„To není moje vina!“

MŮŽEŠ to vždy tvrdit právem? Něčí slova a skutky působí na druhé. Někdy se snad lidé mohou právem zlobit pro činy nebo poznámky svých známých, nebo kvůli tomu snad upadají do hluboké duševní deprese.

Snad jsi již něco takového zažil. Máš však jistotu, že jsi neměl žádnou vinu na hněvu, depresi nebo utrpení druhých? Můžeš skutečně vždy právem říci: „To není moje vina“?

KRUTOST A PROVINĚNÍ PŮSOBÍ ČLOVĚKU VEŘEJNÉ ODSOUZENÍ

Normálně si přejeme pěstovat přátelské vztahy k ostatním lidem. Ve skutečnosti se některý člověk cítí vysloveně nešťastný, jestliže jej druzí přehlížejí. Může si snad dokonce myslet, že ti, kteří se mu zdánlivě vyhýbají, jsou bezmyšlenkovití nebo nelaskaví.

Vina však pravděpodobně není jen u druhých. Inspirované přísloví zní: „Muž s milující laskavostí zachází se svou vlastní duší blahodárně, ale krutý působí svému organismu veřejné odsouzení.“ (Přísl. 11:17) Jednáme-li s druhými nelaskavě a krutě, může to těžce zasáhnout nás samotné. Ti, s nimiž jsme jednali drsně, budou se nakonec vyhýbat naší společnosti, i kdyby nás snad jen „ignorovali“, protože se již nechtějí dávat urážet naší drsností.

Můžeme si také přivodit veřejné odsouzení nějakým přestupkem. U izraelského lidu mohly hlavy rodin, které neplnily Boží příkazy, způsobit veřejné odsouzení svému vlastnímu domu. Například Achan okradl Boha, když si neprávem přivlastnil určité roucho ze Sinear, 200 šekelů stříbra a zlatý prut. Když byl konečně Achanův přestupek odhalen, ‚uvedl na něj Jehova veřejné odsouzení‘ a Achan byl i se svými rodinnými příslušníky ukamenován. (Jozue, kap. 7) Dnes by se mohla křesťanská hlava rodiny a členové jeho rodiny dopustit přestupku, který by vedl k jejich vyloučení z křesťanského sboru. Takový člověk, který přestupuje příkazy z Božího slova a připouští závažný přestupek ve své rodině, ve skutečnosti „veřejně odsuzuje svůj vlastní dům“. (Přísl. 11:29) On a snad i někteří ze členů jeho rodiny budou jako přestupníci, kteří nečiní pokání, vyloučeni ze společnosti věrných křesťanů. (1. Kor. 5:11–13) Vzhledem k následkům svého přestupku může takový člověk sotva právem tvrdit: „To není moje vina!“

JESTLIŽE NEPOSKYTNEME POTŘEBNOU POMOC

Křesťanští starší by se jistě měli snažit pomáhat svým bratrům ve víře, kteří se neúmyslně dopustili nějakého chybného kroku. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: „Bratři, i když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, snažte se vy, kteří jste duchovně způsobilí, obnovit takého člověka v duchu mírnosti, zatímco se díváš sám na sebe, abys také nebyl pokoušen.“ (Gal. 6:1) Jestliže však jmenovaní starší ve sboru neposkytnou duchovní pomoc tam, kde je to vhodné, a ten, kdo se dostal na scestí, nakonec podlehne pokušení, nenesou oni za to vůbec žádnou odpovědnost?

Také velmi záleží na tom, jakým způsobem se pomoc poskytuje. Pavel řekl, že duchovně způsobilí mají člověka, který se dostal na scestí, opět uvést na správnou cestu „v duchu mírnosti“. Ale dejme tomu, že starší neudílí svou radu mírně. Ten, jemuž je rada udílena, může proto být velmi deprimován, zlobí se nebo se cítí nějak jinak popuzen. Jednalo se s ním hrubě, a proto snad nechce být ‚obnoven‘, a snad dokonce zůstane ve svém nesprávném způsobu jednání. Může nelaskavý starší za takových okolností právem říci: „To není moje vina“? — Srovnej Lukáše 17:1, 2; 2. Korintským 6:3.

KDYŽ JE NĚKDO UTLAČOVÁN

Nebo co lze říci, jestliže ten, kdo má nad jinými moc, jedná tyransky? Protože s některými z nich jednal hrubě, může se jim stát téměř nemožné, aby měli vnitřní klid, a snad se dokonce musejí velmi namáhat, aby se ovládali. To nás nepřekvapuje, neboť v Bibli čteme: „Pouhý útlak totiž může způsobit, že moudrý jedná bláznivě.“ — Kaz. 7:7.

Skutečně, jestliže je moudrý člověk delší čas utlačován, může dokonce i on sám jednat nerozumně. Může například ztratit sebeovládání a udělat něco převráceného. Může utlačovatel v takovém případě právem ze sebe setřást všechnu odpovědnost a říci: „To není moje vina“?

Kazatel 7:7 by na druhé straně mohl popisovat také útlak, na němž se podílí sám ten moudrý člověk, jestliže jedná nemilosrdně a je slepý k potřebám utlačovaných. Snad jedná nerozumně, jestliže je panovačný a má sklon utlačovat jiné; snad si připadá jako velký dobrodinec, který má právo utlačovat každého, kdo se odváží kritizovat jeho metody. (Srovnej 2. Paralipomenon 16:10.) Jistě však není bez viny jen proto, že má takový nesprávný názor.

JE NUTNÁ LÁSKA A DŮVĚRA

Otázku viny je možné si pochopitelně klást v mnoha oblastech života. Uvažujme například o manželství. Ke šťastnému manželství je nezbytně nutná láska, něžnost a oboustranný zájem. Co se však může stát, jestliže jeden manželský druh neprojevuje tyto vlastnosti? A jaké to může mít následky, jestliže úmyslně a vytrvale odmítá plnit svou manželskou povinnost?

Jestliže je manželský druh následkem takového odmítání vystaven tlaku a není mu prokazována láska, něžnost a pravý zájem, může podlehnout pokušení a dopustit se cizoložství. Jestliže se to stane, může pak manželský druh, který neprokazoval lásku, právem odmítnout jakoukoli odpovědnost a říci: „To není moje vina“? Sotva.

Aby věci nedošly tak daleko, napsal apoštol Pavel: „Neodpírejte to [manželské styky] jeden druhému, kromě po vzájemné dohodě na určitý čas, abyste věnovali čas modlitbám, a opět se sešli, aby vás satan ustavičně nepokoušel pro váš nedostatek sebeovládání.“ — 1. Kor. 7:1–5.

Ať již křesťan jedná se členy své rodiny nebo s jinými lidmi, vždy by měl svým jednáním vyvolávat důvěru. Kdo je rozhodnut dosáhnout svého cíle bez ohledu na druhé, může snad být v pokušení uchýlit se k nečestným metodám a odůvodňovat to tím, že účel světí prostředky. Co se však často stane, když lidé zjistí, že někdo má ‚v ústech lstivý jazyk‘? (Mich. 6:12) Pravděpodobně takovému nečestnému člověku již nebudou důvěřovat, a dokonce se od něj vzdálí. Nečestného člověka to snad zarazí. Protože si to však způsobil sám, může právem tvrdit: „To není moje vina“?

VÁŽNÁ VĚC

Ti, které někdo lstivým jazykem podvedl, to snad vždy nezpozorují. Existuje však někdo, kdo stále pozoruje, a ten bude od viníka vyžadovat účtování. V Bibli dostáváme ujištění: „Kdo je na scestí, je totiž Jehovovi něčím odporným, ale On se důvěrně stýká s přímými.“ (Přísl. 3:32) Kdo je v řeči a v jednání nečestný, může sice něco předstírat, nebo si může dokonce myslet, že má právo chytře používat svého lstivého jazyka a uchylovat se k pochybným metodám. Lidé v jeho okolí možná nemají dostatek důkazů, aby jej mohli ‚pokárat‘. (Luk. 17:3) Jestliže se však takový člověk nevzdá svého způsobu jednání, nikdy nezíská Boží uznání. Kdo jedná nečestně, je v očích Jehovových hodný opovržení a pouze přímý člověk se může těšit z ‚důvěrného styku‘ s Bohem.

Nakonec musíme všichni skládat odpovědnost Nejvyššímu. (Řím. 14:10–12) Proto je důležité, abychom se dávali vést Božím duchem a jeho inspirovaným Slovem a přitom neustále prosili o pomoc, abychom nejednali drsně, neprovinili se žádným přestupkem, nejednali nezodpovědně, neuplatňovali utlačující metody a nebyli nelaskaví a nespolehliví. Ano, v mnoha případech nemůžeme právem odsunout odpovědnost a říci: „To není moje vina!“