Jak nás může křest zachránit
„Vás . . . zachraňuje . . . křest.“ — 1. Petra 3:21.
1, 2. Co je nutné, než někdo podstoupí křest ve vodě?
LIDEM, kteří touží po záchraně, předkládá Jehova určité požadavky. Musí získat přesné poznání, projevovat víru, činit pokání ze svých hříchů, obrátit se, oddat se Bohu a jako věřící musí podstoupit křest. (Jan 3:16; 17:3; Skutky apoštolů 3:19; 18:8) Uchazeči o křest musí dát veřejně najevo, že na základě Ježíšovy oběti činili pokání ze svých hříchů a že se oddali Jehovovi. Musí jim také být jasné, že se svou oddaností a křtem ztotožňují se svědky Jehovovými.
2 Celé uspořádání křtu, včetně tohoto veřejného projevu víry, je nezbytně nutné pro záchranu. (Římanům 10:10) To potvrdil apoštol Petr, když napsal: „Vás . . . zachraňuje . . . křest.“ (1. Petra 3:21) Jak bychom však měli přesně rozumět těmto slovům? Co ukazuje souvislost?
Jak křest zachraňuje
3. Jak bys shrnul svými slovy 1. Petrovu 3:18–21?
3 Petr poukázal na to, že Ježíš jako vzkříšený duch kázal odsuzující poselství ničemným duchům ve vězení, démonům, kteří byli uchováni ve věčných poutech k soudu v Jehovově velkému dnu. Projevovali neposlušnost, když přijímali hmotná těla a žili se ženami, „když Boží trpělivost čekala v Noemových dnech, zatímco byla stavěna archa, ve které bylo několik lidí, totiž osm duší [Noe, jeho manželka, jeho synové a jejich manželky], bezpečně neseno skrz vodu“. Petr dodal: „To, co tomu odpovídá, vás také nyní zachraňuje, totiž křest (ne [jen nutné] odstranění tělesné špíny, ale žádost k Bohu o dobré svědomí) skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ — 1. Petra 3:18–21; 1. Mojžíšova 6:1, 2; 2. Petra 2:4; 2. Korinťanům 7:1.
4. Nač poukazoval Petr, když řekl: „To, co tomu odpovídá“?
4 Co měl Petr na mysli, když řekl: „To, co tomu odpovídá“? Chtěl tím říci, že křest založený na víře odpovídá záchraně Noema a jeho rodiny, kteří byli bezpečně přeneseni přes vody potopy, jež zničila ty, kdo nebyli v arše. Noe potřeboval víru, aby stavěl archu. Všichni, kteří se stávají pokřtěnými učedníky Ježíše Krista a svědky pro Jehovu, musí mít rovněž víru, aby odolávali tlaku, jímž na ně působí tento svět bez víry a jeho bůh, satan ďábel. — Hebrejcům 11:6, 7; 1. Jana 5:19.
5. Jak dochází k záchraně „skrze vzkříšení Ježíše Krista“?
5 Křest sám o sobě nezachraňuje. A ačkoli musíme ‚odstranit tělesnou špínu‘, to samo nás nezachrání. Záchrana přichází „skrze vzkříšení Ježíše Krista“. Uchazeči o křest musí věřit, že záchrana je možná jedině proto, že Boží Syn zemřel obětní smrtí a byl vzkříšen. Musí také přijímat Ježíše jako svého Pána, který má právo soudit živé i mrtvé. „Je po Boží pravici,“ řekl Petr, „neboť odešel do nebe a byli mu podřízeni andělé a autority a moci.“ — 1. Petra 3:22.
6. Co musel učinit uchazeč o křest, aby získal dobré svědomí?
6 Petr také uvedl křest do souvislosti s „žádostí k Bohu o dobré svědomí“. Aby uchazeč o křest získal dobré svědomí, musí činit pokání ze svých hříchů, odvrátit se od nesprávného jednání a bezvýhradně se v modlitbě oddat Jehovovi Bohu prostřednictvím Ježíše Krista. Jestliže si pokřtěný člověk zachová toto dobré svědomí tím, že se přizpůsobuje Božím měřítkům, zůstane zachráněn, což je stav, v němž nad ním nebude vynesen Jehovův odsuzující rozsudek.
Splňovat předpoklady pro křest
7. Jak postupovali misionáři křesťanstva, pokud jde o křest?
7 Když Ježíš pověřil své následovníky, aby křtili učedníky, neřekl jim, že mají tisíce nevěřících pokropit vodou. Co však dělali misionáři křesťanstva? Jezuita Francis Xavier napsal v roce 1545 o Indii: „V království Travankuru . . . jsem během několika měsíců pokřtil přes deset tisíc mužů, žen a dětí . . . Chodil jsem od vesnice k vesnici a činil jsem z nich křesťany.“ Ježíš ‚nečinil křesťany‘ tímto způsobem. Chce-li se někdo dát pokřtít, musí pro to splňovat požadavky.
8. Co bylo napsáno v takzvaném kánonu Pavlově o těch, kteří se ucházejí o křest?
8 I někteří lidé, kteří se hlásili ke křesťanství v poapoštolské době, zastávali názor, že uchazeči o křest musí splňovat přísné požadavky. V nebiblických spisech, které jsou nesprávně připisovány apoštolu Pavlovi, se o takových uchazečích o křest píše: „Mají být prozkoumány jejich způsoby a jejich život . . . Jestliže nežijí v manželství, mají být poučeni, aby se nedopouštěli smilstva, ale aby uzavřeli zákonný sňatek . . . Přijde-li nějaká nevěstka, ať zanechá prostituce, jinak musí být odmítnuta. Přijde-li nějaký výrobce model, buď zanechá svého zaměstnání, nebo ať je odmítnut . . . Kdo se proviňuje hříchy, které nemají být jmenovány . . . kouzelník, čaroděj, astrolog, hadač, ten, kdo užívá magických veršů . . . kdo vyrábí amulety, zaklínač, věštec, jasnovidec, kdo hádá z ruky . . . tito lidé ať jsou nějaký čas zkoušeni . . . a jestliže tyto zvyky opustí, mohou být přijati; jestliže se zdráhají je opustit, ať jsou odmítnuti.“
9. Proč vedou sboroví starší rozpravy s těmi, kteří touží být pokřtěni?
9 Svědkové Jehovovi se neřídí takovými nebiblickými texty, jaké zde byly citovány, avšak s osobami, jež se ucházejí o křest, starší vedou rozpravy. Proč? Aby se ujistili, že jsou tyto osoby věřící, že splňují božské požadavky a oddaly se Jehovovi. (Skutky apoštolů 4:4; 18:8; 2. Tesaloničanům 3:2) Rozprava o otázkách v knize „Organizováni, abychom dovršili svou službu“ pomáhá zjistit, zda je někdo způsobilý ke křtu. Jestliže někomu nejsou některé body jasné nebo jestliže někdo neuvedl svůj život do souladu s božskými měřítky, nabídnou mu starší s radostí duchovní pomoc.
10. Jaký postoj bychom měli mít, přejeme-li si být pokřtěni?
10 Jestliže si vážíme laskavosti, kterou nám Bůh projevuje, když nám pomáhá poznat svá předsevzetí, budeme jako lidé, jimž kázal Pavel v maloasijské Antiochii. „Když [o příležitosti být Bohem přijati] uslyšeli ti z národů [pohané], radovali se a oslavovali Jehovovo slovo a všichni, kteří byli správně nakloněni k věčnému životu, uvěřili“, a to i přes odpor Židů. (Skutky apoštolů 13:48) Takoví věřící se dali pokřtít.
Křest v mládí
11. Je správné oddat se Bohu v mládí? Proč tak odpovídáš?
11 K těm, kteří jsou „správně nakloněni k věčnému životu“, patří i někteří mladí lidé. Je sice pravda, že Samuel a Jan Křtitel byli zasvěceni Bohu již před svým narozením, ale je nutné zdůraznit, že rodiče nemohou učinit krok oddanosti za své děti. (1. Samuelova 1:11, 24–28; 2:11, 18, 19; Lukáš 1:15, 66) Ale dobré biblické školení může vést k tomu, že mnozí mladí učiní takové pokroky, že se mohou dát pokřtít. Jedna misionářka, která byla pokřtěna v době dospívání, napsala: „Zdá se mi, že jsem byla oddána ke službě svému stvořiteli již od věku, kdy jsem pochopila, že existuje, ale když jsem získávala přesné poznání o něm a o jeho předsevzetí, přála jsem si být pokřtěna, abych to viditelně dosvědčila. Maminka se však domnívala, že nevím, co dělám, a proto navrhla, abych počkala, až bude ještě někdo jiný připraven ke křtu.“ Našla se jedna žena, která toužila po křtu, a sestra dodává: „Uchazeči o křest nebyli tehdy nijak zvlášť poučováni, ačkoli Společností ustanovený vedoucí služby . . . se mnou opravdu laskavě mluvil o tom, jak vážný krok podstupuji. Horlivě jsem souhlasila se všemi podmínkami, které vyjádřil, a jednoho krásného nedělního rána v květnu roku 1921 jsem byla [společně s tou ženou] pokřtěna.“
12. Jak se díval bratr Russell na oddanost, kterou projevovali nezletilí?
12 V roce 1914 dostal C. T. Russell — tehdejší prezident Společnosti Strážná věž — dopis, v němž se jeden spoluvěřící ptal, zda by měl naléhat na svého dvanáctiletého syna, aby se oddal Bohu. „Kdybych byl na tvém místě,“ odpověděl Russell, „nenaléhal bych na něj, aby se zasvětil [oddal], ale kladl bych mu na srdce, že to je jediné správné jednání pro inteligentní lidi, kteří poznali Boha a jeho dobrotivá předsevzetí . . . Bez zasvěcení nezíská nikdo věčný život . . . Zasvěcení nemůže tvému synovi ublížit, ale může mu velmi pomoci . . . Chce snad někdo tvrdit, že desetileté dítě nemůže plně a naprosto chápat, co znamená plné zasvěcení v myšlenkách, slovech i skutcích? Když se podívám zpět, vidím, že jsem ke svému plnému zasvěcení dospěl velmi záhy — když mi bylo něco přes dvanáct let.“
13. Co bylo uvedeno v tomto časopisu o mladých asi před 95 lety?
13 V Siónské Strážné věži z 1. července 1894 bylo uvedeno: „STRÁŽNÁ VĚŽ zasílá své pozdravy všem drahým dětem a mladým lidem, kteří oddali své srdce Bohu a snaží se denně následovat Ježíše. Známe některé velmi malé děti, jež milují Ježíše a nestydí se zastávat se Ježíše mezi jinými dětmi, které ho nemilují a nechtějí se mu líbit. Známe děti, které jsou statečné a věrné Bohu, i když se setkávají s posměchem a potupováním ze strany spolužáků, kterým sdělují dobré poselství o Království. A s radostí pozorujeme mezi těmi nejvěrnějšími z těch, kteří [oddali] svůj život Pánu, některé mladé lidi, kteří se statečně zřekli světa i s jeho ctižádostí a radovánkami. Někteří z našich pomocníků v kanceláři a také mnozí úspěšní kolportéři jsou ještě mladí“. I když jsi snad ještě velmi mladý, promluv si s rodiči o oddanosti Jehovovi Bohu.
Úloha rodičů
14. Jaký užitek mají mladí lidé, kteří se oddali Jehovovi?
14 Uvažujme o tom, jaký užitek mají děti, které mají ze strany rodičů takové vedení, že dospějí ke křtu. (Efezanům 6:4) Přemýšlení o duchovních věcech jim pomáhá uniknout světským léčkám a nevhodným stykům. (1. Jana 2:15–17) Nesklízejí trpké výsledky jako ten, kdo „rozsévá s ohledem na své tělo“. (Galaťanům 6:7, 8) Tyto děti byly poučovány, aby žily zbožným životem, a proto projevují ovoce Božího ducha. (Galaťanům 5:22, 23) Jsou oddány Bohu, a proto se radují z důvěrného vztahu k němu. A protože se naučily ‚důvěřovat v Jehovu‘, jsou vedeny nebeskou moudrostí a chodí po cestách příjemnosti a pokoje. — Přísloví 3:5, 6, 13, 17.
15. Jak mohou křesťanští rodiče utvářet život svých dětí?
15 Oddanost Jehovovi je pro mladé lidi velice užitečná, a proto by se měli křesťanští rodiče ze všech sil snažit utvářet život svých dětí. Malé děti mohou být poučovány z Písma již od útlého dětství, stejně jako Timoteus, a tak mohou ‚pokračovat v tom, co se naučily, a o čem byly přesvědčovány, aby tomu věřily‘. (2. Timoteovi 3:14, 15) Zbožní rodiče mohou působit na děti osobním vzorným životem a mohou jim podle svého vlastního vztahu k Bohu, podle svých zkušeností a zralé soudnosti vštěpovat takové poznání. Jsou-li děti vedeny správně, není vynaložené úsilí marné. — Přísloví 22:6.
16. Co by měly děti poznat z příkladu rodičů a z jejich poučování?
16 Příkladem i poučováním pomáhejte dětem, aby pochopily, že je zřetelná hranice mezi Jehovovou organizací a organizací satanovou. Ukazujte jim, že nesmíme činit kompromisy s tímto světem a že křesťané musí odmítat jeho podřadné věci, jeho bezbožné radovánky, ctižádostivé úsilí i světskou společnost. (1. Korinťanům 15:33; 2. Korinťanům 4:2) Ať tvé děti poznají z tvého postoje i z toho, o čem je učíš, i z tvého příkladu, jak prázdné jsou světské zábavy a jak jsou světští lidé ve srovnání se svědky Jehovovými oklamáni. Vysvětluj jim, jak tě Bůh vedl svým svatým duchem, jak tě chránil, aby ses nedostal na cesty, které by vedly do tísně, jak tě podporoval v dobách utrpení a zármutku. Nikdy si nemysli, že se tvé děti mohou pohybovat na světských cestách, které se vyznačují pýchou, ctižádostí, lehkomyslností a pošetilostí, a že se přesto stanou věřícími. To by byla chyba. Chraň své děti před špatnými vlivy a pomáhej jim, aby zaměřovaly svou náklonnost a naději k Jehovovi, jinak je tento svět pohltí.
Po křtu
17. a) Proč u některých pokřtěných křesťanů dochází k duchovnímu odpadnutí? b) Jak bychom se měli dívat na svou oddanost?
17 Ať je uchazeč o křest mladý nebo starý, jistě si přeje zůstat věrný Jehovovi. Proč tedy dochází u některých pokřtěných křesťanů k duchovnímu odpadnutí? Mohou přitom sice působit mnohé okolnosti, ale je zde zřejmě jedna základní příčina — takový jedinec nepochopil, co všechno patří k oddanosti. Nejde o to, oddat se práci. Ta by nás sice udržovala v činnosti, ale neučinila by z nás duchovní osoby. Musíme pamatovat na to, že se neoddáváme práci, ale osobě — Jehovovi Bohu. To nám pomáhá vyvarovat se nesprávného názoru, že oddanost je formální krok, který musíme podstoupit, abychom se mohli pustit do práce. Krok oddanosti by měl být považován za uzavření životně důležitého vztahu, který musí být stále chráněn a zachováván. V tomto ohledu je nám příkladem Ježíš Kristus. Postoj jeho srdce, když předstupoval před Jehovu, je vyjádřen prorockými slovy: „Přišel jsem . . . Je mi potěšením činit tvou vůli, můj Bože, a tvůj zákon je v mém nitru.“ — Žalm 40:6–8; 40:7–9, KB; Hebrejcům 10:5–10.
18. Jak byl Boží zákon v Ježíšově „nitru“?
18 Jak to, že byl Jehovův zákon v Ježíšově „nitru“? Ježíš řekl jednomu židovskému znalci Písma, že Jehova, náš Bůh, je jeden, a že není žádný než On. Tak zdůraznil Jehovovu svrchovanost. Potom ukázal jádro Božího zákona, jež tkví v tom, že máme milovat Jehovu svým celým srdcem, porozuměním a silou, zatímco svého bližního máme milovat jako sami sebe. (Marek 12:28–34) To je základní důvod, proč mohl Ježíš říci: „Je mi potěšením činit tvou vůli.“ Mohl se věrně držet své cesty i v těch největších zkouškách a utrpeních, nejen proto, že to považoval za dobré dílo, ale protože měl důvěrný vztah k Jehovovi Bohu. Jestliže podobně uznáváme Jehovovu svrchovanost a milujeme ho neochvějnou náklonností, budeme žít podle své oddanosti a křtu.
19. Jaká souvislost je mezi naším vztahem k Jehovovi a naší činností?
19 S naším vztahem k Bohu ovšem souvisí i naše činnost. Lásku k Jehovovi projevujeme tím, že vykonáváme dílo kázání o Království. Zesnulý Grant Suiter, někdejší člen vedoucího sboru svědků Jehovových, kdysi napsal: „Když jsem naslouchal tomu, co říkal [jeden cestující dozorce] o přednosti a povinnosti sloužit Jehovovi, uvědomil jsem si, co bych měl dělat a co chci dělat. Tak jsem se osobně oddal Jehovovi a přibližně v téže době to učinili i ostatní členové mé rodiny. Desátého října 1926 jsme všichni společně v San Jose v Kalifornii symbolizovali svou oddanost Jehovovi Bohu ponořením ve vodě . . . Po křtu . . . řekl můj otec staršímu, který dohlížel nad křtem: ‚Vy přece chodíte do služby s literaturou, viďte? My to teď chceme dělat také.‘ A tak se začala naše rodina účastnit kazatelské služby.“ Dnes se začínají lidé, kteří plní potřebné předpoklady, účinně podílet na kazatelské službě ještě před křtem.
Křest nás může zachránit
20, 21. a) Jak jsou Jehovovi otroci ‚označováni‘? b) Co je toto „označení“ a k čemu to vede, jestliže je někdo má?
20 Svými skutky můžeme dokazovat, že „patříme Jehovovi“. Ano, záchrana závisí na tom, abychom věrně pracovali jako jeho oddaní otroci. (Římanům 6:20–23; 14:7, 8) Ve starých dobách bývali otroci často označováni na čele. Dnešním kazatelským dílem ‚označuje‘ protiobrazný „muž oděný plátnem“ — ostatek Ježíšových pomazaných následovníků — ty, kteří přežijí konec tohoto systému. V této práci pomáhají pomazaným jejich druhové, „jiné ovce“. (Ezekiel 9:1–7; Jan 10:16) A co je toto „označení“? Je to důkaz, že jsme oddáni Jehovovi a že jsme pokřtění učedníci Ježíšovi, s osobností podobnou osobnosti Kristově.
21 Zvláště nyní je důležité mít „označení“ a zachovat si je, protože žijeme v pokročilém období „času konce“. (Daniel 12:4) Abychom byli zachráněni, musíme ‚vytrvat až do konce‘ našeho nynějšího života nebo tohoto systému. (Matouš 24:13) Křest nás zachrání jedině tehdy, zůstaneme-li věrní jako svědkové pro Jehovu.
Otázky k opakování
◼ Které požadavky musíme splnit, abychom byli zachráněni?
◼ Proč vedou starší rozhovory s těmi, kteří se ucházejí o křest?
◼ Co mohou činit rodiče, aby poskytovali svým dětem duchovní usměrňování, jež vede ke křtu?
◼ Oddáváme se dílu?
◼ Jak nás může křest zachránit?
[Obrázek na straně 28]
Víš, jak křest odpovídá záchraně Noema a jeho rodiny v arše?
[Obrázek na straně 30]
Oddanost a křest jsou mladým lidem prospěšné. Víš jak?