Kapitola 121

Před sanhedrinem, potom k Pilátovi

NOC se chýlí ke konci. Petr potřetí zapřel Ježíše a členové sanhedrinu dokončili svůj takzvaný soud a rozešli se. Ale hned, jakmile se v pátek rozední, se opět scházejí, tentokrát v síni sanhedrinu. Nejspíš hodlají dodat nočnímu přelíčení nějaké zdání zákonnosti. Když je Ježíš před ně předveden, říkají stejně jako během noci: „Jestliže jsi Kristus, pověz nám to.“

„I kdybych vám to pověděl, vůbec byste tomu nevěřili,“ odpovídá Ježíš. „Kdybych se vás nadto vyptával, vůbec byste neodpověděli.“ Statečně však poukáže na svou totožnost a říká: „Od nynějška bude Syn člověka sedět po mocné Boží pravici.“

„Jsi tedy Boží Syn?“ chtějí všichni vědět.

„Vy sami říkáte, že jsem,“ odpoví Ježíš.

Mužům, kteří jsou rozhodnuti vraždit, tato odpověď stačí. Pokládají ji za rouhání. „Proč potřebujeme další svědectví?“ ptají se. „Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho vlastních úst.“ A tak Ježíše svážou, odvedou a předají římskému místodržiteli Pilátovi.

Ježíšův zrádce Jidáš pozoroval, co se dělo. Když vidí, že je Ježíš odsouzen, pocítí výčitky: Jde tedy k předním kněžím a starším mužům vrátit třicet stříbrňáků a vysvětluje: „Zhřešil jsem, když jsem zradil spravedlivou krev.“

„Co je nám po tom? To je tvoje starost!“ necitelně odpovědí. A tak Jidáš hodí stříbrňáky do chrámu, odejde a pokouší se oběsit. Ale větev, na kterou uváže provaz, se zřejmě zlomí a jeho tělo se zřítí dolů na skály, kde se roztrhne.

Přední kněží si nejsou jistí, co si se stříbrňáky počít. „Není zákonné, abychom je vhodili do posvátné pokladnice,“ usoudí, „protože je to cena za krev.“ Po poradě tedy za ty peníze koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Tak pole dostane název „Pole krve“.

Je ještě časně ráno, když je Ježíš odveden do místodržitelova domu. Ale Židé, kteří ho provázeli, odmítají vstoupit, protože věří, že je taková důvěrnost s Nežidy poskvrní. Aby jim vyhověl, Pilát tedy vyjde. „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ ptá se.

„Kdyby to nebyl provinilec, nebyli bychom ti ho vydali,“ říkají.

Pilát se nechce zaplést, a tak odpoví: „Vezměte si ho sami a suďte ho podle svého zákona.“

Židé odhalí svůj vražedný záměr výrokem: „Pro nás není zákonné kohokoli zabít.“ Opravdu, kdyby zabili Ježíše během svátku pasach, asi by to způsobilo veřejné pobouření, protože mnozí si Ježíše vysoce váží. Jestliže však přimějí Římany, aby ho popravili pro nějaké politické obvinění, snad je to před lidem zprostí odpovědnosti.

Náboženští vůdci se tedy nezmíní o svém ranním přelíčení, při němž Ježíše odsoudili pro rouhání, a nyní zfalšují jiné obvinění. Sestaví obžalobu složenou ze tří částí: „Shledali jsme, že tento muž [1] podvrací náš národ a [2] zakazuje platit daně césarovi a [3] říká o sobě, že je Kristus, král.“

Piláta zaujme obvinění, že se Ježíš prohlašuje za krále. Vstoupí tedy opět do paláce, zavolá si Ježíše a zeptá se: „Jsi králem Židů?“ Jinými slovy: porušil jsi zákon tím, že ses prohlásil za krále v odporu proti césarovi?

Ježíš chce vědět, kolik již o něm Pilát slyšel, a tak se zeptá: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně pověděli jiní?“

Pilát dává najevo, že ho nezná, a přeje si poznat skutečnosti. „Cožpak jsem Žid?“ odpovídá. „Tvůj vlastní národ a přední kněží mi tě vydali. Co jsi udělal?“

Ježíš nijak neuhýbá od sporné otázky, kterou je kralování. Odpověď, kterou nyní dá, Piláta bezpochyby překvapí. Lukáš 22:66–23:3; Matouš 27:1–11; Marek 15:1; Jan 18:28–35; Skutky 1:16–20.

▪ Proč se ráno opět schází sanhedrin?

▪ Jak zemře Jidáš a co se stane s třiceti stříbrňáky?

▪ Proč Židé chtějí, aby Ježíše zabili Římané, místo aby ho zabili sami?

▪ Jaká obvinění vznášejí Židé proti Ježíšovi?

Kapitola 122

Od Piláta k Herodovi a zpět

JEŽÍŠ se sice nesnaží zatajit, že je králem, ale vysvětluje, že jeho Království nijak neohrožuje Řím. „Mé království není částí tohoto světa,“ říká Ježíš Pilátovi. „Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ Ježíš tedy třikrát potvrzuje, že má Království, ačkoli jeho Království nemá pozemský původ.

Pilát však na něj dále naléhá: „Nuže tedy, jsi králem?“ To znamená, jsi králem, ačkoli tvé Království není z tohoto světa?

Ježíš dává Pilátovi na srozuměnou, že došel ke správnému závěru. Odpoví: „Sám říkáš, že jsem králem. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“

Ano, vždyť účelem Ježíšova pobytu na zemi je vydat svědectví o „pravdě“, zejména o pravdě ohledně jeho Království. Ježíš je připraven být té pravdě věrný, i kdyby ho to stálo život. Pilát se sice ptá: „Co je pravda?“, ale nečeká na další vysvětlení. Slyšel již dost, aby mohl vynést rozsudek.

Pilát se vrátí k zástupu, který čeká před palácem. Má patrně Ježíše vedle sebe a říká předním kněžím a těm, kteří jsou s nimi: „Neshledávám na tomto člověku žádný zločin.“

Jeho rozhodnutí vyvolává v zástupu hněv a lidé trvají na svém: „Popuzuje lidi vyučováním po celé Judeji, dokonce začal od Galileje až sem.“

Slepý fanatismus Židů jistě vyvolá Pilátův úžas. Když tedy přední kněží a starší mužové dále křičí, obrátí se Pilát k Ježíšovi a zeptá se ho: „Neslyšíš, v kolika věcech proti tobě svědčí?“ Ježíš se přesto nepokouší odpovědět. Klid, s nímž čelí těmto prudkým obžalobám, Piláta udivuje.

Jakmile se Pilát dozví, že Ježíš je Galilejec, vidí v tom způsob, jak se zbavit odpovědnosti. Galilejský vládce, Herodes Antipas (syn Heroda Velikého), je v Jeruzalémě na pasach, a proto k němu Pilát Ježíše pošle. Kdysi dal Herodes Antipas stít Jana Křtitele a pak se ulekl, když slyšel o zázracích, které vykonával Ježíš. Bál se, že Ježíš je ve skutečnosti Jan, který byl vzkříšen z mrtvých.

Nyní má Herodes velkou radost z vyhlídky, že uvidí Ježíše. Ne snad proto, že by měl zájem o Ježíšovo blaho nebo že by se chtěl opravdu dovědět, zda jsou obžaloby proti němu pravdivé nebo ne. Je spíše jen zvědavý a doufá, že Ježíš před jeho očima vykoná nějaký zázrak.

Ježíš však odmítne uspokojit Herodovu zvědavost. Když ho Herodes vyslýchá, Ježíš neříká ani slovo. Herodes je zklamán a společně s vojáky své stráže se Ježíšovi vysmívá. Obléknou ho do světlého oděvu a posmívají se mu. Potom ho pošlou zpět k Pilátovi. Mezi Herodem a Pilátem kdysi panovalo nepřátelství, ale nyní se stanou dobrými přáteli.

Když je Ježíš zpátky, svolává Pilát přední kněze, židovské vladaře a lid a říká: „Přivedli jste ke mně tohoto člověka jako toho, kdo podněcuje lidi ke vzbouření, a pohleďte, vyslechl jsem ho před vámi, ale neshledal jsem na tomto člověku žádný podklad pro obvinění, která proti němu vznášíte. Neshledal je vlastně ani Herodes, neboť nám ho poslal zpět; a pohleďte, nedopustil se ničeho, co zasluhuje smrt. Chci ho tedy ztrestat a propustit ho.“

Pilát tu dvakrát prohlásil Ježíše za nevinného. Dychtivě si přeje ho osvobodit, protože si uvědomuje, že mu ho kněží vydali jedině ze závisti. Když se Pilát dále snaží Ježíše osvobodit, dostane k tomu další silný podnět. Sedí na soudcovské stolici, a tu mu pošle jeho manželka vzkaz a nabádá ho: „Neměj nic společného s tím spravedlivým člověkem, protože jsem dnes kvůli němu mnoho vytrpěla ve snu [patrně božského původu].“

Jak ale může Pilát propustit tohoto nevinného muže, i když ví, že by to měl udělat? Jan 18:36–38; Lukáš 23:4–16; Matouš 27:12–14, 18, 19; 14:1, 2; Marek 15:2–5.

▪ Jak Ježíš odpovídá na otázku ohledně svého kralování?

▪ Co je „pravda“, o které Ježíš svědčil po celý svůj pozemský život?

▪ Jaký je Pilátův úsudek, jak reaguje lid a co dělá Pilát s Ježíšem?

▪ Kdo je Herodes Antipas, proč má velkou radost, že vidí Ježíše, a co s ním dělá?

▪ Proč se Pilát dychtivě snaží Ježíše osvobodit?

Kapitola 123

„Pohleďte, člověk!“

NA PILÁTA zapůsobilo Ježíšovo chování, a protože rozeznal jeho nevinu, zkouší jinou cestu, jak jej osvobodit. „Máte. . . zvyk,“ říká zástupům, „že vám mám jednoho člověka o pasach propustit.“

Ve vězení je také pověstný vrah Barabáš. Proto se Pilát zeptá: „Koho chcete, abych vám propustil, Barabáše, nebo Ježíše, takzvaného Krista?“

Lidé na podnět předních kněží, kteří je pobouřili, žádají, aby byl propuštěn Barabáš a Ježíš aby byl zabit. Pilát se nevzdává a odpoví novou otázkou: „Kterého z těch dvou chcete, abych vám propustil?“

„Barabáše,“ křičí lidé.

„Co tedy mám udělat s Ježíšem, takzvaným Kristem?“ ptá se zaraženě Pilát.

Odpovídají ohlušujícím řevem: „Ať je přibit na kůl!“ „Přibij ho na kůl! Přibij ho na kůl!“

Pilát ví, že žádají smrt nevinného člověka, a proto jim domlouvá: „Nuže, co špatného udělal tento člověk? Neshledal jsem na něm nic, co zasluhuje smrt; chci ho tedy ztrestat a propustit.“

Přes všechny jeho pokusy rozlícený dav popichovaný svými náboženskými vůdci dále ječí: „Přibij ho na kůl!“ Dav je kněžími rozvášněn až k šílenství a volá po krvi. Přitom byli někteří z nich před pouhými pěti dny nejspíš mezi těmi, kteří Ježíše vítali v Jeruzalémě jako Krále! Ježíšovi učedníci mezitím — pokud jsou přítomni — zůstávají zticha a nenápadní.

Když Pilát vidí, že jeho domluvy nikam nevedou, ale že se spíše zvedá vřava, bere vodu a před zástupem si myje ruce se slovy: „Nejsem vinen krví tohoto člověka. To je vaše starost.“ Na to lid odpovídá: „Jeho krev ať přijde na nás a na naše děti.“

A tak jim Pilát podle jejich požadavku — a protože si spíše přeje uspokojit zástup, než udělat to, co ví, že je správné — propustí Barabáše. Vezme Ježíše, dá ho svléknout a pak zbičovat. To však není žádné obyčejné sešvihání bičem. The Journal of the American Medical Association popisuje římský způsob bičování takto:

„Obvyklým nástrojem byl krátký bič (flagrum neboli flagellum) s několika jednoduchými nebo spletenými koženými řemínky různých délek, do nichž byly v určitých vzdálenostech vevázány železné kuličky nebo ostré kousky ovčích kostí. . . Jak římští vojáci plnou silou opakovaně švihali oběť do zad, železné kuličky působily hluboké pohmožděniny a kožené řemínky a ovčí kůstky se zasekávaly do kůže a podkožní tkáně. Při pokračujícím bičování rány pronikaly do hloubky ke kosternímu svalstvu a vznikaly cáry krvácejícího masa.“

Po tomto trýznivém bití je Ježíš odveden do místodržitelova paláce a je povolán celý oddíl vojska. Tam jej vojáci zahrnou další pohanou: spletou trnovou korunu a narazí mu ji na hlavu. Do pravé ruky mu dají rákos a obléknou mu purpurový oděv, jaký nosí králové. Pak mu posměšně říkají: „Dobrý den, ty Králi Židů!“ Také na něho plivají a políčkují ho. Vezmou mu silný rákos z ruky a švihají ho s ním do hlavy, čímž mu do kůže ještě hlouběji vrážejí ostré trny jeho pokořující „koruny“.

Ježíšova pozoruhodná důstojnost a síla tváří v tvář tomuto týrání na Piláta zapůsobí tak, že se ho ještě jednou pokusí vykoupit. „Podívejte se, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm neshledávám žádnou vinu,“ říká zástupům. Snad předpokládá, že pohled na ztýraného Ježíše obměkčí jejich srdce. Když Ježíš stojí před bezcitným davem s trnovou korunou, purpurovým svrchním oděvem a zkrvavenou tváří, rozrytou bolestí, Pilát prohlašuje: „Pohleďte, člověk!“

Ačkoli je zbitý a pohmožděný, stojí tu nejskvělejší postava celé historie, opravdu největší člověk, který kdy žil! Ano, Ježíš projevuje mlčenlivou důstojnost a klid, jež svědčí o velikosti, kterou musí uznat i Pilát. V jeho slovech se totiž zjevně mísí úcta a lítost. Jan 18:39–19:5; Matouš 27:15–17, 20–30; Marek 15:6–19; Lukáš 23:18–25.

▪ Jak se Pilát snaží o Ježíšovo propuštění?

▪ Jak se Pilát pokouší ze sebe sejmout odpovědnost?

▪ Jak si máme představit bičování?

▪ Jak je Ježíš po zbičování zesměšňován?

▪ Jaký další pokus o Ježíšovo propuštění podnikne Pilát?

Kapitola 124

Vydán a odveden

KDYŽ se Pilát, pohnut Ježíšovou klidnou důstojností, znovu pokouší ho propustit, hněv předních kněží vzrůstá. Jsou rozhodnuti nepřipustit, aby něco zmařilo jejich ničemný plán. Znovu proto křičí: „Přibij ho na kůl! Přibij ho na kůl!“

„Vezměte si ho sami a přibijte na kůl,“ odpovídá Pilát znechuceně. (V rozporu se svým předcházejícím tvrzením měli možná Židé oprávnění popravit zločince za dostatečně závažné náboženské přestupky.) Pak Pilát nejméně už po páté prohlašuje, že je Ježíš nevinen. Říká: „Já na něm neshledávám žádnou vinu.“

Židé vidí, že jejich politická obvinění k ničemu nevedou, a proto se uchylují zpět k náboženskému obvinění z rouhání, jehož použili o několik hodin dříve, když byl Ježíš vyslýchán před sanhedrinem. „Máme zákon,“ říkají, „a podle toho zákona má zemřít, protože ze sebe dělal Božího syna.“

To je pro Piláta nové obvinění a začíná se více bát. Teď si již uvědomuje, že Ježíš není obyčejný člověk. Naznačuje to i sen Pilátovy manželky a Ježíšova pozoruhodně silná osobnost. Ale že by to byl „Boží syn“? Pilát ví, že je Ježíš z Galileje. Je však možné, že by žil ještě předtím? Pilát ho bere zpět do paláce a ptá se ho: „Odkud jsi?“

Ježíš neodpovídá. Již předtím řekl Pilátovi, že je králem, ale že jeho Království není částí tohoto světa. Žádné další vysvětlování by již nebylo k ničemu. Pilát je však dotčen ve své ješitnosti, protože nedostal odpověď. Oboří se proto na Ježíše: „Ty se mnou nemluvíš? Nevíš, že mám autoritu propustit tě a mám autoritu přibít tě na kůl?“

„Neměl bys nade mnou vůbec žádnou autoritu, kdyby ti nebyla propůjčena shora,“ odpoví Ježíš uctivě. Poukazuje na to, že je to Bůh, kdo uděluje lidským panovníkům autoritu spravovat pozemské záležitosti. A Ježíš dodá: „Proto ten, kdo ti mě vydal, má větší hřích.“ Ano, velekněz Kaifáš se svými společníky a Jidáš Iškariotský, ti všichni nesou za nespravedlivé zacházení s Ježíšem těžší odpovědnost než Pilát.

Ježíš vyvolává v Pilátovi stále hlubší dojem, a on se bojí, že by Ježíš mohl být božského původu. Proto se znovu snaží ho propustit. Židé však Piláta odmítají. Opakují svá politická obvinění a vychytrale vyhrožují: „Jestliže ho propustíš, nejsi césarův přítel. Každý, kdo se dělá králem, mluví proti césarovi.“

Přestože je to hrozivé prohlášení, Pilát ještě jednou vyvede Ježíše ven. „Podívejte se! Váš král!“ vyzve je znovu.

„Pryč s ním! Pryč s ním! Přibij ho na kůl!“ odpovídají.

„Vašeho krále mám přibít na kůl?“ zeptá se Pilát zoufale.

Židé trpce nesou, že nad nimi vládnou Římané. Římskou nadvládou dokonce pohrdají. A přece přední kněží pokrytecky tvrdí: „Nemáme krále, pouze césara.“

Pilát se bojí o své politické postavení a o svou pověst a nakonec před neúprosnými, výhružnými požadavky Židů kapituluje a vydává Ježíše. Vojáci svlečou Ježíše z purpurového pláště a oblečou mu jeho svrchní oděv. Odvádějí Ježíše, aby byl přibit na kůl, a přimějí ho, aby si mučednický kůl nesl sám.

Nyní je dopoledne, pátek 14. nisana; blíží se možná poledne. Ježíš je vzhůru již od čtvrtečního rána a prožívá jeden mučivý zážitek za druhým. Je pochopitelné, že mu pod tíhou kůlu brzy dochází síla. A tak jeden kolemjdoucí, nějaký Šimon z Kyréné v Africe, je přinucen, aby mu nesl kůl. Pokračují v cestě a za nimi jde velké množství lidí, mezi nimi mnoho žen, které se bijí v zármutku a oplakávají Ježíše.

Ježíš se obrací k ženám a říká: „Jeruzalémské dcery, přestaňte nade mnou plakat. Naopak plačte nad sebou a nad svými dětmi, protože pohleďte, přicházejí dny, ve kterých lidé řeknou: ‚Šťastné jsou neplodné ženy a lůna, která nerodila, a prsy, které nekojily!‘. . . Když totiž dělají ty věci, dokud má strom vláhu, co se stane, až uschne?“

Ježíš poukazuje na strom židovského národa, který má v sobě ještě trochu vláhy života, protože je uprostřed něho Ježíš a existuje v něm ostatek, který v Ježíše věří. Ale až budou národu odňati oni, zbude jen duchovně mrtvý strom, ano, uschlá národní organizace. Opravdu to pak bude k pláči, až římská vojska, která poslouží jako vykonavatelé Božího rozsudku, zpustoší židovský národ! Jan 19:6–17; 18:31; Lukáš 23:24–31; Matouš 27:31, 32; Marek 15:20, 21.

▪ Jaké obvinění vznášejí náboženští vůdcové proti Ježíšovi, když jsou politická obvinění bezvýsledná?

▪ Proč dostane Pilát větší strach?

▪ Kdo má větší hřích za to, co se děje s Ježíšem?

▪ Jak nakonec kněží přinutí Piláta, aby vydal Ježíše na popravu?

▪ Co říká Ježíš ženám, které pro něho pláčou, a co má na mysli, když mluví o stromu, který má „vláhu“ a potom „uschne“?

Kapitola 125

Utrpení na kůlu

SPOLU s Ježíšem jsou vedeni na popravu dva zločinci. Nedaleko za městem se zástup zastavuje na místě zvaném Golgota, čili Místo lebky.

Vězně svlečou z oděvů. Potom je jim poskytnuto víno s tišící myrhou. Zjevně je připravily jeruzalémské ženy, a Římané neodpírají těm, kteří mají být pověšeni na kůl, nápoj mírnící bolest. Avšak když ho Ježíš ochutná, odmítne pít. Proč? Zjevně chce být během této nejvyšší zkoušky své víry plně při smyslech.

Ježíše teď položí na kůl a ruce mu natáhnou nad hlavu. Vojáci pak do jeho rukou a nohou vbíjejí velké hřeby. Trhá sebou bolestí, když hřeby prorážejí maso a vazy. Jakmile je kůl vzpřímen, je bolest mučivá, protože váha těla trhá rány od hřebů. Přesto Ježíš nevyhrožuje, ale místo toho se za římské vojáky modlí: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Pilát nechá na kůl umístit nápis, který zní: „Ježíš Nazaretský, Král Židů.“ Zřejmě to nepíše jen proto, že má k Ježíšovi úctu, ale protože nenávidí židovské kněze za to, že ho donutili, aby Ježíše odsoudil k smrti. Aby nápis mohli číst všichni, nechal jej Pilát napsat ve třech jazycích — v hebrejštině, v úřední latině a v obecné řečtině.

Přední kněží včetně Kaifáše a Annáše se zhrozili. Toto pozitivní prohlášení je kazem na jejich triumfu. Proto protestují: „Nepiš: ‚Král Židů‘, ale že řekl: ‚Jsem Král Židů.‘ “ Podrážděn tím, že kněžím posloužil jako nedobrovolný nástroj, Pilát odpoví s rozhodným opovržením: „Co jsem napsal, napsal jsem.“

Kněží se nyní s početným zástupem shromáždí na místě popravy a pokoušejí se vyvrátit svědectví nápisu. Opakují falešné svědectví, které bylo podáno dříve při výslechu před sanhedrinem. Není tedy divu, že kolemjdoucí začínají mluvit utrhačně, potřásají hlavami a posměšně říkají: „Ty, který jsi chtěl zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe! Jestliže jsi Boží syn, sestup z mučednického kůlu!“

„Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže!“ přizvukují přední kněží a jejich náboženští druhové. „Je Král Izraele; ať nyní sestoupí z mučednického kůlu, a chceme v něj uvěřit. Vložil důvěru v Boha; ať ho nyní vyprostí, jestliže ho chce, neboť řekl: ‚Jsem Boží Syn.‘ “

Vojáci podnícení tímto duchem se také Ježíšovi vysmívají. Výsměšně mu nabízejí kyselé víno, zřejmě tak, že je drží těsně před jeho vyschlými rty. „Jestliže jsi králem Židů,“ popichují, „zachraň se.“ Dokonce i lupiči — jeden na mučednickém kůlu po jeho pravici a druhý po jeho levici — se mu posmívají. Jen si to představ! Největší člověk, který kdy žil, ano, ten, kdo se podílel s Jehovou na stvoření všech věcí, odhodlaně snáší tyto potupy!

Vojáci si berou Ježíšův svrchní oděv a dělí jej na čtyři části. Metají los, aby viděli, komu co připadne. Avšak spodní oděv je vysoce kvalitní, beze švu. A tak si vojáci říkají: „Netrhejme jej, ale rozhodněme o něm losem, čí bude.“ A tak bezděčně naplňují text Písma, který říká: „Rozdělili si mé svrchní oděvy mezi sebou a o mé roucho metali los.“

Během doby si jeden z lupičů začne uvědomovat, že Ježíš musí být opravdu král. Kárá tedy svého společníka a říká: „Vůbec se nebojíš Boha, když máš stejný rozsudek? A my vskutku podle práva, neboť plně přijímáme, co si zasloužíme za to, co jsme dělali; ale tento muž neudělal nic nepřístojného.“ Pak osloví Ježíše a prosí jej: „Vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“

„Vpravdě ti dnes říkám,“ odpoví Ježíš, „budeš se mnou v ráji.“ Tento slib se splní, až bude Ježíš vládnout jako Král v nebesích a vzkřísí tohoto kajícného zločince k životu na zemi v ráji, o nějž budou mít přednost pečovat ti, kteří přežijí Armagedon, a jejich druhové. Matouš 27:33–44; Marek 15:22–32; Lukáš 23:27, 32–43; Jan 19:17–24.

▪ Proč Ježíš odmítne pít víno s tišící myrhou?

▪ Proč je zřejmě na Ježíšův kůl umístěn nápis a jakou výměnu názorů to vyvolá mezi Pilátem a kněžími?

▪ Jakou další potupu na kůlu Ježíš prožívá a čím je zjevně podnícena?

▪ Jak se plní proroctví v tom, co se děje s Ježíšovými oděvy?

▪ Jakou změnou prochází jeden z lupičů a jak Ježíš splní jeho prosbu?

Kapitola 126

„Jistě to byl Boží Syn“

JEŽÍŠ ještě nevisí na kůlu dlouho, když v poledne nastává tajuplná tříhodinová tma. Příčinou není zatmění slunce, protože k tomu dochází jen v době nového měsíce, zatímco v období pasach je úplněk. Zatmění slunce kromě toho trvá jen několik minut. Tato tma je tedy božského původu. Ti, kteří se vysmívají Ježíšovi, jsou pravděpodobně zaraženi a přestávají se svými posměšky.

Jestliže k tomuto tajemnému jevu dochází předtím, než jeden zločinec pokárá svého společníka a prosí Ježíše, aby si na něho vzpomněl, pak je to možná jedna z příčin jeho pokání. Snad právě za této tmy přicházejí do blízkosti mučednického kůlu čtyři ženy, totiž Ježíšova matka a její sestra Salome, Marie Magdaléna a Marie, matka Jakuba Menšího. Jan, Ježíšův milovaný apoštol, je tam s nimi.

Srdce Ježíšovy matky je opravdu ‚probodeno‘, když pozoruje syna, kterého kojila a opatrovala, jak tam visí v agónii. Ježíš však nemyslí na vlastní bolest, ale na blaho své matky. S velkým úsilím pokyne hlavou směrem k Janovi a říká matce: „Ženo, podívej se, tvůj syn!“ Pak pokyne směrem k Marii a říká Janovi: „Podívej se, tvá matka!“

Ježíš tím svěřuje svou matku, která je už zřejmě vdovou, do péče svého zvlášť milovaného apoštola. Dělá to proto, že Mariini ostatní synové v něj ještě neprojevili víru. Tak dává znamenitý příklad, když činí opatření nejen ohledně tělesných potřeb své matky, ale i vzhledem k jejím potřebám duchovním.

Asi ve tři hodiny odpoledne Ježíš říká: „Mám žízeň.“ Cítí, že mu jeho Otec jakoby odňal ochranu, aby mohla být až do krajnosti vyzkoušena jeho ryzost. Proto hlasitě volá: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ Ti, kteří stojí kolem a slyší to, vykřiknou: „Podívejte se, volá Elijáše.“ Jeden z nich hned běží, vezme houbu nasáklou kyselým vínem, dá ji na konec yzopové lodyhy a dává mu napít. Jiní však říkají: „Nechte ho být! Ať vidíme, zda ho Elijáš přijde sundat.“

Když Ježíš přijme kyselé víno, zvolá: „Je dovršeno!“ Ano, dovršil všechno, co měl vykonat, když ho Otec poslal na zemi. Nakonec říká: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ Tak Ježíš svěřuje Bohu svou životní sílu v důvěře, že mu ji Bůh opět vrátí. Pak sklání hlavu a umírá.

Ve chvíli, kdy Ježíš naposled vydechne, dojde k velkému zemětřesení, při němž pukají skály. Chvění je tak silné, že se otevírají pamětní hrobky za Jeruzalémem a jsou z nich vyvrženy mrtvoly. Kolemjdoucí, kteří vidí mrtvá těla, jež byla odkryta, přicházejí do města a vyprávějí o tom.

Navíc se ve chvíli, kdy Ježíš umírá, trhá vedví odshora dolů velká opona, která v Božím chrámu odděluje Svatou od Nejsvětější. Tato nádherně zdobená opona zřejmě sahá do výše asi 18 metrů a je velmi těžká. Ohromující zázrak je nejen projevem Božího hněvu proti těm, kteří zabili jeho Syna, ale značí také, že Ježíšovou smrtí se nyní otevřel vstup do Nejsvětější, do samotného nebe.

Když tedy lidé cítí zemětřesení a vidí, jaké věci se dějí, dostávají velký strach. Důstojník, který dohlíží na popravu, vzdává slávu Bohu. Prohlašuje: „Jistě to byl Boží Syn.“ Pravděpodobně byl při tom, když se při Ježíšově výslechu před Pilátem mluvilo o tom, že Ježíš je Boží Syn. A nyní je tento muž přesvědčen, že Ježíš Boží Syn je, ano, že to je opravdu největší člověk, který kdy žil.

Také jiní jsou přemoženi těmito zázračnými událostmi a vydávají se na cestu domů, přičemž se na důkaz svého hlubokého zármutku a studu bijí v prsa. Zdálky pozorují tuto podívanou mnohé Ježíšovy učednice, které jsou těmito závažnými událostmi hluboce pohnuty. Je zde také apoštol Jan. Matouš 27:45–56; Marek 15:33–41; Lukáš 23:44–49; 2:34, 35; Jan 19:25–30.

▪ Proč nemůže být příčinou tříhodinové tmy zatmění slunce?

▪ Jaký znamenitý příklad dává Ježíš krátce před smrtí těm, kteří mají rodiče pokročilého věku?

▪ Které čtyři poslední výroky pronáší Ježíš před svou smrtí?

▪ Co je způsobeno zemětřesením a jaký význam má roztržení chrámové opony?

▪ Jak zapůsobí tyto zázraky na důstojníka, který dohlíží na popravu?

Kapitola 127

V pátek pohřben, v neděli hrobka prázdná

JE PÁTEK, pozdě odpoledne, a po západu slunce začne sabat 15. nisana. Ježíšovo mrtvé tělo visí bezvládně na kůlu, ale oba lupiči vedle něho jsou ještě živí. Páteční odpoledne se nazývá Příprava, protože v tu dobu lidé připravují jídlo a dokončují všechny naléhavé práce, jež nemohou počkat přes sabat.

Nadcházející sabat není jen pravidelný sabat (sedmý den týdne), ale také dvojnásobný neboli „velký“ Sabat. Říká se mu tak proto, že 15. nisan, který je prvním dnem sedmidenního svátku nekvašených chlebů (a je vždy sabatem bez ohledu na to, na který den v týdnu připadne), připadá na stejný den jako pravidelný sabat.

Podle Božího Zákona nemají těla viset na kůlu přes noc. Proto Židé žádají Piláta, aby byla smrt popravených uspíšena zlomením jejich nohou. Vojáci tedy zlomí nohy oběma lupičům. Ježíš se však zdá mrtvý, a proto mu kosti nezlomí. Tak se splní text: „Ani kost mu nebude rozdrcena.“

K odstranění všech pochyb, že je Ježíš skutečně mrtev, ho jeden z vojáků bodne do boku. Kopí prorazí srdeční krajinu a okamžitě vyjde krev a voda. Apoštol Jan, očitý svědek, podává zprávu, že se tak splnil jiný text: „Budou vzhlížet k Tomu, jehož probodli.“

Popravě je přítomen také Josef z města Arimatie, vážený člen sanhedrinu. Odmítl hlasovat ve prospěch protiprávního výnosu nejvyššího soudu proti Ježíšovi. Josef je Ježíšovým učedníkem, přestože se bál přiznat se k tomu. Nyní však projeví odvahu a jde Piláta požádat o Ježíšovo tělo. Pilát povolá velícího důstojníka, a když důstojník potvrdí, že je Ježíš mrtev, Pilát nechá tělo vydat Josefovi.

Josef je vezme a v přípravě k pohřbu je zavine do čistého plátna. Pomáhá mu jiný člen sanhedrinu, Nikodém. Ten také nevyznal víru v Ježíše ze strachu, aby neztratil své postavení. Nyní však přináší svazek asi třiatřiceti kilogramů myrhy a drahého aloe. Ovinou Ježíšovo tělo obinadly, jež obsahují toto koření. Tak je totiž u Židů zvykem připravovat těla k pohřbu.

Tělo je pak uloženo do Josefovy nové pamětní hrobky, která je vytesána ve skále v nedaleké zahradě. Nakonec je před hrobku přivalen velký kámen. Příprava těla je chvatná, aby stihli pohřeb před sabatem. Proto Marie Magdaléna a Marie, matka Jakuba Menšího, které možná při přípravě pomáhaly, spěchají domů připravit další koření a vonné oleje. Hodlají po sabatu ošetřit Ježíšovo tělo, aby se déle uchovalo.