Samoa

SAMOJSKÉ ostrovy se v teplých modrých vodách Tichého oceánu vyjímají jako zářící smaragdy. Leží asi v polovině cesty mezi Havajskými ostrovy a Novým Zélandem. Toto neuvěřitelně krásné souostroví je sopečného původu. Rostou zde bujné tropické pralesy, vrcholky hor se ztrácejí v mracích, pláže jsou lemované palmami a vzduch je prosycen vůní květin. Třpytící se laguny jsou rájem pro mořské živočichy. Vyskytuje se tu asi 200 druhů korálů a 900 druhů ryb. Není divu, že první evropští misionáři označili tyto ostrovy za jedny z nejkrásnějších v jižním Pacifiku.

Zdá se, že prvními obyvateli souostroví Samoa byli Lapitové, kteří se sem dostali asi v 10. století před naším letopočtem.a Byli to odvážní objevitelé a skvělí mořeplavci. Do této oblasti Tichého oceánu podle všeho připluli z jihovýchodní Asie. Na svých katamaránech poháněných větrem a unášených mořskými proudy překonali větší vzdálenosti než kdokoli před nimi. Hluboko v srdci jižního Pacifiku objevili malou skupinu ostrovů, kterou pojmenovali Samoa.

V průběhu následujících století jejich potomci zamířili k východu na Tahiti, k severu na Havajské ostrovy, k jihozápadu na Nový Zéland a k jihovýchodu na Velikonoční ostrov. Dnes se celé této rozlehlé trojúhelníkovité oblasti říká Polynésie, což znamená „mnoho ostrovů“, a Samoa bývá nazývána „kolébkou Polynésie“.

V nedávné minulosti se někteří nebojácní Samojci také vydali na cestu. Podobně jako jejich předkové, i oni zatoužili po lepším životě. Nebyla to však cesta z jednoho ostrova na druhý, ale cesta z duchovní temnoty do duchovního světla. Vydali se hledat způsob uctívání, který schvaluje pravý Bůh Jehova. (Jan 4:23)

Toto je vyprávění o činnosti svědků Jehovových na Samoib, Americké Samoi a souostroví Tokelau. Samoa je od roku 1962 nezávislým státem. Americká Samoa je pod správou Spojených států. Souostroví Samoa se tedy dělí na dva politické celky.

NA OSTROVECH POPRVÉ ZÁŘÍ SVĚTLO PRAVDY

Dobrá zpráva o Božím Království se na Samou dostala roku 1931. Jeden bratr tehdy navštívil celé souostroví a lidem, kteří projevili zájem, rozdal více než 470 knih a brožur. Tímto bratrem byl pravděpodobně Sydney Shepherd, horlivý svědek, který se v té době plavil po Polynésii a kázal dobrou zprávu.

Na Americkou Samou se poselství o Království dostalo o sedm let později. Joseph F. Rutherford ze světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu tehdy cestoval z Austrálie do Spojených států a zastavil se i na ostrově Tutuila. Bratr Rutherford a jeho spolupracovníci využili tuto příležitost k tomu, aby v přístavním městě Pago Pago rozdávali literaturu.

O dva roky později, v roce 1940, přijel na Americkou Samou Harold Gill, který sloužil jako průkopník v oblasti Asie a Pacifiku. Přivezl s sebou 3 500 výtisků brožury Kde jsou mrtví? Byla to první publikace, kterou svědkové Jehovovi přeložili do samojštiny.c

Harold se pak přesunul na ostrov Upolu, na který se lodí jelo osm až deset hodin. Později napsal: „Zpráva o tom, že mířím na Upolu, dorazila už přede mnou. Hned po příjezdu mi totiž jeden policista řekl, že nesmím vystoupit na břeh. Ukázal jsem mu svůj pas a přečetl jsem z něj vznešeně znějící úvodní slova. Byla to žádost, aby poddanému britského královského Veličenstva byl umožněn ‚vstup do země a byla mu poskytnuta veškerá pomoc a ochrana‘. Díky tomu jsem se dostal ke guvernérovi, který mi dovolil, abych na ostrově zůstal až do odjezdu příští lodi, což bylo za pět dní. A tak jsem si půjčil kolo, jezdil po ostrově a všude rozdával brožury.“

Po své úspěšné kazatelské výpravě po souostroví Samoa se Harold musel vrátit do Austrálie. Jedna z publikací, které na ostrově nechal, se nakonec dostala do rukou úředníka jménem Pele Fuaiupolu.d Myšlenky, které si Pele v brožuře přečetl, zůstaly v jeho srdci. Bylo však potřeba, aby se svědkové vrátili a zalévali to, co bylo zaseto. (1. Kor. 3:6)

O dvanáct let později, v roce 1952, přijel z Anglie na ostrov Upolu bratr John Croxford. Usadil se v Apii, hlavním městě Samoy, a začal pracovat ve stejné kanceláři jako Pele. John byl přátelský člověk a horlivě druhým vydával svědectví. Když zjistil, že Pele se zajímá o Bibli, chopil se iniciativy a navštívil ho doma. Pele o tom napsal: „Mluvili jsme spolu až do nedělního rána. Ptal jsem se ho na hodně věcí a on mi odpověď vždycky přečetl z Bible. Byl jsem si naprosto jistý, že toto je pravda, kterou jsem hledal.“ Později v tomtéž roce se Pele a jeho manželka Ailua stali prvními Samojci, kteří zasvětili svůj život Jehovovi a dali se pokřtít.

Pele věděl, že bude volán k odpovědnosti za to, že opustil náboženství svých předků. Pilně proto studoval Bibli a úpěnlivě se k Jehovovi modlil o pomoc. Po nějaké době ho hlavní náčelník rodiny povolal na shromáždění do vesnice Faleasiu. V této velké vesnici, která leží na pobřeží asi 19 kilometrů západně od Apie, se Pele narodil. On a ještě jeden jeho příbuzný, který se zajímal o pravdu, měli proti sobě šest náčelníků, tři řečníky, deset pastorů, dva učitele teologie, hlavního náčelníka, který shromáždění předsedal, a starší muže a ženy z rodiny. Všichni byli nepřátelsky naladění.

Pele vzpomíná: „Proklínali nás a odsuzovali nás za to, že jsme pošpinili jméno rodiny a církev našich praotců.“ Hlavní náčelník pak zahájil debatu, která skončila až ve čtyři hodiny ráno.

„I když někteří křičeli ‚dej tu Bibli pryč‘ nebo ‚nech tu Bibli‘, odpovídal jsem na všechny jejich otázky pomocí Bible a vyvracel jsem jejich argumenty,“ vypráví Pele. „Nakonec už všichni jen mlčeli a seděli se skloněnými hlavami. Potom hlavní náčelník slabým hlasem řekl: ‚Vyhrál jsi, Pele.‘“

Pele ale náčelníkovi odpověděl: „Promiňte, pane, nevyhrál jsem. Této noci jste slyšeli poselství o Království. Upřímně doufám, že mu budete věnovat pozornost.“

Díky tomu, že Pele pokorně spoléhal na Jehovu a jeho Slovo, pravda o Království na Upolu zakořenila.

ZAČÍNAJÍ SE KONAT SHROMÁŽDĚNÍ

Jelikož na ostrově se všichni znají, zpráva o tom, že Pele má nové náboženství, se rychle rozšířila. Podobně jako Atéňané, kterým v prvním století kázal Pavel, i někteří Samojci byli zvědaví, co je to za „nové učení“, a chtěli se dozvědět víc. (Sk. 17:19, 20) Jeden mladý muž jménem Maatusi Leauanae se doslechl, že ti, kdo se o toto nové náboženství zajímají, se každý týden schází v areálu nemocnice v domě jednoho lékaře. Maatusi se rozhodl, že se tam půjde podívat. Když ale přišel k bráně nemocnice, dostal strach a chtěl odejít. Právě v tu chvíli se tam objevil John Croxford a pozval ho, aby se ke skupince připojil. Ten večer se studovala kniha „Bůh budiž pravdivý“ a Maatusimu se to moc líbilo. Řekl si, že příště přijde znovu. Zpočátku se sice shromáždění účastnil jen občas, ale nakonec pravda v jeho srdci zakořenila a on se dal v roce 1956 pokřtít.

Každý, kdo se ke skupince přidal, brzy pochopil, jak je důležité mluvit o pravdě s druhými. Pouhých pět měsíců po tom, co bratr Croxford přijel do Apie, s ním už kázalo deset lidí. Za další čtyři měsíce jejich počet stoupl na devatenáct. Vydávali svědectví přátelům a příbuzným, což mělo dobrou odezvu.

Jeden ze zvěstovatelů vydal svědectví svému bratranci, který se jmenoval Sauvao Toetu a žil ve vesnici Faleasiu. Sauvao a jeho švagr Finau Feomaia časem začali i se svými rodinami chodit na shromáždění a přijali pravdu.

Leden 1953 byl pro pravé uctívání na Samoi významným milníkem. Jelikož se tehdy na shromážděních scházelo už kolem čtyřiceti lidí, australská odbočka svědků Jehovových schválila založení prvního sboru na Samoi ve městě Apia. Bratr Croxford se pak vrátil do Anglie a péči o sbor převzal nově pokřtěný Pele. Zvěstovatelé byli nebojácní a horliví, ale pravdu znali teprve krátce a neměli dostatek zkušeností. Mnozí se potřebovali naučit, jak poselství o Království předkládat taktněji a přitažlivěji. (Kol. 4:6) Jiní potřebovali pomoc, aby plně oblékli novou osobnost. (Ef. 4:22–24) Taková pomoc měla brzy přijít. (Ef. 4:8, 11–16)

POMOC ZE ZAHRANIČÍ

V květnu 1953 přijeli do Apie australští průkopníci Ronald a Olive (Dolly) Sellarsovi. Ron napsal: „Odbočka v Austrálii na nějakou dobu ztratila s tamějšími svědky kontakt a dělala si o ně starosti. Bratři z odbočky věděli, že jsme ochotní kázat v oblasti Pacifiku, a tak nás požádali, abychom odjeli na Samou a sloužili v nově založeném sboru jako zvláštní průkopníci.“

Ron a Dolly letěli na Samou hydroplánem. Cestou se psychicky připravovali na problémy, které jsou s misionářskou službou ve vzdálených zemích často spojené. Ron vzpomíná: „Čekalo nás příjemné překvapení. Ostrov byl porostlý bujnou tropickou vegetací a všude jsme viděli šťastné, usměvavé lidi, kteří přímo kypěli zdravím. Domy bez bočních stěn měly střechu z listů a trávy a podlahu z bělostného drceného korálu. Kolem domů skotačily děti. Nikdo nikam nespěchal a čas jako by pro Samojce neexistoval. Zdálo se nám, že jsme se ocitli v ráji.“

Sellarsovi se ubytovali u Peleho rodiny a hned se pustili do práce. Ron říká: „Téměř každý večer jsem se scházel s bratry a odpovídal na mnoho jejich otázek. Znali sice základní biblické nauky, ale brzy jsem pochopil, že budou muset udělat hodně změn, aby odpovídali Božím měřítkům. Chtěli jsme jim s Dolly během tohoto náročného období pomoci, a tak jsme se ze všech sil snažili být k nim trpěliví a projevovat jim vřelou lásku.“ Je smutné, že někteří z nich takovému láskyplnému biblickému usměrňování odporovali a nakonec se od sboru oddělili. Jiní však byli pokorní a na poučování a povzbuzování reagovali dobře. Časem dosáhli pěkných duchovních pokroků, a sbor byl díky tomu přečištěn a posílen.

Ron a Dolly se také chopili iniciativy ve službě dům od domu. Do té doby většina bratrů vydávala svědectví pouze přátelům a sousedům. Když ale začali se Sellarsovými kázat dveře ode dveří, nacházeli mnoho lidí, kteří měli o dobrou zprávu zájem. Ron napsal: „Jednou jsme byli pozváni do vesnice, jejíž náčelník chtěl o Království vědět víc. Po společném jídle se rozproudil biblický rozhovor, ze kterého se za necelou hodinu stala veřejná přednáška. Přišlo si nás totiž poslechnout téměř padesát lidí, a to aniž bychom k tomu sami nějak přispěli.“ Zvěstovatelům se často stávalo, že studovali se dvěma nebo třemi lidmi, ale kolem bylo dalších deset až čtyřicet přihlížejících, kteří byli zvědaví, co svědkové Jehovovi vlastně učí.

Taková činnost neušla pozornosti duchovních křesťanstva. Když úřady odmítly prodloužit Sellarsovým víza, Ron se obrátil na odpovědného úředníka, aby zjistil proč. Vzpomíná: „Úředník nám řekl, že si na naši kazatelskou činnost někteří duchovní stěžovali u vlády. Proto je ochoten prodloužit nám víza pouze tehdy, když slíbíme, že přestaneme sboru pomáhat s kazatelskou službou. To jsem odmítl. Také jsem ho upozornil, že Boží dílo nikdo nemůže zastavit a že by si to měl uvědomit. On se smíchem odpověděl: ‚Uvidíme, co se stane, až odjedete.‘“

Od té doby se úřady snažily svědkům ze zahraničí zabránit, aby vstoupili do země. Navzdory tomu se v roce 1953 na Samou dostal Theodore Jaracz, který tehdy sloužil v australské odbočce a dnes je členem vedoucího sboru. Přijel proto, aby sbor posílil. Ron vypráví: „Jeho návštěva nás velmi povzbudila. Byli jsme ujištěni, že v duchovním ohledu jdeme správným směrem.“

Krátce nato Ronovi a Dolly vypršela platnost víz, a tak se přesunuli na Americkou Samou. Během osmi měsíců, které předtím na Samoi strávili, však udělali hodně pro to, aby místní bratry upevnili a posílili. A i když o tom úřady nevěděly, Sellarsovy měli brzy nahradit jiní svědkové ze zahraničí.

POKROK V APII

V květnu 1954 přijel do Apie 23letý Richard Jenkins, nedávno pokřtěný, horlivý svědek. Vypráví: „Než jsem odjel z Austrálie, dostal jsem radu, abych se s místními bratry nescházel, dokud si neudělám dobré jméno ve světském zaměstnání. Po několika měsících jsem se ale cítil velmi osamělý a bál jsem se, abych duchovně nezeslábl. Rozhodl jsem se proto, že tajně vyhledám Peleho Fuaiupolua.“ Setkali se v noci pod rouškou tmy.

Richard vzpomíná: „Pele mi řekl, že nebude používat mé skutečné jméno, aby úřady nezjistily, že se scházím se sborem, a kvůli tomu mě nevypověděly ze země. A tak mě pojmenoval Uitinese po svém nedávno narozeném synovi. Samojsky to znamená ‚svědek‘. Bratři a sestry mi tak říkají dodnes.“

Richard používal své nové jméno a tajně se s bratry scházel. Také neformálně vydával svědectví a zahájil několik biblických studií. Jeden z jeho zájemců, Mufaulu Galuvao, mladý muž, který pracoval jako hygienik, se později stal členem výboru odbočky na Samoi. Svědkem se stal i Falema’a Tuipoloa a několik členů jeho rodiny.

K Richardovým zájemcům patřil také mladý Siemu Taase. Býval vůdcem gangu zlodějů, kteří kradli materiál na stavbách. Dříve než mohl udělat nějaký duchovní pokrok, však byl zatčen a za své zločiny uvězněn. Richard se tím nedal odradit. Od dozorce věznice se mu podařilo získat povolení, díky kterému mohli ve studiu pokračovat. Scházeli se ve stínu mangovníku asi sto metrů za vězeňskou zdí. Časem se ke studiu připojilo několik dalších odsouzených.

Richard vzpomíná: „I když nás nikdo nehlídal, žádný vězeň se nikdy nepokusil o útěk, a někteří dokonce přijali pravdu.“ Nějakou dobu po propuštění z vězení začal Siemu sloužit jako starší.

V roce 1955 se Richard oženil s australskou průkopnicí Glorií Greenovou. Společně strávili na Samoi 15 let a pomohli 35 lidem poznat pravdu. Pak se vrátili do Austrálie. Dnes žijí v Brisbane, kde Richard slouží jako starší v samojském sboru.

V těchto počátečních letech pomáhali na Samoi ještě další manželé z Austrálie — William (Bill) a Marjorie (Girlie) Mossovi. Bill, zkušený starší, a Girlie, která sloužila jako průkopnice už 24 let, přijeli do Apie roku 1956. V tamějším sboru tehdy bylo 28 zvěstovatelů a skupiny studia knihy se scházely nejen v Apii, ale i ve Faleasiu. Mossovi neúnavně sloužili na Samoi devět let. Kvůli zdravotním problémům, které Girlie měla, se však v roce 1965 museli vrátit do Austrálie. Tehdy už byl ze skupiny ve Faleasiu sbor.

Během té doby samojská vláda opakovaně odmítala povolit misionářům vstup do země. Vláda i duchovenstvo nepochybně doufaly, že činnost svědků Jehovových na Samoi postupně ustane. Stal se ale pravý opak. Svědků přibývalo, byli horliví a rozhodně neměli v úmyslu přestat kázat.

POKROK NA AMERICKÉ SAMOI

Než Sellarsovým vypršela roku 1954 platnost samojských víz, Ron se rozhodl, že místo návratu do Austrálie požádají o trvalý pobyt na Americké Samoi. Napsal: „Když jsem přišel za generálním prokurátorem Americké Samoy a řekl jsem mu, že samojská vláda nám odmítla prodloužit víza z náboženských důvodů, ujistil mě: ‚Pane Sellarsi, v naší zemi máme náboženskou svobodu a já dohlédnu na to, abyste povolení k trvalému pobytu dostali.‘“

Ron a Dolly přijeli do města Pago Pago na Americké Samoi 5. ledna 1954. Podmínkou vstupu bylo, že Ron bude pravidelně docházet do kanceláře generálního prokurátora, který se chtěl lépe seznámit s činností svědků Jehovových. To vedlo k několika hezkým rozhovorům na duchovní téma.

Koncem ledna generální prokurátor pozval Rona a Dolly k sobě domů na večeři. Pozval i místního katolického kněze a také pastora Londýnské misijní společnosti. Během návštěvy probíhal zajímavý rozhovor o biblických námětech. Ron vzpomíná: „Když se s námi generální prokurátor loučil, všem nám poděkoval, že jsme přišli, a řekl: ‚Myslím, že pan a paní Sellarsovi měli při dnešním rozhovoru navrch.‘ Krátce nato jsme dostali povolení k trvalému pobytu. Za nějakou dobu nás generální prokurátor informoval, že vláda uvítá, když o vstup do země požádají další misionáři svědků Jehovových. Ihned jsem to sdělil australské odbočce.“

Prvním, kdo na Americké Samoi zasvětil svůj život Jehovovi, byl 19letý Ualesi (Wallace) Pedro, který pocházel ze souostroví Tokelau. Jeho příbuzná Lydia Pedrová sloužila jako zvláštní průkopnice na Fidži. V roce 1952 přijela navštívit jeho staršího bratra a věnovala mu knihu „Bůh budiž pravdivý“. Mladý Wallace knihu u bratra našel a pečlivě si ji prostudoval.

Ron a Dolly se s Pedrovými setkali v roce1954 a začali s Wallaceovým starším bratrem a sestrou studovat. Wallace sice věřil v Jehovu Boha, ale protože měl nedůvěru k náboženským organizacím, zpočátku se ke studiu nechtěl připojit. Časem však došel k závěru, že svědkové Jehovovi učí pravdu, a začal pravidelně chodit na shromáždění do vesnice Fagatogo. Dělal pěkné duchovní pokroky a 30. dubna 1955 byl v přístavu města Pago Pago pokřtěn.

V lednu 1955, pouhý rok po příjezdu Sellarsových, se na shromážděních v jejich skromném domě ve Fagatogu scházelo sedm lidí. V domě bylo málo nábytku, a tak všichni seděli na podlaze. Netrvalo dlouho a Rona s Dolly začali ve službě doprovázet tři noví zvěstovatelé. Začátky to sice byly skromné, ale po nich měl přijít úžasný vzrůst.

PŘIJÍŽDÍ MISIONÁŘI Z GILEADU

Dne 4. února 1955 přijeli na Americkou Samou misionáři ze Spojených států — Paul a Frances Evansovi a Gordon a Patricia Scottovi. Ubytovali se ve Fagatogu v misionářském domově, z něhož byl výhled na rušné okolí. Krajský dozorce Leonard (Len) Helberg, který v tom roce navštívil Pago Pago, popisuje, co všechno se v sousedství dělo:

„Misionářským domovem byl velký byt nad obchodem se smíšeným zbožím, ve kterém se jako by zastavil čas. Vedle domu tekl potůček a za ním stál bar, kam se večer chodili bavit námořníci. Někdy se tam strhla rvačka, ze které se stala pouliční bitka. V takovém případě se na scéně objevil policejní náčelník. Byl to nevysoký, ale statný člověk. V puse měl doutník a rozdával rány napravo i nalevo, aby rváče rozehnal. Za domem byl dvůr a kostel, ze kterého se ozývala kázání o pekelném ohni. Z přední verandy bylo možné jednou za měsíc sledovat dav lidí, kteří se shromáždili kolem banky, aby si vyzvedli výplatu. Mezi nimi pobíhali misionáři z různých církví, kteří se sem sjeli z celého ostrova, a snažili se vybrat desátky, ještě než lidé všechny peníze utratí.“

Obyvatelé Fagatoga projevovali o biblickou pravdu velký zájem. Len vypráví: „Jeden misionář začínal den už v šest hodin ráno. Chodil do holičství na protější straně náměstí, kde s majitelem studoval ještě před otvírací dobou. Potom studoval s pekařem a domů přinesl chleba na snídani. Později během dne vedl na náměstí studium se skupinou trestanců z místní věznice.“ Než uběhl rok, misionáři vedli přibližně 60 biblických studií s více než 200 lidmi.

„VEČERNÍ PROMÍTÁNÍ! VSTUP ZDARMA!“

Zájem o biblické poselství byl tak velký mimo jiné díky promítání filmu Společnost nového světa v činnosti.e Od „Fotodramatu Stvoření“, jež bylo vytvořeno téměř před 40 lety, to byl první film, který svědkové natočili. Pojednával o celosvětovém kazatelském díle, o tisku literatury a o tom, jak jsou svědkové Jehovovi organizováni. Během čtyř týdnů, které Len v roce 1955 na Americké Samoi strávil, promítal film 15krát. Celkem ho vidělo 3 227 diváků, což bylo průměrně 215 na jedno promítání.

Len vzpomíná: „V den promítání jsme projížděli vesnicemi a rozdávali pozvánky. Přitom jsme volali: ‚Večerní promítání! Vstup zdarma!‘ A ještě jsme dodávali, kam mají lidé přijít.“

Film na diváky mimořádně zapůsobil. Po každém promítání se chtěli dozvědět více o svědcích Jehovových a o tom, co učí. Mnozí ani nečekali, až je svědkové navštíví, ale sami šli za nimi do misionářského domova. V různých místnostech tam misionáři vedli několik studií najednou. Když jedna skupina zájemců odešla, vystřídala ji další skupina. Ron Sellars vypráví: „Ještě po letech si lidé spojovali svědky Jehovovy s úžasnými věcmi, které tehdy ve filmu viděli.“

SAMOJCI REAGUJÍ NA VYTRVALÉ KÁZÁNÍ

Dva měsíce po návštěvě Lena Helberga byl ve vesnici Fagatogo založen první sbor svědků Jehovových na Americké Samoi. Během jednoho roku v něm počet zvěstovatelů stoupl ze 14 na 22. Asi v té době přijeli z Austrálie dva další zvláštní průkopníci, aby sboru pomáhali. Byli to Fred a Shirley Wegenerovi. Fred nyní slouží jako člen zemského výboru na Samoi.

Všichni tito zvěstovatelé, průkopníci a misionáři byli „zaníceni duchem“. (Řím. 12:11) Len napsal: „Zvěstovatelé byli v kázání vytrvalí a lidé se velmi zajímali o Bibli. Díky tomu se do poloviny 60. let podařilo vést po nějakou dobu biblické studium v každém domě ve Fagatogu. V těch letech jsme stihli za měsíc navštívit všechny domácnosti na ostrově.“

Tato důkladná kazatelská činnost ovlivnila náboženské názory místních lidí. Len to popsal slovy: „Téměř každý věděl, že věčný život bude na zemi, že neexistuje ohnivé peklo a že mrtví si nejsou ničeho vědomi. Lidé se tyto základní pravdy nenaučili ve své církvi, ale od svědků Jehovových. Bylo to výsledkem toho, že jsme mluvili s každým z nich osobně a všechno jsme jim ukazovali v jejich vlastní Bibli.“

Kvůli náboženským a rodinným svazkům však většina lidí nejednala podle toho, co se dozvěděli. Další dali spíše přednost uvolněné morálce, kterou tolerovaly církve, než aby přijali vysoká morální měřítka pravých křesťanů. Přesto se našli upřímní lidé, kteří jednali podobně jako cestující kupec z Ježíšova podobenství. Pravdu považovali za perlu vysoké hodnoty a odvážně se jí drželi. (Mat. 13:45, 46)

KÁZÁNÍ PO SAMOJSKU

Caroline Pedrová, průkopnice z Kanady, která se v roce 1960 provdala za Wallace Pedra, vypráví: „V těch počátečních letech byla kazatelská služba úžasná. Téměř v každém domě si někdo chtěl povídat o Bibli. Zahájit studium bylo snadné a často se ho účastnila celá rodina.

Nezapomenutelná byla zvláště služba v odlehlých vesnicích. Od domu k domu s námi obvykle chodily místní děti a pozorně naslouchaly tomu, co jsme říkali. Pak utíkaly napřed, aby nás v dalším domě ohlásily. Dokonce lidem říkaly, o čem mluvíme a které biblické verše používáme. Abychom zabránili tomu, že děti budou vydávat svědectví místo nás, úvody jsme obměňovali.“

Při kazatelské službě bratři také pamatovali na místní zvyky a pravidla společenského chování. (1. Kor. 9:20–23) Bývalý misionář Charles Pritchard, který nyní slouží ve výboru odbočky na Novém Zélandu, napsal: „Kvůli horkému tropickému podnebí nemají vesnická obydlí (samojsky fale) stěny, takže je vidět, jestli je někdo doma. Kdybychom však na obyvatele domu promluvili předtím, než nás formálně přivítal, nebo zatímco jsme ještě stáli, byl by to vrchol nevychovanosti. Obvykle jsme tedy přišli k domu a mlčky čekali. Když si nás jeho majitel všiml, rozprostřel na oblázkovou podlahu čistou rohož. To znamenalo, že si máme zout boty, vejít dovnitř a na rohož se posadit. Bylo zvykem sedět se zkříženýma nohama.“ Vydržet v takové pozici po delší dobu bylo pro mnohé misionáře velmi náročné. Místní zvyky naštěstí dovolovaly, aby si člověk nohy natáhl a přikryl je rohoží. Tím se předešlo tomu, co se mezi Samojci považuje za hrubou urážku — sedět tak, že bosé nohy směřují k hostiteli.

John Rhodes, který na Samoi a Americké Samoi sloužil jako misionář 20 let, vzpomíná: „Majitel domu nás zpravidla formálně přivítal a řekl, jaká je to pro něj čest, že jsme do jeho skromného domu přišli s biblickým poselstvím. Rozhovor se nejprve točil kolem osobních záležitostí. Odpovídali jsme například na otázky: Odkud pocházíte? Máte děti? Kde žije vaše rodina?“

Johnova manželka Helen dodává: „Majitele domu jsme vždycky oslovovali uctivě, jak to bylo běžné při formálních příležitostech. Dávali jsme tím najevo úctu k němu i k našemu biblickému poselství.“

Caroline Pedrová říká: „Díky úvodnímu rozhovoru jsme se dobře seznámili s osloveným člověkem i s jeho rodinou a oni zase s námi. To nám umožnilo lépe uspokojit jejich duchovní potřeby.“

Po počátečním seznámení mohli zvěstovatelé přejít k poselství o Království. Bývalý misionář Robert Boies vzpomíná: „Ostrované nám obvykle naslouchali tak dlouho, dokud jsme sami neskončili. Pak nám zopakovali hodně z toho, co jsme jim řekli, aby ukázali, že naše poselství považují za důležité.“

Jelikož lidé Bibli dobře znali, často si se svědky o biblických naukách dlouho povídali. „Takové rozhovory mě podnítily, abych různé biblické náměty prozkoumala do větší hloubky,“ říká Caroline Pedrová. Většina lidí ochotně přijímala literaturu. Časem zvěstovatelé dokázali rozpoznat, kdo je pouze zvědavý a kdo má o duchovní věci opravdový zájem.

Mnozí noví zájemci, kteří začali chodit na shromáždění, se brzy chtěli zapojit do kazatelské služby. „Samojci jsou rození řečníci,“ říká John Rhodes. „Hodně zájemců dokázalo s jistotou mluvit o své víře, aniž by se to museli nějak zvlášť učit. Přesto jsme je povzbuzovali, aby používali úvody z našich publikací a také Bibli, spíše než aby se spoléhali výlučně na své přirozené řečnické schopnosti.“ Díky takovému školení se z řady zájemců stali vynikající zvěstovatelé.

LITERATURA V SAMOJŠTINĚ PŮSOBÍ NA SRDCE

Hodně Samojců mluví plynně anglicky. Pele Fuaiupolu však chtěl zapůsobit i na srdce těch, kteří milují pravdu, ale anglicky neumí. V roce 1954 proto přeložil do samojštiny čtyři traktáty. Na mnoho let se stal hlavním překladatelem do samojštiny. Ve světle petrolejky často dlouho do noci přepisoval přeložený text na starém psacím stroji.

Pele se navíc staral o svou manželku a osm dětí, věnoval se sborovým záležitostem a pět a půl dne v týdnu chodil do práce. Dohlížel na kakaové plantáže na několika ostrovech. Len Helberg napsal: „Během těch let neúnavné práce Pele nikdy netoužil po uznání nebo chvále. Byl naopak velmi vděčný za to, že ho Jehova používá. Vynikal věrností, pokorou a horlivostí. Všichni jsme ho obdivovali a měli rádi.“

V roce 1955 zvěstovatelé rozšířili 16 000 výtisků brožury „Toto dobré poselství o království“, která měla 32 stran a byla přeložena do samojštiny. Vysvětlovala základní biblické nauky jednoduchým a snadno pochopitelným způsobem. Stala se proto ideálním nástrojem k zahajování a vedení domácích biblických studií. Richard Jenkins napsal: „Když zájemci brožuru několikrát prostudovali, byli připraveni ke křtu. Používali jsme ji moc rádi.“ Brzy v samojštině přibyly další brožury.

Strážná věž v samojštině poprvé vyšla v roce 1958. Fred Wegener, povoláním tiskař, vyráběl časopisy tak, že kancelářskými svorkami sešil jednotlivé stránky vytištěné na cyklostylu. Později se Strážná věž v samojštině tiskla ve Spojených státech a pak v Austrálii. Do samojštiny bylo přeloženo také několik našich publikací, které byly každý měsíc po částech uveřejňovány ve Strážné věži. Když počátkem 70. let začaly v samojštině vycházet celé knihy, kazatelské dílo se velmi urychlilo.

O naše vázané knihy měli lidé na celém souostroví velký zájem. Když v roce 1955 zvěstovatelé rozšiřovali knihu You May Survive Armageddon Into God’s New World (Můžeš přežít Armagedon do Božího nového světa), dostala se do téměř každé domácnosti na Americké Samoi. Wallace Pedro napsal: „Lidé sice četli Bibli, ale většina z nich o Armagedonu nikdy neslyšela. Když si však tuto knihu jako rodina přečetli, děti často oznamovaly náš příchod do vesnice voláním: ‚Přichází Armagedon!‘ Někteří rodiče dokonce dali jméno Armagedon svým dětem.“

V roce 1972 vyšla v samojštině kniha Pravda, která vede k věčnému životu a na dychtivé čtenáře zapůsobila podobně. Mnozí misionáři zpočátku rozšířili dvě i více krabic těchto knih za měsíc. Fred Wegener vzpomíná: „Lidé nás oslovovali na tržišti, a dokonce se vykláněli z oken autobusů, aby od nás knihu Pravda dostali.“

POVZBUZUJÍCÍ SJEZDY

V červnu 1957 se měl ve městě Pago Pago na Americké Samoi konat první krajský sjezd. Připlout měli i bratři a sestry ze Samoy. Zvěstovatelé chtěli, aby přišlo co nejvíce lidí, a proto o sjezdu veřejnost informovali v angličtině i samojštině. Výsledkem bylo, že v pátek se první části programu zúčastnilo celkem 106 lidí, i když zvěstovatelů na Samoi a na Americké Samoi bylo pouze 60.

Místní zvyky a zvědavost Samojců vedly k tomu, že během poledních přestávek nastaly nečekané situace. „Stolování je důležitou součástí samojské kultury,“ napsal Ron Sellars. „Lidé běžně zvou kolemjdoucí, aby společně s nimi pojedli. Když ale bratři zvali k obědu velké množství přihlížejících, způsobili tak nemalé starosti sjezdovému oddělení, které zajišťovalo jídlo. Bylo totiž připraveno jen tolik porcí, aby to stačilo pro bratry a sestry.“

Navzdory těmto komplikacím bylo díky poledním přestávkám vydáno vynikající svědectví. Při slavnostních příležitostech je na Samoi zvykem, že nejprve se nají muži a teprve potom ženy a děti. Cizinci a náboženští představitelé obvykle sedí stranou od ostatních a dostávají nejlepší porce. Na sjezdu však zahraniční misionáři jedli s místními rodinami a nikdo nebyl upřednostňován. Všem bylo zřejmé, že mezi Jehovovými služebníky panuje láska a jednota.

To, co zvěstovatelé na takových sjezdech slyšeli, je nejen povzbudilo a poučilo, ale také připravilo na těžké zkoušky, které měly zakrátko přijít.

ODPADLICTVÍ V APII

Počet zvěstovatelů na Samoi stále rostl. Přibývalo však také problémů. Několik jednotlivců, které vedl jistý svéhlavý matai (náčelník rodiny), začalo odporovat teokratickému vedení a vyvolávalo potíže ve sboru v Apii. Jelikož se v domě tohoto muže konala shromáždění, napětí ve sboru sílilo.

V roce 1958 se rebelové nakonec oddělili a vytvořili vlastní studijní skupinu. Na Samou tehdy přijel bratr Douglas Held, který sloužil v australské odbočce a byl právě na návštěvě Fidži. Chtěl nespokojeným zvěstovatelům pomoci. Biblické rady, které tento zkušený bratr předložil, velmi povzbudily věrné členy sboru. Přesto se čtvrtina těch, kdo proslovy bratra Helda slyšeli, přidala k rebelům. Někteří z křesťanů, kteří se stali obětí vlastní pýchy, museli být později ze sboru vyloučeni.

Brzy však bylo jasné, kde působí Jehovův duch. Skupina rebelů se nakonec úplně rozpadla, zatímco sbor v Apii zažil v tom roce 35procentní vzrůst v počtu zvěstovatelů. Shromáždění se načas konala v domě Richarda a Glorie Jenkinsových poblíž nemocnice. Pak se sbor přestěhoval do domu ve čtvrti Faatoia, ve kterém bydlel bratr Maatusi Leauanae. Ve sboru panovala vřelá láska a zvěstovatelé vzájemně spolupracovali. Později byl na Maatusiho pozemku postaven první sál Království v Apii. Stavbu finančně podpořil jeden sbor ze Sydney v Austrálii.

DALŠÍ SJEZDY

V roce 1959 měl apijský sbor další důvod k radosti. Samojská vláda tehdy dovolila pěti misionářům z Americké Samoy přijet na první krajský sjezd, který se v Apii konal. Pro zvěstovatele bylo velkým povzbuzením, že se ho zúčastnilo 288 osob a 10 jich bylo pokřtěno. O dva roky později proběhl na území sboru oblastní sjezd. Bratři ho uspořádali ve staré německé nemocniční budově poblíž hostince U Bílého koně. Na tento pamětihodný sjezd přicestovali delegáti až z Nového Zélandu.

Tato větší shromáždění poskytla bratrům cenné školení v tom, jak sjezdy organizovat. Když pak samojská vláda zakázala cestujícím dozorcům a misionářům vstoupit do země, místní bratři dokázali sjezdy zorganizovat sami. V roce 1967 dokonce nacvičili a předvedli hodinovou biblickou dramatizaci hranou v kostýmech. Něco takového Samoa ještě nikdy neviděla. Dramatizace pojednávala o útočištných městech ve starověkém Izraeli. Pro všechny to byl nezapomenutelný zážitek.

V těch letech mohli zvěstovatelé ze Samoy navštívit i sjezdy, které se konaly na Americké Samoi a na Fidži. Vyžadovalo to však od nich značné oběti a velké úsilí. Například když se zvěstovatelé chtěli zúčastnit sjezdu na Fidži, museli si nejen zaplatit cestu a jídlo, ale také museli být mimo domov i celý měsíc.

DÍLO NA AMERICKÉ SAMOI SE DÁLE ROZVÍJÍ

V roce 1966 měli bratři na Americké Samoi velkou radost z toho, že se ve městě Pago Pago konal oblastní sjezd „Boží synové svobody“. Na tento historický sjezd přijelo 372 delegátů, kteří mluvili celkem osmi jazyky a přicestovali z Austrálie, Fidži, Nové Kaledonie, Nového Zélandu, Niue, Samoy, Tahiti, Tonga a Vanuatu. I když v té době patřilo do sboru ve sjezdovém městě jen 28 zvěstovatelů, díky zahraničním návštěvníkům připadlo na jednoho svědka pouze 35 místních obyvatel.

Jak se ale bratrům podařilo všechny ty delegáty ubytovat? Fred Wegener vzpomíná: „Najít ubytování pro zahraniční hosty nebyl žádný problém. Zdejší lidé byli pohostinní a bratrů se rádi ujali, i když náboženští představitelé z toho samozřejmě nadšení nebyli.“

Sjezd měl na místní sbor neuvěřitelný vliv. Během šesti měsíců se účast na shromáždění zvýšila o 59 procent a z mnoha zájemců se stali zvěstovatelé dobré zprávy. Ron Sellars napsal: „Sjezd také podnítil sbor ke stavbě vhodnějšího místa pro shromáždění.“ Na ostrově Tutuila, kde Pago Pago leží, sice téměř žádné volné parcely nebyly, ale jeden zvěstovatel laskavě dovolil, aby sbor 30 let zdarma využíval jeho pozemek ve vesnici Tafuna na západ od města.

Fred Wegener vypráví: „Pozemek ležel pod úrovní hladiny moře, takže zvěstovatelé tři měsíce nosili na staveniště kusy lávy, aby byla základová deska v potřebné výšce.“

Když přišel čas základovou desku odlít, jeden katolický kněz, který pravidelně četl Strážnou věž a Probuďte se!, bratrům půjčil míchačku. Ron Sellars napsal: „Tento kněz si v Probuďte se! později přečetl článek o manželství a okamžitě se vzdal svého úřadu, aby se mohl oženit.“

Stavbu sálu Království štědře podpořili bratři ze zahraničí. Patřili k nim Gordon a Patricia Scottovi, kteří byli prvními misionáři na Americké Samoi a později se vrátili do Spojených států. Věnovali do nového sálu židle ze svého sboru v Americe. Ron Sellars říká: „Nadbytečné židle jsme prodali místnímu kinu a tím se pokryly náklady na dopravu židlí na ostrov.“ Sál Království v Tafuně s kapacitou 130 míst byl dokončen a zasvěcen v roce 1971. Později byly nad sálem postaveny pokoje pro misionáře.

SAMOA SE OTEVÍRÁ MISIONÁŘŮM

Kazatelská činnost na Samoi byla omezována až do roku 1974, protože vláda nedovolovala misionářům vstoupit do země. V tom roce se místní odpovědní bratři obrátili na premiéra, aby tuto záležitost probrali přímo s ním. Jeden z bratrů, Mufaulu Galuvao, napsal: „Během rozhovoru se ukázalo, že nějaký vládní úředník neoprávněně sestavil výbor, který prověřoval všechny žádosti misionářů o vstup na Samou. Tento výbor byl tvořen našimi náboženskými nepřáteli, kteří žádosti misionářů rovnou zamítali a premiéra o tom vůbec neinformovali.

Premiér o těchto intrikách nevěděl, a proto okamžitě nařídil hlavnímu imigračnímu úředníkovi, aby donesl složku týkající se svědků Jehovových. Přímo před námi pak nepovolený výbor rozpustil a Paulovi a Frances Evansovým udělil tříletá misionářská víza s možností prodloužení platnosti.“ To bylo něco úžasného! Po 19 letech neúnavného úsilí mohli Evansovi konečně vstoupit na Samou jako úředně uznaní misionáři.

Paul a Frances nejprve bydleli u Galuvaových. Když ale v roce 1977 přijeli John a Helen Rhodesovi, společně se nastěhovali do nově pronajatého misionářského domova v apijské čtvrti Vaiala. V následujících letech přijeli další misionáři — v roce 1978 Robert a Betty Boiesovi, v roce 1979 David a Susan Yoshikawaovi a v roce 1980 Russell a Leilani Earnshawovi.

PŘIZPŮSOBUJÍ SE ŽIVOTU NA OSTROVECH

Svědkové ze zahraničí, kteří se v průběhu let na Samou přistěhovali, brzy zjistili, že i v tichomořském ráji má život svá úskalí. Jedním z problémů je doprava. John Rhodes napsal: „Během prvních dvou let naší misionářské služby v Apii jsme museli na shromáždění a do služby chodit pěšky a často to bývalo dost daleko. Někdy jsme také jezdili pestrobarevnými autobusy, které jsou na ostrově velmi oblíbené.“

Tyto bohatě zdobené dopravní prostředky jsou ve skutečnosti malá až středně velká nákladní auta s dřevěnou kabinou místo korby. Uvnitř se tlačí cestující, kteří s sebou vezou všechno možné — od zemědělského nářadí až po čerstvě sklizené plodiny. Veselou atmosféru v autobuse doplňuje hlasitá hudba a zpěv. Autobusové zastávky, jízdní řády i trasy se často přizpůsobují okolnostem. Jedna příručka pro turisty uvádí: „Autobus do Vava’u přijede vždycky včas, ale nikdo neví, kdy to bude.“

John vypráví: „Když jsme si cestou chtěli něco koupit, prostě jsme poprosili řidiče, aby nám zastavil. Pak jsme znovu nastoupili a jelo se dál. Nikdo si nedělal hlavu s nějakým zpožděním.“

Když byl autobus plný, další cestující si sedali na klín těch, kdo už svá místa měli. Misionáři rychle pochopili, že je nejlepší, když si na klín posadí svou manželku. Na konci cesty děti i dospělí často platili mincí, kterou měli místo v peněžence schovanou v uchu.

Z ostrova na ostrov se misionáři a zvěstovatelé přepravovali letadlem nebo malou lodí. Cestování bylo náročné a zdlouhavé. „Museli jsme se naučit trpělivosti a také si vypěstovat smysl pro humor,“ vypráví Elizabeth Illingworthová, která mnoho let doprovázela svého manžela Petera v krajské službě v jižním Tichomoří.

Cestování po souši mohou zkomplikovat silné deště, a to zvláště v období cyklonů. Jednou se stalo, že misionář Geoffrey Jackson se cestou na sborové studium knihy pokusil přebrodit rozvodněnou říčku. Uklouzl však a spadl do dravého proudu. Když se dostal ven, byl mokrý a špinavý, ale přesto šel dál. U rodiny, kde se shromáždění konalo, se usušil a půjčil si dlouhou černou suknici lavalava. Jeden nový zájemce si proto myslel, že bratr Jackson je katolický kněz. Všichni se tomu od srdce zasmáli. Geoffrey Jackson je dnes členem vedoucího sboru.

Misionáři se také museli naučit místní jazyk, zvyknout si na neustálé tropické vedro, vyrovnat se s novými zdravotními problémy, obejít se bez moderních vymožeností a chránit se před hejny bodavého hmyzu. Mufaulu Galuvao napsal: „Misionáři se v náš prospěch velmi namáhali. Mnozí rodiče jim byli za jejich láskyplnou pomoc tak vděční, že po nich pojmenovali své děti.“

DOBRÁ ZPRÁVA SE DOSTÁVÁ NA OSTROV SAVAI’I

Zaměřme se nyní na Savai’i, největší a současně nejméně dotčený ostrov samojského souostroví. Je z větší části neobydlený a jsou na něm vysoké hory, rozeklaný sopečný hřeben s asi 450 krátery, téměř neproniknutelná džungle a vychladlá lávová pole. Většina obyvatel žije v malých vesnicích roztroušených podél pobřeží. Dobrá zpráva se na Savai’i poprvé dostala v roce 1955. Z ostrova Upolu tehdy přijel na krátkou návštěvu Len Helberg se skupinou zvěstovatelů, aby zde promítali film Společnost nového světa v činnosti.

O šest let později, v roce 1961, byly na Savai’i přiděleny dvě misionářky, Tia Aluniová a Ivy Kawheová, které do té doby sloužily na Americké Samoi. Tia byla první Samojka, která absolvovala školu Gilead. Sestry se ubytovaly u letitých manželů ve vesnici Fogapoa na východní straně ostrova. Později se k nim nakrátko připojila jedna zvláštní průkopnice, která na Savai’i dříve bydlela. Nová skupina měla šest až osm členů. Potřebovali povzbuzení a podporu, a proto sem jednou za měsíc přijížděli bratři z Apie a měli veřejnou přednášku. Shromáždění se konala přímo ve vesnici v jednom malém domku.

V roce 1964 byly Tia a Ivy poslány sloužit na jiný ostrov. Během dalších deseti let se toho na Savai’i v duchovním ohledu mnoho nedělo. Od roku 1974 se sem však začali stěhovat další svědkové, aby pomohli kazatelskou činnost obnovit. Patřili k nim Risati a Mareta Segiovi, Happy a Maota Goeldner-Barnettovi, Faigaai Tuová, Palota Alagi, Kumi Falema’aová (později Thompsonová) a Ron a Dolly Sellarsovi, kteří se přistěhovali z Americké Samoy. Ve vesnici Fogapoa byla založena malá skupina a scházela se nedaleko pláže v domku Segiových. Časem byl poblíž postaven misionářský domov a sál Království. Po nějaké době vznikla skupina také na západním pobřeží ve vesnici Taga.

Od roku 1979 přijížděli místním zvěstovatelům pomoci další misionáři, například Robert a Betty Boiesovi, John a Helen Rhodesovi, Leva a Tenisia Faai’uovi, Fred a Tami Holmesovi, Brian a Sue Mulcahyovi, Matthew a Debbie Kurtzovi a Jack a Mary Jane Weiserovi. Všichni misionáři byli vynikajícím příkladem ve službě, a díky tomu dílo na Savai’i postupovalo kupředu.

Obyvatele ostrova však svazovaly tradice a rodinné vazby. Ve třetině vesnic měli svědkové Jehovovi zakázáno vydávat svědectví, a někde se to dokonce oznamovalo místním rozhlasem. Pomáhat novým, aby dělali pokroky, tedy vyžadovalo čas a trpělivost. Přesto mnozí přijali pravdu. Byli mezi nimi i lidé s vážnými zdravotními problémy.

VE SLUŽBĚ JEHOVOVI PŘEKONÁVAJÍ ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY

S vážnými zdravotními obtížemi musí bojovat například Metusela Neru. Ve 12 letech spadl z koně a těžce si poranil páteř. Jedna misionářka vzpomíná: „Po úrazu musel chodit v předklonu a trpěl neustálými bolestmi.“ Když mu bylo 19 let, začal studovat Bibli a vytrval v tom i přes odpor rodiny. Cesta na shromáždění, která zdravému člověku trvá pět minut, pro něj znamenala tři čtvrtě hodiny utrpení. Přesto dělal Metusela duchovní pokroky a v roce 1990 byl pokřtěn. Později se stal pravidelným průkopníkem a sborovým starším. Od té doby přišlo na shromáždění ve vesnici Faga více než 30 jeho příbuzných a někteří z nich se dali pokřtít. Navzdory přetrvávajícím zdravotním problémům je Metusela usměvavý a veselý.

Saumalu Taua’anae se zase potýká s následky těžké nemoci. Kvůli malomocenství je zmrzačený. Žil v odlehlé vesnici Aopo, a proto nejprve studoval Bibli prostřednictvím dopisů. Studium vedl Ivan Thompson a později Asa Coe, zvláštní průkopník, který se na Savai’i přistěhoval. V roce 1991 se Saumalu rozhodl navštívit shromáždění. Neodradilo ho ani to, že musel jet dvě hodiny autem do vesnice Taga na opačné straně ostrova.

Když se poprvé zúčastnil sjezdového dne, poslouchal dopolední část programu ze svého auta. Styděl se totiž za to, jak kvůli malomocenství vypadá. O to víc na něj zapůsobilo, když za ním bratři a sestry během polední přestávky přišli a srdečně se s ním zdravili. Vděčně přijal jejich láskyplné pozvání, aby si k nim přisedl, a po zbytek programu už zůstal s nimi.

Saumalu a jeho manželka Torise brzy začali chodit na shromáždění ve vesnici Faga, i když jim cesta trvala déle než hodinu. Saumalu se dal v roce 1993 pokřtít a časem byl jmenován služebním pomocníkem. Přestože mu lékaři později museli amputovat nohu, jezdil autem na shromáždění i nadále. Ve vesnici, kde Saumalu a Torise bydleli, nesměli svědkové Jehovovi kázat, a tak oba horlivě vydávali svědectví neformálně a pomocí telefonu.

Dnes tito manželé bydlí v Apii, kde může Saumalu pravidelně navštěvovat lékaře. Trpí sice mnoha zdravotními problémy, ale není zahořklý a dál si udržuje pozitivní a radostný přístup k životu. On i jeho manželka projevují silnou víru, a druzí si jich proto velmi váží.

ZKOUŠKY NA SOUOSTROVÍ TOKELAU

Tokelau leží na sever od Samoy a tvoří ho tři osamělé atoly. Dobrá zpráva o Království se sem poprvé dostala v roce 1974. Tehdy se na Tokelau vrátil Ropati Uili, který na Fidži právě vystudoval medicínu. Jeho manželka Emmau již byla svědkem Jehovovým a Ropati krátce předtím začal na Fidži studovat Bibli.f

Na Tokelau Ropati zjistil, že jeden lékař, Iona Tinielu, a jeho manželka Luisa jsou svědky Jehovovými. Také se setkal se zájemcem jménem Nanumea Foua, který měl svědky Jehovovy mezi svými příbuznými. Tito tři muži zorganizovali pravidelná biblická shromáždění a veřejné přednášky, na něž brzy chodilo v průměru 25 osob. Se svými rodinami také začali neformálně vydávat svědectví.

Činnost této skupinky se však některým lidem nelíbila. Na podnět pastora Londýnské misijní společnosti si tyto tři muže předvolala ostrovní rada starších. Ropati vzpomíná: „Nařídili nám, abychom přestali pořádat shromáždění, a řekli, že jestli neposlechneme, upálí nás zaživa v našich domech nebo nás na voru pošlou na moře. Snažili jsme se mluvit s nimi na základě Bible, ale byli neoblomní. Očekávali, že jejich autoritu budeme bezvýhradně uznávat.“ Po takovém ultimátu se rodiny rozhodly, že budou shromáždění pořádat i nadále, ale nenápadně, aby to nebudilo pozornost.

To však byl teprve začátek problémů. Když o dvanáct let později Ropatiho sestra i její manžel přijali pravdu a vystoupili z církve, vesničtí starší vypověděli všechny svědky z vesnice. Ropati napsal: „Tu noc si každá rodina sbalila své věci, naložila je do malého člunu a všichni se uchýlili do největší vesnice na ostrově. Jejich domy a pole pak vydrancovali bývalí sousedé.“

Navzdory takovému pronásledování se zvěstovatelé dál odvážně scházeli, aby uctívali Jehovu. Ropati vypráví: „V sobotu ráno se rodiny vypravily jakoby na výlet a odjely na jeden osamělý ostrůvek. V neděli bylo shromáždění a večer se všichni vrátili domů.“ V těch letech se několik rodin také vydávalo na dlouhou a náročnou cestu lodí na Samou, kde se každoročně konal oblastní sjezd.

Přetrvávající odpor nakonec vedl k tomu, že se svědkové rozhodli emigrovat na Nový Zéland. Od roku 1990 proto na Tokelau žádní svědkové nebyli. Ivan Thompson, který byl tehdy průkopníkem v Apii, však pomocí dopisů studoval s mladým mužem jménem Lone Tema, který na Tokelau žil. Dělal pěkné duchovní pokroky a nyní slouží jako starší v Austrálii.

Později se na Tokelau několik zvěstovatelů vrátilo. Geoffrey Jackson, který tehdy sloužil v odbočce na Samoi, se neúspěšně pokoušel kontaktovat novozélandského zmocněnce pro záležitosti Tokelau. Chtěl mu vysvětlit, s jakými problémy se svědkové Jehovovi na těchto atolech setkávají. Geoff napsal: „Dostal jsem povolení navštívit Tokelau jako lingvista. Během plavby kapitán pozval mě a ještě jednoho muže do důstojnické jídelny na malé občerstvení. Ukázalo se, že tímto mužem je právě ten zmocněnec, kterého jsme se marně snažili zkontaktovat. Mluvili jsme spolu déle než hodinu. Na konci rozhovoru mi poděkoval a slíbil, že udělá vše, co je v jeho silách, aby našim bratrům na Tokelau pomohl.“

Úřady na tomto souostroví se však proti činnosti svědků Jehovových staví až dodnes. Když v roce 2006 zemřelo nejmladší dítě manželů Fuimanua a Hatesy Kirifiových a Fuimanu měl na pohřbu biblický proslov, vesnická rada starších jim pohrozila, že je vypoví z ostrova. Později se Fuimanu setkal s výhružkami, když odmítl pracovat na místním kostele. Na Kirifiovy byl navíc vyvíjen nátlak, aby se zapojili do politické činnosti. Celá rodina se však pevně držela své víry, která se díky tomu ještě posílila. Fuimanu říká: „Naučili jsme se spoléhat ve zkouškách na Jehovu.“ (Jak. 1:2–4) Zjistili, že Jehova své věrné služebníky neopouští. (5. Mojž. 31:6)

JEHOVA ŽEHNÁ DUCHOVNÍMU RŮSTU

Od doby, kdy se na Samou dostala dobrá zpráva, mělo dohled nad kazatelskou činností na těchto ostrovech několik odboček. V současnosti se o dílo na Samoi i Americké Samoi stará zemský výbor tvořený čtyřmi bratry. Tento výbor slouží pod vedením australské odbočky. V průběhu let se samojští bratři velmi snažili, aby se poselství o Království dostalo i na ty nejvzdálenější ostrovy. Při pravidelných kampaních na Americké Samoi se kázalo nejen na ostrově Tutuila, ale i na ostrově Swains, který je od něj vzdálený 320 kilometrů severně, a na ostrovech Manu’a vzdálených 100 kilometrů východně. Svědkové tam zanechali stovky publikací a zahájili desítky biblických studií. Jiní zvěstovatelé se zaměřili na ty lidi ve svých obvodech, kteří mluví cizím jazykem.

PŘEKLADATELSKÁ ČINNOST SE ZINTENZIVŇUJE

Jak přibývalo zvěstovatelů, bylo zapotřebí více literatury v samojštině. Geoffrey Jackson a jeho manželka Jenny byli proto v roce 1985 požádáni, aby se ze svého misionářského působiště na Tuvalu přestěhovali do samojské odbočky. Geoff, kterému byl svěřen dohled nad dvoučlenným překladatelským týmem, vypráví: „Překladatelky zpočátku pracovaly v betelové jídelně. Každé ráno po snídani musely nejprve sklidit ze stolů, aby měly kde překládat. Před polednem zase musely dát svoji práci stranou a prostřít k obědu. Po jídle znovu sklidily ze stolů a pustily se do překládání.“

Taková přerušovaná práce nebyla příliš produktivní. Navíc samotné překládání bylo náročné a zdlouhavé. Geoff vzpomíná: „Překlady se většinou psaly ručně a pak se opisovaly na stroji. Než byla publikace připravena k tisku, kvůli korektuře a kontrole textu se několikrát přepisovala.“ V roce 1986 odbočka zakoupila první počítač, což práci velmi zjednodušilo. Díky dalším počítačovým programům a elektronickým zařízením se překládání i tisk ještě zrychlily.

Pozornost se věnovala zejména časopisům Strážná věž a Probuďte se! Od ledna 1993 vychází samojská Strážná věž současně s anglickou a tiskne se barevně. V roce 1996 se začalo čtvrtletně vydávat Probuďte se! Geoff vypráví: „Vydání prvního čísla Probuďte se! bylo oznámeno nejen v novinách a v rádiu, ale také v televizi.“

Dnes se skupina samojských překladatelů stará o to, aby v jejich jazyce vycházely všechny potřebné publikace. Stejně jako ostatní překladatelské týmy na celém světě, i oni mají užitek ze školení, díky kterému lépe rozumí anglickému textu a zlepšují se v překladatelských postupech. Dokážou proto překládat přesněji a rychleji.

STAVÍ SE NOVÝ BETEL

V roce 1986 přijel na Samou zónový dozorce Milton G. Henschel. Při té příležitosti se ukázalo, že misionářský domov ve čtvrti Sinamoga, který zároveň sloužil jako odbočka, už je příliš malý. Vedoucí sbor proto pověřil bratry z projektového oddělení v Brooklynu a z regionální projektové kanceláře v Austrálii, aby Samou navštívili a posoudili, zda je opravdu nezbytné postavit větší objekt. K jakému závěru tito bratři došli? Navrhli koupit tříhektarový pozemek ve městě Siusega, které leží pět kilometrů od Sinamogy, a postavit na něm nový betelový komplex. Až by byla odbočka dokončena, starý domov betel měl být stržen, aby na jeho místě mohl vyrůst nový sjezdový sál.

Se stavbou odbočky se začalo v roce 1990. Byl to vlastně mezinárodní projekt. Celodobě se na něm podílelo 113 svědků ze zahraničí spolu s 38 místními dobrovolníky a vypomáhalo jim mnoho dalších bratrů a sester. Všechno šlo hladce až do chvíle, kdy Samou náhle postihla přírodní katastrofa.

CYKLON VAL

Dne 6. prosince 1991 udeřil na Samou cyklon Val, jeden z nejsilnějších cyklonů, jaký kdy zasáhl jižní Pacifik. Vítr, který dosahoval rychlosti až 260 kilometrů za hodinu, bičoval ostrovy pět dní. Strhal listí z 90 procent vegetace a napáchal škody za 380 milionů dolarů. O život přišlo 16 lidí.

„Samojská odbočka ihned zorganizovala humanitární pomoc,“ vzpomíná John Rhodes. Během několika dní dorazil z odbočky na Fidži kontejner s potravinami a dalšími potřebnými věcmi. Jiné odbočky z Tichomoří brzy poslaly finanční prostředky.

Dave Stapleton, mezinárodní služebník, který tehdy na stavbě odbočky pracoval, napsal: „Napřed jsme se zabývali tím, co bylo nejnaléhavější. Mezi bratry jsme rozdělovali pitnou vodu, celty, petrolej a léky. Pak jsme opravili starý betel ve čtvrti Sinamoga a poškozené budovy rozestavěné odbočky. Potom se začalo s opravami sálů Království, misionářských domovů a domů bratrů. Práce nám trvaly několik měsíců.“

Všem náboženským organizacím, včetně svědků Jehovových, vláda později poskytla finanční pomoc na opravu jejich budov. Bratři peníze vrátili a v průvodním dopise vysvětlili, že už se jim podařilo veškeré své škody odstranit, a vrácené peníze proto mohou být použity na opravu vládních budov. Ministři za to byli velmi vděční a snížili dovozní clo na stavební materiál pro novou odbočku. Díky tomu se hodně ušetřilo.

„JEHOVOVO POŽEHNÁNÍ DALEKO PŘEDČILO VŠECHNA NAŠE OČEKÁVÁNÍ“

Po odstranění škod, které cyklon napáchal, postupovaly práce na nové odbočce rychle kupředu. O rok a půl později, tedy v květnu 1993, nastal dlouho očekávaný okamžik — rodina betel se mohla přestěhovat ze Sinamogy do Siusegy.

V září 1993 pak přijelo 85 svědků z Austrálie, Havajských ostrovů, Nového Zélandu a Spojených států. Byli to stavbaři, jejichž úkolem bylo na místě starého betelu postavit sjezdový sál. Všichni přicestovali na vlastní náklady. Ken Abbott, který měl na starost australské bratry, napsal: „I když skupiny používaly různou stavební terminologii a odlišné délkové jednotky, Jehovův duch nám pomohl, abychom si udrželi radost a všechny problémy překonali.“

Abraham Lincoln, který pracoval v havajské skupině, vzpomíná: „Na všechny silně zapůsobilo, když na vlastní oči viděli, jak bratři z různých zemí spolupracují v jednotě.“

Díky úsilí mezinárodního stavebního týmu byl sjezdový sál postaven během pouhých deseti dnů. Místní zvěstovatelé získali nejen cenné zkušenosti ve stavebnictví, ale i duchovní povzbuzení. Někteří z nich se proto po dokončení stavby přihlásili do průkopnické služby nebo začali sloužit v betelu.

Zasvěcení odbočky a sjezdového sálu se konalo 20. a 21. listopadu 1993. Proslov k zasvěcení měl John Barr z vedoucího sboru. Dlouholetý misionář Paul Evans vyjádřil to, co při této radostné události cítili mnozí přítomní. Řekl: „Jehovovo požehnání daleko předčilo všechna naše očekávání.“

PRAVDA PŘEMĚŇUJE ŽIVOTY

Když pravda z Božího Slova zapůsobí na srdce člověka, podnítí ho to, aby svůj život uvedl do souladu s Jehovovými vysokými měřítky. Mnozí Samojci se o tom sami přesvědčili. (Ef. 4:22–24; Hebr. 4:12)

Příkladem mohou být Ngongo a Maria Kupuovi. Jak říkají Samojci, Ngongo a Maria spolu „žili ve tmě“ neboli bez uzavření sňatku. Fred Wegener vypráví: „Nějakou dobu jsme s nimi studovali, ale to, že nejsou oddáni, jsme nevěděli. Zjistili jsme to až tehdy, když nám hrdě ukázali svůj nový oddací list. Krátce nato byli pokřtěni. Ngongo již zemřel, ale Maria stále slouží na Americké Samoi jako pravidelná průkopnice.“

Samojci, kteří poznávají pravdu, se také musí přizpůsobit tomu, co Boží Slovo říká o svatosti krve. Na Samoi je běžným zvykem zabíjet prasata a kuřata uškrcením. Jíst takto usmrcená zvířata však Bible zakazuje. (1. Mojž. 9:4; 3. Mojž. 17:13, 14; Sk. 15:28, 29) Jedna mladá žena na Americké Samoi byla velmi překvapená, když jí to svědkové ukázali v její vlastní Bibli. Julie-Anne Padgetová o této ženě vypráví: „I když s rodiči chodila do kostela a pravidelně doma četli Bibli, už od malička jedla nevykrvácené maso. Okamžitě však přijala to, co Bible říká, a rozhodla se, že nevykrvácené maso už nikdy jíst nebude.“ Dnes se po celé Samoi ví, že svědkové Jehovovi považují krev za svatou. Místní lékaři jsou navíc ochotní respektovat jejich postoj k transfuzím.

OD MLÁDÍ CHVÁLÍ SVÉHO STVOŘITELE

Už od malička se děti na Samoi učí vařit, uklízet, pěstovat zeleninu a starat se o mladší sourozence. To je možná důvodem, proč zde i malé děti chápou, že nesou před Bohem odpovědnost za své jednání, a proč se některé rozhodnou uctívat Jehovu, i když je v tom jejich rodina nepodporuje.

Ane Ropatiové bylo 13 let, když její rodiče přestali navštěvovat shromáždění. Přesto dál pravidelně chodila do sálu Království vzdáleného osm kilometrů a brala s sebou své dva bratry a sestru. Později sloužila jako průkopnice a pracovala na stavbě odbočky ve městě Siusega. Napsala: „Můj život velmi ovlivnil příklad misionářů. Pomohli mi, abych dělala duchovní pokroky.“ Na stavbě odbočky se Ane seznámila se Stevem Gauldem z Austrálie. Vzali se a sloužili jako mezinárodní služebníci na stavbách v jihovýchodní Asii, Africe a Rusku. Pak se vrátili do betelu na Samoi a dnes slouží v australské odbočce.

BIBLICKÉ POSELSTVÍ NA ROZHLASOVÝCH VLNÁCH

V průběhu let svědkové Jehovovi používali různé způsoby, jak šířit dobrou zprávu o Království. Zvláště účinným prostředkem byl rozhlas. Jedna nezávislá rozhlasová stanice v Apii požádala svědky Jehovovy, aby od ledna 1996 na každý týden připravili program pro rozhlasový pořad nazvaný „Odpovědi na vaše biblické otázky“.

Scénář každého vysílání napsali a přečetli bratři Leva Faai’u a Palota Alagi ze samojské odbočky. Leva vypráví: „Při prvním vysílání se bratr Alagi mimo jiné zeptal: Opravdu došlo v Noemových dnech k potopě? Odkud byla všechna ta voda, která ji způsobila? Kam potom odtekla? Jak se mohla všechna zvířata vejít do archy? Na otázky jsem odpovídal pomocí citátů z našich publikací. Na konci vysílání jsme řekli, jakým námětem se budeme zabývat příště a povzbudili jsme posluchače, aby se s případnými dotazy obrátili na místní svědky Jehovovy. V dalších týdnech jsme zodpověděli například tyto otázky: Proč křesťané mohou mít jen jednu manželku, když Šalomoun jich měl hodně? Je možné, aby láskyplný Bůh věčně mučil lidi v ohnivém pekle? Je Bible lidským dílem, nebo pochází od Boha?“

Tento pořad se vysílal déle než rok a měl velký ohlas. Ivan Thompson vzpomíná: „Lidé nám často říkali, že se jim pořad líbí a jsou jeho pravidelnými posluchači. A někteří prý ani netušili, že Bible odpovídá na takové zajímavé otázky.“

JE ZAPOTŘEBÍ VÍCE SÁLŮ KRÁLOVSTVÍ

V 90. letech se většina sborů na Samoi a Americké Samoi scházela v soukromých domech nebo v jednoduchých stavbách z přírodního materiálu. Stuart Dougall, který v letech 2002 až 2007 sloužil v zemském výboru, říká: „Místní obyvatelé se na taková místa uctívání dívali svrchu.“ Také na sálu Království v Tafuně na Americké Samoi, který bratři používali už 25 let, bylo vidět, že přišel čas nahradit ho novým.

Pro stavbu nového sálu však bratři potřebovali větší pozemek a těch na malém ostrově Tutuila nebylo mnoho. Obrátili se proto na jednu významnou katoličku, která vlastnila nevyužitou parcelu ve vesnici Petesa nedaleko od starého sálu Království. Když žena zjistila, že tam bratři chtějí postavit budovu k uctívání Boha, slíbila, že si o tom promluví se svou dcerou, která měla v úmyslu využít pozemek ke komerčním účelům. Modlitby bratrů byly vyslyšeny o tři dny později. Žena řekla, že jim parcelu prodá, protože „Bůh by měl být na prvním místě“.

Wallace Pedro dodává: „Doklad o tom, že jsme vlastníky pozemku, nám dala dokonce ještě předtím, než jsme jí zaplatili. Řekla: ‚Vím, že jste poctiví lidé a že celou částku uhradíte.‘ A to jsme také udělali.“ Na parcele byl postaven klimatizovaný sál Království s kapacitou 250 míst. Jeho zasvěcení se konalo v roce 2002.

V roce 1999 svědkové Jehovovi zahájili program výstavby sálů Království v zemích, které se potýkají s ekonomickými problémy. První z těchto sálů byl na samojském souostroví postaven v osamělé vesnici Lefaga na jižním pobřeží ostrova Upolu. Místní desetičlenný sbor se dříve scházel pod přístřeškem, který přiléhal k přední části domu jednoho zvěstovatele.

Na stavbu dohlížel Australan Jack Sheedy, který předtím se svou manželkou Coral sloužil sedm let na souostroví Tonga. Napsal: „Na stavbě pilně pracovali zemědělci, rybáři i ženy v domácnosti. Zdálky to tam vypadalo jako v mraveništi.“

Sál Království s 60 místy byl dokončen v roce 2001. Místní obyvatelé pochvalně říkali: „Vaše sály jsou přitažlivé, protože jsou jednoduché a vypadají důstojně. Jsou úplně jiné než naše kostely, kde bývá plno dekorací a věcí, které často vypadají zanedbaně a špinavě.“ Na shromáždění také začalo chodit mnohem více lidí. V roce 2004 se v tomto sále zúčastnilo Památné slavnosti 205 osob.

V rámci programu výstavby sálů Království se do konce roku 2005 na samojském souostroví dokončily čtyři nové sály a tři se zrekonstruovaly. Kromě toho proběhla také rekonstrukce sjezdového sálu ve čtvrti Sinamoga v Apii. Podobně jako v jiných zemích, které se potýkají s ekonomickými problémy, i zvěstovatelé na Samoi si velmi váží láskyplné pomoci křesťanských bratrů a sester z celého světa. (1. Petra 2:17)

DOBA SE MĚNÍ

Mnozí Samojci se přestěhovali do jiných zemí. Velké samojské komunity jsou například v Austrálii, na Novém Zélandu, ve Spojených státech a zvláště na Havajských ostrovech. Celkem je v těchto zemích 11 samojských sborů a dvě skupiny, do nichž chodí více než 700 svědků. Další samojští zvěstovatelé, kteří odešli do zahraničí, slouží v anglických sborech.

Řada svědků ze Samoy a z Americké Samoy odjela do zahraničí proto, aby získali duchovní školení. Pak se vrátili domů, kde využili to, co se naučili. Například v 90. letech se školy služebního vzdělávání v Austrálii zúčastnili Talalelei Leauanae, Sitivi Paleso’o, Casey Pita, Feata Sua, Andrew Coe a Sio Taua. Po návratu na Samou dál podporovali kazatelskou činnost. Andrew a jeho manželka Fotuosamoa dnes slouží v samojském betelu. Sio s manželkou Ese byli několik let v krajské službě i se synem El-Nathanem. Sio je nyní členem zemského výboru. Další absolventi této školy věrně slouží ve svých sborech jako starší, průkopníci nebo zvěstovatelé.

K čemu jejich úsilí přispělo? V roce 2008 bylo ve 12 sborech na Samoi a Americké Samoi dosaženo vrcholného počtu 620 zvěstovatelů. V témže roce přišlo na Památnou slavnost více než 2 300 lidí. Lze tedy očekávat, že na samojském souostroví bude zvěstovatelů přibývat.

SPOLEČNĚ S JEHOVOVOU ORGANIZACÍ POSTUPUJÍ KUPŘEDU

V průběhu let reagovalo na dobrou zprávu o Božím Království mnoho upřímných Samojců. (Mat. 24:14) Podobně jako jejich předkové, kteří se plavili po moři, i oni museli překonat řadu překážek na své cestě ze Satanova starého světa do nového duchovního domova v Jehovově organizaci. Museli se například potýkat s odporem rodiny, vypovězením z vesnice, propagandou duchovních, vládními omezeními a tělesným pokušením. Nic z toho jim však ve službě pravému Bohu Jehovovi nezabránilo. (1. Petra 5:8; 1. Jana 2:14) Díky tomu se dnes radují z bezpečí v duchovním ráji. (Iz. 35:1–10; 65:13, 14, 25)

Jejich cesta sice ještě neskončila, ale cíl — pozemský ráj pod spravedlivou vládou Božího Království — již mají na dohled. (Hebr. 11:16) Na této cestě je vede mocný svatý duch a Boží Slovo. Společně se svými bratry a sestrami na celém světě postupují kupředu a jsou rozhodnuti svého cíle dosáhnout.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 77]

„Této noci jste slyšeli poselství o Království. Upřímně doufám, že mu budete věnovat pozornost.“

[Praporek na straně 98]

„Děti často oznamovaly náš příchod do vesnice voláním: ‚Přichází Armagedon!‘“

[Praporek na straně 108]

„Autobus do Vava’u přijede vždycky včas, ale nikdo neví, kdy to bude“

[Rámeček a obrázek na straně 69 a 70]

Náboženství — V minulosti a dnes

Starověká samojská náboženství byla směsicí polyteismu, animismu, spiritismu a uctívání předků. Samojci však neměli žádné chrámy, modly ani organizované kněžstvo. Náboženství ovlivňovalo každou stránku jejich života. Přesto když k nim v roce 1830 přijeli misionáři z Londýnské misijní společnosti, Samojci byli ochotní své náboženství změnit. Co je k tomu vedlo?

Podle jedné dávné samojské legendy měla být vláda starých bohů ukončena příchodem nového mocného náboženství. Náčelníci (matai) věřili, že právě misionáři jsou představiteli tohoto nového náboženství. Král Malietoa se proto rozhodl uctívat křesťanského Boha Jehovu a nařídil to i svým poddaným.

Misionáři Londýnské misijní společnosti a také misionáři katolické, metodistické a mormonské církve získali na ostrovech množství stoupenců. Dnes patří k nějaké církvi prakticky každý místní obyvatel. Obě samojské vlády mají náboženské motto. Na Samoi zní „Základem Samoy je Bůh“ a na Americké Samoi „Samoo, ať je Bůh na prvním místě“. V televizi převládají náboženské pořady.

Náboženství má nejsilnější vliv na venkově. Místní náčelníci často rozhodují o tom, jakého vyznání budou obyvatelé vesnice. Na některé vesničany je dokonce vyvíjen nátlak, aby na podporu svých pastorů a na různé církevní projekty věnovali až 30 procent svého příjmu, což je břemeno, se kterým je nespokojeno stále více lidí. Někde se i soutěží v tom, kdo je nejštědřejší. Církev potom veřejně oznamuje jména vítězů.

V mnoha vesnicích se každý den na 10 až 15 minut zastaví život, když je vyhlášena doba modlitby. Samojsky se jí říká sa. U cesty stojí v pravidelných rozestupech mladí muži s holemi, kteří dodržování tohoto zvyku prosazují. Ti, kdo ho poruší, riskují, že budou napomenuti, potrestáni pokutou ve výši až sto dolarů nebo budou muset poskytnout jídlo vesnické radě starších či celé vesnici. V extrémních případech mohou být provinilci zbiti nebo vypovězeni z vesnice.

Krajský dozorce John Rhodes a jeho manželka Helen jednou cestovali do vesnice Salimu na ostrově Savai’i. Když k ní celí utrmácení konečně dorazili, právě začala sa. Strážci je proto požádali, aby počkali na kraji vesnice. Rhodesovi poslechli a až sa skončila, šli se ubytovat.

Když se hlavní náčelník doslechl, že John a Helen přišli ke své hostitelce se zpožděním, omluvil se jí. Řekl, že svědkové jsou váženými hosty, a přikázal strážcům, aby Rhodesovým dovolili vstoupit do vesnice i v době, kdy probíhá sa. Proč na ně bral takový ohled? Jeho syn Sio totiž se svědky studoval Bibli a dělal pěkné duchovní pokroky. Dnes je Sio Taua členem zemského výboru na Samoi.

[Obrázek]

John a Helen Rhodesovi

[Rámeček na straně 72]

Stručný přehled o Samoi, Americké Samoi a souostroví Tokelau

Země

Samou tvoří dva hlavní ostrovy Upolu a Savai’i, které jsou od sebe odděleny 18 kilometrů širokým průlivem, a několik menších obydlených ostrůvků. Asi 100 kilometrů jihovýchodně od Samoy leží Americká Samoa. K ní patří hlavní ostrov Tutuila, ostrovy Manu’a, ostrov Swains, ostrov Aunu’u a neobydlený atol Rose. Přibližně 480 kilometrů severně od Samoy se nachází souostroví Tokelau, které se skládá ze tří nízko položených korálových atolů.

Lidé

Na Samoi žije více než 214 000 obyvatel, na Americké Samoi asi 57 000 a na Tokelau přibližně 1 400. Přes 90 procent obyvatel tvoří Polynésané a zbytek pak Asijci, Evropané a míšenci Polynésanů.

Jazyk

Hlavním jazykem je samojština, ale většina lidí mluví i anglicky. Na Tokelau se používá tokelauština, což je jazyk podobný samojštině.

Hospodářství

Zdrojem příjmů je především zemědělství, turistický ruch, lov tuňáků a zpracování ryb.

Jídlo

Důležitou součástí jídelníčku jsou zelené banány, chlebovníky smíchané s kokosovým mlékem a taro bohaté na škrob. Ostrované jedí také vepřové maso, kuřata a ryby. Navíc tu roste nepřeberné množství tropického ovoce, například papája, ananas a mango.

Podnebí

Jelikož ostrovy leží blízko rovníku, po většinu roku je tu horko a vlhko. Ve městě Pago Pago na ostrově Tutuila na Americké Samoi ročně spadne asi pět metrů dešťových srážek.

[Rámeček na straně 75]

„Moc dobrá kniha“

Bratr Harold Gill přivezl na Americkou Samou 3 500 výtisků brožury Kde jsou mrtví?, která byla přeložena do samojštiny. Harold nejprve musel brožuru ukázat guvernérovi. Ten mu doporučil, aby ji dal k posouzení představitelům všech náboženství na Americké Samoi. Duchovní pak měli informovat generálního prokurátora, zda je brožura vhodná k tomu, aby se dostala do rukou veřejnosti. Jak náboženští představitelé reagovali?

Zástupce Londýnské misijní společnosti byl přátelský a proti brožuře nic nenamítal. Adventistům sedmého dne bylo jedno, co Harold dělá, pokud neodvádí ovečky z jejich stáda. Vojenský kaplan sloužící u námořnictva měl sice sarkastické poznámky, ale nechoval se nepřátelsky. K setkání s katolickým knězem vůbec nedošlo. Zabránila tomu totiž kuriózní příhoda. Už při své návštěvě u guvernéra dal Harold jednu brožuru samojskému policistovi, který tam měl službu. Za několik dní se ho Harold zeptal, jak se mu brožura líbila.

Policista lámanou angličtinou odpověděl: „Šéf [generální prokurátor] říkat: ‚Ty jít za tvůj [katolický] kněz a zeptat, jestli ta kniha dobrá.‘ Já sednout pod strom a číst. Já pak říkat sobě: Ta kniha moc dobrá. Když já ale zeptat kněz, on bude říkat ‚Kniha ne dobrá.‘ A tak já jít za šéf a říkat: ‚Kněz říkat: „Moc dobrá kniha.“‘“

Generální prokurátor později pozval Harolda do své kanceláře. Zatímco listoval v brožuře, Harold mu vysvětloval, o čem se v ní píše. Prokurátor pak zvedl telefon a dal souhlas k tomu, aby brožura byla rozšiřována mezi lidi. Díky tomu se k obyvatelům Americké Samoy dostaly téměř všechny výtisky.

[Rámeček na straně 76]

Tradiční samojská kultura

George Pratt z Londýnské misijní společnosti v roce 1847 o Samojcích napsal, že „nikdo v Polynésii, a možná ani na celém světě, nedbá na etiketu tak jako oni“. Tradiční samojská kultura nazývaná faa Samoa (samojská cesta) se vyznačuje velmi propracovaným souborem pravidel společenského chování, který se dotýká každé oblasti života Samojců.

Kniha Samoan Islands uvádí, že hlavním rysem samojské kultury je „mimořádná úcta k těm, kdo jsou v nějakém ohledu významnější“. To se projevuje nejen uctivým chováním a způsobem řeči, ale také oddaností rodině a vesnici. Většina Samojců považuje za nemyslitelné, že by se vzdali zvyků a náboženství svých předků.

Dodržování samojských tradic střeží rodinní náčelníci (matai). Řídí každodenní záležitosti jedné nebo několika spřízněných rodin a zastupují je ve vesnické radě starších. Vyžadují bezpodmínečnou poslušnost. Svou autoritu prosazují pokutami, bitím, a dokonce vypovězením z vesnice. Například jistý vesnický matai uložil jednomu duchovnímu pokutu za to, že navedl chlapce, aby po svědcích Jehovových házeli kameny.

Rodinných náčelníků může být ve vesnici 10 až 50. Většinou bývají voleni příbuznými (aiga), ale někteří toto postavení automaticky zdědí. Úřady náčelníků jsou uspořádány podle přísné hierarchie. Každá vesnice má hlavního náčelníka (alii), který předsedá vesnické radě. Náčelník-mluvčí (tulafale) má na starosti různé slavnosti a obřady. Ne každý matai však zastává politický nebo náboženský úřad. Někteří se věnují pouze záležitostem své rodiny. Jsou například správci půdy, kterou rodina vlastní, a mají právo rozhodovat, co se s ní bude dělat.

[Rámeček a obrázek na straně 79]

„Jehovův muž“

SAUVAO TOETU

ROK NAROZENÍ 1902

ROK KŘTU 1954

Z JEHO ŽIVOTA Byl prvním, kdo ve Faleasiu přijal pravdu. Na jeho pozemku byl později postaven sál Království. Vypráví jeho syn Tafiga Sauvao

ROKU 1952 navštívil naši rodinu ve Faleasiu jeden z otcových bratranců, který žil v Apii. Byl v kontaktu se svědky Jehovovými a chtěl si s mým otcem popovídat o Bibli. Několik našich příbuzných z vesnice se rozhodlo, že si jejich rozhovor poslechnou. Všichni společně debatovali od sobotního rána až do pondělního odpoledne a udělali si jen hodinovou přestávku na to, aby se trochu prospali. V podobném duchu proběhly i následující čtyři víkendy. Nakonec otec prohlásil: „Dostal jsem uspokojivé odpovědi na všechny otázky, které mě zajímaly. Našel jsem pravdu.“ Pokřtít se dala celá naše rodina a také otcův švagr Finau Feomaia a jeho rodina.

Otec se okamžitě pustil do vydávání svědectví. To šokovalo naše příbuzné, protože ho znali jako horlivého adventistu. Posměšně mu začali říkat Jehovův muž. On to ale považoval za velkou poctu. I když byl malé postavy, byl odvážný, inteligentní a uměl přesvědčivě mluvit. Díky tomu dokázal svou nově nalezenou víru obratně hájit. Časem se naše malá skupinka rozrostla a stal se z ní druhý sbor na Samoi.

[Rámeček a obrázek na straně 83]

Věrný navzdory špatnému zdraví

FAGALIMA TUATAGALOA

ROK NAROZENÍ 1903

ROK KŘTU 1953

Z JEHO ŽIVOTA Mohl se stát významným náčelníkem, ale místo toho začal sloužit jako pravidelný průkopník.

FAGALIMA se později stal zvláštním průkopníkem a mnoho let kázal po celé Samoi. Ve službě vytrval navzdory tomu, že měl slabý zrak a zdeformované chodidlo. Když s ním jeden krajský dozorce sloužil dům od domu, všiml si, že Fagalima čte z Bible bez brýlí. Zeptal se ho tedy, jestli se mu zrak zlepšil. Fagalima odpověděl, že brýle ztratil a verše citoval zpaměti.

Jednou se Fagalima rozhodl, že se zúčastní oblastního sjezdu na Fidži. Vydal se proto na opačný konec ostrova Upolu a tam čtyři týdny sám sbíral kokosové ořechy. I přes své postižení dokázal najednou unést až 15 ořechů. Nosil je na místo vzdálené tři kilometry, kde je rozlouskl. Tak se dostal k dužině, kterou potom sušil. Nasušenou dužinu neboli kopru pak prodal a šel do Apie, kde si chtěl koupit jízdenku na Fidži. Zjistil však, že cena jízdného stoupla, takže neměl dost peněz. Fagalima přesto nepropadl sebelítosti ani nikoho nepožádal o pomoc. Jednoduše se vrátil, aby nasušil více kopry a získal tak peníze, které mu chyběly. To všechno udělal i přesto, že sjezd se měl konat ve dvou jazycích, kterým nerozuměl. O to větší radost měl, když po příjezdu na Fidži zjistil, že většina proslovů bude v jeho vlastním jazyce.

[Rámeček a obrázek na straně 87]

‚Měl jsem radost z každého dne‘

RONALD SELLARS

ROK NAROZENÍ 1922

ROK KŘTU 1940

Z JEHO ŽIVOTA S manželkou Olive (Dolly) od roku 1953 sloužili jako zvláštní průkopníci na Samoi. V roce 1961 Ron absolvoval školu Gilead. Dnes žije na Americké Samoi a stále je zvláštním průkopníkem.

KDYŽ nám samojská vláda odmítla prodloužit víza, přestěhovali jsme se s Dolly na Americkou Samou. Loď nás vysadila v přístavišti města Pago Pago ve tři hodiny ráno. Na Americké Samoi jsme byli jedinými zvěstovateli a u sebe jsme měli pouhých 12 dolarů. Později toho rána nás laskavě ubytoval otec jednoho bývalého zájemce. Bydlel v malém domku o jedné místnosti, a tak jsme spávali v rohu, který byl oddělený závěsem. I když jsme si přáli najít co nejdříve vlastní bydlení, naše první kroky vedly do kazatelské služby. Začali jsme vydávat svědectví hned ve vedlejším domě.

O pár týdnů později jsme si ve Fagatogu nad obchodem se smíšeným zbožím pronajali velký byt. Měli jsme z něj sice krásný výhled na přístav ve městě Pago Pago, ale byt byl úplně prázdný. Vzpomněli jsme si na slova bratra Knorra, který nám řekl: „Pokud se odstěhujete na ostrovy v Pacifiku, možná budete mít málo pohodlí. Možná si dokonce budete muset ustlat na papírových krabicích od literatury.“ A přesně to jsme udělali. Teprve za několik měsíců jsme měli peníze na to, abychom si pořídili postel, stůl a křesla. I tak jsme byli rádi, že máme alespoň nějaký domov.

Přestože moje drahá manželka v roce 1985 zemřela, skoro denně chodím do služby. Když se ohlédnu za těmi více než 50 lety průkopnické a misionářské služby, mohu upřímně říci, že jsem měl radost z každého dne.

[Rámeček a obrázek na straně 88]

„Vštípili mi lásku k Jehovovi“

WALLACE PEDRO

ROK NAROZENÍ 1935

ROK KŘTU 1955

Z JEHO ŽIVOTA Byl prvním, kdo se dal na Americké Samoi pokřtít. S manželkou Caroline se nejprve věnovali průkopnické službě a pak měli děti. Nyní slouží v Seattlu v americkém státě Washington.

KDYŽ jsem začal chodit do kazatelské služby, rodiče mě vyhodili z domu. Zůstalo mi jen to, co jsem měl na sobě. Tu noc jsem musel přespat na pláži. Modlil jsem se k Jehovovi, aby mi dal odvahu dál mu sloužit, ať už se stane cokoli.

Příští den jsem byl ve školní knihovně. Najednou dovnitř vstoupil bratr Paul Evans. Vytušil, že se mnou není něco v pořádku, a tak mi navrhl: „Co kdybychom šli do misionářského domova a popovídali si?“ Misionáři mi laskavě nabídli, abych bydlel u nich. Později v tom roce jsem se dal pokřtít.

Po dokončení střední školy jsem se stal průkopníkem a dál spolupracoval s misionáři. Za nějakou dobu jsem se oženil s horlivou průkopnicí Caroline Hinscheovou z Kanady, která sloužila na Fidži. Po svatbě jsme začali se zvláštní průkopnickou službou na Americké Samoi.

Postoj mých rodičů se postupem času měnil. Otec před svou smrtí studoval Bibli a maminka byla ve svých 72 letech pokřtěna. Jsem velmi vděčný za vynikající příklad, který mi první misionáři dali. Vštípili mi lásku k Jehovovi, a ta mi zůstala až dodnes.

[Rámeček a obrázky na straně 91 a 92]

Vytrvalost přináší ovoce

PAUL EVANS

ROK NAROZENÍ 1917

ROK KŘTU 1948

Z JEHO ŽIVOTA S manželkou Frances sloužili jako misionáři na Samoi a Americké Samoi více než 40 let.

V ROCE 1957 jsme s manželkou začali sloužit v krajské službě. Dostat se na Samou však nebylo vůbec jednoduché, protože vláda chtěla zabránit tomu, aby místní svědkové dostávali pomoc zvenčí. Turisté i lidé, kteří jeli k někomu na návštěvu, dokonce museli podepsat prohlášení, že během svého pobytu nebudou nikoho obracet na víru. Když jsem jako krajský dozorce Samou navštívil poprvé, imigračního úředníka jsem se zeptal, co se vlastně myslí slovy „obracet na víru“. Zjevně nevěděl, co odpovědět, a tak jsem pokračoval:

„Dejme tomu, že jste katolík, přijel jste do cizí země a jdete se tam podívat do kostela. Kdyby vás požádali, abyste vstal a přednesl nějaké kázání, mohl byste to udělat?“

„Mohl,“ odpověděl úředník.

„Určitě víte, že svědkové Jehovovi navštěvují lidi a předávají jim biblické poselství,“ pokračoval jsem. „Když mě tedy přátelé požádají, abych je při této činnosti doprovázel, je to dovoleno?“

„Pravděpodobně by to bylo v pořádku,“ řekl.

„Ale co když mi majitel domu položí nějakou otázku?“ vyptával jsem se dál. „Můžu mu odpovědět?“

„Nevidím v tom žádný problém,“ opáčil.

„Výborně. Teď už v tom mám jasno,“ uzavřel jsem náš rozhovor.

Když jsme po příjemné spolupráci ze Samoy odjížděli, zeptal jsem se téhož úředníka, jestli v souvislosti s naší návštěvou slyšel nějaké stížnosti.

„Ne, neslyšel,“ odpověděl. „Všechno je v pořádku.“

„A poradil byste nám, jak můžeme dostat povolení ke vstupu do země, až přijedeme příště?“ dotázal jsem se.

„Nedávejte si žádost na imigrační úřad,“ řekl. „Jen mi napište dopis a já už se postarám o to, abyste povolení dostali.“

A přesně to jsme při několika dalších návštěvách udělali.

Avšak úředníci, kteří nastoupili po tomto nezaujatém muži, už k nám nebyli tak vstřícní a vstup na Samou zamítali i dalším krajským dozorcům. Tak tomu bylo až do roku 1974, kdy vláda udělila Frances a mně status misionářů. Naše trpělivost a vytrvalost nakonec přinesla své ovoce.

[Obrázek]

Frances a Paul Evansovi

[Rámeček na straně 97]

Jazyk řečníků

Samojština zní měkce a melodicky. Fred Wegener však říká: „Mnoho slov působí jako změť samohlásek, a proto misionáři potřebují hodně praxe (faata‘ita‘iga) a povzbuzení (faalaeiauina), aby se samojsky naučili.“

Květnatá řeč protkaná příslovími je důležitou součástí samojské kultury. Náčelníci (matai i tulafale) rádi při formálních příležitostech citují z Bible a používají složitý způsob vyjadřování. Tradiční samojská zdvořilost se projevuje zvláště v tom, jak obyvatelé ostrovů v určitých situacích úzkostlivě používají formální, obřadní jazyk. Tento propracovaný „náčelnický“ jazyk (tautala lelei) se používá tehdy, když člověk mluví o Bohu, o náčelnících, o lidech v odpovědném postavení, o návštěvnících z ciziny nebo když mluví přímo k nim. Naproti tomu při každodenních rozhovorech nebo v případě, že mluví o sobě, používají Samojci hovorový jazyk (tautala leaga), který je méně formální.

Když se mluví o úředních a obřadních věcech nebo o Bibli, je žádoucí, aby se posluchač neurazil. Důstojný „náčelnický“ jazyk je proto charakteristický uctivým způsobem oslovování. Geoffrey Jackson, který sloužil na Samoi jako misionář a dnes je členem vedoucího sboru, vysvětluje: „Zdvořilost a úcta prostupují celým jazykem. V kazatelské službě je proto důležité oslovovat Samojce tak, jako byste mluvili s členem královské rodiny, ale současně používat hovorový jazyk, když mluvíte o sobě.“

[Rámeček a obrázek na straně 99]

„Odjížděli jsme se slzami v očích“

ROBERT BOIES

ROK NAROZENÍ 1942

ROK KŘTU 1969

Z JEHO ŽIVOTA S manželkou Elizabeth (Betty) sloužili jako misionáři na souostroví Samoa v letech 1978 až 1986.

BRZY po příjezdu na Americkou Samou jsme zjistili, že místní lidé si váží našeho úsilí učit se samojsky a přehlíží mnoho chyb, které děláme. Jednou jsem chtěl ve službě vysvětlit, jak Satan ovlivňuje tento svět, a tak jsem použil Zjevení 12:9. Jenže slova ďábel (tiapolo) a citron (tipolo) zní v samojštině velmi podobně. Výrazy jsem popletl a řekl jsem, že „citron“ byl svržen z nebe a zavádí na scestí celou obydlenou zemi. Pak jsem dodal, že Jehova „citron“ brzy rozdrtí a ukončí jeho existenci. Majitel domu a misionář, který byl ve službě se mnou, se tomu samozřejmě smáli.

Jindy jsem zase ve službě dům od domu jedné ženě odříkal naučený úvod. Později jsem se dozvěděl, že nerozuměla ničemu kromě stručné zmínky o Zjevení 21:4. Přesto měla pocit, že moje poselství je důležité, a proto si doma verš hned přečetla ve své Bibli. Tento text na ni tak zapůsobil, že později přijala biblické studium a ona i její děti se staly svědky Jehovovými.

Nakonec jsme se s manželkou samojsky naučili a měli jsme mnoho pěkných zkušeností. Když jsme se kvůli zdravotním problémům museli vrátit do Spojených států, odjížděli jsme se slzami v očích.

[Rámeček a obrázek na straně 101 a 102]

„Přišlo celé město“

Jedním z největších pohřbů, jaký se kdy v Apii konal, byl v 50. letech pohřeb Freda Williamse, kterému se říkalo Kapitán. Byl to houževnatý námořník ve výslužbě, jehož manželka byla svědkem Jehovovým. Plavil se po všech mořích světa a v oblasti jižního Pacifiku ho skoro každý znal. K jeho hrdinským činům patřilo například to, že zachránil posádku své lodi po ztroskotání na osamělém korálovém útesu. V otevřeném záchranném člunu a téměř bez zásob potravin dokázal všechny dostat do bezpečí, i když museli urazit vzdálenost přes tisíc kilometrů.

Kapitán byl přesvědčen, že náboženství je plné pokrytectví. Přesto začal studovat Bibli s Billem Mossem. Přestal pít a hrát karty a stal se horlivým svědkem. V době, kdy se dal pokřtít, už téměř neviděl a více méně byl upoutaný na lůžko. I tak až do smrti mluvil o své nové víře s mnoha lidmi, kteří ho chodili navštěvovat, včetně řady náboženských představitelů.

Ve své závěti Kapitán uvedl, že si přeje, aby se o smuteční obřad postarali svědkové Jehovovi a aby byl pohřben do moře. Girlie Mossová napsala: „Zdálo se, že na pohřeb přišlo celé město. Zpráva o Kapitánově smrti se vysílala v rádiu a obchodníci v Apii na znamení smutku spustili vlajky na půl žerdi.“ Kromě všech místních svědků Jehovových se obřadu zúčastnili i právníci, učitelé, významní náboženští vůdci a mnoho obchodníků.

Všichni pozorně naslouchali, když Bill Moss pomocí biblických textů vysvětloval, že Kapitán má naději na vzkříšení k životu na rajské zemi. Girlie uvedla: „Ten den jsem si Kapitána vážila víc než kdykoli dřív. Vlastně zařídil, aby na jeho pohřbu bylo vydáno svědectví mnoha lidem, které je jinak těžké zastihnout doma nebo kteří nám ve službě dveře ode dveří nenaslouchají. Připomněl mi Abela, který ‚ačkoli zemřel, přece mluví‘.“ (Hebr. 11:4) „Prostřednictvím svého pohřbu Kapitán vydal velké svědectví.“

Po smutečním proslovu, který se konal v Kapitánově domě, přejel konvoj více než 50 aut do přístavu. Girlie vzpomíná: „V přístavu bylo tolik lidí, že nám průchod k lodi musela zajistit policie. S Kapitánovou rodinou, jedním váženým diplomatem a významnými občany města jsme nastoupili na jachtu Aolele (Letící mrak) a vypluli jsme na moře.“ Jméno lodi odpovídalo tomu, jaká byla plavba. Jachta se ve vlnách zmítala jako korková zátka, takže Bill se musel pevně držet stěžně. Jeho oblečení i stránky Bible se divoce třepotaly ve větru. Nakonec Bill přečetl slib, že ‚moře vydá mrtvé, kteří jsou v něm‘, a pomodlil se. (Zjev. 20:13) Kapitánovo zatížené tělo omotané látkou potom pohltily rozbouřené vody jeho milovaného Tichého oceánu. O Kapitánově pohřbu se mluvilo ještě dlouho, a díky tomu měli zvěstovatelé mnoho příležitostí vydat svědectví.

[Obrázek]

„Kapitán“ Fred Williams předtím, než se dal pokřtít

[Rámeček a obrázek na straně 109 a 110]

‚Mohli jsme se vrátit‘

FRED WEGENER

ROK NAROZENÍ 1933

ROK KŘTU 1952

Z JEHO ŽIVOTA S manželkou Shirley slouží v betelu na Samoi a je členem zemského výboru.

V ROCE 1956 jsme se krátce po svatbě přestěhovali z Austrálie na Americkou Samou, abychom tam sloužili jako zvláštní průkopníci. Naším prvním působištěm byla malá vesnička Lauli’i, která leží na východní straně vjezdu do přístavu města Pago Pago. Začali jsme bydlet ve zchátralém domku bez dveří, oken, stropu a tekoucí vody. Jakmile jsme dali náš nový příbytek do pořádku, naše rodina se rozrostla. Nastěhoval se k nám totiž mladý Wallace Pedro, kterého rodiče kvůli pravdě vyhnali z domova. A tak žil Wallace u nás a společně jsme se věnovali průkopnické službě.

O dva roky později nás bratři pozvali do Gileadu a pak nás poslali na Tahiti. Tam jsme ale dlouho nezůstali, protože vláda zamítla naši žádost, abychom na ostrově mohli působit jako misionáři. Prostřednictvím dopisu nám „laskavě“ dala na vědomí, že musíme odletět hned příštím letadlem. Po návratu na Americkou Samou jsme se nastěhovali do misionářského domova ve Fagatogu u města Pago Pago a začali jsme sloužit společně s Paulem a Frances Evansovými a Ronem a Dolly Sellarsovými. Na starém cyklostylu, který stál na jídelním stole, jsem tiskl samojskou Strážnou věž a Naši službu Království. V roce 1962 jsme dostali pozvání do krajské služby. Náš první kraj tvořila převážná část jižního Pacifiku, tedy i Americká Samoa, Cookovy ostrovy, Fidži, Kiribati, Niue, Samoa, Tonga, Tuvalu a Vanuatu.

Po osmi letech se nám narodil syn Darryl, a tak jsme se usadili na Americké Samoi. Já jsem sloužil jako zvláštní průkopník a Shirley trávila většinu času tím, že překládala biblickou literaturu do samojštiny.

Jelikož jsem chtěl pro rodinu vydělat nějaké peníze, vydal jsem se společně s jedním bratrem na moře sbírat ušně. Přívěsný motor na jeho malé loďce se ale rozbil a my jsme čtyři dny strávili na volném moři. Než nás zachránili, byli jsme unášeni stovky kilometrů, přežili jsme prudkou bouři, viděli jsme, jak nás míjí 32 plavidel, a málem nás rozdrtila obrovská kontejnerová loď. Krátce nato jsme zjistili, že Shirley čeká další dítě. A tak jsme se roku 1974 s těžkým srdcem vrátili do Austrálie, kde se narodila Tamari.

V následujících letech jsme často přemýšleli o návratu do našeho milovaného misionářského působiště. Jen si představte, jakou jsme měli radost, když nám bratři v roce 1995 nabídli, abychom i s Tamari přijeli na Samou a sloužili v betelu. O rok později jsme se Shirley dostali pozvání, abychom se znovu ujali krajské služby, a to po 26 letech. Byli jsme nesmírně šťastní, že jsme se opět shledali s mnoha věrnými pamětníky, s nimiž jsme před léty sloužili na Samoi, Americké Samoi a souostroví Tonga. (3. Jana 4)

Dnes se Shirley sloužíme v betelu na Samoi, stejně jako Tamari a její manžel Hidejuki Motoi. Máme velkou radost, že jsme se mohli vrátit.

[Rámeček a obrázek na straně 113 a 114]

‚Jehova odpovídá na moje modlitby‘

FAIGAAI TUOVÁ

ROK NAROZENÍ 1932

ROK KŘTU 1964

Z JEJÍHO ŽIVOTA V letech 1965 až 1980 sloužila na ostrovech Upolu a Savai’i jako průkopnice. Nyní žije na ostrově Savai’i.

NARODILA jsem se s vážnou deformací chodidel. Prsty mám zkroucené pod paty, a proto mi chůze působí velké problémy.

Když jsem se poprvé setkala s pravdou, hluboce to na mě zapůsobilo. Chtěla jsem navštěvovat sborová shromáždění, ale cesta do sálu byla tvrdá a kamenitá. Zdálo se mi nemožné, že bych po ní dokázala jít. Po nějakém čase jsem se naučila vyrábět si vlastní boty z gumových sandálů. Díky nim se mi chodilo pohodlněji.

Krátce po křtu jsem se stala průkopnicí. Po devíti letech průkopnické služby na Upolu jsem se se svou sestrou a jejím manželem odstěhovala na Savai’i, kde bylo zapotřebí zvěstovatelů Království. Zde jsem sloužila jako zvláštní průkopnice se svou neteří Kumi Falema’aovou.

S Kumi jsme každý týden cestovaly autobusem z vesnice Faga do vesničky Lata, která leží na západním pobřeží ostrova Savai’i. Nejprve jsme studovaly Bibli s jednou ženou v Latě a pak jsme šly pěšky osm kilometrů do vesnice Taga, abychom tam studovaly s další ženou. U ní a její rodiny jsme přenocovaly a potom jsme se ranním autobusem vrátily do Fagy. Takto jsme to dělaly asi dva roky. Jsem ráda, že obě ženy i s rodinami se později staly svědky.

Když se moji příbuzní z ostrova Savai’i odstěhovali, sama jsem se starala o malou skupinu sester a zájemkyň ve vesnici Faga. Každý týden jsem vedla studium Strážné věže a sborové studium knihy. Také jsem sestrám pomáhala ve službě dům od domu. Jednou za měsíc k nám přijel bratr z Apie, aby vedl nedělní shromáždění. Vesnický náčelník nám zakázal na programech zpívat, a tak jsme slova písní nahlas četly. Po pěti letech se k nám z Nového Zélandu přistěhovali misionáři Leva a Tenisia Faai’uovi, aby naší skupince pomohli. Později na ostrov přijeli další svědkové. Dnes jsou zde dva krásné sbory, jeden ve vesnici Faga a druhý ve vesnici Taga.

Přestože jsem se nikdy neprovdala, mám ráda děti a snažím se jim přiblížit. Některé z nich u mě dokonce nějakou dobu bydlely. Když vidím, jak moje duchovní „děti“ dělají pokroky a staví se na stranu Jehovy, cítím velkou radost.

Kvůli pokročilému věku už sice nemohu sloužit dům od domu, ale vedu doma biblická studia a vydávám svědectví lidem, s nimiž se setkám v místní nemocnici. Přesto mě má omezení nějakou dobu skličovala, a tak jsem se modlila k Jehovovi, aby mi pomohl dělat více. Pak mě misionáři z našeho sboru naučili, jak vydávat svědectví po telefonu. Když se ohlížím za svým životem, vidím, že Jehova opravdu odpovídá na moje modlitby.

[Rámeček a nákres na straně 118]

Včera, dnes a zítra

Obyvatelé států Samoa a Tonga mají na hodinkách stejný čas, ale tonžský kalendář je o jeden den napřed. Jak je to možné? Samoa a Tonga leží na opačných stranách mezinárodní datové hranice — Tonga je na západ a Samoa na východ. I když je tedy mezi nimi jen malá vzdálenost, Tonga je jednou z prvních zemí na světě, kde se slaví Památná slavnost, zatímco Samoa je jednou z posledních.

[Nákres]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

\​

\​

\​

\​

\ SAMOA

| 19.00 hod.

| středa

|

|

|

|

|

TONGA |

19.00 hod. | TICHÝ OCEÁN

čtvrtek |

|

|

mezinárodní | datová hranice

|

| NIUE

|

|

|

|

|

|

|

|

[Rámeček a obrázky na straně 123 a 124]

Překlad Bible, který vyvyšuje Boží jméno

V roce 1884 přeložili misionáři křesťanstva Bibli do samojštiny a v celých Hebrejských písmech použili jméno Jehova. V Křesťanských řeckých písmech se Boží jméno objevilo čtyřikrát ve zkrácené formě ve slově Aleluia, což znamená „chvalte Jah“. (Zjev. 19:1–6) Z revidovaného vydání tohoto překladu, které vyšlo v roce 1969, však bylo jméno Jehova odstraněno. Zůstalo pouze v jednom verši, který překladatelé zjevně přehlédli. (2. Mojž. 33:14) Církevní autority odstranily Boží jméno také ze zpěvníků a od používání tohoto jména věřící odrazovaly.

Lidé, kteří si Bible váží, měli velkou radost, když v listopadu 2007 dostali Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa v samojštině. Tento přesný, snadno srozumitelný překlad vrací Boží jméno do inspirovaného textu. Jeho vydání oznámil na zvláštním sjezdu v Apii Geoffrey Jackson, který na Samoi dříve sloužil jako misionář a nyní je členem vedoucího sboru.

O novém překladu informovala televize, což vzbudilo velký ohlas veřejnosti. Někteří lidé telefonovali do samojského betelu, protože si přáli tento překlad získat. Jistý vysoký vládní úředník chtěl deset Biblí pro své zaměstnance. A jeden ředitel školy požádal o pět výtisků, které by na konci školního roku mohl použít jako odměnu pro nejlepší studenty.

Mnoho lidí s uznáním říká, že nový překlad byl vytvořen pečlivě a umožňuje do hloubky porozumět významu původního textu. Díky Překladu nového světa si Samojci také mohou znovu uvědomit, jak důležité je používat Boží jméno. Například Finau Finau, který slouží jako zvláštní průkopník ve vesnici Vailele na ostrově Upolu, mluvil o Božím jménu s jednou ženou.

Přečetl jí část vzorové modlitby z Matouše 6:9 a zeptal se: „Čí jméno by podle vás mělo být posvěceno?“

„Pánovo,“ odpověděla žena.

Finau pokračoval: „Ale v 1. Korinťanům 8:5 je napsáno, že existuje mnoho ‚bohů‘ a mnoho ‚pánů‘. Jak je tedy možné, aby Boží jméno bylo Pán, když je tolik falešných bohů se stejným jménem?“

Potom jí v Bibli ukázal jméno Jehova a vysvětlil, že křesťanstvo toto jméno ze svých překladů Bible odstranilo. Pak dodal: „Představte si, že by nějaký člověk chtěl vaší rodině vzít nebo změnit náčelnické jméno. Jak byste se cítili?“

„Rozzuřilo by nás to,“ řekla žena.

„No, a podobné pocity chová Jehova vůči těm, kdo se snaží z Bible odstranit jeho jméno,“ odpověděl Finau.

[Obrázek]

„Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa“ v samojštině

[Rámeček a obrázky na straně 126 a 127]

‚Jehova mi stonásobně požehnal‘

LUMEPA YOUNGOVÁ

ROK NAROZENÍ 1950

ROK KŘTU 1989

Z JEJÍHO ŽIVOTA Je dcerou bývalého premiéra a slouží jako pravidelná průkopnice v Apii.

VYRŮSTALA jsem na ostrově Savai’i v rodině úspěšného obchodníka a politika. Otec vlastnil obrovskou kakaovou plantáž a zaměstnával asi 200 lidí, takže o něm noviny psaly jako o kakaovém magnátovi. Několik let byl také premiérem Samoy.

Měla jsem 10 sourozenců. Otec se o náboženství nijak zvlášť nezajímal, ale maminka nám vštěpovala zásady z Bible. Když zemřela, hrozně se mi po ní stýskalo. Pak mi vydala svědectví misionářka Judy Pritchardová a mluvila se mnou o naději na vzkříšení. Byla jsem nadšená představou, že maminku opět uvidím.

Chrlila jsem na Judy jednu otázku za druhou a ona mi na každou z nich odpověděla z Bible. Brzy jsem s ní začala studovat a o něco později jsem chodila i na shromáždění.

Můj manžel Steve, který byl významným diákonem v naší vesnici, mi ve studiu nejprve bránil. Vzal mě na návštěvu k několika duchovním, kteří se mě snažili přesvědčit, abych na shromáždění svědků Jehovových chodit přestala. Ale já jsem je neposlechla. Pak mě Steve vzal k mému otci. Ten mi jen doporučil, abych studovala jinde než doma. Sourozenci se mi však kvůli mému novému náboženství vysmívali. Ani to mě ale od studia Bible neodradilo.

Když jsem se stala zvěstovatelkou, první dům, který jsem ve službě navštívila, patřil jednomu z členů otcova vládního kabinetu. Tento muž často chodil na politické schůze do otcova domu a dobře mě znal. Byla jsem tak nervózní, že jsem se schovala za svoji spolupracovnici. Když mě lidé viděli kázat, byli v šoku a ptali se: „Co na to říká tvůj otec?“ Můj otec byl ale rozumný a moji novou víru bránil. Navíc rád četl časopisy Strážná věž a Probuďte se!

Nakonec jsem svůj strach z lidí překonala a stala jsem se pravidelnou průkopnicí. Ráda vedu biblická studia a mám seznam asi 50 zájemců, se kterými mohu začít studovat, hned jak se mi uvolní místo v mém rozvrhu. Největší radost mi však přinášelo to, že jsem mohla učit pravdě své čtyři děti. Dcera Fotuosamoa s manželem Andrewem a syn Stephen s manželkou Anou nyní slouží v samojském betelu. K pravdě jsem pomohla také své sestře Maně. Dokonce i Steve začal studovat Bibli a navštěvovat shromáždění. Jehova mi skutečně stonásobně požehnal.

[Obrázky]

Vlevo: Fotuosamoa a Andrew Coeovi; vpravo: Ana a Stephen Youngovi

[Rámeček a obrázek na straně 129 a 130]

Jehova, nebo profesionální golf?

LUSI LAFAITELE

ROK NAROZENÍ 1938

ROK KŘTU 1960

Z JEHO ŽIVOTA Místo aby usiloval o kariéru profesionálního hráče golfu, rozhodl se vstoupit do průkopnické služby.

KDYŽ mi bylo 18 let, zjistil jsem, že naproti přes ulici žije rodina, která patří ke svědkům Jehovovým. Ze zvědavosti jsem navštívil otce té rodiny, Siemua Taaseho, abych se ho zeptal, proč používají Boží jméno Jehova. Choval se ke mně laskavě a také argumentoval z Písma, což na mě velmi zapůsobilo. A tak jsem s ním začal studovat a navštěvovat shromáždění. Když se to můj otec dozvěděl, pokoušel se mě zastrašit. Snažně jsem ho prosil, aby mi dovolil chodit na shromáždění, ale on trval na tom, abych se se svědky Jehovovými přestal stýkat. K mému překvapení však příští den změnil názor. Teta mi později řekla: „Když jsi spal, stále jsi volal: ‚Jehovo, prosím pomoz mi!‘“ Muselo se mi něco zdát, takže jsem mluvil ze spaní. Moje volání otce obměkčilo.

Naproti přes ulici bylo také jediné golfové hřiště na Samoi. Přivydělával jsem si tím, že jsem na hřišti hledal ztracené míčky a pak jsem je prodával. Později si mě k nošení golfových holí najal král Malietoa, který byl v té době samojskou hlavou státu. Myslel si, že by ze mě byl dobrý golfista, a tak mi dal svoje staré hole. Také zařídil, aby mě sponzorovali dva místní obchodníci. Malietoa byl přesvědčen, že můj talent „proslaví Samou ve světě“. Byl jsem nadšený! Golf mě ale brzy začal odtahovat od služby Jehovovi, a kvůli tomu jsem měl výčitky svědomí.

Rozhodující chvíle přišla, když jsem na samojském Open Golf Championship porazil profesionály z jiných zemí. Král byl spokojený a pozval mě na slavnostní recepci, která se konala večer. Při té příležitosti mě chtěl představit významnému americkému golfistovi. Byl jsem z toho celý nesvůj a říkal jsem si: Teď se musíš rozhodnout. Vybereš si golf, nebo Jehovu? Místo abych se zúčastnil slavnostní recepce, šel jsem na zkoušku krajského sjezdu.

Král pochopitelně zuřil. Když po mně otec žádal vysvětlení, dlouho jsme si povídali a já jsem mu pomocí Bible vysvětloval, proč je pro mě služba Jehovovi tak důležitá. Najednou se otec rozplakal a řekl: „Když ti bylo pět, vážně jsi onemocněl a lékaři nám řekli, že jsi umřel. Pokládali jsme tě do hrobu a najednou tě do tváře bodla včela. Vykřikl jsi a začal jsi brečet. Bylo to právě včas. Teď věřím, že jsi přežil proto, aby ses stal svědkem Jehovy Boha.“ Od té doby už mi otec ve službě Bohu nebránil.

Odstěhoval jsem se na Nový Zéland, kde jsem sloužil deset let jako pravidelný a pak jako zvláštní průkopník. Tam jsem se také oženil se zvláštní průkopnicí Robyn. Časem se nám narodily tři děti a později jsme se odstěhovali do Austrálie. Dalších 30 let jsem měl práci na plný úvazek, abych se mohl starat o rodinu. Mezitím jsme pomohli poznat pravdu mnoha našim příbuzným. Často jsem Jehovu v modlitbě prosil, abych se mohl k průkopnické službě vrátit. Mám radost z toho, že jsem po odchodu do důchodu v roce 2004 tohoto cíle dosáhl. Jsem šťastný, že jsem si tenkrát nevybral golf, ale službu Jehovovi.

[Rámeček a obrázek na straně 135]

Odměna za dobrou výchovu

PANAPA LUI

ROK NAROZENÍ 1967

ROK KŘTU 1985

Z JEHO ŽIVOTA S manželkou Maretou slouží na Samoi jako zvláštní průkopníci.

KDYŽ jsme šli s naším synem Sopou k zápisu do základní školy, dal jsem řediteli brožuru Svědkové Jehovovi a vzdělání. Také jsem mu vysvětlil náš postoj k činnostem, které souvisí s náboženstvím nebo nacionalismem.

Další den nám však Sopa řekl, že ředitel shromáždil děti i učitele a pak před nimi brožuru roztrhal. Potom chtěl, aby děti svědků Jehovových zazpívaly nějakou náboženskou píseň. Když to odmítly, postavil je před všechny shromážděné a vyzval je, aby zazpívaly nějakou z písní svědků Jehovových. Myslel si, že tím děti zastraší, takže udělají to, co po nich původně chtěl. Sopa ale děti vyzval: „Zazpívejme ‚Díky ti, Jehovo‘.“ A pak je ve zpěvu této písně vedl.

Na ředitele to velmi zapůsobilo a pochválil Sopu za jeho odvahu. Později on a někteří další učitelé projevili zájem o biblickou pravdu. Kdykoli nás dnes ředitel potká, ptá se na našeho syna a pozdravuje ho. Sopa dále dělal duchovní pokroky a v roce 2005 byl pokřtěn.

[Rámeček a obrázek na straně 138 a 139]

‚Cesta na shromáždění nikdy nebyla příliš dlouhá‘

VALU LOTONUUOVÁ

ROK NAROZENÍ 1949

ROK KŘTU 1995

Z JEJÍHO ŽIVOTA Cestou na shromáždění musela se svými šesti dětmi pokaždé ujít 22 kilometrů a překonat horský hřeben.

V ROCE 1993 mě ve vesnici Lefaga navštívili svědkové Jehovovi a nabídli mi biblické studium. To jsem přijala a krátce nato jsem začala se svými dětmi chodit na křesťanská shromáždění do Faleasiu, které bylo vzdálené 22 kilometrů a leželo na opačné straně ostrova.

Když jsme měli jít na shromáždění ve všední den, vyzvedla jsem děti ze školy dříve. Někteří učitelé mi kvůli tomu hrozili, že děti ze školy vyloučí. Pak jsem jim však vysvětlila, že to dělám z vážných důvodů, protože navštěvujeme křesťanská shromáždění. Každé dítě si s sebou v igelitové tašce neslo čisté oblečení, Bibli, zpěvník a studijní pomůcky. Někdy nám zastavil autobus, který jel kolem, a řidič nám nabídl, že nás sveze. Většinou jsme ale museli jít celých 22 kilometrů pěšky.

Když jsme konečně dorazili do sálu Království, místní bratři nás přivítali a dali nám něco k jídlu. Také jsme se osprchovali a vzali si na sebe čisté oblečení. Po shromáždění jsme se vydali na dlouhou cestu domů. Když jsme došli na vrchol hřebenu, který dělil ostrov na dvě části, udělali jsme si přestávku, aby si děti mohly na chvíli zdřímnout. Mezitím jsem dávala pozor, jestli kolem nepojede někdo, kdo by nás mohl vzít do naší vesnice. Většinou jsme se domů dostali až po půlnoci. Ráno jsem vstávala už v pět hodin, abych stihla první autobus do Faleasiu, kde jsem šla do služby.

Jednou mě vesničtí náčelníci vyzvali, abych přišla před jejich shromáždění, kterému předsedal hlavní náčelník. Chtěli vědět, proč cestuji až do Faleasiu, místo abych chodila do některého z kostelů v naší vesnici, zvláště do toho, který postavil můj dědeček. Nakonec mi přikázali, abych na shromáždění do Faleasiu chodit přestala. Já jsem ale nechtěla připustit, aby mi v návštěvě shromáždění cokoli bránilo. Byla jsem rozhodnutá poslouchat Boha spíše než lidi. (Sk. 5:29)

Situace se brzy vyhrotila. Jelikož jsem nepřišla na toonai (nedělní slavnost, které se účastní duchovní, diákoni a vesničtí náčelníci), musela jsem vesnické radě dát jako pokutu pět velkých prasat. To bylo velké finanční břemeno, protože jsem se o svých šest dětí starala sama. Přesto jsem jim nakonec prasata z našeho stáda dala. Časem vesničané začali můj pevný postoj respektovat a přestali mi dělat problémy.

Účastnit se shromáždění od nás po léta vyžadovalo velké úsilí. Ale vyplatilo se to. Všechny moje děti se staly horlivými svědky a jeden ze synů je služebním pomocníkem.

Já i mé děti stále chodíme na shromáždění pěšky. Dnes už ale nemusíme cestovat 22 kilometrů do Faleasiu, protože stačí dojít jen na konec ulice. V naší vesnici byl totiž v roce 2001 postaven krásný sál Království, kde se schází vzkvétající sbor. Cesta na shromáždění pro nás nikdy nebyla tak dlouhá, abychom ji nemohli ujít.

[Tabulka a graf na straně 132 a 133]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Samoa

1930

1931 Na Samou se dostává dobrá zpráva.

1940

1940 Harold Gill rozšiřuje výtisky brožury Kde jsou mrtví?, což je první publikace v samojštině.

1950

1953 V Apii vzniká první sbor.

1955 Na Americkou Samou přijíždí misionáři z Gileadu.

1955 Po celé Americké Samoi se promítá film Společnost nového světa v činnosti.

1957 Na Americké Samoi se koná první krajský sjezd.

1958 Do samojštiny se začíná překládat Strážná věž.

1959 Na Samoi probíhá první krajský sjezd.

1960

1970

1974 Na Samou přijíždí misionáři. Dobrá zpráva se začíná kázat na souostroví Tokelau.

1980

1984 V apijské čtvrti Sinamoga je v misionářském domově založena odbočka.

1990

1991 Cyklon Val ničí ostrovy.

1993 Strážná věž v samojštině vychází simultánně s anglickým vydáním. Je zasvěcen nový domov betel a sjezdový sál.

1996 Každý týden vysílá rádiová stanice pořad „Odpovědi na vaše biblické otázky“.

1999 Výstavba sálů Království se urychluje.

2000

2007 V samojštině vychází Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa.

2010

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

700

400

100

1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2010

[Obrázek]

Frances a Paul Evansovi

[Mapy na straně 73]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

HAVAJSKÉ OSTROVY

AUSTRÁLIE

NOVÝ ZÉLAND

SOUOSTROVÍ TOKELAU

ostrov Swains

SAMOA

AMERICKÁ SAMOA

ostrovy Manu’a

atol Rose

TICHÝ OCEÁN

NIUE

mezinárodní datová hranice středa

‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐‐

čtvrtek

TONGA

AMERICKÁ SAMOA

Tutuila

PAGO PAGO

Petesa

Tafuna

Fagatogo

Lauli’i

Aunu’u

SAMOA

Savai’i

Aopo

Lata

Taga

Faga

Salimu

Fogapoa

Upolu

APIA

Faleasiu

Siusega

Vailele

Lefaga

Vava’u

APIA

Vaiala

Faatoia

Sinamoga

[Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 74]

Pele Fuaiupolu a jeho manželka Ailua byli prvními Samojci, kteří zasvětili svůj život Jehovovi

[Obrázek na straně 81]

Ron a Dolly Sellarsovi se roku 1953 přestěhovali na Samou, protože chtěli sloužit tam, kde to bylo více zapotřebí

[Obrázek na straně 84]

Richard a Gloria Jenkinsovi v den své svatby, leden 1955

[Obrázek na straně 85]

Girlie a Bill Mossovi cestou na Samou

[Obrázek na straně 95]

Typický samojský dům

[Obrázek na straně 100]

První sál Království na Samoi byl postaven ve městě Apia

[Obrázek na straně 107]

Starý sál Království v Tafuně na Americké Samoi

[Obrázek na straně 115]

Metusela Neru

[Obrázek na straně 116]

Saumalu Taua’anae

[Obrázek na straně 131]

Ane Ropatiová (nyní Gauldová) se už v mládí postavila na stranu Jehovy

[Obrázky na straně 141]

Betel na Samoi

Zemský výbor: Hidejuki Motoi, Fred Wegener, Sio Taua a Leva Faai’u