Bůh není pomalý vzhledem ke svému slibu

„JAK dlouho, Jehovo, mám volat o pomoc, a ty neslyšíš?“ To jsou slova hebrejského proroka Habakuka, který žil v sedmém století př. n. l. Znějí vám však nějak povědomě, že ano? Patří to k lidské povaze, že věci, po kterých velmi toužíme, chceme mít okamžitě nebo co nejdříve. A zvláště to platí v naší době, kdy jsou lidé zaměřeni na dosažení okamžitého uspokojení. (Habakuk 1:2)

V prvním století existovali lidé, kteří očividně měli pocit, že Bůh měl své sliby splnit už dříve. Stali se tak netrpělivými, že dokonce považovali Boha za pomalého nebo opozdilého. Z tohoto důvodu jim apoštol Petr musel připomenout, že Boží pohled na čas je zcela odlišný od našeho. Petr píše: „Ať však neuniká vaší pozornosti jedna skutečnost, milovaní, že jeden den je u Jehovy jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.“ (2. Petra 3:8)

Podle tohoto způsobu počítání času žije osmdesátiletý člověk přibližně jen dvě hodiny, a celé dějiny lidstva trvají přibližně pouhých šest dnů. Díváme-li se na věci z této perspektivy, je pro nás snazší pochopit způsob, jakým s námi Bůh jedná.

Bůh však není vůči času lhostejný. Naopak je si času velmi dobře vědom. (Skutky 1:7) Proto Petr pokračuje dál, když říká: „Jehova není pomalý vzhledem ke svému slibu, jak to někteří lidé pokládají za pomalost, ale je k vám trpělivý, protože netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání.“ (2. Petra 3:9) Na rozdíl od lidí Bůh není ve své činnosti tlačen časem, jako kdyby mu měl čas vypršet. Jakožto ‚Král věčnosti‘ má úžasný přehled a může přesně určit, kdy v proudu času přinese jeho jednání nejvíce dobra všem, koho se to týká. (1. Timoteovi 1:17)

Poté, co Petr vysvětlil důvod Boží zdánlivé pomalosti, pronáší toto varování: „Jehovův den přijde jako zloděj.“ Den zúčtování tedy přijde právě, když to lidé nečekají. Petr potom v následujících verších poukazuje na úžasnou vyhlídku pro ty, kdo projevují ‚svaté činy chování a skutky zbožné oddanosti‘, totiž na to, že mohou přežít do Božích slíbených ‚nových nebes a nové země‘. (2. Petra 3:10–13)

To by nás mělo přimět, abychom ještě více oceňovali, že Boží soud dosud nepřišel. Trpělivost, kterou Bůh projevuje, nám umožnila poznat jeho záměr a upravit svůj život tak, abychom obdrželi jeho slíbené požehnání. Neměli bychom tedy pohlížet na „trpělivost našeho Pána“ jako na „záchranu“, jak nás k tomu vybízí Petr? (2. Petra 3:15) Je tu však ještě další stránka Boží trpělivosti.

Míra provinění se musí naplnit

Uvažujeme-li blíže o tom, jak Bůh v minulosti jednal s lidstvem, všimneme si, že často zadržoval svůj rozsudek až do té doby, dokud nepominula veškerá naděje na zlepšení. Například ve spojitosti se svým rozsudkem nad Kananejci Bůh poukázal v rozhovoru s Abrahamem na jejich hříchy s velkým časovým předstihem. Avšak čas pro vykonání jeho rozsudku tehdy ještě nenastal. Proč ne? Bible říká: „Protože provinění Amorejců [Kananejců] se ještě nedokončilo.“ Nebo jak uvádí Ekumenický překlad: „Dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (1. Mojžíšova 15:16)a

Asi o 400 let později však Boží rozsudek přišel, a země se zmocnili Abrahamovi potomci, Izraelité. Několik Kananejců, jako například Raab a Gibeoňané, bylo kvůli svému postoji a jednání zachráněno, ale většina tohoto národa dosáhla krajní míry nečistoty, jak to odhalují současné archeologické vykopávky. Uctívali falické symboly, prováděli chrámovou prostituci a obětovali děti. Halley’s Bible Handbook uvádí: „Archeologové, kteří provádějí vykopávky v ruinách kananejských měst, se diví, že je Bůh nezničil už dříve.“ Nakonec byla ‚míra hříchu Kananejců plná‘; míra jejich ničemnosti ‚byla dovršena‘. Nikdo nemohl Boha oprávněně obvinit, že je nespravedlivý, když nechal zemi očistit, přičemž ušetřil ty, kdo projevili správný postoj.

Podobný obrázek nacházíme v Noemově době. I přesto, že lidé před potopou byli ničemní, Bůh milosrdně rozhodl, že jejich čas bude pokračovat dalších 120 let. Po určitou část tohoto období sloužil Noe jako ‚kazatel spravedlnosti‘. (2. Petra 2:5) Když čas vypršel, jejich ničemnost dozrála. „Bůh viděl zemi, a pohleďme, byla zkažená, protože všechno tělo zkazilo svou cestu na zemi.“ (1. Mojžíšova 6:3, 12) ‚Míra jejich hříchu byla plná‘; jejich nesprávné sklony se postupem času plně rozvinuly. Když tedy Bůh zasáhl, bylo to zcela oprávněné. V Božích očích bylo pouze osm lidí spravedlivých, a ty Bůh zachránil.

Stejný způsob jednání můžeme vidět i v tom, jak Bůh zacházel s Izraelem. Přesto, že se chovali nevěrně a zvráceně, Bůh měl s nimi po staletí trpělivost. Zpráva říká: ‚Jehova stále posílal své posly, znovu a znovu je posílal, protože pociťoval soucit se svým lidem. Ale ustavičně opovrhovali jeho slovy a posmívali se jeho prorokům, dokud Jehovův vztek nevystoupil proti jeho lidu, až nebylo uzdravení.‘ (2. Paralipomenon 36:15, 16) Lid dosáhl bodu, kdy už zlepšení nebylo možné. Pouze Jeremjáš a několik dalších lidí mohlo být zachráněno. Nikdo nemohl označit Boha za nespravedlivého, když na ostatní nakonec přivedl rozsudek.

Boží čas jednat je zde

Z těchto příkladů vidíme, že Bůh zadržuje rozsudek nad současným systémem věcí jen tak dlouho, dokud čas nedozraje. To je vyjádřeno v příkazu, který je určen Božímu symbolickému vykonavateli rozsudku: „ ‚Přilož svůj ostrý srp a sesbírej hrozny révy země, protože její zrna uzrála.‘ A anděl napřáhl svůj srp na zemi a sesbíral révu země a uvrhl ji do velkého vinného lisu Božího hněvu.“ Všimněme si, že ničemnost lidstva „uzrála“, tedy dosáhla bodu, kdy už není možnost nápravy. Až Bůh vykoná rozsudek, nebude pochyb o tom, že jeho zásah je oprávněný. (Zjevení 14:18, 19)

Uvažujeme-li o výše uvedených skutečnostech, je zřejmé, že Boží rozsudek proti tomuto světu musí být blízko, protože svět získal takové rysy, jež v minulosti opravňovaly Boha k vykonání rozsudku. Všude, kam se podíváme, je země naplněna násilím, právě jak tomu bylo před potopou v Noemově době. Postoje lidí se stále více podobají tomu, co je popsáno v 1. Mojžíšově 6:5: „Každý sklon myšlenek srdce [člověka] je po celou dobu jenom špatný.“ Dokonce i hrozné hříchy, které vedly k Božímu rozsudku proti Kananejcům, jsou dnes běžným jevem.

Zvláště od první světové války lidstvo zažilo děsivé změny. Vidělo, jak byla prolita krev milionů lidí. Po celém světě se prudce šíří války, genocida, terorismus, zločinnost a nezákonnost. Planetu sužuje hlad, nemoci a nemravnost. Všechny tyto doklady svědčí o tom, že nyní žijeme obklopeni tou ničemnou generací, o které Ježíš řekl: „Tato generace rozhodně nepomine, dokud se to všechno nestane.“ (Matouš 24:34) Svět nyní naplňuje ‚míru svého hříchu‘. „Hrozny révy země“ dozrávají ke sklizni.

Čas, abyste jednali

Apoštolu Janovi bylo řečeno, že zatímco se blíží čas soudu, dochází ke dvěma druhům zrání. Na jedné straně ten, „kdo jedná nespravedlivě, ať ještě jedná nespravedlivě; a špinavý ať se ještě špiní“. Na straně druhé však „spravedlivý ať ještě jedná spravedlivě a svatý ať se ještě posvěcuje“. (Zjevení 22:10, 11) K tomu druhému procesu dochází ve spojitosti s celosvětovým biblickým vzdělávacím dílem, které provádějí svědkové Jehovovi. Cílem tohoto díla je učit lidi, co od nich Bůh vyžaduje, aby mohli být považováni za hodné věčného života. Tato činnost nyní probíhá prostřednictvím přibližně 87 000 sborů ve 233 zemích.

Bůh není pomalý. Trpělivě jednotlivcům poskytuje čas potřebný k tomu, aby ‚oblékli novou osobnost‘, a mohli se tak těšit ze splnění jeho slibů. (Efezanům 4:24) Přestože se podmínky ve světě zhoršují, Bůh stále ještě čeká. Svědkové Jehovovi po celém světě dělají všechno, co je rozumně možné dělat, aby se dělili se svými bližními o poznání, které vede k věčnému životu. (Jan 17:3, 17) Jsou šťastní, že každý rok na jejich službu příznivě reaguje více než 300 000 lidí, kteří se dávají pokřtít.

Teď není čas čekat, ale je třeba jednat s vyhlídkou na věčný život. Vždyť zakrátko uvidíme splnění Ježíšova slibu: „Žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře.“ (Jan 11:26)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 6]

Vykonavateli Božího rozsudku bylo řečeno, aby napřáhl svůj srp, když réva země uzrála

[Obrázek na straně 7]

Svědkové Jehovovi po celém světě pomáhají lidem, aby se mohli těšit z Božího věčného požehnání