Následuješ Jehovu plně?
„SPRAVEDLIVÍ jsou jako mladý lev, který si důvěřuje.“ (Přísloví 28:1) Projevují víru, s důvěrou spoléhají na Boží slovo a tváří v tvář jakémukoli nebezpečí postupují kupředu v Jehovově službě.
V době, kdy byli Izraelité na Sinajském poloostrově, poté, co je Bůh v 16. století př. n. l. vysvobodil z egyptského zajetí, projevili dva muži význačným způsobem, že si důvěřují jako lvi. Prokázali Jehovovi věrnost i za nepříznivých okolností. Jedním z těchto mužů byl Efraimec Jozue, Mojžíšův sloužící, který byl později jmenován Mojžíšovým nástupcem. (2. Mojžíšova 33:11; 4. Mojžíšova 13:8, 16; 5. Mojžíšova 34:9; Jozue 1:1, 2) Druhým mužem byl Kaleb z kmene Juda, syn Jefuneho. — 4. Mojžíšova 13:6; 32:12.
Kaleb věrně a horlivě plnil Jehovovu vůli. Díky tomu, že prožil dlouhý život ve věrné službě Bohu, mohl říci, že „plně následoval Jehovu“. (Jozue 14:8) „Byl jsem PÁNU, svému Bohu, naprosto oddaný,“ uvádí překlad The New American Bible. Kaleb „věrně poslouchal“ neboli „loajálně prováděl záměr“ Jehovy Boha. (Today’s English Version; The New English Bible) Řečeno jinými slovy, Kaleb prohlásil: „Celým srdcem jsem následoval PÁNA, svého Boha.“ (New International Version) A co ty? Následuješ Jehovu plně?
Na výzvědách
Představ si, že jsi mezi Izraelity krátce potom, co je Jehova osvobodil z otroctví v Egyptě. Pohleď, jak prorok Mojžíš věrně plní Boží pokyny. Ano, a povšimni si také, jak Kaleb důvěřuje, že Jehova je se svým lidem.
Je to v druhém roce po vyjití z Egypta a Izraelité jsou utábořeni u Kadeš–Barneje v pustině Paran. Stojí u hranic Zaslíbené země. Na Boží příkaz se Mojžíš chystá vyslat do Kanaánu dvanáct zvědů. Říká: „Vyjděte tedy do Negebu, a vyjdete do hornatého kraje. A uvidíte, jaká je země a lid, který na ní bydlí, zda jsou silní nebo slabí, zda je jich málo nebo mnoho; a jaká je země, v níž bydlí, zda je dobrá nebo špatná, a jaká jsou města, ve kterých bydlí, zda v tábořištích nebo v opevněních; a jaká je země, zda tučná nebo hubená, zda jsou v ní stromy nebo ne. A projevíte se jako odvážní a vezmete trochu ovoce země.“ — 4. Mojžíšova 13:17–20.
Těchto dvanáct mužů se vydává na nebezpečnou cestu. Výprava trvá čtyřicet dnů. V Hebronu vidí muže velikého vzrůstu. V údolí Eškolu si všimnou, že země je úrodná, a rozhodnou se, že něco z jejích plodů vezmou s sebou. Jedna odnož vinného hroznu je tak těžká, že ji musí nést na tyči dva muži! — 4. Mojžíšova 13:21–25.
Zvědové se vrátí do tábora Izraelitů a podávají zprávu: „Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás vyslal, a vskutku v ní teče mléko a med, a toto je její ovoce. Nicméně je skutečností, že lid, který v té zemi bydlí, je silný, a opevněná města jsou velmi velká; a také jsme tam viděli ty narozené z Anaka. V zemi Negeb bydlí Amalekité, a Hetité a Jebusejci a Amorejci bydlí v hornatém kraji, a Kananejci bydlí u moře a po straně Jordánu.“ (4. Mojžíšova 13:26–29) Deset zvědů není ochotno přijmout Boží příkaz a vydat se na pochod do Zaslíbené země.
„Jehova je s námi“
Neohrožený zvěd Kaleb však s důvěrou v Jehovu Boha naléhá: „Vyjděme přímo, a zcela jistě ji vezmeme do vlastnictví, protože nad ní určitě můžeme získat převahu.“ Deset zvědů má však jiný názor. Říkají, že obyvatelé Kanaánu jsou silnější než Izraelité. Vyděšení, nevěrní zvědové se pokládají ve srovnání s obyvateli Kanaánu za pouhé luční kobylky. — 4. Mojžíšova 13:30–33.
„Jehova je s námi. Nebojte se jich,“ naléhají Kaleb a Jozue. Jejich slova však nenacházejí odezvu. Když lidé začínají mluvit o tom, že zvědy ukamenují, zasahuje Bůh a vynáší nad reptajícím lidem rozsudek: „Nevstoupíte do země, v níž jsem pozvedl ruku v přísaze, abych přebýval s vámi, vyjma Kaleba, syna Jefuneho, a Jozua, syna Nunova. A vaši maličcí. . . jistě [je] do ní uvedu, a vskutku poznají zemi, kterou jste zavrhli. . . A vaši synové se stanou pastýři v pustině na čtyřicet let. . . , dokud nebude s vašimi mrtvolami v pustině konec. Podle počtu dnů, kdy jste vyzvídali v zemi, čtyřiceti dnů, den za rok, den za rok, čtyřicet let se budete zodpovídat ze svých provinění.“ — 4. Mojžíšova 14:9, 30–34.
Po letech i nadále věrný
Čtyřicet let trestu uběhlo a celá jedna generace lidí, kteří reptali, zemřela. Kaleb a Jozue jsou však Bohu i nadále věrní. Mojžíš a velekněz Eleazar spočítali na moabských pláních všechny muže vojenského věku, tedy od dvacetiletých výše. Bůh jmenuje z každého izraelského kmene jednoho muže, kterému bude svěřeno dělení Zaslíbené země. Jsou mezi nimi i Kaleb, Jozue a Eleazar. (4. Mojžíšova 34:17–29) Kalebovi je nyní sice 79 let, má však stále mnoho sil, je věrný a statečný.
V době, kdy Mojžíš s Áronem u Sinaje sečetli lid, krátce před tím, než Izrael bázlivě odmítl vstoupit do Kanaánu, měl národ 603 550 bojeschopných mužů. Po čtyřiceti letech v pustině měl menší armádu v počtu 601 730 mužů. (4. Mojžíšova 1:44–46; 26:51) Avšak Izraelité s Jozuem v čele a s věrným Kalebem ve svém středu vstoupili do Zaslíbené země a těšili se z jednoho vítězství za druhým. Jehova pro svůj lid vítězil v bitvách, a v to Jozue a Kaleb vždy doufali.
Jozue i Kaleb, kteří jsou nyní v pokročilém věku, překračují s izraelskými bojovníky řeku Jordán a v bitvách, jež následují, nesou každý svůj náklad. Po šesti letech bojů však zůstává ještě velká část země neobsazena. Jehova její obyvatele vyžene. Nyní však nařizuje, aby byla země rozdělena losem mezi izraelské kmeny. — Jozue 13:1–7.
Plně následoval Jehovu
Kaleb, veterán mnoha bitev, nyní stojí před Jozuem a říká: „Bylo mi čtyřicet let, když mě Jehovův sluha Mojžíš vyslal z Kadeš-Barneje, abych vyzvídal v zemi, a přišel jsem a přinesl mu slovo zpět, právě jak to bylo v mém srdci. A moji bratři, kteří vyšli se mnou, způsobili, že srdce lidu tálo, ale já, já jsem plně následoval Jehovu, svého Boha.“ (Jozue 14:6–8) Ano, Kaleb následoval Jehovu plně a věrně a oddaně plnil Boží vůli.
A Kaleb dodává: „Mojžíš tedy v ten den přísahal a řekl: ‚Země, na kterou šlápla tvá noha, se stane dědictvím tvým a tvých synů na neurčitý čas, protože jsi plně následoval Jehovu, mého Boha.‘ A teď mě zde Jehova zachoval naživu, právě jak slíbil, těchto čtyřicet pět let od doby, kdy Jehova učinil tento slib Mojžíšovi, když Izrael chodil v pustině, a hle, dnes mi je osmdesát pět let. Přesto jsem dnes tak silný jako v den, kdy mě Mojžíš vyslal. Jaká byla má síla tehdy, taková je má síla nyní, k válce, k vycházení i ke vcházení. A dej mi přece nyní tento hornatý kraj, který Jehova v ten den slíbil, neboť sám jsi toho dne slyšel, že tam byli Anakim a velká opevněná města. Jehova bude pravděpodobně se mnou, a jistě je zbavím vlastnictví, právě jak Jehova slíbil.“ Kaleb nyní dostává za dědictví Hebron. — Jozue 14:9–15.
Zestárlý Kaleb dostal nanejvýš těžký úkol — dostal oblast zamořenou lidmi neobyčejného vzrůstu. Pro tohoto pětaosmdesátiletého bojovníka to však příliš těžké není. Časem jsou násilničtí hromotluci obývající Hebron poraženi. Syn Kalebova mladšího bratra Otniel, který je soudcem v Izraeli, se zmocňuje Debiru. Později bydlí v obou těchto městech Levité a Hebron se stává útočištným městem pro lidi, kteří nechtěně někoho zabili. — Jozue 15:13–19; 21:3, 11–16; Soudci 1:9–15, 20.
Vždy plně následuj Jehovu
Kaleb i Jozue byli nedokonalí lidé. Přesto věrně plnili Jehovovu vůli. Během čtyřiceti roků těžkostí v pustině, které byly následkem toho, že Izrael neposlouchal Boha, jejich víra nezeslábla. Ani novodobí Jehovovi služebníci nedovolí, aby jim cokoli stálo v cestě ke chvále Boha. Jsou si vědomi, že mezi Boží organizací a Satanem Ďáblem se odehrává boj, a proto jsou nepohnutelní a neustále usilují o to, aby se ve všem líbili svému nebeskému Otci.
Mnozí z Jehovova lidu například ve snaze zúčastnit se Pánovy večeře neboli slavnosti na památku smrti Ježíše Krista podstoupili riziko, že s nimi bude krutě zacházeno, a že mohou dokonce zemřít. (1. Korinťanům 11:23–26) Jedna křesťanka, která byla za druhé světové války uvězněna v nacistickém koncentračním táboře, podala zprávu:
„Všem bylo řečeno, aby byli v 11 hodin v noci v prádelně. Přesně v 11 hodin jsme se shromáždili a bylo nás 105. Stáli jsme blízko sebe v kruhu, uprostřed byla stolička s bílým ubrusem a na něm symboly. Místnost osvětlovala svíce, protože elektrické světlo nás mohlo prozradit. Cítili jsme se jako raní křesťané v katakombách. Byla to vážná slavnost. Nanovo jsme svému Otci vyjádřili vřelý slib, že budeme všech svých sil využívat k ospravedlnění Jeho svatého jména, že se budeme věrně zastávat Teokracie.“
Navzdory zkouškám, které prožíváme jako pronásledovaní Jehovovi služebníci, se můžeme spoléhat, že Bůh nám dá sílu, abychom mu statečně sloužili a přinášeli čest jeho svatému jménu. (Filipanům 4:13) Bude užitečné, když ve snaze líbit se Jehovovi budeme pamatovat na Kaleba. Kalebův vzor, jak plně následovat Jehovu, značně zapůsobil na jednoho mladého muže, který již v roce 1921 začal v kazatelském díle sloužit plným časem. Napsal:
„Stát se průkopníkem sice znamenalo opustit pohodlné zaměstnání v moderní tiskárně v Coventry [Anglie], ale ničeho jsem nelitoval. Můj krok oddanosti již vše vyřešil; můj život byl totiž oddán Bohu. Pamatoval jsem na Kaleba, který vstoupil s Jozuem do Zaslíbené země a o němž bylo řečeno: ‚Plně následoval Jehovu.‘ (Joz 14:8) Přál jsem si mít takový postoj. Věděl jsem, že když budu sloužit Bohu ‚plně‘, dodá to mému oddanému životu více síly, naskytne se mi více příležitostí nést ovoce, kterým se vyznačuje křesťan.“
Kaleb nesporně obdržel požehnání za to, že ve věrné oddanosti plně následoval Jehovu a že vždy usiloval o plnění Boží vůle. I jiní lidé, podobně jako Kaleb, zažili ve službě Bohu velikou radost a bohaté požehnání. Kéž to zažiješ i ty jako člověk, který neustále plně následuje Jehovu!
[Obrázek na straně 26]
Kaleb a Jozue byli Jehovovi ve zkouškách věrní. Jsi také věrný?