V Soudném dnu miliardy lidí poprvé dostanou příležitost dozvědět se, jaká je Boží vůle a jak se jí mají přizpůsobit. To znamená, že bude probíhat rozsáhlá vzdělávací činnost. Ano, „obyvatelé úrodné země se jistě budou učit spravedlnosti“. (Izajáš 26:9) Ne každý však bude ochoten přizpůsobit se Boží vůli. Izajáš 26:10 říká: „I kdyby byla ničemnému projevena přízeň, prostě se nenaučí spravedlnosti. V zemi přímočarosti bude jednat protiprávně a neuvidí Jehovovu vznešenost.“ Takoví ničemní lidé budou během Soudného dne jednou provždy usmrceni. (Izajáš 65:20)

Na konci Soudného dne poslušní lidé ‚ožijí‘ v plném smyslu slova, protože budou dokonalí. (Zjevení 20:5) Během Soudného dne tedy bude lidstvo přivedeno do svého původního stavu dokonalosti. (1. Korinťanům 15:24–28) Potom nastane závěrečná zkouška. Satan bude propuštěn ze svého vězení a Jehova mu dovolí, aby se naposledy pokusil zavést lidstvo na scestí. (Zjevení 20:3, 7–10) Ti, kdo mu odolají, se budou těšit z dokonalého splnění biblického slibu: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy.“ (Žalm 37:29) Ano, Soudný den bude pro celé věrné lidstvo požehnáním.

DESÍTKY let předem badatelé Bible veřejně oznamovali, že v roce 1914 dojde k významným událostem. O jaké události šlo a z jakých dokladů vyplývá, že rok 1914 byl skutečně významným milníkem?

V Lukášovi 21:24 jsou zapsána Ježíšova slova: „Jeruzalém bude pošlapáván národy, dokud se nenaplní ustanovené časy národů [„časové pohanů“, Kralická Bible].“ Jeruzalém byl hlavním městem židovského národa — královským sídlem panovníků z rodové linie krále Davida. (Žalm 48:1, 2) Tito králové však byli na rozdíl od panovníků jiných národů v něčem výjimeční. Seděli totiž na „Jehovově trůnu“ jako představitelé samotného Boha. (1. Paralipomenon 29:23) Jeruzalém byl tedy symbolem Jehovova panování.

Jak a kdy však začaly ‚národy pošlapávat‘ Boží panování? Stalo se to v roce 607 př. n. l., když byl Jeruzalém dobyt Babylóňany. Na „Jehovově trůnu“ od té doby již neseděl žádný panovník, a královská linie Davidových potomků byla přerušena. (2. Královská 25:1–26) Mělo toto ‚pošlapávání‘ trvat navždy? Ne, protože v Ezekielově proroctví se o posledním jeruzalémském králi Sedekjášovi píše: „Odstraň turban a sejmi korunu. . . . Jistě [to] nebude patřit nikomu, dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a jemu to dám.“ (Ezekiel 21:26, 27) Ten, kdo má „zákonné právo“ na davidovskou korunu, je Ježíš Kristus. (Lukáš 1:32, 33) ‚Pošlapávání‘ tedy mělo skončit tehdy, až se Ježíš stane Králem.

Kdy mělo k této slavné události dojít? Ježíš vysvětlil, že pohané budou vládnout po určitou dobu, jejíž délka je pevně stanovena. Zpráva ve 4. kapitole knihy Daniel obsahuje klíč k pochopení toho, jak dlouho bude toto období trvat. Je v ní popsán prorocký sen babylónského krále Nebukadnecara. Viděl obrovský strom, který byl podťat. Pařez, který po stromu zbyl, však nemohl obrazit, protože na něm byly dva pásy — jeden ze železa a druhý z mědi. Anděl prohlásil: „Ať nad ním přejde sedm časů.“ (Daniel 4:10–16)

V Bibli stromy někdy znázorňují různá panství. (Ezekiel 17:22–24; 31:2–5) Podetnutím symbolického stromu je znázorněno, jak bude Boží panování — představované králi v Jeruzalémě — přerušeno. Ve vidění je však ukázáno, že ‚pošlapávání Jeruzaléma‘ bude dočasné — že potrvá „sedm časů“. Jak dlouhé období to je?

Zjevení 12:6, 14 ukazuje, že tři a půl času odpovídá ‚tisíci dvěma stům šedesáti dnům‘. „Sedm časů“ proto trvá dvakrát déle, tedy 2 520 dnů. Pohanské národy však nepřestaly ‚pošlapávat‘ Boží panství po pouhých 2 520 dnech od pádu Jeruzaléma. Je tedy zjevné, že toto proroctví se týká mnohem delšího časového období. Na základě 4. Mojžíšovy 14:34 a Ezekiela 4:6, kde se mluví o pravidle „den za rok“, můžeme dospět k závěru, že „sedm časů“ se vztahuje na 2 520 let.

Těchto 2 520 let začalo v říjnu roku 607 př. n. l., kdy byl Jeruzalém dobyt Babylóňany a kdy byl král z Davidovy rodové linie sesazen z trůnu. Zmíněné období skončilo v říjnu roku 1914. „Ustanovené časy národů“ tehdy skončily a Ježíš Kristus se stal Božím nebeským Králem.a (Žalm 2:1–6; Daniel 7:13, 14)

Přesně v souladu s Ježíšovou předpovědí se jeho ‚přítomnost‘ v postavení nebeského krále začala vyznačovat dramatickými světovými událostmi — válkou, hladem, zemětřeseními a mory. (Matouš 24:3–8; Lukáš 21:11) Takový vývoj událostí je mocným potvrzením skutečnosti, že v roce 1914 opravdu došlo ke zrození Božího nebeského Království a že začaly ‚poslední dny‘ nynějšího ničemného systému věcí. (2. Timoteovi 3:1–5)

O DUCHOVNÍM tvoru jménem Michael se Bible nezmiňuje příliš často. Ale když už o něm mluví, popisuje ho v akci. V knize Daniel je Michael popsán, jak zápasí s ničemnými anděly, v dopise Judy se pře se Satanem a ve Zjevení vede válku proti Ďáblovi a jeho démonům. Michael brání Jehovovo panství a bojuje proti Božím nepřátelům, a tím ukazuje, že žije v souladu s významem svého jména — „Kdo je jako Bůh?“ Ale kdo vlastně je Michael?

Lidé někdy bývají známí pod více než jedním jménem. Například patriarcha Jákob je znám také jako Izrael a apoštolu Petrovi se říkalo Šimon. (1. Mojžíšova 49:1, 2; Matouš 10:2) Bible ukazuje, že podobně i Michael je jen další jméno pro Ježíše Krista. Tímto jménem je označován v době před svým příchodem na zem a po vystoupení do nebe. Prozkoumejme biblické doklady pro tento závěr.

Archanděl. Boží slovo mluví o Michaelovi jako o ‚archandělovi‘. (Juda 9) Tento výraz znamená „přední anděl“. Slovo „archanděl“ se v Bibli používá pouze v jednotném čísle; nikdy ne v množném. Z toho vyplývá, že takový anděl je pouze jeden. S postavením archanděla je navíc spojován Ježíš. V 1. Tesaloničanům 4:16 se o vzkříšeném Pánu Ježíši Kristu píše: „Sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním,