Kapitola 105

Začíná rozhodující den

KDYŽ Ježíš v pondělí večer odchází z Jeruzaléma, vrací se do Betanie po východním svahu Olivové hory. Skončily dva dny jeho závěrečné služby v Jeruzalémě. Ježíš nepochybně opět nocuje u svého přítele Lazara. Přišel z Jericha v pátek, a tak nyní strávil v Betanii čtvrtou noc.

V úterý 11. nisana časně ráno je již se svými učedníky opět na cestě. Ukáže se, že to je rozhodující a až dosud nejrušnější den Ježíšovy služby. Tehdy se naposledy objevuje v chrámu. A je to poslední den jeho veřejné služby před odsouzením a popravou.

Ježíš a jeho učedníci se ubírají k Jeruzalému stejnou cestou přes Olivovou horu. Po cestě z Betanie si Petr všimne stromu, který Ježíš předešlý den ráno proklel. „Rabbi,“ křičí, „podívej se, fíkovník, který jsi proklel, uschl.“

Proč ale Ježíš nechal uschnout ten strom? Naznačí to tím, co říká dále: „Vpravdě vám říkám: Jestliže budete mít víru a nebudete pochybovat, pak uděláte nejen to, co jsem udělal s fíkovníkem, ale také jestliže řeknete této hoře [Olivová hora, na které stojí]: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘, stane se to. A jestliže budete mít víru, dostanete všechno, oč prosíte v modlitbě.“

Ježíš nechá ten strom uschnout, a tím dává svým učedníkům názorné poučení, jak nutně potřebují víru v Boha. Prohlašuje: „Mějte víru, že všechno, oč se modlíte a oč prosíte, jste téměř přijali, a budete to mít.“ Bylo to pro ně velmi důležité poučení, zejména kvůli strašlivým zkouškám, k nimž má brzy dojít. A přesto je tu ještě další souvislost mezi usychajícím fíkovníkem a vírou.

Izraelský národ vzbuzoval stejně jako fíkovník klamné zdání. I když byl tento národ ve smluvním vztahu s Bohem a navenek se možná zdálo, že dodržuje Boží předpisy, prokázalo se, že nemá víru a nenese dobré ovoce. Vždyť právě z nedostatku víry zavrhuje Božího vlastního Syna! Ježíš tedy tím, že nechal neplodný fíkovník uschnout, obrazně ukázal, jak skončí tento neplodný, nevěrný národ.

Krátce nato Ježíš a jeho učedníci vcházejí do Jeruzaléma a podle svého zvyku jdou do chrámu, kde Ježíš začíná vyučovat. Přední kněží a starší muži lidu si nepochybně připomínají, jak Ježíš předešlý den vystoupil proti směnárníkům, a provokativně se ptají: „Z jaké autority to děláš? A kdo ti dal tuto autoritu?“

Ježíš na to odpovídá: „I já se vás chci zeptat na jednu věc. Jestliže mi ji povíte, také já vám chci povědět, z jaké autority to dělám: Z jakého zdroje byl Janův křest? Z nebe, nebo z lidí?“

Kněží a starší muži se začínají mezi sebou radit, jak mají odpovědět: „Jestliže řekneme: ‚Z nebe‘, řekne nám: ‚Proč jste mu tedy nevěřili?‘ Jestliže však řekneme: ‚Z lidí‘, musíme se bát zástupu, protože všichni pokládají Jana za proroka.“

Vůdci nevědí, co odpovědět. Proto Ježíšovi odpovídají: „Nevíme.“

Ježíš jim tedy říká: „Ani já vám nepovím, z jaké autority to dělám.“ Matouš 21:19–27; Marek 11:19–33; Lukáš 20:1–8.

▪ Čím je významné úterý 11. nisana?

▪ Jaké poučení dává Ježíš tím, že nechává uschnout fíkovník?

▪ Jak odpovídá Ježíš těm, kteří se ho ptají, z jaké autority jedná?

Kapitola 106

Odhaleni znázorněními o vinici

JEŽÍŠ je v chrámu. Právě zmátl náboženské vůdce, kteří chtěli vědět, z jaké autority jedná. Než se vzpamatují ze svého zmatku, Ježíš se zeptá: „Co myslíte?“ A pak jim pomocí znázornění ukáže, jakými lidmi vlastně jsou.

„Jeden člověk měl dvě děti,“ vypráví Ježíš. „Šel k prvnímu a řekl: ‚Dítě, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Ten odpověděl a řekl: ‚Chci, pane‘, ale nevyšel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl a řekl: ‚Nechci.‘ Potom pocítil lítost a vyšel. Který z těch dvou činil vůli svého otce?“ ptá se Ježíš.

„Ten druhý,“ odpovídají jeho odpůrci.

Ježíš tedy vysvětluje: „Vpravdě vám říkám, že výběrčí daní a nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ Výběrčí daní a nevěstky vlastně zpočátku odmítali sloužit Bohu. Ale potom litovali jako to druhé dítě a začali mu sloužit. Na druhé straně náboženští vůdci prohlašovali jako to první dítě, že slouží Bohu, a přece, jak upozorňuje Ježíš: „Jan [Křtitel] k vám přišel po cestě spravedlnosti, ale nevěřili jste mu. Výběrčí daní a nevěstky mu však uvěřili a vy, ačkoli jste to viděli, nepocítili jste potom lítost, takže byste mu uvěřili.“

Ježíš dále ukazuje, že tito náboženští vůdci neselhali prostě jen v tom, že by zanedbali službu Bohu. Ne, jsou to navíc zlí, ničemní lidé. „Byl jeden člověk, hospodář,“ vypráví Ježíš, „který vysadil vinici a dal kolem ní plot a vykopal v ní vinný lis a vztyčil věž a pronajal ji pěstitelům a odcestoval do ciziny. Když nadešlo období ovoce, poslal své otroky k pěstitelům, aby dostal své ovoce. Pěstitelé však vzali jeho otroky a jednoho zbili, jiného zabili a jiného ukamenovali. Opět poslal jiné otroky, více než těch prvních, ale udělali jim totéž.“

„Otroci“ jsou proroci, které „hospodář“ Jehova Bůh posílal k „pěstitelům“ své „vinice“. Tito pěstitelé jsou vedoucí představitelé izraelského národa. Bible ztotožňuje tento národ s Boží „vinicí“.

Protože „pěstitelé“ s „otroky“ zacházejí špatně a zabíjejí je, Ježíš vysvětluje: „Naposled k nim [majitel vinice] poslal svého syna a řekl: ‚Mého syna si budou vážit.‘ Když pěstitelé viděli syna, řekli si: ‚To je dědic; pojďte, zabijme ho a vezměme si jeho dědictví!‘ Vzali ho tedy a vyhodili ho z vinice a zabili ho.“

Nyní Ježíš osloví náboženské vůdce a zeptá se: „Až tedy přijde majitel vinice, co udělá těm pěstitelům?“

„Protože jsou zlí,“ odpovídají, „přivede na ně zlé zničení a vinici pronajme jiným pěstitelům, kteří mu v náležitém čase odevzdají ovoce.“

Náboženští vůdci tak nevědomky vynášejí rozsudek sami nad sebou, protože patří mezi izraelské „pěstitele“ Jehovovy národní „vinice“ Izraele. Ovoce, které Jehova od takových pěstitelů očekává, je víra v jeho Syna, pravého Mesiáše. Protože takové ovoce nepřinesli, Ježíš varuje: „Nikdy jste nečetli v Písmech [v Žalmu 118:22, 23]: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal nejvyšším rohovým kamenem. Stalo se to od Jehovy a je to obdivuhodné v našich očích‘? Proto vám říkám: Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce. Také kdo upadne na ten kámen, roztříští se. Na koho spadne, toho rozdrtí na prach.“

Znalci Zákona a přední kněží nyní poznávají, že Ježíš mluví o nich, a chtějí ho, právoplatného „dědice“, zabít. Proto jim jako národu bude odňata přednost panovat v Božím Království a bude stvořen nový národ ‚pěstitelů vinice‘, který ponese náležité ovoce.

Protože se náboženští vůdcové bojí zástupů, jež považují Ježíše za proroka, nepokusí se ho zabít při této příležitosti. Matouš 21:28–46; Marek 12:1–12; Lukáš 20:9–19; Izajáš 5:1–7.

▪ Koho představují dvě děti v Ježíšově prvním znázornění?

▪ Koho představuje „hospodář“, „vinice“, „pěstitelé“, „otroci“ a „dědic“ ve druhém znázornění?

▪ Co se stane s „pěstiteli vinice“ a kdo je nahradí?

Kapitola 107

Podobenství o svatební hostině

VE DVOU znázorněních Ježíš odhalil znalce Zákona a přední kněze, a ti ho chtějí zabít. Ale Ježíš s nimi dosud neskončil. Říká jim ještě další podobenství:

„Nebeské království se stalo podobným člověku, králi, který uspořádal svatební hostinu pro svého syna. A vyslal své otroky, aby zavolali na svatební hostinu ty, kteří byli pozváni, ale nebyli ochotni přijít.“

Jehova Bůh je ten Král, který připravuje svatební hostinu pro svého Syna, Ježíše Krista. Jeho nevěsta, 144 000 pomazaných následovníků, s ním bude nakonec spojena v nebi. Královi poddaní představují izraelský národ, který byl v roce 1513 př. n. l. uveden do smlouvy Zákona a dostal možnost stát se „královstvím kněží“. Tak jim tehdy bylo původně předloženo pozvání ke svatební hostině.

Nicméně první výzva k těmto pozvaným vyšla teprve na podzim roku 29 n. l., kdy začal Ježíš se svými učedníky (královými otroky) dílo kázání o Království. Ale přirození Izraelité, kteří slyšeli tuto výzvu ohlašovanou otroky v letech 29 až 33 n. l., nebyli ochotni přijít. Bůh tedy dal národu pozvaných další příležitost, jak to vysvětluje Ježíš:

„Opět vyslal jiné otroky a řekl: ‚Povězte pozvaným: „Pohleďte, připravil jsem oběd, moji býci a vykrmená zvířata jsou poraženi a vše je přichystáno. Pojďte na svatební hostinu.“ ‘ “ Tato druhá a konečná výzva těm, kteří byli pozváni, začala o letnicích 33 n. l., kdy byl na Ježíšovy následovníky vylit svatý duch. Tato výzva byla oznamována do roku 36 n. l.

Velká většina Izraelitů však také tuto výzvu odmítla. „Bez zájmu odešli,“ vysvětluje Ježíš, „jeden na své vlastní pole, jiný za svým obchodem; ostatní se však chopili jeho otroků, nestoudně s nimi zacházeli a zabili je.“ Ježíš pokračuje: „Král se rozzlobil a poslal svá vojska a zahubil ty vrahy a spálil jejich město.“ To se stalo v roce 70 n. l., kdy Římané srovnali Jeruzalém se zemí a vrahové byli pobiti.

Potom Ježíš vysvětluje, co se mezitím stalo: „Potom [král] řekl svým otrokům: ‚Svatební hostina je sice přichystána, ale ti, kteří byli pozváni, toho nebyli hodni. Proto jděte na silnice vedoucí z města a pozvěte ke svatební hostině každého, koho najdete.‘ “ Otroci to učinili a „místnost pro svatební obřady byla naplněna těmi, kteří spočinuli u stolu“.

Toto dílo shromažďování hostů ze silnic mimo město, v němž žili původní pozvaní, začalo v roce 36 n. l. První ze shromážděných neobřezaných Nežidů byl římský důstojník Kornélius a jeho rodina. Shromažďování těchto Nežidů, kteří jsou všichni náhradou za ty, kteří původně odmítli výzvu, pokračuje až do dvacátého století.

Ve dvacátém století se místnost pro svatební obřady naplňuje. Ježíš vypráví, co se v té době stane: „Když vešel král, aby si prohlédl hosty, zahlédl tam člověka, který nebyl oděn svatebním oděvem. Řekl mu tedy: ‚Člověče, jak ses sem dostal, když nemáš na sobě svatební oděv?‘ Ten zůstal oněmělý. Král potom řekl svým sluhům: ‚Spoutejte mu ruce a nohy a vyhoďte ho do tmy venku. Tam bude [jeho] pláč a skřípání zubů.‘ “

Tento muž bez svatebního oděvu znázorňuje zdánlivé křesťany v křesťanstvu. Bůh nikdy neuznal, že by měli pravé znaky duchovních Izraelitů. Bůh je také nikdy nepomazal svatým duchem jako dědice Království. Jsou proto vyvrženi ven do temnoty, kde utrpí zničení.

Ježíš uzavře své podobenství slovy: „Je totiž mnoho pozvaných, ale málo vyvolených.“ Ano, z izraelského národa byli mnozí pozváni, aby se stali členy Kristovy nevěsty, ale vybráno bylo jen málo přirozených Izraelitů. Většina ze 144 000 hostů, kteří dostávají nebeskou odměnu, patří k Neizraelitům. Matouš 22:1–14; 2. Mojžíšova 19:1–6; Zjevení 14:1–3.

▪ Kdo byl původně pozván na svatební hostinu a kdy jim bylo pozvání předloženo?

▪ Kdy teprve jsou tito pozvaní vyzýváni, aby přišli, a kdo jsou otroci, kteří výzvu rozhlašují?

▪ Kdy je rozhlášena výzva podruhé a kdo je zván potom?

▪ Koho znázorňuje muž, který nemá svatební oděv?

▪ Kdo jsou ti mnozí povolaní a ti nemnozí vyvolení?

Kapitola 108

Nedaří se jim přelstít Ježíše

JEŽÍŠ vyučuje v chrámu a právě svým náboženským nepřátelům pověděl tři znázornění, která odhalují jejich ničemnost. Farizeové se zlobí a radí se, jak by ho přelstili, aby řekl něco, zač ho budou moci dát zatknout. Smluví se a pošlou své učedníky spolu s Herodovými stoupenci, aby se mu pokusili nastražit léčku.

„Učiteli,“ říkají tito muži, „my víme, že jsi pravdomluvný a vyučuješ Boží cestě podle pravdy a nestaráš se o nikoho, neboť nehledíš na vnější vzhled lidí. Pověz nám proto: Co myslíš? Je zákonné platit césarovi daň z hlavy, či nikoli?“

Ježíš se nedá ošálit lichotkami. Uvědomuje si, že řekne-li: ‚Ne, není zákonné platit tuto daň‘, proviní se pobuřováním proti Římu. Ale když řekne: ‚Ano, měli byste platit tuto daň‘, Židé, kteří pohrdají svou poddaností Římu, ho budou nenávidět. Odpoví tedy: „Proč mě zkoušíte, pokrytci? Ukažte mi minci pro daň z hlavy.“

Když mu ji přinesou, zeptá se: „Čí je to obraz a nápis?“

„Césarův,“ odpovědí.

„Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Když muži slyší tuto mistrnou odpověď, užasnou. Odejdou a nechají ho být.

Když vidí nezdar farizeů saduceové, kteří říkají, že neexistuje vzkříšení, přistoupí k Ježíšovi a zeptají se: „Učiteli, Mojžíš řekl: ‚Jestliže zemře nějaký muž bezdětný, jeho bratr se ožení s jeho manželkou a vzbudí svému bratrovi potomstvo.‘ U nás bylo sedm bratrů; a první se oženil a skonal, a protože neměl potomstvo, zanechal svou manželku svému bratrovi. Totéž se stalo s druhým a třetím, až do sedmého. Poslední ze všech zemřela žena. Manželkou kterého z těch sedmi tedy bude při vzkříšení? Vždyť ji měli všichni.“

Ježíš odpoví: „Nemýlíte se právě proto, že neznáte Písma ani Boží moc? Vždyť když vstanou z mrtvých, ani muži se nežení ani ženy se nevdávají, ale jsou jako andělé v nebesích. Ale vzhledem k mrtvým, že jsou buzeni, nečetli jste v Mojžíšově knize ve zprávě o trnitém keři, jak mu Bůh řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? Není Bohem mrtvých, ale živých. Velmi se mýlíte.“

Zástupy opět žasnou nad Ježíšovou odpovědí. I někteří znalci Zákona uznávají: „Učiteli, mluvil jsi dobře.“

Když farizeové vidí, že Ježíš umlčel saducey, přistupují k němu jako jedna skupina. Jeden znalec Zákona se zeptá, aby ho dále zkoušel: „Učiteli, které je největší přikázání v Zákoně?“

Ježíš odpovídá: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova, a budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ To druhé je: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Není žádné přikázání větší než ona.“ Ježíš dodá: „Na těchto dvou přikázáních závisí celý Zákon a Proroci.“

„Učiteli, řekl jsi dobře podle pravdy,“ souhlasí jiný znalec Zákona. „ ‚Je Jeden, a není žádný než On‘; a tak milovat ho celým srdcem, celým porozuměním, celou silou a milovat svého bližního jako sám sebe je daleko cennější než všechny celé zápalné obětní dary a oběti.“

Ježíš rozpoznal, že znalec Zákona odpověděl inteligentně, a řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“

Již tři dny — neděli, pondělí a úterý — vyučuje Ježíš v chrámu. Lidé mu naslouchají s potěšením, ale nespokojení náboženští vůdci ho chtějí zabít. Zatím však byly jejich pokusy zmařeny. Matouš 22:15–40; Marek 12:13–34; Lukáš 20:20–40.

▪ Jak se spiknou farizeové, aby přelstili Ježíše, a co by se stalo, kdyby odpověděl ano nebo ne?

▪ Jak odrazí Ježíš také lstivý pokus saduceů?

▪ Jak se farizeové dál pokoušejí Ježíše zkoušet a k čemu to vede?

▪ Kolik dní vyučuje Ježíš v chrámu během své závěrečné služby v Jeruzalémě a s jakým účinkem?

Kapitola 109

Ježíš veřejně odsuzuje své odpůrce

JEŽÍŠ uvedl své náboženské odpůrce tak důkladně do rozpaků, že se ho již nechtějí na nic ptát. Sám se proto ujímá iniciativy a odhaluje jejich nevědomost. „Co si myslíte o Kristu?“ ptá se. „Čí je syn?“

„Davidův,“ odpovídají farizeové.

Ježíš sice nepopírá, že je David tělesným předkem Krista neboli Mesiáše, ale ptá se: „Jak to, že ho potom David pod inspirací [v Žalmu 110] nazývá ‚Pánem‘, když říká: ‚Jehova řekl mému Pánu: „Posaď se po mé pravici, dokud nedám tvé nepřátele pod tvé nohy“ ‘? Jestliže ho tedy David nazývá ‚Pánem‘, jak je jeho synem?“

Farizeové mlčí, protože neznají pravou totožnost Krista neboli pomazaného. Mesiáš není jenom lidským potomkem Davida, jak se zřejmě domnívají farizeové, ale existoval v nebi a byl Davidovým nadřízeným neboli Pánem.

Nyní se Ježíš obrací k zástupům a ke svým učedníkům a varuje je před znalci Zákona a farizey. Protože se „posadili na Mojžíšově místě“ a vyučují Božímu Zákonu, Ježíš nabádá: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám povídají, ale nečiňte podle jejich skutků, protože mluví, ale nekonají.“

Jsou to pokrytci a Ježíš je odsuzuje podobnými slovy, jako když před několika měsíci stoloval v domě jednoho farizea. „Všechny skutky, které činí,“ říká, „činí proto, aby se na ně lidé dívali.“ A ukazuje to na příkladech:

„Rozšiřují. . . pouzdra obsahující text Písma, která nosí jako ochranný předmět.“ Tato poměrně malá pouzdra, která se nosí na čele nebo na paži, obsahují čtyři úseky Zákona: 2. Mojžíšovu 13:1–10, 11–16 a 5. Mojžíšovu 6:4–9; 11:13–21. Ale farizeové zvětšují rozměry těchto pouzder, aby budili dojem, že se horlivě zastávají Zákona.

Ježíš pokračuje, že „prodlužují třásně svých oděvů“. Ve 4. Mojžíšově 15:38–40 je příkaz pro Izraelity, aby si na oděvech dělali třásňové obruby, ale farizeové si dělají obruby delší než kdokoli jiný. Všechno dělají kvůli obdivu. „Mají rádi nejvýznamnější místo,“ prohlašuje Ježíš.

Je smutné, že i na jeho učedníky zapůsobila tato touha po vynikajícím postavení. Proto Ježíš radí: „Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho, nikoho na zemi nenazývejte svým otcem, neboť jeden je váš Otec, Ten nebeský. Ani se nenechte nazývat ‚vůdci‘, protože váš Vůdce je jeden, Kristus.“ Učedníci se musí zbavit touhy po nejpřednějším postavení. „Největší mezi vámi bude vaším služebníkem,“ napomíná je Ježíš.

Potom ohlašuje celou řadu běd znalcům Zákona a farizeům a opakuje jim, že jsou pokrytci. ‚Zavírají nebeské království před lidmi,‘ říká, a „jsou to ti, kteří pohlcují domy vdov a pod nějakou záminkou se dlouze modlí“.

„Běda vám, slepí vůdcové,“ říká Ježíš. Odsuzuje farizey za to, že nemají ocenění pro duchovní hodnoty, což je patrné z toho, jak vydávají rozhodnutí podle své libovůle. Říkají například: „Jestliže někdo přísahá při chrámu, není to nic; jestliže však někdo přísahá při chrámovém zlatu, má závazek.“ Chrámové zlato zdůrazňují víc než duchovní hodnotu tohoto místa uctívání, a tím projevují svou morální slepotu.

Potom Ježíš znovu odsuzuje farizey za to, že zanedbávají „závažnější záležitosti Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost“, zatímco věnují velkou pozornost placení desátku neboli desetiny z nevýznamných bylin.

Ježíš říká, že farizeové jsou ‚slepí vůdcové, kteří cedí komára, ale polykají velblouda‘. Cedí komára ze svého vína nejen proto, že je to hmyz, ale protože je z obřadního hlediska nečistý. Ale nedbají na závažnější věci Zákona, což se dá srovnat s polykáním velblouda, který je také z obřadního hlediska nečisté zvíře. Matouš 22:41–23:24; Marek 12:35–40; Lukáš 20:41–47; 3. Mojžíšova 11:4, 21–24.

▪ Proč farizeové mlčí, když se jich Ježíš vyptává na to, co řekl David v Žalmu 110?

▪ Proč zvětšují farizeové svá pouzdra s Písmy a třásňové obruby na svých oděvech?

▪ Jakou radu dává Ježíš svým učedníkům?

▪ Jaká svévolná rozhodnutí vydávají farizeové a jak je Ježíš odsuzuje za to, že zanedbávají závažnější záležitosti?

Kapitola 110

Služba v chrámu dokončena

JEŽÍŠ se naposled objevuje v chrámu. Uzavírá svou veřejnou službu na zemi. Čeká ho už jen soud a poprava o tři dny později. Nyní dále kárá znalce Zákona a farizey.

Ještě třikrát zvolá: „Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci!“ Nejprve jim vyhlašuje bědu, protože čistí „vnějšek poháru a mísy, ale uvnitř jsou plné drancování a nestřídmosti“. Proto nabádá: „Vyčisti nejprve vnitřek poháru a mísy, aby se také jejich vnějšek očistil.“

Dále vyhlašuje bědu znalcům Zákona a farizeům pro vnitřní prohnilost a rozklad, které se snaží zakrýt vnější zbožností. „Podobáte [se] obíleným hrobům,“ říká, „které se navenek jeví vskutku krásnými, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých lidí a nečistoty všeho druhu.“

Konečně se jejich pokrytectví zračí i v ochotě stavět hrobky prorokům a zdobit je, aby upozornili na vlastní dobročinné skutky. Ale jak Ježíš odhaluje, jsou „synové těch, kteří vraždili proroky“. Vždyť každý, kdo se odváží veřejně jejich pokrytectví odhalit, je v nebezpečí!

Pak Ježíš pronese svá nejsilnější slova otevřeného odsouzení. „Hadi, potomstvo zmijí, jak uprchnete před soudem gehenny?“ Gehenna je údolí, kam se házejí odpadky z Jeruzaléma. Ježíš tedy říká, že znalci Zákona a farizeové pro svou ničemnou dráhu utrpí věčné zničení.

O těch, které vysílá jako své zástupce, říká Ježíš: „Některé z nich zabijete a přibijete na kůl a některé z nich budete mrskat ve svých synagógách a pronásledovat z města do města, aby na vás přišla všechna spravedlivá krev vylitá na zemi, od krve spravedlivého Abela po krev Zecharjáše, syna Barachiášova [ve 2. Paralipomenon nazývaného Jehojada], jehož jste zavraždili mezi svatyní a oltářem. Vpravdě vám říkám: To všechno přijde na tuto generaci.“

Protože Zecharjáš odvážně káral izraelské předáky, „nakonec se proti němu spikli a na královo přikázání ho uházeli kameny na nádvoří Jehovova domu“. Ale jak Ježíš předpovídá, Izrael za všechnu takovou prolitou spravedlivou krev zaplatí. Zaplatí po třiceti sedmi letech, v roce 70 n. l., kdy římská vojska zničí Jeruzalém a zahyne přes milión Židů.

Když Ježíš uvažuje o této strašné situaci, je stísněn. „Jeruzalém, Jeruzalém,“ ještě jednou zvolá, „jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla! Ale vy jste to nechtěli. Pohleďte, váš dům je vám zanechán.“

Pak Ježíš dodá: „Od nynějška mě již rozhodně neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný je ten, kdo přichází v Jehovově jménu!‘ “ Ten den bude v Kristově přítomnosti, až Ježíš vejde do svého nebeského Království a lidé jej uvidí očima víry.

Ježíš nyní přechází na místo, odkud může pozorovat pokladnice u chrámu a zástupy, které do nich házejí peníze. Bohatí vhazují mnoho mincí. Ale pak přijde chudá vdova a vhazuje dvě malé mince nepatrné hodnoty.

Ježíš zavolá své učedníky a říká: „Vpravdě vám říkám, že ta chudá vdova vhodila víc než všichni ti, kteří vhazují peníze do pokladnic.“ Asi jsou udiveni. Ježíš tedy vysvětluje: „Vždyť všichni vhodili ze svého přebytku, ale ona ze svého nedostatku vhodila všechno, co měla, své celé živobytí.“ Po těch slovech Ježíš již naposled odchází z chrámu.

Učedníci žasnou nad velikostí a krásou chrámu, a jeden vykřikne: „Učiteli, podívej se, jaké jsou to kameny a jaké budovy!“ Ano, kameny jsou podle zpráv jedenáct metrů dlouhé, více než pět metrů široké a přes tři metry vysoké.

„Vidíš ty velké budovy?“ odpovídá Ježíš jednomu. „Rozhodně zde nebude ponechán kámen na kameni, který by nebyl svržen.“

Po těch slovech Ježíš se svými apoštoly přechází údolí Kidron a stoupá na Olivovou horu. Odtamtud mohou shlížet na velkolepý chrám. Matouš 23:25–24:3; Marek 12:41–13:3; Lukáš 21:1–6; 2. Paralipomenon 24:20–22.

▪ Co udělá Ježíš při své poslední návštěvě chrámu?

▪ Jak se projevuje pokrytectví znalců Zákona a farizeů?

▪ Co je míněno „soudem gehenny“?

▪ Proč Ježíš říká, že vdova přispěla víc než bohatí?

Kapitola 111

Znamení posledních dnů

JE ÚTERNÍ odpoledne. Ježíš sedí na Olivové hoře a dívá se dolů na chrám, a tehdy k němu soukromě přistupují Petr, Ondřej, Jakub a Jan. Mají starost, co se stane s chrámem, protože Ježíš krátce předtím předpověděl, že v něm nezůstane kámen na kameni.

Když přistupují k Ježíšovi, leží jim však zřejmě na srdci ještě něco jiného. Před několika týdny mluvil Ježíš o své „přítomnosti“, o době, kdy „se má zjevit Syn člověka“. A při jedné dřívější příležitosti jim řekl o „závěru systému věcí“. Apoštolové jsou proto velmi zvědaví.

„Pověz nám,“ říkají, „kdy to [co povede ke zkáze Jeruzaléma a jeho chrámu] bude a co bude znamením tvé přítomnosti a závěru systému věcí?“ Jejich otázka se týká tří věcí. Za prvé se chtějí dovědět o konci Jeruzaléma a jeho chrámu, pak o Ježíšově přítomnosti v královské moci, a potom o konci celého systému věcí.

Ježíš rozsáhle odpovídá na všechny tři části otázky. Předkládá znamení, podle něhož se pozná, kdy skončí židovský systém věcí, ale poskytuje ještě další poučení. Popisuje také znamení, které upozorní jeho budoucí učedníky, že žijí v době jeho přítomnosti a že se blíží konec celého systému věcí.

Léta plynou a jeho apoštolové pozorují, jak se Ježíšovo proroctví splňuje. Ano, v jejich době se začínají dít právě ty věci, které předpověděl. A tak křesťané, kteří žijí o 37 let později, v roce 70 n. l., nejsou zničením židovského systému věcí a jeho chrámu zaskočeni.

V roce 70 n. l. však nenastává Ježíšova přítomnost ani závěr systému věcí. K jeho přítomnosti v královské moci dojde daleko později. Ale kdy? Poznáme to z úvahy o Ježíšově proroctví.

Ježíš předpovídá, že budou ‚války a zprávy o válkách‘. „Povstane totiž národ proti národu“ a budou zemětřesení, nedostatek potravy a mory. Jeho učedníci budou nenáviděni a zabíjeni. Povstanou falešní proroci a mnohé zavedou na scestí. Vzroste bezzákonnost a ochladne láska většího množství lidí. Zároveň se bude kázat dobrá zpráva o Božím Království jako svědectví všem národům.

Ježíšovo proroctví se sice v omezené míře splnilo před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l., ale jeho větší splňování probíhá během jeho přítomnosti a závěru systému věcí. Sledujeme-li pozorně světové události od roku 1914, ukazuje se, že k velkému splňování Ježíšova významného proroctví dochází právě od toho roku.

Ke znamení, jež dává Ježíš, dále patří to, že se má objevit „ohavnost, která působí zpustošení“. V roce 66 n. l. se objeví ohavnost v podobě ‚utábořených‘ římských ‚vojsk‘, která obklíčí Jeruzalém a podkopou chrámovou zeď. „Ohavnost“ stojí tam, kde by neměla.

Ve velkém splňování tohoto znamení je ohavností Společnost národů a její nástupce Spojené národy. Křesťanstvo se dívá na tuto světovou mírovou organizaci jako na náhradu Božího Království. To je skutečně ohavné. Časem se proto politické mocnosti sdružené v OSN obrátí proti křesťanstvu (protiobraznému Jeruzalému) a zpustoší je.

Ježíš tedy předpovídá: „Tehdy bude velké soužení, jaké nenastalo od počátku světa až dosud, ano jaké již nikdy nenastane.“ Zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. je sice skutečně velkým soužením, protože bylo tehdy údajně pobito přes milión lidí, ale není to větší soužení než potopa světa za doby Noema. K velkému splnění této části Ježíšova proroctví má tedy teprve dojít.

Důvěra během posledních dnů

Když končí úterý 11. nisana, Ježíš pokračuje v rozhovoru se svými apoštoly o znamení své přítomnosti s mocí Království a o konci systému věcí. Varuje je, aby se nehnali za falešnými Kristy. Říká, že ti se budou snažit, „aby zavedli na scestí, pokud možno, i vyvolené“. Ale vyvolení se jako dalekozrací orli shromáždí tam, kde se nalézá pravý duchovní pokrm, totiž u pravého Krista při jeho neviditelné přítomnosti. Nebudou zavedeni na scestí a neshromáždí se k nějakému falešnému Kristu.

Falešní Kristové mohou být přítomni jen viditelně. Ježíšova přítomnost bude naproti tomu neviditelná. Nastane v hrozivém čase lidských dějin, protože Ježíš říká, že „se zatmí slunce a měsíc nedá své světlo“. Ano, bude to nejčernější období lidských dějin. Bude to, jako by se slunce za dne zatmělo a jako by měsíc v noci nesvítil.

„Nebeské moci budou otřeseny,“ pokračuje Ježíš. Tím naznačuje, že hmotná nebesa začnou vypadat hrozivě. Nebudou prostě jen říší ptáků, ale budou plné válečných letounů, raket a kosmických sond. Strach a násilí překonají všechno, co lidé dosud v dějinách zažili.

Z toho podle Ježíšových slov vyplyne „mučivá úzkost národů, které nebudou vědět kudy kam, pro řev moře a jeho rozbouření, zatímco lidé budou omdlévat strachem a očekáváním věcí přicházejících na obydlenou zemi“. Skutečně toto nejčernější období lidských dějin povede k času, kdy se podle Ježíše „na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy se budou všechny kmeny země bít v nářku“.

Všichni však nebudou naříkat, až ‚Syn člověka přijde s mocí‘ zničit tento ničemný systém věcí. „Vyvolení“, 144 000 těch, kteří se budou s Kristem podílet na jeho nebeském Království, nebudou naříkat, a jejich druhové, které Ježíš dříve nazval svými „jinými ovcemi“, také ne. Přestože žijí v nejčernějším období lidských dějin, reagují na Ježíšovo povzbuzení: „Až se to. . . začne dít, napřimte se a pozvedněte hlavu, protože se přibližuje vaše osvobození.“

Aby učedníci, kteří budou žít v posledních dnech, mohli určit, jak blízko je konec, dává Ježíš toto znázornění: „Povšimněte si fíkovníku a všech ostatních stromů: Když již pučí, jestliže to pozorujete, sami víte, že léto je už blízko. Také až uvidíte, že se to děje, vězte, že Boží království je blízko. Vpravdě vám říkám: Tato generace rozhodně nepomine, dokud se to všechno nestane.“

Až tedy jeho učedníci uvidí, jak se splňuje těch mnoho různých rysů znamení, měli by si uvědomit, že konec systému věcí je blízko a Boží Království brzy vyhladí všechnu ničemnost. Konec skutečně nastane za života lidí, kteří uvidí splňování všeho, co Ježíš předpovídá. Ježíš nabádá ty učedníky, kteří budou žít v závažných posledních dnech, slovy:

„Dávejte však na sebe pozor, aby vaše srdce nikdy nebylo obtíženo přejídáním a silným pitím a úzkostnými životními starostmi a aby na vás náhle, v jednom okamžiku, nepřišel ten den jako léčka. Přijde totiž na všechny, kteří bydlí na tváři celé země. Zůstaňte tedy bdělí a v každé době úpěnlivě proste, aby se vám podařilo uniknout všem těmto věcem, jimž je určeno, aby nastaly, a obstát před Synem člověka.“

Moudré a pošetilé panny

Ježíš odpověděl svým apoštolům, kteří ho žádali, aby jim řekl o znamení své přítomnosti v královské moci. Nyní poukazuje ve třech podobenstvích neboli znázorněních na další charakteristické rysy tohoto znamení.

Ti, kteří budou žít v době jeho přítomnosti, budou moci pozorovat splňování každého z těchto znázornění. První z nich uvádí slovy: „Tehdy se nebeské království stane podobným deseti pannám, které vzaly své lampy a vyšly vstříc ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět bylo rozvážných.“

Když Ježíš říká, že se „nebeské království stane podobným deseti pannám“, nemíní tím, že polovina z těch, kteří mají zdědit nebeské Království, jsou osoby pošetilé a polovina jsou osoby rozvážné. Chce tím říci, že ve spojitosti s nebeským Královstvím je příznačný ten či onen rys, neboli že určité záležitosti související s Královstvím se budou podobat tomu a onomu.

Deset panen symbolizuje všechny křesťany, kteří přicházejí v úvahu pro nebeské Království, nebo to o sobě tvrdí. O letnicích roku 33 n. l. byl křesťanský sbor zasnouben se vzkříšeným, oslaveným Ženichem, Ježíšem Kristem. Ale k svatbě mělo dojít v nebi v blíže neurčené budoucnosti.

V podobenství vychází deset panen, aby uvítaly ženicha a připojily se ke svatebnímu průvodu. Až ženich přijde, budou svými lampami osvěcovat cestu, po níž půjde průvod. Bude to poctou pro ženicha, který si povede nevěstu do domu připraveného pro ni. Ježíš však vysvětluje: „Ty pošetilé si. . . vzaly lampy, ale nevzaly si olej, kdežto ty rozvážné si vzaly s lampami olej v nádobkách. Zatímco se ženich pozdržel, všechny si zdřímly a usnuly.“

Velké zdržení ženicha naznačuje, že přítomnost Krista jako panujícího Krále má nastat ve vzdálené budoucnosti. Konečně nastupuje v roce 1914 na svůj trůn. Předtím byla dlouhá noc a všechny panny usnuly. Nejsou však za to odsuzovány. Pošetilé panny jsou odsouzeny proto, že nemají ve svých nádobkách žádný olej. Ježíš vysvětluje, jak se panny před ženichovým příchodem probouzejí: „Přímo uprostřed noci nastal křik: ‚Ženich je zde! Vyjděte mu vstříc.‘ Tehdy všechny ty panny vstaly a daly si do pořádku lampy. Ty pošetilé řekly rozvážným: ‚Dejte nám trochu svého oleje, protože naše lampy dohasínají.‘ Rozvážné odpověděly slovy: ‚Snad by pro nás i pro vás nebylo dost. Jděte místo toho k těm, kteří jej prodávají, a kupte si.‘ “

Olej symbolizuje to, čím praví křesťané září jako ti, kteří poskytují světlo. Je to Boží inspirované Slovo, jehož se pevně drží, a také svatý duch, který pomáhá k porozumění tomuto Slovu. Duchovní olej umožňuje rozvážným pannám, aby vyzařovaly světlo, když vítají ženicha během průvodu ke svatební hostině. Ale třída pošetilých panen nemá v sobě, ve svých nádobkách, potřebný duchovní olej. Ježíš proto líčí, co se děje:

„Zatímco si [pošetilé panny] odešly nakoupit [olej], přišel ženich, a panny, které byly přichystané, vešly s ním na svatební hostinu; a dveře se zavřely. Potom přišly také ostatní panny a řekly: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Odpověděl a řekl jim: ‚Povím vám pravdu, neznám vás.‘ “

Když Kristus přichází do svého nebeského Království, třída rozvážných panen, totiž pravých pomazaných křesťanů, si uvědomuje svou přednost, že mají v tomto ztemnělém světě vyzařovat světlo ke chvále Ženicha, který se vrátil. Ale ti, kteří jsou znázorněni pošetilými pannami, nejsou připraveni a nemohou ho vítat a chválit. Až tedy přijde čas, Kristus jim neotevře dveře ke svatební hostině v nebi. Ponechá je venku v temnotě nejhlubší noci, aby zahynuli se všemi ostatními činiteli bezzákonnosti. „Zůstaňte proto ostražití,“ končí Ježíš, „protože neznáte den ani hodinu.“

Znázornění o talentech

Ježíš pokračuje v rozmluvě s apoštoly na Olivové hoře tím, že jim vypráví další znázornění, druhé ze tří. Před několika dny vyprávěl v Jerichu znázornění o minách, aby ukázal, že Království je ještě daleko v budoucnosti. Znázornění, které vypráví nyní, má sice řadu podobných rysů, ale popisuje ve svém splnění to, co se bude dít během Kristovy přítomnosti v moci Království. Znázorňuje, že jeho učedníci musí, dokud jsou na zemi, pracovat na zvětšování jeho „majetku“.

Ježíš začíná: „Je to totiž [okolnosti spojené s Královstvím], právě jako když člověk, který se chystal odcestovat do ciziny, povolal své otroky a svěřil jim svůj majetek.“ Ježíš je ten muž, který před cestou do ciziny, do nebe, svěřuje svým otrokům — učedníkům s nadějí na nebeské Království — svůj majetek. Nejsou to hmotné statky, ale obrazné obdělané pole, kde připravil možnost úrody dalších učedníků.

Svým otrokům Ježíš svěřuje majetek krátce před výstupem do nebe. Jak? Tím, že jim dává pokyn, aby dál pracovali na obdělaném poli a kázali poselství o Království až do nejvzdálenějších částí země. Ježíš říká: „Jednomu dal pět talentů, jinému dva, ještě jinému jeden, každému podle jeho vlastní schopnosti, a odejel do ciziny.“

Osm talentů — Kristův majetek — je tedy rozděleno podle schopností neboli duchovních možností otroků. Otroci představují třídy učedníků. Třída, která obdržela pět talentů v prvním století, zjevně zahrnovala apoštoly. Ježíš dále vypráví, že otroci, kteří dostali pět a dva talenty, je oba zdvojnásobili svým kázáním Království a činěním učedníků. Ale otrok, který dostal jeden talent, jej schoval v zemi.

„Po dlouhé době,“ vypráví Ježíš, „pán těch otroků přišel a účtoval s nimi.“ Kristus se vrátil, aby účtoval, až ve 20. století, asi po 1 900 letech, tedy opravdu „po dlouhé době“. Potom Ježíš vysvětluje:

„Ten, který dostal pět talentů, předstoupil a přinesl dalších pět talentů a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět talentů; podívej se, získal jsem dalších pět talentů.‘ Jeho pán mu řekl: ‚Dobře jsi udělal, dobrý a věrný otroku! Byl jsi věrný nad málem. Chci tě ustanovit nad mnohým. Vstup do radosti svého pána.‘ “ Otrok, který dostal dva talenty, je rovněž zdvojnásobil, a dostal stejnou pochvalu a odměnu.

Jak ale tito věrní otroci vstupují do radosti svého pána? Radostí jejich Pána, Ježíše Krista, je to, že obdržel jako majetek Království, když odešel do ciziny, totiž ke svému Otci v nebi. A věrní otroci v nové době mají velikou radost, že jsou jim svěřeny další odpovědnosti Království, a až dokončí svůj pozemský běh, jejich radost vyvrcholí vzkříšením do nebeského Království. Ale co třetí otrok?

„Pane, věděl jsem, že jsi náročný člověk,“ stěžuje si. „Proto mě zachvátil strach a odešel jsem a schoval jsem tvůj talent v zemi. Zde máš, co je tvoje.“ Otrok úmyslně odmítl pracovat na obdělaném poli tím, že by kázal a činil učedníky. Proto mu pán říká, že je „ničemný a lenivý“, a vynáší rozsudek: „Odejměte mu proto ten talent. . . A vyhoďte toho neužitečného otroka do tmy venku. Tam bude jeho pláč a skřípání zubů.“ Členové této třídy zlého otroka jsou vyvrženi, a tak zbaveni vší duchovní radosti.

To je závažné poučení pro všechny, kteří se hlásí ke Kristu. Jestliže se chtějí těšit z jeho pochvaly a odměny a nechtějí-li být vyvrženi do tmy venku a do konečného zničení, musí pracovat na rozmnožení majetku svého nebeského Pána tím, že se plně podílejí na kazatelském díle. Využíváš v tomto ohledu pilně své schopnosti?

Až přijde Kristus v královské moci

Ježíš je stále ještě se svými apoštoly na Olivové hoře. Odpovídá jim na jejich otázku, co bude znamením jeho přítomnosti a závěru systému věcí, a nyní jim vypráví poslední z řady tří podobenství. „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním,“ začíná Ježíš, „tehdy se posadí na svůj slavný trůn.“

Lidé nemohou vidět anděly v jejich nebeské slávě. Příchod Syna člověka, Ježíše Krista, s anděly tedy musí být lidským očím neviditelný. Tento příchod nastává v roce 1914. Ale proč nastává? Ježíš vysvětluje: „A budou před něj shromážděny všechny národy a oddělí lidi jedny od druhých, právě jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce po své pravici, ale kozly po své levici.“

Ježíš líčí, co se stane s těmi, kteří byli odděleni na stranu přízně: „Pak král řekne těm po své pravici: ‚Pojďte vy, kterým požehnal můj Otec, dědičně se ujměte království, připraveného pro vás od založení světa.‘ “ Ovce z tohoto znázornění nebudou panovat s Kristem v nebi, ale dědičně se ujmou Království v tom smyslu, že budou jeho pozemskými poddanými. K „založení světa“ došlo, když měli Adam s Evou děti, které by mohly mít užitek z Božího opatření k vykoupení lidstva.

Proč však jsou ovce odděleny do příznivého postavení po Králově pravici? „Dostal jsem totiž hlad,“ odpovídá Král, „a dali jste mi něco najíst; dostal jsem žízeň, a dali jste mi něco napít. Byl jsem cizí, a přijali jste mě pohostinně; nahý, a oblékli jste mě. Onemocněl jsem, a starali jste se o mne. Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.“

Ovce jsou na zemi, a proto chtějí vědět, jak mohly konat takové znamenité skutky pro svého nebeského Krále. „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nakrmili jsme tě,“ ptají se, „nebo žíznivého, a dali jsme ti něco napít? Kdy jsme tě viděli jako cizího, a přijali jsme tě pohostinně, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a šli jsme k tobě?“

„Vpravdě vám říkám,“ odpovídá Král, „do té míry, jak jste to činili jednomu z nejmenších z těchto mých bratrů, činili jste to mně.“ Kristovi bratři jsou ti z jeho nebeských spoluvládců, ze 144 000, kteří ještě zůstávají na zemi. A kdo prokazuje dobro jim, říká Ježíš, jako by prokazoval dobro jemu.

Potom Král oslovuje kozly. „Odejděte ode mne, vy, kteří jste byli prokleti, do věčného ohně, připraveného pro Ďábla a jeho anděly. Dostal jsem totiž hlad, ale nedali jste mi nic jíst, a dostal jsem žízeň, ale nedali jste mi nic pít. Byl jsem cizí, ale nepřijali jste mě pohostinně; nahý, ale neoblékli jste mě; nemocný a ve vězení, ale nestarali jste se o mne.“

Kozli si však stěžují: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizího nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“ Nepříznivý rozsudek nad kozly je vynesen na stejném základě jako příznivý rozsudek nad ovcemi. „Do té míry, jak jste to nečinili jednomu z těchto nejmenších [mých bratrů],“ odpovídá Ježíš, „nečinili jste to mně.“

A tak Kristova přítomnost v královské moci těsně před koncem tohoto ničemného systému věcí ve velkém soužení bude dobou soudu. Kozli „odejdou do věčného odříznutí, ale spravedliví [ovce] do věčného života.“ Matouš 24:2–25:46; 13:40, 49; Marek 13:3–37; Lukáš 21:7–36; 19:43, 44; 17:20–30; 2. Timoteovi 3:1–5; Jan 10:16; Zjevení 14:1–3.

▪ Co vyvolává otázku apoštolů, ale co jiného jim zřejmě ještě leží na srdci?

▪ Která část Ježíšova proroctví se splňuje v roce 70 n. l., ale co se tehdy nestane?

▪ Kdy má Ježíšovo proroctví první splnění, ale kdy se splňuje ve velkém?

▪ Co je ohavnost v prvním splnění a co v konečném?

▪ Proč nedošlo při zničení Jeruzaléma ke konečnému splnění proroctví o velkém soužení?

▪ Jakými světovými poměry se vyznačuje Kristova přítomnost?

▪ Kdy se budou ‚všechny kmeny země bít v nářku‘, ale co budou dělat Ježíšovi následovníci?

▪ Jaké znázornění předkládá Ježíš, aby svým budoucím učedníkům pomohl rozeznat, kdy je blízko konec?

▪ Jak Ježíš nabádá učedníky, kteří budou žít v posledních dnech?

▪ Koho znázorňuje deset panen?

▪ Kdy byl křesťanský sbor zasnouben s ženichem, ale kdy ženich přichází, aby si odvedl nevěstu na svatební hostinu?

▪ Co znázorňuje olej a co mohou dělat rozvážné panny, protože ho mají?

▪ Kde se koná svatební hostina?

▪ O kterou velkolepou odměnu přicházejí pošetilé panny a jaký je jejich úděl?

▪ Jaké poučení dává znázornění o talentech?

▪ Kdo jsou otroci a co je majetek, který je jim svěřen?

▪ Kdy přichází pán účtovat a co shledává?

▪ Do jaké radosti vstupují věrní otroci a co se děje třetímu, ničemnému otrokovi?

▪ Proč musí být Kristova přítomnost neviditelná a jaké dílo v té době Syn člověka vykonává?

▪ V jakém smyslu zdědí ovce Království?

▪ Kdy došlo k „založení světa“?

▪ Na základě čeho jsou lidé posouzeni buď jako ovce, nebo jako kozli?

Kapitola 112

Blíží se Ježíšův poslední pasach

ÚTERÝ 11. nisana končí a Ježíš uzavírá poučování apoštolů na Olivové hoře. Byl to rušný, namáhavý den. Snad nyní, když se vracejí na noc do Betanie, říká svým apoštolům: „Víte, že od nynějška za dva dny nastane pasach a Syn člověka má být vydán, aby byl přibit na kůl.“