„Duchovní slova“ pro duševně nemocné

DUŠEVNÍ poruchy postihují i některé věrné Boží služebníky. Někdy je sice nutné a vhodné, aby duševně nemocní vyhledali lékařskou pomoc, ale mohou mít užitek i z pomoci a povzbuzení křesťanského sboru. Když byl například těžce sklíčen Epafroditus, věrný křesťan, spoluvěřící ve Filipech byli vybídnuti, aby nepřehlíželi jeho duševní stav, a bylo jim řečeno: „Přivítejte ho. . . podle zvyklosti v Pánu se vší radostí; a važte si neustále takových mužů.“ — Fil. 2:25–29.

Dnešní svědkové Jehovovi jsou rovněž povinni ‚se navzájem utěšovat‘ a ‚podpírat slabé‘. (1. Tes. 5:11, 14) Křesťanští starší by se měli v tom směru ujímat vedení. — Iz. 32:2.

Starší ovšem obvykle nemají kvalifikaci, která by je opravňovala působit jako lékaři nebo uplatňovat psychiatrické postupy a používat odborné výrazy. Takové jednání by bylo neskromné a snad i nebezpečné. (Přísl. 11:2) Musí stejně jako apoštol Pavel mluvit ‚ne slovy, jež vyučuje lidská moudrost, ale těmi, které vyučuje duch, když spojují duchovní záležitosti s duchovními slovy‘. (1. Kor. 2:13) K těmto „duchovním slovům“ patří pojmy a zásady, jež jsou obsaženy v Bibli. Jsou-li správně uplatňovány, mohou velmi přispět k potěšení a povzbuzení osob postižených depresí. — 2. Tim. 3:16.

‚Rychlí k slyšení‘

Starší však musí být v první řadě ‚rychlí k slyšení a pomalí k mluvení‘. (Jak. 1:19) „Odpovídá-li někdo na nějakou věc dříve, než ji vyslechne“, může to snadno vést k tomu, že dá nevhodnou radu. (Přísl. 18:13) Jedna skupina starších nepochopila podstatu chorobné deprese jednoho bratra a považovali ho za duchovně slabého. „Modli se víc,“ řekli mu — což byla rada, kterou mohl těžko uplatnit právě proto, že byl ve stavu takové deprese.

Než tedy dají starší nějakou radu, měli by vyslechnout všechno, co jim může nemocný říci. Snad jen potřebuje dobrého posluchače. Trpělivě a s rozlišovací schopností je možné ‚načerpat‘, co je v jeho srdci. (Přísl. 20:5) Jestliže ten, kdo je sklíčený, nemůže dobře vyjádřit své pocity slovy, vzpomeň si, jak Elkána kladl laskavé, ale cílené otázky své manželce ohledně její zasmušilosti: „Hano,“ zeptal se, „proč pláčeš a proč nejíš a proč se tvé srdce cítí špatně?“ (1. Sam. 1:8) Taktní otázky, jemně položené, mohou často pomoci sklíčenému bratrovi vystihnout příčinu jeho ‚úzkostlivé péče‘. (Přísl. 12:25) Například v jednom případě byly příčinou bratrovy deprese problémy v manželství.

Pomáhat „bez kárání“

Duševně nemocní nemohou často rozumně vysvětlit své pocity. Jeden duševně nemocný píše: „Když jsem onemocněl, nechápal jsem to a někdy jsem z toho vinil Jehovu.“ Postižení tedy mohou neopodstatněně obviňovat sbor, že se s nimi špatně zachází nebo že jsou odstrkováni. Jak by měli reagovat starší?

Jehova dává příklad, „neboť všem dává štědře a bez kárání“. (Jak. 1:5) V nemocných by neměl být vyvoláván dojem, že jsou hloupí nebo pošetilí, když tak cítí. Jejich pocity — i když jsou snad nelogické, jsou pro ně naprosto skutečné. Potřebují „soucit“, a ne kritiku. (1. Petra 3:8) Starší by také měli být opatrní, aby ještě nezvyšovali citové zatížení nemocného tím, že by ho obviňovali z nějakého nesprávného jednání. Spravedlivý muž Job byl tak sklíčený, že naříkal: „Má duše rozhodně cítí hnus k mému životu.“ (Job 10:1) Ale jeho tři druhové ho nepotěšili. Jeden z nich dokonce řekl: „Není již tvá špatnost přílišná a nebude tvým proviněním konec?“ — Job 22:5.

Příčinou citového znepokojení je však někdy nesprávné chování, nebo k jeho závažnosti přispívá. „Když jsem mlčel [ohledně nesprávného jednání], mé kosti byly vyčerpané celodenním sténáním,“ řekl žalmista David. (Žalm 32:3) Podobně trpěl jeden bratr tak vážnou úzkostí, že již nemohl pracovat. Co bylo příčinou jeho deprese? Skutek cizoložství, který kdysi skrýval. Jestliže je tedy důvod k podezření, že jde o nějaké nesprávné jednání, mohou starší tuto možnost prozkoumat. Měli by to však činit laskavě a neměli by sklíčenému nic vyčítat a neměli by ho z ničeho obviňovat.

Uzdravovat moudrým jazykem

Když starší učinili, co mohli, aby zjistili podstatu problému postiženého člověka, měli by jednat podle Přísloví 12:18: „Jazyk moudrých je uzdravení.“ Starší ovšem nemohou uzdravit samotné onemocnění. Jestliže však užívají pečlivě volených slov, mohou poskytnout duševně nemocnému úlevu od zbytečných úzkostí a od napětí. Starší by mohli začít tím, že by vybrali ze „Strážné věže“ a „Probuďte se!“ články, které pojednávají o duševních a citových poruchách. S nemocnými je mohou prohovořit a tak jim mohou pomoci, aby lépe porozuměli své situaci. Často je úlevou, když se dovědí, že jejich problém je důsledkem tělesné nedokonalosti, a ne toho, že by ztratili Jehovovu přízeň.

Je pravda, že s osobami, které trpí takovými poruchami, se někdy obtížně jedná, a někteří se mohou snadno rozčílit. Ale moudrý starší si vzpomene, že „odpověď, když je mírná, odvrací vztek“. (Přísl. 15:1) Když dbá na to, aby jeho výroky byly vždy příjemné, nebude zbytečně situaci ztěžovat. (Kol. 4:6) Například bratr, který trpí schizofrenií, může tvrdit, že slyší hlasy.a Dr. E. Fuller Torrey k tomu říká: „Jestliže se snažíme schizofrenikovi vymluvit jeho klamné představy, dosáhneme pravého opaku. Takové pokusy vedou často k nedorozumění a hněvu. Místo nějakého dokazování stačí jen vyjádřit nesouhlas.“ Jinými slovy, starší mohou trpělivě vysvětlit, že se snad takové hlasy sice zdají skutečné, ale že ho pravděpodobně jen klame mysl.

Často může vést k dobrým výsledkům i působivé používání Bible. (Hebr. 4:12) Jestliže například nemocný člověk vyjadřuje bezdůvodné obavy, že ho Bůh opustil, projev laskavě porozumění pro jeho obavy. Současně mu však trpělivě připomínej moc výkupného a používej biblické texty jako například Žalm 103:8–14 a 1. Jana 2:1, 2. Z biblických textů, jako je 1. Petra 5:6, 7 a Římanům 8:26, 27, může pochopit, že Bůh ‚o něj pečuje‘ a že slyší jeho modlitby, i když nemocný obtížně vyjadřuje slovy své pocity. Podle zásady u Jakuba 5:14 se pak mohou starší s nemocným modlit.

Co však, jestliže má nemocný sklon rozčilovat se pro nezávažné věci? Je možné mu připomenout biblickou radu, aby nebyl „příliš spravedlivým“. (Kaz. 7:16) Někdo jiný by mohl mít užitek z povzbuzení ve Filipanům 4:8, jež mu může pomoci bojovat proti nemravným myšlenkám. Ještě někdo jiný se možná nedokáže smířit se svými omezenými možnostmi a je snad sklíčený, protože mu nemoc znemožňuje křesťanskou činnost. Biblické texty, například u Matouše 13:23 a Lukáše 21:1–4, mu mohou pomoci, aby pochopil, že i když jsou snad naše možnosti v důsledku okolností omezené, Jehova velmi oceňuje naše úsilí.

Ano, vyzbrojeni biblicky školeným jazykem mohou starší duševně nemocným spoluvěřícím velmi pomoci a mohou je potěšit. Jedna sestra, která trpěla duševními poruchami, říká: „Opravdu oceňuji, co říká Izajáš 32:2 o starších ve sboru. Kdykoli jsem je potřebovala, vždy přišli s praktickou radou.“

Shromáždění a kazatelská služba

Duševně nemocný má stále své duchovní potřeby. (Mat. 5:3) Zůstat duchovně silnými bylo pro některé rozhodující, aby vůbec zůstali naživu. Irena, která trpěla 30 let schizofrenií, si vzpomíná: „Někdy jsem byla velmi zmatená. Ale pravda byla vždy v mé mysli — naprosto pevná. Uchránila mě, abych si nevzala život.“

Pokud je to možné, měl by tedy být nemocný povzbuzován, aby se účastnil kazatelské činnosti i shromáždění, aby se ‚neodlučoval‘. (Přísl. 18:1) Jedna sestra měla v důsledku své duševní choroby tyto myšlenky: „Byla jsem přesvědčená, že jsem proti Jehovovi Bohu neodpustitelně zhřešila. Proto jsem vyjímala ze souvislosti všechno, co jsem slyšela při shromáždění. Všechny odsuzující výroky jsem vztahovala na sebe.“ Vytrvale se však účastnila shromáždění a nakonec slyšela přednášku, která jí pomohla zbavit se představy, že ji Bůh zavrhl.

Ale co když se těžce nemocný rozruší natolik, že vyrušuje při shromáždění i při kazatelské službě? Nemocný pravděpodobně nemá zlý úmysl, ale je rozčilen právě pro své pomatení. To ovšem může být obtížné pro všechny zúčastněné. Jestliže je rušení nezávažné nebo řídké, bude sbor pravděpodobně projevovat shovívavost. (Kol. 3:12, 13) Jinak snad bude nutné navrhnout, aby nemocný seděl na takovém místě, kde by co nejméně vyrušoval. Je mu také možné láskyplně pomoci, aby zůstal činný v kazatelské službě, když se postaráme o to, aby jej stále doprovázel zralý, rozvážný zvěstovatel, nebo když se bude nemocný účastnit domácích biblických studií, jejichž účastníci budou mít pochopení pro jeho stav a budou jej snášet.

Někdy se však může stát, že se nemocný chová pohoršlivě, ostudně nebo že ztrácí kontrolu a jedná nebezpečně. Přestal možná brát předepsané léky a je nutné přísně ho vybídnout, aby se vrátil k pravidelnému léčení. Jestliže však nereaguje a nadále jedná rušivě, bude možná nutné pro zachování pořádku mu nedovolit účast na shromáždění a kazatelské službě. (1. Kor. 14:40) Starší by měli laskavě říci nemocnému, že ho nepovažují za nevěrného, ale že jeho nemoc prostě omezuje jeho možnosti. ‚Bůh. . . není nespravedlivý, aby zapomněl na jeho práci‘ a chápe jeho omezené možnosti. (Hebr. 6:10) Pravidelné pastýřské návštěvy pomohou, aby si zachoval duchovní smýšlení, dokud se jeho stav nezlepší.

Pomáhat jejich rodinám

Duševní onemocnění může působit zhoubně na celé rodiny. Jeden bratr, jehož dospělý syn trpí těžkou duševní nemocí, říká: „Je to skličující.“ „Utíká den za dnem a není vidět žádné zlepšení,“ dodává jeho manželka. „Zapůsobilo to i na naše manželství, protože nám někdy připadá, že se hašteříme.“ Představ si také, jak je bolestné, když člověk vidí, že duševní chorobě podléhá manželský partner. Jeden bratr říká: „Má manželka je označena jako ‚paranoidní schizofrenička‘. Slyší hlasy a odmítá léčení, protože se domnívá, že ji to ‚otráví‘. Nevěří, že jsem její manžel, a nechce chodit do služby ani na shromáždění.“ Jak můžeme pomoci rodinám takových nemocných?

Pavel řekl: „Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším.“ (1. Tes. 5:14) Bylo by kruté vyhýbat se spolukřesťanům, kteří se snaží pečovat o duševně nemocného člena rodiny, nebo tyto spolukřesťany přehlížet. Pavel řekl: „Vítejte se. . . navzájem.“ (Řím. 15:7) Křesťanská shromáždění nám poskytují příležitost činit to vřele a vyjadřovat lásku a ocenění pro ty, kteří ‚projevují zbožnou oddanost ve své domácnosti‘. — 1. Tim. 5:4.

Při pastýřských návštěvách mohou starší dále povzbuzovat takové osoby, aby udržovaly rodinné studium, aby se účastnili shromáždění a zůstali činnými kazateli království. Pokud však jde o jejich hmotné a praktické potřeby, měl by sbor činit více než jen říkat: „Zahřejte se a dobře se najezte.“ (Jak. 2:16) Snad potřebuje rodina pomoc, aby se dostala na shromáždění. Někteří jednotlivci jim snad mohou být nápomocni, když jim vzrůstají účty za léčení. (1. Jana 3:17, 18) Takový láskyplný zájem vyvolává opravdu ocenění. Manžel jedné duševně nemocné sestry říká: „Sbor ví o našem problému a s velkou láskou se o nás stará.“

Zachovávat ryzost

„Všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud,“ řekl Pavel. (Řím. 8:22) A duševní onemocnění je jen jedno bolestné dědictví nedokonalosti. Lékaři snad mohou poskytnout určitou úlevu, ale mnozí, kteří u nich hledali pomoc, získali stejnou zkušenost jako žena v Ježíšově době, která „byla vystavena mnoha bolestem od mnohých lékařů, utratila všechno své jmění a neprospělo jí to, spíše se to zhoršilo“. — Mar. 5:26.

Mnozí se tedy musí naučit žít se svými problémy a očekávat skutečnou úlevu v Božím novém světě. (Zjev. 21:3, 4) „Žehnej Jehovovi. . . jenž uzdravuje všechna tvá onemocnění,“ zvolal žalmista. (Žalm 103:2, 3) Zatím se musíme soustřeďovat ne na to, abychom měli dokonalé duševní nebo tělesné zdraví, ale abychom dokazovali svou ryzost. (Žalm 26:11; srovnej 1. Korinťanům 7:29–31.) Následkem duševního onemocnění to může být obtížné. Ale mnozí Boží služebníci, jako například Pavel, sloužili věrně s ‚ostnem v těle‘. (2. Kor. 12:7) Jedna duševně nemocná žena řekla: „Poznala jsem, že mě nemůže vyléčit žádný lékař, ani bratři. Ale naučila jsem se spoléhat na Jehovu.“ Duševně nemocní se mohou také spoléhat na své milující bratry a sestry, kteří je trpělivě potěšují a podporují „duchovními slovy“.

[Poznámka pod čarou]