Ukrajina

Ve svém podobenství o semeni zasetém do znamenité půdy Ježíš popisuje ty, kdo ve svém srdci rozvíjejí hlubokou vděčnost za Boží slovo. Tito lidé „s vytrvalostí nesou ovoce“, a to tak, že neustále věrně oznamují Boží poselství navzdory těžkostem a utrpení. (Luk. 8:11, 13, 15) Jen na málo místech na světě je to patrnější než na Ukrajině, kde svědkové Jehovovi navzdory více než 50 letům zákazu činnosti a krutému pronásledování vytrvali a jejich činnost je v rozmachu.

Počet zvěstovatelů na Ukrajině dosáhl ve služebním roce 2001 vrcholu 120 028. Více než 56 000 těchto zvěstovatelů poznalo biblickou pravdu v průběhu posledních pěti let. Za minulé dva roky bratři rozšířili více než 50 milionů časopisů, což se rovná počtu obyvatel Ukrajiny. Odbočka dostává každý měsíc průměrně tisíc dopisů od zájemců, kteří žádají o další informace. Ještě přednedávnem by tohle všechno bylo nepředstavitelné. Jsou to nádherné výsledky čistého uctívání!

Než zalistujeme stránkami dějin Ukrajiny, podívejme se, jaká je to země. V této zemi je znamenitá nejen obrazná půda, o níž mluvil Ježíš, ale také doslovná půda. Téměř polovina Ukrajiny je pokryta úrodnou, černou, stepní půdou, které se zde říká čornozem. Díky této půdě a mírnému podnebí je Ukrajina jednou z nejúrodnějších zemědělských oblastí na světě, a pěstuje se tam cukrová řepa, pšenice, ječmen, kukuřice a jiné plodiny. Ukrajina je od starověku známá jako obilnice Evropy.

Je to země, která se od východu na západ táhne do délky přibližně 1 300 kilometrů a od severu na jih měří 900 kilometrů, je tedy o něco větší než Francie. Jak můžete vidět na mapě na straně 123, leží ve východní Evropě, severně od Černého moře. Ozdobou severní Ukrajiny jsou hluboké hvozdy. Na jihu leží úrodné nížiny, které sahají až k nádherným Krymským horám. Předhůří na západě vedou ke strmým Karpatům, jež jsou domovem rysa ostrovida, medvěda hnědého a zubra evropského.

Na Ukrajině žije asi 50 milionů lidí. Jsou to prostí, pohostinní lidé zvyklí na těžkou práci. Mnozí z nich mluví ukrajinsky i rusky. Jestliže vás pozvou k sobě domů, pravděpodobně vás pohostí borščem neboli řepnou polévkou a vařenými taštičkami zvanými varenyky. Po příjemném pohoštění vás možná potěší lidovými písněmi, protože mnozí Ukrajinci rádi zpívají a hrají na hudební nástroje.

Ukrajinci byli vystaveni vlivu různých náboženských vyznání. V desátém století se k nim dostalo východní pravoslavné náboženství. Na jižní Ukrajinu později osmanská říše přinesla islám. Ve středověku polští šlechtici šířili mezi Ukrajinci také katolické náboženství. Pod vládou komunismu ve dvacátém století se mnozí zdejší lidé stali ateisty.

Svědky Jehovovy najdete po celé Ukrajině. Před druhou světovou válkou však většina z nich žila na západní Ukrajině, která byla rozdělena na čtyři oblasti: Volyň, Halič, Podkarpatskou Rus a Bukovinu.

Na Ukrajině jsou zasévána semena pravdy

Badatelé Bible, jak se dříve říkalo svědkům Jehovovým, působili na Ukrajině už před sto lety. Jeden z jejich představitelů C. T. Russell při své první cestě do zahraničí v roce 1891 navštívil mnoho zemí v Evropě a na Středním Východě. Cestou do tehdejší Konstantinopole v Turecku se zastavil v Oděse na jižní Ukrajině. Později, v roce 1911, pořádal sérii biblických přednášek ve velkých evropských městech, a také ve Lvově na západní Ukrajině.

Bratr Russell cestoval vlakem, a když přijel do Lvova, byl tam pro jeho přednášku naplánovanou na 24. března pronajat velký sál ve známém Lidovém domě. Devět inzerátů v sedmi místních novinách a také velké plakáty zvaly všechny obyvatele, aby si vyslechli přednášku „Sionismus v proroctví“, kterou přednese „známý a ctihodný řečník z New Yorku“ — pastor Russell. Bylo naplánováno, že bratr Russell přednese tuto přednášku v ten den dvakrát. Jistý židovský rabín ze Spojených států, který rozpoutal prudký odpor proti Russellově činnosti, však svým společníkům ve Lvově poslal telegrafickou zprávu odsuzující badatele Bible. To některé lidi podnítilo, aby se pokusili zabránit bratru Russellovi v projevu.

Ačkoli sál byl odpoledne i večer úplně naplněn, odpůrci se tam přesto dostali. Místní list Wiek Nowy napsal: „Když [Russellův] tlumočník pronesl několik prvních slov, sionisté způsobili rozruch a křičeli a pískali tak hlasitě, že misionář nemohl mluvit. Pastor Russell musel odejít z pódia. . . . Při přednášce v osm hodin večer byly projevy nesouhlasu ještě větší.“

Mnozí lidé však chtěli slyšet, co bratr Russell říkal. Jeho poselství je zajímalo a žádali o biblickou literaturu. Když bratr Russell později mluvil o své návštěvě ve Lvově, řekl: „Bůh sám ví, jak s těmito zážitky může být spojena jeho prozřetelnost . . . Vzrušení vyvolané tím námětem může vést [Židy] k hlubšímu zkoumání, než kdyby si nás vyslechli slušně a ukázněně.“ Na Russellovo poselství nebyla sice žádná bezprostřední odezva, ale semena pravdy byla zaseta. Později se utvořilo mnoho skupin badatelů Bible, a to nejen ve Lvově, ale také v jiných částech Ukrajiny.

Kancelář badatelů Bible v Německu v roce 1912 uveřejnila velký inzerát v kalendáři, který byl rozšiřován na Ukrajině. Inzerát doporučoval přečíst si v němčině sérii knih Studies in the Scriptures (Studie Písem). Nato kancelář v Německu dostala asi 50 dopisů od lidí z Ukrajiny, kteří žádali o knihy Studies in the Scriptures a také o předplatné na Strážnou věž. Kancelář zůstávala ve styku s těmito zájemci až do roku 1914, kdy vypukla válka.

Po první světové válce byla Ukrajina rozdělena mezi čtyři sousední státy. Území střední a východní Ukrajiny byla zabrána komunistickým Ruskem a začleněna do Sovětského svazu. O západní Ukrajinu se rozdělily tři další státy. Halič a Volyň byly připojeny k Polsku, Bukovina k Rumunsku a Podkarpatská Rus k Československu. Tyto tři státy poskytovaly určitou míru svobody a dovolovaly badatelům Bible dále kázat. Mnoho semen pravdy, která měla později nést ovoce, bylo zaseto nejprve na západní Ukrajině.

První výhonky

Začátkem 20. století odešlo z Ukrajiny mnoho rodin do Spojených států hledat lepší život. Někteří z těchto lidí si přečetli naše publikace založené na Bibli a poslali je svým příbuzným na Ukrajinu. Jiné rodiny se osobně seznámily s učením badatelů Bible, vrátily se domů a začaly kázat ve svých rodných vesnicích. Objevilo se několik skupin badatelů Bible, a ty se později rozrostly ve sbory. Badatelé Bible z Polska zaseli semena pravdy začátkem dvacátých let v Haliči a ve Volyni. Mezitím bratři z Rumunska a Moldávie přinesli pravdu do Bukoviny.

Tím byl položen dobrý základ pro další vzrůst. Strážná věž z 15. prosince 1921 napsala: „Nedávno někteří naši bratří navštívili [Bukovinu] . . . Za několik týdnů po jejich návštěvě tam bylo zorganizováno sedm tříd, které nyní studují knihy a ‚Tabernacle Shadows‘ (‚Stíny svatostánku‘). V jedné takové třídě je přibližně 70 členů.“ V roce 1922 ve vesnici Kolinkivci v Bukovině přijal pravdu, byl pokřtěn a začal kázat Stepan Kolca. Pokud víme, byl to první bratr pokřtěný na Ukrajině. Později se k němu připojilo deset rodin. K podobnému vzrůstu docházelo i na Podkarpatské Rusi. V roce 1925 bylo ve vsi Velyki Lučky a v sousedních vesnicích přibližně 100 badatelů Bible. Potom na Podkarpatské Rusi začali kázat první celodobí služebníci, kteří také vedli shromáždění v domácnostech badatelů Bible. Mnoho lidí bylo pokřtěno.

Dlouholetý svědek Olexij Daviďuk popisuje, jak lidé v té době poznávali pravdu. Vzpomíná: „V roce 1927 nějaký vesničan přinesl do vesnice Lankove ve Volyni jednu naši publikaci. Několik obyvatel té vesnice si ji přečetlo a začali se zajímat o nauky o pekelném ohni a o duši. V knize byla uvedena adresa kanceláře badatelů Bible v Lodži v Polsku, a proto tam vesničané poslali dopis se žádostí, aby je někdo navštívil. Za měsíc nato tam přišel jeden bratr a zorganizoval skupinu ke studiu Bible. K této skupině se připojilo patnáct rodin.“

Takové nadšení pro pravdu bylo v oněch počátečních letech běžné. Podívejte se, jaké ocenění bylo vyjádřeno v dopise, který do ústředí badatelů Bible v Brooklynu přišel z Haliče: „Knihy, které vydáváte, zacelují našim lidem mnoho zranění a vedou je k rozbřesku. Ale prosím vás, pošlete nám víc těchto knih.“ Jiný zájemce napsal: „Rozhodl jsem se poprosit vás, abyste nám poslali literaturu, protože si ji zde nemohu opatřit. Jeden člověk z naší vesnice od vás dostal několik knih, ale sousedé mu je vzali. Dokonce si je ani nemohl přečíst. Teď chodí za vesničany a snaží se dostat své knihy nazpátek.“

Takový velký zájem vedl k tomu, že byla otevřena kancelář badatelů Bible v Pekarské ulici ve Lvově. Z Haliče a Volyně tam přicházelo mnoho požadavků o zaslání literatury a kancelář je posílala do Brooklynu, kde mohly být vyřízeny.

Na západní Ukrajině vyklíčila semena pravdy určitě už v polovině dvacátých let. Bylo tam zorganizováno mnoho skupin badatelů Bible a z některých z nich se později staly sbory. O této počáteční činnosti se sice zachovalo velmi málo záznamů, ale z dostupných zpráv je vidět, že v Haliči v roce 1922 slavilo Památnou slavnost dvanáct lidí. V roce 1924 Strážná věž přinesla zprávu, že se 49 lidí zúčastnilo Památné slavnosti v městečku Sarata na jižní Ukrajině. A v roce 1927 se více než 370 lidí sešlo k Památné slavnosti na Podkarpatské Rusi.

Když Strážná věž z 1. prosince 1925 popisovala činnost badatelů Bible v různých zemích na světě, uveřejnila následující zprávu: „Jeden bratr byl v tomto roce poslán k Ukrajincům v Evropě; . . . vykonal mnoho dobré práce v té části, která je pod vládou Polska. Je tam velká a stále se zvyšující poptávka po literatuře.“ O několik měsíců později časopis Zlatý věk (dnešní Probuďte se!) napsal: „Jenom v Haliči je dvacet tříd [sborů] . . . Některé z nich jsou . . . zorganizované a pořádají shromáždění v týdnu; některé se scházejí jenom v neděli a některé se teprve organizují. Je naděje, že se vytvoří další třídy; jenom je nutné mít někoho, kdo by je vedl.“ Z toho všeho vyplývalo, že v duchovním smyslu je ukrajinská půda velmi úrodná.

Počátky kazatelské služby

Vojtech Čehy z Podkarpatské Rusi byl pokřtěn v roce 1923 a později začal celodobě vykonávat kazatelskou službu v okolí Berehova. Obvykle vycházel do služby s jednou taškou plnou literatury v ruce, s druhou taškou upevněnou na svém kole a s batohem plným literatury na zádech. Vypráví: „Dostali jsme obvod, kde bylo 24 vesnic. Bylo nás 15 zvěstovatelů a museli jsme se velmi namáhat, abychom tyto vesnice propracovali s literaturou dvakrát za rok. Každou neděli ve čtyři ráno jsme se sešli v jedné z těch vesnic. Odtud jsme chodívali pěšky nebo jezdívali autobusem do okolních míst vzdálených 15 až 20 kilometrů. Službu dům od domu jsme obvykle začínali v osm hodin ráno a sloužili jsme do dvou hodin odpoledne. Domů jsme často chodili pěšky; a na večerním shromáždění tentýž den jsme všichni radostně vyprávěli své zážitky. Zkracovali jsme si cestu přes lesy a brodili se řekami za pěkného i ošklivého počasí, ale nikdo z nás si nikdy nestěžoval. Rádi jsme sloužili a oslavovali našeho Stvořitele. Lidé mohli vidět, že bratři opravdu žijí jako praví křesťané a že ochotně chodí pěšky až 40 kilometrů, aby se mohli zúčastnit shromáždění nebo kazatelské služby.

Ve službě jsme se setkávali s různými lidmi. Jednou jsem brožuru Království, naděje světa nabízel nějaké ženě, která řekla, že nemůže přispět, protože nemá peníze. Měl jsem hlad, a tak jsem jí řekl, že by brožuru mohla dostat výměnou za vařené vejce. Dostala brožuru a já jsem snědl vejce.“

V době Vánoc obyvatelé Podkarpatské Rusi chodili dům od domu a zpívali o narození Ježíše Krista. Bratři tento zvyk dobře využívali. Brávali si do tašky literaturu a chodívali do domácností zpívat lidem písně, v nichž vyjadřovali svou víru. Mnoha lidem se melodie líbily. Často zvali bratry do domů a žádali je, aby zpívali další písně. Někdy bratrům za zpěv dávali peníze a bratři jim zase rádi výměnou dali biblickou literaturu. V období Vánoc se proto sklad literatury často vyprázdnil. Takové pěvecké výpravy trvaly dva týdny, protože římskokatolická církev slaví Vánoce v jiném týdnu než řeckokatolická. Ve druhé polovině dvacátých let však badatelé Bible začali jasně chápat, že Vánoce jsou pohanského původu, a tak pěvecké výpravy skončily. Bratři měli ze své intenzivní kazatelské činnosti velkou radost a na Podkarpatské Rusi neustále vznikaly nové skupiny zvěstovatelů.

První sjezdy

První sjezd badatelů Bible se na Podkarpatské Rusi konal v květnu 1926 ve vsi Velyki Lučky. Zúčastnilo se ho 150 lidí a 20 bylo pokřtěno. Sjezdu, který byl příští rok uspořádán pod širým nebem v parku uprostřed města Užgorodu v téže oblasti, se zúčastnilo 200 lidí. Brzy byly v různých městech na Podkarpatské Rusi pořádány další sjezdy. V roce 1928 byl první sjezd ve Lvově. Další sjezdy se později konaly v Haliči a ve Volyni.

Začátkem roku 1932 byl uspořádán sjezd ve vsi Solotvyno na Podkarpatské Rusi, na dvoře domu, kde měli badatelé Bible pravidelně svá shromáždění. Tohoto sjezdu se zúčastnilo přibližně 500 lidí a mezi nimi také někteří odpovědní bratři z Německa. Mychajlo Tilňak, starší místního sboru, vypráví: „Velice nás potěšily pěkně připravené proslovy bratrů, kteří na náš sjezd přijeli z Maďarska a Německa. Se slzami v očích nás povzbuzovali, abychom v době přicházejících zkoušek zůstali věrní.“ A jakmile začala druhá světová válka, kruté zkoušky skutečně přišly.

V roce 1937 byl pronajat celý vlak, aby delegáti mohli cestovat na velký sjezd v Praze. Vlak byl vypraven z vesnice Solotvyno, jel přes celou Podkarpatskou Rus, zastavoval na všech stanicích a přibíral delegáty. Na každém vagonu byla tabulka s nápisem „Sjezd svědků Jehovových — Praha“. Bylo to vynikající svědectví pro lidi v této oblasti a letití zvěstovatelé na tuto událost dodnes vzpomínají.

Výstavba prostor určených k uctívání

Jakmile se vytvořily první skupiny badatelů Bible, bylo nutné postavit si vlastní prostory k uctívání. První místo pro shromáždění bylo vybudováno v roce 1932 v obci Dibrova na Podkarpatské Rusi. Dva další sály byly později postaveny v sousedních obcích Solotvyno a Bílá Cerkev.

Přestože některé z těchto sálů byly za války zničeny a některé zkonfiskovány, bratři si stále uchovávali touhu mít vlastní sály Království. V současné době je v obci Dibrova osm sálů Království a v šesti sousedních vesnicích jich je osmnáct.

Rozvoj překládání

Koncem 19. a začátkem 20. století mnoho rodin z Ukrajiny emigrovalo do Spojených států a Kanady. Některé z těchto rodin ve svém novém domově přijaly pravdu, a bylo tam vytvořeno mnoho ukrajinských skupin. Již v roce 1918 byla v ukrajinštině uveřejněna kniha The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků). Přesto bylo nutné udělat ještě mnohem víc, aby obyvatelé Ukrajiny i lidé v zahraničí mluvící ukrajinsky mohli dostávat duchovní pokrm. Začátkem dvacátých let bylo zjevně nutné, aby biblické publikace pravidelně překládal bratr, který by měl potřebnou kvalifikaci. Emil Zaryckyj, který žil v Kanadě, v roce 1923 přijal výzvu, aby začal sloužit celodobě. Jeho hlavním úkolem bylo překládat biblické publikace do ukrajinštiny. Také navštěvoval ukrajinské, polské a slovenské skupiny v Kanadě a ve Spojených státech.

Emil Zaryckyj se narodil poblíž města Sokal na západní Ukrajině a později se spolu s rodiči odstěhoval do Kanady. Tam se oženil s dívkou z Ukrajiny, která se jmenovala Marija. Společně vychovali pět dětí. I když Emil a Marija měli náročné rodinné povinnosti, dařilo se jim plnit i teokratické úkoly. V roce 1928 Watch Tower Society koupila dům ve Winnipegu v Kanadě, který sloužil jako ústředí pro překládání do ukrajinštiny.

V tomto počátečním období bratři používali ve službě dům od domu přenosné gramofony s nahrávkami biblických přednášek. Bratr Zaryckyj byl pozván do Brooklynu, aby připravil nahrávky takovýchto přednášek v ukrajinštině. Ve třicátých letech bylo na rozhlasové stanici ve Winnipegu připraveno několik půlhodinových relací v ukrajinštině. V těchto relacích Emil Zaryckyj a další zkušení bratři přednášeli veřejné proslovy. Tyto přednášky byly spojeny se čtyřhlasým sborovým zpěvem písní ze zpěvníku, který byl uveřejněn v roce 1928. Stovky posluchačů vyjadřovaly v dopisech a telefonicky svou vděčnost.

Emil Zaryckyj i jeho manželka Marija věrně plnili úlohu překladatelů čtyřicet let. V té době se do ukrajinštiny překládala každá Strážná věž. V roce 1964 byl úkolem dohlížet na překladatelskou činnost pověřen Moris Sarančuk, který předtím společně se svou manželkou Ennou mnoho let bratru Zaryckému pomáhal.

Přichází duchovní pomoc

Někteří horliví zvěstovatelé sice jednotlivě zasévali a zalévali semena pravdy po celé Ukrajině, ale organizovaná kazatelská činnost začala na Podkarpatské Rusi teprve v roce 1927, a později v Haliči. Do té doby se rozšířilo velmi mnoho knih v rumunštině, maďarštině, polštině a ukrajinštině, i když se zpráva o kazatelské činnosti nepodávala. Z odloučených skupin byly vytvořeny sbory, a zvěstovatelé začali pravidelně kázat dům od domu. V těchto letech se rozšířilo hodně biblické literatury. V roce 1927 byl v Užgorodu na Podkarpatské Rusi otevřen první ukrajinský sklad literatury. Kancelář v Magdeburku v Německu pak v roce 1928 dostala za úkol starat se o sbory a kolportéry na Podkarpatské Rusi, která tehdy patřila k Československu.

V roce 1930 byla ve městě Berehovo blízko Užgorodu zahájena činnost kanceláře, která měla dohlížet na činnost badatelů Bible na Podkarpatské Rusi. Dozorcem této kanceláře se stal Vojtech Čehy. Toto nové uspořádání bylo pro kazatelskou činnost velmi prospěšné.

Několik bratrů z pražské a magdeburské kanceláře projevovalo velkou obětavost a často cestovali až daleko do Karpat, aby oznamovali dobrou zprávu o Božím Království v nejodlehlejších končinách tohoto nádherného kraje. Jedním z těchto horlivých bratrů byl Adolf Fitzke z odbočky v Magdeburku. Byl poslán do okolí Rachiva v Karpatech, aby tam kázal. Mnozí místní svědkové dodnes rádi vzpomínají na tohoto věrného, zdrženlivého a nenáročného bratra. V roce 2001 byly na tomto území čtyři sbory.

Ve třicátých letech bylo v mnoha městech a vesnicích na Podkarpatské Rusi promítáno „Fotodrama stvoření“. „Fotodrama“ byl osmihodinový pořad, který byl sestaven z filmů a diapozitivů synchronizovaných s biblickým komentářem na gramofonových deskách. Z Německa byl poslán Erich Frost, aby při promítání „Fotodramatu“ pomáhal místním bratrům. Před uvedením tohoto programu bratři zvali veřejnost na promítání tak, že rozdávali letáčky a lepili plakáty. Zájem byl obrovský. V Berehovu se sešel takový zástup, že více než tisíc lidí muselo čekat na ulici. Když policisté viděli tak velký zástup, obávali se, že by se tento zástup mohl rozvášnit a že by ho nebyli schopni zvládnout. Nejprve měli v úmyslu promítání zrušit, ale pak se rozhodli, že to neudělají. Po promítání mnozí lidé předávali bratrům svou adresu, protože chtěli „Fotodrama“ vidět znovu. Takový zájem vyburcoval místní náboženské vůdce, aby se snažili všemi dostupnými prostředky překazit kázání dobré zprávy. Jehova Bůh však této činnosti nadále žehnal, takže měla úspěch.

Ve dvacátých a třicátých letech spadaly Volyň a Halič pod dozor polské odbočky v Lodži. V roce 1932 bratři z Polska zaměřili pozornost na tato území, vykonávali opětovné návštěvy u všech předplatitelů Strážné věže, jejichž adresy dostali z Brooklynu.

Wilhelm Scheider, tehdejší dozorce kanceláře v Polsku, vzpomínal: „Ukrajinci přijímali pravdu s velkým nadšením. Ve městech a vesnicích v Haliči se jako houby po dešti začaly náhle objevovat skupiny zájemců. Tyto skupiny se někdy rozrostly natolik, že se skládaly z celých obcí.“

Ačkoli bratři byli většinou chudí, přesto mnoho obětovali, aby si mohli opatřit literaturu a gramofonové nahrávky, které by jim pomáhaly kázat a duchovně růst. Mykola Voločij z Haliče, který byl pokřtěn v roce 1936, dokonce prodal jednoho ze svého páru koní kvůli tomu, aby si mohl koupit gramofon. Představte si, co pro zemědělce znamenal kůň! Mykola se sice musel starat o čtyři děti, ale usoudil, že to může zvládnout i s jedním koněm. Mnozí noví zájemci poznali Jehovu a začali mu sloužit právě díky biblickým přednáškám a písním Království přehrávaným v ukrajinštině na tomto gramofonu.

Když Wilhelm Scheider popisoval velký vzrůst počtu zvěstovatelů v Haliči a ve Volyni ve třicátých letech, řekl: „V roce 1928 jsme v Polsku dosáhli počtu 300 zvěstovatelů, ale do roku 1939 jsme měli více než 1 100 zvěstovatelů a polovina z nich byli Ukrajinci, i když na tomto území (v Haliči a Volyni) se začalo kázat mnohem později.“

Tento vzrůst vyžadoval péči, a proto byl do Haliče a Volyně poslán Ludwik Kinicki z polské odbočky, aby tam v úloze cestujícího dozorce pomáhal s kazatelskou činností. Jeho rodina pocházela z Čortkiva v Haliči a začátkem dvacátého století se vystěhovala do Spojených států, kde bratr Kinicki poznal pravdu. Později se vrátil do své rodné země, aby zde pomáhal upřímným lidem. Mnoho bratrů a sester nikdy nezapomene na duchovní pomoc, kterou dostali od tohoto horlivého služebníka. Na podzim 1936, když byl vyhlášen zákaz vydávat Zlatý věk v polštině a vydavatel tohoto časopisu byl na rok odsouzen do vězení, byl bratr Kinicki jmenován do úlohy vydavatele časopisu Nowy Dzień, jímž byl zakázaný Zlatý věk nahrazen. V roce 1944 byl bratr Kinicki zatčen gestapem a odvezen do koncentračního tábora v Mauthausenu–Gusenu, kde zemřel ve věrnosti Jehovovi.

Bůh přitahuje lidi všeho druhu

Začátkem dvacátých let se do svého rodného města Zolotyj Potik v Haliči vrátil jeden badatel Bible, který se jmenoval Rola. Rola začal kázat dobrou zprávu jenom se svou Biblí. Lidé o něm říkali, že je blázen, protože zničil všechny své náboženské obrazy a sochy. Místní kněz se pokusil Rolovo kázání překazit. Navštívil jednoho policistu a řekl mu: „Jestliže zbijete Rolu tak, že nebude schopen chodit, dám vám litr pálenky.“ Policista odpověděl, že nemá za úkol bít lidi. Později Rola začal dostávat zásilky literatury od bratrů ze Spojených států. Kněz znovu šel za policistou a říkal mu, že na poštu došla zásilka s komunistickou literaturou. Příští den policista čekal na poště, aby viděl, kdo si zásilku vyzvedne. Samozřejmě to byl Rola. Policista odvedl Rolu na policejní stanici a předvolal také kněze. Kněz křičel, že ty knihy jsou od Ďábla. Několik publikací policista poslal k místnímu soudu, aby se zjistilo, zda ta literatura obsahuje komunistické nauky. Ostatní si nechal pro sebe. Když ty publikace četl, uvědomil si, že v nich je pravda. Brzy začal on i jeho manželka navštěvovat shromáždění badatelů Bible. Později byl pokřtěn a stal se horlivým zvěstovatelem. Zatímco se tedy kněz snažil zastavit činění učedníků, nevědomky podnítil Ludwika Rodaka, aby přijal pravdu.

Přibližně v téže době se jeden řeckokatolický kněz ze Lvova odstěhoval i s manželkou do Spojených států. Krátce nato mu manželka zemřela. V zármutku se rozhodl zjistit, kam odešla duše jeho manželky. Opatřil si adresu několika spiritistů v New Yorku. Když hledal místo, kde se scházejí, omylem se dostal do jiného poschodí té budovy a ocitl se na shromáždění badatelů Bible. Tam se dozvěděl pravdu o stavu mrtvých. Později byl pokřtěn a nějaký čas pracoval v tiskárně v brooklynském betelu. Za nějakou dobu se vrátil do Haliče a tam nadále horlivě kázal dobrou zprávu.

Paprsek světla na východní Ukrajině

Jak jsme viděli, zpočátku se kazatelská činnost vykonávala většinou na západní Ukrajině. Jak se pravda dostala do ostatních částí Ukrajiny? Nesla tamější duchovní půda stejně bohaté výnosy jako na západní Ukrajině?

Začátkem dvacátého století přijel bratr Trumpi, badatel Bible ze Švýcarska, do hornické oblasti východní Ukrajiny, aby tam pracoval jako důlní inženýr. Je o něm známo, že byl prvním badatelem Bible na tomto území. Jeho kazatelská činnost ve dvacátých letech vedla k tomu, že ve vesnici Ljubymivskyj Post nedaleko města Charkova vznikla skupina zaměřená na studium Bible.

V roce 1927 přijel do vesnice Kalynivka další bratr ze západní Evropy, aby tam pracoval jako inženýr v uhelném dole. Přivezl si s sebou kufr plný biblické literatury, kterou používal, když kázal malé skupině baptistů, kteří projevili velký zájem o naději na Království. Za nějakou dobu se tento bratr vrátil do své země a v Kalynivce zanechal skupinku lidí, kteří se stali badateli Bible. Strážná věž z roku 1927 přinesla zprávu, že v Kalynivce se na Památné slavnosti sešlo 18 lidí. V sousední vsi Jepifanivce se této slavnosti zúčastnilo 11 lidí. Dalších 30 lidí slavilo Památnou slavnost tentýž rok ve vesnici Ljubymivskyj Post.

Bratři z ústředí v Brooklynu nepřetržitě sledovali vývoj v Sovětském svazu a snažili se zajistit, aby tam bylo dílo kázání o Království zákonně uznáno. Tento cíl měl na mysli také bratr George Young z Kanady, který do SSSR přijel v roce 1928. V době svého pobytu se mu podařilo navštívit město Charkov na východní Ukrajině, kde společně s místní skupinou badatelů Bible zorganizoval malý třídenní sjezd. Později však tamější úřady vyvíjely značný odpor, a tak byl donucen ze země odjet. Bratr Young zjistil, že už tehdy byly skupiny badatelů Bible také v Kyjevě a v Oděse.

Bratr Young přinesl do Brooklynu zprávu o situaci v Sovětském svazu. Na doporučení bratra Younga byl zástupcem badatelů Bible nejen na Ukrajině, ale také v celém SSSR jmenován Danyjil Staruchin z Ukrajiny. Bratr Staruchin měl několik let před návštěvou George Younga příležitost obhajovat Bibli v debatě s tehdejším sovětským komisařem osvěty Anatolijem Lunačarským. V dopise J. F. Rutherfordovi z ústředí v Brooklynu bratr Young napsal: „Danyjil Staruchin je horlivý a aktivní. Když mu bylo 15 let, vedl rozhovor o Bibli s jedním knězem. Kněz se tak rozčílil, že vzal svůj kříž a praštil jím mladého muže do hlavy, až Danyjil v bezvědomí upadl na podlahu; dosud má na hlavě jizvu. Měl být pověšen, ale protože byl mladistvý, byl odsouzen jen ke čtyřem měsícům vězení.“ Bratr Staruchin se sice snažil dosáhnout registrace místního sboru a získat úřední povolení tisknout na Ukrajině biblickou literaturu, ale sovětské úřady mu to nedovolily.

Později, koncem dvacátých a v průběhu třicátých let, sovětské úřady horlivě propagovaly ateismus. Náboženství bylo terčem posměchu a ti, kdo kázali druhým, byli považováni za „nepřátele vlasti“. Po bohaté sklizni na Ukrajině v roce 1932 komunisté zabavili vesničanům všechny potraviny. Tím uměle vyvolali hladomor, na jehož následky zahynulo více než šest milionů lidí.

Zprávy ukazují, že v těchto obtížných dobách zůstávaly malé skupiny svědků Jehovových ryzí, i když neměly žádný kontakt s bratry v jiných zemích. Někteří svědkové kvůli své víře strávili mnoho let ve vězení. Rodina Trumpiových a Hauserových, Danyjil Staruchin, Andrij Savenko a sestra Šapovalová jsou jen někteří z těch, kdo zůstali ryzí. Jsme si jisti, že Jehova ‚nezapomene na jejich práci a lásku, kterou projevovali k jeho jménu‘. (Hebr. 6:10)

Doba krutých zkoušek

Pro konec třicátých let bylo charakteristické, že mnoha státům ve východní Evropě se změnily hranice. Nacistické Německo a SSSR rozšiřovaly sféry svého vlivu a pohlcovaly slabší státy.

V březnu roku 1939 Maďarsko za podpory nacistického Německa obsadilo Podkarpatskou Rus. Činnost svědků Jehovových byla zakázána a všechny sály Království byly uzavřeny. Úřady krutě zacházely s bratry a mnohé z nich poslaly do vězení. Většina svědků žijících ve vesnicích Velykyj Byčkiv a Kobylecka Poljana byla uvězněna.

Když v roce 1939 Sověti vstoupili na území Haliče a Volyně, západní hranice Ukrajiny byly uzavřeny. Kontakt s kanceláří v Polsku tedy byl přerušen. Jakmile začala druhá světová válka, organizace přešla do ilegality. Bratři se scházeli v malých skupinách, kterým se říkalo kroužky, a pokračovali ve službě mnohem opatrněji.

Později na Ukrajinu vpadla německá vojska. V době německé okupace duchovenstvo začalo masy lidí podněcovat k odporu proti Jehovovu lidu. V Haliči zuřilo prudké pronásledování. Svědkům Jehovovým byla rozbíjena okna a mnozí bratři byli krutě zbiti. V zimě bylo několik bratrů donuceno hodiny stát ve studené vodě, protože se nechtěli pokřižovat. Některé sestry dostaly padesát ran holí. Řada bratrů přišla o život, protože zůstali ryzí. Gestapo například popravilo Illju Hovučaka, celodobého služebníka z Karpat. Katolický kněz ho předal gestapu, protože bratr Hovučak horlivě kázal o Božím Království. Byla to doba krutých zkoušek. Jehovovi služebníci přesto nadále zůstávali pevní.

Svědkové Jehovovi si navzájem pomáhali, i když to mnohdy bylo nebezpečné. Ve městě Stanislav (dnešní Ivano–Frankivsk) se jedna žena židovského původu a její dvě dcery staly Jehovovými svědky. Žily v židovském ghettu. Bratři se dozvěděli, že se nacisté chystají popravit všechny Židy v tom městě, a proto zařídili, aby ty tři sestry mohly uprchnout. S nasazením vlastního života svědkové skrývali tyto židovské sestry po celou dobu války.

Za druhé světové války bratři na západní Ukrajině dočasně ztratili kontakt s organizací a nebyli si jisti, jak mají dále postupovat. Někteří se domnívali, že začátek druhé světové války znamená začátek Armagedonu. Tato nauka působila po určitou dobu nedorozumění mezi bratry.

I na bitevním poli raší semena

Druhá světová válka přinesla na Ukrajinu zármutek a zkázu. Za tři roky se z této země stalo obrovské bitevní pole. Jak přes Ukrajinu postupovala fronta, nejprve na východ a potom zpět na západ, mnoho měst a vesnic bylo úplně zničeno. V těchto letech bylo zabito přibližně deset milionů obyvatel Ukrajiny a mezi nimi pět a půl milionu civilistů. Uprostřed válečných hrůz byli mnozí lidé hluboce zklamáni životem, a přehlíželi proto morální zásady. Přesto i za těchto podmínek někteří lidé poznali pravdu.

V roce 1942 byl Mychajlo Dan, mladý muž z Podkarpatské Rusi, který před druhou světovou válkou rád naslouchal svědkům Jehovovým, povolán k vojenské službě. V době vojenského výcviku nějaký katolický kněz rozšiřoval mezi vojáky náboženskou brožuru, která slibovala život v nebi každému, kdo zabije nejméně jednoho komunistu. Taková informace mladého vojáka zmátla. V průběhu války pak viděl, jak nějaký duchovní zabíjel lidi. To ho přesvědčilo, že pravdu mají svědkové Jehovovi. Po válce se vrátil domů, vyhledal svědky Jehovovy a koncem roku 1945 byl pokřtěn.

Později bratr Dan trpělivě snášel hrůzy sovětských věznic. Po propuštění byl jmenován starším a nyní je předsedajícím dozorcem jednoho sboru na Podkarpatské Rusi. Když si vzpomene na brožuru, o které byla zmínka dříve, s nádechem ironie říká: „Nezabil jsem jediného komunistu. Neočekávám tedy nebeský život, ale těším se, že budu žít navždy v pozemském ráji.“

Úrodná půda nese ovoce v koncentračních táborech

Jak bylo uvedeno na začátku, úrodná půda může přinést vynikající žeň. Proto v době okupace nacistickým Německem byla úrodná černozem z Ukrajiny odvážena. Uzavřené vagony naplněné úrodnou půdou byly jeden za druhým posílány ze střední Ukrajiny do Německa.

Jiné uzavřené vagony však byly naplněné něčím — dá-li se to tak vyjádřit —, z čeho se později také stala úrodná půda. Asi dva a půl milionu mladých mužů a žen z Ukrajiny bylo odvezeno na nucené práce do Německa. Velmi mnoho z nich později skončilo v koncentračních táborech. Tam se seznámili s německými svědky, kteří byli uvězněni za svou křesťanskou neutralitu. Tito svědkové ani v koncentračních táborech nepřestali oznamovat dobrou zprávu jiným lidem jak svými slovy, tak svým chováním. Jedna vězeňkyně vzpomíná: „Svědkové se lišili od ostatních v koncentračním táboře. Byli přátelští a optimističtí. Z jejich chování bylo vidět, že mají na srdci něco velmi důležitého, co musí říci ostatním vězňům.“ Mnoho lidí z Ukrajiny v těchto letech poznalo pravdu od německých svědků, kteří s nimi byli v koncentračních táborech.

Anastasija Kazaková poznala pravdu v koncentračním táboře ve Stutthofu v Německu. Několik set vězňů, mezi nimi také Anastasija a dalších 14 svědků, bylo koncem války dopraveno vlečným člunem do Dánska, kde je vyhledali dánští bratři a postarali se o ně jak v tělesném, tak v duchovním ohledu. V tomtéž roce byla Anastasija ve svých devatenácti letech pokřtěna na sjezdu v Kodani a vrátila se domů na východní Ukrajinu, kde se dál horlivě snažila zasévat semena pravdy. Sestra Kazaková byla později za svou kazatelskou činnost znovu uvězněna, a to na jedenáct let.

Tato sestra mladým lidem radí: „Ať se ve vašem životě děje cokoli — ať snášíte soužení, odpor nebo jiné trampoty — nikdy se nevzdávejte. Stále proste Jehovu o pomoc. Sama jsem poznala, že ty, kdo mu slouží, nikdy neopustí.“ (Žalm 94:14)

Válečné zkoušky

Válka je nelítostná a krutá, protože přináší strádání, utrpení a smrt jak vojákům, tak civilnímu obyvatelstvu. Ani svědkové Jehovovi nejsou uchráněni před hroznými následky války. Dosud totiž žijí ve světě, i když nejsou jeho částí. (Jan 17:15, 16) Napodobují však svého Vůdce, Ježíše Krista, a proto zachovávají přísnou politickou neutralitu. Tímto postojem se svědkové na Ukrajině stejně jako jinde odlišují a dávají najevo, že jsou praví křesťané. A zatímco svět ctí své válečné hrdiny — živé i mrtvé —, Jehova ctí ty, kdo mu odvážně prokazují věrnou oddanost. (1. Sam. 2:30)

Koncem roku 1944 sovětská vojska znovu dobyla západní Ukrajinu a byla vyhlášena všeobecná branná povinnost. V téže době skupiny ukrajinských partyzánů bojovaly proti německému i sovětskému vojsku. Na obyvatele západní Ukrajiny byl vyvíjen nátlak, aby se přidali k partyzánům. To všechno představovalo nové zkoušky pro Jehovovy služebníky, kteří chtěli zůstat neutrální. Několik bratrů bylo popraveno, protože nechtěli bojovat.

Ivan Maksymjuk a jeho syn Mychajlo poznali pravdu od Ilji Hovučaka. V době války odmítli vzít do ruky zbraň, a tak je partyzáni zadrželi. Tito partyzáni také o něco dříve zajali jednoho sovětského vojáka. Ivanu Maksymjukovi nařídili, aby zajatého vojáka zabil, a říkali, že pokud to udělá, propustí ho. Když to bratr Maksymjuk odmítl, sadisticky ho zavraždili. Stejným způsobem byl zabit jeho syn Mychajlo, a také Jurij Frejuk a jeho sedmnáctiletý syn Mykola.

Jiní bratři byli popraveni proto, že odmítli nastoupit do sovětské armády. (Iz. 2:4) Ještě další byli odsouzeni do vězení na deset let. Uvěznění bratři měli velmi malou naději na přežití, protože na Ukrajině v poválečném období hladověli i ti, kdo nebyli uvězněni. V roce 1944 byl za svůj neutrální postoj odsouzen Mychajlo Dasevič. Nejprve byl šest měsíců ve vyšetřovací vazbě a potom — ve stavu naprostého vyčerpání — byl odsouzen k uvěznění na deset let. Vězeňská zdravotní komise mu předepsala „kaloricky vydatnou stravu“. Personál vězeňské kuchyně mu tedy do jeho porce kaše — jediného jídla, které směl jíst — přidával lžičku oleje. Bratr Dasevič to přežil a sloužil potom 23 let v zemském výboru v SSSR, a později v zemském výboru na Ukrajině.

V roce 1944 sedm bratrů z jednoho sboru v Bukovině odmítlo nastoupit vojenskou službu a každý z nich byl odsouzen k odnětí svobody na tři nebo čtyři roky. Čtyři z nich ve vězení zemřeli hladem. Tentýž rok bylo pět bratrů ze sousedního sboru odsouzeno do vězeňského tábora na Sibiři, každý na deset let. Jenom jeden z nich se vrátil domů — ostatní tam zahynuli.

Ročenka 1947 komentovala tyto události následovně: „Když byla v roce 1944 nacistická nestvůra tlačena k západu, každý, kdo se udržel na nohách, . . . byl na západní Ukrajině zmobilizován, aby pomohl ukončit válku ve prospěch Ruska. Naši bratří znovu zachovali neporušitelnost věčné smlouvy a zůstali neutrální. Kvůli své věrnosti Pánu mnozí přišli o život a jiní — tentokrát jich bylo více než 1 000 — byli znovu odvezeni na východ, na širé pláně tohoto obrovského kontinentu.“

Navzdory takovému rozsáhlému přesídlování počet svědků Jehovových nadále vzrůstal. V roce 1946 se Památné slavnosti na západní Ukrajině zúčastnilo 5 218 lidí a mezi nimi čtyři pomazaní.

Dočasná úleva

Bratři, kteří snášeli všechny tyto těžkosti a zůstávali Bohu věrní, po skončení druhé světové války nadšeně oznamovali poselství naděje a povzbuzovali ty, kdo se vraceli z fronty. Vojáci i váleční zajatci se vrátili domů rozčarováni a toužili najít smysl života. Mnozí proto s radostí přijímali biblickou pravdu. Například koncem roku 1945 bylo v obci Bílá Cerkev na Podkarpatské Rusi pokřtěno v řece Tise 51 lidí. Koncem roku bylo v tom sboru 150 zvěstovatelů.

Tehdy se mezi Ukrajinci a Poláky na západní Ukrajině a ve východním Polsku rozbujela vzájemná nenávist. Vzniklo mnoho ukrajinských a polských zločineckých tlup. Tyto tlupy v některých případech vyvraždily celé vesnice, kde žili lidé jiné národnosti. Při těchto masakrech zahynulo, žel, také několik bratrů.

Na základě dohody mezi Sovětským svazem a Polskem bylo později přibližně 800 000 Poláků přesídleno ze západní Ukrajiny do Polska a asi 500 000 Ukrajinců z východního Polska bylo přestěhováno na Ukrajinu. Mezi přesídlenci bylo mnoho svědků. Byly přesídleny celé sbory, a bratři měli před sebou nové teokratické úkoly, protože toto přesídlení považovali za příležitost ke kázání v nových obvodech. Ročenka 1947 to komentovala: „Všechno to přemísťování lidí sem a tam přispělo k tomu, že se pravda rychle šířila do takových oblastí, kam by se za normálních časů stěží dostala. A tak všechny tyto nepříjemné okolnosti dokonce sehrály svou úlohu v oslavě Božího jména.“

Když byly západní ukrajinské hranice uzavřeny, bratři začali postupně organizovat činnost svědků Jehovových na Ukrajině a v dalších částech Sovětského svazu. V postavení zemského služebníka pro Ukrajinu a ostatní části Sovětského svazu sloužil Pavlo Zjatek, který byl k tomu jmenován už dříve. Dva další horliví bratři, Stanislav Burak a Petro Tokar, byli později pověřeni úkolem pomáhat mu. Tajně bydleli v domě jedné křesťanské sestry ve Lvově a tiskli literaturu, aby do celého SSSR mohl být dodáván duchovní pokrm. Literatura k překládání a tisku byla do Lvova dovážena z Polska. Bylo to velmi riskantní. Čas od času se některým bratrům a sestrám podařilo získat povolení k návštěvě svých příbuzných v Polsku a cestou domů s sebou vždy tajně přivezli naši literaturu. Jeden strojvůdce nějakou dobu dopravoval literaturu v kovové krabici schované v parním kotli.

Bratr Zjatek byl koncem roku 1945 zatčen a odsouzen do vězení na deset let. Zemským služebníkem se místo něj stal bratr Burak.

Další pronásledování

Když v červnu 1947 jeden bratr roznášel vytištěnou literaturu spolukřesťanům, byl na ulici ve Lvově zadržen a zatčen. Agenti státní bezpečnosti mu předložili návrh, že naše organizace bude zákonně zaregistrována, jestliže jim dá adresy svědků, kterým pravidelně nosí vytištěnou literaturu. Bratr jim důvěřivě dal adresy téměř třiceti bratrů, mimo jiné také adresu bratra Buraka, tehdejšího zemského služebníka. Ti všichni byli později zatčeni. Onen bratr tehdy upřímně činil pokání a uznal, že neopodstatněně důvěřoval agentům státní bezpečnosti.

Zatčení bratři byli odvezeni do jedné věznice v Kyjevě k dalšímu vyšetřování a k projednávání u soudu. Bratr Burak krátce nato ve věznici zemřel. Ještě před tím, než byl zatčen, se bratru Burakovi podařilo navázat spojení s Mykolou Cybou, oblastním služebníkem z Volyňské oblasti, a předat mu dohled nad dílem na Ukrajině a v ostatních částech Sovětského svazu.

Bylo to poprvé, kdy sovětská státní bezpečnost při jedné razii zatkla tolik odpovědných bratrů a také pracovníky v ilegálních tiskárnách. Státní úředníci v SSSR považovali naši literaturu za protisovětskou. Svědkové byli lživě obviněni z protistátní činnosti a mnozí byli odsouzeni k smrti. Rozsudky smrti však byly změněny na odnětí svobody na dobu 25 let a výkon trestu ve vězeňských táborech.

Bratři byli odsouzeni k vyhnanství na Sibiři. Když se jednoho právníka zeptali, z jakého důvodu byli posláni tak daleko, žertem odpověděl: „Pravděpodobně máte kázat o Bohu tam.“ Později se ukázalo, že tato slova byla pravdivá.

V letech 1947 až 1951 bylo zatčeno mnoho odpovědných bratrů. Svědkové byli zadrženi nejen proto, že tiskli literaturu, ale také proto, že nenastoupili vojenskou službu nebo se nezúčastnili voleb, anebo proto, že jejich děti nevstoupily do Pionýrské organizace či do Komsomolu (Komunistického svazu mládeže). Jen to, že někdo patřil ke svědkům Jehovovým, úplně stačilo k jeho uvěznění. U soudních procesů často svědčili falešní svědkové. Obvykle to byli sousedé nebo spolupracovníci, kteří byli zastrašeni nebo uplaceni agenty státní bezpečnosti.

Státní úředníci někdy s bratry sympatizovali, i když ne otevřeně. Ivan Symčuk byl zatčen a šest měsíců vězněn v samovazbě. Tam bylo naprosté ticho, neslyšel ani hluk z ulice. Potom ho vyslýchali. Vyšetřovatel mu pomohl, protože mu poradil, jak má odpovídat: „Neříkej nic o tom, kde jsi dostával psací stroje a literaturu ani od koho! Na tyto otázky neodpovídej!“ A když ho odváděli k výslechu, vyšetřovatel říkal: „Ivane, nevzdávej se. Nevzdávej to, Ivane.“

V některých obcích si svědkové Jehovovi nesměli pověsit na okna záclony. Důvodem bylo to, aby sousedé a policisté mohli snadno zjistit, zda svědkové nečtou svoji literaturu nebo nepořádají shromáždění. Přesto si bratři našli možnosti, jak se duchovně sytit. Někdy bylo pro vedoucího studia Strážné věže připraveno unikátní „pódium“. Bratr, který vedl studium a četl Strážnou věž, totiž seděl pod stolem, který byl přikryt ubrusem dosahujícím až na podlahu. „Posluchači“ se posadili ke stolu, pozorně naslouchali a podávali komentáře. Nikdo by nepředpokládal, že se lidé u tohoto stolu účastní náboženského shromáždění.

Vydávají svědectví u soudů

Mychajlo Dan, o němž byla zmínka už dříve, byl zatčen koncem roku 1948. V té době byl ženatý, měl ročního syna a jeho manželka čekala další dítě. Veřejný žalobce při přelíčení požadoval trest uvěznění na 25 let. Bratr Dan se při své poslední výpovědi obrátil na soudce a použil slova z Jeremjáše 26:14, 15: „Já jsem ve vaší ruce. Učiňte mi podle toho, co je dobré, a podle toho, co je správné ve vašich očích. Jen byste rozhodně měli vědět, že usmrtíte-li mě, uvedete na sebe a na toto město a na jeho obyvatele nevinnou krev, neboť vpravdě Jehova mě k vám přece poslal, abych vám do uší mluvil všechna ta slova.“ Tato výstraha na soudce zapůsobila. Poradili se a vynesli tento rozsudek: na deset let do vězení a na pět let do vyhnanství v odlehlých oblastech Ruska.

Bratr Dan byl uznán vinným z vlastizrady. Když se to dozvěděl, řekl soudcům: „Narodil jsem se na Ukrajině pod vládou Československa, později jsem žil pod vládou Maďarska, teď na naše území přišel Sovětský svaz a já jsem rumunské národnosti. Kterou vlast jsem zradil?“ Tato otázka samozřejmě zůstala nezodpovězena. Po přelíčení bratr Dan dostal radostnou zprávu, že se mu narodila dceruška. To mu pomáhalo snášet lecjaké nedůstojné zacházení ve věznicích a táborech na východě Ruska. V sovětských věznicích koncem čtyřicátých let zemřelo hlady mnoho bratrů z Ukrajiny, Moldávie a Běloruska. Sám bratr Dan ztratil na váze 25 kilogramů.

Pronásledování sester na Ukrajině

Za sovětského režimu byli pronásledováni a odsuzováni k mnohaletým trestům nejen bratři, stejně krutým způsobem se zacházelo také se sestrami. Například Marija Tomilková poznala pravdu za druhé světové války v koncentračním táboře Ravensbrück. Později se vrátila na Ukrajinu a kázala ve městě Dněpropetrovsk. Za svou kazatelskou činnost byla v roce 1948 odsouzena na 25 let do vězeňského tábora.

Jiná sestra, která byla odsouzena do vězeňského tábora na 20 let, vzpomíná: „V době vyšetřování jsem se dostala do jedné cely s mnoha kriminálnicemi. Přesto jsem se těch žen nebála a kázala jsem jim. K mému údivu mi pozorně naslouchaly. V cele nás bylo příliš mnoho. Všechny jsme spaly na podlaze, namačkané těsně vedle sebe jako sardinky. Při spaní jsme se mohly obrátit na druhý bok jedině tak, že jsme se na povel obrátily všechny najednou.“

V roce 1949 jeden baptistický kazatel ve městě Záporoží udal místním agentům státní bezpečnosti pět našich sester, které pak byly zatčeny. Byly obviněny z protisovětské agitace a odsouzeny do vězeňských táborů, každá na 25 let. Všechen jejich majetek byl zabaven. Sedm let byly vězněny v odlehlých končinách severního Ruska, dokud nebyly propuštěny na amnestii. Jedna z nich, Lydia Kurdasová, vypráví: „Směly jsme napsat domů pouze dva dopisy za rok a ty dopisy byly důkladně cenzurovány. Celou tu dobu jsme neměly žádnou literaturu.“ Přesto zůstaly věrné Jehovovi a neustále kázaly dobrou zprávu o Království.

Pomáhají bratrům v Moldávii

I v takových těžkých dobách si svědkové vzájemně projevovali lásku. V roce 1947 byla sousední Moldávie postižena krutým hladem. Bratři z Ukrajiny se okamžitě snažili podpořit své moldavské spoluvěřící a poslali jim mouku, přestože sami žili v chudobě. Svědkové ze západní Ukrajiny pozvali řadu svědků z Moldávie, aby na čas bydleli v jejich domácnosti.

Jeden bratr, který tehdy žil v Moldávii, vypráví: „Byl jsem sirotek, a tak se předpokládalo, že každý den dostanu od vlády dvacet deka chleba. Nebyl jsem však členem Pionýrské organizace, a tak jsem chleba nedostával. Byli jsme velmi šťastni, když nám bratři ze západní Ukrajiny poslali mouku a každý zvěstovatel mohl dostat čtyři kilogramy.“

Snahy o zákonnou registraci v SSSR

Tři starší z Volyňské oblasti (Mykola Pjatocha, Ilja Babijčuk a Mychajlo Čumak) podali v roce 1949 žádost o zákonnou registraci naší činnosti. Brzy nato byl bratr Čumak zatčen. Mykola Pjatocha, jeden ze dvou zbývajících bratrů, vzpomíná, že na žádost podanou poprvé nepřišla žádná odpověď. Podali tedy do Moskvy druhou žádost. Listiny byly předány do Kyjeva. Tamější úředníci pozvali bratry k rozhovoru, vyslechli je a řekli jim, že by registrace přicházela v úvahu pouze tehdy, kdyby s nimi svědkové Jehovovi spolupracovali. Bratři si samozřejmě zachovali neutrální postoj a nepřistoupili na kompromis. Brzy byli zatčeni i tito dva bratři a každý z nich byl odsouzen do vězeňského tábora na 25 let.

Ve zvláštní zprávě poslané z Moskvy místním úřadům ve Volyni bylo uvedeno, že náboženský „kult“ svědkové Jehovovi je „výrazně protisovětské hnutí, a registrace nepřichází v úvahu“. Vedoucí Úřadu pro věci církevní dostal příkaz, aby svědky Jehovovy tajně sledoval a podával o nich zprávy státní bezpečnosti.

Náboženští představitelé spolupracují s úřady

V roce 1949 se jeden baptistický kazatel na Podkarpatské Rusi obrátil na státní úředníky se stížností, že svědkové obracejí jeho lidi na svou víru. To způsobilo, že Mychajlo Tilňak, starší v místním sboru, byl zatčen a odsouzen k odnětí svobody na deset let. Jeho manželka zůstala doma sama se dvěma malými dětmi.

Takové jednání náboženských představitelů upřímným lidem pomáhalo, aby činnosti svědků Jehovových porozuměli a vážili si jí. V roce 1950 se mladá baptistka Vasylyna Bibenová z Podkarpatské Rusi dozvěděla, že duchovní její církve informoval státní úřady o činnosti dvou svědků u nich v obci. Svědkové byli zatčeni a odsouzeni k odnětí svobody na šest let. Po propuštění se vrátili domů, ale k duchovnímu se nechovali nepřátelsky. Vasylyna pochopila, že tito svědkové skutečně milují své bližní. Zapůsobilo to na ni, studovala Bibli se svědky a byla pokřtěna. Říká: „Jsem Jehovovi vděčná, že jsem našla cestu, která vede k věčnému životu.“

Posláni do vyhnanství v Rusku

Biblické pravdy, které oznamovali svědkové Jehovovi, se neslučovaly s ateistickou ideologií komunistické vlády. Dobře zorganizovaní svědkové však tajně tiskli a rozšiřovali literaturu, která se zastávala Božího Království. Kromě toho šířili biblické nauky mezi svými sousedy a příbuznými. V letech 1947 až 1950 státní úředníci zatkli více než 1 000 svědků. Přesto bratrů stále přibývalo. Proto státní úředníci v roce 1951 tajně připravili plán, který měl podle jejich názoru přispět k likvidaci Božího lidu. Chtěli zbývající svědky poslat 5 000 kilometrů na východ do vyhnanství, daleko na ruskou Sibiř.

Více než 6 100 svědků ze západní Ukrajiny bylo 8. dubna 1951 posláno do vyhnanství na Sibiř. Časně ráno přijela nákladní auta plná vojáků, zastavovala u domů, kde bydleli svědkové, a každá rodina dostala pouhé dvě hodiny na zabalení základních věcí na cestu. Mohli si odnést jenom cennosti a osobní majetek. Do vyhnanství byli odvezeni všichni, kdo byli zastiženi doma — muži, ženy i děti. Nikdo tomu neunikl, ani ti, kdo byli v pokročilém věku nebo ve špatné tělesné kondici. Rychle, za jediný den, je naložili do vagonů a vyslali na dalekou cestu.

Svědkové, kteří v té době nebyli doma, nebyli odvezeni a státní úředníci je nehledali. Někteří z nich oficiálně žádali úředníky, aby se mohli připojit ke svým vyhoštěným rodinám. Úředníci na takové dotazy neodpovídali ani žadatele neinformovali, kam byli jejich příbuzní posláni.

Vyhoštěni byli nejen svědkové z Ukrajiny, ale také z Moldávie, západního Běloruska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Z těchto šesti republik bylo vyhoštěno celkem asi 9 500 svědků. V doprovodu vojenské eskorty byli vysláni na cestu v uzavřených vagonech, v nichž se obvykle přepravoval dobytek, takže se jim říkalo dobytčáky.

Nikdo ze svědků nevěděl, kam je vezou. V průběhu své dlouhé cesty se modlili, zpívali písně a vzájemně si pomáhali. Z některých vagonů visely kusy látky, na které bratři napsali, kdo jsou a odkud. Například: „Jsme svědkové Jehovovi z Volyňské oblasti“ nebo „Jsme svědkové Jehovovi ze Lvovské oblasti“. Na nádražích, kde vlak cestou zastavoval, vídali stejné vlaky s podobným označením z různých oblastí západní Ukrajiny. Díky tomu si bratři uvědomili, že do vyhnanství jsou posíláni svědkové také z jiných oblastí. Takové „telegrafické zprávy“ je posilovaly po celou dobu jejich dvou až třítýdenní cesty vlakem na Sibiř.

Tento přesun byl považován za trvalé vyhnanství. Záměrem bylo, aby svědkové Jehovovi už nikdy nemohli Sibiř opustit. Museli se pravidelně hlásit na místních registračních úřadech, ačkoli nebyli ve vězení. Kdyby to někdo z nich neudělal, byl by odsouzen k odnětí svobody na několik let.

Někteří byli po příjezdu vyloženi v lese a dostali sekery, aby si mohli postavit vlastní bydliště a obstarat obživu. Kvůli tomu, aby přečkali několik prvních zim, si mnozí svědkové museli vykopat v zemi primitivní obydlí, které zastřešili drny.

Hryhorij Melnyk, který je nyní starším na Krymu, vypráví: „Potom, co byla v roce 1947 zatčena moje sestra, státní úředníci mě často odváděli k výslechu. Bili mě dřevěnými holemi. Několikrát mě nechali šestnáct hodin stát u zdi. To všechno proto, aby mě donutili křivě svědčit proti mé starší sestře, která patřila ke svědkům. Bylo mi šestnáct let. Odmítal jsem proti ní svědčit, takže mě místní úředníci neměli rádi a chtěli se mě zbavit.

Když tedy přišel rok 1951, byli jsme odvezeni do vyhnanství na Sibiř, i když jsme — dva moji mladší bratři, mladší sestra a já — byli sirotci. Rodiče nám už zemřeli a starší bratr a sestra byli uvězněni na deset let. Ve svých dvaceti letech jsem na sebe musel vzít zodpovědnost za dva mladší bratry a sestru.

Často vzpomínám na první dva roky na Sibiři, kdy jsme se živili jen bramborami a čajem. Čaj jsme pili z polévkových talířů, protože hrnky byly tehdy vzácností. Ale duchovně jsem se cítil velmi dobře. V prvních dnech po našem příjezdu jsem začal vést shromáždění. Později jsme také zavedli školu teokratické služby. Nebylo pro mě snadné plnit takové povinnosti, protože péče o mladší bratry a sestru ode mne vyžadovala vyčerpávající fyzickou práci.“ Navzdory takovýmto útrapám rodina Melnykova zůstala Jehovovi i jeho organizaci věrná.

Sibiřské úřady chtěly zabránit kontaktu mezi místními obyvateli a svědky, kteří měli brzy přijet, a proto rozšířily fámu, že na Sibiř mají přijet kanibalové. Jedna skupina svědků musela po příjezdu několik dní čekat, až jim bude přiděleno ubytování v místních vesnicích. Proto seděli pod širým nebem na břehu zamrzlé řeky Čulym. Ačkoli byla polovina dubna, na zemi ještě leželo hodně sněhu. Bratři udělali velký oheň, zahřívali se, zpívali písně, modlili se a vyprávěli si zážitky z cest. K jejich údivu za nimi nepřišel nikdo z místních obyvatel. Vesničané naopak ve svých domech zavřeli všechny dveře a okna a svědky dovnitř nepozvali. Třetí den za svědky přišli ti nejodvážnější vesničané vyzbrojení sekerami a začali si s nimi povídat. Oni si zpočátku skutečně mysleli, že přijeli kanibalové! Brzy však poznali, že to není pravda.

Státní úředníci měli v roce 1951 také v plánu odvézt do vyhnanství svědky z Podkarpatské Rusi. Dokonce nechali přivézt prázdné vagony. Rozhodnutí odvézt do vyhnanství tyto bratry však bylo z nějakého neznámého důvodu zrušeno. Podkarpatská Rus se tak stala jednou z hlavních oblastí, kde se v době zákazu vyráběla literatura pro celý Sovětský svaz.

Udržují jednotu

Většina bratrů byla ve vyhnanství na Sibiři, a proto mnozí z těch, kdo nebyli odvezeni, ztratili kontakt s organizací. Například Marija Hrečynová z Černovců neměla žádné spojení s organizací ani se spoluvěřícími více než šest let. Přesto nadále spoléhala na Jehovu a zůstala věrná. Od roku 1951 do poloviny šedesátých let, kdy většina bratrů byla ve vězení nebo ve vyhnanství, bylo nezbytné, aby vedení v mnoha sborech převzaly sestry.

Mychajlo Dasevič, očitý svědek těchto událostí, vypráví: „Vyhnanství na Sibiř mě přímo nepostihlo, protože v době, kdy se připravovaly seznamy těch, kdo mají odejít do vyhnanství, jsem byl ještě ve vězení v Rusku. Krátce po mém návratu na Ukrajinu byla většina svědků z mého okolí poslána na Sibiř. Pátral jsem tedy po jednotlivých svědcích, kteří neměli spojení s organizací, a organizoval je do skupin studia knihy a do sborů. To znamenalo, že jsem začal plnit povinnosti krajského dozorce, ačkoli mě takovou prací nikdo nepověřil. Každý měsíc jsem navštívil všechny sbory, vybral zprávy a od jednoho sboru ke druhému roznášel literaturu, kterou jsme ještě měli. Naše sestry mnohdy vykonávaly práci služebníka sboru a v některých oblastech plnily povinnosti krajských služebníků, protože tam nebyli bratři. Z bezpečnostních důvodů jsme všechny schůzky služebníků sborů v našem kraji pořádali v noci na hřbitovech. Věděli jsme, že většina lidí má strach z mrtvých, a tak jsme si byli jisti, že tam nikdo nepřijde a nebude nás rušit. Na těchto setkáních jsme si obvykle povídali šeptem. Jednou jsme šeptali tak nahlas, že dva muži, kteří šli kolem hřbitova, vzali nohy na ramena a okamžitě zmizeli. Určitě si mysleli, že to mluví mrtví.“

Když byli svědkové v roce 1951 posláni do vyhnanství, tehdejší zemský služebník Mykola Cyba nadále tajně pracoval v jednom bunkru a tiskl biblickou literaturu. V roce 1952 agenti státní bezpečnosti zjistili místo, kde se skrývá, zatkli ho, a on pak strávil ve vězení mnoho let. Zůstal věrný až do smrti v roce 1978. Kromě bratra Cyby bylo zatčeno také několik jiných bratrů, kteří mu pomáhali.

V té době bratři neměli žádné spojení se zahraničím. Nebylo tedy možné, aby dostávali nejnovější literaturu včas. Jednou se několika bratrům podařilo získat určité množství časopisů Strážná věž v rumunštině z let 1945 až 1949. Místní bratři tyto časopisy přeložili do ukrajinštiny a ruštiny.

Svědkové na Ukrajině, kteří nebyli ve vyhnanství ani ve vězení, projevovali hluboký zájem o své spoluvěřící. S velkým úsilím sestavili seznam uvězněných, aby jim mohli posílat teplé oblečení, jídlo a literaturu. Například svědkové Jehovovi z Podkarpatské Rusi udržovali spojení s bratry v 54 vězeňských táborech po celém Sovětském svazu. Mnoho sborů začalo navíc přispívat do takzvaného Fondu dobré naděje. Peníze z tohoto fondu se používaly na pomoc uvězněným. Když těmto věrným a obětavým bratrům přicházely z věznic a táborů vřelé dopisy plné vděčnosti a když dostávali také zprávy z kazatelské služby, bylo to pro ně velké povzbuzení.

Poměry se zlepšují

Po smrti sovětského předsedy rady ministrů Josefa Stalina se postoj ke svědkům změnil k lepšímu. Na základě amnestie, která byla v SSSR vyhlášena v roce 1953, byli někteří bratři propuštěni. Později byla vytvořena státní komise, která zkoumala vynesené rozsudky. Z toho vyplynulo, že mnoho bratrů bylo osvobozeno a jiným byly tresty odnětí svobody sníženy.

Během několika následujících let byla většina uvězněných svědků propuštěna. Amnestie se však nevztahovala na svědky, kteří byli odvezeni do vyhnanství v roce 1951. V některých věznicích a táborech bylo více těch, kdo se svědky Jehovovými stali tam, než svědků, kteří tam byli původně posláni. Takový růst byl pro bratry povzbuzením a ujištěním, že jim v té době Jehova za jejich pevný postoj opravdu žehná.

Mnozí bratři se po propuštění mohli vrátit domů. Vynakládali velké úsilí, aby našli svědky, kteří ztratili kontakt s organizací. Volodymyr Volobujev, který žil v Doněcké oblasti, vypráví: „Do mého dalšího zatčení v roce 1958 se mi podařilo najít přibližně 160 svědků, kteří byli odloučeni od organizace, a poskytnout jim pomoc.“

Vyhlášení amnestie neznamenalo, že bratři dostali větší svobodu kázat. Mnozí bratři a sestry byli z vězení propuštěni, ale brzy byli opět na dlouhou dobu odsouzeni. Například Marija Tomilková z Dněpropetrovska byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 25 let, ale ve vězení strávila pouze osm let, protože byla v březnu 1955 propuštěna na amnestii. O tři roky později však byla odsouzena znovu — na deset let do vězení a na pět let do vyhnanství. Proč? Rozsudek zněl: „Přechovávala a četla literaturu a ručně psané materiály jehovistického obsahu“ a „aktivně vykonávala činnost, při které šířila jehovistické nauky mezi svými sousedy.“ Propuštěna byla po sedmi letech jako tělesně postižená osoba. Sestra Tomilková vydržela všechny druhy zkoušek a dodnes zůstala věrná.

Láska nikdy neselhává

Státní úředníci se usilovně snažili rozdělit rodiny svědků Jehovových. Agenti státní bezpečnosti se mnohdy pokoušeli postavit svědky před rozhodnutí: Bůh, nebo rodina. Jehovův lid však ve většině případů dokázal, že navzdory těm nejkrutějším zkouškám je Jehovovi věrně oddaný.

Hanna Bokočová z Podkarpatské Rusi, jejíž manžel Nucu byl zatčen za svou horlivou službu, vypráví: „Můj manžel po celou dobu, kdy byl ve vězení, trpělivě snášel spoustu zlomyslných urážek. Šest měsíců strávil na samotce, kde nebylo žádné lůžko a kde měl jenom jednu židli. Byl krutě bit a nedostával jídlo. Za několik měsíců zhubl tak, že vážil pouze 36 kilogramů, což byla polovina jeho normální váhy.“

Jeho věrná manželka zůstala s malou dcerou sama. Státní úředníci vyvíjeli na bratra Bokoče nátlak, aby udělal kompromis ve své víře a spolupracoval s nimi. Požadovali, aby si vybral buď svou rodinu, nebo smrt. Bratr Bokoč se svému přesvědčení nezpronevěřil a zůstal Jehovovi i jeho organizaci věrný. Po jedenácti letech, která strávil ve vězení, pokračoval ve své křesťanské činnosti a sloužil jako sborový starší a později jako krajský dozorce, a to až do roku 1988, kdy zemřel. Často čerpal sílu ze slov Žalmu 91:2: „Řeknu Jehovovi: ‚Ty jsi mé útočiště a má pevnost, můj Bůh, v něhož budu důvěřovat.‘“

Připomeňme si jiný příklad velké vytrvalosti. Jurij Popša byl cestujícím dozorcem na Podkarpatské Rusi. Deset dnů po svatbě byl zatčen. Místo svatební cesty ho čekal transport do Mordvinska v Rusku, kde byl deset let vězněn. Jeho věrná manželka Marija ho čtrnáctkrát navštívila a pokaždé cestovala přibližně 1 500 kilometrů tam a stejně tolik zpátky. V současné době je bratr Popša starším v jednom sboru na Podkarpatské Rusi a jeho milovaná Marija ho věrně a láskyplně podporuje.

Ještě dalším příkladem vytrvalosti v utrpení jsou manželé Oleksij a Lydia Kurdasovi, kteří žili ve městě Záporoží. V březnu 1958, sedmnáct dní po narození dcerky Halyny, byli zatčeni. V této oblasti bylo zatčeno také čtrnáct jiných svědků. Bratr Kurdas byl odsouzen k pobytu ve vězeňských táborech na dvacet pět let a jeho manželka na deset let. Byli posláni každý jinam — Oleksij do táborů v Mordvinsku a Lydia s malou dcerou na Sibiř.

Sestra Kurdasová popisuje třítýdenní cestu z Ukrajiny na Sibiř následovně: „Bylo to hrozné. Se mnou cestovala moje holčička, dále Nadija Vyšňaková s děťátkem, které se narodilo teprve několik dní předtím při výslechu ve věznici, a další dvě sestry. Ve vagonu nás všech šest umístili do jedné cely určené pro přepravu pouze dvou vězňů. Děti jsme položily na spodní lůžko a samy jsme celou cestu seděly skrčené na horním lůžku. Živili nás chlebem, slanečky a vodou. Dávali nám jídlo pouze pro čtyři dospělé vězeňkyně. Pro naše děti jsme nedostaly nic.

Když jsme dojely do určeného cíle, byla jsem se svým děťátkem poslána do vězeňské nemocnice. Tam jsem se setkala s několika sestrami, a těm jsem vyprávěla, jak mi vyšetřovatel vyhrožoval a říkal, že mi dcerku odeberou a pošlou ji do sirotčince. Těmto sestrám se nějak podařilo o mé kritické situaci informovat místní bratry. Později přišla do táborové nemocnice osmnáctiletá Tamara Burjaková (nyní Ravljuková) a vzala odtamtud mou dcerušku Halynu, aby se o ní postarala. Tehdy jsem Tamaru viděla poprvé. Dát svou milovanou holčičku do opatrování někomu, koho jsem nikdy předtím neviděla, bylo velmi bolestné, i když se jednalo o mou duchovní sestru. Hodně mě však uklidnilo, když mi sestry v táboře vyprávěly o věrné oddanosti rodiny Burjakových. Mé holčice bylo v době, kdy jsem ji svěřila do Tamařiny péče, pět měsíců a osmnáct dní. A znovu jsme se setkaly až po sedmi letech.

V roce 1959 byla v SSSR znovu vyhlášena amnestie. Vztahovala se na ženy, které měly děti mladší než sedm let. Vězeňští úředníci mi však řekli, že se nejprve musím vzdát své víry. Nepřistoupila jsem na to, a tak jsem musela zůstat ve vězeňském táboře.“

Bratr Kurdas byl propuštěn v roce 1968, kdy mu bylo 43 let. Celkem byl za pravdu vězněn 15 let, z toho osm let ve věznici s mimořádně přísnou ostrahou. Potom se vrátil na Ukrajinu, ke své manželce a dcerce. Konečně byla celá rodina opět spolu. Když se Halyna setkala se svým otcem, posadila se mu na klín a řekla: „Tatínku, nemohla jsem ti sedět na klíně hodně let, tak teď si to musím vynahradit.“

Kurdasovi se potom stěhovali z místa na místo, protože je státní úředníci stále vyháněli z jejich bydliště. Nejprve žili na východní Ukrajině, později v západní Gruzii a v Zakavkazsku. Nakonec se přestěhovali do Charkova, kde dosud šťastně žijí. Halyna je už vdaná a všichni nadále věrně slouží svému Bohu Jehovovi.

Vzácný příklad víry

Kruté zkoušky víry mnohdy trvaly měsíce, roky, a dokonce desetiletí. Podívejme se na jeden příklad. Jurij Kopos se narodil a vyrostl na Podkarpatské Rusi, nedaleko krásného města Chust. V roce 1938, kdy mu bylo 25 let, se stal svědkem Jehovovým. V roce 1940, za druhé světové války, byl odsouzen na osm měsíců nepodmíněně, protože odmítl vstoupit do maďarské armády, která podporovala nacistický režim. Podle místních zákonů nebylo v té době na Podkarpatské Rusi dovoleno popravit člověka uvězněného za to, že nechtěl nastoupit vojenskou službu z důvodu svědomí. Bratry tedy posílali na frontu, kde podle nacistického zákona byly takové popravy dovoleny. Bratra Kopose odvedla v roce 1942 vojenská eskorta a společně s jinými vězni, mezi nimiž bylo 21 dalších svědků, byl poslán do Ruska na frontu u Stalingradu. Tam měli být zastřeleni. Krátce po jejich příchodu však zaútočila sovětská armáda, která zajala nejen německé vojenské oddíly, ale také bratry. Svědkové byli posláni do sovětského vězeňského tábora a tam zůstali do roku 1946, kdy byli propuštěni.

Bratr Kopos se vrátil domů a aktivně se podílel na kazatelské službě ve svém domovském území. Za tuto jeho činnost ho v roce 1950 sovětské úřady odsoudily do vězeňského tábora na 25 let. Na základě amnestie však byl po šesti letech propuštěn.

Po svém propuštění si tehdy čtyřiačtyřicetiletý bratr Kopos dělal plány, že se ožení s Hannou Šyškovou. Hanna také patřila ke svědkům Jehovovým a rovněž byla krátce předtím propuštěna z vězení, kam byla odsouzena na deset let. Podali si žádost o uzavření manželství. Večer před svatbou byli znovu zatčeni a odsouzeni do vězeňského tábora na deset let. Všechny tyto těžkosti však překonali a jejich láska ve všem vytrvala — i tehdy, když jejich manželství bylo na deset let odloženo. (1. Kor. 13:7) V roce 1967, kdy byli oba propuštěni, se konečně vzali.

Tím však jejich příběh zdaleka nekončí. V roce 1973 byl nyní již šedesátiletý bratr Kopos znovu zatčen a odsouzen na pět let do vězeňského tábora a na pět let do vyhnanství. Svůj trest v podobě vyhnanství si odpykával na Sibiři, 5 000 kilometrů od rodného města Chustu, a byla tam s ním i jeho manželka Hanna. Do této oblasti se nedalo jet motorovým vozidlem ani tam nevedla železnice; byla přístupná pouze letecky. V roce 1983 se bratr Kopos a jeho manželka vrátili domů do Chustu. Hanna zemřela v roce 1989 a bratr dál věrně sloužil Jehovovi až do roku 1997, kdy zemřel. Bratr Kopos strávil 27 let v různých věznicích a 5 let ve vyhnanství — celkově byl vězněn 32 let.

Tento skromný a mírný muž strávil v sovětských věznicích a pracovních táborech téměř třetinu století. Z takového vynikajícího příkladu víry je jasně vidět, že nepřátelé nejsou schopni připravit věrné Boží služebníky o ryzost.

Dočasné rozdělení

Nepřítel lidstva, Satan Ďábel, používá mnoho způsobů boje proti těm, kdo se věnují pravému uctívání. Bratrům nejen působí fyzické týrání, ale také se mezi nimi snaží vzbudit pochybnosti a způsobit rozkol. To je zvláště patrné z historie svědků Jehovových na Ukrajině.

V padesátých letech byli svědkové Jehovovi nepřetržitě pronásledováni. Státní úředníci se vytrvale snažili najít místa, kde se tiskla literatura. Odpovědní bratři byli neustále zatýkáni. Z toho důvodu museli být bratři, jejichž úkolem bylo dohlížet na dílo, opakovaně nahrazováni někým jiným, mnohdy dokonce už po několika měsících.

Když agenti státní bezpečnosti viděli, že svědky Jehovovy nemohou umlčet vyhnanstvím, vězněním ani tělesným násilím a mučením, použili novou taktiku. Pokusili se rozdělit organizaci zevnitř, a to tím, že mezi bratry zasévali semena nedůvěry.

V polovině padesátých let agenti státní bezpečnosti náhle přestali všechny aktivní a odpovědné bratry zatýkat a začali je tajně sledovat. Tito bratři museli pravidelně docházet do kanceláří státní bezpečnosti. Agenti jim říkali, že dostanou peníze a dobré zaměstnání, budou-li spolupracovat. Kdo tuto spolupráci odmítl, mohl být uvězněn a připraven o dobré zaměstnání. Někteří z těch, kdo měli nedostatek víry v Boha, se ze strachu nebo z chamtivosti dopustili kompromisu. Tito lidé zůstali v organizaci a informovali státní bezpečnost o veškeré činnosti svědků Jehovových. Také poslušně plnili pokyny státních úředníků, a tak způsobili, že poctiví bratři vypadali v očích jiných věrných bratrů jako zrádci. To všechno vyvolávalo mezi bratry ovzduší nedůvěry.

Takovéto nedůvěře a bezdůvodnému podezírání byl vystaven Pavlo Zjatek a značně tím trpěl. Tento pokorný a horlivý bratr strávil mnoho let ve vězeňských táborech a celý svůj život zasvětil službě pro Jehovu.

Bratr Zjatek plnil v polovině čtyřicátých let úlohu zemského služebníka. Byl zatčen a deset let vězněn na západní Ukrajině. V roce 1956 byl propuštěn a v roce 1957 začal znovu vykonávat práci zemského služebníka. V zemském výboru bylo kromě bratra Zjatka osm bratrů: čtyři ze Sibiře a čtyři z Ukrajiny. Tito bratři měli za úkol dohlížet na kázání o Království v celém SSSR.

Členové výboru bydleli velmi daleko od sebe a byli neustále pronásledováni, a proto spolu nemohli udržovat dostatečné spojení ani se nemohli pravidelně scházet. O bratru Zjatkovi i o jiných členech výboru se časem rozšířily nepravdivé zvěsti a pomluvy. Říkalo se, že bratr Zjatek spolupracuje se státní bezpečností, že si z peněz, které měly být použity na podporu svědecké činnosti, postavil velký dům a že ho někdo viděl ve vojenské uniformě. Takové zprávy byly zapisovány do zvláštního sešitu a posílány krajským a oblastním dozorcům na Sibiř. Žádné z těchto obvinění nebylo pravdivé.

Nakonec několik krajských dozorců ze Sibiře přestalo v březnu 1959 posílat zemskému výboru zprávy o kazatelské službě. Dozorci, kteří se oddělili, se o svém úmyslu ani neporadili s ústředím. Neřídili se ani pokyny místních bratrů, kteří byli ustanoveni, aby poskytovali dohled. To způsobilo, že mezi svědky Jehovovými v SSSR došlo k rozdělení, které trvalo několik let.

Odloučení bratři přemlouvali ostatní krajské dozorce, aby zaujali podobný postoj. Výsledkem bylo, že z některých krajů byly měsíční zprávy o kazatelské službě posílány bratrům, kteří se oddělili, a ne jmenovanému zemskému výboru. Většina bratrů ve sborech nevěděla, že zemský výbor jejich zprávy o kazatelské službě nedostal, takže činnost sborů tím nebyla ovlivněna. Bratr Zjatek podnikl několik cest na Sibiř a některé kraje pak začaly posílat zprávy o kazatelské službě znovu zemskému výboru.

Návrat k teokratické organizaci

Když se bratr Zjatek vracel z jedné takové služební cesty na Sibiř, byl 1. ledna 1961 ve vlaku zatčen. Znovu byl odsouzen k odnětí svobody na deset let, tentokrát do „zvláštního“ vězeňského tábora v Mordvinsku v Rusku. Čím byl tento tábor tak „zvláštní“?

Bratři byli ve výkonu trestu v mnoha různých vězeňských táborech, takže měli příležitost vydávat svědectví jiným vězňům, a mnozí z nich se stali svědky. To státní úředníky rozčilovalo. Proto se rozhodli shromáždit svědky do jednoho tábora, aby nemohli vydávat svědectví jiným vězňům. Koncem padesátých let bylo více než 400 bratrů a asi 100 sester vybráno z různých vězeňských táborů v SSSR a umístěno do dvou táborů v Mordvinsku. Mezi těmito vězni byli nejen bratři ze zemského výboru, ale také krajští a oblastní dozorci, kteří se odpojili od Jehovova sdělovacího prostředku. Když tito bratři viděli, že bratr Zjatek je také uvězněn, uvědomili si, že pro domněnky o jeho spolupráci se státní bezpečností není žádný podklad.

Vzhledem k tomu, že bratr Zjatek byl zatčen, se udělala opatření, aby práci zemského služebníka převzal Ivan Paškovskyj. V polovině roku 1961 se bratr Paškovskyj sešel s odpovědnými bratry z Polska a vysvětlil jim, že mezi bratry v SSSR došlo k rozdělení. Zeptal se, zda by bylo možné, aby bratr Nathan H. Knorr z ústředí v Brooklynu napsal dopis, z něhož by bylo patrné, že podporu má bratr Zjatek. Později, v roce 1962, bratr Paškovskyj dostal kopii dopisu z 18. května 1962 adresovaného svědkům Jehovovým v SSSR. V něm bylo uvedeno: „Zprávy, které mi čas od času přicházejí, svědčí o tom, že vy, bratři v SSSR, máte nadále silnou touhu být věrnými služebníky Jehovy Boha. Pro některé z vás je však obtížné zachovávat jednotu se svými bratry. Domnívám se, že je to kvůli omezeným možnostem spojení a kvůli tomu, že někteří z těch, kdo jsou v odporu proti Jehovovi Bohu, záměrně šíří nepravdivé historky. Proto Vám tímto dopisem dávám na vědomí, že Společnost považuje bratra Pavlo Zjatka a bratry, kteří s ním spolupracují, za odpovědné křesťanské dozorce v SSSR. Jak kompromisy, tak extrémní názory by měly být odmítány. Musíme mít zdravou mysl, být rozumní a přizpůsobiví, a také se pevně držet Božích zásad.“

Tento dopis a také skutečnost, že bratr Zjatek byl odsouzen k odnětí svobody na deset let, přispěly ke sjednocení Jehovova lidu v SSSR. Mnozí odloučení bratři, kteří byli ve věznicích a ve vězeňských táborech, se znovu začali připojovat k organizaci. Pochopili, že bratr Zjatek organizaci nezradil a že ho ústředí plně podporuje. V dopisech, které posílali svým rodinám a přátelům, tito uvěznění bratři povzbuzovali starší z místních sborů, aby navázali spojení s bratry, kteří zůstali věrní, a aby začali podávat zprávy o své kazatelské službě. V následujícím desetiletí se většina odloučených bratrů touto radou řídila, ačkoli — jak uvidíme — docílit sjednocení zůstávalo náročným úkolem.

Vězňové v táborech zůstávají věrně oddaní

Život ve vězeňských táborech byl těžký. Uvězněným svědkům se přesto mnohdy dařilo lépe než jiným vězňům, protože měli duchovní smýšlení. Také měli literaturu a byli v kontaktu s duchovně vyspělými spoluvěřícími. To všechno přispívalo k dobré náladě a duchovnímu růstu. Sestry v jednom vězeňském táboře zakopaly nějakou literaturu do země tak šikovně, že ji nikdo nemohl najít. Jistý vězeňský dozorce jednou řekl, že by museli pozemek kolem věznice překopat do hloubky dvou metrů a zeminu prosít, aby z toho prostoru zmizela všechna ‚protisovětská literatura‘. Uvězněné sestry studovaly časopisy opravdu důkladně — ještě nyní, po padesáti letech, dokážou některé z nich zpaměti odříkat části oněch Strážných věží.

Bratři a sestry zůstávali navzdory těmto obtížným časům věrně oddaní Jehovovi a nedělali kompromisy v biblických zásadách. Marija Hrečynová, která za svou kazatelskou činnost strávila ve vězeňských táborech pět let, vypráví: „Když jsme dostali Strážnou věž, ve které byl článek ‚Být bez viny úctou před svatostí krve‘, dospěli jsme k rozhodnutí, že nebudeme obědvat v táborové jídelně, kdykoli bude k jídlu maso. Maso, které se v těchto táborech dávalo k jídlu, nebylo mnohdy řádně vykrvácené. Když správce našeho tábora zjistil, proč svědkové určité obědy nejedí, rozhodl se, že nás donutí ustoupit z našich zásad. Nařídil podávat maso každý den k snídani, k obědu i k večeři. Dva týdny jsme nejedli nic jiného než chléb. Plně jsme spoléhali na Jehovu, protože jsme věděli, že všechno vidí a také ví, jak dlouho to dokážeme snášet. Po necelých dvou týdnech takovéto ‚výživy‘ správce změnil názor, a tak jsme začali dostávat zeleninu, mléko, a dokonce trochu másla. Jehova se o nás skutečně staral.“

Co jim pomáhalo vytrvat

Bratři si ve srovnání s jinými vězni zachovali velmi optimistický názor na život a důvěru do budoucnosti. To jim umožňovalo snášet utrpení v sovětských věznicích.

Bratr Oleksij Kurdas, který ve věznicích strávil mnoho let, vypráví: „Mně pomáhalo vytrvávat to, že jsem měl hlubokou víru v Jehovu a jeho Království, že jsem se ve věznici účastnil teokratické činnosti a pravidelně se modlil. Dále mi pomáhalo mé přesvědčení, že jednám způsobem, který se líbí Jehovovi. Také jsem se stále zaměstnával. Nuda je děsivým přízrakem všech věznic. Může narušit vaši osobnost a způsobit duševní poruchu. Proto jsem se stále snažil zabývat teokratickými záležitostmi. Kromě toho jsem si z vězeňské knihovny postupně vypůjčil všechny knihy o světových dějinách, zeměpisu a biologii, které tam byly k dispozici. Vyhledával jsem v nich úseky, které podporovaly mé názory na život. Tímto způsobem jsem mohl posilovat svou víru.“

Serhij Ravljuk byl v roce 1962 ponechán tři měsíce na samotce. Nesměl mluvit s nikým, ani s vězeňskými dozorci. Chtěl si zachovat zdravý rozum, a proto si začal připomínat všechny biblické texty, které znal. Vzpomněl si na více než tisíc biblických veršů a zapisoval si je tužkou na kousky papíru. Tužku schovával do škvíry v podlaze. Rovněž si vzpomněl na názvy více než sta článků v časopisech Strážná věž, které kdysi studoval. Vypočítal data Památné slavnosti pro příštích dvacet let. To všechno mu pomáhalo vytrvávat nejen duševně, ale také duchovně. Udržel si živou a silnou víru v Jehovu.

Podpora od vězeňských dozorců

Přestože státní bezpečnost vyvíjela značný odpor, naše literatura se přes všechny překážky dostávala i k bratrům ve vězení. Vězeňští dozorci si to také uvědomovali, a čas od času provedli ve všech celách tak důkladnou prohlídku, že se doslova dívali do každé škvíry. Ve snaze najít literaturu také vězně pravidelně stěhovali z jedné cely do druhé. Při takových přesunech důkladně vězně prohlíželi, a jestliže u nich nějakou publikaci našli, zabavili ji. Jak to bratři dělali, aby dozorci literaturu neobjevili?

Bratři obvykle publikace schovávali v polštářích, matracích, botách a také na sobě pod oblečením. V některých táborech si Strážné věže opisovali drobným písmem. Když se vězňové stěhovali z jedné cely do druhé, bratři někdy vložili miniaturní časopis do obalu z umělé hmoty a schovali si ho pod jazyk. Tak se jim dařilo uchránit si vzácný duchovní pokrm a dál se duchovně živit.

Vasyl Bunha strávil kvůli pravdě ve vězení mnoho let. Společně se svým spoluvězněm Petro Tokarem vyrobili skříňku na tesařské nářadí, která měla dvojité dno. Do ní schovávali původní kopie některých publikací, jež byly do věznice propašovány. Tito bratři byli vězeňští tesaři a skříňku na nářadí dostávali vždy, když ve věznici dělali nějaké tesařské práce. Když si skříňku vyzvedli, vyňali z ní časopis na opisování. Po celodenní práci dali časopis zpátky do skříňky. Správce věznice schovával tuto skříňku pod třemi zámky a za dvěma zamčenými dveřmi, protože vězňové by mohli pily, dláta a jiné tesařské nářadí použít jako zbraně. Když tedy dozorci hledali biblickou literaturu, ani je nenapadlo prohlížet zamčenou skříňku na nářadí uloženou mezi věcmi, které patřily správci věznice.

Bratr Bunha přišel ještě na další místo k ukrývání literatury. Měl slabý zrak, a proto používal několik různých brýlí. Každý vězeň však směl mít u sebe pouze jedny brýle. Ostatní musely být uloženy na zvláštním místě, a jestliže je vězňové nutně potřebovali, mohli o ně požádat. Bratr Bunha si na své brýle vyrobil zvláštní pouzdra a do nich uložil původní miniaturní kopie publikací. Kdykoli bratři potřebovali časopisy rozmnožit, bratr Bunha zkrátka požádal vězeňské dozorce, aby mu přinesli jeho další brýle.

Bývaly situace, kdy se zdálo, že zabránit tomu, aby se literatura dostala do rukou dozorců, mohou snad jedině andělé. Bratr Bunha vypráví, jak Česlav Kazlauskas kdysi přinesl do věznice 20 kostek mýdla. Polovina z nich byla naplněna našimi publikacemi. Dozorce namátkově prorazil deset kostek, ale nestrefil se ani do jedné z těch, v nichž byla literatura.

Trvalé úsilí o sjednocení

Od roku 1963 se bratrům ze zemského výboru dařilo posílat zprávy o kazatelské službě do Brooklynu pravidelně. Také zařídili, aby bratři dostávali publikace na mikrofilmech. V té době bylo v celém SSSR čtrnáct krajů, a čtyři z nich byly na Ukrajině. Boží lid se početně rozrostl, a tak bylo na Ukrajině vytvořeno sedm oblastí. Z bezpečnostních důvodů byla každá oblast nazvána nějakým ženským jménem. Oblast na východní Ukrajině byla pojmenována Alla, oblasti ve Volyni se říkalo Ustina, oblast v Haliči se nazývala Ljuba a oblasti na Podkarpatské Rusi dostaly jména Katja, Kristina a Maša.

Mezitím se pracovníci KGB (Výboru státní bezpečnosti) nadále snažili narušit jednotu svědků. Náčelník jedné kanceláře KGB napsal svému nadřízenému: „Naším cílem je posílit rozkol v té sektě, a proto se snažíme potlačit nepřátelskou činnost jehovistických vůdců, zdiskreditovat je v očích jejich souvěrců a vytvořit mezi nimi ovzduší nedůvěry. Kanceláře KGB udělaly opatření, která pomohla rozdělit tuto sektu do dvou nepřátelských skupin. Jednu skupinu tvoří stoupenci jehovistického vůdce Zjatka, jenž je v současné době ve výkonu trestu, a druhá skupina se skládá z přívrženců takzvané opozice. Za těchto okolností vznikly příznivé podmínky a předpoklady jak pro ideologický rozkol mezi běžnými členy, tak pro další rozklad organizační struktury.“ V tomto dopise pak pracovníci KGB přiznávali, že jejich snahy narážejí na překážky. Dopis pokračoval: „Nejreakčnější jehovistiští vůdci podnikají kroky k tomu, aby zmařili naše akce a všemožně se snaží organizační strukturu upevnit.“ Ano, bratři se nadále snažili dospět ke sjednocení a Jehova jejich úsilí žehnal.

Agenti KGB předali odloučeným bratrům podvržený dopis — údajně od bratra Knorra —, jímž měla být podpořena myšlenka vytvořit oddělenou, nezávislou organizaci svědků Jehovových. V tomto dopise, který byl rozeslán po celém SSSR, byl jako příklad možného oddělení od organizace uveden rozchod Abrahama s Lotem.

Věrní bratři poslali kopii tohoto dopisu do Brooklynu a v roce 1971 dostali odpověď, která jasně ukazovala, že ten dopis je nepopiratelný podvrh. V dopise adresovaném bratrům, kteří zůstávali odloučeni od ostatního Božího lidu, bratr Knorr uvedl: „Jediná spojovací cesta, kterou Společnost používá, vede přes jmenované dozorce ve vaší zemi. Nikdo jiný kromě těchto jmenovaných dozorců není mezi vámi oprávněn poskytovat vedení . . . Praví Jehovovi služebníci jsou jednotná skupina. Proto doufám a modlím se, abyste všichni obnovili jednotu křesťanského sboru pod vedením jmenovaných dozorců a aby se nám podařilo jednotně se podílet na vydávání svědectví.“

Dopis značně přispěl ke sjednocení bratrů. Někteří se však přesto nezávisle snažili navázat kontakt s ústředím, protože neměli důvěru v tehdejší sdělovací prostředek. Rozhodli se tedy provést zkoušku. Poslali do Brooklynu desetirublovou bankovku a požádali bratry, aby ji rozstříhli na dvě poloviny a obě části poslali zpátky na Ukrajinu: jednu půlku bankovky měli odeslat poštou odloučeným bratrům a druhou půlku poslat cestou, kterou obvykle používalo ústředí.

Jedna část bankovky byla tedy odeslána poštou. Druhou část převzal kurýr a odevzdal ji členům zemského výboru. Ti ji zase předali místním odpovědným bratrům na Podkarpatské Rusi, kteří se pak sešli s odloučenými bratry. Někteří odloučení bratři, kteří si skutečně mysleli, že členové zemského výboru jsou ve spojení se státní bezpečností, jim nadále nedůvěřovali.

Nicméně většina odloučených bratrů se vrátila k organizaci. Úsilí, které Satan a agenti KGB vynakládali na to, aby organizace svědků Jehovových byla zničena vnitřním rozkolem, bylo marné. Jehovův lid početně vzrůstal a sílil, protože usiloval o jednotu a pilně zaséval semena pravdy v nových obvodech.

Vasilij Kalin řekl: „Používali mnoho metod, kterými se snažili potlačit naši touhu žít křesťansky. Přesto jsme nepřestali kázat lidem, kteří byli s námi ve vyhnanství a byli nevěřící. Tito lidé byli ve vyhnanství z různých důvodů a za rozličnou trestnou činnost. Mnozí projevovali zájem o naše poselství. V mnoha případech došlo k tomu, že se tito lidé nakonec stali svědky Jehovovými. Stali se svědky, přestože věděli, že nás pronásleduje jak státní bezpečnost, tak místní správa.“

Křesťanský život v době zákazu

Nyní se podívejme na stručný přehled o tom, jak to vypadalo s křesťanskou činností v prvních desetiletích zákazu. Činnost svědků Jehovových byla od roku 1939 zakázána na celé Ukrajině. Kazatelská i sborová činnost však postupovala kupředu, i když bratři museli být při vydávání svědectví druhým lidem velmi opatrní. Zájemcům se na začátku nikdy neříkalo, že je navštěvují svědkové Jehovovi. Domácí biblická studia se mnohdy vedla pouze pomocí Bible. Tímto způsobem poznalo pravdu mnoho lidí.

Sborová shromáždění se konala za podobných okolností. Na mnoha místech se bratři scházeli několikrát týdně pozdě večer nebo tam zůstávali dlouho do noci. Zastřeli okna hustě tkanou látkou, aby nebyli odhaleni, a studovali při světle petrolejové lampy. Každý sbor zpravidla dostával pouze jednu Strážnou věž, která byla ručně opisována. Později začali bratři dostávat časopisy vytištěné na rozmnožovacích strojích. Ke studiu Strážné věže se obvykle scházeli dvakrát týdně v soukromých bytech. Agenti KGB nepolevovali ve svém odhodlání najít místa shromáždění svědků Jehovových, aby mohli potrestat odpovědné bratry.

Bratři se scházeli také při jiných příležitostech, například na svatbách nebo pohřbech, a vzájemně se povzbuzovali dobře připravenými biblickými proslovy. Na svatbách mnoho mladých bratrů a sester četlo básně na biblické náměty a předváděli kostýmované biblické dramatizace. Tím vším vydávali výborné svědectví mnoha přítomným, kteří ke svědkům nepatřili.

Ve čtyřicátých a padesátých letech bylo mnoho bratrů zatčeno a uvězněno jen proto, že se zúčastnili takových shromáždění. V šedesátých letech se však situace změnila. Když agenti státní bezpečnosti objevili nějaké shromáždění, sestavili seznam všech účastníků toho shromáždění a majitel domu dostal pokutu ve výši poloviny měsíčního platu. Tento postup byl mnohdy doveden až do absurdnosti. Mykola Kostjuk a jeho manželka šli jednou navštívit svého syna. Okamžitě přijeli policisté a sestavili seznam „všech přítomných“. Syn bratra Kostjuka byl později předvolán, aby zaplatil pokutu za „nezákonné shromáždění jehovistů“. Kvůli této nepříjemné události podala rodina Kostjukova stížnost, protože žádné shromáždění nepořádali. Úředníci pokutu zrušili.

Období Památné slavnosti

Nebylo snadné vyrovnávat se s neustálými těžkostmi. Bratři se však nedali zastrašit a nadále se pravidelně scházeli. Nejobtížnější bylo pořádat Památnou slavnost. Agenti KGB byli v období Památné slavnosti zvlášť ve střehu, protože vždycky věděli, kdy přibližně se tato slavnost bude konat. Doufali, že pokud budou svědky hlídat, objeví místa, kde bude slavnost probíhat. V tom případě by se státní bezpečnosti podařilo „seznámit se“ s novými svědky.

Bratři tuto taktiku znali, a proto byli v den Památné slavnosti mimořádně opatrní. Pořádali slavnost na místech, která nebylo snadné najít. Zájemcům se doba a místo konání slavnosti předem neoznámilo. Svědkové obvykle chodili v den Památné slavnosti pro zájemce domů a brali je s sebou přímo na místo shromáždění.

Bratři na Podkarpatské Rusi jednou pořádali Památnou slavnost ve sklepě domu jedné sestry. Sklep byl zatopený, a proto nikdo nepředpokládal, že v místě, kde bylo po kolena vody, by se mohli shromáždit nějací lidé. Bratři postavili nad vodou plošinu a vytvořili vhodné prostředí pro Památnou slavnost. Museli sice sedět na plošině přikrčeni pod stropem, ale zato je nikdo nerušil, když s radostí slavili Památnou slavnost.

Při jiné příležitosti, někdy v osmdesátých letech, členové jedné křesťanské rodiny odešli z domova časně ráno, protože se chtěli zúčastnit Památné slavnosti. K večeru se sešli s dalšími bratry v lese, kde se měla slavnost konat. Silně pršelo, a tak se všichni bratři a sestry museli postavit do kruhu pod deštníky a v ruce držet svíčky, kterými si svítili. Po závěrečné modlitbě se všichni rozešli. Když se členové té rodiny vrátili domů, zjistili, že vrátka do dvora jsou otevřená. Bylo jasné, že je hledala policie nebo státní bezpečnost. Všichni byli sice unavení a promoklí, ale šťastní, že odešli z domova brzy ráno, zúčastnili se Památné slavnosti a vyhnuli se konfliktu se státními úředníky.

Pro bratry v Kyjevě bylo nesmírně obtížné najít bezpečné místo, kde by mohli pořádat Památnou slavnost. V jednom roce se rozhodli, že ji uspořádají v nějakém vozidle. Jeden bratr byl řidičem autobusu u jisté dopravní společnosti, a tak si bratři najali autobus. Tento autobus, do něhož nastupovali pouze svědkové Jehovovi, potom odjel za město na lesní mýtinu. Dovnitř autobusu bratři a sestry postavili stolek a na něj položili symboly. Vzali si s sebou také nějaké jídlo. Náhle se objevili policisté. Neměli však důvod vyrušovat bratry jen proto, že v autobusu — jak to na první pohled vypadalo — po pracovní době večeřeli.

V jiných oblastech na Ukrajině bývaly v den Památné slavnosti prováděny razie v bytech bratrů. Když zapadlo slunce, k domům, kde bydleli svědkové, přijela auta a v nich tři nebo čtyři policisté. Policisté si chtěli ověřit, zda jsou bratři doma a zda se nepřipravují na nějakou náboženskou oslavu. Svědkové už byli na tyto razie připraveni. Vzali si na sebe oblek, přes něj si navlékli staré pracovní šaty a zabývali se běžnými domácími povinnostmi. Tímto způsobem budili dojem, že zůstávají doma a nemají v úmyslu jít na nějakou náboženskou oslavu. Jakmile razie skončila, svlékli si staré šaty a byli připraveni jít na Památnou slavnost. Místní úředníci byli spokojeni, že vykonali svou práci, a bratři mohli v klidu pořádat Památnou slavnost.

Skrývání literatury

Připomeňme si, že koncem čtyřicátých let byli svědkové Jehovovi odsuzováni k odnětí svobody na 25 let jen za to, že měli doma nějakou literaturu. V roce 1953, po smrti Stalina, byly tresty za vlastnictví literatury sníženy na deset let. Později byl každý, u koho se našla literatura svědků, potrestán pokutou a literatura byla zabavena a zničena. Po celou dobu zákazu činnosti tedy bratři důkladně zvažovali to, jak a kde mohou literaturu bezpečně uschovat.

Někteří ji schovali u svých příbuzných nebo sousedů, kteří nepatřili ke svědkům Jehovovým; jiní ji v igelitových sáčcích vložili do kovových kanystrů a ty potom zakopali na své zahradě. Vasyl Guzo, starší z Podkarpatské Rusi, vzpomíná, že v šedesátých letech měl v jednom lese v Karpatech „teokratickou knihovnu“. Svou literaturu dal do konví na mléko, které odnesl do lesa a zakopal tak, aby víka byla v úrovni země.

Jeden bratr, který byl šestnáct let vězněn za svou křesťanskou činnost, vypráví: „Schovávali jsme literaturu, kde se dalo: v bunkrech, v zemi, ve zdech budov, v krabicích s dvojitým dnem a v psích boudách, které měly dvojitou podlahu. Schovávali jsme ji také v košťatech a v dutých válečkách na nudle (tam jsme obvykle uchovávali zprávy o kazatelské službě). Měli jsme i jiné skrýše — studny, záchody, dveře, střechy a hromady naštípaného dříví.“

Tajné tiskárny

Přestože komunističtí špehové a státní úředníci bratry ostražitě sledovali, ti, kdo hladověli a žíznili po spravedlnosti, neustále dostávali duchovní pokrm. Nepřátelům pravdy se nedařilo zastavit přísun naší literatury do SSSR a museli to přiznat. Koncem roku 1959 list sovětských železničářů, který se jmenoval Gudok, dokonce tvrdil, že svědkové Jehovovi dopravují biblickou literaturu do Sovětského svazu balonem.

Naše literatura samozřejmě nepřilétala na Ukrajinu balonem. Byla rozmnožována v místních soukromých domech. Časem bratři zjistili, že nejvhodnějším a nejbezpečnějším místem pro tisk literatury je dobře zamaskovaný bunkr. Stavěli tedy bunkry ve sklepích a v kopcích.

Jeden takový bunkr byl v šedesátých letech postaven na východní Ukrajině. Byla v něm ventilace a elektřina. Vchod byl tak dobře skrytý, že policisté jednou celý den chodili po vršku nad bunkrem a bušili do země kovovými tyčemi, ale nenašli nic.

Určitou tajnou tiskárnu jednou přísně sledovali agenti státní bezpečnosti. Měli podezření, že se v tom domě tiskne literatura, a chtěli tamější pracovníky dopadnout. Tím bratrům vznikl problém. Jak do toho domu přinesou papír a jak odtamtud vynesou literaturu? Konečně našli řešení. Jeden bratr zabalil stoh papíru do zavinovačky jako nemluvně a odnesl ho do domu. Jakmile byl uvnitř, papír tam nechal, do přikrývky zabalil právě vytištěné časopisy a toto „děťátko“ zase vynesl z domu. Pracovníci KGB pozorovali, že bratr přichází a odchází, ale nic je nenapadlo.

Literaturu vytištěnou v tomto bunkru dostávali bratři v Doněcké oblasti, na Krymu, v Moskvě a v Leningradu (nyní Sankt Peterburg). Podobný bunkr postavilo několik mladých bratrů ve městě Novovolynsk ve Volyňské oblasti. Tito bratři byli tak pevně rozhodnuti udržet tento bunkr v tajnosti, že jiným bratrům dovolili navštívit to místo teprve v době, kdy naše činnost byla už devět let legalizována.

V podobné tiskárně se pracovalo také hluboko v Karpatech. Bratři přiváděli trubkami do bunkru vodu z potůčku a tato voda poháněla malý generátor, který vyráběl elektřinu ke svícení. Tiskařský stroj však ovládali ručně. V tomto bunkru se vytisklo velmi mnoho literatury. Když si agenti KGB všimli, že se v té oblasti objevuje více literatury, začali hledat tiskárnu. Policisté zahájili rozsáhlé pátrání po bunkru. Dokonce se přestrojili za geology a chodili po horách.

Když bratři měli podezření, že státní úředníci už brzy bunkr objeví, dozor nad tiskárnou dobrovolně převzal Ivan Dzjabko, protože nebyl ženatý, a kdyby byl zatčen, žádné děti by nepřišly o otce. Koncem léta 1963 agenti bunkr objevili a v jeho blízkosti bratra Dzjabka okamžitě popravili. Místní úředníci z toho měli velkou radost a zdarma vodili výpravy dospělých i dětí na „místo, kde se svědkové Jehovovi vysílačkou dorozumívali s Amerikou“. Ačkoli bylo jejich tvrzení lživé, tato smutná událost byla svědectvím pro všechny lidi v této oblasti. Mnozí začali projevovat větší zájem o naše poselství. V současné době je v této části Karpat více než dvacet sborů.

Rodičovská výchova je cenná

Svědkům byla zabavována literatura, byli pokutováni, vězněni, mučeni a popravováni, ale nejen to, někteří zažili něco velmi srdcervoucího — byly jim odebrány děti. Lydia Perepiolkinová, která žila na východní Ukrajině, měla čtyři děti. Její manžel byl důstojníkem jednotky vnitřní stráže, a protože Lydia byla svědek Jehovův, v roce 1964 podal žádost o rozvod. Z rozhodnutí soudu měly být děti sestry Perepiolkinové odebrány z její péče. Sedmiletá dvojčata — chlapec a děvče — byla svěřena manželovi a ten se s nimi odstěhoval 1 000 kilometrů daleko na západní Ukrajinu. Další dvě děti měly být na základě soudního nařízení poslány do sirotčince. Když Lydia dostala u soudu souhlas, aby se k rozhodnutí vyjádřila, řekla: „Věřím, že Jehova má moc dát mi mé děti zpátky.“

Po skončení soudního řízení Lydia ještě více pocítila Jehovovo vedení a jeho péči. Státní úředníci z nějakého neznámého důvodu neposlali zbývající dvě děti do sirotčince, ale dovolili jim zůstat u matky. Za ostatními dvěma dětmi, dvojčaty, jezdila Lydia příštích sedm let vždy o dovolené. Její bývalý manžel sice nechtěl dovolit, aby děti navštěvovala, ale Lydia se nevzdala. Po příjezdu do města, kde děti žily, přespávala na nádraží a potom se s nimi setkávala, když šly do školy. Při těchto vzácných příležitostech jim vyprávěla o Jehovovi.

Plynula léta a Lydia do srdce svých dětí věrně ‚zasévala semena se slzami‘. Později proto ‚sklízela s radostným voláním‘. (Žalm 126:5) Když bylo dvojčatům čtrnáct let, rozhodla se, že půjdou k matce. Lydia se usilovně snažila vést své děti k pravdě. Dvě z nich si sice vybraly jiný způsob života, ale Lydia a její dvojčata věrně slouží Jehovovi.

Změna k lepšímu

V červnu 1965 ukrajinský Nejvyšší soud prohlásil, že literatura svědků Jehovových je náboženského charakteru a že není protisovětská. I když toto prohlášení bylo uplatněno pouze v jednom soudním případě, přesto ovlivnilo rozhodnutí soudů na celé Ukrajině. Státní úředníci sice přestali zatýkat lidi za čtení biblické literatury, ale nadále věznili svědky za jejich kazatelskou činnost.

K další významné změně došlo ve druhé polovině roku 1965. Vláda SSSR vydala výnos osvobozující všechny svědky, kteří byli v roce 1951 vypovězeni na Sibiř. Tito svědkové nyní směli svobodně cestovat po celém Sovětském svazu, nicméně nemohli žádat o vrácení svých domů, dobytka a jiného majetku, který jim byl zabaven. Kvůli komplikacím spojeným s ohlašovací povinností se jen málo svědků mohlo vrátit do míst, kde původně bydleli.

Mnozí bratři, kteří byli v roce 1951 posláni na Sibiř, začali trvale žít v různých částech SSSR, například v Kazachstánu, Kirgizii, Gruzii a Zakavkazsku. Jiní se usadili na východní a jižní Ukrajině a přinesli do těchto oblastí semena pravdy.

Pevní navzdory tlaku

Výše uvedené změny sice přinášely zlepšení, ale agenti KGB postoj ke svědkům Jehovovým nezměnili. Ve snaze donutit svědky, aby se zřekli své víry, agenti používali rozmanité metody zastrašování. Jednou obvyklou metodou například bylo odvést některého bratra z pracoviště a na několik dní ho zadržet buď v nějaké úřadovně KGB nebo v hotelu. Tří nebo čtyřčlenná skupina pracovníků KGB bratrovi v době zadržení domlouvala, vyslýchala ho, klamala ho falešnými sliby a vyhrožovala mu. Vyšetřovatelé se nepřetržitě střídali, takže se bratr vůbec nemohl vyspat. Potom bratra obvykle propustili, ale jen proto, aby ho za den nebo za dva znovu zadrželi a zacházeli s ním stejně. Totéž dělali sestrám, i když ne tak často.

Bratři museli opakovaně docházet do kanceláří KGB. Pracovníci státní bezpečnosti je nutili vzdát se své víry, protože doufali, že tak získají nové spolupracovníky uvnitř organizace. Kromě toho na ně vyvíjeli morální a citový nátlak, když viděli, že bratři nechtějí udělat kompromis ve své víře. Mychajlo Tilnjak, který byl mnoho let krajským dozorcem na Podkarpatské Rusi, například vypráví: „Úředníci státní bezpečnosti oblečení ve vojenských uniformách byli při rozhovoru shovívaví a přívětiví. Pozvali mě na oběd do sousední restaurace. Ale já jsem se na ně jen usmál, položil na stůl 50 rublů (přibližně polovinu měsíčního platu) a řekl, že se mohou jít najíst beze mne.“ Bratr Tilnjak si plně uvědomoval, že by ho určitě vyfotografovali, až by jedl a pil s lidmi ve vojenských uniformách. Takové fotografie by mohly být později použity jako „důkaz“ toho, že udělal kompromis ve své víře. Tím by byla mezi bratry zaseta semena nedůvěry.

Na mnohé bratry byl desítky let vyvíjen nátlak, aby se zřekli své víry. Příkladem je to, co zažil Bela Mejsar z Podkarpatské Rusi. Tento bratr byl poprvé zatčen v roce 1956, když byl ještě nezkušený mladík, a nevědomky podepsal určité údaje o naší činnosti, kvůli nimž se pak někteří bratři museli dostavit do kanceláře státní bezpečnosti. Bratr Mejsar později pochopil svůj omyl a prosil Jehovu, aby nikdo z bratrů nebyl odsouzen. Dopadlo to tak, že žádný jiný bratr nebyl zatčen, ačkoli on sám byl odsouzen do vězení na osm let.

Po návratu domů mu bylo na dva roky odepřeno právo opustit svou obec. Každé pondělí se musel hlásit na policejním komisařství. V roce 1968 odmítl jít na vojenské cvičení, a proto byl odsouzen k odnětí svobody na jeden rok. Po propuštění se vrátil domů a nadále horlivě sloužil Jehovovi. V roce 1975, kdy mu bylo 47 let, byl znovu odsouzen.

Když bratru Mejsarovi po pěti letech věznění skončil trest, poslali ho na pět let do vyhnanství do Jakutské oblasti v Rusku. Byl tam dopraven letadlem, protože na toto území nevedly žádné silnice. Během letu mu dva mladí vojáci, kteří dostali za úkol ho eskortovat, položili otázku: „Staříku, proč jste tak nebezpečný zločinec?“ V odpovědi na tuto otázku jim bratr Mejsar vysvětlil svůj způsob života a vydal pěkné svědectví o Božím záměru se zemí.

Zpočátku po jeho příjezdu na toto území měli místní úředníci strach z tohoto „zvlášť nebezpečného zločince“, jak byl bratr Mejsar v průvodních dokumentech popisován. Vzhledem k bratrovu znamenitému křesťanskému chování však úředníci později říkali pracovníkovi státní bezpečnosti: „Jestliže máte víc takových zločinců, prosíme, pošlete je k nám.“

Bratr Mejsar se vrátil domů v roce 1985, kdy mu bylo 57 let. Jeho věrná manželka Regina žila celých 21 let, kdy byl uvězněn, v jejich domku na Podkarpatské Rusi. Často svého manžela ve vězení navštěvovala, přestože to bylo velmi daleko a bylo to spojeno se značnými výdaji, a při tomto cestování celkem ujela více než 140 000 kilometrů.

I po propuštění měl bratr Mejsar ve svém domku v obci Rakošino mnohokrát návštěvu policistů i úředníků státní bezpečnosti. Tyto návštěvy později způsobily jednu humornou situaci. Začátkem devadesátých let přijel Theodore Jaracz z vedoucího sboru společně s bratry ze zemského výboru na návštěvu do Užgorodu na Podkarpatské Rusi. Cestou zpátky do Lvova se rozhodli, že se na chvíli zastaví u bratra Mejsara. Sestra, která bydlela v sousedství, viděla, že k prostému domku bratra Mejsara přijela tři auta a z nich vystoupilo devět mužů. Tak ji to vyděsilo, že běžela k jinému bratrovi a udýchaně mu vyprávěla, že bratra Mejsara znovu přijeli zatknout agenti KGB. Byla šťastná, když se dozvěděla, že se mýlila.

Organizační úpravy a změny k lepšímu

Úlohou zemského služebníka byl v roce 1971 pověřen Mychajlo Dasevič. V zemském výboru byli tehdy tři bratři ze západní Ukrajiny, dva z Ruska a jeden z Kazachstánu. Každý z nich byl také cestujícím dozorcem. Kromě toho všichni měli světské zaměstnání, aby zabezpečili svou rodinu. Území, která spadala pod dohled bratrů ze západní Ukrajiny, byla hodně vzdálená od míst, kde bydleli. Stepan Kožemba jezdil na Podkarpatskou Rus a Olexij Daviďuk navštěvoval zbývající části západní Ukrajiny a také Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Bratr Dasevič cestoval na východní Ukrajinu, do západního a středního Ruska, do Zakavkazska a Moldávie. Bratři ze zemského výboru pravidelně navštěvovali výše uvedená území, pořádali schůzky s krajskými a oblastními dozorci, povzbuzovali místní svědky a shromažďovali zprávy z kazatelské služby.

Tito bratři byli také ve spojení s kurýry, kteří přijížděli ze zahraničí jako turisté a přiváželi literaturu a poštu. Od konce šedesátých let až do vyhlášení náboženské svobody v roce 1991 se našim odpůrcům nikdy nepodařilo zamezit předání pošty.

V roce 1972 dal vedoucí sbor pokyn, aby v souvislosti se jmenováním starších byla vždy vyhotovena písemná doporučení. Někteří bratři se zdráhali taková doporučení napsat, protože se báli, že by se seznamy doporučených bratrů mohly dostat do rukou policistů. V žádném sboru předtím takový seznam neexistoval. Bratři mnohdy ani neznali příjmení jiných zvěstovatelů z jejich sboru. Zpočátku bylo doporučeno ke jmenování do úlohy starších jen málo bratrů, protože mnozí nechtěli, aby se jejich jména dostala na nějaký seznam. Jakmile však byla tato úprava zavedena a neměla žádné negativní následky, další bratři měnili své názory, byli doporučováni ke jmenování a svědomitě plnili povinnosti sborových starších.

Jehovova ochrana při prohlídkách

Jednou ráno přišli policisté prohledat dům Vasyla a Nadi Bunhových. Sestra Bunhová byla doma se čtyřletým spícím synkem, když náhle někdo zabušil na dveře. Jakmile sestra Bunhová zjistila, že přišli policisté, rychle vzala zprávy z kazatelské služby a jiné listiny související se svědeckou činností a hodila je do kamen. Potom policistům otevřela. Policisté běželi ke kamnům, opatrně z nich vytáhli ohořelé zprávy a rozložili je na noviny na stole. Písmo na ohořelém papíru se ještě dalo rozluštit. Když policisté skončili prohlídku domu, všichni šli se sestrou Bunhovou do stodoly, aby to tam prohledali. Chlapeček se mezitím probudil, na stole uviděl ožehlé papíry a rozhodl se, že je uklidí. Sebral všechny ohořelé zprávy a hodil je do odpadkového koše. Potom šel zpátky do své postýlky. Když se policisté vrátili a zjistili, že jejich křehký „průkazní materiál“ je úplně zničen, byli ohromeni a zděšeni.

V roce 1969 byla v domě Bunhových znovu provedena prohlídka. Tentokrát byl doma bratr Bunha a policisté našli sborovou zprávu o kazatelské službě. Bezstarostně ji však nechali ležet na stole, čímž bratru Bunhovi poskytli příležitost zničit ji. Bratr byl za to odsouzen k odnětí svobody na patnáct dnů. Agenti státní bezpečnosti ho pak donutili, aby se přestěhoval. Nějakou dobu tedy žil a kázal v Gruzii a v Dagestánu. Později se vrátil na Ukrajinu a zůstal věrný až do roku 1999, kdy zemřel.

„Misionářské cesty“ organizované státní bezpečností

V šedesátých a sedmdesátých letech pracovníci státní bezpečnosti přinutili mnoho aktivních bratrů, aby se stěhovali z místa na místo. Proč k tomu docházelo? Místní úředníci nechtěli posílat do Kyjeva nepříznivé zprávy o výsledcích protináboženské činnosti v jejich krajích. Ze svého sledování pochopili, že počet svědků Jehovových každý rok vzrůstá. Ve svých zprávách posílaných do Kyjeva však chtěli ukázat, že svědků nepřibývá. Proto bratry donutili, aby z jejich území odešli a oni mohli oznámit, že počet svědků v jejich oblasti nevzrůstá.

Tímto přemísťováním svědků z jednoho území na druhé se zároveň šířila semena pravdy. Obvykle se museli stěhovat svědkové, kteří stáli v čele svědecké činnosti. Těmto horlivým bratrům a sestrám bylo státními úředníky vlastně „doporučeno“, aby se přestěhovali tam, — jak nyní říkáme — „kde to je více potřeba“. Sloužili v těchto oblastech a časem tam byly vytvořeny nové sbory.

Například Ivan Malickyj, který bydlel v okolí Ternopolu, dostal příkaz vystěhovat se ze svého bytu. Odstěhoval se na Krym na jižní Ukrajině, kde žilo jen několik bratrů. V roce 1969 byl na Krymu pouze jeden sbor, ale nyní jich tam je přes 60. Ivan Malickyj je nadále starším v jednom z nich.

Poslední léta zákazu činnosti

Po změně politického vedení v SSSR se v roce 1982 Ukrajinou přehnala další vlna pronásledování, které trvalo dva roky. Zdá se, že čelní představitelé SSSR toto pronásledování neschvalovali. Noví sovětští předáci však chtěli v republikách vidět změny a reformy. Místní úředníci v některých částech Ukrajiny uvěznili několik význačných svědků, aby dali najevo, že jsou takovými reformami nadšeni a horlivě je provádějí. Tato vlna pronásledování sice většinu bratrů nepostihla, ale některé svědky citově i fyzicky poškodila.

Ivan Migali byl v roce 1983 odsouzen k odnětí svobody na čtyři roky. Sovětské úřady tomuto osmapadesátiletému staršímu zabavily všechen majetek. Při prohlídce u něj v domě pracovníci státní bezpečnosti našli 70 našich časopisů. Lidé z okolí dobře věděli, že tento pokorný a pokojný muž káže o Bibli. Dvěma hlavními důvody k jeho zatčení bylo právě to, že měl u sebe literaturu a že kázal.

V letech 1983 a 1984 na východní Ukrajině probíhala řada hromadných procesů. Mnozí svědkové byli uvězněni na čtyři až pět let. Většina bratrů byla ve výkonu trestu na Ukrajině, a ne na studené Sibiři nebo v Kazachstánu. Někteří byli pronásledováni i ve vězení, když proti nim byla vznesena falešná obvinění z toho, že porušují vězeňské předpisy. Účelem bylo najít důvody ke zvýšení jejich trestů.

V několika věznicích také správci posílali bratry do sovětských psychiatrických léčeben, protože doufali, že svědkové duševně onemocní a přestanou uctívat Boha. Jehova však bratry podporoval svým duchem, a tak zůstali jemu i jeho organizaci věrní.

Vítězství teokracie

Ve druhé polovině osmdesátých let odpor proti pravému uctívání na Ukrajině poněkud polevil. V místních sborech se zvýšil počet zvěstovatelů a bratři měli k dispozici více literatury. Někteří svědkové navštívili své příbuzné v zahraničí a přivezli si odtamtud časopisy a knihy. Bratři — zejména ti, kteří byli v sovětských vězeňských táborech — poprvé drželi v ruce biblické publikace v originále. Někteří z nich přesto nemohli uvěřit, že se dožili dne, kdy původní tištěná Strážná věž prošla přes „železnou oponu“.

Konečně po mnoha letech začaly státní orgány v zápolení se svědky Jehovovými polevovat. Nyní byli bratři zváni na setkání s civilními zástupci místních úřadů pro věci církevní. Někteří z těchto úředníků se ochotně sešli se svědky Jehovovými z ústředí v Brooklynu. Bratři měli zprvu pochopitelně podezření, že to je past. Časy se však rozhodně změnily ve prospěch Jehovova lidu. V roce 1987 státní orgány začaly uvězněné svědky propouštět. Později, v roce 1988, se řada bratrů pokusila navštívit oblastní sjezd v sousedním Polsku. V dokladech uvedli, že navštíví přátele a příbuzné. K jejich velkému údivu jim úřady dovolily vycestovat do zahraničí. Polští bratři se s návštěvníky z Ukrajiny štědře rozdělili o literaturu. Cestou domů sice celníci na hranicích ukrajinské bratry prohlíželi, ale biblickou literaturu jim většinou nezabavili. Bratrům se tedy podařilo přivézt si Bible a biblickou literaturu.

Pohostinní polští bratři k sobě příští rok pozvali na návštěvu mnohem více svědků z Ukrajiny. A tak se v roce 1989 tisíce těchto svědků vydaly s určitou mírou obezřetnosti na tři mezinárodní sjezdy v Polsku a zpátky na Ukrajinu si přivezly další literaturu. Se souhlasem Úřadu pro věci církevní bylo v tomtéž roce svědkům Jehovovým dovoleno dostávat literaturu poštou ze zahraničí, ale v jedné zásilce směly být pouze dva výtisky každé publikace. Bratři z Německa jim začali pravidelně posílat balíčky s knihami a časopisy. Nyní už bratři nemuseli tajně rozmnožovat časopisy v bunkrech nebo pozdě v noci ve sklepě svého domu, ale publikace dostávali s úředním souhlasem přes místní pošty. Bylo to jako sen. Pocity mnoha pamětníků se podobaly pocitům Židů, kteří se vrátili do Jeruzaléma z vyhnanství: „Stali jsme se podobnými těm, kdo sní.“ (Žalm 126:1) To však byl pouze začátek krásného „snu“.

Sjezd ve Varšavě

V roce 1989 bratři z Brooklynu doporučili zemskému výboru, aby s úřady zahájil jednání o registraci naší veřejné služby. Kromě toho na návštěvu k bratrům na Ukrajině přijeli Milton Henschel a Theodore Jaracz z brooklynského betelu. Za rok úřady oficiálně dovolily tisícům svědků Jehovových zúčastnit se oblastního sjezdu v Polsku. Když bratři žádali o cestovní doklady, hrdě a se zářícíma očima prohlásili, že do Polska chtějí jet ne na návštěvu k přátelům a příbuzným, ale na oblastní sjezd svědků Jehovových.

Sjezd ve Varšavě byl pro návštěvníky z Ukrajiny opravdu mimořádný. Po tvářích jim stékaly slzy radosti. Radovali se z toho, že se setkali se spolukřesťany, že dostali čtyřbarevné publikace ve své mateřštině a že se mohou svobodně shromažďovat. Polští bratři jim projevovali láskyplnou pohostinnost a snažili se uspokojit všechny jejich potřeby.

Na tomto sjezdu se poprvé po letech sešli mnozí bývalí vězňové. Setkalo se tam spolu více než sto svědků ze „zvláštního“ tábora v Mordvinsku, kde byly uvězněny stovky svědků. Mnozí z nich jen stáli, dívali se jeden na druhého a plakali radostí. Jeden bratr z Moldávie nemohl poznat Belu Mejsara, přestože spolu byli pět let v jedné vězeňské cele. Proč ne? „Pamatuji si tě v pruhovaném mundúru, a teď máš na sobě oblek a kravatu!“ durdil se bratr.

Konečně náboženská svoboda!

Koncem devadesátých let začaly soudní instituce některé svědky Jehovovy rehabilitovat a vracet jim jejich práva. Zemský výbor zároveň sestavil skupinu, která svědky Jehovovy zastupovala na schůzkách s vládními orgány. Na tuto skupinu dohlížel Willi Pohl z odbočky v Německu.

Opakované schůzky se státními úřady v Moskvě a Kyjevě přinesly svědkům dávno očekávanou svobodu. Náboženská organizace svědkové Jehovovi byla na Ukrajině registrována 28. února 1991. Byla to první registrace této náboženské organizace na území SSSR. O měsíc později, 27. března 1991, byla tato organizace registrována také v Ruské federaci. Po více než 50 letech zákazu činnosti a pronásledování tedy svědkové Jehovovi konečně získali náboženskou svobodu. Brzy nato, koncem roku 1991, Sovětský svaz přestal existovat a Ukrajina oznámila svou nezávislost.

Dobrá půda hojně rodí

V roce 1939 bylo na území dnešní Ukrajiny přibližně 1 000 zvěstovatelů Božího Království, kteří zasévali semena pravdy do úrodné půdy — do lidských srdcí. Za 52 let zákazu činnosti bratři zažili hrůzy druhé světové války, vyhnanství na Sibiři, kruté bití, mučení a popravy. Přesto však za toto období vydala ‚znamenitá půda‘ více než pětadvacetinásobný výnos. (Mat. 13:23) V roce 1991 bylo ve 258 sborech na Ukrajině 25 448 zvěstovatelů, a v ostatních republikách bývalého SSSR bylo přibližně 20 000 zvěstovatelů, z nichž většina poznala pravdu od ukrajinských bratrů.

Taková půda potřebovala „hnojení“ ve formě biblických publikací. Jakmile byla naše činnost registrována, udělaly se přípravy pro příjem zásilek literatury ze Selters z Německa. První zásilka literatury přišla 17. dubna 1991.

Bratři zařídili ve Lvově malý sklad, odkud se literatura rozvážela nákladním automobilem, vlakem, a dokonce letadlem do sborů po celé Ukrajině, v Rusku, Kazachstánu a v jiných zemích bývalého Sovětského svazu. To přispělo k dalšímu duchovnímu růstu. Začátkem roku 1991 byl v Charkově, který má dva miliony obyvatel, pouze jeden sbor. Z tohoto jednoho sboru, kde bylo 670 zvěstovatelů, vzniklo později v tom roce osm samostatných sborů. V současné době je v tomto městě více než 40 sborů.

I když Sovětský svaz přestal existovat v roce 1991, zemský výbor se staral o všech 15 republik bývalého Sovětského svazu až do roku 1993. V tom roce se na schůzce s bratry z vedoucího sboru dospělo k rozhodnutí vytvořit dva výbory — jeden pro Ukrajinu a druhý pro Rusko a 13 dalších republik bývalého Sovětského svazu. Ukrajinský zemský výbor, jehož členy byli Mychajlo Dasevič, Olexij Daviďuk, Stepan Kožemba a Ananij Hrohul, byl doplněn o další tři bratry: Stepana Hlinského, Stepana Mykevyče a Romana Jurkevyče.

Tehdy nastala nutnost vytvořit překladatelský tým, aby bylo možné uspokojit vzrůstající poptávku po ukrajinské literatuře. Jak jsme se dozvěděli už dříve, na této práci se podíleli bratři Emil Zarysky a Maurice Saranchuk z Kanady a také jejich manželky. Tato malá skupina oddaných pracovníků přeložila mnoho publikací. Skupina překladatelů do ukrajinštiny se však rozrostla a od roku 1991 začala pracovat v Německu. V roce 1998 se překladatelé přesunuli do Polska, kde pokračovali ve své práci do té doby, než se definitivně odstěhovali na Ukrajinu.

Oblastní sjezdy

Po schůzce s místními bratry ve Lvově v roce 1990 si bratr Jaracz prohlédl stadion a řekl: „Příští rok bychom tady mohli mít oblastní sjezd.“ Bratři se na něj usmívali a vrtalo jim hlavou, jak by to bylo možné, protože naše organizace ještě nebyla zaregistrována a bratři nikdy předtím žádný sjezd nepořádali. Hned příští rok však došlo k registraci. V srpnu 1991 se na oblastním sjezdu pořádaném právě na tomto stadionu sešlo přibližně 17 531 návštěvníků a bylo tam pokřtěno 1 316 bratrů a sester. Na Ukrajinu byli pozváni polští bratři, aby pomohli sjezd zorganizovat.

Na srpen byl naplánován další sjezd v Oděse. V týdnu před sjezdem však v Rusku došlo k politickým nepokojům, a proto místní úředníci bratrům oznámili, že v Oděse není možné sjezd pořádat. Bratři nepřestali žádat městské úředníky o povolení a pokračovali v závěrečných přípravách, přičemž plně spoléhali na Jehovu. Konečně odpovědní bratři dostali zprávu, aby si ve čtvrtek přišli k úředníkům pro závěrečné rozhodnutí. Ten den odpoledne bratři dostali povolení pokračovat v přípravách sjezdu.

Když se tehdy o víkendu sešlo 12 115 svědků a bylo pokřtěno 1 943 lidí, byl to opravdu nádherný, úchvatný pohled. Za dva dny po sjezdu bratři znovu navštívili městské úředníky s poděkováním za to, že nám umožnili ten sjezd uspořádat. Předsedovi městského výboru dali knihu Největší člověk, který kdy žil. Řekl jim: „Nebyl jsem na vašem sjezdu, ale vím o všem, co se tam událo. Neslyšel jsem o ničem, co by bylo lepší než váš sjezd. Slibuji, že kdykoli budete potřebovat povolení, abyste mohli pořádat svá shromáždění, vždy vám je ochotně opatřím.“ Od té doby bratři pravidelně pořádají oblastní sjezdy v krásné Oděse.

Neobyčejný mezinárodní sjezd

Další významnou událostí byl mezinárodní sjezd „Božské vyučování“, který se konal v Kyjevě v srpnu 1993. Tohoto sjezdu se zúčastnilo 64 714 lidí, což byl největší počet účastníků, jaký se kdy na Ukrajině sešel na sjezdu, a mezi nimi byly také tisíce delegátů z více než 30 zemí. Části programu, které byly přednášeny v angličtině, byly simultánně překládány do 16 jazyků.

Vidět na vlastní oči, jak v pěti zaplněných sektorech stadionu vstávají bratři a sestry a na dvě otázky ke křtu odpovídají da, to opravdu bralo dech. Za dvě a půl hodiny bylo v šesti bazénech pokřtěno 7 402 lidí. To byl v novodobých dějinách Božího lidu největší počet těch, kdo byli současně pokřtěni na jednom sjezdu. Tuto mimořádnou událost si budou svědkové Jehovovi navždy uchovávat v paměti jako poklad.

Jak se podařilo zorganizovat tak velký sjezd ve městě, kde bylo pouze jedenáct sborů? Do ubytovacího oddělení přijeli stejně jako v předchozích letech bratři z Polska. Společně s místními bratry uzavřeli smlouvy s co možná nejvíce hotely a studentskými kolejemi, a dokonce si pronajali několik botelů.

Nejsložitějším úkolem bylo získat povolení k pronájmu stadionu. Tento stadion sloužil nejen ke sportovním utkáním či závodům, ale o víkendech se areál měnil ve velké tržiště, a dosud nikdo nedostal povolení toto tržiště zavřít. Bratři však k tomu povolení získali.

Městští úředníci dokonce sestavili zvláštní výbor, který měl bratrům pomáhat s přípravnými pracemi. Do tohoto výboru byli přizváni vedoucí pracovníci různých městských institucí, například policie, dopravy a úřadu pro turistický ruch. Pro dopravu delegátů sjezdu po městě se udělalo zvláštní opatření. Bratři předem zaplatili za veřejnou dopravu, aby lidé se sjezdovými jmenovkami nemuseli platit při nástupu do dopravního prostředku, ale mohli zaplatit až na sjezdu. Když tedy bratři jezdili na stadion Republiky (nyní Olympijský) — jeden z největších stadionů ve východní Evropě — nebo se vraceli, mohli do metra, tramvají i městských autobusů rychle nastupovat. V nejbližším okolí stadionu byla k užitku delegátů sjezdu otevřena další pekařství, aby si bratři mohli rychle opatřit jídlo na příští den.

Náčelníka policie tak udivila ukázněnost návštěvníků sjezdu, že prohlásil: „Všechno, co jste udělali, a také vaše pěkné chování na mě zapůsobilo mnohem víc než vaše kázání. Lidé možná zapomenou, co slyšeli, ale nikdy nezapomenou, co viděli.“

Několik žen, které pracovaly u nejbližší stanice metra, přišlo do sjezdové kanceláře poděkovat delegátům, že se tak dobře chovali. Tyto ženy mimo jiné řekly: „Už jsme tady pracovaly při mnoha sportovních a politických akcích, ale tentokrát jsme tu poprvé viděly takové zdvořilé a radostné návštěvníky, kteří o nás projevovali zájem. Všichni nás zdravili. Nejsme zvyklé, že by nás při jiných příležitostech lidé zdravili.“

Sbory v Kyjevě měly po tomto sjezdu spoustu práce, protože dostali asi 2 500 adres od zájemců, kteří se toho chtěli dozvědět víc. Nyní je v Kyjevě více než 50 sborů horlivých svědků.

Bratři z jedné skupiny, která cestovala na sjezd, byli okradeni a přišli o všechny své věci. S odhodláním duchovně se obohatit se však rozhodli, že budou v cestě do Kyjeva pokračovat, a na sjezd přijeli pouze s tím oblečení, které měli na sobě. Několik bratrů z bývalého Československa však přivezlo navíc oblečení pro každého, kdo by ho nutně potřeboval. Když se to dozvěděli pracovníci sjezdové kanceláře, bratrům, kteří byli okradeni, rychle poskytli potřebné oblečení.

Přispívají k pokroku

Takové příklady nesobecké lásky nebyly ojedinělé. Vedoucí sbor vyzval v roce 1991 několik odboček v západní Evropě, aby svým bratrům ve východní Evropě darovali jídlo a oblečení. Svědkové s vděčností přijali tuto příležitost pomáhat druhým, a jejich ochota dělit se překonala veškeré očekávání. Mnozí darovali jídlo a starší oblečení, a jiní zase koupili nové šatstvo. V odbočkách v západní Evropě se hromadily krabice, kufry a tašky plné těchto věcí. Konvoje nákladních aut vezly do Lvova tuny jídla a šatstva od bratrů z Dánska, Itálie, Německa, Nizozemska, Rakouska, Švédska a Švýcarska. Bratři mnohdy darovali na dílo Království ve východní Evropě i svá nákladní auta. Úředníci na hranicích byli při vystavování potřebných dokladů velmi vstřícní, takže všechno mohlo být doručeno téměř bez problémů.

Na bratry, kteří darované věci dopravovali, silně zapůsobilo, jak byli přijati. Jedna skupina řidičů jela z Nizozemska do Lvova a tito bratři ve zprávě o své cestě napsali: „Vykládání nákladu z vozů se zúčastnilo 140 bratrů. Ještě než začali pracovat, tito pokorní bratři přednesli společnou modlitbu a tak dali najevo, že spoléhají na Jehovu. Když dokončili přidělený úkol, znovu se shromáždili, aby v modlitbě poděkovali Jehovovi. Poté, co jsme se potěšili z jejich pohostinnosti — dávali hojně z toho mála, co měli —, místní bratři nás doprovodili k hlavní silnici, a ještě než nám dovolili odjet, u okraje silnice se pomodlili.

Bylo toho mnoho, na co jsme mohli při dlouhé cestě domů vzpomínat — na pohostinnost bratrů v Německu a v Polsku i na pohostinné bratry ve Lvově; na jejich silnou víru a časté modlitby; na to, s jakou štědrostí nám poskytovali ubytování a jídlo, přestože sami žijí v nuzných poměrech; na jejich projevy jednoty a vzájemné náklonnosti a na jejich vděčnost. Také jsme mysleli na naše bratry a sestry doma, kteří dávali tak štědře.“

Jeden řidič z Dánska řekl: „Zjistili jsme, že jsme si zpátky přivezli víc, než jsme dovezli tam. Láska a duch obětavosti, jež projevují naši ukrajinští bratři, velmi posílily naši víru.“

Mnoho darovaných věcí bylo odesláno do Moldávie, pobaltských zemí, Kazachstánu, Ruska a dalších míst, kde to také velmi potřebovali. Některé zásilky byly v přepravním kontejneru poslány na Sibiř a do Chabarovska, přes 7 000 kilometrů na východ. Dopisy vyjadřující hlubokou vděčnost, které poslali ti, kdo dostali pomoc, byly dojemné, povzbudivé a sjednocující. Všichni se přesvědčili o pravdivosti Ježíšových slov: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35)

Koncem roku 1998 Podkarpatskou Rus postihla pohroma. Podle zpráv z oficiálních zdrojů bylo 6 754 domů zaplaveno a 895 domů úplně zničeno lavinami bahna. Sedmatřicet zničených domů patřilo svědkům. Odbočka ve Lvově do této oblasti okamžitě poslala nákladní auto s jídlem, vodou, mýdlem, lůžky a přikrývkami. Bratři z Kanady a Německa později poslali oblečení a potřeby pro domácnost. Svědkové z České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska přivezli jídlo a také poslali stavební materiál na obnovu zničených domů. Při práci na rekonstrukcích pomáhalo také mnoho místních bratrů. Svědkové poskytovali jídlo, oblečení a dříví na topení nejen spolukřesťanům, ale také jiným lidem. Uklízeli dvory a pole a pomáhali opravovat domy i těm lidem, kteří nejsou svědkové.

Poskytování duchovní pomoci

Ukrajinským svědkům však nebyla poskytována pouze hmotná pomoc. Po více než 50 letech zákazu činnosti zdejší svědkové neuměli organizovat práci v nových podmínkách svobody. Proto v roce 1992 byli na Ukrajinu posláni bratři z německé odbočky, aby tam pomáhali organizovat práci. Položili základy pro činnost budoucího betelu. Později tam byli posláni bratři z Kanady, Německa a ze Spojených států, aby pomáhali dohlížet na dílo činění učedníků.

Na Ukrajině také velice potřebovali bratry, kteří měli zkušenosti v kazatelské službě. Zpočátku přijeli absolventi školy služebního vzdělávání z Polska, aby se starali o sbory a později také o kraje a oblasti na celé Ukrajině. Kromě toho přijelo několik manželských dvojic z Kanady a ze Spojených států, které v současné době působí v krajské službě. Práci krajských dozorců vykonává také několik bratrů z České republiky, Maďarska, Itálie a ze Slovenska. Tato opatření pomáhají mnoha místním sborům uplatňovat biblická měřítka v mnoha odvětvích služby a přizpůsobovat se jim.

Vděčnost za biblickou literaturu

Ve druhé polovině devadesátých let se kladl velký důraz na zvláštní kampaně s literaturou. Když se v roce 1997 rozšiřoval traktát Zprávy Království č. 35, přišlo téměř 10 000 ústřižků od zájemců, kteří žádali buď o brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? nebo si přáli osobní kontakt.

Stále přibývá těch, kdo si naší literatury váží. Při návštěvě jedné porodnice byli bratři požádáni, aby této porodnici každý týden opatřili 12 knih Tajemství rodinného štěstí. Z jakého důvodu? Zaměstnanci porodnice chtěli tuto knihu předávat každé manželské dvojici, které se narodí dítě, zároveň s rodným listem dítěte.

V uplynulých několika letech se mnozí lidé seznámili s našimi časopisy a začali si jich vážit. Když například svědkové jednou kázali v parku, nabídli nějakému pánovi časopis Probuďte se! Poděkoval jim a zeptal se: „Kolik to stojí?“

Bratři mu na vysvětlenou řekli: „Naše činnost je podporována dobrovolnými dary.“ Pán přispěl bankovkou v hodnotě jedné hřivny — tehdy odpovídala 54 americkým centům —, posadil se na lavičku a ihned začal časopis číst. Bratři mezitím vydávali svědectví jiným lidem v parku. Za patnáct minut přišel ten pán k bratrům a za časopis, který dostal, jim dal další hřivnu. Potom se vrátil na lavičku a pokračoval ve čtení, zatímco bratři pokračovali v kázání. Za nějakou dobu přišel ten pán k bratrům znovu a dal jim ještě jednu hřivnu. Řekl jim, že mu časopis připadá nesmírně zajímavý a že ho chce číst pravidelně.

Dobré vzdělání urychluje vzrůst

Jakmile byla naše činnost zákonně uznána, pokroky byly stále rychlejší. Nebylo to však bez problémů. Pro někoho bylo zpočátku obtížné zvyknout si na službu dům od domu, protože déle než půl století všichni vydávali svědectví jen neformálně. S pomocí Jehovova ducha se však bratrům a sestrám podařilo přizpůsobit se tomuto — pro ně novému — způsobu vydávání svědectví.

V každém sboru už také bylo možné pořádat všech pět týdenních shromáždění. To hraje důležitou úlohu, protože zvěstovatelé se tak sjednocují a jsou podněcováni k tomu, aby se připravovali na větší činnost. Bratři se rychle učili a dělali pokroky v mnoha odvětvích služby. Dobré vzdělání poskytly svědkům na Ukrajině nové školicí programy. Například v roce 1991 byla ve všech sborech zavedena teokratická škola, kde se svědkové školí pro kazatelskou službu. Od roku 1992 bratrům značně pomáhá škola služby Království pro starší a služební pomocníky, aby se naučili poskytovat vedení v kazatelské službě, vyučovat ve sboru a pastýřsky pečovat o stádo.

V roce 1996 byla na Ukrajině zahájena škola průkopnické služby. Za prvních pět let se tohoto dvoutýdenního kursu zúčastnilo více než 7 400 pravidelných průkopníků. Jak jim to prospělo? Jedna průkopnice napsala: „Byla jsem šťastná, že jsem hlína v Jehovových rukou a že mě prostřednictvím této školy tvaroval.“ Jiná průkopnice řekla: „Po průkopnické škole jsem začala ‚zářit‘.“ Jedna třída průkopnické školy napsala: „Tato škola byla skutečným požehnáním pro všechny, kdo se jí zúčastnili. Podnítila nás, abychom projevovali živý zájem o lidi.“ Škola průkopnické služby značně přispěla také k tomu, že bylo 57krát za sebou dosaženo měsíčního vrcholného počtu pravidelných průkopníků.

Hospodářská situace je nepříznivá, a proto si mnozí zvěstovatelé kladou otázku, jak se průkopníkům daří obstarávat si věci potřebné k životu. Jeden průkopník, který je zároveň služebním pomocníkem, musí živit tři děti. Říká: „Společně s manželkou důkladně promýšlíme, co potřebujeme, a kupujeme jen to, co je k našemu životu opravdu nezbytné. Žijeme skromně a spoléháme na Jehovu. Když máme správný postoj, sami jsme někdy překvapeni, jak málo potřebujeme, abychom se uživili.“

V roce 1999 bylo zahájeno vyučování školy služebního vzdělávání. V prvním roce tuto školu absolvovalo sto bratrů. V době vleklých hospodářských těžkostí bylo pro mnohé z nich náročné zúčastnit se tohoto dvouměsíčního kursu. Je však jasně patrné, že Jehova těmto bratrům poskytoval podporu.

Jeden bratr, který se zúčastnil školy služebního vzdělávání, byl pravidelným průkopníkem ve vzdáleném obvodu. Se svým partnerem v průkopnické službě si našetřili dost peněz, aby si mohli nakoupit jídlo a uhlí na blížící se zimu. Když bratrovi přišlo pozvání do školy služebního vzdělávání, museli se společně rozhodnout, zda koupí uhlí, nebo lístek na vlak, aby se této školy mohl zúčastnit. Probírali to spolu a nakonec dospěli k rozhodnutí, že by do té školy měl jít. Zanedlouho po tomto rozhodnutí bratr dostal darem nějaké peníze od své rodné sestry, která žije v zahraničí. Na cestu do školy to stačilo. Po absolvování školy služebního vzdělávání obdržel tento bratr pověření sloužit jako zvláštní průkopník.

Takové vzdělávací programy přispívají k tomu, že si Jehovův lid počíná v kazatelské službě i ve sborové činnosti stále obratněji. Zvěstovatelé se dozvídají, jak je možné kázat působivěji, a starší a služební pomocníci jsou poučováni, jak mohou být ve svých sborech zdrojem většího povzbuzení. Díky tomu ‚se sbory dále upevňují ve víře a početně vzrůstají‘. (Sk. 16:5)

Prudký vzrůst přináší změny

Od doby, kdy byli svědkové Jehovovi na Ukrajině zákonně uznáni, se počet svědků více než zčtyřnásobil. V mnoha oblastech Ukrajiny je patrný mimořádný vzrůst. Také tam však velice potřebují zkušené starší. Sbory se mnohdy rozdělují ihned, jakmile je k dispozici druhý starší. Některé sbory mají více než 500 zvěstovatelů. Takový rychlý vzrůst vyžaduje změny v řízení.

Až do šedesátých let na činnost svědků na Ukrajině pomáhala dohlížet odbočka v Polsku a později se na dohledu a pomoci podílela odbočka v Německu. V září 1998 se kancelář na Ukrajině stala odbočkou pod přímým dohledem světového ústředí v Brooklynu. V té době byl sestaven výbor odbočky, který má na starosti organizační záležitosti.

Prudký vzrůst si také vyžádal rozšíření prostor odbočky. Začátkem roku 1991 bylo ve Lvově vytvořeno centrum, odkud se literatura rozesílala do patnácti republik bývalého SSSR. Příští rok přijely dvě manželské dvojice z odbočky v Německu. Brzy začala ve Lvově pracovat malá kancelář. O rok později byl koupen dům, který zaplnili celodobí pracovníci této kanceláře. Začátkem roku 1995 počet dobrovolných pracovníků v ukrajinské kanceláři prudce vzrostl, takže bylo nezbytné kancelář znovu přestěhovat, tentokrát do komplexu šesti sálů Království, kde se scházelo 17 sborů. Po celou tu dobu si bratři kladli otázku: „Kdy a kde si postavíme vlastní betel?“

Výstavba odbočky a sálů Království

Už v roce 1992 bratři začali hledat pozemek na stavbu areálu odbočky. Zkoumání míst, která by snad byla vhodná, trvalo několik let. Bratři tuto nezbytnou záležitost stále předkládali Jehovovi ve svých modlitbách s důvěrou, že v pravý čas se vhodné místo najde.

Začátkem roku 1998 se našel vhodný pozemek v malebném borovém lese, v městečku Brjuchovyči ležícím pět kilometrů na sever od Lvova. V době zákazu se nedaleko tohoto místa shromaždovaly v lese dva sbory. Jeden bratr k tomu řekl: „Nikdy bych si nepomyslel, že za deset let po posledním shromáždění v tom lese budu mít znovu příležitost zúčastnit se shromáždění v tomtéž lese, jen za naprosto jiných okolností — na pozemku pro naši novou odbočku.“

Koncem roku 1998 na Ukrajinu přijeli první mezinárodní služebníci. Bratři z regionální projektové kanceláře v Selters začali horečně připravovat konstrukční nákresy. Začátkem ledna 1999 přišlo schválení od vlády a pak začaly práce na staveništi. Na této stavbě se podílelo přes 250 dobrovolníků 22 různých národností. O víkendech zde pracovalo také více než 250 místních dobrovolníků.

Mnozí dobrovolníci považovali za velkou výsadu, že se mohou zúčastnit prací na tomto stavebním projektu. Celé sbory si o víkendech pronajímaly autobusy a jezdily dobrovolně pracovat do Brjuchovyči. Tito dobrovolní pracovníci mnohdy jeli celou noc, aby byli na staveništi včas a mohli se podílet na stavební činnosti. Po celodenní namáhavé práci strávili další noc cestováním domů; byli unaveni, ale spokojeni a šťastni, a chtěli přijet znovu. Jedna skupina dvaceti bratrů cestovala 34 hodin vlakem z Luganské oblasti na východní Ukrajině, aby osm hodin pracovali na stavbě betelu. Kvůli osmi hodinám práce si každý z těchto bratrů vzal dva dny volna ze zaměstnání a více než polovinu měsíčního platu utratil za jízdenky na vlak. Svou velkou obětavostí povzbudili celou betelovou stavební četu i rodinu betel. Stavba rychle pokračovala, a díky tomu mohla být odbočka 19. května 2001 zasvěcena. Této slavnostní události se zúčastnili zástupci pětatřiceti zemí. Příští den se konala zvláštní shromáždění, jichž se celkem zúčastnilo 72 023 lidí. Jedno se konalo ve Lvově, kde promluvil Theodore Jaracz k zástupu 30 881 lidí, a na druhém v Kyjevě promluvil Gerrit Lösch ke 41 142 lidem.

A co sály Království? Od roku 1939, kdy bylo několik sálů na Podkarpatské Rusi zničeno, nebyly na Ukrajině žádné oficiální sály Království až do roku 1993. V tom roce byl za osm měsíců postaven nádherný komplex čtyř sálů Království v obci Dibrova na Podkarpatské Rusi. Brzy nato byla v jiných ukrajinských oblastech dokončena výstavba dalších šesti sálů.

Na Ukrajině značně přibývá zvěstovatelů, a proto je nutné stavět další sály Království. Složité právní postupy, inflace a zvyšující se ceny stavebního materiálu však způsobily, že v devadesátých letech bylo postaveno pouze 110 sálů Království. Zbývá postavit ještě stovky dalších. A tak byl v roce 2000 zahájen nový program výstavby sálů Království, který již pomáhá tyto potřeby uspokojit.

Žňové dílo pokračuje!

V září 2001 bylo na Ukrajině 120 028 svědků Jehovových v 1 183 sborech, jimž sloužilo 39 krajských dozorců. Semena pravdy, která byla zasévána po dlouhou dobu, nesou spoustu dobrého ovoce. V některých rodinách je pět generací svědků Jehovových. To dokládá, že „půda“ je opravdu znamenitá. Mnozí „potom, co slyší slovo znamenitým a dobrým srdcem“, ‚si je podrží‘. Bratři léta ‚zasévali‘ semena — mnohdy se slzami — a jiní úrodnou půdu ‚zalévali‘. Jehova působí vzrůst a jeho věrní svědkové na Ukrajině nadále „s vytrvalostí nesou ovoce“. (Luk. 8:15; 1. Kor. 3:6)

V některých oblastech je vynikající poměr počtu svědků na počet obyvatel. Například v osmi vesnicích na Podkarpatské Rusi, v nichž se mluví rumunsky, je 59 sborů a z nich vznikly tři kraje.

Náboženští a světští odpůrci se sice snažili vyhnanstvím a krutým pronásledováním svědky Jehovovy z Ukrajiny vykořenit, ale jejich snahy byly neúspěšné. Ukázalo se, že v srdci lidí na Ukrajině je úrodná půda pro zasévání semen biblické pravdy. Svědkové Jehovovi v dnešní době sklízejí bohatou úrodu.

Prorok Amos předpověděl čas žně, kdy „oráč skutečně dostihne žence“. (Amos 9:13) S Jehovovým požehnáním je půda tak úrodná, že ještě probíhá žeň a už nastává čas orat a připravovat se na příští období. Svědkové Jehovovi na Ukrajině z vlastních zkušeností poznávají, že toto proroctví je pravdivé. Dívají se do budoucnosti s důvěrou, protože v roce 2001 se Památné slavnosti zúčastnilo víc než čtvrt milionu lidí. Vyhlídky na další vzrůst jsou tedy velmi povzbudivé.

Jak je zapsáno v Amosovi 9:15, Jehova slibuje: „Jistě je vsadím do jejich zemské půdy a již nebudou vykořeněni ze své zemské půdy, kterou jsem jim dal.“ Boží lid nadále zasévá semena pravdy a sklízí bohatou úrodu a zároveň s velkým zájmem očekává dobu, kdy Jehova zcela splní tento slib. Mezitím pozvedněme oči a pohleďme na pole. Uvidíme, že se bělají ke žni. (Jan 4:35)

[Praporek na straně 140]

„Danyjil měl být pověšen, ale protože byl mladistvý, byl odsouzen jen na čtyři měsíce do vězení“

[Praporek na straně 145]

„Svědkové se lišili od ostatních v koncentračním táboře. Z jejich chování bylo vidět, že mají na srdci něco velmi důležitého, co musí říci ostatním vězňům“

[Praporek na straně 166]

Více než 6 100 svědků ze západní Ukrajiny bylo 8. dubna 1951 posláno do vyhnanství na Sibiř

[Praporek na straně 174]

„Naše sestry mnohdy vykonávaly práci služebníka sboru a v některých oblastech plnily povinnosti krajských služebníků“

[Praporek na straně 183]

Místo svatební cesty byl poslán na deset let do vyhnanství

[Praporek na straně 184]

„Dát svou milovanou holčičku do opatrování někomu, koho jsem nikdy předtím neviděla, bylo velmi bolestné“

[Praporek na straně 193]

Když agenti státní bezpečnosti viděli, že svědky Jehovovy nemohou umlčet vyhnanstvím, vězněním, ani tělesným násilím a mučením, použili novou taktiku

[Praporek na straně 207]

Agenti KGB předali odloučeným bratrům podvržený dopis — údajně od bratra Knorra

[Praporek na straně 212]

Agenti KGB byli v období Památné slavnosti zvlášť ve střehu, protože vždycky věděli, kdy přibližně se bude slavnost konat

[Praporek na straně 231]

Poprvé v životě drželi ve svých rukou biblické publikace v originále

[Praporek na straně 238]

„Všechno, co jste udělali, a také vaše pěkné chování na mě zapůsobilo mnohem víc než vaše kázání. Lidé . . . nikdy nezapomenou, co viděli“

[Praporek na straně 241]

„Láska a duch obětavosti, jež projevují naši ukrajinští bratři, velmi posílily naši víru“

[Praporek na straně 249]

Kvůli osmi hodinám práce si každý z těchto bratrů vzal dva dny volna ze zaměstnání a více než polovinu měsíčního platu utratil za jízdenky na vlak

[Rámeček a obrázky na straně 124]

Překlady Bible v průběhu staletí

Lidé na Ukrajině nějakou dobu používali překlad Bible v církevní slovanštině, který byl vytvořen v devátém století. Jak se jazyk měnil, tento překlad byl v různých obdobích revidován. Na celkovou revizi, která byla prováděna koncem 15. století, dohlížel arcibiskup Genadij. Tato úprava byla znovu revidována a v této podobě byla vytištěna první slovanská Bible. Tento překlad se nazývá Ostrožská Bible a byl vytištěn v roce 1581 na Ukrajině. Ještě dnes ho autority považují za vynikající příklad knihtiskařského umění. Sloužil jako základ pro pozdější překlady Bible do ukrajinštiny a ruštiny.

[Obrázky]

Ostrožskou Bibli na Ukrajině vytiskl Ivan Fedorov v roce 1581

[Rámeček a obrázek na straně 141]

Interview s Vasilijem Kalinem

Rok narození: 1947

Rok křtu: 1965

Stručný životopis: V období 1951–1965 byl ve vyhnanství. V letech 1974 až 1991 tiskl literaturu metodou fotosazby. Od roku 1993 slouží v ruské odbočce.

Můj otec zažil různé formy vlády a různé vládní autority. Když například západní Ukrajinu okupovali Němci, mého otce zbili, protože se domnívali, že je komunista. Proč? Kněz říkal německým důstojníkům, že svědkové Jehovovi jsou komunisté, protože nechodí do kostela. Potom přišla sovětská vláda. Můj otec byl společně s mnoha jinými lidmi opět krutě utlačován. Říkalo se o něm, že je americký špion. Proč? Protože náboženské názory svědků Jehovových se lišily od názorů náboženství, které tehdy převládalo. Proto byl můj otec i se svou rodinou poslán na Sibiř, kde žil až do své smrti.

[Rámeček a obrázek na straně 147 až 151]

Interview s Ivanem Lytvakem

Rok narození: 1922

Rok křtu: 1942

Z jeho života: V letech 1944–1946 vězněn. Od roku 1947 do roku 1953 internován v pracovních táborech daleko na severu Ruska.

V roce 1947 jsem byl zatčen, protože jsem se nechtěl politicky angažovat. Odvedli mě do věznice s nejvyšší ostrahou v Lucku na Ukrajině. Tam jsem musel sedět zpříma s rukama v klíně a nemohl jsem si natáhnout nohy. Takovým nebo podobným způsobem jsem seděl tři měsíce. Vyslýchal mě nějaký muž v černém kabátě. Chtěl, abych ho informoval o bratrech, kteří řídili dílo. Věděl, že je znám, ale odmítl jsem mu cokoli prozradit.

Vojenský tribunál mě 5. května 1947 odsoudil k deseti letům věznění v odlehlých táborech s nejvyšší ostrahou. Tehdy jsem byl mladý, a tak mě zařadili do takzvané první kategorie. Všichni, kdo byli v této první kategorii, byli mladí muži, a byli to nejen svědkové. V dobytčích vagonech nás dopravili do Vorkuty, která leží daleko na severu Ruska. Tam nás naložili na parník a čtyři dny jsme se plavili až do Karského průlivu.

Tam bylo velmi málo života, jenom tundra a zakrslá arktická bříza. Odtud jsme museli jít čtyři dny a noci pěšky. Inu, byli jsme mladí. K jídlu nám dali suché kůrky a uzené sobí maso. Tyto příděly nám vydali zároveň s miskami a teplými látkovými přikrývkami. Hustě pršelo. Přikrývky, které jsme si nesli, tak nasákly vodou, že jsme je nemohli unést. Dva z nás tedy společně popadli vždy jednu přikrývku a vyždímali ji, a zase byla lehčí.

Konečně jsme došli do cíle své cesty. Uvažoval jsem: ‚Ještě chviličku a bude tam střecha; konečně budu mít střechu nad hlavou!‘ Přišli jsme však k hlubokému rašeliništi rozprostírajícímu se na otevřeném prostranství. Dozorci řekli: „Tady se usaďte. Tohle je vaše místo.“

Někteří vězňové plakali, jiní proklínali vládu. Já jsem tam nikdy nikoho neproklínal. Tiše jsem se modlil: „Jehovo, můj Bože, ty jsi mé útočiště a má pevnost. Buď mým útočištěm i zde.“

Kolem tábora natáhli provaz, protože neměli žádný drát. Byly rozestaveny hlídky. Strážní na hlídce nás jako obvykle stále varovali a říkali: ‚Jakmile se přiblížíte na dva metry, budeme střílet.‘ Přenocovali jsme na tom rašeliništi. Pořád na nás lilo. V noci jsem se vzbudil a díval se po těch 1 500 lidech, a tak jsem viděl, že ze všech stoupala pára. Ráno jsem se vzbudil a celou polovinu těla jsem měl ve vodě. Byla tam rašelina, ale také voda. Neměli jsme nic k jídlu. Řekli nám, že musíme připravit místo, kde by mohlo přistát letadlo, které nám přiveze jídlo. Naši strážní měli zvláštní traktor s obrovskými pneumatikami, aby se nezabořil. Vezl zásoby pro ně, ale my jsme nedostali nic.

To místo pro přistání letadla jsme dělali tři dny a noci. Museli jsme odstranit rašeliniště. Přiletělo lehké letadlo a přivezlo mouku. Mouku smíchali s převařenou vodou a to jsme pak měli k jídlu.

Práce, kterou jsme dělali, byla vysilující. Stavěli jsme silnici a kladli železniční trať. Když jsme nosili těžké kameny, bylo to jako dopravní pás tvořený lidmi. V zimě byla pořád tma a bylo velmi chladno.

Museli jsme spát pod širým nebem, bez střechy nad hlavou. A pršelo na nás, byli jsme promoklí, hladoví a prochladlí, ale byli jsme mladí, a tak nám zbývala ještě nějaká energie. Strážní říkali, abychom si nedělali starosti, že brzy budeme pod střechou. Konečně nějaký vojenský traktor přivezl plachtovinu, pod kterou se mohlo schovat 400 lidí. Plachtovinu jsme roztáhli a zvedli do výšky, ale pořád nebylo možné spát jinde než na té rašelině. Každý z nás si natrhal trávu a přinesl si ji do našeho provizorního obydlí. Tráva shnila a stal se z ní kompost. A na tom jsme spali.

Potom se objevily vši. Jako by nás chtěly ukousat k smrti. Vši jsme neměli jen na těle, ale byly všude v našem oblečení — velké i malé. Bylo to hrozné. Vrátili jsme se z práce a lehli si, a vši nás kousaly a my jsme se škrábali a škrábali. Kdybychom usnuli, sežraly by nás. Řekl jsem našemu předákovi: „Vši nás sežerou zaživa.“ A on odpověděl: „Brzy ty vaše vši upražíme.“

Vězeňští úředníci museli počkat na teplejší počasí, protože běžně bylo –30 stupňů Celsia. Když se poněkud oteplilo, přivezli pojízdnou dezinfekční stanici. Ale bylo –20 stupňů a stan byl úplně roztrhaný. Řekli nám: „Svlékněte se, vykoupete se. Svlékněte se. Vydezinfikujeme vám šaty.“

A tak jsme se při teplotě –20 stupňů a ve stanu, který byl úplně roztrhaný, vysvlékli do naha. Přinesli nám prkna a my jsme je použili jako podlahu. Jak jsem tak seděl na těch prknech, podíval jsem se na své tělo. Byl to hrůzný pohled! A podíval jsem se na muže vedle sebe. Totéž. Vůbec žádné svaly. Nezbylo z nás skoro nic. Byli jsme jen kost a kůže. Ani jsem se nedokázal vyšplhat do vagonu. Tak jsem byl vyčerpaný. Přesto jsem byl zařazen do první kategorie — zdravý, mladý pracovník.

Myslel jsem, že brzy zemřu. Zemřeli mnozí — mladí muži. Teď jsem se opravdu modlil k Jehovovi, aby mi pomohl, protože se zdálo, že z toho není úniku. Někteří z těch, kdo nebyli svědkové, si úmyslně nechali zmrznout a pak useknout ruku nebo nohu, aby už nemuseli dělat tuhle práci. Bylo to děsné, hrůzné.

Jednou jsem stál poblíž stanoviště strážných a viděl jsem, že tam stojí jistý lékař. Cestoval jsem s ním po svém zatčení a vydal mu svědectví o Božím Království. Byl to vězeň, ale byl amnestován. Přistoupil jsem k němu a prohlédl si ho — a opravdu, vypadalo to, že je volný. Oslovil jsem ho jménem, myslím, že se jmenoval Saša. Podíval se na mě a řekl: „Jsi to ty, Ivane?“ Když mi to řekl, rozplakal jsem se jako chlapec. „Hned jdi na ošetřovnu,“ řekl.

Šel jsem na ošetřovnu a vyřadili mě z první kategorie pracovníků. Ale v tom táboře jsem musel zůstat dál. Nyní jsem byl ve třetí kategorii, a tak mě poslali do prostoru pro ty, kdo si potřebují odpočinout. Velitel řekl: „Já jsem tě sem nezval. Přišel jsi sám. Dobře se chovej a dělej svou práci.“ Tak jsem tam konečně začal trochu žít. Už jsem nemusel dělat žádnou vyčerpávající dřinu.

Byl jsem propuštěn 16. srpna 1953. Řekli: „Můžeš odejít.“ Řekli mi, že mohu odejít, kdy budu chtít. Nejdříve jsem šel do lesa poděkovat Jehovovi, že mě ochránil. Padl jsem na kolena a děkoval Jehovovi, že mě zachoval naživu pro budoucnost a pro další práci k oslavě jeho svatého jména.

[Praporek]

‚Ještě chviličku a bude tam střecha; konečně budu mít střechu nad hlavou!‘

[Praporek]

Šel jsem do lesa, padl jsem na kolena a děkoval Jehovovi, že mě zachoval naživu

[Rámeček a obrázek na straně 155 a 156]

Interview s Volodymyrem Levčukem

Rok narození: 1930

Rok křtu: 1954

Z jeho života: V letech 1946–1954 byl uvězněn za politickou činnost. Se svědky Jehovovými se setkal v jednom z pracovních táborů v Mordvinsku.

Byl jsem ukrajinský nacionalista. Kvůli tomu mě v roce 1946 komunisté odsoudili na patnáct let do vězeňského tábora. Tam byli svědkové Jehovovi. Vydali mi svědectví, a já jsem okamžitě poznal, že to je pravda. Neměli jsme Bibli, protože jsme byli v táboře s nejvyšší ostrahou. Hledal jsem tedy kousky papíru a schovával si je. Jakmile jsem jich nashromáždil několik, udělal jsem si malý zápisník. Prosil jsem bratry, aby mi říkali všechny biblické texty, které si zapamatovali, a kde jsou ty verše v Bibli napsané. Potom jsem si vše zapisoval do svého notýsku. Vyptával jsem se také těch bratrů, kteří přišli do tábora později. Jestliže někdo alespoň trochu znal nějaké biblické proroctví, zapsal jsem si i to. Shromáždil jsem řadu biblických textů a začal jsem je používat při své kazatelské činnosti.

Když jsem začal kázat, bylo tam dost mladých chlapců jako já. Byl jsem nejmladší — bylo mi teprve šestnáct let. Mluvil jsem s těmito chlapci a říkal jsem jim: „Zbytečně jsme trpěli. Riskovali jsme život nadarmo — stejně jako jiní lidé. Žádné politické ideologie nepřinesou nic dobrého. Musíme se postavit na stranu Božího Království.“ Citoval jsem verše, které jsem se naučil nazpaměť ze svého notýsku. Měl jsem velmi dobrou paměť. Své vrstevníky jsem rychle přesvědčil, a tak začali chodit k nám, ke svědkům Jehovovým. Stali se bratry.

[Rámeček a obrázek na straně 157]

Tresty vyměřené svědkům Jehovovým

Vyhnanství ve vlastní zemi: Ti, kdo byli takto vypovězeni, byli posíláni na některé odlehlé místo, obvykle na Sibiř, kde museli pracovat a trvale bydlet. Své nové bydliště nesměli opustit. Jednou za týden nebo jednou za měsíc se museli hlásit u místní policie.

Věznice: V jedné uzavřené cele bývalo společně tři až deset vězňů. Dvakrát či třikrát denně dostávali jídlo. Jednou denně nebo jednou za týden se směli projít po vězeňském dvoře. Nepracovali.

Vězeňské tábory: Většina z nich byla na Sibiři. Vězňů tam byly stovky. Žili společně v barácích (v jedné budově bylo obvykle ubytováno 20–100 lidí). Vězňové pracovali nejméně osm hodin denně buď v prostorách tábora nebo na nějakém jiném místě. Práce byla těžká — stavěli továrny, kladli koleje nebo káceli stromy. Do práce a z práce je doprovázeli vězeňští dozorci. Po pracovní době se vězňové mohli volně pohybovat po táboře.

[Obrázek]

Sibiř, Rusko: Děti vypovězených ukrajinských svědků štípají třísky na podpal, 1953

[Rámeček a obrázek na straně 161 a 162]

Interview s Fjodorem Kalinem

Rok narození: 1931

Rok křtu: 1950

Z jeho života: V letech 1951–1965 byl ve vyhnanství. Od roku 1962 do roku 1965 byl vězněn.

Když jsem byl ve věznici u výslechu, Jehova náhle udělal něco, co mi připadalo jako zázrak. Přišel ředitel KGB (Výboru státní bezpečnosti) s nějakou listinou. Vyšetřovatel se posadil a žalobce také, hned vedle něj. Ředitel KGB řekl vyšetřovateli: „Dejte mu to! Ať si přečte, že jeho bratři v Americe mají nekalé úmysly.“

Dali mi tu listinu. Byla to sjezdová rezoluce. Přečetl jsem ji jednou, potom důkladně podruhé. Žalobce začal být netrpělivý. Řekl: „Pane Kaline! Vy se to učíte nazpaměť?“

Řekl jsem: „Víte, poprvé jsem to jen rychle přelétl. Chci pochopit, jaký to má smysl.“ V nitru jsem plakal radostí. Když jsem si rezoluci přečetl, vrátil jsem ji a řekl: „Jsem vám opravdu vděčný, ale děkuji Jehovovi Bohu, že vás k tomu podnítil. Moji víru dnes velmi posílilo, že jsem si přečetl tuto rezoluci. Souhlasím s tím, co v ní svědkové říkají, a budu otevřeně chválit Boží jméno. Budu o něm mluvit s lidmi v táboře a ve vězení a všude, kam přijdu. To je mé poslání.

Nepřestanu mluvit o Bohu, ať mě budete jakkoli mučit. Svědkové v této rezoluci neříkají, že se chystají vyvolat nějakou vzpouru, ale rozhodli se, že ať se jim stane cokoli — i za nejkrutějšího pronásledování —, budou sloužit Jehovovi, protože vědí, že jim pomůže, aby zůstali věrní. Modlím se k Jehovovi Bohu a on mě bude v této těžké době posilovat, abych zůstal pevný ve víře.

Nenechám se zviklat! Tato rezoluce mě velmi posílila. Kdybyste mě teď postavili ke zdi a chtěli zastřelit, nebudu se chvět. Jehova zachraňuje i vzkříšením.“

Viděl jsem, že vyšetřovatelé jsou zklamaní. Věděli, že udělali velkou chybu. Předpokládali, že rezoluce oslabí mou víru, ale ona mě posílila.

[Rámeček a obrázek na straně 167 až 169]

Interview s Marijou Popovyčovou

Rok narození: 1932

Rok křtu: 1948

Z jejího života: Šest let byla ve věznicích a v pracovních táborech. Pomohla poznat pravdu více než deseti lidem.

Když jsem byla 27. dubna 1950 zatčena, byla jsem v pátém měsíci těhotenství. Dne 18. července mě odsoudili na deset let. Byla jsem odsouzena za své kázání, za to, že jsem oznamovala lidem biblickou pravdu. Odsoudili nás sedm — čtyři bratry a tři sestry. Každého z nás na deset let. Můj chlapeček se narodil 13. srpna.

Ne, nebyla jsem sklíčená, když jsem byla uvězněna. Z Božího slova jsem se dozvěděla, že ten, kdo trpí kvůli tomu, že je křesťan, a ne kvůli tomu, že je vrah nebo zloděj, bude šťastný. A já jsem šťastná opravdu byla, měla jsem radost v srdci. Dali mě na samotku, a tak jsem chodila po cele sem a tam a zpívala si.

Nějaký voják otevřel okénko a řekl: „Jak si v takové situaci můžeš zpívat?“

Řekla jsem: „Jsem šťastná, protože jsem nikomu neudělala nic špatného.“ Hned okénko zavřel. Nebili mě.

Říkali: „Zřekni se své víry. Podívej, do jaké situace ses dostala.“ Tím mysleli to, že jsem své děťátko musela porodit ve věznici. Já jsem ale byla šťastná, protože mě odsoudili za víru v Boží slovo. Z toho jsem měla dobrý pocit. Věděla jsem, že nejsem zločinec. Věděla jsem, že to snáším kvůli své víře v Jehovu. Díky tomu jsem byla po celou tu dobu šťastná. Tak to opravdu bylo.

Později mi při práci v táboře omrzly ruce. Dostala jsem se do nemocnice. Tamější lékařka si mě oblíbila. Řekla mi: „Nejste v dobrém zdravotním stavu. Nemohla byste pracovat u mě?“

Tento nápad se samozřejmě nelíbil řediteli tábora. Řekl: „Proč chcete, aby u vás pracovala tahle žena? Vyberte si někoho z jiné skupiny.“

Lékařka řekla: „Nepotřebuji někoho jiného — ve své nemocnici potřebuji dobré, poctivé lidi. A ona bude v této nemocnici opravdu pracovat. Vím, že nic neukradne a že nezačne užívat drogy.“

Důvěřovali nám. Mimořádně si vážili věřících lidí. Poznali, jací jsme. To pro nás bylo výhodné.

Lékařka nakonec ředitele přesvědčila. Chtěl si mě nechat, protože jsem dobře rubala dříví. Ať Jehovův lid pracoval kdekoli, vždycky jsme byli poctiví a svědomití pracovníci.

Poznámka: Marijin syn se narodil ve věznici v městě Vinnica na Ukrajině. Po narození musel dva roky zůstat ve vězeňském sirotčinci. Příbuzní potom chlapečka poslali k jeho otci, který již byl ve vyhnanství na Sibiři. Když byla sestra Popovyčová z věznice propuštěna, jejímu synovi bylo šest let.

[Praporek]

„Jsem šťastná, protože jsem nikomu neudělala nic špatného“

[Rámeček a obrázek na straně 175]

Interview s Marijou Feduňovou

Rok narození: 1939

Rok křtu: 1958

Z jejího života: V letech 1951–1965 byla ve vyhnanství.

Co jiného jsme měli dělat, jakmile jsme se usadili ve vlaku, jakmile jsme se všichni uklidnili a vydali na cestu? Znali jsme mnoho písní, a tak jsme začali zpívat. Zpívali jsme všechny písně ze zpěvníku, které jsme si pamatovali.

Nejprve jsme slyšeli zpěv jenom z našeho vagonu, ale později, když náš vlak zastavoval, aby dal přednost v jízdě jiným vlakům, jsme pochopili, že i v těch jsou naši bratři. Z těchto vlaků se k nám nesl zpěv. Byli tam bratři z Moldávie, potom kolem nás projížděli Rumuni z Bukoviny. Těch vlaků bylo mnoho. Na různých stanicích se navzájem předjížděly. Uvědomili jsme si, že ve všech jsou naši bratři.

Hodně písní jsme si pamatovali. Mnoho písní bylo složeno právě v těchto vagonech. Povzbuzovaly nás a udržovaly nás ve správném rozpoložení. Takové písně skutečně obracely naši pozornost k Jehovovi.

[Rámeček a obrázek na straně 177]

Interview s Lydií Staščyšynovou

Rok narození: 1960

Rok křtu: 1979

Z jejího života: Je to dcera Mariji Pylypivové. Interview s Marijou je uvedeno na stranách 208–209.

Když jsem byla malá, dědeček byl starším; vedl sbor. Vzpomínám si, že měl pravidelný režim: Ráno vstal, umyl se a pomodlil. Potom otevřel Bibli, všichni jsme se posadili a společně četli denní text a k tomu celou kapitolu. Dědeček mě pravidelně žádal, abych odnesla důležité dokumenty — buď zabalené v balíčku, nebo jen tak v tašce. Měla jsem je odnést jinému staršímu, který bydlel na okraji města. K jeho domu jsem musela stoupat do kopce. Ten kopec jsem neměla ráda. Byl strmý a stoupání bylo namáhavé. Říkávala jsem: „Dědečku, já nepůjdu! Prosím, že nemusím jít?“

Dědeček odpovídal: „Ale ano, jen to odnes.“

Říkala jsem si: ‚Nepůjdu! Nepůjdu!‘ Potom jsem si řekla: ‚Ne, musím jít, protože na tom možná závisí něco důležitého.‘ Na to jsem vždycky myslela. Skutečně jsem nechtěla jít, ale přesto jsem šla. Věděla jsem, že není nikdo jiný, kdo by to mohl udělat. Bývalo to často. Byla to moje práce, moje povinnost.

[Rámeček a obrázek na straně 178 a 179]

Interview s Pavlo Rurakem

Rok narození: 1928

Rok křtu: 1945

Z jeho života: Patnáct let prožil ve věznicích a vězeňských táborech. V současné době je předsedajícím dozorcem v Artemovsku na východní Ukrajině.

V roce 1952 jsem byl v Karagandě v SSSR, v táboře, kde byl velmi přísný režim. V tomto táboře nás bylo deset. Čas plynul pomalu, což bylo pro nás těžké. I když jsme měli radost a naději, neměli jsme žádný duchovní pokrm. Po práci jsme se scházeli, povídali si a připomínali si všechno, co jsme se předtím dozvěděli prostřednictvím ‚věrného a rozvážného otroka‘. (Mat. 24:45–47)

Rozhodl jsem se, že napíšu své sestře, v dopise jí nastíním naši situaci v táboře a vysvětlím, že nemáme vůbec žádný duchovní pokrm. Vězňové nesměli posílat takové dopisy, a proto bylo obtížné ho odeslat. Nakonec však má sestra ten dopis přece dostala. Připravila balíček, do kterého dala trochu křupavého chleba a Nový zákon, a poslala mi ho poštou.

Obvyklý postup byl velice přísný. Pracovníci vězeňské správy ne vždy zásilky předali vězňům. Mnohdy z nich vybrali obsah. Všechno se důkladně prohlíželo. Například kontrolovali konzervy, aby zjistili, zda něco není ukryto ve dvojitém dnu nebo po stranách. Prohlíželi i suché žemle.

Přišel den, kdy jsem uviděl své jméno na seznamu těch, kdo mají dostat zásilku. Měl jsem nesmírnou radost, i když se mi ani nesnilo, že by mi v tom balíčku sestra mohla poslat Nový zákon. Službu měl nejpřísnější dozorce, kterému vězňové říkali Prchlivec. Když jsem si přišel pro balíček, zeptal se mě: „Odkud máš dostat zásilku?“ Řekl jsem mu adresu své sestry. Vzal malé páčidlo a krabici otevřel.

Když odklopil víko, mezi jídlem a boční stranou krabice jsem uviděl Nový zákon. Měl jsem čas jenom na to, abych tiše řekl: „Jehovo, dej mi ho.“

K mému úžasu dozorce řekl: „Odnes si tu krabici, rychle!“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo, krabici jsem zavřel a odnesl do baráku. Vyndal jsem Nový zákon a schoval si ho do matrace.

Když jsem bratrům vyprávěl, že jsem dostal Nový zákon, nikdo mi nevěřil. Byl to zázrak od Jehovy! Jehova nás tímto způsobem duchovně podpořil, protože v naší situaci bylo zcela nemožné cokoli dostat. Děkovali jsme našemu nebeskému Otci za jeho milosrdenství a péči. Začali jsme si číst a duchovně se posilovat. Byli jsme za to Jehovovi nesmírně vděčni.

[Rámeček a obrázek na straně 180 a 181]

Interview s Lydijí Bzoviovou

Rok narození: 1937

Rok křtu: 1955

Z jejího života: V letech 1949–1965 byla ve vyhnanství.

Když jsem dospívala, připadalo mi velmi bolestné, že s námi není náš tatínek. Milovali jsme svého otce stejně jako asi většina dětí. Ani jsem se s ním nerozloučila. Ivan a já jsme ho neviděli odcházet. Byli jsme na poli sklízet proso.

Když jsme přišli z pole, maminka řekla, že tatínek byl zatčen. Pociťovala jsem prázdnotu a bolest. Ale necítila jsem panický strach ani nenávist. Tatínkovo zatčení nebylo nečekané. Neustále jsme si připomínali Ježíšova slova: „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:20) Tento verš jsme se naučili už jako malé děti. Uměli jsme ho tak dobře jako vzorovou modlitbu. Také jsme věděli, že tento svět nás nebude mít rád, protože nejsme jeho částí. Co úřady tehdy dělaly, dělaly z neznalosti.

Tatínek věděl, že dokud jeho případ spadá pod rumunskou správu v Moldávii, může se obhajovat před soudem. Dovolili nám přijít k soudu. To pro nás byl velmi šťastný den.

Tatínek vydal nádherné svědectví. Nikdo neměl zájem poslouchat prokurátorova obvinění, ale všichni s ústy dokořán poslouchali tatínkovo svědectví. Mluvil hodinu a čtyřicet minut a obhajoval pravdu. Vydal velmi jasné a srozumitelné svědectví. Soudní úředníci měli v očích slzy.

Byli jsme na tatínka hrdí, že dokázal vypovídat před soudem, aby veřejně obhájil pravdu. Nepociťovali jsme zoufalství.

Poznámka: V roce 1943 byli rodiče sestry Bzoviové zatčeni německými úřady a odsouzeni k odnětí svobody na 20 let za údajnou spolupráci se Sověty. Za rok přišla sovětská vojska a propustila je. Potom jejího otce zatkly sovětské úřady. Ve věznicích strávil celkem 20 let.

[Praporek]

Milovali jsme svého otce stejně jako asi většina dětí. Ani jsem se s ním nerozloučila

[Rámeček a obrázky na straně 186 až 189]

Interview s Tamarou Ravljukovou

Rok narození: 1940

Rok křtu: 1958

Z jejího života: V roce 1951 byla poslána do vyhnanství. Pomohla poznat pravdu asi 100 lidem.

Toto vyprávění je o Halyně. V roce 1958, když jí bylo teprve 17 dní, byli její rodiče zatčeni. Obě, holčička i matka, byly poslány do vězeňského tábora na Sibiři. Halyna směla zůstat u matky, dokud pro ni matka měla mléko a mohla ji kojit, a to bylo jen do pátého měsíce. Matka potom musela chodit do práce a děťátko se dostalo do domova pro kojence. Naše rodina žila v sousední Tomské oblasti. Bratři napsali našemu sboru dopis s prosbou, zda by si někdo mohl vzít tu holčičku z dětského domova k sobě a vychovávat ji do té doby, než budou její rodiče propuštěni. Když se ten dopis četl ve sboru, všem to samozřejmě bylo moc líto. Je to velmi smutné a tragické, když se nějaké děťátko dostane do takové situace.

Dali nám nějaký čas na rozmyšlenou. Uběhl týden. Nikdo nenabídl, že si ji vezme k sobě. Všichni jsme byli v těžké situaci. Další týden můj starší bratr řekl mamince: „A co kdybychom si tu holčičku vzali k sobě my?“

Maminka řekla: „Jak si to představuješ, Vasjo? Jsem už stará a nemocná. Starat se o dítě někoho jiného je velká odpovědnost. Není to zvíře. Není to dojnice ani jalovice. Je to dítě. A k tomu dítě někoho jiného.“

Bratr řekl: „Právě proto bychom si ji měli k sobě vzít, maminko. Není to zvíře. Jen si představ, že dítě žije v takových podmínkách — v táborových podmínkách! A je tak malé a bezmocné.“ Potom řekl: „Neměli bychom myslet na to, že může nastat čas, kdy se nám řekne: ‚Byl jsem nemocný, byl jsem ve vězení, byl jsem hladový, ale vy jste mi nepomohli‘?“

Maminka řekla: „Ano, to by se mohlo stát, ale vzít si na starost dítě někoho jiného je velká odpovědnost. Co kdyby se jí něco stalo, až bude u nás?“

Můj bratr řekl: „A co kdyby se jí něco stalo tam?“ Potom ukázal na mě a řekl: „Máme Tamaru. Může volně cestovat a to dítě přivézt. Budeme se o něj starat všichni.“

Přemýšleli jsme tedy a povídali si o tom a nakonec jsme dospěli k rozhodnutí, že bych měla jet. A tak jsem se vydala na cestu do táborů v Mariinsku. Jela jsem pro tu holčičku. Bratři mi dali literaturu, abych ji tam odvezla. Dali mi s sebou také fotoaparát, abych se seznámila s matkou dítěte a vyfotografovala ji, protože jsme ji neznali. Fotoaparát jsem do tábora vzít nesměla, ale odnesla jsem tam literaturu. Koupila jsem hrnec, do něj dala literaturu a nahoru nalila olej. Když jsem procházela vstupní branou, dozorce se ani nesnažil zjistil, zda pod olejem není něco schovaného. Tak jsem dopravila literaturu do tábora.

Seznámit se s Halyninou matkou, Lydií Kurdasovou, se mi podařilo. A dokonce jsem v táboře strávila noc, protože tam děvčátku museli ještě připravit doklady k propuštění. A tak jsem si Halynu odvážela domů. Když jsme přijely, bylo jí pět měsíců a několik dní. Všichni jsme o ni dobře pečovali, a přesto těžce onemocněla. Přicházeli lékaři, ale nemohli zjistit, co je v nepořádku.

Lékaři si mysleli, že to je moje dítě, a tak na mě útočili a říkali: „Co jsi to za matku?“ a „Proč ji nenakrmíš?“ Báli jsme se říci, že je to děťátko z věznice, a nevěděli jsme, jak máme jednat. Jenom jsem plakala a ani nepromluvila. Lékaři mi nadávali, křičeli na maminku a říkali, že mě neměla provdat, protože jsem moc mladá, a že sama potřebuji mléko. Bylo mi osmnáct let.

Halyna byla opravdu vážně nemocná a těžce dýchala. Šla jsem dolů pod schodiště a modlila se: „Bože Jehovo, Bože Jehovo, jestliže ta maličká musí zemřít, neber život jí, ale vezmi ho mně!“

Holčička se začala dusit přímo před očima lékařů. Řekli: „Je to beznadějné — nepřežije, nepřežije.“ Řekli to přede mnou a říkali to i před mou matkou. Maminka plakala. Já jsem se modlila. Ale holčička přežila. Zůstala u nás do té doby, než byla její matka propuštěna. Byla u nás sedm let a už nikdy — ani jednou — neonemocněla.

Halyna nyní žije v Charkově na Ukrajině. Je to naše sestra, pravidelná průkopnice.

[Praporek]

„Bože Jehovo, Bože Jehovo, jestliže ta maličká musí zemřít, neber život jí, ale vezmi ho mně!“

[Obrázek]

Zleva doprava: Tamara Ravljuková (dříve Burjaková), Serhij Ravljuk, Halyna Kurdasová, Mychajlo Burjak a Marija Burjaková

[Obrázek]

Zleva doprava: Serhij a Tamara Ravljukovi, Mykola a Halyna (dříve Kurdasová) Kujbidovi, Oleksij a Lydia Kurdasovi

[Rámeček na straně 192]

Zpráva krajského dozorce, rok 1958

„Jak to bratři mají těžké, lze do určité míry pochopit z informace, že prakticky každého bratra tajně sleduje asi deset členů Komunistického svazu mládeže. A k tomu ještě každého, kdo promluví několik slov o Božím Království, ohrožují zrádní sousedé, falešní bratři a spousta policistů, hrozí mu odsouzení k pobytu ve věznicích či táborech až na 25 let, vyhnanství na Sibiři, doživotí v táborech nucených prací anebo vyšetřovací vazba — někdy dlouhodobá — v tmavých vězeňských celách.

Zvěstovatelé jsou přesto nebojácní. Mají bezmeznou lásku k Jehovovi Bohu, jejich postoj se podobá postoji andělů a nepomýšlejí na odchod z boje. Vědí, že to je Jehovovo dílo a že musí pokračovat až do vítězného konce. Bratři vědí, ke komu si chtějí zachovat ryzí vztah. Trpí pro Jehovu a mají z toho radost.“

[Rámeček a obrázek na straně 199 až 201]

Interview se Serhijem Ravljukem

Rok narození: 1936

Rok křtu: 1952

Z jeho života: Šestnáct let prožil ve věznicích a vězeňských táborech. Sedmkrát se musel přestěhovat na jiné místo. Pomohl poznat pravdu přibližně 150 lidem. Interview s jeho manželkou Tamarou je na stranách186–189. Serhij je nyní starším ve sboru Rohaň poblíž města Charkov.

Sedm let jsem strávil v Mordvinsku. Byl to sice tábor s nejvyšší ostrahou, ale v době, kdy jsem tam žil, se v něm podařilo rozšířit mnoho publikací. Někteří dozorci si literaturu nosili domů, četli ji a potom předávali členům své rodiny a příbuzným.

Občas, když jsem pracoval na druhé směně, za mnou chodil jeden dozorce. Říkal: „Máš něco, Serhiji?“

Odpovídal jsem: „Co chcete?“

„Jenom něco ke čtení.“

„Bude zítra prohlídka?“

„Ano. Zítra bude v páté ubikaci.“

„Dobrá. Na jednom kavalci pod ručníkem bude ležet Strážná věž. Můžete si ji vzít.“

Prohlídka proběhla a on si vzal tu Strážnou věž. Ale žádnou jinou literaturu dozorci nenašli, protože o té prohlídce jsme věděli předem. Takovým způsobem nám někteří dozorci pomáhali. Pravda je přitahovala, ale báli se, že přijdou o zaměstnání. Za těch mnoho let, kdy bratři byli v táboře, dozorci poznali, jak žijeme. Přemýšliví lidé pochopili, že jsme se nedopustili žádného zločinu. Jenom o tom nesměli mluvit, jinak by byli považováni za podporovatele svědků Jehovových a ztratili by zaměstnání. Podporovali tedy naši činnost jen do určité míry. Brali si literaturu a četli ji. Díky tomu bylo pronásledování mírnější.

V roce 1966 nás bylo v Mordvinsku asi tři sta. Pracovníci správy tábora věděli, kdy se má konat Památná slavnost. A rozhodli se, že tento rok nám to překazí. Řekli: „Strážnou věž si už studujete, ale s touhle Památnou slavností skoncujeme a vy s tím nic neuděláte.“

Příslušníci různých dozorčích útvarů museli zůstat ve svých kancelářích, dokud nezazní signál „konec poplachu“. Všichni byli na svých místech: dozorci, administrativní pracovníci i velitel tábora.

Všichni jsme tedy vyšli na silnici, na seřadiště, kde jsme každý den — ráno i večer — měli nástup. Potom jsme se shromáždili po sborech nebo skupinách a procházeli se po seřadišti. Jeden bratr v každé skupině měl při chůzi proslov a ostatní naslouchali.

Neměli jsme žádné symboly, takže proběhl jenom proslov. V táboře tehdy nebyl žádný pomazaný. V půl desáté večer již bylo po všem — všechny skupiny cestou ukončily slavnost.

Píseň jsme chtěli zpívat společně — všichni bratři dohromady. Shromáždili jsme se tedy u umýváren, které stály v rohu nejdál od kontrolního stanoviště u vchodu. Představte si to: 300 mužů a z nich asi 80 až 100 zpívá v noci v tajze. Jen si představte, jak se ozvěna té písně rozléhala! Vzpomínám si, že jsme zpívali píseň číslo 25 ze starého zpěvníku, která se jmenovala „Zemřel jsem pro tebe“. Tu píseň znal každý. Dokonce vojáci na věžích na nás někdy křičeli: „Prosím, zazpívejte píseň 25!“

Když jsme tehdy v noci začali zpívat, celá posádka tábora vyběhla z kanceláří a všichni spěchali k umývárnám, aby nám zpívání překazili. Když tam však doběhli, nedokázali zpěv přerušit, protože všichni bratři, kteří nezpívali, se postavili těsně vedle sebe do kruhu kolem těch, kdo zpívali. Dozorci jen bezmocně pobíhali kolem nás, dokud jsme nedozpívali. Když píseň skončila, všichni se rozešli. Dozorci nevěděli, kdo zpíval, a kdo ne. Na samotku nemohli dát všechny.

[Rámeček a obrázek na straně 203 a 204]

Interview s Viktorem Popovyčem

Rok narození: 1950

Rok křtu: 1967

Z jeho života: Syn Mariji Popovyčové — interview s ní je uvedeno na stranách 167–169. Narodil se ve věznici. V roce 1970 byl zatčen a čtyři roky byl vězněn za kazatelskou činnost. Při soudním vyšetřování, které probíhalo tři dny, 35 lidí svědecky potvrdilo, že jim bratr Popovyč kázal.

Situace, ve které byli svědkové Jehovovi, by se neměla posuzovat jenom z hlediska lidských vztahů. Vinu za pronásledování Božího lidu nelze svalovat jen na vládu. Většina úředníků pouze dělala svou práci. Když se změnila vláda, úředníci „převlékli kabát“, ale my jsme zůstali stejní. Uvědomovali jsme si, že skutečný zdroj našich těžkostí byl odhalen v Bibli.

Nepovažovali jsme se za pouhé nevinné oběti despotických lidí. Vytrvávali jsme také díky tomu, že jsme jasně chápali spornou otázku, která byla vznesena v zahradě Eden — spornou otázku týkající se Božího práva vládnout. Tato sporná otázka nebyla vyřešena. Věděli jsme, že máme příležitost postavit se za Jehovovo panství. Stavěli jsme se za spornou otázku týkající se nejen osobních zájmů lidí, ale také zájmů Nejvyššího Panovníka vesmíru. Skutečné sporné otázky, které s tím souvisejí, jsme chápali z mnohem vyššího hlediska. To nás posilovalo a umožňovalo nám to zůstat ryzí i za nejhorších okolností. Zaměřovali jsme se nejen na lidské záležitosti.

[Praporek]

Vinu za pronásledování Božího lidu nelze svalovat jen na vládu

[Rámeček a obrázek na straně 208 a 209]

Interview s Marijou Pylypivovou

Rok narození: 1934

Rok křtu: 1952

Z jejího života: V roce 1951 odjela na Sibiř navštívit svou sestru, která tam byla deportována. Na Sibiři Marija poznala pravdu a později se provdala za bratra, který tam byl ve vyhnanství.

Když zemřel náš tatínek, přišli k nám do domu policisté. Přišlo jich mnoho. Byli z místního i okresního komisařství. Varovali nás, že nechtějí žádné písně ani modlitby. Odpověděli jsme, že modlitbu nezakazuje žádný zákon. Ptali se, kdy bude pohřeb. Řekli jsme jim to a oni odešli.

Bratři přišli časně ráno. Shromažďování bylo zakázáno, ale na pohřeb lidé přijít mohli. Začali jsme brzy, protože jsme věděli, že přijde policie. Právě v té chvíli, kdy se jeden bratr začal modlit, přijelo nákladní auto plné policistů. Bratr tedy modlitbu ukončil a šli jsme na hřbitov.

Policisté jeli za námi a dovolili nám vejít na hřbitov. Když se bratr znovu modlil, pokoušeli se ho zatknout. My sestry jsme se však rozhodly, že jim ho nevydáme. Policistů bylo hodně, a tak jsme kolem bratra utvořily kruh. Ve zmatku, který nastal, ho jedna sestra odvedla ze hřbitova a provedla ho mezi domy do vesnice. Nečekaně přijel nějaký známý v soukromém automobilu, a tak bratr do toho auta nastoupil a ujel. Policisté ho všude hledali, ale nemohli ho najít. A tak odjeli.

Sestry často poskytovaly bratrům ochranu. Obvykle to je naopak, ale tehdy se to muselo dělat tímto způsobem. Sestry musely chránit bratry. Takových situací bylo mnoho.

[Praporek]

Tehdy se to muselo dělat tímto způsobem. Sestry musely chránit bratry

[Rámeček a obrázek na straně 220 a 221]

Interview s Petro Vlasjukem

Rok narození: 1924

Rok křtu: 1945

Z jeho života: V letech 1951–1965 byl ve vyhnanství. Krátce potom, co byl poslán do vyhnanství, mu onemocněl a zemřel syn. Příští rok jeho manželka porodila dalšího syna, ale po porodu nastaly komplikace a ona zemřela. Zůstal sám s novorozeným děťátkem. V roce 1953 se znovu oženil a jeho nová manželka mu pomáhala pečovat o dítě.

Byl jsem mezi těmi, kdo byli v roce 1951 z Ukrajiny posláni do vyhnanství na Sibiř. Víte, neměli jsme strach. Jehova vštípil bratrům takového ducha, že měli víru, a tato víra se zračila v tom, jak mluvili. Do těch míst by se nikdo nevydal kázat sám od sebe. Jehova Bůh vládě zjevně dovolil, aby nás tam dopravila. Později nám státní úředníci řekli: „Udělali jsme velkou chybu.“

Bratři řekli: „V čem?“

„V tom, že jsme vás sem přivedli, a vy teď obracíte lidi na svou víru i tady.“

Bratři řekli: „Uděláte ještě další chybu.“

Tu další velkou chybu udělali potom, když nás sice propustili na amnestii, ale nedovolili nám vrátit se domů. „Jděte, kam chcete, jenom ne domů,“ řekli. Později se vzpamatovali a uvědomili si, že to byl špatný postup. Díky této jejich taktice se však dobrá zpráva rozšířila po celém Rusku.

[Rámeček a obrázek na straně 227]

Interview s Annou Vovčukovou

Rok narození: 1940

Rok křtu: 1959

Z jejího života: V letech 1951–1965 byla ve vyhnanství. Poslali ji na Sibiř, když jí bylo deset let. Od roku 1957 do roku 1980 ilegálně pracovala na tisku biblické literatury.

Agenti KGB se nás často snažili přimět k identifikaci našich bratrů. Ukazovali nám fotografie. Říkala jsem: „Pro vás nic nevím, nikoho neznám.“ Tak jsme jim odpovídali. Později, zanedlouho potom, co jsem se vdala, jsem cestou do města potkala místního náčelníka KGB v Angarsku. Často mě předvolával k výslechu a dobře mě znal.

Řekl mi: „O Stepanu Vovčukovi jste mi říkala, že ho neznáte. A jak to, že jste se teď za něj provdala?“

Odpověděla jsem: „Cožpak jste mě s ním pomocí vašich fotografií neseznámili vy?“

Spráskl ruce: „Podívejme! Zase za to můžeme my!“

A společně jsme se zasmáli. To byla příjemná a humorná situace.

[Rámeček a obrázek na straně 229 a 230]

Interview se Sofijou Vovčukovou

Rok narození: 1944

Rok křtu: 1964

Z jejího života: V letech 1951–1965 byla ve vyhnanství. Poslali ji na Sibiř s matkou, sestrou a bratrem, když jí bylo sedm let.

Když nás odváželi na Sibiř, říkali nám, že tam budeme navždy. Nikdy nás nenapadlo, že by mohla nastat svoboda. Když jsme ve Strážné věži četli, že v různých zemích probíhají sjezdy, modlili jsme se k Jehovovi, abychom alespoň jednou v životě měli příležitost navštívit takový sjezd, jaké mají v jiných zemích. Jehova nám skutečně požehnal. V roce 1989 jsme se mohli zúčastnit mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v Polsku. Není možné dopodrobna popsat, jak nás to těšilo a jak jsme se radovali, že tam jsme.

Bratři v Polsku nás srdečně vítali. Byli jsme tam čtyři dny. Zúčastnili jsme se sjezdu! Měli jsme nesmírnou radost, že se dozvídáme víc o Jehovovi a že dostáváme pokyny z Božího slova. Byli jsme velmi šťastní. Každému jsme vyprávěli své zážitky. I když to byli lidé mnoha národností, byli to naši bratři! Když jsme se procházeli po stadionu, měli jsme nádherný pocit pokoje. Po tom všem — po tak dlouhé době zákazu činnosti — se nám zdálo, že už jsme v novém světě. Neslyšeli jsme žádné klení a všechno bylo čisté a krásné. Po programu jsme ještě nějakou dobu zůstali spolu. Hned jsme neodjeli, setkávali jsme se s bratry a povídali si. Byli tam také tlumočníci, kdybychom se nemohli dorozumět. I když jsme si nerozuměli, objímali jsme se. Byli jsme šťastni.

[Rámeček a obrázek na straně 243 a 244]

Interview s Romanem Jurkevyčem

Rok narození: 1956

Rok křtu: 1973

Z jeho života: Byl odsouzen za neutralitu a šest let strávil ve vězeňských táborech. Od roku 1993 slouží ve výboru ukrajinské odbočky.

Pravda podněcuje člověka, aby pomáhal druhým lidem a podporoval je. O tom jsme se přesvědčili zejména v roce 1998, kdy na Podkarpatské Rusi byla obrovská povodeň a za jedinou noc přišly stovky lidí, opravdu stovky, o domov i o všechen svůj majetek.

Za dva dny se tu objevilo několik bratrů a vytvořili výbory pro humanitární pomoc. Tyto výbory určily, jakou pomoc dostanou jednotlivé rodiny a jednotlivé obce. Dvě obce — Vary a Vyškove — byly zvlášť těžce postiženy. Během dvou nebo tří dnů již bylo stanoveno, která rodina by měla dostat pomoc a jakou, a také to, kdo a jak bude pomáhat. Potom přijeli naši bratři v nákladních automobilech a začali odklízet záplavu bahna.

Přivezli suché dřevo, což každého v té oblasti ohromilo. Lidé, kteří nebyli svědkové, žasli. Jedna sestra z Vyškove byla v tom místě, kde skupina bratrů odklízela bahno. Přišel za ní jeden žurnalista a položil jí otázku: „Víte, kdo jsou tito lidé?“

Sestra odpověděla: „Dobře je neznám, protože mluví různými jazyky — rumunsky, maďarsky, ukrajinsky a rusky. Ale jednu věc vím. Jsou to moji bratři a mé sestry a pomáhají mi.“

Během dvou nebo tří dnů bratři poslali pomoc a postarali se o ty rodiny, které byly přestěhovány do jiných oblastí. Za půl roku však byly prakticky všechny domy svědků znovu postaveny a svědkové byli z této oblasti první, kdo se vrátili do svých nových domovů.

[Tabulka na straně 254]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Pravidelní průkopníci (1990–2001)

10 000

8 000

6 000

4 000

2 000

0

1990 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001

[Tabulka na straně 254]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Svědkové Jehovovi na Ukrajiněa (1939–2001)

120 000

100 000

80 000

60 000

40 000

20 000

0

1939 1946 1974 1986 1990 1992 1994 1996 1998 2001

[Poznámka pod čarou]

[Mapy na straně 123]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

UKRAJINA

VOLYŇ

HALIČ

Lvov

PODKARPATSKÁ RUS

BUKOVINA

KYJEV

Charkov

Dněpropetrovsk

Luhansk

Záporoží

Doněck

Oděsa

KRYM

ČERNÉ MOŘE

TURECKO

BULHARSKO

RUMUNSKO

MOLDÁVIE

POLSKO

BĚLORUSKO

RUSKO

[Celostránkový obrázek na straně 118]

[Obrázek na straně 127]

Vojtech Čehy

[Obrázek na straně 129]

První sjezd ve městě Borislav v Haliči v srpnu 1932

[Obrázek na straně 130]

Sjezd v Solotvynu na Podkarpatské Rusi v roce 1932

[Obrázek na straně 132]

Marija a Emil Zaryčtí věrně plnili úlohu překladatelů 40 let

[Obrázek na straně 133]

První ukrajinský sklad literatury byl v letech 1927 až 1931 umístěn v tomto domě v Užgorodu

[Obrázek na straně 134]

Skupina zvěstovatelů v roce 1935 se chystá jet autobusem do služby v okolí Rachivu v Karpatech: (1) Vojtech Čehy

[Obrázek na straně 135]

První gramofonová deska „Náboženství a křestanství“ v ukrajinštině

[Obrázek na straně 136]

Sbor Kosmač v roce 1938: (1) Mykola Voločij prodal jednoho ze svého páru koní, aby mohl koupit gramofon

[Obrázek na straně 137]

Mnozí svědkové rádi vzpomínají na horlivého služebníka Ludwika Kinického, který ve věrnosti Jehovovi zemřel v nacistickém koncentračním táboře

[Obrázky na straně 142]

Illja Hovučak (vlevo nahoře) byl popraven gestapem, kterému ho vydal katolický kněz; zde na obrázku je s Omufrijem Rylčukem na cestě do hor kázat a (vpravo) se svou manželkou Paraskou

[Obrázek na straně 146]

Anastasija Kazaková (1) s dalšími svědky z koncentračního tábora ve Stutthofu

[Obrázky na straně 153]

Ivan Maksymjuk (nahoře s manželkou Jevdokijou) a jeho syn Mychajlo (vpravo) se nedopustili kompromisu a zůstali ryzí

[Obrázek na straně 158]

První biblické publikace v ukrajinštině

[Obrázek na straně 170]

Ve svých dvaceti letech měl Hryhorij Melnyk na starosti dva mladší bratry a sestru

[Obrázek na straně 176]

Marija Tomilková byla uvězněna na 15 let a zůstala věrná

[Obrázek na straně 182]

Nucu Bokoč ve věznici při krátkém setkání se svou dcerou, 1960

[Obrázky na straně 185]

Lydia a Oleksij Kurdasovi (nahoře), byli zatčeni a uvězněni každý v jiném táboře, když jejich dcerce Halyně bylo sedmnáct dní; tříletá Halyna Kurdasová (vpravo): Tento snímek je z roku 1961, kdy její rodiče byli ještě ve vězení

[Obrázek na straně 191]

Hanna Šyšková a Jurij Kopos byli večer před svatbou zatčeni a odsouzeni do vězeňského tábora na deset let. Vzali se až o deset let později

[Obrázek na straně 191]

Jurij Kopos strávil v sovětských věznicích a pracovních táborech téměř třetinu století

[Obrázek na straně 194]

Pavlo Zjatek zasvětil celý svůj život službě Jehovovi

[Obrázek na straně 196]

Dopis Nathana H. Knorra z 18. května 1962 adresovaný bratrům v SSSR

[Obrázek na straně 214]

Literatura pro Ukrajinu a další části Sovětského svazu se tiskla v bunkrech podobných tomuto, který byl na východní Ukrajině

[Obrázek na straně 216]

Úplně nahoře: Zalesněný kopec hluboko v Karpatech, kde Ivan Dzjabko pracoval v tajném bunkru

[Obrázek na straně 216]

Nahoře: Mychajlo Djoloh sedí vedle místa, kudy se chodilo do bunkru, kam Ivanu Dzjabkovi dopravoval papír

[Obrázek na straně 216]

Vpravo: Ivan Dzjabko

[Obrázek na straně 223]

Bela Mejsar strávil ve vězení 21 let a jeho věrná manželka Regina, která ho často navštěvovala, v té době najezdila celkem 140 000 kilometrů

[Obrázek na straně 224]

Mychajlo Dasevič byl v roce 1971 jmenován zemským služebníkem

[Obrázek na straně 233]

Registrace svědků Jehovových na Ukrajině sepsaná 28. února 1991 byla první z takových registrací na území SSSR

[Obrázky na straně 237]

Na mezinárodním sjezdu v Kyjevě v roce 1993 bylo pokřtěno 7 402 lidí, což byl v novodobých dějinách Božího lidu největší počet pokřtěných na jediném sjezdu

[Obrázek na straně 246]

Graduace první třídy školy služebního vzdělávání ve Lvově začátkem roku 1999

[Obrázek na straně 251]

Nahoře: Komplex sálů Království, kde rodina betel sloužila v letech 1995–2001

[Obrázek na straně 251]

Uprostřed: Dům, který rodina betel používala v období 1994–1995

[Obrázek na straně 251]

Dole: Sál Království ve městě Nadvirna — první sál, který byl postaven v rámci nového programu výstavby sálů Království na Ukrajině

[Obrázky na straně 252 a 253]

(1–3) Nedávno zasvěcená odbočka na Ukrajině

[Obrázek na straně 252]

(4) Výbor odbočky (zleva doprava): (sedící) Stepan Hlinskyj, Stepan Mykevyč; (stojící) Andrij Semkovyč, Roman Jurkevyč, John Didur a Jürgen Keck

[Obrázek na straně 253]

(5) Theodore Jaracz přednáší proslov k zasvěcení ukrajinské odbočky 19. května 2001