Celosvětový problém

„Sebevražda je závažným zdravotnickým problémem.“ — David Satcher, hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech, v roce 1999

POPRVÉ v historii se stalo, že hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech označil sebevraždu jako veřejný problém. V této zemi spáchá sebevraždu větší počet lidí, než kolik je jich zabito někým jiným. Není tedy divu, že americký senát prohlásil prevenci sebevražd za národní prioritu.

A přitom v roce 1997 bylo ve Spojených státech 11,4 sebevražd na 100 000 obyvatel, a toto číslo je podle údajů, které v roce 2000 publikovala Světová zdravotnická organizace, nižší než celosvětový průměr, který je 16 sebevražd na 100 000 obyvatel. V posledních 45 letech stoupl počet sebevražd na celém světě o 60 procent. Na světě si za jediný rok nyní vezme život asi milion lidí. To představuje jedno úmrtí přibližně každých 40 sekund!

Statistiky však celou situaci ukázat nemohou. V mnoha případech rodinní příslušníci popírají, že se jedná o sebevraždu. Navíc se odhaduje, že na každou dokonanou sebevraždu připadá 10 až 25 sebevražedných pokusů. V jednom průzkumu 27 procent studentů středních škol ve Spojených státech připustilo, že v předchozím roce vážně uvažovali o sebevraždě a 8 procent studentů ve sledované skupině řeklo, že se o sebevraždu pokusili. Další studie ukázaly, že čas od času má sebevražedné myšlenky 5 až 15 procent dospělých.

Rozdíly v závislosti na kultuře

Názory lidí na sebevraždu se velmi různí. Někteří lidé se na ni dívají jako na zločin, jiní jako na zbabělý únik a další jako na čestný způsob odčinění nějaké hrubé chyby. Někteří lidé sebevraždu dokonce pokládají za vznešený způsob, jak podpořit nějakou věc. Proč jsou jejich názory tak rozdílné? Důležitou roli v tom hraje kultura. Informační bulletin The Harvard Mental Health Letter totiž naznačuje, že kultura může dokonce „ovlivnit pravděpodobnost sebevraždy“.

Vezměme si jednu zemi ve střední Evropě — Maďarsko. Doktor Zoltán Rihmer označuje zdejší vysoké procento sebevražd za jakousi maďarskou „smutnou ‚tradici‘“. Béla Buda, který je ředitelem Maďarského státního institutu zdraví, uvedl, že Maďaři spáchají sebevraždu velmi snadno a prakticky z jakéhokoli důvodu. „Má rakovinu — vždyť ví, jak to ukončit,“ to je podle Budy běžná reakce.

V Indii byl dříve náboženský zvyk, který je znám jako satí. Tento zvyk, na základě kterého se vdova vrhla na pohřební hranici svého manžela, je sice již dlouho zakázán, ale úplně ještě nevymizel. Když údajně jedna žena tímto způsobem spáchala sebevraždu, mnoho místních lidí se o této tragédii vyjadřovalo pochvalně. Podle časopisu India Today v té oblasti Indie „během 25 let skončilo v plamenech manželovy hranice asi 25 žen“.

Je zarážející, že v Japonsku si sebevraždy vyžádají skoro třikrát více životů než dopravní nehody. „Japonská tradiční kultura, která sebevraždu nikdy neodsuzovala, se proslavila vysoce ritualizovanou a institucionalizovanou formou rozpárání břicha (seppuku nebo harakiri),“ říká dílo Japan—An Illustrated Encyclopedia.

Inazo Nitobe, který se později stal náměstkem generálního tajemníka Společnosti národů, ve své knize Bushido—The Soul of Japan (Bušidó — Duše Japonska) vysvětlil, proč je japonská kultura okouzlena smrtí. Napsal: „Středověký vynález [seppuku] byl postup, jak válečníci mohli smýt své zločiny, omluvit se za chyby, uniknout potupě, vyvážit problémy způsobené přátelům nebo prokázat svou upřímnost.“ I když je tato rituální forma sebevraždy zpravidla již věcí minulosti, někteří Japonci se k ní uchylují vzhledem k tomu, že má velký společenský dopad.

Naproti tomu křesťanstvo dlouho pohlíželo na sebevraždu jako na zločin. V šestém a sedmém století římskokatolická církev sebevrahy exkomunikovala a odepírala jim pohřební obřad. Na některých místech vedlo náboženské zanícení ke vzniku zvláštních zvyků vzhledem k sebevrahům — například jejich mrtvá těla byla oběšena, a dokonce jim byl do srdce vražen kůl.

Za pokus o sebevraždu mohli lidé paradoxně dostat trest smrti. V 19. století se jeden Angličan pokusil zabít tak, že si podřízl hrdlo, a byl za to oběšen. Úřední moc tudíž dokonala to, co se jemu nepodařilo. Trest za pokus o sebevraždu se během let měnil, ale teprve v roce 1961 britský parlament rozhodl, že sebevražda a sebevražedný pokus již nejsou zločinem. V Irsku byla sebevražda považována za zločin až do roku 1993.

Dnes někteří spisovatelé sebevraždu doporučují jako možnost volby. Kniha o asistované sebevraždě u nevyléčitelně nemocného člověka, která vyšla v roce 1991, navrhuje různé způsoby, jak ukončit život. Jednu z těchto doporučených metod však později používalo stále více lidí, kteří smrtelně nemocní nebyli.

Je sebevražda skutečně řešením problémů člověka? Nebo existují pádné důvody, proč žít dál? Než o těchto otázkách budeme uvažovat, prozkoumejme, co k sebevraždě vede.

[Praporek na straně 4]

Na celém světě si za jediný rok vezme život asi milion lidí. To představuje jedno úmrtí přibližně každých 40 sekund.

Proč si lidé sáhnou na život

„Každý člověk má k sebevraždě jiné důvody — jsou hluboce osobní, nepoznatelné a nesnesitelné.“ — Kay Redfieldová Jamisonová, psychiatr

„JE UTRPENÍM žít.“ To jsou slova Rjúnosuka Akutagawy, populárního japonského novelisty žijícího na začátku 20. století. Pronesl je krátce před tím, než spáchal sebevraždu. Tento svůj výrok však uvedl slovy: „Samozřejmě, že nechci zemřít, ale...“

Mnozí z těch, kdo si vezmou život, nechtějí podobně jako Akutagawa ani tak zemřít, ale chtějí spíše „ukončit to, co prožívají,“ uvedl jeden profesor psychologie. Tato formulace se běžně vyskytuje i v dopisech, které po sobě sebevrahové zanechají. Ve výrocích jako ‚už to nemohu dále snášet‘ nebo ‚proč žít dál?‘ je patrná hluboká touha uniknout drsné životní realitě. Jak to ale popsal jeden odborník — spáchat sebevraždu je „jako léčit rýmu atomovou bombou“.

Důvody, proč lidé páchají sebevraždu, jsou sice různé, ale existují určité události v životě, které jsou obvykle spouštěcím faktorem.

Spouštěcí faktory

Je známo, že mladí lidé někdy podlehnou zoufalství a spáchají sebevraždu z důvodů, které se ostatním mohou jevit jako banální. Jestliže se cítí ublíženi a nemohou v tom nic udělat, pokládají svou smrt možná za prostředek, jak se pomstít těm, kdo jim ublížili. Hiroši Inamura, specialista na jednání s lidmi, kteří chtějí spáchat sebevraždu, napsal: „Děti mají jakési vnitřní nutkání potrestat svou smrtí toho, kdo je trápil.“

Nedávný průzkum v Británii ukázal, že mezi dětmi, které jsou krutě šikanovány, je sedmkrát vyšší pravděpodobnost pokusu o sebevraždu. Citová bolest, kterou tyto děti prožívají, je skutečná. Jeden třináctiletý chlapec, který se oběsil, zanechal dopis, v němž uvedl jména pěti spolužáků, jež ho týrali, a dokonce na něm vydírali peníze. „Prosím, zachraňte ostatní děti,“ napsal tento chlapec.

Jiní mladí lidé se pokoušejí vzít si život, když se dostanou do konfliktu se zákonem, když mají problémy ve škole, špatné vysvědčení, stres ze zkoušek, obavy z budoucnosti nebo když skončí jejich známost. Dospívající s vynikajícím prospěchem, kteří mají sklon k perfekcionismu, se o sebevraždu mohou pokusit při nějakém neúspěchu nebo selhání — ať už skutečném či domnělém.

K běžným spouštěcím faktorům, které vedou k sebevraždám dospělých, patří finanční nebo pracovní problémy. Po mnoha letech hospodářského poklesu v Japonsku nedávno počet sebevražd překročil 30 000 případů ročně. Podle novin Mainichi Daily News téměř tři čtvrtiny mužů ve středním věku, kteří se zabili, to udělali kvůli „problémům pramenícím z dluhů, obchodních nezdarů, chudoby a nezaměstnanosti“. K sebevraždě mohou vést také rodinné problémy. Jedny finské noviny uvedly: „Nedávno rozvedení muži ve středním věku“ představují jednu z vysoce rizikových skupin. Jistá studie v Maďarsku ukázala, že většina dívek, které spáchaly sebevraždu, pocházela z rozvrácených rodin.

Závažným spouštěcím faktorem je odchod do důchodu a tělesná nemoc, a to zvláště mezi staršími lidmi. Pacient si ale často zvolí sebevraždu jako východisko i tehdy, když nemoc není smrtelná, protože utrpení je pro něj nesnesitelné.

Ne každý však reaguje na tyto spouštěcí faktory tím, že spáchá sebevraždu. Naopak, většina lidí si v takové stresující situaci na život nesáhne. Proč tedy někteří lidé pokládají sebevraždu za řešení, kdežto jiní nikoli?

Skryté činitele

„Rozhodnutí zemřít většinou vyplývá ze subjektivního vnímání událostí,“ říká Kay Redfieldová Jamisonová, která je profesorkou psychiatrie na Lékařské fakultě Univerzity Johnse Hopkinse. A dodává: „Člověk se zdravou myslí většinou nepovažuje žádnou událost za natolik ničivou, aby byla důvodem k sebevraždě.“ Eve K. Moścická z amerického Národního ústavu pro duševní zdraví uvádí, že k sebevražednému jednání vede spolupůsobení mnoha činitelů — a některé z nich jsou skryté. K těmto skrytým činitelům patří psychické poruchy, drogová závislost, genetická výbava a chemické pochody v mozku. Podívejme se na některé z těchto činitelů.

Především jsou to duševní poruchy, jako například deprese, bipolární porucha a schizofrenie, a také problémy se závislostí, tedy zneužívání drog i alkoholu. Výzkum provedený jak v Evropě, tak ve Spojených státech ukazuje, že s takovými poruchami má spojitost více než 90 procent dokonaných sebevražd. Švédští výzkumní pracovníci totiž zjistili, že mezi muži, kteří neměli žádnou z těchto diagnóz, byl poměr sebevražd 8,3 na 100 000 obyvatel, kdežto mezi muži s depresí tento poměr stoupl na 650 ze 100 000. Podle odborníků jsou faktory vedoucí k sebevraždě podobné i ve východních zemích. Avšak ani kombinace deprese a spouštěcího faktoru nemusí nutně vést k sebevraždě.

Profesorka Jamisonová, která se kdysi sama pokusila o sebevraždu, říká: „Zdá se, že lidé dokážou depresi snášet, dokud je naděje, že se to zlepší.“ Zjistila však, že když se narůstající zoufalství stává neúnosným, schopnost duševního systému zabránit sebevražedným podnětům postupně slábne. Tuto situaci přirovnává k tomu, jak se trvalým tlakem stále ztenčují brzdové destičky.

Je životně důležité tento trend rozpoznat, protože depresi je možné léčit. Pocity bezmocnosti lze zvrátit. Když jsou skryté činitele podchyceny, lidé mohou na úzkostné stavy a stres, které bývají příčinou sebevraždy, reagovat jinak.

Někteří lidé se domnívají, že skrytým činitelem u mnoha sebevražd může být genetická výbava. Je pravda, že se geny podílejí na tom, jaký má člověk temperament, a studie prokazují, že v některých rodových liniích je více sebevražd. Nicméně „genetická predispozice k sebevraždě rozhodně neznamená, že k ní musí dojít,“ říká K. Jamisonová.

Jiným skrytým činitelem mohou být chemické pochody v mozku. Miliardy neuronů v mozku spolu komunikují elektrochemickou cestou. Na rozvětvených zakončeních nervových vláken jsou malé mezírky, kterým se říká synapse, a prostřednictvím neurotransmiterů jsou přes ně chemickou cestou přenášeny informace. Hladina serotoninu, jednoho z neurotransmiterů, může souviset s biologickým sklonem člověka k sebevraždě. Kniha Inside the Brain (Uvnitř mozku) vysvětluje: „Nízká hladina serotoninu ... může způsobit, že prameny životní radosti vyschnou, zájem člověka o jeho existenci povadne a nebezpečí deprese a sebevraždy vzroste.“

Faktem nicméně zůstává, že nikdo není předurčen k tomu, aby spáchal sebevraždu. Miliony lidí se potýkají s úzkostí a stresem. To, co má za následek, že se někteří lidé zabijí, je způsob, jakým jejich mysl a srdce na tlaky reagují. Je třeba podchytit nejen bezprostřední příčiny, ale i skryté činitele.

Co tedy lze udělat pro to, aby si člověk vytvořil pozitivnější pohled na svou situaci a znovu tak získal chuť žít?

[Rámeček na straně 6]

Pohlaví a sebevražda

Podle jedné studie provedené ve Spojených státech je pravděpodobnost sebevražedného pokusu u žen dvakrát až třikrát větší než u mužů, kdežto pravděpodobnost toho, že uspějí, je u mužů čtyřikrát větší než u žen. Pravděpodobnost, že ženy budou trpět depresí, je u nich přinejmenším dvojnásobně větší než u mužů, a to je možná příčina většího počtu sebevražedných pokusů. Depresivní onemocnění žen je však méně intenzivní, a tudíž je možné, že použijí méně radikální prostředky. Muži naproti tomu mají sklon používat účinnější a radikálnější prostředky, aby měli jistotu, že se jim to podaří.

V Číně jsou ale úspěšnější ženy než muži. Jedna studie ukázala, že z celkového počtu sebevražd, které spáchají ženy po celém světě, dochází k 56 procentům z nich v Číně, a to zvláště ve venkovských oblastech. Jedním z důvodů, proč impulsivní sebevražedné pokusy žen často vedou k dokonané sebevraždě, je údajně snadná dostupnost smrtelně jedovatých pesticidů.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Sebevražda a osamělost

Jedním z faktorů, který vede k depresi a sebevraždě, je osamělost. Jouko Lönnqvist, který řídil studii o sebevraždách ve Finsku, řekl: „Mnozí [z těch, kdo spáchali sebevraždu] byli v běžném životě osamělí. Měli spoustu volného času, ale jen málo společenských kontaktů.“ Kenširo Ohara, psychiatr na Lékařské fakultě Univerzity v Hamamacu v Japonsku, se vyjádřil, že příčinou nedávného růstu počtu sebevražd mužů ve středním věku, k nimž došlo v této zemi, byla „izolace“.

[Obrázek na straně 5]

K běžným spouštěcím faktorům, které vedou dospělé lidi k sebevraždě, jsou finanční nebo pracovní problémy

Můžete dostat pomoc

‚VE SKLENCE je čtyřicet devět tablet na spaní. Mám je spolknout, nebo ne?‘ Tak se ptal jeden osmadvacetiletý muž ve Švýcarsku. Opustila jej žena s dětmi a on propadl hluboké depresi. Když tu dávku vypil, řekl si: ‚Ne, já nechci zemřít.‘ A naštěstí to přežil. Sebevražedné nutkání tedy nevede vždy ke smrti.

Alex Crosby z amerických Středisek pro sledování nemocí a prevenci řekl o sebevražedných pokusech mladistvých: „Kdybyste jim v tom mohli jen na několik hodin zabránit, už by to možná neudělali. Tím můžete mnoha mladistvým pomoci, aby sebevraždu nedokonali. Můžete jim zachránit život.“

Profesor Hisaši Kurosawa, který pracuje v Záchranném a pohotovostním centru Japonské lékařské fakulty, pomohl stovkám lidí, kteří se pokusili o sebevraždu, aby znovu získali vůli žít. Ano, díky určitému druhu zásahu je možné život zachránit. O jakou pomoc jde?

Jak se vyrovnat se skrytými problémy

Jak bylo uvedeno v předchozím článku, výzkumní pracovníci říkají, že 90 procent těch, kdo spáchali sebevraždu, mělo psychické problémy nebo zneužívalo návykové látky. Proto Eve K. Moścická z amerického Národního ústavu pro duševní zdraví říká: „Při předcházení sebevraždám ve všech věkových kategoriích vkládáme největší naděje do prevence duševních poruch a drogové závislosti.“

Žel, mnozí lidé trpící těmito poruchami nejsou nakloněni tomu, aby vyhledali pomoc. Proč ne? „Kvůli silným předsudkům, které má společnost,“ vysvětluje Jošitomo Takahaši z tokijského Metropolitního psychiatrického institutu. Dodává, že proto se zdráhají vyhledat okamžitou léčbu i lidé, kteří si nejasně uvědomují, že se necítí dobře.

Někteří lidé však nepřipustí, aby jim v tom pocit hanby zabránil. Hiroši Ogawa, velmi známý televizní hlasatel, který sedmnáct let konferoval svou vlastní show, veřejně přiznal, že trpí depresí, a že dokonce uvažoval o sebevraždě. „Deprese je přirovnávána k rýmě, kterou se nakazila mysl,“ řekl Ogawa. Postihnout může každého, ale dá se vyléčit, vysvětlil tento hlasatel.

Mluvte s někým

„Je-li někdo na svůj problém sám, potom mu obvykle připadá neúměrně velký a neřešitelný,“ říká Béla Buda, pracovník ve zdravotnictví, kterého jsme již citovali. Tento postřeh podtrhuje moudrost starověkého biblického přísloví: „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat svou vlastní sobeckou touhu; vybuchne proti vší praktické moudrosti.“ (Přísloví 18:1)

Věnujte pozornost těmto moudrým slovům. Nedopusťte, abyste se v moři zdrcujících osobních problémů zmítali sami. Vyhledejte někoho, komu můžete důvěřovat a komu se můžete svěřit. Možná ale řeknete: ‚Já nemám nikoho, komu bych se svěřil.‘ Podle odborníka na duševní zdraví, doktora Naokiho Sata, má takový pocit mnoho lidí. Tento lékař uvedl, že pacienti možná mají zábrany se někomu svěřit, protože nechtějí odhalit svou slabost.

Kde člověk může najít někoho, kdo by ho vyslechl? Na mnoha místech lze získat pomoc v centrech pro prevenci sebevražd, na krizových linkách nebo u nějakého uznávaného lékaře, který se zabývá emocionálními problémy. Někteří odborníci však uznávají i jiný zdroj pomoci, totiž náboženství. Jak to může člověku prospět?

Nalezli potřebnou pomoc

Marin, invalida v Bulharsku, měl silnou touhu se zabít. Jednoho dne našel náboženský časopis Strážná věž, jednu z publikací svědků Jehovových. Reagoval na nabídku v časopise, aby jej nějaký svědek Jehovův osobně navštívil. Marin vysvětluje, k čemu to vedlo: „Dozvěděl jsem se, že život je dar od našeho nebeského Otce a že nemáme právo si ublížit nebo svůj život svévolně ukončit. Potlačil jsem tedy touhu spáchat sebevraždu, a opět jsem si zamiloval život.“ Marin také dostal láskyplnou pomoc od křesťanského sboru. Ačkoli je stále invalidní, říká: „Nyní jsou mé dny radostné a pokojné a jsou naplněny mnoha příjemnými věcmi — dokonce je toho víc, než na co stačím. Za to vše vděčím Jehovovi a jeho svědkům.“

Mladý muž ze Švýcarska, o kterém byla zmínka v úvodu, také dostal pomoc od svědků Jehovových. Dnes se zmiňuje o „laskavosti jedné křesťanské rodiny“, která jej vzala k sobě domů. A dodává: „Později se členové sboru [svědků Jehovových] po dlouhou dobu střídali v tom, že mě zvali na jídlo. Pomohla mi nejen jejich pohostinnost, ale také to, že jsem mohl s někým mluvit.“

Tohoto muže také velmi povzbudilo to, co poznal při studiu Bible, zvláště když se dozvěděl o lásce, kterou pravý Bůh, Jehova, pociťuje k lidstvu. (Jan 3:16) Jehova Bůh vám opravdu naslouchá, když před ním ‚vyléváte své srdce‘. (Žalm 62:8) „Jeho oči se toulají po celé zemi“ ne proto, aby hledal na lidech chyby, ale „aby ukázal svou sílu ve prospěch těch, jejichž srdce je vůči němu úplné“. (2. Paralipomenon 16:9) Jehova nás ujišťuje: „Neboj se, vždyť jsem s tebou. Nehleď upřeně kolem, vždyť jsem tvůj Bůh. Opevním tě. Skutečně ti pomohu. Skutečně tě budu pevně držet svou pravicí spravedlnosti.“ (Izajáš 41:10)

O Božím slibu nového světa tento Švýcar řekl: „Tíha mého zklamání již zdaleka nebyla tak velká.“ K této naději, která je popisována jako ‚kotva pro duši‘, patří i slib věčného života na rajské zemi. (Hebrejcům 6:19; Žalm 37:10, 11, 29)

Jiným lidem na vašem životě záleží

Můžete se ovšem dostat do situace, kdy máte pocit, že jste naprosto osamělí, a že kdybyste zemřeli, nikoho by to nezajímalo. Pamatujte však, že je velký rozdíl mezi tím, když se člověk cítí osamělý a když skutečně je osamělý. V biblických dobách se prorok Elijáš dostal ve svém životě ‚na dno‘. Řekl Jehovovi: „Tvé proroky zabili mečem, takže jsem zbyl jenom já.“ Ano, Elijáš se cítil naprosto osamělý — a ne bezdůvodně. Převážná většina proroků byla zabita. Nad ním samotným visela hrozba smrti a byl na útěku, aby si zachránil život. Byl však skutečně sám? Ne. Jehova mu ukázal, že je ještě asi 7 000 věrných, kteří se stejně jako on snažili v té temné době věrně sloužit pravému Bohu. (1. Královská 19:1–18) Jak je to ale ve vašem případě? Je možné, že nejste tak sami, jak to cítíte?

Existují lidé, kterým na vás záleží. Možná si vzpomenete na své rodiče, manželského partnera, děti a přátele. Je jich však ještě více. Ve sboru svědků Jehovových můžete najít zralé křesťany, kteří o vás mají zájem, kteří vám budou trpělivě naslouchat a budou se s vámi i za vás modlit. (Jakub 5:14, 15) A i kdyby všichni nedokonalí lidé selhali, je tady někdo, kdo vás nikdy neopustí. „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal,“ řekl starověký král David. (Žalm 27:10) Ano, Jehova „o vás pečuje“. (1. Petra 5:7) Nikdy nezapomeňte, že v Jehovových očích jste drahocenní.

Život je dar od Boha. Je pravda, že život člověku někdy může připadat spíše jako břemeno než jako dar. Dovedete si ale představit, jak byste se cítili, kdybyste někomu dali hodnotný dar a on by jej zahodil, aniž by jej vlastně použil? My, nedokonalí lidé, jsme dar života teprve začali používat. Bible dokonce naznačuje, že život, který nyní žijeme, není v Božích očích vůbec ‚skutečným životem‘. (1. Timoteovi 6:19) Ano, v blízké budoucnosti bude náš život daleko uspokojivější, bohatší a šťastnější. Jak to?

Bible říká: ‚Bůh jim setře každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.‘ (Zjevení 21:3, 4) Zkuste si představit, jaký bude váš život, až se tato slova splní. Udělejte si na to čas. Pokuste se vytvořit si plnou, barvitou představu. To není jen prázdná fantazie. Když budete rozjímat o tom, jak Jehova jednal se svým lidem v minulosti, vaše důvěra v něj poroste a ta představa pro vás může být ještě skutečnější. (Žalm 136:1–26)

Možná to nějakou dobu potrvá, než se vaše touha žít obnoví. Neustále se modlete k ‚Bohu veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení‘. (2. Korinťanům 1:3, 4; Římanům 12:12; 1. Tesaloničanům 5:17) Jehova vám dá sílu, kterou potřebujete. Naučí vás, že život stojí za to žít. (Izajáš 40:29)

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Jak můžete pomoci tomu, kdo chce spáchat sebevraždu?

Co byste měli dělat, když se vám někdo svěří, že chce spáchat sebevraždu? „Pozorně mu naslouchejte,“ doporučují americká Střediska pro sledování nemocí a prevenci (CDC). Nechte ho, aby vyjádřil, co cítí. V mnoha případech je však takový člověk uzavřený a nekomunikuje. Uznejte, že bolest a beznaděj, které prožívá, jsou skutečné. Jestliže mu jemně naznačíte, že jste si povšimli některých konkrétních změn v jeho chování, možná jej to přiměje, aby se rozpovídal a svěřil se vám.

Při naslouchání projevte empatii. „Je důležité zdůraznit, že jeho život má pro vás i pro další lidi velký význam,“ uvádějí CDC. Řekněte mu, jak ničivě by na vás i na jiné lidi jeho smrt zapůsobila. Pomozte mu, aby viděl, že Stvořitel se o něj zajímá. (1. Petra 5:7)

Odborníci také doporučují odstranit z dosahu takového člověka všechno, co by ke spáchání sebevraždy mohl použít, zvláště střelné zbraně. Pokud situace vypadá vážně, možná dotyčného vybídnete, aby vyhledal lékařskou péči. V extrémních případech vám možná nezbude nic jiného, než abyste vy sami zavolali nějaký druh pohotovostní lékařské péče.

[Rámeček na straně 11]

‚Odpustí mi Bůh tyto pocity?‘

Společenství se svědky Jehovovými již pomohlo mnoha lidem, aby překonali sebevražedné myšlenky. Avšak vůči stresujícím životním okolnostem nebo depresi není v dnešní době imunní nikdo. Křesťané, kteří uvažovali o tom, že si vezmou život, kvůli tomu potom často mají hluboký pocit viny. Tento pocit jejich situaci ještě zhoršuje. Jak je možné se s takovými pocity vypořádat?

Stojí za zmínku, že v biblických dobách někteří věrní muži a ženy vyjádřili velmi negativní pocity k životu. Rebeka, manželka patriarchy Jákoba, kterou kdysi sužoval určitý rodinný problém, řekla: „Zošklivil se mi tento můj život.“ (1. Mojžíšova 27:46) Job, který přišel o děti, zdraví, bohatství a společenské postavení, řekl: „Má duše rozhodně cítí hnus k mému životu.“ (Job 10:1) Mojžíš jednou volal k Bohu: „Prosím, zabij mě nadobro.“ (4. Mojžíšova 11:15) Boží prorok Elijáš kdysi prohlásil: „Už dost! Nyní odejmi mou duši, Jehovo.“ (1. Královská 19:4) A prorok Jonáš opětovně říkal: „Zemřít je pro mne lepší než být naživu.“ (Jonáš 4:8)

Odsoudil Jehova tyto lidi za jejich pocity? Ne. Jejich výroky dokonce zachoval v Bibli. Je však velmi důležité všimnout si, že žádný z těchto věrných lidí nepřipustil, aby jej tyto pocity dovedly ke spáchání sebevraždy. Jehova si těchto věrných lidí cenil a chtěl, aby žili. Faktem je, že Bůh se zajímá dokonce i o život ničemných lidí. Vybízí je, aby změnili své cesty a ‚skutečně zůstali naživu‘. (Ezekiel 33:11) Oč více chce, aby žili ti, kdo se snaží získat jeho přízeň.

Bůh nám opatřil výkupní oběť svého Syna, křesťanský sbor, Bibli a výsadu modlitby. Tato komunikační linka s Bohem — modlitba — nemá nikdy obsazeno. Bůh může naslouchat a také naslouchá všem, kdo k němu přistupují s pokorným a upřímným srdcem. „Přibližujme se tedy s volností řeči k trůnu nezasloužené laskavosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas.“ (Hebrejcům 4:16)

[Rámeček na straně 12]

Spáchal někdo z vašich blízkých sebevraždu?

Když nějaký člověk spáchá sebevraždu, jeho rodinní příslušníci a blízcí přátelé prožívají hluboký duševní otřes. Mnozí z nich dávají vinu za tuto tragédii sobě. Říkají například: ‚Kdybych s ním byl v ten den strávil trochu více času.‘ ‚Kdybych jen byl tehdy držel jazyk za zuby.‘ Nebo ‚Kdybych jen udělal něco víc, abych mu pomohl.‘ Chce se tím říci: ‚Kdybych udělal to či ono, tento člověk by byl ještě zde.‘ Je ale rozumné z něčí sebevraždy vinit sebe?

Pamatujte, že rozpoznat známky sebevražedných pocitů je velmi snadné, pokud už je po všem. Ale v době, kdy se to odehrává, je to něco jiného. Bible říká: „Jen srdce zná vlastní hořkost a jeho radost nemůže sdílet nikdo cizí.“ (Přísloví 14:10, Tanakh) Někdy jednoduše není možné rozpoznat, co si jiný člověk myslí nebo co cítí. Mnozí lidé, kteří mají blízko k sebevraždě, nedokážou své nejniternější pocity náležitě sdělit jiným lidem, dokonce ani nejbližším rodinným příslušníkům.

O náznacích, že by někdo mohl mít sklon spáchat sebevraždu, kniha Giving Sorrow Words (Vyjádřit zármutek slovy) říká: „Realita je taková, že tyto znaky obvykle není snadné rozpoznat.“ Tatáž kniha dodává, že i když některé náznaky rozpoznáte, samo o sobě to nezaručuje, že sebevraždě dokážete předejít. Místo abyste se vnitřně trápili, můžete najít útěchu ve slovech moudrého krále Šalomouna: „Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic.“ (Kazatel 9:5) Ten, koho jste milovali, není mučen v ohnivém pekle. A duševní i citová úzkost, které jej k sebevraždě dohnaly, jsou už pryč. Již netrpí, zkrátka jen odpočívá.

Možná by teď bylo nejlepší soustředit se na péči o ty, kdo žijí, včetně sebe. Šalomoun pokračoval: „Všechno, co chce činit tvá ruka, konej právě svou silou,“ dokud žiješ. (Kazatel 9:10) Buďte si jisti, že budoucí životní vyhlídky těch, kdo spáchali sebevraždu, jsou v rukou Jehovy, ‚Otce projevů něžného milosrdenství a Boha veškeré útěchy‘. (2. Korinťanům 1:3)a

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 8]

Promluvte si s někým

[Obrázek na straně 10]

Jiným lidem na vašem životě záleží