Misionářské nadšení — znak pravých křesťanů
„NEMĚLI ani kdy se najíst.“ Tato slova stručně vystihují, jakým tempem a s jakým nadšením vykonával Ježíš Kristus misionářské pověření, které měl od svého nebeského Otce. (Mar. 6:31) Pracoval celou duší, takže mohl říci: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a abych dokončil jeho dílo.“ (Jan 4:34) Ježíš procházel krajinou a kázal „dobré poselství“. (Luk. 8:1) Jaký to byl projev misionářského nadšení!
Aby urychlil toto dílo, vybral Ježíš dvanáct učedníků a v roce 31 n. l. je poslal a dal jim pokyn: „Nevcházejte na cestu národů. . ., ale místo toho choďte stále ke ztraceným ovcím izraelského domu. Až půjdete, kažte a říkejte: ‚Nebeské království se přiblížilo.‘“ (Mat. 10:5–7) Dostali tedy nejen úplné pokyny o tom, jak mají konat tuto práci, ale těmito slovy bylo také přesně vymezeno území, kde mají kázat. V těchto územích pracovali oni i jejich Mistr s nadšením až do roku 33 n. l.
Někteří z Ježíšových učedníků, kteří měli na mysli toto územní vymezení, byli možná zmateni tím, co jim řekl před svou smrtí.
Ježíš jim dal „znamení“, jímž se bude vyznačovat konec „světa“ a předpověděl, že tehdy bude kázáno „dobré poselství“ po celé obydlené zemi na „svědectví všem národům“, než přijde konec. Později vzkříšený Ježíš svým učedníkům zdůraznil, že mají ‚činit učedníky z lidí všech národů‘. Nakonec, než vystoupil do nebe, řekl svým učedníkům: „Přijmete moc, až na vás přijde svatý duch, a budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a Samařsku a až do nejvzdálenějších častí země.“ — Mat. 24:3, 14; 28:19; Sk. 1:8.
O letnicích roku 33 n. l. došlo ke slíbenému vylití svatého ducha a Petr byl zmocněn k tomu, aby použil prvního ‚klíče království‘. Tím se asi 3 000 Židů a proselytů stalo křesťany. (Mat. 16:18, 19; Sk. 2:1–4, 14–41) V příštích třech a půl letech použil Petr dalších dvou „klíčů“, takže misionářské dílo se skutečně dostalo k lidem ze všech národů. (Sk. 8:14–17; 10:23–48) Byla to jistě pravda, že svatý duch propůjčil „moc“, takže byl opět velmi patrný týž misionářský duch, jaký se kdysi projevoval u Ježíše. Zpráva o misionářském díle těchto prvních křesťanů, kterou můžeme číst v biblické knize Skutků, nám poskytuje jasné důkazy o ohromném nadšení. Apoštol Pavel jistě musel mít velkou radost, když mohl asi v roce 61 n. l. říci, že „dobré poselství“ „bylo kázáno v celém stvoření, jež je pod nebem“. — Kol. 1:23.
MISIONÁŘSKÉ NADŠENÍ SE OŽIVILO V NOVÉ DOBĚ
Došlo však k předpověděnému odpadnutí a s tím byla spojena i ztráta Božího ducha, takže misionářské nadšení téměř vymizelo na více než 1 700 let. Křesťanstvo se místo toho uchýlilo k válečnému meči, ke kolonialismu a k jiným nebiblickým metodám, jimiž chtělo „získávat lidi na víru“. Zmizelo snad misionářské nadšení Krista a jeho pravých učedníků navždy? To se nemohlo stát, protože Ježíš sám předpověděl, že dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům v době jeho přítomnosti, jež začala v roce 1914.
V sedmdesátých letech minulého století se ukázalo, že s Charlesem T. Russellem a upřímnými badateli Bible, kteří se s ním spojili, byl Boží svatý duch. A tak se opět projevil pravý misionářský duch. Brzy začaly po celém severoamerickém kontinentu vznikat eklésie (sbory) badatelů Bible. První odbočka Společnosti Strážná věž mimo Spojené státy byla v roce 1900 založena v Anglii, v Londýně, Russell podnikal kazatelské cesty do Evropy a při druhé z nich, v roce 1903, byla založena odbočka Společnosti v Německu. V následujícím roce byla založena jiná odbočka, tentokrát v Austrálii, kde rok předtím začalo misionářské dílo. V letech 1911 a 1912 podnikl Russell a jiní cestu po světě a kázali například v Singapuru, na Filipínách, v Číně a Japonsku. Misionářské nadšení, jehož příklad dal Ježíš, se opět začalo velmi zřetelně projevovat. Ale stejně jako v případě Ježíšově vyvolalo jejich nadšení pro vydávání svědectví otevřený odpor ze strany satanovy. A tak misionářské dílo neminuly problémy a zkoušky.
V roce 1915 vyjádřil bratr Russell názor, že ještě musí být vykonáno velké misionářské dílo. Ale v roce 1916 skončil svůj pozemský běh. Bude tato malá skupina pronásledovaných křesťanů dále projevovat misionářského ducha? Ano, J. F. Rutherford, druhý prezident Společnosti, mocně povzbuzoval všechny tyto křesťany (kteří jsou dnes známí jako svědkové Jehovovi), aby se s nadšením účastnili misionářské činnosti. Ti, kteří měli možnost odstěhovat se do cizích zemí, byli vyzváni, aby to učinili, a tak se malé skupinky rozešly do Afriky, do Indie, do Barmy, Thajska, do Číny a na mnoho mořských ostrovů. Do vypuknutí druhé světové války bylo ve více než 60 zemích konáno misionářské dílo alespoň v omezeném rozsahu. Z těch, kteří tehdy odešli na tato vzdálená místa, tam někteří stále ještě slouží, i po 40 nebo 50 letech!
NOVÉ OPATŘENÍ PODPORUJE MISIONÁŘSKÉ DÍLO V CIZÍCH ZEMÍCH
Druhá světová válka velmi omezila misionářskou práci v mnoha z těchto zemí. Povede tato válka přímo k Armageddonu? (Zjev. 16:14, 16) Chýlilo se misionářské dílo, které začal Ježíš, ke svému dovršení? Tyto otázky byly vyřešeny jasnějším porozuměním slov ve Zjevení 17:8, jež bylo obsaženo ve veřejné přednášce „Mír — může být trvalý?“ na sjezdu svědků Jehovových v roce 1942. Z této přednášky se svědkové dověděli, že po válce bude následovat období míru. To měl na mysli N. H. Knorr, třetí prezident Společnosti Strážná věž, spolu s ostatními z výboru ředitelů Společnosti Strážná věž, a předložili plány na využití tohoto mírového období, jež se nyní očekávalo.
Plánovalo se zavedení speciální školy, která měla sloužit ke školení křesťanů pro misionářskou službu v cizích zemích, a také ve sborech mělo být postaráno o větší školení pro místní misionářskou činnost. 1. února 1943 začala výuka první třídy Biblické školy Strážné věže galád. Jaký to byl projev víry! V té době ještě prakticky nemohli být tito misionáři posláni do žádné země. Byli však školeni s důvěrou, že má ještě nastat období míru, které je možno využít.
Většina misionářů z prvních tříd Školy galád mohla nakonec jet do zemí ve Střední a Jižní Americe a na ostrovy v Karibském moři, kde mohli využít svého školení a pomáhat jiným. V té době bylo nutno překonávat mnoho problémů. Problémy s ubytováním, cizí jazyky, zvyky, strava, odpor ze strany duchovenstva a pověry — to všechno přispívalo k těžkostem, s nimiž se museli tito noví misionáři vyrovnávat. Když misionáři přišli do těchto zemí, našli tam většinou jen jednu nebo dvě osoby, jež měly zájem nebo již byly činné v křesťanském svědeckém díle. Ale přes všechny překážky mnozí z těchto prvních misionářů ještě stále slouží v těchto zemích. Mají velkou radost, že nyní společně s nimi slouží ve Střední a Jižní Americe a v oblasti Karibského moře přes 380 000 svědků!
Jak připravovala Škola galád tyto misionáře? Jeden misionář, který slouží v Orientě 24 let, o tom říká: „Naším hlavním nástrojem v naší misionářské činnosti měla být Bible, a proto nejdůležitější částí mého školení bylo pro mne systematické studium Bible, knihy po knize a často verše za veršem, a s tím spojené přednášky o dějinách, zeměpise a způsobu života v biblických dobách. Kromě toho jsme měli praktické vyučování, při němž jsme si mohli vytříbit schopnost mluvit s lidmi a učit je. Dostali jsme pomoc, abychom poznali, jak se máme přizpůsobit, aby se nám život v novém prostředí líbil. Další, co mi velmi pomohlo, bylo pět měsíců života v Galádu spolu s velkou ‚rodinou‘, jejíž členové byli nejrůznějšího původu. To mi pomohlo přizpůsobit se životu s misionářskou ‚rodinou‘, jejíž členové pocházejí z různého prostředí.“ V průběhu let byly osnovy Školy galád modernizovány, aby výuka byla ještě praktičtější a aby účinněji pomáhala novým misionářům připravit se na službu v cizích zemích.
Kdo tedy může získat takové speciální školení? Všeobecně řečeno, požadavky jsou takové, že uchazeči mají být ve věku mezi 21 a 40 lety, že nemají mít nikoho, kdo je na ně odkázán, ani jiné závazky, které by jim bránily sloužit kdekoli na světě. Mohou být svobodní nebo to mohou být manželé, kteří jsou spolu nejméně dva roky, a musí být zdraví. Musí být nejméně tři roky po křtu a musí mít za sebou nejméně dva roky nepřetržité služby plným časem jako zvěstovatelé království. Uchazeči také musí mít pravého misionářského ducha — pohnutkou pro ně nesmí být touha po dobrodružství, ale touha vykonávat určenou práci. K tomu je musí podněcovat hluboká láska k Jehovovi Bohu a k lidem, kteří žijí v místě, kam budou posláni. Bude-li je podněcovat láska tohoto druhu, mohou být opravdu spokojeni tam, kam budou posláni, i když možná prostředí nebude tak příjemné a pohodlné, na jaké byli zvyklí dříve. — Luk. 10:27.
MÁŠ PRAVÉ MISIONÁŘSKÉ NADŠENÍ?
Je zřejmé, že jen poměrně malý počet svědků Jehovových může sloužit v cizině jako misionáři. Ale všichni oddaní služebníci Jehovy Boha by měli mít totéž misionářské nadšení. Musíme však připustit, že k zachování tohoto nadšení je třeba píle, protože existuje mnoho věcí, které rozptylují.
Mladí svědkové, kteří studují na středních školách, často vyjadřují touhu, že chtějí učinit svým cílem misionářskou práci plným časem, buď doma nebo v cizině. Ale než přijde doba, kdy by již takovou zvláštní službu mohli konat, jejich původní nadšení již zmizí. Co se stalo? Připustili, že je duch světa odvedl stranou? Duch světa vede k uspokojování svých vlastních žádostí, k vyhledávání zábav a k nechuti tvrdě pracovat a nést odpovědnost. Tento duch zapůsobil na některé do té míry, že jim pouze dobře vykonaná práce nepřináší uspokojení. Mnozí ve světě chtějí, aby jejich kariéra byla „zábavná“, „vzrušující“ nebo „skvělá“. Jinak pro ně není přitažlivá. Proto si mladí křesťanští muži a ženy musí obzvlášť položit otázku: „Nepřenesla se na mne do jisté míry tato láska k pohodlnému životu? Neoslabil duch světa — nebo něco jiného — mé nadšení pro misionářskou práci?“
Ať jsi jakéhokoli věku, a i když se snad nemůžeš podílet celým časem na misionářské práci doma nebo v cizině, bylo by užitečné, kdyby ses sám prozkoumal a zjistil, zda máš pravé misionářské nadšení, nebo ne. Máš-li pocit, že ti něco z misionářského nadšení chybí, co můžeš v té věci učinit?
Prozkoumáš-li čtvrtou kapitolu Skutků, snad ti to pomůže vystihnout, kterým oblastem musíš věnovat mimořádnou pozornost, abys mohl plněji napodobit misionářské nadšení křesťanů z prvního století. Povšimni si, že podle třináctého verše poznali odpůrci, že apoštolové „bývali s Ježíšem“. Snad se ti různé věci, které sleduješ v tomto životě, staly do jisté míry překážkou, takže jsi méně ‚s Ježíšem‘ pomocí studia Bible a ztratil jsi něco ze svého původního nadšení.
Verš dvacátý třetí ukazuje, že apoštolové sice byli vyslýcháni, ale jakmile to bylo možné, opět se sešli s ostatními spoluvěřícími, aby se duchovně povzbudili a podporovali se navzájem v nadšení. Jestliže naproti tomu někdo připustí, aby odpočinková nebo nějaká jiná činnost, která sama o sobě není špatná, mu zabránila v pravidelných schůzkách s ostatními křesťany, bude takový člověk postupně ztrácet pravé křesťanské nadšení. Další vodítko pro ty, kteří chtějí mít větší nadšení, je krásná modlitba zaznamenaná ve verších 24 až 30. Povšimni si, jak se Ježíšovi učedníci modlili o to, aby mluvili směle. Toužíš po tom, aby ti moc Božího ducha pomáhala k většímu nadšení? Myslíš to stejně vážně jako věřící, kteří vyslovovali tuto modlitbu? Jestliže ano , pak můžeš očekávat podobné výsledky, jaké byly zaznamenány ve verši 31. Jehova vyslyšel jejich modlitbu, všichni byli naplněni svatým duchem a „směle mluvili Boží slovo.“
Ježíš řekl, že „dobré poselství“ bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví. V této výsadní práci projevují někteří křesťané misionářské nadšení ve své vlastní zemi, a jiní v cizích územích. Nadšeně ‚a směle mluví Boží slovo‘.
Z Jehovovy nezasloužené laskavosti je poselství o království nyní slyšet ve více než 200 zemích, ve srovnání s 54 zeměmi v době, kdy byla založena Škola galád. Jak vypadá život takových misionářů? Jak je postaráno o jejich hmotné potřeby? Kde žijí? Jak se vyrovnávají s jazykovými problémy? Následující zpráva ti na tyto otázky odpoví.