Je to opravdu odvaha?
1 Žijeme v době, kdy je mezi lidmi značně rozšířen duch nezávislosti. Tento duch vede mnohé k tomu, že projevují všeobecný odpor k jakékoli autoritě. Můžeme se tedy trochu zamyslit nad tím, jakými způsoby se může tento postoj projevit a co my, křesťané, máme v některých situacích dělat.
2 Vzpurný postoj je patrný z mnoha věcí: Někdy je to například způsob oblékání, z něhož je znát, že člověk odmítá určitá uznaná měřítka. Jindy dochází přímo k otevřenému odporu. Jsou také mnozí, kteří zrcadlí ducha nezávislosti prostě tím, že přehlížejí zákony a ustanovení a obcházejí je. Vzpurný duch se může ovšem projevit i při jednání se státními orgány.
3 Kniha „Cesta k pravému míru a bezpečí“ si této otázky všímá ve své 9. kapitole nazvané „Úcta před autoritou je nezbytně nutná k pokojnému životu“. V osmém odstavci této kapitoly je připomenuta biblická zásada z dopisu Římanům 13:1: „Každá duše ať je podřízena nadřazeným autoritám.“ Komentář k tomuto textu v 9. odstavci uvádí: „Citovaný biblický text říká, že to je ‚vyšší‘ postavení. Proto nesmíme jednat s orgány státní moci neuctivě.“ To je řečeno zcela jasně. Je to zároveň poučení pro ty, kteří mají snad zkreslený náhled na křesťanskou odvahu.
4 Mohou se totiž vyskytnout takoví, kteří se domnívají, že rysem odvahy nebo dokonce hrdinství je určitá dávka bojovnosti. Potom se ovšem může stát, že takový názor ovlivní i postoj jednotlivce, který má o záležitostech své víry hovořit s nějakým představitelem státní moci. Takový křesťan si v duchu může říci: ‚Já se jen tak nedám. Řeknu jim tam pěkně všechno od plic!‘ Je to však správný myšlenkový postup? Co vůbec o této věci říkají Svatá písma? Dávají nám nějakou radu?
5 Podíváme-li se například do dopisu apoštola Pavla Titovi, můžeme v něm číst hned na počátku třetí kapitoly: „Dále jim připomínej, aby se podřizovali a poslouchali vlády a autority . . .aby . . .nebyli bojovní, ale rozumní.“ (Tit. 3:1, 2) Vztah ke státním orgánům by tedy v žádném případě neměl být řízen nějakou ‚bojovností‘. Je zajímavé, že řecké slovo, které zde Pavel používá, znamená doslova „bez sklonu k boji“, čímž je ukázáno, že bojovnost nemáme mít ani v srdci. Nebýt bojovný je také jedním z požadavků pro křesťanského staršího. (1. Tim. 3:3) V dopise Titovi ihned po slovech „aby . . .nebyli bojovní“ říká Pavel: „Ale rozumní.“ Z toho je tedy patrné, že křesťanská odvaha se projevuje spíše rozvážnou, pevnou myslí a laskavým, taktním vystupováním, než nějakou bojovností. — Srovnej 1. Petra 2:22, 23.
6 Pro ty, kteří si uvědomují, že jejich jednání při rozhovorech se státními úředníky by se mohlo ubírat nesprávným směrem, opatřil Jehova další pomoc: křesťanské starší ve sborech. Rozmluva se zralými křesťanskými dozorci může takovým lidem pomoci, aby zrcadlili pravou, pokojnou křesťanskou odvahu, místo aby bojovně nebo vyzývavě vybuchli a tím snad vrhli nepříznivé světlo na organizaci. Vždyť „jako prolomené město beze zdi je muž, který nezvládá svého ducha“. — Přísl. 25:28.
7 Dejme se proto vést „moudrostí shora“, která je kromě jiného pokojná, a nenechávejme se ovlivňovat duchem nezávislosti či dokonce vzpoury. Potom nebudeme ani ve styku s veřejnými činiteli projevovat bojovnost, která není rysem křesťanské odvahy. — Jak. 3:17