Předem plánuj pro své blízké

NEDÁVNO se v jedněch afrických novinách objevil smutný příběh ženy jménem Annie. Její manžel byl obchodník. V roce 1995 zemřel a zanechal po sobě 15 automobilů, několik bankovních účtů, asi 4 000 dolarů v hotovosti, obchod, bar a obrovský dům. Jenomže nezanechal závěť.

Majetku a peněz se údajně zmocnil Anniin švagr a ji přinutil, aby se svými šesti dětmi odešla ze svého domova. Nyní je opuštěná a s dětmi žije u svého bratra. Čtyři z dětí musely přestat chodit do školy, protože nebyly peníze na poplatky či školní stejnokroje.

Annie se obrátila na vyšší soud, který stanovil, že by jí měl být nějaký majetek včetně jednoho vozidla vrácen. Nic však zpátky nedostala. Znovu bude muset jít k soudu, aby získala příkaz, kterým by svého švagra donutila podřídit se soudnímu výnosu.

Proč myslet na smrt?

Anniin příběh ukazuje, co se může stát, když otec rodiny neučiní příslušná opatření pro případ, že by zemřel. Při smrti všichni lidé ‚své prostředky k obživě zanechávají jiným‘. (Žalm 49:10) Navíc není v moci mrtvých nějak ovlivnit, co se stane s jejich majetkem. (Kazatel 9:5, 10) Chce-li člověk rozhodnout, jak se má naložit s jeho hmotnými statky, musí to zařídit před svou smrtí.

Ačkoli všichni víme, že můžeme nečekaně zemřít, mnoho lidí předem neučiní příslušné kroky k tomu, aby v takovém případě byli jejich blízcí zaopatřeni. V našem rozboru se zaměříme na jisté kulturní skupiny v Africe, ale podobné problémy jsou i v jiných částech světa.

Je tvá osobní věc, zda uspořádáš své majetkové záležitosti pro případ své smrti. (Galaťanům 6:5) Je možné si ale položit otázku: ‚Proč by muž, který za svého života hýčká a zahrnuje péčí svou manželku a děti, nepodnikl nic pro jejich blaho pro případ, že by zemřel?‘ Hlavním důvodem je to, že většina z nás nerada myslí na to, že bychom mohli zemřít, a už vůbec si smrt neplánujeme. Pravdou je, že den své smrti nemůžeme předvídat, protože Bible říká: „Nevíte, jaký bude váš život zítra. Jste totiž mlha, která se na chvilku objevuje a pak mizí.“ (Jakub 4:14)

Avšak plánovat pro případ své smrti je praktické. Je to také projev láskyplného zájmu o pozůstalé. Jestliže si své záležitosti nezařídíme, udělají to jiní. A možná, že o našem majetku a pohřbu budou rozhodovat lidé, které jsme nikdy neviděli. O tom, kdo za takovýchto okolností dostane naše peníze a majetek, v některých zemích rozhoduje stát. Jinde rozhodují příbuzní, což bývá často doprovázeno tahanicemi, které v rodině působí nesváry. Je rovněž možné, že to, co rozhodli jiní, se bude naprosto lišit od toho, co bychom si přáli my.

Uchvácení majetku

Vdova nejvíce trpí těsně po smrti svého manžela. Kromě toho, že ztratila manžela, se také často stává, že přichází o majetek. Právě to byl Anniin případ. Důvodem k uchvacování majetku může být zčásti postavení manželky. V některých kulturách se mužova manželka nepovažuje za součást jeho rodiny. V určitém smyslu je cizím člověkem, který se může kdykoli vrátit ke své rodině nebo se opět provdat do jiné rodiny. Na rozdíl od toho — podle tohoto tradičního názoru — bratři, sestry a rodiče nikdy muže neopustí. Rodina věří, že po jeho smrti patří jeho majetek jim, a ne jeho manželce či dětem.

Manželé, kteří svým manželkám nedůvěřují, podporují takový způsob myšlení. Mike projednával své podnikatelské záležitosti jen se svými bratry. Věděli o jeho prostředcích, zatímco jeho manželka toho moc nevěděla. Když zemřel, jeho bratři k ní přišli a žádali platbu, kterou její manžel měl dostat od dlužníka. Ona o tom ani nevěděla. Pak jí vzali fotokopírky a psací stroje, které jí manžel koupil. Nakonec se zmocnili domu a všeho v něm. Vdova se svou malou dcerkou byly přinuceny k odchodu a s sebou si vzaly jen své oděvy.

„Dva se stanou jedním tělem“

Křesťanští manželé milují své manželky a považují je za hodné důvěry. Takoví muži si berou k srdci biblickou radu: „Manželé by měli milovat své manželky jako svá vlastní těla.“ Tito muži také souhlasí s božsky inspirovaným prohlášením: „Muž opustí otce a matku a přidrží se své manželky a ti dva se stanou jedním tělem.“ (Efezanům 5:28, 31)

Zbožní manželé také souhlasí s křesťanským apoštolem Pavlem, který napsal: „Jestliže se někdo nestará o ty, kdo jsou jeho vlastní, a zvláště o ty, kdo jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry.“ (1. Timoteovi 5:8) V souladu s touto zásadou by manžel, který plánuje odjet na dlouhou cestu, měl svou rodinu zajistit, aby o ni bylo v době jeho nepřítomnosti postaráno. Nebylo by podobně rozumné zajistit svou manželku a děti pro případ, že by zemřel? Tato příprava na nečekanou tragédii není jen praktická, ale také láskyplná.

Pohřební zvyky

Křesťanští manželé musí vzít v úvahu ještě jednu věc. Některé komunity nutí vdovu, která truchlí nad ztrátou svého manžela, majetku a možná dokonce i dětí, aby jednala podle tradičního smutečního obřadu. Nigerijské noviny The Guardian s politováním konstatují, že v některých oblastech tradice od vdovy vyžaduje, aby spala v neosvětlené místnosti s mrtvolou svého manžela. Na jiných místech není vdovám dovoleno opustit domov po dobu truchlení, která trvá téměř šest měsíců. Po tuto dobu se nesmí koupat a má zakázáno si dokonce mýt ruce před jídlem či po něm.

Takové zvyky jsou problémem zvláště pro křesťanské manželky. Jejich touha líbit se Bohu je vede k tomu, aby se vyhýbaly zvykům, které nejsou v souladu s biblickými naukami. (2. Korinťanům 6:14, 17) Vdova, která se těmto zvykům nepodřídí, však může být perzekvována. Je možné, že bude muset dokonce uprchnout, aby si zachránila život.

Právní kroky

Bible moudře říká: „Plány pilného jistě vedou k výhodě.“ (Přísloví 21:5) Jaké plány může hlava rodiny udělat? Ve většině společností je možné sepsat závěť nebo dokument, v němž je uvedeno, jak se má majetek rozdělit v případě manželovy smrti. Může obsahovat podrobnosti o tom, jak má proběhnout pohřeb. V dokumentu může být také uvedeno, co má manželka dělat (nebo nedělat), pokud jde o pohřební či smuteční zvyky.

Žena jménem Leah přišla v roce 1992 o svého manžela. Říká: „Mám pět dětí — čtyři dívky a jednoho chlapce. Můj manžel byl nějakou dobu před svou smrtí nemocen. Avšak už před tím, než onemocněl, sepsal dokument, v němž bylo uvedeno, že chce, aby všechen jeho majetek připadl mně a našim dětem. Týkalo se to peněz z pojištění, zemědělské půdy, hospodářských zvířat a domu. Svou vůli podepsal a dal mi ji. . . . Po smrti mého manžela chtěli příbuzní podíl z jeho pozůstalosti. Poukázala jsem na to, že manžel koupil zemědělskou půdu za své peníze a že na nic nemají nárok. Když viděli sepsanou vůli, přijali ji.“

Prohovořit věci s rodinou

Problémy mohou vzniknout, jestliže někdo o svých náboženských názorech a přáních se svou rodinou nemluví. Uvažujme o jednom muži, jehož příbuzní trvali na tom, aby jeho pohřeb ve vesnici proběhl podle místních zvyků. Vdova a děti musely jeho tělo nechat příbuzným, protože byl ohrožen jejich život. Vdova bědovala: „Kdyby manžel řekl jen jedinému ze svých strýců nebo bratranců, jak chce být pohřben, rodina by na svých tradičních pohřebních zvycích netrvala.“

V některých společenstvích je slovní dohoda stejně závazná jako písemný dokument. To platí v některých částech Svazijska, kde mnoho lidí má názory, které vedou k tradičním pohřebním a smutečním postupům. Isaac, jeden křesťan, si toho byl vědom, a svolal tedy své příbuzné, kteří nebyli svědky Jehovovými, a probral s nimi to, co by chtěl, aby se dělo po jeho smrti. Řekl jim, kdo má dostat ty které části jeho majetku, a jasně vysvětlil, jak má proběhnout jeho pohřeb. Po jeho smrti se věci odehrály tak, jak si přál. Isaac měl křesťanský pohřeb a o jeho manželku je dobře postaráno.

Chraň svou rodinu

To, co uděláš, abys svou rodinu ochránil v případě své smrti, je tvá osobní věc, ale Edward, který je křesťanem, říká: „Mám životní pojistku ve prospěch osmi členů své rodiny. Manželka má podpisové právo k mému bankovnímu účtu. Pokud tedy zemřu, může si vybírat peníze. . . . Sepsal jsem závěť ve prospěch své rodiny. Pokud zemřu, všechno, co po mně zůstane, zdědí manželka a děti. Svou vůli jsem sepsal před pěti lety. Byla sestavena právníkem a manželka a syn mají její kopii. Ve své závěti jsem uvedl, že vzdálenější příbuzní by se neměli podílet na organizování pohřbu. Patřím do Jehovovy organizace. I když tedy budou po ruce jen jeden nebo dva svědkové Jehovovi, stačí to na to, aby uspořádali můj pohřeb. Se vzdálenějšími členy rodiny jsem si o tom promluvil.“

Když věci takto zařídíš, je to podobné, jako bys dal své rodině dárek. Plány pro případ smrti samozřejmě nejsou totéž, jako když někdo daruje čokoládu nebo květiny. Přesto je z toho patrná tvá láska. Dokazuje to, že se chceš ‚postarat o členy své domácnosti‘, i kdybys s nimi už třeba nebyl.

[Rámeček a obrázek na straně 21]

Ježíš se postaral o svou matku

„U Ježíšova mučednického kůlu stála však jeho matka a sestra jeho matky, Klopova manželka Marie a Marie Magdaléna. Proto Ježíš, když uviděl svou matku a učedníka, kterého miloval, jak stojí vedle, řekl své matce: ‚Ženo, podívej se, tvůj syn!‘ Dále řekl učedníkovi: ‚Podívej se, tvá matka!‘ A od té hodiny ji učedník [Jan] vzal k sobě domů.“ (Jan 19:25–27)

[Obrázek na straně 22]

Mnozí křesťané prozíravě podnikají právní kroky, aby ochránili svou rodinu