Kapitola 117

Utrpení v zahradě

KDYŽ Ježíš skončí modlitbu, zazpívá se svými jedenácti věrnými apoštoly píseň chvály Jehovovi. Potom sestoupí z horní místnosti, ponoří se do chladné noční tmy a míří přes údolí Kidronu zpátky k Betanii. Po cestě se však zastaví na oblíbeném místě, v Getsemanské zahradě. Ta se rozkládá buď na Olivové hoře, nebo blízko ní. Ježíš se tam často scházel se svými apoštoly mezi olivami.

Nechá za sebou osm apoštolů — snad blízko vchodu do zahrady — a dá jim pokyn: „Posaďte se zde, zatímco poodejdu a budu se modlit.“ Pak vezme zbylé tři — Petra, Jakuba a Jana — a jde dále do zahrady. Začíná být zarmoucený a bolestně znepokojený. „Má duše je hluboce zarmoucena, až k smrti,“ řekne jim. „Zůstaňte zde a zůstaňte se mnou ostražití.“

Popojde kupředu, padne na zem a s tváří skloněnou k zemi se začne úpěnlivě modlit: „Můj Otče, jestliže je to možné, ať ode mne odejde tento kalich. Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Co tím myslí? Proč je ‚hluboce zarmoucen, až k smrti‘? Ustupuje snad od svého rozhodnutí zemřít a opatřit výkupné?

Vůbec ne! Ježíš neprosí, aby byl ušetřen smrti. Už jen myšlenka na to, že by se obětní smrti vyhnul, jak mu jednou navrhoval Petr, je mu odporná. Spíše ho mučí obava, že způsob, jímž brzy zemře — jako opovrženíhodný zločinec —, uvalí pohanu na jméno jeho Otce. Nyní si uvědomuje, že za několik hodin bude přibit na kůl jako člověk nejhoršího druhu — jako rouhač proti Bohu! A právě to ho bolestně trápí.

Když se dlouho modlil, vrací se a najde tři apoštoly, jak spí. Osloví Petra: „Což jste se mnou nemohli ani jednu hodinu bdít? Zůstaňte ostražití a modlete se neustále, abyste neupadli do pokušení.“ Uznává však, že jsou pod velkým tlakem a že je pozdní hodina, a řekne: „Duch je ovšem dychtivý, ale tělo je slabé.“

Pak Ježíš odejde podruhé a prosí, aby od něho Bůh odňal „tento kalich“, totiž Jehovův určený podíl neboli vůli vzhledem k němu. Když se vrátí, opět shledá, že ti tři spí, zatímco se měli modlit, aby nevešli do pokušení. Když na ně promluví, nevědí, jak mu odpovědět.

Nakonec, potřetí, Ježíš poodejde, asi co by kamenem dohodil, a na kolenou se modlí se silnými výkřiky a slzami: „Otče, jestliže si přeješ, odstraň ode mne tento kalich.“ Ježíš pronikavě cítí krutou bolest kvůli pohaně, kterou jménu jeho Otce přinese to, když zemře jako zločinec. Ano, být obžalován jako rouhač — ten, kdo proklíná Boha — se nedá téměř snést!

Přesto se Ježíš modlí dále: „Ne co chci já, ale co chceš ty.“ Ježíš se poslušně podřizuje Boží vůli. Tu se objeví anděl z nebe a posílí ho povzbudivými slovy. Pravděpodobně Ježíšovi říká, že má pro něj Otec úsměv neboli schválení.

Jaká tíha však leží na Ježíšových ramenou! Na vahách je jeho vlastní věčný život a věčný život celého lidského rodu. Citový tlak je nesmírný. Ježíš se tedy dál modlí ještě usilovněji a jeho pot, když padá na zem, je jako kapky krve. „Ačkoli je to velmi vzácný jev,“ poznamenává The Journal of American Medical Association, „krvavý pot. . . se může při mimořádně silném citovém vzrušení vyskytnout.“

Potom se Ježíš potřetí vrací ke svým apoštolům a opět je najde spící. Jsou prostě vyčerpáni zármutkem. „V takové době, jako je tato, spíte a odpočíváte!“ zvolá. „To stačí! Přišla ta hodina! Pohleďte, Syn člověka je zrazen do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Pohleďte, můj zrádce se přiblížil.“

Zatímco ještě mluví, přiblíží se Jidáš Iškariotský doprovázen velkým zástupem s pochodněmi a lampami a zbraněmi. Matouš 26:30, 36–47; 16:21–23; Marek 14:26, 32–43; Lukáš 22:39–47; Jan 18:1–3; Hebrejcům 5:7.

▪ Kam vede Ježíš apoštoly, když odejdou z horní místnosti, a co tam dělá?

▪ Co dělají apoštolové, zatímco se Ježíš modlí?

▪ Proč je Ježíš v mukách a jakou prosbu vznáší k Bohu?

▪ O čem svědčí to, že se Ježíšův pot stal jakoby kapkami krve?

Kapitola 118

Zrada a zatčení

JIŽ dávno minula půlnoc, když Jidáš přivádí do Getsemanské zahrady velký zástup vojáků, předních kněží, farizeů a jiných lidí. Kněží se dohodli, že za zrazení Ježíše zaplatí Jidášovi třicet stříbrňáků.

Když byl předtím Jidáš odeslán pryč od večeře pasach, šel zjevně přímo k předním kněžím. Ti ihned shromáždili své úředníky a také oddíl vojáků. Jidáš je možná vedl nejdříve na místo, kde Ježíš s apoštoly slavil pasach. Když se ukázalo, že již odešli, velký zástup se zbraněmi a lampami a pochodněmi se odebral za Jidášem z Jeruzaléma přes údolí Kidronu.

Jidáš vede zástup na Olivovou horu a je si jistý, že ví, kde Ježíše najde. Když Ježíš v předcházejícím týdnu putoval s apoštoly mezi Betanií a Jeruzalémem oběma směry, často se zastavovali v Getsemanské zahradě, aby si tam odpočinuli a mohli spolu rozmlouvat. Teď je však Ježíš zřejmě skryt v temnotě pod olivovníky. Jak ho vojáci poznají? Snad ho nikdy předtím neviděli. Jidáš sděluje, jaké dá znamení: „Je to ten, koho políbím; vezměte ho do vazby a bezpečně ho odveďte.“

Jidáš přivádí velký zástup do zahrady, vidí Ježíše s apoštoly a jde přímo k němu. „Dobrý den, Rabbi!“ řekne a velmi něžně ho líbá.

„Člověče, proč jsi zde?“ odpovídá Ježíš. Pak sám na svou otázku odpoví: „Jidáši, zrazuješ Syna člověka polibkem?“ O zrádci však již dost! Ježíš vystupuje do světla planoucích pochodní a lamp a ptá se: „Koho hledáte?“

„Ježíše Nazaretského,“ zní odpověď.

„To jsem já,“ odpoví Ježíš a statečně stojí před nimi. Ti muži žasnou nad jeho odvahou a nevědí, co mají očekávat. Ustupují a padají k zemi.

„Pověděl jsem vám, že jsem to já,“ klidně pokračuje Ježíš. „Jestliže hledáte mne, je nechte odejít.“ Krátce předtím řekl Ježíš v horní místnosti svému Otci v modlitbě, že své věrné apoštoly hlídal a že ani jeden z nich nebyl ztracen, „kromě syna zničení“. Aby se tedy splnilo jeho slovo, žádá, aby mohli jeho následovníci odejít.

Vojáci se vzpamatují, vstávají a začínají Ježíše poutat, a v té chvíli si apoštolové uvědomují, co se chystá. „Pane, máme udeřit mečem?“ ptají se. Než Ježíš odpoví, vytasí Petr jeden ze dvou mečů, které si apoštolové přinesli, a napadne veleknězova otroka Malcha. Rána mine otrokovu hlavu, ale utne mu pravé ucho.

Ježíš zasáhne a řekne: „Už toho nechte.“ Dotkne se ucha a ránu zahojí. Pak dává důležité poučení, když Petrovi přikazuje: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou. Nebo si myslíš, že se nemohu obrátit na svého Otce, aby mi opatřil v tomto okamžiku více než dvanáct legií andělů?“

Ježíš je ochoten dát se zatknout. Vysvětluje: „Jak by se v tom případě splnila Písma, že se to musí takto stát?“ A dodá: „Což nemám rozhodně pít kalich, který mi dal Otec?“ Naprosto souhlasí s Boží vůlí ohledně sebe samého.

Pak Ježíš oslovuje zástup: „Vyšli jste s meči a kyji jako proti lupiči, abyste mě zatkli?“ ptá se. „Den co den jsem sedával v chrámu a vyučoval, a přece jste mě nevzali do vazby. Ale to všechno se stalo, aby se splnily texty Písma proroků.“

Nato se oddíl vojáků, vojenský velitel a židovští úředníci Ježíše zmocní a spoutají ho. Když to apoštolové vidí, opouštějí Ježíše a prchají. Ale jeden mladý muž — snad je to učedník Marek — zůstane mezi zástupem. Byl možná v domě, kde Ježíš slavil pasach, a odtud pak šel za zástupem. Nyní ho však někdo poznává a lidé se ho chtějí zmocnit. Ale on tam nechá svůj lněný oděv a unikne. Matouš 26:47–56; Marek 14:43–52; Lukáš 22:47–53; Jan 17:12; 18:3–12.

▪ Proč si je Jidáš jistý, že najde Ježíše v Getsemanské zahradě?

▪ Jak Ježíš projevuje starost o apoštoly?

▪ Co dělá Petr na obranu Ježíše, ale co mu o tom Ježíš říká?

▪ Jak Ježíš ukazuje, že naprosto souhlasí s Boží vůlí ohledně sebe?

▪ Kdo zůstane s Ježíšem, když ho apoštolové opouštějí, a co se mu stane?

Kapitola 119

Veden k Annášovi, pak ke Kaifášovi

JEŽÍŠ, spoutaný jako hanebný zločinec, je veden k Annášovi, vlivnému bývalému veleknězi. Annáš byl veleknězem, když Ježíš jako dvanáctiletý chlapec udivoval rabínské učitele v chrámu. V úřadu velekněze později sloužilo několik Annášových synů a nyní zastává ten úřad Annášův zeť Kaifáš.

Ježíše nejprve vedou do domu předního kněze Annáše asi proto, že měl dlouho významné postavení v židovském náboženském životě. Tato zastávka u Annáše umožňuje veleknězi Kaifášovi svolat sanhedrin, jedenasedmdesátičlenný židovský nejvyšší soud, a také shromáždit falešné svědky.

Přední kněz Annáš se nyní vyptává Ježíše na jeho učedníky a učení. Ježíš však odpoví: „Mluvil jsem k světu veřejně. Vždy jsem vyučoval v synagóze a v chrámu, kde se scházejí všichni Židé; a nic jsem nemluvil vskrytu. Proč se vyptáváš mne? Vyptávej se těch, kteří slyšeli, o čem jsem s nimi mluvil. Podívej se, ti vědí, co jsem řekl.“

Nato jeden z úředníků, který stojí poblíž, Ježíše udeří do obličeje a řekne: „Tak odpovídáš přednímu knězi?“

„Jestliže jsem mluvil nesprávně,“ odpoví Ježíš, „vydej svědectví o nesprávném; ale jestliže správně, proč mě tlučeš?“ Po této slovní potyčce odesílá Annáš svázaného Ježíše Kaifášovi.

To už se shromažďují všichni přední kněží, starší muži a znalci Zákona, ano, celý sanhedrin. Scházejí se zřejmě v Kaifášově domě. Konat takový soud v noci pasach je jasně proti židovskému zákonu. Ale to náboženské vůdce od jejich ničemného záměru neodradí.

Již před několika týdny, když Ježíš vzkřísil Lazara, rozhodl sanhedrin, že musí zemřít. A před pouhými dvěma dny, ve středu, se náboženské autority radily, jak Ježíše úskokem zajmout a zabít. Jen si to představ! Byl odsouzen ještě před přelíčením.

Nyní se usilovně hledají svědci, kteří by podali falešné svědectví, aby bylo možné proti Ježíšovi vznést obžalobu. Nemohou se však najít žádní svědkové, jejichž svědectví by se shodovala. Nakonec vystoupí dva a tvrdí: „Slyšeli jsme ho říkat: ‚Chci zbořit tento chrám, který byl udělaný rukama, a ve třech dnech chci vystavět jiný, který není udělaný rukama.‘ “

„Neodpovíš nic?“ zeptá se Kaifáš. „O čem svědčí tito lidé proti tobě?“ Ale Ježíš mlčí. Ani v tomto falešném obvinění se svědkové nedokáží shodnout, ač je to pro sanhedrin pokořující. Proto zkouší velekněz jinou taktiku.

Kaifáš ví, jak jsou Židé citliví na to, kdyby se někdo prohlašoval za pravého Božího Syna. Již dvakrát zbrkle označili Ježíše jako rouhače, který je hoden smrti, jednou proto, že se mylně domnívali, že se prohlašuje za rovného Bohu. Kaifáš nyní lstivě žádá: „Zavazuji tě přísahou při živém Bohu, abys nám pověděl, zda jsi Kristus, Boží Syn!“

Ať si Židé myslí cokoli, Ježíš je skutečně Boží Syn. A mlčení by se dalo vyložit jako popření toho, že je Kristus. Proto Ježíš odvážně odpoví: „Jsem; a vy uvidíte Syna člověka, jak sedí na pravici moci a přichází s nebeskými oblaky.“

Nato si Kaifáš dramaticky roztrhne oděvy a zvolá: „Rouhal se! Jaké svědky ještě potřebujeme? Vizte! Nyní jste slyšeli rouhání. Jaký je váš názor?“

„Podléhá smrti,“ prohlásí sanhedrin. Pak si z něho začnou tropit žerty a říkají proti němu mnoho rouhavého. Políčkují ho a plivají mu do obličeje. Jiní mu zakryjí celý obličej, bijí ho pěstmi a posměšně říkají: „Prorokuj nám, ty Kriste. Kdo tě udeřil?“ K tomuto urážlivému, nezákonnému chování dochází během nočního přelíčení. Matouš 26:57–68; 26:3, 4; Marek 14:53–65; Lukáš 22:54, 63–65; Jan 18:13–24; 11:45–53; 10:31–39; 5:16–18.

▪ Kam odvedou Ježíše nejdříve a co se mu tam stane?

▪ Kam ho odvedou potom a proč?

▪ Jak dovede Kaifáš sanhedrin k výroku, že je Ježíš hoden smrti?

▪ K jakému urážlivému, nezákonnému chování dochází během přelíčení?

Kapitola 120

Zapírání na nádvoří

KDYŽ Petr a Jan v Getsemanské zahradě opustili Ježíše, společně s ostatními apoštoly ze strachu utekli, ale na útěku se zastavují. Snad Ježíše dohoní, zatímco je veden do Annášova domu. Když ho Annáš posílá dál k veleknězi Kaifášovi, Petr a Jan jdou vpovzdálí za Ježíšem. Zjevně se bojí o svůj život, ale na druhé straně mají také velkou starost, co se stane s jejich Pánem.

Když přicházejí do Kaifášova prostorného sídla, daří se Janovi získat přístup do nádvoří, protože ho velekněz zná. Petr však zůstane stát venku přede dveřmi. Ale Jan se brzy vrátí, mluví se služkou, která je vrátnou, a Petr smí vstoupit.

Teď už je chladno a domácí služebníci a veleknězovi úředníci rozdělali oheň z dřevěného uhlí. Petr k nim přichází, aby se zahřál, zatímco čeká na výsledek Ježíšova výslechu. Tam, v jasném světle ohně, si ho vrátná, která Petra vpustila dovnitř, pozorněji prohlíží. „Také ty jsi byl s Ježíšem Galilejským!“ vykřikne.

Petra rozruší, že byl poznán, a přede všemi zapírá, že vůbec kdy Ježíše znal. „Ani ho neznám ani nerozumím, co říkáš,“ odpoví.

Nato Petr vychází k průchodu. Tam si ho povšimne jiná dívka a také říká kolemstojícím: „Tento muž byl s Ježíšem Nazaretským.“ Petr to znovu zapře a přísahá: „Neznám toho člověka!“

Petr zůstává na nádvoří a snaží se být co nejnenápadnější. Snad se v tu chvíli diví, že kohout kokrhá tak brzy ráno, dokud je ještě tma. Mezitím pokračuje Ježíšův výslech, který patrně probíhá v části domu nad nádvořím. Petr s ostatními, kteří čekají dole, jistě vidí, jak přicházejí a odcházejí různí svědkové, které tam uvádějí, aby vypovídali.

Uplynula asi hodina od chvíle, kdy byl Petr naposledy označen jako společník Ježíšův. Nyní k němu přichází více lidí, kteří stáli kolem, a říkají: „Také ty jsi jistě jeden z nich, tvé nářečí tě totiž vskutku prozrazuje.“ V té skupině je jeden příbuzný Malcha, kterému Petr uťal ucho. „Cožpak jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ říká.

„Neznám toho člověka!“ vzrušeně ujišťuje Petr. Snaží se je přesvědčit, že se všichni mýlí, zaklíná se a přísahá na to, neboli svolává na sebe zlo, jestliže neříká pravdu.

Právě když Petr zapírá potřetí, zakokrhá kohout. A Ježíš, který zřejmě vyšel na balkón nad nádvořím, se v tom okamžiku obrátí a podívá se na Petra. Petr si okamžitě vzpomene, co řekl Ježíš jen před několika hodinami v horní místnosti: „Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, i ty mě třikrát zapřeš.“ Zdrcen tíhou svého hříchu Petr vychází a hořce pláče.

Jak se to mohlo stát? Jak mohl Petr tak rychle třikrát za sebou zapřít svého Pána, když si byl předtím tak jistý svou duchovní silou? Okolnosti bezpochyby Petra zaskočily. Pravda je překrucována a Ježíš je líčen jako hanebný zločinec. To, co je správné, se má jevit jako nesprávné, a nevinný vypadá jako provinilec. A tak Petr pod tlakem okolností ztrácí rovnováhu. Náhle se křiví jeho správný smysl pro věrnou oddanost; ke svému vlastnímu zármutku vidí, že podléhá ochromujícímu strachu z člověka. Kéž se nám to nikdy nestane! Matouš 26:57, 58, 69–75; Marek 14:30, 53, 54, 66–72; Lukáš 22:54–62; Jan 18:15–18, 25–27.

▪ Jak se dostanou Petr a Jan na nádvoří velekněze?

▪ Co probíhá v domě, zatímco je Petr a Jan na nádvoří?

▪ Kolikrát kokrhá kohout a kolikrát Petr zapírá, že zná Krista?

▪ Co znamená to, že se Petr zaklíná a zapřísahá?

▪ Co způsobuje, že Petr zapírá Ježíše?