Lidská laskavost je nezbytně nutná ke štěstí

ZÁSTUP lidí čekal na metro. Dva z nich zřejmě zastávali zcela rozdílné názory. První byl dobře oblečený obchodník, který zřejmě zastupoval „společenské uspořádání“. Druhá byla mladá žena, podle jejího oblečení bylo možno soudit, že se proti „společenskému uspořádání“ bouří. Tito dva však měli něco společného. To se ukázalo ve chvíli, kdy se ke dveřím vozu připotácel nějaký zřejmě opilý muž. Nějak špatně došlápl, takže mu noha vklouzla do malého prostoru mezi vozem a nástupištěm. Byl by jistě přišel o nohu až ke kyčli, kdyby obchodník a mladá žena pohotově nezasáhli.

Co měli ti dva společného? Filantropii — lásku k druhým lidem, lidskou laskavost. Kam však až sahá tato láska? V tomto případě dva lidé pomohli opilému muži, aby se posadil, ujistili se, že si neublížil, a pak šli každý svou cestou. Udělali, co bylo v tomto případě nutné pro onoho muže udělat. Jednali tak, jak měli lidé přirozeně jednat.

V řeckém textu Bible je tato forma lásky k lidem neboli zájmu o ně označena slovem filantropia. Znamená, že jiným působíme maličkostmi radost, jsme pohostinní, uspokojujeme jejich potřeby a pečujeme o jejich pohodlí. (Sk. 27:3; 28:2) Kdo prokazuje lidskou laskavost, ten má zájem o blaho druhého, často bez jakéhokoli osobního pouta, jež existuje při jiných druzích lásky. A tak z života obchodníka i mladé ženy opilý muž zmizel, jakmile byl mimo nebezpečí.

V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ

Lidská laskavost musí být přirozeně znát v manželství. Manželé si snad projevují vzájemně romantickou lásku a plní si navzájem své povinnosti. Ale jejich vztah by jim přinesl zklamání, kdyby si neprojevovali lidskou laskavost. Je velmi důležité manželskému druhu spontánně dávat najevo lidskou laskavost, činit malé věci, jež mohou druhému způsobit potěšení a štěstí — věci, které si lidé pohotově prokazují, dokud se o sebe ucházejí. David a Jonata měli k sobě náklonnost a byli důvěrnými přáteli. Manželé a manželky by mezi sebou měli také pěstovat tento druh důvěrného přátelství. — 1. Sam. 18:1, 3; 2. Sam. 1:26.

Manželka musí pociťovat, že je nejbližší družkou svého manžela, že s ní je manžel společně raději než s kýmkoli jiným. Kde chybí lidská laskavost a důvěrné přátelství, manželka má pocit, že je zanedbávána. Snad řekne: „ON se mnou nemluví“, nebo „zajímá se více o své povinnosti v zaměstnání nebo v obchodě než o mne.“ A manžel má snad pocit, že si jeho manželka činí příliš velký nárok na jeho čas a neuvědomuje si, jak důležité jsou jeho ostatní povinnosti. Postupně začne docházet k napětí i v ostatních projevech lásky. Někdy se však problémy vyřeší tím, že se manželé opět začnou o sebe „ucházet“ a začnou si navzájem projevovat malé skutky laskavosti.

V KŘESŤANSKÉM SBORU

Křesťané dostali příkaz, aby projevovali laskavost svým bratrům ve víře. (Jak. 2:14–17) Když v prvním století křesťané v Judeji trpěli hladem a pronásledováním, jejich bratři ve víře z jiných zemí je podpořili štědrými dary, což byl projev lidské laskavosti. — Sk. 11:28 až 30; 12:1–5; 2. Kor. 9:1–5.

Starším dal dobrý příklad apoštol Pavel. Dělal daleko víc, než jen kázal „dobré poselství“ těm, kteří mu naslouchali. To byl skutek lásky, ale Pavel navíc projevoval i něžnou náklonnost a lidskou laskavost. Těm, které kdysi učil, řekl: „Stali jsme se . . . mezi vámi jemnými, jako když kojící matka něžně chová své vlastní děti. Protože jsme k vám tedy měli něžnou náklonnost, byli jsme velmi potěšeni, že jsme vám předali nejen Boží dobré poselství [což jim Bůh přikázal], ale také své vlastní duše, protože jste se stali našimi milovanými.“ — 1. Tess. 2:7, 8.

Pavel nešetřil námahou v zájmu svých křesťanských bratrů a vydával se pro ně. Dnešní starší v křesťanském sboru vědí ze zkušenosti, že bratři potřebují pozornost a péči často v nepříhodnou chvíli. Bratr se například obrátí na staršího po shromáždění a řekne: „Rád bych s tebou mluvil o jedné věci, máš-li čas.“ Lidská laskavost vůči bratru přikazuje, věnovat se mu ihned, jen s malými výjimkami. Jde možná — alespoň v očích tohoto bratra — o vážný problém. Snad musel vynaložit velkou odvahu, aby se obrátil na staršího. Kdyby starší věc odložil na chvíli, která bude pro něj osobně příhodná, mohl by zjistit, že si to bratr mezitím rozmyslel a už s ním nebude chtít mluvit. Proč? Ztratil možná odvahu. Nebo se již nějak rozhodl a má nyní pocit, že už není nutno o tom mluvit. Možná že dokonce pocítil zatrpklost, protože mu starší nepřišel na pomoc ve chvíli, kdy to bylo nutné.

OSOBNÍ POZORNOST

Lidská laskavost je na místě i v jiných případech, kdy jde o osobní potřeby členů sboru. Nějaká sestra si třeba stěžuje staršímu, že klimatizační zařízení v místě, kde se koná shromáždění, pracuje tak, že jí je příliš chladno. Bratr, který je nedoslýchavý, si snad stěžuje, že špatně slyší. Mají snad být považováni za „reptaly“? Měl by si starší myslet, že prostě není možné vyhovět každému a že vykonal dost, jestliže je spokojena většina? Jestliže mu skutečně leží na srdci zájem takového bratra, nebude tak uvažovat. Biblické přísloví říká: „Kdo zacpává své ucho před stěžováním a nářkem poníženého, ten bude také sám volat a nedostane odpověď.“ (Přísl. 21:13) Je projevem laskavosti, vezmeme-li v úvahu každou „stížnost“ a vyčerpáme-li všechny rozumné možnosti, aby se každý mohl cítit příjemně a být šťastný.

Ježíš zdůraznil tuto zásadu ve svém podobenství o pastýři. Řekl: „Který člověk z vás, jenž má sto ovcí, když jednu z nich ztratí, nezanechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, vloží si ji na ramena a raduje se.“ Ježíš zdůraznil, že je důležité věnovat zvláštní pozornost jednotlivě každému členu stáda. — Luk. 15:4–7.

DOBRÝ SAMARITÁN

Jedním z nejpůsobivějších podobenství, jimiž Ježíš zdůraznil lidskou laskavost, bylo podobenství o dobrém Samaritánovi. Když Samaritán našel na cestě zraněného muže, „pojala ho lítost“. Co tedy udělal? „Přiblížil se tedy k němu a ovázal mu rány, když je polil olejem a vínem. Potom ho posadil na své vlastní zvíře, dopravil ho do hospody a postaral se o něj. A druhý den vyňal dva denáry [mince], dal je hospodskému a řekl: ‚Postarej se o něj, a co vydáš navíc, to ti splatím, až se sem vrátím.‘“ Kristus Ježíš tímto podobenstvím ukázal všem, kteří se domnívali, že jsou spravedliví, že k tomu, aby se líbili Bohu, je třeba více než jen podle tradice být „dobrý“ a zachovávat Zákon. — Luk. 10:29–37.

POHANÉ PROKÁZALI APOŠTOLOVI LIDSKOU LASKAVOST

Apoštol Pavel měl také pozoruhodný zážitek, když byl jako vězeň převážen do Říma. Ze Skutků 27:3 se dovídáme, že Julius, odpovědný důstojník, prokázal Pavlovi lidskou laskavost a soucit. „Druhý den jsme přistáli v Sidonu a Julius jednal s Pavlem lidsky laskavě a dovolil mu jít k jeho přátelům a těšit se z jejich péče.“

Ti, kteří mají nad někým dohled, mohou se od tohoto pohana něco naučit. Byl to muž, který rozuměl lidským potřebám druhých lidí. Nejednal s každým chladně a šablonovitě. Kdo tedy má nad někým dohled, může jednat lidsky laskavě a chápat potřeby jednotlivých lidí a jejich nedostatky. Nebude od každého vyžadovat totéž. Někdo například rychle pochopí novou práci, která je mu určena, a vykonává ji hbitě a účinně. Takovému zaměstnanci je snadné projevovat lidskou laskavost. Ale jak budeš jednat s tím, kdo je pomalejší? Pomalejší potřebuje více školení, pozornosti a času, což je možná pro dozírajícího zkouškou trpělivosti. Dobrý představený bude mít zájem o blaho každého a malými pozornostmi bude přispívat k tomu, aby takový člověk měl ze své práce radost. Zůstane loajální vůči svému zaměstnavateli, ale zároveň bude více myslet na blaho jednotlivých zaměstnanců a nebude chtít za každou cenu uplatňovat nějaké zvláštní pravidlo. Julius se nedíval do „knihy pravidel“, aby zjistil, zda smí Pavlovi dovolit, aby se potěšil z péče svých přátel. Kdyby taková kniha existovala, asi by takovou laskavost zakazovala.

Později při téže cestě do Říma prožila tato skupina cestujících ztroskotání lodi, ale všichni, kteří byli na palubě, se bezpečně dostali na břeh ostrova Malty. Ačkoli Pavel a s ním ještě mnozí jiní byli vězňové a všichni byli cizinci, prokázali jim obyvatelé tohoto ostrova podle Lukášovy zprávy „mimořádnou lidskou laskavost, neboť rozdělali oheň, přijali nás všechny a poskytli nám pomoc, protože pršelo a bylo chladno“. (Sk. 28:2, 7, 10) Z toho se učíme, že lidskou laskavost můžeme projevovat i lidem, kteří nemají stejný původ a víru jako my. Ježíš nás vybízí: „Abyste se prokázali jako synové svého Otce, který je v nebesích, neboť on působí, aby jeho slunce vycházelo nad zlými lidmi i nad dobrými.“ — Mat. 5:45.

UŽITEK

Jaký z toho máme osobně užitek, prokazujeme-li lidskou laskavost? Přináší nám to bohatou odměnu, protože získáváme osobní uspokojení a pokojnou mysl. (Přísl. 19:22, 23) Jehovovi se líbí, když jsme laskaví. (Mich. 6:8) Dáváme-li najevo lidskou laskavost tím, že jsme dobrými sousedy, jako byl milosrdný Samaritán, získáme požehnání od Jehovy a obvykle také od lidí ve svém okolí. „Zvykněte si dávat, a lidé vám budou dávat. Budou vám sypat do klína znamenitou míru, stlačenou, setřesenou a překypující. Jakou měrou totiž měříte vy, takovou vám budou na oplátku měřit oni.“ (Luk. 6:38) I kdyby tato odměna nebyla patrná ihned, přináší lidská oddanost pokojnou mysl a sebeúctu, a to se vyplatí.