Od mládí trpělivě čekám na Jehovu

VYPRÁVÍ RUDOLF GRAICHEN

Když mi bylo pouhých dvanáct let, naši rodinu postihla nenadále tragédie. Nejprve byl můj otec uvržen do vězení. Pak jsme já a má sestra byli nuceně odvedeni z domova a měli jsme žít s cizími lidmi. Později mou matku a mě zatklo gestapo. Já šel do vězení a ona skončila v koncentračním táboře.

TATO řada událostí byla jen začátkem bolestného pronásledování, které jsem v době svého mládí jako svědek Jehovův zakusil. Mou věrnost Bohu se snažilo rozbít nechvalně proslulé nacistické gestapo a pak východoněmecká Stasi. Nyní, po padesáti letech oddané služby Jehovovi, mohu stejně jako žalmista říci: „Dost dlouho od mého mládí mi projevovali nepřátelství; přesto nade mnou nezískali převahu.“ (Žalm 129:2) Jsem Jehovovi opravdu vděčný.

Narodil jsem se v Německu 2. června 1925 v malém městě Lucka blízko Lipska. Ještě před mým narozením mí rodiče, Alfred a Teresa, rozpoznali zvuk biblické pravdy v publikacích badatelů Bible — tak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Vzpomínám si, že jsem každý den vídal obrázky biblických výjevů, které visely u nás doma po stěnách. Na jednom obrázku byl vlk a beránek, kůzle a leopard, tele a lev — všichni v poklidu a vedl je malý chlapeček. (Izajáš 11:6–9) Takové obrázky na mě trvale zapůsobily.

Rodiče mě zapojovali do činnosti sboru, jak to jen bylo možné. Například v únoru 1933, několik dní po tom, co se dostal k moci Hitler, bylo v našem malém městě předváděno Fotodrama Stvoření — s diapozitivy, filmy a nahraným slovním doprovodem. Bylo mi tehdy jen sedm let a byl jsem nadšený, když jsem jel vzadu v dodávce, která byla součástí pochodu, při němž se fotodrama oznamovalo! Tehdy a i při jiných příležitostech mi bratři dávali najevo, že jsem užitečný člen sboru, i když jsem tak mladý. A tak jsem už od útlého dětství byl vyučován Jehovou a ovlivňován jeho Slovem.

Školen k důvěře v Jehovu

Svědkové Jehovovi byli naprosto neutrální, a nepodíleli se tedy na nacistické politice. V roce 1933 proto nacisté vydali zákon, jímž nám zakázali kázat, shromažďovat se, a dokonce i číst naši vlastní biblickou literaturu. V září 1937 všechny bratry z našeho sboru včetně mého otce zatklo gestapo. Byl jsem kvůli tomu velmi smutný. Můj otec byl odsouzen k pěti letům vězení.

Pro nás doma se život stal velmi těžkým. Rychle jsme se však naučili důvěřovat Jehovovi. Když jsem jednoho dne přišel domů ze školy, má matka četla Strážnou věž. Chtěla mi připravit malý oběd, a tak položila časopis na malou skříňku. Po obědě, když jsme sklízeli nádobí, někdo hlasitě zaklepal na dveře. Byl to policista, který chtěl prohledat náš byt, aby zjistil, zda nemáme biblickou literaturu. Padl na mě děs.

Ten den bylo neobyčejně horko. Policista si tedy nejprve sundal helmu a položil ji na stůl. Pak začal s prohlídkou. Když se díval pod stůl, začala jeho helma sklouzávat. Maminka ji tedy rychle vzala a položila na skříňku, přesně na Strážnou věž! Policista prošťáral náš byt, ale žádnou literaturu nenašel. Samozřejmě ho ani nenapadlo podívat se pod svou helmu. Když se měl k odchodu, mumlal jakousi omluvu mé matce, zatímco sahal za záda pro svou helmu. Jak se mi ulevilo!

Takovéto zážitky mě připravily na těžší zkoušky. Ve škole mě například nutili, abych vstoupil do organizace Hitlerova mládež, v níž byly děti školeny ve vojenské disciplíně a byly očkovány nacistickou filozofií. Někteří učitelé měli osobní cíl získat stoprocentní podporu žactva. Můj učitel, Herr Schneider, si musel na rozdíl od ostatních učitelů připadat jako naprostý břídil, protože do stoprocentní účasti mu chyběl jeden žák. Byl jsem to já.

Jednou Herr Schneider celé třídě oznámil: „Chlapci, zítra půjdeme na školní výlet.“ Ten nápad se všem zamlouval. Pak dodal: „Všichni byste měli mít uniformy Hitlerovy mládeže, aby každý viděl, až budeme pochodovat ulicemi, že jste spořádaní Hitlerovi hoši.“ Následující ráno se všichni chlapci kromě mě objevili ve svých uniformách. Učitel mě postavil před třídu a zeptal se: „Podívej se na ostatní chlapce a na sebe.“ Pak pokračoval: „Vím, že tvoji rodiče jsou chudí a nemohou si dovolit koupit ti uniformu. Teď ti ale něco ukážu.“ Přivedl mě ke svému stolu, otevřel zásuvku a řekl: „Chtěl bych ti dát tuhle zbrusu novou uniformu. Není krásná?“

Raději bych zemřel, než bych na sebe vzal nacistickou uniformu. Když můj učitel pochopil, že vůbec nemám v úmyslu si ji obléknout, rozčílil se a celá třída se mi pošklebovala. Pak nás vzal na výlet, ale snažil se mě ukrýt tak, že jsem šel uprostřed mezi všemi ostatními chlapci v uniformách. Mnoho lidí ve městě mě však vidělo, protože jsem nad spolužáky vyčníval. Každý věděl, že mí rodiče a já jsme svědky Jehovovými. Jsem Jehovovi vděčný za to, že mi v mém mládí dal potřebnou duchovní sílu.

Pronásledování se stupňuje

Jednoho dne začátkem roku 1938 vzali mou sestru a mě ze školy a policejním autem nás převezli do polepšovny ve Stadtrodě, asi 80 kilometrů od domova. Proč? Soud rozhodl, že máme být chráněni před vlivem svých rodičů a že z nás udělají nacistické děti. Personál v polepšovně si brzo povšiml, že jsme se sestrou byli uctiví a poslušní, třebaže ve věci křesťanské neutrality neoblomní. Na ředitelku to udělalo takový dojem, že se chtěla s mojí matkou osobně setkat. Byla učiněna výjimka a maminka nás mohla navštívit. Maminka, sestra i já jsme byli velmi šťastní a vděční Jehovovi, že nám umožnil být po celý jeden den spolu a vzájemně se povzbudit. Opravdu jsme to potřebovali.

V polepšovně jsme zůstali asi čtyři měsíce. Pak nás poslali, abychom žili v jedné rodině v Pahně. Tato rodina dostala pokyn, že nemají připustit, abychom se stýkali s příbuznými. Maminka nás dokonce nemohla ani navštívit. Přesto několikrát nalezla způsob, jak se s námi spojit. Při těch několika příležitostech maminka dělala co mohla, aby nám vštípila rozhodnutí zůstat věrní Jehovovi, ať budou připuštěny jakékoli zkoušky. (1. Korinťanům 10:13)

A zkoušky opravdu přišly. Když mi bylo teprve sedmnáct, 15. prosince 1942, vyzvedlo si mě gestapo a dalo mě do vazební věznice v Geře. Přibližně o týden později zatkli i mou matku a dali ji do stejné věznice. Byl jsem ještě nezletilý, a proto mě soudy nemohly soudit. A tak jsem s matkou strávil šest měsíců ve vazbě, zatímco soud čekal, až mi bude osmnáct. Přesně v den, kdy jsem dosáhl osmnácti let, předvedli mě a mou matku před soud.

Než jsem to plně pochopil, bylo po všem. Tehdy jsem ani netušil, že už svou matku neuvidím. Ve své poslední vzpomínce na ni ji vidím, jak sedí před soudem na tmavé dřevěné lavici těsně vedle mne. Oba nás uznali vinnými. Já byl odsouzen ke čtyřem letům věznění a má matka na rok a půl.

Ve věznicích a táborech byly tehdy tisíce svědků Jehovových. Mě však poslali do vězení Stollberg, kde jsem byl jediným svědkem. Více než rok jsem strávil na samotce, avšak Jehova byl se mnou. Láska, kterou jsem si k němu vytvořil v mládí, byla pro mé duchovní přežití klíčová.

Devátého května 1945, po dvou a půl letech věznění, jsme se dověděli nádhernou novinu: válka skončila! Ten den jsem byl propuštěn. Po 110 kilometrovém pochodu domů jsem dorazil nemocen následkem vyčerpání a vyhladovění. Trvalo to několik měsíců, než se mi vrátilo zdraví.

Jakmile jsem dorazil domů, ranily mě hrozné zprávy. První se týkala maminky. Strávila ve vězení rok a půl a nacisté pak chtěli, aby podepsala dokument, ve kterém by zapřela svou víru v Jehovu. Odmítla to. Gestapo ji tedy dalo do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Tam těsně před koncem války zemřela na tyfus. Byla velmi odvážnou křesťankou, bojovala tvrdě a nikdy se nevzdala. Kéž si na ni Jehova vzpomene.

Také jsem se dověděl o svém starším bratrovi Wernerovi, který se Jehovovi nikdy nezasvětil. Dal se do německé armády a zahynul v Rusku. A můj otec? Domů se vrátil, ale smutné je, že patřil k těm několika svědkům Jehovovým, kteří podepsali nechvalně známý dokument, v němž zapřeli svou víru. Když jsem ho opět spatřil, byl mrzutý a psychicky narušený. (2. Petra 2:20)

Krátké období horlivé duchovní činnosti

Desátého března 1946 jsem se zúčastnil svého prvního poválečného sjezdu v Lipsku. Jak jsem byl rozechvělý, když bylo oznámeno, že se bude tentýž den konat křest! Svůj život jsem Jehovovi zasvětil mnoho let před tím, avšak toto byla moje první příležitost dát se pokřtít. Na ten den nikdy nezapomenu.

Prvního března 1947, po jednom měsíci průkopnické služby, jsem byl pozván do betelu v Magdeburku. Kanceláře Společnosti byly značně poničeny bombardováním. Byla to výsada pomáhat je opravovat. Když skončilo léto, byl jsem přidělen do města Wittenberge jako zvláštní průkopník. V některých měsících jsem strávil kázáním dobré zprávy o Božím Království dvě stě hodin. Byl jsem skutečně rád, že jsem opět na svobodě — bez války, bez pronásledování, bez vězení!

Je smutné, že svoboda netrvala dlouho. Po válce bylo Německo rozděleno a území, kde jsem žil, ovládli komunisté. V září 1950 začala východoněmecká tajná policie Stasi systematicky zatýkat bratry. Vznesli proti mně směšná obvinění. Obvinili mě, že jsem špion americké vlády. Poslali mě do nejhoršího vězení Stasi v zemi, do Brandenburgu.

Podpora mých duchovních bratrů

Příslušníci Stasi mě tam nenechali spát ve dne. Pak mě celou noc vyslýchali. Po několika dnech takového mučení se věci zhoršily. Jednoho rána mě nevrátili do mé cely, ale dovedli mě do jedné z neblaze proslulých U-Boot Zellen (říkalo se jim ponorkové cely, protože byly umístěny velmi hluboko v podzemí). Otevřeli staré, rezavé dveře a řekli, abych vešel. Musel jsem překročit vysoký práh. Když jsem došlápl, pochopil jsem, že podlaha je všude zatopená vodou. Dveře se za mnou se strašlivým vrzáním a bouchnutím zavřely. Nebylo tam žádné světlo a žádné okno. Byla to temnice.

Na zemi bylo několik centimetrů vody, a tak jsem nemohl sedět, ležet a ani spát. Po době, která mi připadala jako věčnost, mě předvedli k dalšímu výslechu, při němž na mě svítili silným světlem. Ani nevím, co bylo horší — jestli stát celý den ve vodě v téměř naprosté tmě, nebo snášet řezavé světlo, které přímo na mě svítilo celou noc.

Několikrát mi vyhrožovali, že mě zastřelí. Po několika nocích strávených výslechem mě jednoho rána navštívil vysoce postavený ruský důstojník. Měl jsem příležitost mu říci, že německá Stasi se mnou zachází dokonce hůř než nacistické gestapo. Řekl jsem mu, že svědkové Jehovovi byli neutrální během vlády nacistů a stejně neutrální jsou i za vlády komunistů a že se nevměšují do politiky nikde na světě. Řekl jsem mu, že v protikladu k tomu mnozí příslušníci Stasi byli členy Hitlerovy mládeže, kde se pravděpodobně naučili, jak surově pronásledovat nevinné lidi. Když jsem mluvil, třásl jsem se zimou, hladem a vysílením.

K mému překvapení se ruský důstojník nerozčílil. Naopak, dal mi pokrývku a jednal se mnou laskavě. Krátce nato mě vrátili do příjemnější cely. O několik dní později jsem byl předán německým soudům. Když jsem čekal na vyřízení svého případu, měl jsem tu výsadu, že jsem mohl být v cele s pěti jinými svědky. Po takovém krutém zacházení mě velmi občerstvilo, že jsem byl se svými duchovními bratry. (Žalm 133:1)

Soud mě uznal vinným ze špionáže a odsoudil mě ke čtyřem letům v káznici. To se považovalo za mírný rozsudek. Někteří bratři byli odsouzeni na více než deset let. Poslali mě do káznice s maximální ostrahou. Myslím, že do toho vězení nebo z něj by neproklouzla ani myška — taková tam byla bezpečnostní opatření. Avšak s Jehovovou pomocí tam někteří stateční bratři dokázali propašovat celou Bibli. Ta byla rozřezána po jednotlivých knihách a obíhala mezi uvězněnými bratry.

Jak jsme to dělali? Bylo to velmi těžké. Jedinou příležitostí, kdy jsme byli se styku s ostatními, bylo sprchování vždy po dvou týdnech. Jednou, když jsem se sprchoval, mi jeden bratr šeptl do ucha, že některé stránky Bible ukryl ve svém ručníku. Po vykoupání jsem měl vzít jeho ručník místo svého.

Jeden dozorce bratra viděl, jak mi šeptal do ucha, a dost ho zbil obuškem. Musel jsem rychle sebrat ručník a vmísit se mezi ostatní vězně. Naštěstí mě se stránkami Bible nechytili. Jinak by byl náš program duchovního sycení ohrožen. Prožívali jsme mnohé podobné situace. Bibli jsme četli vždy tajně a s velkým rizikem. Dobře se na to hodila slova apoštola Petra „buďte střízliví, bděte“. (1. Petra 5:8)

Z nějakého důvodu se úřady rozhodly některé z nás opakovaně přesouvat z jedné káznice do druhé. Během čtyř let jsem byl asi v deseti různých káznicích. Pokaždé jsem však dokázal najít bratry. Velmi jsem si tyto bratry oblíbil, a bylo pro mě vždy smutné, že jsem je musel opustit, pokaždé když mě přesunuli.

Nakonec mě poslali do Lipska a tam mě z vězení propustili. Dozorce se se mnou nerozloučil, ale prostě řekl: „Brzo tě uvidíme.“ Měl ničemné úmysly a chtěl mě opět vidět za mřížemi. Často myslím na Žalm 124:2, 3, kde je řečeno: „Kdyby se nebylo prokázalo, že Jehova je s námi, když lidé povstali proti nám, pak by nás byli spolkli dokonce zaživa, když proti nám hořel jejich hněv.“

Jehova osvobozuje své věrné služebníky

Nyní jsem byl znovu na svobodě. Moje dvojče, Ruth, a sestra Herta Schlensogová čekaly na mě u brány. Během všech těch let ve vězení mi Herta každý měsíc posílala malý balíček jídla. Jsem přesvědčen, že bez těch malých balíčků bych ve vězení zemřel. Kéž si na ni Jehova vzpomene.

Po mém propuštění mi Jehova požehnal mnoha služebními výsadami. Znovu jsem sloužil jako zvláštní průkopník, a to v německém Gronau, a jako krajský dozorce v německých Alpách. Později jsem byl pozván, abych se zúčastnil 31. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, která je určena pro misionáře. Naše graduace proběhla na Yankee stadióně během mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v roce 1958. Měl jsem výsadu mluvit k obrovskému zástupu bratrů a sester a vyprávět některé ze svých zážitků.

Po graduaci jsem odcestoval do Chile, kde jsem sloužil jako misionář. Znovu jsem tam sloužil jako krajský dozorce v nejjižnější části Chile — byl jsem poslán doslova na samý konec světa. V roce 1962 jsem se oženil s Patsy Beutnagelovou, milou misionářkou, Američankou ze San Antonia v Texasu. S ní po boku jsem se radoval z mnoha nádherných let služby Jehovovi.

Za svých více než sedmdesát let života jsem zažil mnoho šťastných chvil, ale i mnohá neštěstí. Žalmista řekl: „Mnohá jsou neštěstí spravedlivého, ale Jehova jej ze všech osvobozuje.“ (Žalm 34:19) V roce 1963, když jsme byli ještě v Chile, nám s Patsy tragicky zahynula naše dcerka. Později Patsy vážně onemocněla, a přestěhovali jsme se do Texasu. Když jí bylo pouhých třiačtyřicet let, zemřela, také za tragických okolností. Často se modlím k Jehovovi, aby si na mou milou manželku laskavě vzpomněl.

Nyní, ačkoli jsem nemocný a starý, si vychutnávám výsadu sloužit jako pravidelný průkopník a starší ve sboru Brady v Texasu. Život opravdu nebyl vždy snadný, a možná mě čekají ještě další zkoušky. Mohu však spolu s žalmistou říci: „Bože, vyučoval jsi mě od mládí, a já až dosud vyprávím o tvých podivuhodných dílech.“ (Žalm 71:17)

[Obrázky na straně 23]

(1) Nyní sloužím jako starší a průkopník (2) S Patsy, těsně před svatbou (3) Ve třídě Herr Schneidera (4) Má maminka Teresa, která zahynula v Ravensbrücku