Co s sebou nese péče o nemocného

„NĚKDY jsem si přála, abych z té situace mohla uniknout. Ale potřeboval mě víc než kdy jindy. Občas jsem si připadala velmi osamělá.“ (Jeanny, která se osmnáct měsíců starala o svého devětadvacetiletého manžela, který umíral na mozkový nádor.)a

„Jsou chvíle, kdy mě maminka rozčiluje, a pak jsem ze sebe znechucená. Když situaci nezvládnu dobře, mám pocit, že jsem selhala.“ (Rose, 59 let; starala se o svou zesláblou devadesátiletou maminku, která byla upoutána na lůžko.)

Když se rodina a přátelé dozvědí, že někdo z jejich blízkých má smrtelnou nebo chronickou chorobu, může to na ně zapůsobit drtivě. „V době, kdy se dozví diagnózu, se každá rodina cítí sama. Možná nezná nikoho jiného, kdo má stejný problém,“ píše Jeanne Munn Brackenová v publikaci Children With Cancer (Děti s rakovinou). Často „jsou ohromeni a nemohou tomu uvěřit“. Tak to bylo i u Elsy, když se zjistilo, že její šestatřicetiletá blízká přítelkyně Betty má rakovinu. Také Sue „bylo mdlo“ a svíral se jí žaludek, když si konečně uvědomila, že její nemocný otec vlastně umírá na rakovinu.

Členové rodiny a přátelé se možná náhle ocitnou v roli pečovatele — starají se o tělesné a citové potřeby nemocného. Možná musí vařit výživná jídla, dohlížet na dodržování léčby, zařizovat dopravu k lékaři, přijímat pacientovy návštěvy, psát za pacienta dopisy a mnohem, mnohem více. Tyto činnosti se často musí vtěsnat do časového plánu, který je už tak dost nabitý.

Avšak jak se stav nemocného zhoršuje, péče o něj je stále náročnější. Co by k ní mohlo patřit? „Všechno,“ říká Elsa, která pečovala o svou přítelkyni Betty upoutanou na lůžko. „Mýt a krmit ji, pomáhat jí, když zvrací, vyprazdňovat jí vak s močí.“ Kathy se musela starat o svou nemocnou matku, přestože pracovala na plný úvazek. Sue, o níž jsme se již zmínili, vypráví, že „[otci] každou půlhodinu měřila teplotu a zaznamenávala ji, a když teplota stoupala, otírala ho a každých několik hodin mu převlékala oblečení a ložní prádlo.“

Kvalita péče o pacienta bude velkou měrou záviset na pohodě těch, kdo tuto péči poskytují. Ale jejich pocity a potřeby jsou často přehlíženy. Kdyby jediným následkem poskytování péče byla bolest v zádech a namožená ramena, i to by bylo dost obtížné. Ale jak mnozí pečovatelé potvrdí, ošetřování nemocného je provázeno ohromným citovým vypětím.

„Bylo to velmi trapné“

„Výzkumné práce často popisují tíseň, která vyplývá z [pacientova] podivného, trapného chování a slovních výpadů,“ uvádí časopis The Journals of Gerontology. Gillian například popisuje, co se stalo, když ji jedna přítelkyně na křesťanském shromáždění požádala, aby mohla navštívit její letitou matku. „Maminka se jen dívala do prázdna a nereagovala,“ vzpomíná smutně Gillian. „Bylo to velmi trapné a vehnalo mi to slzy do očí.“

„Je to jedna z věcí, se kterými se vyrovnávám nejhůře,“ říká Joan, jejíž manžel je postižen demencí. „Poněkud ztratil smysl pro etiketu,“ vysvětluje. „Když s ostatními jíme někde v restauraci, jde někdy k jiným stolům v jídelně, ochutná marmeládu, a použitou lžíci dá zpátky do misky. Když jdeme na návštěvu k sousedům, tak třeba plivne na pěšinu v zahradě. Je velmi těžké zbavit se myšlenky, že druzí si o těchto zvycích pravděpodobně vyprávějí a manžela považují za člověka, kterému naprosto chybí vychování. Mám sklon stahovat se do sebe.“

„Bála jsem se, že když nedáme pozor . . .“

Starat se o vážně nemocného milovaného člověka může být zážitkem plným strachu. Pečovatel se možná bojí, co se bude dít v dalších stadiích nemoci — obává se možná i smrti milovaného člověka. Snad má strach také z toho, že nebude mít sílu nebo schopnosti uspokojit pacientovy potřeby.

Elsa popisuje důvod svého strachu takto: „Bála jsem se, že Betty fyzicky ublížím, a tak její utrpení ještě zvýším, nebo že udělám něco, co by jí mohlo ukrátit život.“

Někdy se pečovatel bojí toho, čeho se bojí pacient. „Otec se velmi bál, že se udusí, a někdy propadal panice,“ uvedla Sue. „Bála jsem se, že když nedáme pozor, bude se dusit, a tak prožije to, čeho se nejvíc bojí.“

„Možná se zármutkem vzpomínáte na to, jaký byl“

„Pro lidi, kteří se starají o milovaného člověka, jenž je chronicky nemocný, je běžným pocitem zármutek,“ píše se v knize Caring for the Person With Dementia (Jak pečovat o dementní osoby). „Jak pacientova nemoc postupuje, možná přicházíte o společníka a o vztah, který je pro vás důležitý. Možná se zármutkem vzpomínáte na to, jaký byl váš blízký dříve.“

Jennifer popisuje, jak na rodinu působilo matčino stále chatrnější zdraví: „Bolelo nás to. Chyběl nám její veselý hovor a bylo nám z toho smutno.“ Gillian říká: „Nechtěla jsem, aby maminka zemřela, a nechtěla jsem také, aby trpěla. Pořád jsem brečela.“

„Cítila jsem se zavržená, měla jsem vztek“

Pečovatel si možná říká: ‚Proč se mi to muselo stát? Proč mi nikdo nepomůže? Což nikdo nevidí, že to nezvládám? Což pacient nemůže víc spolupracovat?‘ Občas může pečovatele velmi rozzlobit, že na něj pacient i ostatní členové rodiny mají, jak se zdá, stále větší — a neoprávněné — požadavky. Rose, o které byla zmínka v úvodu, říká: „Častěji se sama na sebe zlobím — jen v duchu, ale maminka říká, že je mi to vidět na obličeji.“

Ten, kdo poskytuje péči, možná nese hlavní nápor pacientových vlastních pocitů marnosti a hněvu. V knize Living With Cancer (Jak žít s rakovinou) dr. Ernest Rosenbaum vysvětluje, že někteří pacienti „občas prožívají vztek a depresi a ventilem těchto pocitů je pro ně člověk, který je jim právě nejblíže . . . Tento hněv se obvykle projevuje podrážděností nad malichernostmi, jež by za normálních okolností pacienta vůbec neznepokojovaly.“ Je pochopitelné, že to může být další zátěž pro napjaté nervy blízkých lidí, kteří dělají, co mohou, aby se o nemocného postarali.

Když například Maria pečovala o svou umírající přítelkyni, dělala chvályhodnou práci. Občas se však zdálo, že její přítelkyně je přecitlivělá a že rychle dělá mylné závěry. „Bývala velmi ostrá a hrubá a své blízké uváděla do rozpaků,“ vysvětluje Maria. Jak to na Marii působilo? „V tu chvíli jsem měla pocit, že ji ‚chápu‘, ale jak jsem o tom později přemýšlela, připadala jsem si zavržená, zlobila jsem se a cítila jsem se ohrožená — a také jsem vůbec neměla chuť projevovat jí potřebnou lásku.“

Jedna studie uveřejněná v periodiku The Journals of Gerontology dochází k závěru: „V situacích, kdy je nutné poskytovat péči, se hněv může hromadit [a] někdy může vyústit ve skutečné nebo v zamýšlené násilí.“ Výzkumní pracovníci zjistili, že téměř každý pátý pečovatel se obává, že by mohl jednat násilnicky, a více než jeden ze dvaceti se na svém pacientovi násilí skutečně dopustí.

„Mám pocit viny“

Mnoho pečovatelů trápí pocity viny. Někdy tento pocit následuje za hněvem — trápí je pocit viny z toho, že občas cítí hněv. Takové emoce je mohou vyčerpat natolik, až mají pocit, že už dál nemohou.

V některých případech není jiná možnost než převézt pacienta do nějakého pečovatelského ústavu nebo do nemocnice. To může být velmi bolestné rozhodnutí a může velmi rozbouřit pečovatelovy city. „Když jsem nakonec byla nucena dát maminku do pečovatelského domova, měla jsem pocit, že ji zrazuji, že se jí zbavuji,“ říká Jeanne.

Ať je pacient v nemocnici, nebo ne, jeho milovaní se možná cítí provinile, že pro něho nedělají dost. Elsa říká: „Často mi bylo líto, že mám tak málo času. Moje přítelkyně mě někdy prostě nenechala odejít.“ Pečovateli také může dělat starosti, že zanedbává ostatní rodinné povinnosti, zvláště když tráví mnoho času v nemocnici nebo musí déle pracovat, aby zaplatil hromadící se účty. „Musím pracovat, abych pomohla s krytím výdajů,“ říká jedna matka, „ale mám pocit viny, že nemohu být doma s dětmi.“

Je zjevné, že pečovatelé zoufale potřebují podporu, a to zvláště po smrti toho, o koho se starali. „Mou základní povinností [po pacientově smrti] . . . je zmírnit u pečovatele pocity viny, i když o nich většinou nemluví,“ říká dr. Fredrick Sherman z Huntingtonu ve státě New York.

Pokud tyto pocity zůstanou nevyřčeny, může to ublížit jak pečovateli, tak pacientovi. Co tedy mohou lidé, kteří někomu poskytují péči, udělat pro to, aby se s těmito pocity vypořádali? A co mohou udělat druzí — členové rodiny a přátelé —, aby jim v tom pomohli?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 5]

Nepovažujte je za samozřejmost!

„VÍME, že 80 procent osob, které se doma starají o staré lidi, jsou ženy,“ říká Myrna I. Lewisová, docentka na katedře komunální medicíny v Mount Sinai Medical School v New Yorku.

Jeden průzkum mezi těmito ženami, jehož výsledky byly uveřejněny v periodiku The Journals of Gerontology,b ukázal, že 61 procent těchto žen nedostává od rodiny či přátel žádnou pomoc. Více než polovina (57,6 procenta) řekla, že nemá dostatečnou citovou oporu ve svém manželovi. V knize Children With Cancer poukazuje Jeanne Munn Brackenová na to, že zatímco matka nese valnou část břemene, jež péče obnáší, „otec se možná ponoří do své práce“.

Avšak dr. Lewisová říká, že ani procento mužů, kteří poskytují péči, není zanedbatelné. Například poměrně velkou skupinu tvoří manželé, kteří se starají o své manželky, jež trpí Alzheimerovou chorobou. A ti rozhodně nejsou imunní vůči stresům, jež péče o milovaného člověka obnáší. „Tito muži jsou možná ze všech nejzranitelnější,“ pokračuje dr. Lewisová, „protože jsou obvykle starší než jejich manželky a sami možná mají chatrné zdraví . . . Většina z nich nemá zkušenosti s praktickými stránkami poskytování péče.“

Rodiny si musí dát pozor na to, aby nezatížily jednoho člena rodiny, který si, jak se zdá, umí dobře poradit. „Často poskytuje péči jen jeden člen rodiny, a někdy postupně i několika lidem,“ uvádí kniha Care for the Carer (Péče o pečovatele). „Z velké části to jsou ženy, které už samy stárnou . . . Také se má za to, že poskytovat péči je pro ženu ‚přirozené‘ . . . , ale rodina a přátelé by to nikdy neměli považovat za samozřejmost.“

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 6]

Pečovatelé potřebují podporu, aby se mohli vypořádat s pocity viny a hněvu

Jak se vyrovnávat se svými pocity

STARÁTE se v současné době o milovaného člověka, který je vážně nemocný? Jestliže ano, možná prožíváte emoce, které vás matou a děsí. Co můžete dělat? Zamyslete se nad pocity, s nimiž někteří pečovatelé bojují, a nad praktickými radami, které jim pomáhají situaci zvládat.

Rozpaky. Někdy se může stát, že vás uvádí do rozpaků to, jak se nemocný člověk chová před ostatními lidmi. Když však přátelům a sousedům vysvětlíte, v čem jeho nemoc spočívá, možná jim to pomůže, aby pro něho měli pochopení, a také je to přiměje, aby mu projevovali „soucítění“ a trpělivost. (1. Petra 3:8) Je-li to možné, promluvte si s rodinami, které jsou na tom podobně jako vy. Možná pro vás nebude tak trapné vyměňovat si zkušenosti. Sue vysvětluje, co pomohlo jí: „Bylo mi táty strašně líto — úplně to zastínilo jakýkoli pocit trapnosti. Také mi pomáhal jeho smysl pro humor.“ Ano, smysl pro humor — na straně pacienta i na straně těch, kdo ho ošetřují — je skvělým nástrojem k uvolnění rozjitřených nervů. (Srovnej Kazatele 3:4.)

Strach. Když o nemoci nic nevíte, může to pro vás být velmi děsivé. Je-li to možné, zjistěte si u odborníka, jak máte očekávat, že bude nemoc postupovat. Poučte se, jak za těch okolností poskytovat péči. Jednou z nejdůležitějších věcí, které pomohly zvládat strach Else, bylo mluvit s ostatními pečovateli a ošetřovatelkami v hospicech o tom, co se dá očekávat, zatímco se bude pacientův stav zhoršovat. Jeanny radí: „Postavte se ke svým obavám čelem a ovládejte je. Strach z toho, co by se mohlo stát, je často horší než skutečnost.“ Doktor Ernest Rosenbaum doporučuje, abyste o svých obavách „mluvili, jakmile vzniknou“, ať je jejich příčinou cokoli. (Srovnej Přísloví 15:22.)

Zármutek. Se zármutkem není snadné si poradit, zvlášť když jste v postavení pečovatele. Možná vás rmoutí ztráta společníka, obzvlášť pokud nemocný člověk, kterého milujete, už nemůže mluvit, nechápe jasně nebo vás nepoznává. Takovým pocitům možná druzí lidé hned neporozumí. Velmi potřebnou úlevu vám může přinést rozhovor s chápajícím přítelem, který bude trpělivě a s účastí naslouchat. (Přísloví 17:17)

Hněv a pocit marnosti. To je normální odezva na to, že člověk pečuje o někoho vážně nemocného, jehož chování může být někdy nepříjemné. (Srovnej Efezanům 4:26.) Uvědomte si, že za chování, které vás skličuje, často nemůže pacient, ale jeho choroba. Lucy vzpomíná: „Když jsem se opravdu rozzlobila, vždycky jsem se nakonec rozbrečela. Pak jsem se snažila připomínat si pacientovu nemoc a jeho špatný stav. Věděla jsem, že pacient potřebuje moji pomoc. To mi pomáhalo, abych se nevzdala.“ Takové hlubší pochopení může ‚zvolnit váš hněv‘. (Přísloví 14:29; 19:11)

Pocit viny. Mezi pečovateli jsou pocity viny běžné. Buďte si však jisti, že vykonáváte nesmírně důležitou, i když velmi obtížnou práci. Smiřte se s faktem, že nebudete vždycky reagovat dokonale, ať slovem, či skutkem. Bible nám připomíná: „Všichni totiž mnohokrát klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá ve slovu, je to dokonalý muž, schopný držet na uzdě také celé své tělo.“ (Jakub 3:2; Římanům 3:23) Nepřipusťte, aby vám teď pocity viny zabránily jednat pozitivně. Jestliže vás rozrušilo něco, co jste udělali nebo řekli, pravděpodobně zjistíte, že když se omluvíte, budete se vy i pacient cítit lépe. Jeden muž, který pečoval o svého nemocného příbuzného, radil: „Dělejte to nejlepší, co za daných okolností můžete.“

Sklíčenost. V rodinách, které se potýkají s vážnou nemocí, je sklíčenost velmi obvyklá — a je to pochopitelné. (Srovnej 1. Tesaloničanům 5:14.) Jedna pečovatelka, která sklíčeností trpěla, vysvětluje, co jí pomáhalo: „Mnoho lidí nám za péči děkovalo. Když jste velmi unaveni a sklíčeni, může vám dodat sílu, abyste pokračovali, třeba jen pár slov povzbuzení.“ Bible konstatuje: „Úzkostlivá péče v srdci muže je to, co působí, aby se sklonilo, ale dobré slovo je rozradostňuje.“ (Přísloví 12:25) Druzí lidé možná vždy nevycítí, že potřebujete povzbudit. A tak snad občas budete muset nejprve otevřeně vyjádřit „úzkostlivou péči“, kterou máte ve svém srdci, aby se vám dostalo ‚dobrého slova‘ povzbuzení od ostatních lidí. Pokud však sklíčenost přetrvává nebo je stále hlubší, bude možná dobré poradit se s lékařem.

Bezmocnost. Tváří v tvář ochromující nemoci se možná cítíte bezmocní. Přijměte svou situaci jako skutečnost. Uznejte svá omezení — nemáte pod kontrolou pacientovo zdraví, ale můžete mu poskytovat soucitnou péči. Neočekávejte dokonalost ani od sebe, ani od svého pacienta a ani od těch, kdo vás podporují. Vyrovnaný přístup zmírní nejen pocity bezmocnosti, ale i břemeno práce. Mnozí lidé, kteří pečovali o své milované, moudře radí: Naučte se řešit problémy vždy jen jednoho dne. (Matouš 6:34)

[Praporek na straně 8]

„Postavte se ke svým obavám čelem a ovládejte je. Strach z toho, co by se mohlo stát, je často horší než skutečnost.“

[Rámeček na straně 7]

Povzbudivá slova pečovatelů

„NENECHTE se sklíčit negativními myšlenkami o sobě samých. Za takových okolností jsou normální. Negativní pocity by se ve vás rozhodně neměly hromadit. Svěřte se někomu s tím, jak se cítíte, a pokud můžete, udělejte si přestávku — na chvíli odejděte —, abyste se cítili občerstveni.“ (Lucy, k jejíž práci na klinice patřilo pomáhat řadě pacientů i mnoha pečovatelům.)

„Máte-li členy rodiny nebo přátele, kteří jsou k tomu ochotni, nechte si od nich pomoci. Je velmi důležité, abyste se o svůj náklad dělili s druhými.“ (Sue, která ošetřovala svého otce, než zemřel na Hodgkinovu nemoc.)

„Naučte se pěstovat smysl pro humor.“ (Maria, která pomáhala při péči o svou drahou přítelkyni umírající na rakovinu.)

„Zůstaňte duchovně silní. Přibližte se k Jehovovi a ustavičně se modlete. (1. Tesaloničanům 5:17; Jakub 4:8) Svým duchem, svým Slovem, svými sliby a pomocí svých pozemských služebníků Jehova poskytuje útěchu. Snažte se, abyste si věci co nejlépe zorganizovali. Je například užitečné, když si uděláte plán užívání léků a střídání pomocníků.“ (Hjalmar, který pečoval o svého umírajícího švagra.)

„Zjistěte si o povaze pacientovy nemoci všechno, co se dá. To vám pomůže, abyste věděli, co můžete čekat od pacienta i od sebe a jak o pacienta pečovat.“ (Joan, jejíž manžel má Alzheimerovu chorobu.)

„Uvědomte si, že byli i jiní lidé, kteří podobnou situaci zvládli, a že vám Jehova může pomoci, abyste si poradili se vším, co nastane.“ (Jeanny, která pečovala o svého umírajícího manžela.)

[Obrázek na straně 8]

Abyste zmírnili své obavy, zjistěte si o nemoci co nejvíce

[Obrázek na straně 9]

Rozhovor s chápajícím přítelem vám může přinést velkou úlevu

Péče o pečovatele — Jak mohou pomoci druzí lidé

„LAWRIE a já jsme svoji už pětapadesát let — to je dlouho — a byla to šťastná léta! Kdybych jen trochu mohla, nechala bych si ho doma, ale začalo se mi zhoršovat zdraví. Nakonec jsem musela zařídit, aby ho vzali do ústavní péče. Ta citová bolest, když to vyprávím, je pro mě téměř nesnesitelná. Miluji ho a hluboce si ho vážím. Navštěvuji ho co možná nejčastěji, ale fyzicky už víc dělat nemohu.“ (Anna, osmasedmdesátiletá žena, která se více než deset let starala o svého manžela s Alzheimerovou chorobou a uplynulých čtyřicet let také pečovala o dceru postiženou Downovým syndromem.)a

Annin případ rozhodně není ničím neobvyklým. Při jednom průzkumu na Britských ostrovech se ukázalo, že „v některých věkových skupinách (čtyřicet a padesát let) je až polovina žen v úloze pečovatelky“. Jak bylo uvedeno v předchozích článcích, citový zmatek a problémy, se kterými se pečovatelé setkávají, se někdy mohou zdát nesnesitelné.

„Domnívám se, že nejméně 50 procent pečovatelů se během prvního roku poskytování péče dostane do deprese,“ říká dr. Fredrick Sherman z Americké geriatrické společnosti. Starším lidem, jako je Anna, může situaci značně ztěžovat to, že jim samotným ubývají síly a že se zhoršuje jejich zdraví.

Abychom pečovatelům pomohli zvládat jejich povinnosti, musíme znát jejich potřeby. Jaké potřeby to jsou a jak na ně můžeme reagovat?

Pečovatelé si potřebují promluvit

„Potřebovala jsem se vypovídat,“ řekla jedna žena, která pomáhala při péči o svou umírající přítelkyni. Jak bylo ukázáno v předchozím článku, je snazší problémům čelit a zvládat je, když se o nich dá mluvit s chápajícím přítelem. Mnoho pečovatelů, kteří mají pocit, že jsou svými životními okolnostmi jakoby chyceni do pasti, zjišťuje, že když o své situaci mluví, pomáhá jim to vyjasnit si své pocity a uvolnit nahromaděný tlak.

„Velmi jsem ocenila, když si přátelé uvědomili, že morální podporu potřebujeme oba,“ vzpomíná Jeanny na dobu, kdy ošetřovala svého manžela. Říká, že ti, kdo o nemocného pečují, potřebují povzbuzení a někdy i rameno, na kterém se mohou vyplakat. Hjalmar, který pomáhal s péčí o svého nemocného švagra, s tím souhlasí: „Potřeboval jsem někoho, kdo by naslouchal mým obavám a chápal, jak mi je.“ O jednom blízkém příteli Hjalmar říká: „Bylo vždy velmi příjemné ho navštívit, třeba jen na půl hodinky. Naslouchal mi a nebylo mu to jedno. Vždycky mě to osvěžilo.“

Chápající posluchač může být pro pečovatele ohromným povzbuzením. ‚Buď rychlý k slyšení, pomalý k mluvení,‘ radí moudře Bible. (Jakub 1:19) Jedna zpráva v periodiku The Journals of Gerontology ukazuje, že „významnou úlevu často poskytne už jen vědomí, že podpora je dostupná“.

Avšak co ještě, kromě slyšícího ucha a morální podpory, pečovatelé potřebují?

Poskytněte praktickou pomoc

„Pacient i rodina mají užitek ze všeho, čím se dá vyjádřit láska a povzbuzení,“ říká dr. Ernest Rosenbaum. Můžeme začít tím, že takovou „lásku a povzbuzení“ vyjádříme při osobní návštěvě, telefonickém rozhovoru nebo v krátkém vzkaze (možná s přiloženou květinou či jiným dárkem).

„Uklidňovalo mě, když nás krátce navštěvovali naši přátelé,“ vzpomíná Sue na to, jakou podporu dostávala její rodina, když jí otec umíral na Hodgkinovu chorobu. „Jedna z mých přítelkyň,“ pokračuje, „se telefonicky ohlásila a pak mi pomohla s praním a žehlením pro celou rodinu.“

Podpora poskytovaná pečovatelům může — a měla by — zahrnovat pomoc konkrétní, hmatatelnou. Elsa vzpomíná: „Pomohlo mi, když mi přátelé nabídli praktickou pomoc. Neřekli jen: ‚Pokud budu moci něco udělat, dej mi vědět.‘ Ale například: ‚Jdu nakupovat. Co ti mám přinést?‘ ‚Smím se ti postarat o zahradu?‘ ‚Můžu si k nemocné sednout a něco jí přečíst.‘ Další věc, která se ukázala jako praktická, bylo to, že jsme zařídili, aby návštěvníci nechávali mé nemocné přítelkyni nějaký psaný vzkaz v notýsku, když byla unavená nebo když spala. To nám všem přineslo mnoho radosti.“

Nabídky konkrétní pomoci mohou zahrnovat různé druhy prací. Rose vysvětluje: „Ocenila jsem pomoc při povlékání postelí, při psaní pacientových dopisů, při přijímání jeho návštěv, při vyzvedávání léků, při jeho mytí a česání či při umývání nádobí.“ Rodina a přátelé mohou pečovateli pomoci také tím, že se budou střídat ve vaření.

Kde je to vhodné, může být praktické pomáhat se základním ošetřováním. Pečovatel například může potřebovat pomoc při krmení nebo mytí pacienta.

Znepokojení členové rodiny a přátelé možná nabídnou pomoc na počátku nemoci, ale co když se ukáže, že nemoc je dlouhodobá? Máme vlastní nabitý rozvrh a snadno se může stát, že přehlédneme pokračující, a možná stupňující se tlak, pod nímž pečovatel je. Jak by bylo smutné, kdyby tolik potřebná podpora začala ochabovat!

Jestliže se to stane, bylo by dobře, aby pečovatel svolal rodinnou poradu, kde by se péče o pacienta probrala. Často je možné získat pomoc od přátel a příbuzných, kteří projevili ochotu pomoci. Právě to udělala Sue a její rodina. „Když vznikla potřeba,“ vypráví, „vzpomněli jsme si na ty, kdo nám nabídli pomoc, a zatelefonovali jsme jim. Měli jsme pocit, že je můžeme o pomoc požádat.“

Dopřejte jim trochu oddechu

„Pro oba [pro vás pečovatele i pro vašeho pacienta],“ píše se v knize The 36-Hour Day (Den o 36 hodinách), „je nezbytné, abyste nepřetržitou péči o chronicky nemocného pacienta pravidelně na čas ‚opouštěli‘ . . . Mít nějaký čas volno a nemuset poskytovat péči je jedna z nejdůležitějších jednotlivostí, které můžete udělat, abyste v péči o nemocného mohli pokračovat.“ Souhlasí s tím pečovatelé?

„Rozhodně ano,“ odpovídá Maria, která pomáhala s péčí o blízkou přítelkyni umírající na rakovinu. „Čas od času jsem potřebovala ‚být z toho venku‘ a mít někoho, kdo by péči na chvíli převzal.“ Joan, která pečuje o svého manžela trpícího Alzheimerovou chorobou, je téhož názoru. „Jedna z věcí, kterou potřebujeme nejvíc,“ říká, „je mít tu a tam chvíli volna.“

Jak se však mohou z tlaku svých povinností na chvíli vymanit? Jennifer, která se podílela na péči o své letité rodiče, sděluje, jak dosáhla úlevy: „Jedna přítelkyně rodiny si někdy maminku na den odvezla, a my jsme měli volno.“

Možná budete moci pečovateli dopřát trochu oddechu, když — bude-li to praktické — vezmete pacienta na chvíli ven. Joan říká: „Je pro mě osvěžením, když někdo vezme manžela ven, takže mohu mít chvíli pro sebe.“ Můžete také strávit nějaký čas s pacientem u něj doma. Oběma způsoby umožníte tomu, kdo se o pacienta stará, tolik potřebné uvolnění.

Mějte však na mysli, že pro pečovatele není vždy snadné dopřát si oddech. Možná mají pocit viny, že nejsou u svého milovaného. „Není snadné vymanit se z té situace a zabývat se rekreací nebo odpočívat,“ připouští Hjalmar. „Měl jsem pocit, že tam musím být pořád.“ Ale našel větší pokoj mysli, když si odpočinul v době, kdy jeho švagr vyžadoval nejméně pozornosti. Jiní zařídili, aby na jejich milovaného několik hodin dohlíželi v pečovatelském středisku.

Konec všech nemocí

Péče o milovaného člověka, který je vážně nemocen, je rozhodně nesmírnou odpovědností. Nicméně taková péče může být také velmi odměňující a uspokojující. Výzkumníci i pečovatelé poukazují na posílené vztahy k rodině i přátelům. Pečovatelé také vždycky získají nové kvality a schopnosti a mnozí z nich z toho mají i duchovní užitek.

Nejdůležitější však je, že podle Bible jsou nejsoucitnějšími pečovateli Jehova a jeho Syn, Ježíš Kristus. Biblické proroctví nás ujišťuje, že konec všech nemocí, utrpení a smrti je blízko. Laskavý Stvořitel člověka zakrátko odmění spravedlivé obyvatele země věčným životem v dokonale zdravém novém světě — ve světě, ve kterém „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘ “ (Izajáš 33:24; Zjevení 21:4)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 11]

Pohoda nemocného člověka přímo závisí na tom, zda jste v pohodě vy

[Praporek na straně 12]

Podpora dobrých přátel vám značně pomůže, abyste přestáli ta nejhorší období

[Rámeček na straně 12]

Poskytování péče může být odměňující

‚ODMĚŇUJÍCÍ?‘ diví se možná někdo. ‚Jak je to možné?‘ Povšimněte si laskavě, co někteří pečovatelé řekli redaktorovi Probuďte se!:

„Vzdát se vlastních zájmů a přání neznamená méně štěstí. ‚Více štěstí je v dávání než v přijímání.‘ (Skutky 20:35) Starat se o někoho, koho milujete, může být velmi uspokojující.“ (Joan)

„Byl jsem vděčný za to, že jsem mohl pomáhat své sestře a svému švagrovi v době, kdy to opravdu potřebovali a kdy mi to nemohli nijak oplatit. Sblížilo nás to. Doufám, že jednoho dne budu moci tuto zkušenost využít a v podobné situaci pomoci i někomu jinému.“ (Hjalmar)

„Jak jsem své přítelkyni Betty nejednou říkala, dostala jsem mnohem víc, než jsem dala. Naučila jsem se účasti a trpělivosti. Naučila jsem se, že je možné udržet si pozitivní náhled na život i za těch nejtěžších okolností.“ (Elsa)

„Zesílila jsem. Lépe jsem poznala, co znamená být denně závislá na Jehovovi a co znamená nechat ho, aby uspokojoval mé potřeby.“ (Jeanny)

[Rámeček na straně 13]

Když jdete navštívit pečovatele

• Naslouchejte s účastí

• Upřímně ho pochvalte

• Nabídněte konkrétní pomoc

[Obrázky na straně 10]

Podpořte pečovatele tím, že mu nakoupíte a uvaříte nebo že mu pomůžete s péčí o pacienta