Cestování po souši bylo ve starověkém světě pomalejší, únavnější a pravděpodobně i dražší než plavba lodí. Na mnoho míst však bylo možné dostat se jedině pěšky.
Za den se dalo ujít asi 30 kilometrů. Poutník přitom byl vystaven slunečnímu žáru, dešti, horku, chladu a přírodním živlům. Také mu hrozilo, že ho přepadnou lupiči. Apoštol Pavel napsal, že byl „na cestách, ohrožován řekami, ohrožován lupiči“. (2. Kor. 11:26)
Území Římské říše pokrývala hustá síť dlážděných silnic. Podél hlavních cest stály hostince, které byly od sebe vzdáleny den chůze. Mezi nimi byly krčmy, ve kterých si mohl cestovatel doplnit nejnutnější zásoby. Podle tehdejších spisovatelů byly tyto hostince a krčmy přecpané a zablešené, byla v nich špína a vlhko a měly nevalnou pověst. Navštěvovali je lidé, kteří patřili ke spodině společnosti. Hostinští často cestovatele okrádali a mezi nabízenými službami byla i prostituce.
Pokud to bylo možné, křesťané se bezpochyby takovým místům vyhýbali. Když však cestovali územím, kde nežili žádní jejich příbuzní ani přátelé, asi neměli na vybranou.