Abraham — Boží prorok a přítel
SPOJENÁ vojska čtyř východních králů překračují řeku Eufrates. Pochodují Královskou silnicí k území východně od údolí řeky Jordánu. Cestou si podrobují Refajce, Zuzimce, Emimce a Chority. Pak se útočníci obracejí a porážejí všechny obyvatele jižního Negebu.
Čeho chtějí dosáhnout tímto vojenským tažením? Mezi dobytými územími Zajordánska a Negebu je místo, které má největší cenu. Je to záviděníhodné údolí, které se nazývá „oblast Jordánu“. (1. Mojž. 13:10) Zde si bezstarostně žili v hmotném blahobytu obyvatelé pěti městských států, Sodomy, Gomory, Admy, Cebojimu a Bely. (Ezek. 16:49, 50) Kdysi byli poddanými elamského krále Kedorlaomera, který byl zřejmě vůdcem spojených vojsk. Ale vzbouřili se proti němu. Nyní nemají žádnou oporu ze sousedství a čeká je účtování. V bitvě, k níž dochází, Kedorlaomer se svými spojenci vítězí a s velkou kořistí se vydává na dlouhý pochod domů.
Mezi zajatci je jeden spravedlivý muž, Lot. Je to synovec Abrahama, který žije ve stanech v blízkých hebronských horách. Když Abraham slyší skličující zprávu, okamžitě povolává 318 svých mužů. Odvážně s podporou některých sousedů pronásledují ty čtyři krále a v noci jejich vojska překvapí. Vetřelci prchají. Lot a jeho domácnost jsou vysvobozeni společně s ostatními zajatci a zbožím.
Proč můžeme věřit této zprávě ze 14. kapitoly první knihy Mojžíšovy? Byl snad tento příběh vymyšlen, aby v něm byl praotec mnoha národů, včetně Židů, učiněn národním hrdinou? A co ostatní události v Abrahamově životě?
Co řekli duchovní?
Začátkem 19. století prohlásil luteránský teolog Peter von Bohlen, že Abraham byl mytickou postavou a zpráva o Kedorlaomerovu vpádu že nemá žádný historický podklad. Jiný duchovní, profesor Julius Wellhausen, prohlásil: „Nedocházíme k žádným historickým poznatkům ohledně patriarchů.“ Podotkl: „[Abraham] by mohl být spíše považován za spontánní výtvor neuvědomělého umění.“
Angličtí teologové šli ve stopách svých německých kolegů. „Velké příběhy z první knihy Mojžíšovy, jež pojednávají o patriarších, jsou prehistorické a není v nich více historické pravdivosti než v příbězích o. . . králi Artušovi,“ napsal duchovní Stopford Brook ve své knize „Starý zákon a dnešní život“ (angl.). „Z. . . 1. Mojžíšovy. . . získáváme jen zlomkovitý a zkreslený pohled na život a povahu kteréhokoli z patriarchů,“ napsal John Colenso, anglikánský biskup v bývalé britské kolonii Natalu. „Je nemožné,“ dodal, „přistupovat ke kterékoli z těchto zpráv s bezvýhradnou důvěrou.“
Taková kritika se rozšířila jako sněť. (2. Tim. 2:17) Milióny návštěvníků kostelů dnes již neberou život patriarchů vážně. Ale ateisté nyní prohlašují, že kritika Bible zašla příliš daleko, což je pro teology křesťanstva ostuda. Například „Velká sovětská encyklopedie“ prohlašuje: „Ve světle nového výzkumu, především na základě údajů takzvané biblické archeologie, byla v posledních letech prozkoumána celá řada tvrzení kritiků Bible. Některé biblické tradice, jež byly považovány za mýtus. . . mají zřejmě historické jádro.“ Uvažujme o tom, jak archeologie objasnila zprávu o Abrahamovi.
Ur Kaldejců
Podle Bible vyrostl Abraham v „Uru Kaldejců“. (1. Mojž. 11:27–31; 15:7) Zeměpisná poloha Uru byla po staletí záhadou. Kritikové se domnívali, že pokud toto místo vůbec existovalo, pak bylo nedůležité a zaostalé. Potom se k jejich nemilému překvapení ukázalo, že ruiny ležící mezi Babylónem a Perským zálivem jsou nepochybně zbytky Uru. Na tomto místě byly vykopány tisíce hliněných tabulek, a bylo jasné, že Ur byl střediskem světového obchodu a měl velké kosmopolitní obyvatelstvo. V Abrahamově době byly v tomto městě dokonce školy, kde se chlapci učili psát a počítat.
Vykopávky v Uru také ukázaly, že tamější architekti užívali sloupy, oblouky, klenby a kupole. Řemeslníci v Uru vyráběli nádherné klenoty, umělecky zkonstruované harfy a dýky s čepelemi z ryzího zlata. V některých domech odhalili archeologové kanalizační potrubí, které bylo vyrobeno z pálené hlíny a sestupovalo do velkých odvodňovacích jam až 12 metrů hlubokých.
Tyto objevy vedly k tomu, že se mnozí učenci začali dívat na Abrahama z nového hlediska. „Byli jsme zvyklí představovat si Abrahama jako prostého obyvatele stanu, a shledáváme, že mohl být obyvatelem důmyslně vybaveného cihlového domu ve městě,“ napsal Sir Leonard Woolley ve své knize „Minulost ve světle vykopávek“ (angl.). Archeolog Alan Millard napsal ve své knize „Poklady z biblických dob“ (angl.): „Abraham opustil bezpečné, pohodlné a důmyslně vybavené město, aby se stal jedním z opovrhovaných nomádů!“
Kedorlaomerův vpád
Co víme o Abrahamově vítězství nad elamským králem Kedorlaomerem? Začátkem 19. století se o Elamitech vědělo jen málo. Kritikové Bible zavrhovali myšlenku, že by někdy Elam působil svým vlivem na Babylónii, a tím méně na Palestinu. Nyní však panuje jiný názor na Elamity. Archeologie ukazuje, že to byl silný a bojovný národ. Dílo „Funk and Wagnalls Standard Reference Encyclopedia“ vysvětluje: „Elamité zničili město Ur asi v roce 1950 př. n. l. . . . Pak měli značný vliv na vládce Babylónie.“
V nápisech, které objevili archeologové, byla také nalezena jména elamských králů. Některá z nich začinají výrazem „Kudur“, což se podobá výrazu „Kedor“. Jedna význačná elamská bohyně byla Lagamar, což je obdoba „Laomer“. Některé světské prameny nyní uznávají Kedorlaomera jako historického panovníka, jehož jméno snad znamená „Služebník Lagamary“. V jednom souboru babylónských dokumentů jsou jména, jež se podobají jménům tří útočících králů — Tudhula (Tidal), Eri-aku (Arjoch), a Kudur-lahmil (Kedorlaomer). (1. Mojž. 14:1) V knize „Skryté věci Božího zjevení (angl.) dodává dr. A. Custance: „Kromě těchto jmen obsahovaly detaily, které se zřejmě vztahují na události, k nimž došlo v Babylónii, když se vlády nad touto zemí ujali Elamité. . . Bibli potvrzovaly tyto tabulky do té míry, že je napadli vyšší kritikové a udělali všechno, co mohli, aby svévolně potlačili jejich význam.“
Co lze říci o vpádu čtyř králů? Jsou v Zajordánsku a Negebu nějaké archeologické důkazy, které by tuto událost potvrzovaly? Ano. Profesor Yohanan Aharoni se ve své knize „Archeologie izraelské země“ (angl.) zmiňuje o vymizení jedné předizraelské civilizace, která měla „impozantní“ osady v Zajordánsku a v Negebu „okolo roku 2000 př. n. l.“. Jiní archeologové říkají, že se to stalo asi v roce 1900 př. n. l. „Keramika v Negebu a Zajordánsku je z tohoto období identická a v obou případech je patrné náhlé katastrofální ukončení civilizace,“ říká dr. Harold Stigers ve svém díle „Komentář ke Genesis“ (angl.). Důkazy o tom uznávají i kritikové Bible, jako je například John Van Seters. Ten říká ve své knize „Abraham v dějinách a v tradici“ (angl.): „Nevyřešeným problémem je, kam na konci tohoto období tito lidé odešli, pokud vůbec někam odešli.“
14. kapitola 1. Mojžíšovy poskytuje možné řešení tohoto problému. Podle biblické chronologie přišel Abraham do Kanaánu v roce 1943 př. n. l. Krátce potom muselo dojít k ničivé invazi Kedorlaomerově. Později v témž století způsobil Bůh ohnivé zničení nemravných měst Sodomy a Gomory. Tím byla navždy změněna ekologie kdysi úrodné dolní části jordánského údolí. (1. Mojž. 13:10–13; 19:24, 25) Cizí dobyvatelé již o toto území nestáli.
Z mnoha jiných příkladů je patrné, jak přesně do sebe zapadají archeologické nálezy a Bible při objasňování událostí z Abrahamova života. Archeologie však má jen omezené možnosti. Důkazy, jež poskytuje, jsou často nepřímé, a jejich výklad pochází od nedokonalých lidí.
Nejspolehlivější svědectví
Nejsilnějším důkazem, že Abraham opravdu existoval, je svědectví stvořitele člověka, Jehovy Boha. V Žalmu 105:9–15 mluvil Bůh s uznáním o Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako o svých „prorocích“. Více než tisíc let po Abrahamově smrti se Bůh zmínil o Abrahamovi ústy nejméně tří proroků a označil ho dokonce jako svého „přítele“. (Iz. 41:8; 51:2; Jer. 33:26; Ezek. 33:24) Také Ježíš Kristus uvedl Abrahama jako příklad. Za své předlidské existence v nebi byl Boží Syn osobně svědkem toho, jak jednal jeho Otec s tímto patriarchou. Proto mohl říci Židům:
„‚Jestliže jste děti Abrahamovy, čiňte skutky Abrahamovy. Ale nyní usilujete zabít mne, člověka, jenž vám řekl pravdu, kterou jsem slyšel od Boha. To Abraham nedělal. Abraham, váš otec, se velmi radoval z vyhlídky, že uvidí můj den, a viděl jej a radoval se.‘ Proto mu Židé řekli: ‚Ještě ti není padesát let, a přesto jsi viděl Abrahama?‘ Ježíš jim řekl: ‚Vpravdě, vpravdě vám říkám: Dříve než Abraham začal existovat, byl jsem já.‘“ — Jan 8:39, 40, 56–58.
Na základě svědectví a povzbuzení dvou největších osob ve vesmíru máme opravdu pádné důvody, abychom přijímali všechno, co říká Bible o Abrahamovi. (Jan 17:5, 17) Ačkoli Bible ukazuje na Abrahama jako na příklad, nevyvyšuje ho nepatřičně jako nějakého národního hrdinu. To je patrné z rozboru zprávy o jeho vítězství nad čtyřmi spojenými králi. Když se Abraham vrátil z bitvy, pozdravil ho salemský král Melchizedech, který řekl: „Ať je požehnán Nejvyšší Bůh, který ti vydal do ruky tvé utlačovatele.“ Za toto vysvobození chválil Jehovu. — 1. Mojž. 14:18–20.
Přiblížilo se však ještě daleko velkolepější vítězství. Týž slavný Bůh porazí zakrátko „krále celé obydlené země“ v celosvětové bitvě, jež je označena jako Armageddon. (Zjev. 16:14, 16) Tehdy se dokonale splní slib, který dal Bůh Abrahamovi, svému prorokovi a příteli: „Prostřednictvím tvého semene si budou určitě žehnat všechny národy země.“ Milióny lidí již nyní v malém zakoušejí taková požehnání. Můžeš být mezi nimi, jak ukáží články na stránkách 8 až 25 tohoto časopisu. — 1. Mojž. 22:18.
[Praporek na straně 7]
Abraham poslechl a odešel z Uru, města, v němž byl blahobyt.