to potrestal tím, že mezi ně poslal jedovaté hady, a mnoho lidí po uštknutí hadem zemřelo. Potom, co Izraelité projevili pokání, Mojžíš se za ně přimluvil, a Jehova mu řekl, aby udělal figuru ve tvaru hada a umístil ji na signální tyč. Mojžíš to udělal a „opravdu se stalo, že uštkl-li had muže, a ten se upřeně zahleděl na měděného hada, potom zůstal naživu“. (4Mo 21:4–9; 1Ko 10:9)

Z Písma se nedá poznat, jaký druh jedovatých hadů Jehova poslal mezi lid. Hebrejský výraz han·necha·šimʹ has·sera·fimʹ, který je ve 4. Mojžíšově 21:6 použit pro „jedovaté hady“, může znamenat „ohnivé hady“ snad kvůli tomu, že jejich jed měl pálivé nebo zánětlivé účinky.

Izraelité si měděného hada ponechali a později ho začali nevhodně uctívat tím, že mu přinášeli obětní dým. Judský král Ezekjáš (745–717 př. n. l.) tedy při svých náboženských reformách nechal měděného hada, který byl starší než 700 let, rozbít na kusy, protože si z něho lidé udělali modlu. Podle hebrejského textu zpráva ve 2. Královské 18:4 doslova zní „on (ten) jej začal nazývat Nechuštan“. V některých překladech zůstává slovo „Nechuštan“ nepřeloženo. (He; EP; KB) Podle Koehlerova a Baumgartnerova slovníku mohl hebrejský výraz nechuš·tanʹ znamenat „bronzový had“ a „bronzová hadí modla“. (Hebräisches und Aramäisches Lexikon zum Alten Testament, Leiden, 1983, s. 653) Překlad nového světa tedy vhodně říká, že měděný had „býval nazýván měděnou hadí modlou“.

Prorocký význam události související s měděným hadem, k níž došlo v pustině, objasnil Ježíš Kristus, když řekl Nikodémovi: „Žádný člověk nadto nevystoupil do nebe, jen ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka. A právě jako Mojžíš pozvedl hada v pustině, tak musí být pozvednut Syn člověka, aby každý, kdo v něj věří, měl věčný život.“ (Jan 3:13–15) Stejně jako měděný had, kterého Mojžíš v pustině umístil na tyč, byl i Boží Syn přibit neboli upevněn na kůl a tak se mnoha lidem objevil jako zločinec a hříšník, tedy stejně prokletý jako had. (5Mo 21:22, 23; Ga 3:13; 1Pe 2:24) Ten, koho v pustině uštkl jeden z jedovatých hadů, které Jehova poslal mezi Izraelity, se na měděného hada nepochybně musel upřeně zahledět s vírou. Podobně ten, kdo chce získat věčný život prostřednictvím Krista, musí v něj projevovat víru.

Médové byli Árijci, byli tedy jafetského původu a zřejmě byli potomky Jafetova syna Madaie. (1Mo 10:2) Pokud jde o rasu, jazyk a náboženství, byli úzce spřízněni s Peršany.

Jako národ se Médové objevují v biblických dějinách teprve v osmém století př. n. l., zatímco v dostupných světských záznamech jsou o nich první zmínky z doby asyrského krále Salmanasara III., současníka krále Jehua (asi 904–877 př. n. l.). Tvrdí se, že archeologické a jiné doklady svědčí o jejich přítomnosti na Íránské plošině asi od poloviny druhého tisíciletí př. n. l.

Zeměpis. Hranice země se sice bezpochyby měnily, ale starověké území Médie se v podstatě rozkládalo na Z a na J od Kaspického moře a od pobřeží tohoto moře je oddělovalo pohoří Elborz. Na SZ patrně území Médie zasahovalo až do údolí řeky Araxés za Urmijským jezerem, zatímco na jeho záp. hranici pohoří Zagros sloužilo jako přehrada oddělující Médii, Asýrii a tigridské nížiny; na V leželo rozsáhlé pouštní území a na J ležela země Elam.

Médská země se tedy rozkládala především na hornaté plošině v nadmořské výšce mezi 900 a 1 500 m. Velká část tohoto území je suchá step; ačkoli vodních srážek zde je obvykle málo, je zde několik úrodných planin, z nichž se získávají značné výnosy. Většina řek teče směrem k velké centrální poušti, kde se jejich vody rozptýlí do mokřin a bažin, které během horkého léta vysychají a zanechávají solné usazeniny. Díky přírodním bariérám bylo poměrně snadné toto území hájit. Nejvyšší pohoří leží na Z a řada jeho vrcholů převyšuje 4 270 m, ale jednotlivá nejvyšší hora Demávend (5 771 m) se nachází v pohoří Elborz blízko Kaspického moře.

Hlavní druhy zaměstnání. Většina obyvatel patrně žila stejně jako dnes v malých vesnicích nebo to byli kočovníci a jejich hlavním zaměstnáním byl chov dobytka. Tento obraz nám poskytují klínopisné texty, jež vyprávějí o asyrských nájezdech do Médie; ukazují také, že k nejvyhledávanější kořisti útočníků patřili koně, jejichž vynikající plemeno Médové chovali. Na dobrých pastvinách ve vysoko položených údolích se také pásla stáda ovcí, koz, oslů, mulů a krav. Asyrské reliéfy někdy zobrazují Médy oblečené do halen, přes které nosili pláště jakoby z beraní kůže, a obuté do vysokých šněrovacích bot; tak museli být vybaveni pastýři, kteří pracovali na náhorních planinách, kde je v zimě sníh a velmi chladno. Archeologické nálezy svědčí o tom, že mezi Médy byli schopní zpracovatelé kovů, zejména bronzu a zlata.

Dějiny. Médové nezanechali prakticky žádné psané záznamy; poznatky o nich pocházejí z biblických zpráv, z asyrských textů a také od klasických řeckých dějepisců. Zdá se, že Médové si vytvořili řadu malých království pod vedením kmenových náčelníků; vychloubačné zprávy asyrských vládců Šamši-Adada V., Tiglat-pilesera III. a Sargona II. se zmiňují o jejich vítězstvích nad některými městskými náčelníky vzdálené země Médů. Když Asyřané v roce 740 př. n. l. zvítězili nad izraelským královstvím, byli Izraelité posláni do vyhnanství na různá místa v Asýrii a „ve městech Médů“, z nichž některá tehdy byla vazaly Asýrie. (2Kr 17:6; 18:11)

Asyrské snahy podmanit si „nepoddajné Médy“ pokračovaly i za asyrského krále Esar-chaddona, Senacheribova