Kázání na hoře — Křesťané jsou „solí“ a „světlem“
PO devíti „prohlášeních za šťastné“ ve svém Kázání na hoře Ježíš poznamenal, jak jeho následovníci budou působit na lidstvo. Řekl: „Vy jste sůl země“. — Mat. 5:13; srovnej Mar. 9:50; Luk. 14:34, 35.
Sůl byla Ježíšovým posluchačům dobře známá. Sloužila k zvyšování chuti pokrmů a k tomu, aby potraviny nepodléhaly zkáze. Zřejmě proto, že sůl představovala osvobození od zkázy neboli zničení, přikázal Bůh, aby provázela „každou oběť“ na jeho oltáři. (3. Mojž. 2:13) Za Ježíšových dnů, kněží, kteří sloužili v Jehovově chrámu v Jeruzalémě, solili zvířata, zrní i kadidlo, které byly dávány na oltář jako zápalné oběti. Židovské dějiny říkají, že proto ležela ohromná hromada soli blízko rampy vedoucí k oltáři. V chrámovém obvodě bylo velké skladiště, známé jako „solná komora“, které zaručovalo stálou zásobu.
Ježíšovi učedníci měli být „solí země“. To se mělo projevovat jak v jejich činnosti vydávání svědectví o Božím království, tak i v jejich osobním chování. Výsledkem křesťanského svědectví bylo přijetí Ježíše jako slíbeného Mesiáše a projevování víry v jeho usmiřující oběť. Pro takové věřící byla otevřena příležitost zachovat si život navždy. (Jan 6:47; Řím. 10:13–15) Tím, že ovlivňovali lidi, aby žili podle biblických zásad, Ježíšovi následovníci navíc brzdili růst mravní a duchovní zkaženosti v lidské společnosti.
Ježíš však přidal varovnou poznámku: „Ztratí-li však sůl svou sílu, jak bude její slanost obnovena? Nehodí se již k ničemu jinému, než aby byla vyhozena a lidmi pošlapána.“ Biblický komentátor Albert Barnes poznamenává, že na rozdíl od obyčejné stolní soli (chlorid sodný), sůl, kterou znali Ježíš a jeho současníci, „byla nečistá, smíchaná s rostlinstvem a zeminou, takže mohla ztratit celou slanost, a zůstalo značné množství země. Ta potom nebyla k ničemu jinému, kromě — jak bylo řečeno — k posypu cest nebo silnic, stejně jako my dnes používáme štěrk.“
Křesťané se musí chránit, aby nepřerušili své úsilí sdílet se o „dobré poselství“ s bližními. (Mar. 13:10) Také musí dávat pozor, aby se nevrátili ke způsobu jednání, které není v souladu s biblickým vedením. Jinak se duchovně zkazí a stanou se zničenou solí: budou neteční, mdlí, bez chuti — k ničemu. Srovnej Židům 6:4–8; 10:26–29.
SVĚTLO, KTERÉ SVÍTÍ K BOŽÍ SLÁVĚ
Když dále ukazoval blahodárný vliv, který budou mít jeho následovníci na lidstvo, Ježíš řekl: „Vy jste světlo světa.“ — Mat. 5:14.
Z inspirovaného Božího slova, zvláště z učení a příkladu Ježíše Krista, vychází duchovní světlo, které pomáhá lidem, aby viděli věci tak, jak je vidí Bůh. (Přísl. 6:23; Iz. 51:4; Mat. 4:16; Luk. 1:79; 2:32; Jan 1:4–9; 3:19–21; 8:12; 9:5) Při svědecké službě Ježíšovi učedníci osvětlují lidem hříšný stav lidstva, Boží předsevzetí odstranit hřích prostřednictvím Ježíše Krista a zřízení jeho království, jež požehná věčným životem všem, kteří mají víru v Ježíše. — Jan 3:16, 36; Řím. 3:23, 24.
Ale být „světlem světa“ znamená ještě více. Apoštol Pavel napsal: „Choďte dále jako děti světla, neboť ovoce světla se skládá z každého druhu dobroty, spravedlnosti a pravdy.“ (Ef. 5:3–9) Křesťané musí být zářícími příklady chování, které je v souladu s Božími zásadami.
Ježíš prohlásil dále o svých učednících jako nositelích světla: „Město nemůže být skryto, leží-li na hoře. Lidé rozsvěcují lampu a staví ji ne pod odměrný koš, ale na stojan, a ona svítí všem, kteří jsou v domě.“ — Mat. 5:14, 15.
„Město ležící na hoře“ je snadno vidět i z velké dálky. Stejně lidé, kteří napodobují Ježíše Krista, se hned poznají jako ‚lid horlivý pro znamenité skutky‘. (Tit. 2:14) Jejich snaha projevovat božské vlastnosti, jako mírnost, čistotu, píli, rozumnost v řeči a soudržnost rodiny, příznivě ovlivňuje druhé lidi. (Tit. 2:1–12) Také jsou rozhodnuti nebýt „částí světa“, nezúčastnit se politiky, válek a nemravného způsobu života. (Jan 15:19; 17:14–16) To vede často k posměchu a pronásledování svědomitých křesťanů. — Mat. 24:9; 1. Petra 4:4.
Proto měl Ježíš dobrý důvod, když dodal, že lidé staví lampu „ne pod odměrný koš [řecky: modios s obsahem 10 litrů], ale na stojan“, kde může osvětlovat celou místnost. Ježíšovi následovníci nesmí připustit, aby odpor světa způsobil, že by skrývali nebo si nechávali pro sebe pravdy, které poznali o Bohu. Ani nemohou mít způsob chování, který není v souladu s biblickými zásadami, protože i kdyby takoví horlivě pokračovali v oznamování biblické pravdy, jejich skutky by snižovaly její cenu. — 2. Petra 2:2.
S poukazem na lampu, svítící na stojanu, Ježíš prohlásil dále: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše znamenité skutky a slavili vašeho Otce, který je v nebesích.“ (Mat. 5:16) Jaký je to mocný důvod, abychom dále ‚zářili jako nositelé světla ve světě‘! (Fil. 2:15) Při pohledu na křesťanovy „znamenité skutky“ mohou lidé pochopit výjimečnost jejich Boha. Často to přiměje pozorovatele, aby „slavili“ Boha tím, že se stanou jeho ctiteli. Apoštol Petr nabádá: „Udržte si znamenité chování mezi národy, aby v tom,v čem proti vám mluví jak proti zločincům. v důsledku vašich znamenitých skutků, jichž jsou očitými svědky, oslavovali Boha v den jeho prohlídky.“ — 1. Petra 2:12.