otevřela mužům a ženám bez ohledu na to, v jaké situaci jsou z lidského hlediska. Chudí lidé, vězňové, a dokonce i otroci mohli být svobodní. Naproti tomu významní lidé z národů, kteří odmítli poselství o Kristu, byli dále v otroctví pověr, hříchu a strachu ze smrti. Nikdy bychom neměli přestat děkovat Jehovovi za tuto svobodu, kterou máme. Nic z toho, co nabízí svět, se jí ani v nejmenším nevyrovná.
Svobodní, ale odpovědní
17. a) Jak někteří lidé v prvním století přišli o křesťanskou svobodu? b) Proč bychom se neměli nechat oklamat zdánlivou svobodou v Satanově světě?
17 V prvním století se pravděpodobně většina pomazaných křesťanů těšila ze své svobody a za každou cenu si zachovali svou ryzost. Je však smutné, že někteří sice okusili křesťanskou svobodu se vším požehnáním, které je s ní spojeno, ale pak ji zavrhli a vrátili se do otroctví ve světě. Proč k tomu došlo? Víra mnohých bezpochyby zeslábla a byli prostě „zavlečeni pryč“. (Hebrejcům 2:1) Jiní ‚odvrhli víru a dobré svědomí a zakusili ztroskotání své víry‘. (1. Timoteovi 1:19) Snad upadli do hmotařství nebo do nemravného způsobu života. Jak důležité je, abychom chránili svou víru a stavěli na ní, abychom se stále pilně věnovali osobnímu studiu, společenství, modlitbě a křesťanské činnosti! (2. Petra 1:5–8) Neustále si važme křesťanské svobody. Je pravda, že někoho snad svádí bezstarostnost, kterou vidí mimo sbor. Domnívá se, že lidé ve světě jsou svobodnější než my. Ale to, co se ve světě jeví jako svoboda, je ve skutečnosti obvykle pouhá nezodpovědnost. Nejsme-li otroky Božími, pak jsme otroky hříchu, a mzda tohoto otroctví je trpká. — Římanům 6:23; Galaťanům 6:7, 8.
18–20. a) Jak se někteří stali ‚nepřáteli mučednického kůlu‘? b) Jak se někteří ‚drželi své svobody jako zástěrky pro špatnost‘?
18 A ve svém dopise Filipanům Pavel napsal: „Jsou. . . mnozí, o nichž jsem se často zmiňoval, ale nyní se o nich zmiňuji také s pláčem, kteří chodí jako nepřátelé Kristova mučednického kůlu.“ (Filipanům 3:18) Ano, existovali někdejší křesťané, kteří se stali nepřáteli víry, možná tím, že se stali odpadlíky. Je opravdu velice důležité, abychom nejednali jako oni. Navíc napsal Petr: „Buďte jako svobodní lidé, a přece se nedržte své svobody jako zástěrky pro špatnost, ale jako Boží otroci.“ (1. Petra 2:16) Jak by se někdo mohl držet své svobody jako zástěrky pro špatnost? Tím, že by se dopouštěl závažných hříchů — možná tajně —, a přitom by stále pěstoval společenství se sborem.
19 Vzpomeňme si na Diotrefa. Jan o něm řekl: „Diotrefes, který má rád první místo [ve sboru], nepřijímá od nás nic s vážností. . . ani sám nepřijímá bratry s vážností, a těm, kteří je chtějí přijmout, se v tom pokouší zabránit a vyhodit je ze sboru.“ (3. Jana 9, 10) Diotrefes používal své svobody jako zástěrky pro svou sobeckou ctižádost.
20 Učedník Juda napsal: „Dovnitř vklouzli jistí lidé, kteří byli Písmy již dávno ustanoveni k tomuto soudu, bezbožní lidé, kteří nezaslouženou laskavost našeho Boha obracejí v omluvu pro nevázané chování a prokazují se jako falešní vůči našemu jedinému Majiteli a Pánu, Ježíši Kristu.“ (Juda 4) Tito jednotlivci pěstovali společenství se sborem, ale působili přitom zhoubným vlivem. (Juda 8–10, 16) Ve Zjevení čteme, že ve sborech v Pergamu a v Tyatiře existovalo sektářství, modlářství a nemravnost. (Zjevení 2:14, 15, 20–23) Jaké zneužití křesťanské svobody!
21. Co čeká ty, kteří zneužívají své křesťanské svobody?
21 Co čeká ty, kteří tak nesprávně užívají své křesťanské svobody? Vzpomeňme si, co se stalo Izraeli. Izrael byl Božím vyvoleným národem, ale Jehova ho nakonec zavrhl. Proč? Izraelité totiž užívali svého vztahu k Bohu jako zástěrky pro špatnost. Chlubili se, že jsou synové Abrahamovi, ale odmítli Ježíše, Abrahamovo Semeno a Jehovova vyvoleného Mesiáše. (Matouš 23:37 až 39; Jan 8:39–47; Skutky 2:36; Galaťanům 3:16) ‚Boží Izrael‘ jako celek nebude podobně nevěrný. (Galaťanům 6:16) Ale každého jednotlivého křesťana, který působí duchovní nebo morální znečištění, postihne nakonec ukázňování, nebo dokonce nepříznivý rozsudek. Všichni jsme odpovědní za to, jak používáme své křesťanské svobody.
22. Jakou radost získávají ti, kteří užívají své křesťanské svobody k tomu, aby byli otroky Božími?
22 Oč lepší je být otroky Božími, a být tedy skutečně svobodní. Jedině Jehova uděluje svobodu, která má skutečnou hodnotu. Přísloví říká: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který mě popichuje.“ (Přísloví 27:11) Využívejme své křesťanské svobody k ospravedlnění Jehovy. Budeme-li to činit, bude mít náš život smysl, budeme působit radost našemu nebeskému Otci a nakonec budeme mezi těmi, kteří se těší ze slavné svobody Božích synů.
Můžeš to vysvětlit?
◻ Jedině kdo je skutečně svobodný?
◻ V jakých směrech se Adam s Evou těšili ze svobody a proč o ni přišli?
◻ V jakých směrech se těšili ze svobody Izraelité, když zachovávali svou smlouvu s Jehovou?
◻ V jakých směrech dostali svobodu ti, kteří přijali Ježíše?
◻ Jak někteří v prvním století přišli o svou křesťanskou svobodu nebo jí zneužili?
[Obrázek na straně 13]
Svoboda daná Ježíšem byla daleko lepší než svoboda poskytnutá člověkem