Nevzdávej se!

„Nevzdávejme se tedy konání toho, co je znamenité, neboť v patřičném období budeme sklízet, jestliže neochabneme.“ (GALAŤANŮM 6:9)

1., 2. a) Jaké metody lovu má lev? b) Na koho Ďábel soustředí své útoky především?

LEV má různé metody lovu. Někdy na kořist číhá a přepadne ji u napajedla nebo u často používané zvířecí stezky. Ale někdy, jak uvádí kniha Portraits in the Wild (Portréty v divočině), lev „jednoduše využije situaci a napadne kupříkladu spící zebří mládě“.

² Náš „protivník, Ďábel,“ říká apoštol Petr, „obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“ (1. Petra 5:8) Satan ví, že mu nezbývá mnoho času, a proto v rostoucí míře utiskuje lidi, aby jim bránil sloužit Jehovovi. Tento „řvoucí lev“ však soustředí své útoky především na Jehovovy služebníky. (Zjevení 12:12, 17) Má podobné metody lovu jako doslovný lev. V čem se Satanovy metody lovu podobají lvím?

3., 4. a) Jaké metody Satan používá, když útočí na Jehovovy služebníky? b) Jaké otázky vznikají v souvislosti s tím, že dnes žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘?

³ Satan se nás někdy snaží nečekaně přepadnout ze zálohy — například nás vystaví pronásledování nebo odporu, aby podlomil naši ryzost a přiměl nás, abychom přestali Jehovovi sloužit. (2. Timoteovi 3:12) Jindy však, podobně jako lev, jednoduše využije určitou situaci. Čeká na vhodnou chvíli, kdy propadneme sklíčenosti nebo se unavíme, a pak se snaží zneužít našeho špatného citového rozpoložení, aby nás přiměl vzdát se. Nestaňme se pro Ďábla snadnou kořistí!

⁴ Žijeme však v nejnáročnějším období lidských dějin. V těchto ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘, se mnozí z nás možná občas cítí sklíčení a přetížení. (2. Timoteovi 3:1) Co tedy máme dělat, abychom nezeslábli natolik, že bychom se pro Ďábla stali snadnou kořistí? Co můžeme dělat pro to, abychom se řídili inspirovanou radou apoštola Pavla — „Nevzdávejme se tedy konání toho, co je znamenité, neboť v patřičném období budeme sklízet, jestliže neochabneme“? (Galaťanům 6:9)

Když nás druzí zklamou

5. Co vedlo k tomu, že se David unavil, ale co přesto neudělal?

⁵ V biblických dobách měli i ti nejvěrnější Jehovovi služebníci možná pocit, že jsou přetíženi. „Umdlel jsem svým vzdycháním,“ napsal žalmista David. „Celou noc zaplavuji své lehátko, slzami zalévám svou vlastní pohovku. Mrzutostí mi zesláblo oko.“ Proč se David cítil tak skleslý? „Kvůli všem, kteří mi projevují nepřátelství,“ řekl. Někteří lidé svým jednáním Davida tak silně zraňovali, že usedavě plakal. Ale David se kvůli tomu, jak se k němu druzí chovali, neodvrátil od Jehovy. (Žalm 6:6–9)

6. a) Jak na nás může působit to, co druzí říkají, nebo to, jak jednají? b) Jak se někteří křesťané stávají snadnou kořistí pro Ďábla?

⁶ Podobně i nás mohou slova nebo jednání druhých lidí zbavovat sil, mohou nás bolestivě zraňovat. „Existuje člověk, který mluví neuváženě, jako by bodal mečem,“ říkají Přísloví 12:18. A když takto neuváženě mluví náš křesťanský bratr nebo křesťanská sestra, může být ‚bodná rána‘ velmi hluboká. Člověk může mít v takové situaci sklon urazit se nebo začít vůči někomu chovat zášť. Zvláště se nám to může stát v těch případech, kdy máme dojem, že se s námi jednalo nelaskavě nebo nespravedlivě. S tím, kdo se k nám tak zachoval, nám je pak možná zatěžko mluvit; dokonce bychom se mu mohli začít záměrně vyhýbat. Někteří křesťané pod tíhou takové zášti přestali chodit na křesťanská shromáždění — vzdali se. Smutné je, že tím ‚dali místo Ďáblovi‘, a stali se pro něho snadnou kořistí. (Efezanům 4:27)

7. a) Co máme dělat, abychom nenahrávali Ďáblovi, když nás někdo zklame nebo zraní? b) Proč bychom neměli pěstovat zášť?

⁷ Co máme dělat, abychom nenahrávali Ďáblovi, když nás někdo zklame nebo zraní? Musíme se snažit, abychom vůči tomu člověku nezačali chovat zášť. Lepší je ujmout se iniciativy a usmířit se anebo záležitost co nejrychleji vyřešit. (Efezanům 4:26) Slova v dopise Kolosanům 3:13 nás vybízejí: „Velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti.“ Odpuštění je namístě především tehdy, když ten, kdo se proti nám něčím prohřešil, připustí svou chybu a opravdu lituje toho, co udělal. (Srovnej Žalm 32:3–5 a Přísloví 28:13.) Je však užitečné pamatovat na to, že odpustit neznamená jen přehlédnout nebo zlehčit nepravost. Znamená to mimo jiné nepěstovat zášť. Zášť je těžké břemeno. Může opanovat naše myšlení a zbavit nás radosti. Mohla by se dokonce odrazit na našem zdraví. Když však v situaci, kdy to je vhodné, odpustíme, jednáme ve svůj vlastní prospěch. Kéž se podobně jako David nikdy nevzdáme a neodvrátíme od Jehovy kvůli tomu, co nám druzí řekli nebo udělali!

Když podlehneme slabosti

8. a) Proč mají někteří křesťané občas hluboký pocit viny? b) Jaké nebezpečí hrozí tomu, kdo je natolik zatížen pocitem viny, že nad sebou zlomí hůl?

⁸ „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme,“ říká Jakub 3:2. Když se nám to stane, je pouze přirozené, že se cítíme provinile. (Žalm 38:3–8) Pocit viny může být obzvlášť silný, když zápasíme s nějakou tělesnou slabostí a opakovaně jí podléháme.a Jedna křesťanka, která takovou bitvu sváděla, řekla: „Už se mi nechtělo žít, protože jsem nevěděla, zda jsem nespáchala neodpustitelný hřích. Připadalo mi, že už nemá význam namáhat se ve službě pro Jehovu, že pro mě už je asi příliš pozdě.“ Když nás pocit viny začne tížit tak silně, že nad sebou zlomíme hůl, vydáváme se napospas Ďáblovi — a je pravděpodobné, že on svou příležitost rychle využije! (2. Korinťanům 2:5–7, 11) Možná potřebujeme získat vyváženější názor na vinu.

9. Proč máme důvěřovat v Boží milosrdenství?

⁹ Když zhřešíme, je správné, že máme určitý pocit viny. Někdy však tento pocit trvá dál a dál, protože křesťan se domnívá, že není hoden Božího slitování. Bible nás však laskavými slovy ujišťuje: „Jestliže vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od vší nespravedlnosti.“ (1. Jana 1:9) Je nějaký pádný důvod domnívat se, že v tvém případě to Bůh neudělá? Vzpomeň si, že Jehova ve svém Slově říká, že je „přichystaný odpouštět“. (Žalm 86:5; 130:3, 4) Bůh nemůže lhát — co ve svém Slově slibuje, to také udělá. Podmínkou je, abychom se na něho obrátili s kajícným srdcem. (Titovi 1:2)

10. Jaké povzbudivé ujištění pro situaci, kdy svádíme boj s nějakou tělesnou slabostí, obsahovala jedna starší Strážná věž?

¹⁰ Co bys tedy měl dělat, když podlehneš nějaké slabosti, s níž bojuješ? Nevzdávej se! Tím, že jsi podlehl, není nutně smazán veškerý pokrok, kterého jsi dosáhl. Ve Strážné věži číslo 8 z roku 1954 bylo povzbudivé ujištění: „Někdy vystupuje . . . problém, když shledáváme, že my sami následkem špatných zvyklostí, které v našem dřívějším [způsobu života] zapustily hlouběji kořeny, než si myslíme, často klopýtáme a padáme . . . Nezoufej! Nevyvozuj, že jsi spáchal hříchy, pro které není odpuštění. Právě to by chtěl vyvoditi satan. Skutečnost, že jsi ve svém nitru zarmoucen a znepokojen, dokazuje, že jsi tak příliš daleko nedošel. Nikdy neumdlévej a pokorně a vážně se obracej k Bohu a dostane se ti od něho odpuštění, očištění a pomoci. Jdi k němu, jako dítě chodí ke svému otci, když jest v těžkostech, bez ohledu na to, jak často pro tutéž slabost musí přicházet, a Jehova ti milostivě poskytne pomoc, protože ti prokazuje nezaslouženou dobrotivost, a jsi-li upřímný, daruje ti vědomí očištěného svědomí.“

Když se nám zdá, že nejsme dost aktivní

11. a) Jaký bychom měli mít pocit z toho, že se podílíme na kázání o Království? b) S jakými pocity ohledně služby musí někteří křesťané bojovat?

¹¹ Důležitou součástí křesťanova života je kázání o Království a je radostné mít na něm svůj podíl. (Žalm 40:8) Někteří křesťané však trpí hlubokým pocitem viny, že se na této službě nemohou více podílet. Takový pocit viny by nás mohl dokonce připravovat o radost a způsobit, že se vzdáme — protože se budeme domnívat, že v Jehovových očích jsme málo aktivní. Zamysleme se nad tím, s jakými pocity bojují někteří křesťané.

„Víte vůbec, o kolik času člověka připravuje chudoba?“ napsala jedna vdaná křesťanská sestra, která vychovává tři děti. „Musím šetřit, kde se dá. Chodím po bazarech, hledám výprodeje, nebo dokonce sama šiju. Týdně strávím hodinu nebo dvě nad potravinovými poukázkami pro chudé — musím je vystřihovat, třídit a ukládat. Někdy si to velmi vyčítám a říkám si, že bych ten čas měla trávit v kazatelské službě.“

„Myslela jsem si, že asi Jehovu dostatečně nemiluju,“ vysvětlila jedna sestra, která má čtyři děti a nevěřícího manžela. „Proto jsem Jehovovi sloužila ze všech sil. Velmi jsem se snažila, ale pořád jsem měla pocit, že je to málo. Víte, úplně mi chyběla sebeúcta, a proto jsem si nedovedla představit, že by Jehova mohl mou službu schvalovat.“

Jiná křesťanka, která musela opustit službu plným časem, řekla: „Nemohla jsem se vyrovnat s představou, že už Jehovovi nebudu sloužit plným časem, že nesplním to, k čemu jsem se mu zavázala. Byla jsem nepředstavitelně zklamaná! Když si na to dnes vzpomenu, rozpláču se.“

12. Proč mají někteří křesťané hluboký pocit viny kvůli tomu, že nemohou být ve službě aktivnější?

¹² Je přirozené, že chceme Jehovovi sloužit, jak nejvíce to jde. (Žalm 86:12) Proč ale mají někteří lidé pocit viny, že nemohou být ještě aktivnější? Někdy to souvisí s pocitem méněcennosti vyvolaným možná nějakými nepříjemnými zážitky. Jindy je nemístný pocit viny způsoben nerealistických názorem na to, co od nás Jehova očekává. „Měla jsem dojem, že když to nebolí, pak se snažím málo,“ připustila jedna křesťanka. Proto si nasadila velmi vysokou laťku — a pak, když jí nebyla schopna dosáhnout, měla ještě větší pocit viny.

13. Co od nás Jehova očekává?

¹³ Co od nás Jehova očekává? Řečeno jednoduše, Jehova od nás očekává, že mu budeme sloužit celou duší, že budeme dělat tolik, kolik nám naše situace dovoluje. (Kolosanům 3:23) Může však být velký rozdíl mezi tím, co bychom dělat chtěli, a tím, co dělat skutečně můžeme. Mohou nás omezovat určité okolnosti, například věk, zdravotní stav, tělesná zdatnost nebo rodinné závazky. Když však děláme vše, co je v našich možnostech, buďme ujištěni, že Jehovovi sloužíme celou duší — stejně jako ten, komu jeho zdraví a životní podmínky dovolují sloužit plným časem. (Matouš 13:18–23)

14. Co můžeš udělat, když potřebuješ, aby ti někdo pomohl zjistit, co můžeš od sebe realisticky očekávat?

¹⁴ Jak tedy zjistíš, co od sebe můžeš realisticky očekávat? Možná si o tom popovídáš se zralým křesťanským přítelem, kterému důvěřuješ, například s některým starším nebo se zkušenou sestrou — s někým, kdo zná tvé schopnosti, tvá omezení a tvé rodinné závazky. (Přísloví 15:22) Pamatuj, že tvá lidská hodnota se v Božích očích neměří výkonem v kazatelské službě. Pro Jehovu jsou drahocenní všichni jeho služebníci. (Ageus 2:7; Malachiáš 3:16, 17) Tvůj podíl na službě je možná větší anebo menší než podíl jiných, ale pokud děláš vše, co je v tvých silách, Jehovu to těší, a není důvod, abys měl pocit viny. (Galaťanům 6:4)

Když je od nás mnoho vyžadováno

15. V jakém ohledu je od sborových starších mnoho vyžadováno?

¹⁵ „Od každého, komu bylo mnoho dáno,“ řekl Ježíš, „od toho bude mnoho vyžadováno.“ (Lukáš 12:48) Od těch, kdo slouží jako sboroví starší, je rozhodně ‚vyžadováno mnoho‘. Tito bratři — podobně jako Pavel — se vydávají ve prospěch sboru. (2. Korinťanům 12:15) Musí si připravovat proslovy, vykonávat pastýřské návštěvy, řešit právní případy — a přitom všem nesmějí zanedbávat svou rodinu. (1. Timoteovi 3:4, 5) Někteří starší mají také mnoho práce na stavbách sálů Království, ve výborech pro styk s nemocnicemi nebo jako dobrovolníci na krajských a oblastních sjezdech. Co mají tito těžce pracující, oddaní muži dělat, aby se pod tíhou takových odpovědných úkolů nevyčerpali?

16. a) Jaké praktické řešení navrhl Mojžíšovi Jetro? b) Jaká vlastnost pomůže starším, aby se o příslušné povinnosti rozdělili s jinými?

¹⁶ Když se Mojžíš — skromný a pokorný člověk — začal vyčerpávat řešením problémů jiných lidí, nabídl mu jeho tchán Jetro praktickou radu: rozděl se o své povinnosti s dalšími způsobilými muži. (2. Mojžíšova 18:17–26; 4. Mojžíšova 12:3) „Moudrost je u skromných,“ říkají Přísloví 11:2. Být skromný znamená uvědomovat si svá omezení a být s nimi smířen. Skromný muž se nezdráhá pověřit některými úkoly jiné, a také se nebojí, že když se o příslušné povinnosti rozdělí s dalšími způsobilými muži, přestane mít věci pod kontrolou.b (4. Mojžíšova 11:16, 17, 26–29) Místo toho těmto mužům rád poskytne pomoc, aby dělali pokroky. (1. Timoteovi 4:15)

17. a) Jak mohou členové sboru odlehčit starším jejich náklad? b) Jaké oběti přinášejí manželky starších a jak můžeme dát najevo, že tyto oběti nebereme jako samozřejmost?

¹⁷ Členové sboru mohou starším velmi odlehčit jejich náklad. Chápou, že starší se musejí starat o své rodiny, a proto si nebudou dělat nerozumné nároky na jejich čas a pozornost. Také nebudou považovat za samozřejmost, že manželky starších se nesobecky dělí se sborem o své manžely — což je osobní oběť, kterou ochotně přinášejí. Jedna matka tří dětí, jejíž manžel slouží jako starší, řekla: „Nikdy si nestěžuji, že dobrovolně nesu větší náklad prací v domácnosti, aby manžel mohl sloužit jako starší. Vím, že díky jeho službě Jehova naší rodině velmi žehná. Nestěžuji si, že se manžel věnuje jiným. Ovšem realisticky vzato, často mám kvůli manželově zaneprázdněnosti více práce okolo domu a s výchovou dětí, než bych měla v případě, kdyby takto nesloužil.“ Žel, tato sestra se setkala s tím, že někteří křesťané neocenili, že nese těžší náklad, ale naopak pronášeli určité necitlivé poznámky, například: „Proč nesloužíš jako průkopnice?“ (Přísloví 12:18) Oč lepší je druhé pochválit za to, co dělají, než je kritizovat, že nedělají, co dělat nemohou! (Přísloví 16:24; 25:11)

Když nás postihne sklíčenost kvůli tomu, že ještě nepřišel konec

18., 19. a) Proč teď není vhodná chvíle na to, abychom přestali běžet závod o věčný život? b) Jakou aktuální radu dal apoštol Pavel křesťanům v Jeruzalémě?

¹⁸ Když běžec ví, že se blíží k cíli dlouhého závodu, nevzdává se. Možná je už na hranici sil — vyčerpaný, uhřátý, dehydratovaný — ale takový kousek před finišem nelze zastavit. My, křesťané, běžíme závod o cenu života, a jsme už velmi blízko k cíli. Teď není vhodná chvíle na to, abychom se zastavili! (Srovnej 1. Korinťanům 9:24; Filipanům 2:16; 3:13, 14.)

¹⁹ Křesťané v prvním století byli v podobné situaci. Kolem roku 61 n. l. psal apoštol Pavel dopis křesťanům v Jeruzalémě. Času rychle ubývalo — ničemná „generace“, odpadlý židovský systém věcí, měla co nevidět ‚pominout‘. Zvláště křesťané v Jeruzalémě museli být bdělí a věrní, protože měli z města uprchnout, jakmile uvidí, že je obklopené utábořenými vojsky. (Lukáš 21:20–24, 32) Bylo to tedy aktuální, když Pavel napsal inspirovanou radu: ‚Neunavte se a neochabněte ve svých duších.‘ (Hebrejcům 12:3) Apoštol Pavel zde použil dvě velmi výstižná slovesa: ‚unavit se‘ (kamno) a ‚ochabnout‘ (eklyomai). Jeden znalec Bible uvádí, že tato řecká slova „použil Aristoteles, když mluvil o běžcích, kteří se za cílovou čárou uvolní a zhroutí se na zem. Čtenáři [Pavlova dopisu] ještě závod nedokončili. Nesmí jej předčasně vzdát. Nesmí umdlít a zhroutit se únavou. Je to opět výzva k tomu, aby křesťané vytrvávali, když se setkávají s nějakými útrapami.“

20. Proč je Pavlova rada aktuální také pro nás dnes?

²⁰ Tato Pavlova rada je velmi aktuální také pro nás dnes! Tlaků přibývá, a mohou nastat chvíle, kdy se cítíme jako vyčerpaný běžec, který se bojí, že mu nohy každou chvíli vypovědí službu. Ale tak blízko cíle se nesmíme vzdát! (2. Paralipomenon 29:11) Právě to by si přál náš Protivník, „řvoucí lev“. Jehova však prostřednictvím určitých opatření „unavenému dává sílu“. (Izajáš 40:29) Následující článek se bude zabývat tím, jaká opatření to jsou a jak je můžeme využít.

[Poznámky pod čarou]

Jak bys odpověděl?

◻ Co můžeme udělat pro to, abychom se nevzdali, když nás druzí zklamou nebo zraní?

◻ Jaký vyrovnaný názor na vinu nám pomůže, abychom se nevzdali?

◻ Co od nás Jehova očekává?

◻ Jak může skromnost pomoci sborovým starším, aby se neunavili?

◻ Proč je pro nás dnes aktuální Pavlova rada v Hebrejcům 12:3?