Mějme správný postoj k Božímu milosrdenství
LÉKAŘ byl laskavý a velmi starostlivý. Podle jeho nejlepšího úsudku pacientka naléhavě potřebovala operaci, pokud měl být zachráněn její život. Překvapilo ho však, když zaváhala a poukázala na problém ohledně transfúze krve. Když mu vysvětlila, že s operací, která zahrnuje transfúzi krve, nemůže z náboženských důvodů souhlasit, byl jako omráčený. Usilovně se snažil přijít na nějaký způsob, jak jí pomoci. Konečně měl dojem, že na něco přišel. Řekl: „Víte, když nepřijmete krevní transfúzi, zemřete. To přece nechcete, že ne?“
„Jistěže ne,“ řekla pacientka.
„Ovšem, zdá se, že když si ji necháte dát, budete postupovat v rozporu se svým náboženským přesvědčením, které je pro vás také důležité. Mám tedy návrh. Co takhle přijmout transfúzi krve a zachránit si život, a pak se vyzpovídat Bohu z hříchu a činit pokání? Tak si obnovíte dobré postavení i ve svém náboženství.“
Tento lékař to myslel dobře a domníval se, že přišel na dokonalé řešení. Byl si vědom, že jeho pacientka věří v milosrdného Boha. Říkal si, že to je jistě ta pravá chvíle, kdy je možné využít Božího milosrdenství. Ale byl jeho návrh opravdu tak rozumný, jak to na první pohled vypadalo?
Uvažujeme někdy také tak?
Občas se možná přistihneme, že uvažujeme podobně jako onen lékař. Snad nás ve škole či v zaměstnání překvapil nečekaný prudký odpor. Anebo jsme se dostali do nějaké svízelné situace a jsme pod nátlakem, abychom udělali něco, co je v rozporu s naším svědomím. Situace nás zaskočila, a proto snad máme sklon zvolit si nejsnazší východisko a udělat něco, o čem víme, že to je špatné; přitom si říkáme, že později poprosíme o odpuštění.
Člověk může být sváděn také svými špatnými sklony. Mladý muž se kupříkladu ocitne v situaci, kdy je v silném pokušení dopustit se nemravnosti. Místo toho, aby s touto nesprávnou touhou bojoval, poddá se jí a přitom si říká, že si to později u Boha napraví. Někteří lidé šli dokonce tak daleko, že spáchali závažný hřích, ačkoli věděli, že jim pravděpodobně bude odňata pospolitost s křesťanským sborem. Zjevně uvažovali: ‚Nechám uplynout nějaký čas. Pak budu činit pokání, a budu do sboru znovu přijat.‘
Všechny tyto situace mají dva společné činitele. Za prvé — člověk se poddává, místo aby bojoval za to, co je správné. Za druhé — má pocit, že když udělal něco špatného, Bůh mu na požádání automaticky odpustí.
Jaký názor je správný?
Jsou uvedené příklady projevem správného ocenění pro Boží milosrdenství? Zamysleme se na chvíli nad milosrdenstvím. Ježíš řekl: „Bůh . . . tak velice miloval svět, že dal svého jediného zplozeného Syna, aby žádný, kdo v něj projevuje víru, nebyl zahuben, ale měl věčný život.“ (Jan 3:16) Apoštol Jan vysvětlil, jakým způsobem se milosrdenství projevuje: „Píši vám tyto věci, abyste nezhřešili. A jestliže někdo přece zhřeší, máme u Otce pomocníka, Ježíše Krista, spravedlivého.“ (1. Jana 2:1) Pokud tedy vinou nedokonalosti upadneme do hříchu, můžeme se obrátit na Boha v modlitbě a na základě Ježíšovy oběti ho snažně prosit o odpuštění.
Znamená to však, že na tom, zda hřešíme, nebo ne, vlastně nezáleží — že hlavní je prosit potom o odpuštění? To stěží. Vzpomeňme na první slova tohoto citátu: „Píši vám tyto věci, abyste nezhřešili.“ Janova následující slova v tomto verši ukazují, jaké láskyplné opatření Jehova učinil, aby s námi mohl jednat, i když jsme nedokonalí. Musíme se však usilovně snažit, abychom nehřešili. Jinak projevíme žalostně neuctivý postoj k Boží lásce podobně jako lidé, o kterých Juda říká, že Boží nezaslouženou laskavost zneužili a obraceli ji v omluvu pro nevázané chování. — Juda 4.
Díváme-li se na Boží milosrdenství jako na jakousi záchrannou síť, která nás vždy zachytí, nehledě na to, co děláme, pak Boží milosrdenství znevažujeme; vyvolává to dojem, že hřích vlastně tak špatný není. To však zdaleka není pravda. Apoštol Pavel řekl Titovi: „Boží nezasloužená laskavost, která přináší záchranu lidem všeho druhu, byla zjevena a poučuje nás, abychom odvrhli bezbožnost a světské žádosti a žili uprostřed tohoto nynějšího systému věcí se zdravou myslí a spravedlností a zbožnou oddaností.“ — Titovi 2:11, 12.
Pavel projevil ocenění pro Boží milosrdenství tím, jak se svou nedokonalostí bojoval. Řekl: „Tluču do svého těla a vedu je jako otroka, abych potom, když jsem kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen.“ (1. Korinťanům 9:27) Pavel nedělal to, že by si lhostejně říkal, že tak jako tak občas zhřeší. Měli bychom si to tedy říkat my?
Ježíšův názor
Ježíš při jedné příležitosti ukázal, co si myslí o tom, když člověk udělá ústupek od správného jednání a vydá se cestou menšího odporu, aby nemusel trpět. Když začal svým učedníkům říkat o své blížící se obětní smrti, Petr se ho pokusil od té myšlenky odradit: „Buď k sobě laskavý, Pane; tento osud tě vůbec nepotká.“ Jaký postoj k tomu Ježíš zaujal? „Kliď se za mne, Satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.“ — Matouš 16:22, 23.
Rázným pokáráním, které Petrovi udělil, Ježíš působivě ukázal, že se odmítal vydat snadnou cestou, která by mimo jiné znamenala, že by jednal v rozporu s Boží vůlí. Záznam ukazuje, že neochvějně šel po správné cestě a že přitom podstupoval neustálé trýznění z rukou Satana. Nakonec snášel posměch, byl těžce zbit a v mukách usmrcen. Avšak Ježíš se nedopustil kompromisu, a proto byl schopen předložit svůj život jako výkupné za nás. Jistě to vše nevytrpěl jen proto, abychom mohli být sami ‚k sobě laskaví‘, když vyvstanou těžkosti nebo jsme v pokušení!
O Ježíšovi je řečeno: „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl jsi bezzákonnost.“ (Hebrejcům 1:9) Když člověk využije snadné východisko, obvykle se přitom dopustí bezzákonnosti. Pokud tedy bezzákonnost opravdu nenávidíme — podobně jako ji nenáviděl Ježíš —, budeme vždy odmítat kompromisy. V knize Přísloví Jehova říká: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který mě popichuje.“ (Přísloví 27:11) Ježíš byl ve své spravedlivosti vyrovnaný, nicméně neústupný, a tím působil Jehovovu srdci velikou radost. My můžeme Jehovu také tak potěšit, pokud jednáme podle Ježíšova vzoru ryzosti. — 1. Petra 2:23.
Vytrvalost vychovává
Apoštol Petr napsal: „Z této skutečnosti se velmi radujete, ačkoli jste nyní na malou chvíli, musí-li to být, zarmucováni různými zkouškami, aby vyzkoušená jakost vaší víry, mnohem hodnotnější než zlato, jež zaniká, přestože se zkouší ohněm, byla shledána jako příčina ke chvále a slávě a cti při zjevení Ježíše Krista.“ (1. Petra 1:6, 7) Jsme nedokonalí a žijeme v Satanově světě; budeme tedy neustále vystavováni zkouškám a pokušení. Petr ukazuje, že zkoušky a pokušení mohou být prospěšné. Mohou ověřit naši víru, ukázat, zda je slabá, nebo silná.
Zkoušky a pokušení slouží také k naší výchově. Ježíš ‚se naučil poslušnosti z toho, co vytrpěl‘. (Hebrejcům 5:8) Pokud vytrváváme ve zkouškách, můžeme se i my naučit být poslušní a spoléhat se na Jehovu. A toto učení bude pokračovat, dokud nebude zcela dovršeno. Petr řekl: „Bůh . . . sám dokončí vaše školení, upevní vás, posilní vás.“ — 1. Petra 5:10.
Pokud se však ve zkoušce dopustíme kompromisu, projevíme se jako zbabělí nebo slabí, prokážeme, že nám chybí silná láska k Jehovovi a ke spravedlnosti anebo že máme nedostatek sebeovládání. Každá taková slabost vážně ohrožuje náš vztah k Bohu. Mohlo by se na nás dokonce splnit Pavlovo varování: „Jestliže totiž svévolně hřešíme po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy.“ (Hebrejcům 10:26) Oč lepší je nehřešit než poddat se slabosti, a ohrozit tak veškerou svou naději na život!
Bezvýhradná ryzost
Ve dnech proroka Daniela hrozila třem Hebrejcům smrt v plamenech, pokud by neuctívali určitou modlu. Jak na to reagovali? „Jestliže to má být, náš Bůh, kterému sloužíme, je schopen nás vyprostit. Vyprostí nás z hořící ohnivé pece a z tvé ruky, králi. Jestliže však ne, ať je ti známo, králi, že tvým bohům, těm nesloužíme, a zlatý obraz, který jsi postavil, uctívat nechceme.“ — Daniel 3:17, 18.
Tento postoj zaujali proto, že chtěli jednat správně. Mají-li za to zemřít, budiž. Svou důvěru vložili ve vzkříšení. Pokud je však Bůh vysvobodí, tím lépe. Jejich pevné stanovisko bylo ovšem bezvýhradné. Tak by to mělo být s Božími služebníky vždy.
V dnešní době byli někteří lidé vězněni, mučeni, a dokonce zabiti proto, že odmítli dopustit se kompromisu. Jiní lidé přinesli oběti po hmotné stránce — spíše než by obětovali správné zásady a zbohatli, raději žili v chudobě. A jak to dopadlo s tou křesťankou, o níž jsme se zmínili v úvodu tohoto článku? Lékařovu laskavou, i když nesprávně zaměřenou pohnutku ocenila, ale nedopustila se kompromisu ve své víře. Úcta k Jehovovu zákonu ji naopak vedla k tomu, že operaci odmítla. Je radostné, že se přesto uzdravila a nadále činně slouží Jehovovi. Když však pevně vyjádřila své stanovisko, nevěděla, jak to dopadne. Byla ovšem připravena ponechat celou věc v Jehovových rukou.
Co jí pomohlo, aby si pod nátlakem uchovala tak pevný postoj? Nesnažila se spoléhat na svou vlastní sílu — a neměl by se o to snažit žádný Boží služebník. Pamatujme: „Bůh je pro nás útočištěm a silou, pomocí, která se pohotově najde v tísních.“ (Žalm 46:1) Oč lepší je obrátit se o pomoc k Bohu, když jsme ve zkoušce, než hřešit a potom se muset k němu obracet s prosbou o milosrdenství!
Nikdy tedy Boží veliké milosrdenství neznevažujme. Vypěstujme si naopak opravdovou touhu jednat i v těžkostech správně. Prohloubí se tak náš vztah k Jehovovi, budeme potřebným způsobem školeni k věčnému životu a projevíme vhodnou úctu k Jehovovu milosrdenství. Takové moudré jednání potěší srdce našeho nebeského Otce.
[Obrázek na straně 24]
Naprostá důvěra ve vzkříšení pomohla třem Hebrejcům, aby zachovali ryzost