Co je v nejlepším zájmu dítěte?

ROZVÉST se, nebo se nerozvést? To je pro mnoho lidí, kteří žijí v nešťastném manželství, velké dilema. Před mnoha lety se z náboženských i mravních důvodů pohlíželo na rozvod s nelibostí, a často s nelibostí velmi otevřenou. A rodiče žijící v nešťastném manželství obvykle zůstávali spolu kvůli dětem. Později se však měřítka tohoto světa radikálně změnila, a dnes je rozvod všeobecně přijatelný.

Nicméně přesto, že rozvod přijatelný je, stále více rodičů, soudců, sociologů a jiných lidí vyjadřuje znepokojení nad tím, jak nepříznivý dopad má rozvod na děti. Nyní je slyšet stále více varovných hlasů. Přibývá dokladů o tom, že dopad rozvodu může být pro dítě ničivý. Rodiče jsou nabádáni, aby mysleli na to, jaké následky bude mít rozvod pro ně i pro jejich děti. Socioložka z Princetonské univerzity Sara McLanahanová tvrdí, že „dvě třetiny až tři čtvrtiny rozvedených dvojic si měly dát víc načas a víc se zamyslet nad tím, zda dělají to pravé“.

Nedávné průzkumy ukazují, že děti z rozvedených rodin jsou ve větším nebezpečí, že se příliš brzy stanou rodiči, že opustí školu, že budou trpět depresí, že se jednou rozpadne jejich vlastní manželství a že se zařadí mezi příjemce sociální péče. Na Západě je rozvodem postiženo každé šesté dítě. Historička Mary Ann Masonová ve své knize o svěřování dětí do péče ve Spojených státech konstatovala: „Dítě narozené v roce 1990 má asi padesátiprocentní šanci, že otázku, kde bude žít a s kým, bude řešit soud.“

Žel, rozvodem nepřátelství vždycky nekončí. Rodiče mohou stále bojovat u soudů o svěření dítěte do péče a o právo na návštěvy a uvádět tak dítě do dalšího stresu. Tyto citově nabité střety v nepřátelské atmosféře soudní síně jsou pro děti zkouškou oddanosti jejich rodičům a často v nich zanechají pocit bezmocnosti a strachu.

Jeden poradce ve věci rodiny řekl: „Rozvod není vysvobozením pro děti. Někdy je vysvobozením pro dospělé.“ Skutečnost je taková, že rodiče rozvodem snad vyřeší své vlastní těžkosti, ale zároveň zasadí ránu svým dětem, které se budou možná celý život namáhat, aby si tuto škodu vynahradily.

Jaké jsou možnosti

V nepřátelské atmosféře a citovém stresu, jež rozpad manželství doprovázejí, je velmi obtížné dohodnout se na budoucí péči o děti klidně a rozumně. Ve snaze minimalizovat konfrontace mezi rodiči a vyhnout se nepřátelským soudním sporům nabízejí některé soudní okresy alternativní způsoby, jak spor urovnat, například mimosoudní zprostředkování.

Když je zprostředkování prováděno správně, umožňuje rodičům vypracovat dohodu a nenechávat rozhodnutí o svěření dětí na soudci. Jestliže zprostředkování není možné, mohou rodiče k dohodě o svěření dětí do péče a o návštěvách dospět prostřednictvím svých právníků. Jakmile se rodiče dohodnou a vypracují dohodu písemně, soudce může podepsat rozhodnutí, které obsahuje jejich přání.

Když se rodiče dohodnout nemohou, právní systém v mnoha zemích využije své prostředky k tomu, aby se pokusil hájit nejlepší zájmy dětí. Soudci půjde především o děti, ne o rodiče. Zváží mnoho důležitých faktorů, například přání rodičů, vztah dítěte ke každému z nich, přání dítěte a schopnost každého rodiče zajistit každodenní péči. Pak soudce rozhodne, kde a s kým bude dítě žít, a také jak budou rodiče dělat důležitá rozhodnutí o budoucnosti dítěte.

Při výhradní péči o dítě může mít rozhodovací pravomoc jen jeden z rodičů. Při společné péči o dítě se musí na důležitých věcech, například na zdravotní péči a vzdělání dítěte, shodnout oba rodiče.

Otázky, které mohou vyvstat

V situaci, kdy probíhá spor o svěření dítěte do péče, musí rodič, který je svědkem Jehovovým, také zvážit, co je v nejlepším zájmu dítěte i v duchovním ohledu. Například co když rodič, který není svědkem, je proti jakémukoli biblickému poučování dítěte? Nebo co když byl rodič, který není svědkem, vyloučen z křesťanského sboru?

V takových situacích může být rozhodování křesťanského rodiče složitější. Chce jednat moudře a rozumně, ale také si chce udržet dobré svědomí před Jehovou a s modlitbou zvažuje, co je v nejlepším zájmu dítěte.

V následujících článcích se podíváme na tyto otázky: Když jde o svěření dítěte do péče, jak se zákon dívá na náboženství? Jak mohu takovou situaci zvládnout? Kdyby mi dítě svěřeno nebylo, jak se s tím vyrovnám? Jak pohlížet na společnou péči o dítě v případě, že je druhý rodič vyloučen z křesťanského sboru?

Svěření dítěte do péče — Náboženství a zákon

V PŘÍPADECH, kdy jde o rozvod a o to, komu bude dítě svěřeno do péče, může být náboženství důležitým činitelem — a také složitým. Mohou vyvstat například následující otázky:

Měl by soudce brát v úvahu výpovědi, které tvrdí, že jeden z rodičů není vhodný k tomu, aby mu dítě bylo svěřeno do péče, protože je členem jistého náboženství, zvlášť náboženství menšinového? Měl by soudce brát v úvahu výpovědi o náboženských názorech a zvycích rodičů, aby mohl posoudit, které náboženství je podle jeho názoru pro dítě nejlepší? Měl by pak nařídit, aby dítě bylo vychováváno v tom náboženství, a zakázat, aby bylo vystavováno vlivu jiných náboženství?

Dnes si stále více lidí bere partnera jiného náboženského a etnického původu. A tak když se tyto dvojice rozvedou, děti již možná mají vazbu na dvě náboženské komunity. Někdy se stává, že rodič, který je v rozvodovém řízení, nedávno přijal určité náboženství, jež se liší od jeho náboženství původního. Toto nové náboženské společenství je možná stabilizujícím faktorem v jeho životě a je pro něj velmi důležité, ale dětem je cizí. Vyvstává tedy další otázka. Může soud rodiči zakázat, aby bral své děti na bohoslužby tohoto náboženství, jen proto, že je jiné než náboženství, které rodiče vyznávali dříve?

To jsou složité otázky. Vyžadují, aby soudce zvažoval nejen potřeby dítěte, ale také zájmy a práva rodičů.

Základní práva rodičů a dětí

Je pravda, že soudce může být ovlivněn svými osobními náboženskými názory. Ale v mnoha zemích není pravděpodobné, že náboženská práva rodičů nebo dětí budou ignorována. Tyto země možná mají ústavu, která soudci zakazuje omezovat základní právo rodiče řídit výchovu dítěte, k níž patří i vzdělávací a náboženské poučování.

Dítě má právo přijímat takové poučování od svých rodičů. Než může soudce zákonně zasáhnout do náboženské výchovy dítěte, musí soud vyslechnout přesvědčivý doklad o tom, že „jisté náboženské zvyky představují bezprostřední a podstatné ohrožení tělesného blaha dítěte“. (Kurzíva od nás.) Pouhé neshody, nebo dokonce nepřátelství mezi rodiči kvůli náboženství, nejsou dostatečným důvodem k zásahu státu.

Rozumný postoj, jejž jedna matka ze státu Nebraska v USA, která je svědkem Jehovovým, zaujala ve sporu o svěření dítěte do péče, dokresluje, jak mohou tato právní opatření chránit jak rodiče, tak děti. Otec, který není svědkem Jehovovým, nechtěl, aby jeho dcera chodila na bohoslužby svědků Jehovových v sále Království. Nižší soud s otcem souhlasil.

Matka se tedy odvolala k Nejvyššímu soudu státu Nebraska. Argumentovala tím, že neexistuje žádný doklad o tom, že nějaká aktivita svědků Jehovových je bezprostředním a podstatným ohrožením blaha dítěte. Matka vypověděla, že „přítomnost na náboženských aktivitách obou rodičů a účast na nich . . . poskytne dítěti základ pro to, aby se, až dospěje do věku, kdy toho bude schopno, samo rozhodlo, kterému náboženství dá přednost“.

Vyšší soud zvrátil rozhodnutí soudu nižšího a prohlásil, že „[nižší] soud zneužil svého práva rozhodovat, a to tím, že omezil matčino opatrovnické právo řídit náboženskou výchovu svého nezletilého dítěte“. Nebyl naprosto žádný doklad o tom, že účast na bohoslužbách svědků Jehovových v sále Království dítěti škodí.

Práva rodiče, jemuž dítě svěřeno není

Někdy se rozvedení rodiče snaží využít sporů o náboženskou výchovu k tomu, aby získali vládu nad dítětem. Tak tomu bylo například v případě Khalsa v. Khalsová ve státě New Mexico v USA. Během manželství oba manželé vyznávali sikhské náboženství, ale krátce po rozvodu matka přestoupila na katolickou víru a začala děti od sikhského náboženství odrazovat.

Otce to rozčílilo a dal tu záležitost k soudu ve snaze získat větší pravomoc vést děti k sikhskému náboženství. Jak soud na otcovu žádost zareagoval? Zamítl ji. Soud rozhodl, že „když jsou děti s ním, nemohou se dobrovolně ani nedobrovolně účastnit žádné sikhské činnosti, tedy žádné činnosti náboženské, žádných sikhských táborů a nemohou chodit ani do sikhské školky“.

Otec se proti tomuto rozhodnutí odvolal k odvolacímu soudu státu New Mexico. Tento vyšší soud souhlasil s otcem a zvrátil rozhodnutí nižšího soudu. Odvolací soud prohlásil: „Soudy by měly být v náboženských otázkách nestranné a do této citlivé a ústavou chráněné oblasti by měly zasahovat jen tam, kde je jasný a přesvědčivý doklad o škodě působené dítěti. Restrikce v této oblasti představují nebezpečí, že soudní omezení budou protiústavně zasahovat do rodičovy svobody vyznání nebo tak budou chápána.“

Takové rozhodnutí je v souladu s celou řadou zásad, jež jsou v mnoha zemích zavedené. Rozumný rodič bude o těchto zásadách uvažovat. Rodič, který je křesťanem, bude také uvažovat o tom, že dítě potřebuje kontakt s oběma rodiči a že je povinností dítěte prokazovat úctu jak matce, tak otci. (Efezanům 6:1–3)

Mimosoudní zprostředkování

Mimosoudní zprostředkování je sice možná méně formální než slyšení u soudu, ale rodič by k němu neměl přistupovat nedbale. Jakákoli vzájemná dohoda nebo úmluva, jíž bude při tomto procesu dosaženo, může být následným soudním rozhodnutím prohlášena za závaznou. Bylo by tedy dobré, aby se rodič poradil s právníkem zkušeným v oblasti rodinného práva a ujistil se, že všechny záležitosti, které se svěření dítěte do péče týkají, budou vyřízeny řádně a poctivě.

Každý z rodičů by měl přípravě na proces zprostředkování věnovat dostatek času. Rodičovo vystupování a chování při zprostředkovacím procesu mohou velmi ovlivnit výsledek. Příliš často se stává, že rozvádějící se rodiče jsou v rozvodu natolik citově angažováni, že ztrácejí ze zřetele důležité věci: Co je v nejlepším zájmu dítěte? Co dítě potřebuje, aby se mohlo duševně, citově a tělesně rozvíjet?

Pamatujte, že z právního hlediska nejde při zprostředkování hlavně o náboženské nebo jiné osobní neshody, ale o to, jak rodiče mohou najít společný základ a vypracovat dohodu k užitku dětí. Rodič se možná setká s náboženskými nebo jinými předsudky, s nečekanými otázkami nebo s manipulacemi, jejichž účelem je rozrušit a znervóznit. Mohou být odhalovány, a dokonce nadsazovány nedostatky každého z rodičů. Když však zúčastnění zůstanou rozumní, dá se najít řešení.

Někdy se zdá, že se proces zprostředkování protahuje a že je bezvýsledný. Alternativou je dlouhé soudní řízení s trapnou publicitou, finančním zatížením a škodlivými následky pro dítě. To je jistě méně žádoucí. Stejně jako ke všem vážným životním problémům bude rodič, který je křesťanem, přistupovat ke zprostředkovacímu procesu se zbožnou vážností a bude mít na paměti inspirovanou výzvu: „Uval svou cestu na Jehovu a spolehni se na něho, a on sám bude jednat.“ (Žalm 37:5)

Ale co když není možné dosáhnout řešení, a soudce svěří dítě do péče druhého rodiče? Nebo co když je jeden z rozvádějících se rodičů vyloučen z křesťanského sboru? A také, jak by se měl člověk dívat na společnou a výhradní péči o dítě? V tak těžké situaci je nutné, aby rodiče jednali se zbožnou moudrostí. V následujícím článku je obsažen rozbor těchto otázek a s nimi souvisejících biblických zásad.

[Rámeček na straně 6]

Tři důležité vlastnosti

Soudce rodinného soudu v rozhovoru pro časopis Probuďte se! řekl, že k důležitým vlastnostem, které u rodiče hledá, patří tyto tři:

Rozumnost — ochota zajistit druhému rodiči maximální přístup k dítěti (pokud tím dítě není tělesně či mravně ohroženo)

Vnímavost — vědomí citových potřeb dítěte

Sebeovládání — vyrovnaný domácí život, který přispěje ke klidné atmosféře, v níž by dítě mohlo prospívat

[Rámeček na straně 6]

Soudcovské směrnice

Někteří soudci stanovili určité směrnice, aby předešli zbytečným sporům kvůli náboženským hodnotám rodičů. Například:

1. Měly by se podporovat smysluplné vztahy mezi dítětem a oběma rodiči. Soudce kanadského Nejvyššího soudu John Sopinka uvedl, že každému rodiči by mělo být umožněno, „aby se zabýval těmi činnostmi, které z něho dělají takového člověka, jakým opravdu je [k tomu patří i to, že bude praktikovat své náboženství]. Neočekává se, že rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, bude v době, kdy má k dítěti přístup, hrát nějaké divadlo nebo předstírat jiný životní styl.“

2. Zakazovat rodiči, který dítě navštěvuje, aby dítě vyučoval svému náboženskému přesvědčení, znamená porušovat svobodu vyznání tohoto rodiče — pokud není jasný, přesvědčivý doklad o tom, že to pro dítě představuje bezprostřední a podstatné ohrožení.

[Obrázek na straně 7]

Soudci mají v případech svěření dítěte do péče vážnou odpovědnost

[Obrázek na straně 8]

Zprostředkovatel může rodičům pomoci urovnat spory bez táhlého soudního řízení

Svěření dítěte do péče — Vyrovnaný názor

PO ROZVODU často nastává skutečně těžká situace — boj o lásku dítěte a o vládu nad ním. Rčení „k boji je potřeba dvou“ neplatí vždy. Možná stačí jen jeden arogantní rodič, který chce prosadit svou. Jedna právnička z Toronta podotkla: „V rodinném právu je všechno citově velmi nabité a zasahuje to srdce.“

Někteří rodiče, místo aby mysleli na to, co je v nejlepším zájmu dítěte, neustále spor protahují, a to tím, že se přou o věci, které s případem nesouvisejí. Někteří se například snažili dokázat, že rozhodnutí o svěření dítěte do péče by mělo být změněno, protože druhý rodič je svědkem Jehovovým a připraví dítě o ‚normální způsob života‘.

Rodič, který není svědkem, může dělat spornou otázku ze slavení narozenin, Vánoc, nebo dokonce svátku Všech svatých. Někteří si mohou stěžovat, že styky dítěte a jeho zařazení do společnosti by byly omezeny, kdyby se dítě rozhodlo nezdravit vlajku. Nebo někdo může tvrdit, že dítě utrpí psychickou škodu, bude-li doprovázet rodiče při tom, když mluví s ostatními lidmi o Bibli. Někteří rodiče, kteří nebyli svědky, dokonce tvrdili, že by mohl být ohrožen život dítěte, protože rodič, který je svědkem, nedá souhlas k tomu, aby dítě dostalo transfúzi krve.

Jak se křesťan vyrovná s takto citově nabitými argumenty? Citová reakce — „oplatit stejnou mincí“ — nebude účinná. Jestliže je věc předložena soudu, každý z rodičů má právo na to, aby byl vyslechnut. Je velmi důležité mít na mysli biblickou radu: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří. Nikdy nedovolí, aby se spravedlivý potácel.“ (Žalm 55:22) Když o tom bude rodič rozjímat a uplatňovat biblické zásady, může se s Jehovovou pomocí vyrovnat s jakýmkoli výsledkem soudního řízení. (Přísloví 15:28)

Rozumnost

Klíčovou věcí jsou nejlepší zájmy dítěte. Jestliže je rodič příliš náročný, může se stát, že mu dítě svěřeno nebude, a dokonce bude omezeno i jeho právo na návštěvy. Moudrý rodič se chová pokojně. Chová v mysli biblickou radu: „Nikomu neodplácejte zlé zlým. . . . Dejte místo zlobě . . . Nedej se přemoci zlem, ale neustále přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:17–21) U soudu, v právníkově kanceláři i při jednání s těmi, kdo posuzují způsobilost rodiče k péči o dítě, má rodič jednat tak, ‚aby se jeho rozumnost stala známou všem lidem‘. (Filipanům 4:5)

Někdy se odcizený partner bude snažit, aby druhé podvedl, a začne předkládat zavádějící a spekulativní sporné otázky. Je moudré bojovat proti lidskému sklonu reagovat na takové slovní útoky přehnaně. Oblíbenými náměty, které odcizení druhové používají k působení škody při soudním jednání o svěření dítěte do péče, jsou zdraví, náboženství a vzdělání. (Přísloví 14:22)

K rozumnosti patří i schopnost zvažovat fakta a jednat o spravedlivé dohodě. Žádný rodič by neměl zapomínat, že i po rozvodu má dítě stále dva rodiče. Rodiče se rozvedli spolu, ale nerozvedli dítě. Proto by měl mít každý z rodičů — až na extrémní případy — svobodu, aby, když dítě má, také jako rodič působil. Oba rodiče by měli mít svobodu vyjadřovat své pocity i hodnoty, jež zastávají, a vést dítě k tomu, aby se podílelo na zákonných činnostech rodiče, náboženských i jiných.

Zvažme, jak může soudní řízení dopadnout: rozhodnutím o (1) společné péči o dítě, (2) výhradní péči o dítě a (3) omezení práva návštěv. Jaký je rozdíl mezi společnou a výhradní péčí? Jak se můžete vyrovnat s tím, že jste dítě do péče nedostali? Co když je jeden z rodičů vyloučený z křesťanského sboru?

Společná péče

Někteří soudci se domnívají, že je důležité, aby dítě udržovalo kontakt s oběma rodiči. Jejich uvažování se opírá o výzkumné práce, které ukazují, že dítě trpí po rozvodu menším stresem a je citově méně poškozeno, jestliže jsou rodiče schopni pečovat o dítě společně. Dítě nemá pocit, že ho jeden z rodičů opustil, ale cítí lásku obou rodičů a patří do obou domácností. „Společná péče o dítě je způsob, jak z péče o dítě nevytlačit ani jednoho rodiče,“ říká jeden odborník na rodinné právo.

Avšak dr. Judith Wallersteinová, výkonná ředitelka Střediska pro rodiny v přechodném stadiu v kalifornském Corte Madera, varuje, že má-li se společná péče o dítě dařit, musí být rodiče schopni spolupráce a dítě musí být přizpůsobivé a musí dobře vycházet s lidmi. Tyto vlastnosti jsou podstatné, protože při společné péči o dítě je oběma rodičům ponecháno právo podílet se na rozhodování o významných otázkách, například o zdravotní péči, vzdělání, náboženské výchově a společenském životě dítěte. To je však možné jen tehdy, jestliže oba rodiče nadále rozumně zvažují, co je v nejlepším zájmu dítěte, a ne to, co je jejich zájmem osobním.

Výhradní péče o dítě

Soud může svěřit výhradní péči o dítě rodiči, který je podle jeho názoru lépe vybaven k tomu, aby se o potřeby dítěte postaral. Soudce může stanovit, že takový rodič bude o důležitých otázkách týkajících se blaha dítěte rozhodovat zcela sám. Soud často dospěje k takovému rozhodnutí poté, co vyslechl názor poradců. To jsou obvykle psychologové, psychiatři nebo sociální pracovníci.

Zastánci výhradní péče o dítě se domnívají, že toto uspořádání poskytuje dítěti větší stabilitu. Mnoho soudců toto uspořádání podporuje v případě, že rodiče nejsou schopni spolu rozumně komunikovat nebo že taková komunikace není pravděpodobná. Ovšem rodič, jemuž dítě do péče svěřeno nebylo, není ze života dítěte vyloučen. Takový rodič má obvykle právo na návštěvy a oba rodiče mohou dítěti dále poskytovat potřebné vedení, lásku a náklonnost.

Právo na návštěvy

Bylo by nerealistické, kdyby se rodiče dívali na péči o dítě jako na spor, který má „vítěze“ a „poraženého“. Rodič je úspěšný a „vítězí“, když vidí, že jeho dítě dospívá ve zralého, schopného a slušného dospělého člověka. Úspěch ve výchově dětí není přímo vázán na zákonné poručnictví. Tím, že křesťan dodržuje soudní nařízení, dokonce i když se jeví jako nespravedlivé, „se podřizuje nadřazeným autoritám“. (Římanům 13:1) Je také důležité pamatovat, že to není čas k tomu, aby soutěžil o náklonnost nebo oddanost dítěte, takže by druhého rodiče snižoval ve snaze zničit vztah mezi ním a dítětem.

V Bibli jsou příklady bohabojných rodičů, kteří byli z různých důvodů odloučeni od svých dětí. Například Amram a Jochebed, rodiče Mojžíšovi, jednali v nejlepším zájmu svého dítěte, když je v malé plovoucí schránce dali „do rákosí u břehu řeky Nilu“. Když dítě vylovila faraónova dcera, zachovali si důvěru v Jehovu. Tito moudří a věrní rodiče byli odměněni velkorysým „právem na návštěvy“, jehož účinně využili k tomu, aby chlapce učili Jehovově cestě. Z Mojžíše vyrostl vynikající služebník pravého Boha. (2. Mojžíšova 2:1–10; 6:20)

Ale co když je jeden z rodičů vyloučený? Měl by křesťanský rodič připustit, aby dítě navštěvoval? Proces vyloučení ze sboru mění pouze duchovní vztah mezi jednotlivcem a křesťanským sborem. Fakticky přerušuje duchovní pouta. Ale vztah rodič-dítě zůstává nezměněn. Rodič, jemuž je dítě do péče svěřeno, musí respektovat právo vyloučeného rodiče na návštěvy. Avšak jestliže rodič, jemuž dítě do péče svěřeno není, představuje bezprostřední a podstatnou hrozbu pro tělesné nebo citové blaho dítěte, pak soud (nikoli druhý rodič) může zařídit, aby návštěvy dítěte probíhaly pod dohledem třetí strany.

Nikdy nejste sami

Rozvodové řízení a následné spory o dítě jsou citově vyčerpávající zážitky. Svazek, který začínal tak slibně, se rozpadl a s ním i sny, plány a očekávání obou partnerů. Nevěra nebo extrémní týrání může věrnou manželku přimět k tomu, aby pro sebe a své dítě hledala ochranu zákona. Možná však u ní přetrvávají pocity viny a nedostatečnosti, když uvažuje o tom, kde byla chyba nebo jak se záležitosti mohly vyřídit lépe. Mnoho dvojic si dělá starosti s tím, jak budou na rozpad rodiny reagovat jejich děti. Soudní spory o děti se po emocionální stránce mohou podobat jízdě na horské dráze, která vyzkouší nejen integritu člověka jako pečujícího rodiče, ale také jeho víru a důvěru v Jehovu. (Srovnej Žalm 34:15, 18, 19, 22.)

Když se kvůli zneužívání dítěte nebo extrémnímu týrání ze strany manželského druha anebo proto, aby chránil své zdraví před nebezpečím nákazy pohlavně přenášenými chorobami od nevěrného partnera, rozhodne nevinný partner jednat, nemusí se cítit provinile ani se nemusí domnívat, že ho Jehova opustil. (Žalm 37:28) Byl to ten nevěrný nebo hrubý partner, kdo porušil posvátnou manželskou smlouvu a „jednal zrádně“ se svým druhem. (Malachiáš 2:14)

Nadále se ‚držte dobrého svědomí‘ před lidmi i před Jehovou a uplatňujte biblické zásady, jednejte se svým odcizeným partnerem čestně a buďte v jednáních týkajících se péče o dítě pružní. „Je totiž lépe, abyste trpěli proto, že činíte dobro, je-li to Boží vůle, než proto, že činíte zlo.“ (1. Petra 3:16, 17)

Pokud jde o děti, ty potřebují ujištění, že rozpad rodiny není jejich vina. Někdy věci prostě nedopadnou tak, jak se zamýšlelo. Ale uplatňování biblických zásad podněcuje mezi dítětem a rodiči otevřený rozhovor vedený s porozuměním a tak může být dopad rozvodu zmírněn. To je možné udělat například tak, že děti budou mít v plánování rodinného života po rozvodu aktivní roli. Pokud budete trpěliví a laskaví a budete se zajímat o pocity dítěte a naslouchat, když je vyjadřuje, velmi mu pomůžete přizpůsobit se novému řádu a novým životním podmínkám.

Mohou pomoci i druzí

Rodiče nejsou jediní, kdo může pomoci dítěti, které prožívá rozpad rodiny. I členové rodiny, učitelé a přátelé mohou dítě z rozvedené rodiny hodně podpořit a dodat mu jistotu. Zvláště prarodiče mohou velmi přispět k jeho stabilitě a dobrému citovému stavu.

Křesťanští prarodiče mohou poskytovat dítěti duchovní poučování a zaměstnávat je prospěšnými činnostmi, ale musí respektovat rozhodnutí rodičů o náboženské výchově, protože právě rodiče, nikoli prarodiče, mají morální i právní autoritu taková rozhodnutí dělat. (Efezanům 6:2–4)

S takovou podporou mohou děti z rozvrácených rodin překonat rozpad manželství svých rodičů. A mohou se nadále těšit na požehnání Božího nového světa, kde budou všechny rodiny zbaveny ‚zotročení porušeností a budou mít slavnou svobodu Božích dětí‘. (Římanům 8:21; 2. Petra 3:13)