Pomocí nich bylo království spojeno s kněžstvím. V 5. Mojžíšově 33:8–10 je v souvislosti s Urim a Tummim zmínka o áronském kněžstvu: „Tvé Tummim a tvé Urim patří muži, který je ti věrně oddán.“ Zmínka, že patří „muži, který je ti [Jehovovi] věrně oddán“, se možná týká věrnosti, kterou prokázal kmen Levi (z něhož pocházelo áronské kněžstvo) v souvislosti se zlatým teletem. (2Mo 32:25–29)

Jehova moudře opatřil Urim a Tummim a vložil je do rukou velekněze. Tím byl král ve velké míře závislý na kněžstvu a zabránilo se tomu, aby se v jeho rukách soustředila příliš velká moc. Spolupráce mezi králem a kněžími byla tudíž nezbytná. (4Mo 27:18–21) Svou vůli Jehova oznámil Izraeli psaným slovem a také pomocí proroků a snů. Zdá se však, že proroky a sny Jehova používal při zvláštních příležitostech, zatímco velekněz s Urim a Tummim byl mezi lidem stále.

V roce 607 př. n. l. se přestaly používat. Podle židovské tradice používání Urim a Tummim skončilo, když byl v roce 607 př. n. l. Jeruzalém a jeho chrám zničen babylónskými vojsky pod vedením krále Nebukadnecara. (Babylónský talmud, Sota 48b) Tento názor je podpořen tím, co o těchto předmětech uvádějí knihy Ezra a Nehemjáš. Určití muži si tehdy dělali nárok na to, že jsou potomky kněží, ale nemohli najít svá jména ve veřejném zápisu. Bylo jim řečeno, že nemohou jíst z nejsvětějších věcí určených kněžím, dokud nepovstane kněz s Urim a Tummim. Není však žádný záznam o tom, že Urim a Tummim byly tehdy použity, a v Bibli již o nich není žádná zmínka. (Ezr 2:61–63; Ne 7:63–65)

Větší Velekněz se radí s Jehovou. V Pavlově dopisu Hebrejcům je Ježíš Kristus popsán jako velký Král a Kněz podle způsobu Melchisedeka. (Heb 6:19, 20; 7:1–3) Jeho postavení v sobě spojuje kralování a kněžství. Jeho kněžskou činnost předstiňovala činnost velekněze ve starověkém Izraeli. (Heb 8:3–5; 9:6–12) Tomuto Veleknězi je svěřeno souzení všech lidí. (Jan 5:22) Nicméně, když byl Ježíš na zemi, prohlásil: „Co vám říkám, nemluvím sám od sebe, ale Otec, který zůstává ve spojení se mnou, koná své skutky“ (Jan 14:10) a „nedělám nic ze své vlastní iniciativy; ale právě jak mě Otec naučil, tak mluvím“. (Jan 8:28) Ježíš také řekl: „Jestliže přece soudím, můj soud je pravdivý, protože nejsem sám, ale Otec, který mě poslal, je se mnou.“ (Jan 8:16) Ježíš ve svém vyvýšeném postavení v nebesích, kdy je jako Velekněz zdokonalený navždy, jistě dále zůstává v podřízenosti svému Otci a při souzení hledá jeho vedení. (Heb 7:28; srovnej 1Ko 11:3; 15:27, 28.)

Viz heslo KNÍŽE, UROZENÝ ČLOVĚK, VŮDCE.

Hebrejské slovo ʼad·deʹreth popisuje to, co je „majestátní“ (Ez 17:8; Ze 11:3), a zmínky o oděvu se zjevně týkají širokého pláště nebo roucha, které se možná nosilo přes ramena a bylo vyrobeno z kůže anebo z látky utkané ze srsti či z vlny.

Dokladem toho, že tento výraz označuje chlupatý oděv, je popis Izákova prvorozeného, Esaua. Při porodu „vyšel první, celý červený jako úřední oděv ze srsti; dali mu tedy jméno Esau“. (1Mo 25:25) Esauova podobnost s úředním oděvem pravděpodobně nespočívala v červené barvě, ale v chlupatosti.

Při překladu slova ʼad·deʹreth pro úřední oděv Elijáše a Eliši používá Septuaginta řecké slovo me·lo·teʹ (které znamená ovčí kůži nebo jakoukoli neopracovanou chlupatou kůži). (1Kr 19:13) To naznačuje, že oděv byl vyroben z kůže, na níž zůstaly chlupy, a byl podobný oděvu, jaký nosí někteří beduíni. Na oblečení těchto Jehovových proroků se může vztahovat Pavlův popis pronásledovaných Božích služebníků, kteří „chodili v ovčích kůžích, v kozích kůžích“. (Heb 11:37) Jan Křtitel nosil oděv z velbloudí srsti, i když není uvedeno, že to byl jeho úřední oděv jako proroka. (Mr 1:6)

Zdá se však, že tento typ úředního oděvu ze srsti byl poznávacím znakem určitých proroků. Když král Achazjáš slyšel popis muže, „jenž vlastní chlupatý oděv s koženým opaskem opásaným přes bedra“, okamžitě poznal, že je to prorok Elijáš. (2Kr 1:8) Tento úřední oděv sloužil jako prostředek k pomazání, když byl hozen na Elišu, který tím byl ‚povolán‘, aby zanechal pluh a následoval Elijáše. (1Kr 19:19–21) Elijáš později vystoupil ve větrné bouři k nebesům a zanechal tento oděv svému nástupci, který jej brzy použil k tomu, aby rozdělil řeku Jordán, stejně jako to předtím udělal jeho pán. (2Kr 2:3, 8, 13, 14) Zdá se, že podobný oděv ze srsti někdy lstivě nosili falešní proroci proto, aby je lid přijal jako uznávané Jehovovy proroky a aby jejich poselství vypadalo mnohem důvěryhodněji. (Ze 13:4)

Výraz ʼad·deʹreth se také používal na nákladné a královské oděvy, jako byl ten, jejž ukradl Achan — „jeden pohledný úřední oděv ze Šinaru“. (Joz 7:21, 24) Starověký Babylón neboli Šinar byl proslavený nádhernými rouchy. Král Ninive projevil pokání, když „svlékl svůj úřední oděv“, nepochybně nádherné roucho, a oblékl se do pytloviny. (Jon 3:6)

Úřední sloužící pověřený tím, aby doprovázel římského magistráta na veřejnosti a prováděl jeho pokyny. Řecký výraz rha·bdouʹchos doslova znamená „ten, kdo nosí prut“. (Sk 16:35, 38; srovnej Int.) Římský výraz byl lictor; jako označení svého úřadu a symbol magistrátovy autority v římské kolonii nosil liktor svazek prutů. Skládal se ze svazku jilmových nebo březových prutů uvázaných kolem topůrka sekery, jejíž ostří vyčnívalo po straně tohoto svazku.