ČTRNÁCTÉHO dubna 1989 jsem vedl shromáždění ve městě Maumere na ostrově Flores, když do domu vtrhla policie a já jsem byl spolu s dalšími třemi křesťany zatčen.

Vězeňští dozorci se nás snažili přimět, abychom vzdali poctu vlajce. Když jsme to odmítli, začali nás bít a kopat a pak nás donutili pět dní stát na spalujícím slunci. V noci jsme se třásli zimou na tvrdé betonové podlaze ve stísněných celách. Byli jsme špinaví, vyčerpaní a rány, které jsme utržili, nás pořádně bolely. Ředitel věznice nás opakovaně vyzýval, abychom svůj postoj změnili, ale my jsme pokaždé odpověděli: „Radši zemřeme, než abychom vzdávali hold vlajce.“ Stejně jako mnozí křesťané v minulosti jsme i my považovali za čest, že můžeme „trpět pro spravedlnost“. (1. Petra 3:14)

VZRŮSTAJÍCÍ nevraživost mezi místními muslimy a křesťany vedla k tomu, že 19. ledna 1999 propukly pouhé tři kilometry od mého domova násilné střety. Všude vládl chaos.a

Postaral jsem se o to, aby moje rodina byla v bezpečí, a potom jsem začal obvolávat zvěstovatele a zjišťovat, jak jsou na tom. Kladl jsem jim na srdce, aby zůstali v klidu a nechodili do nebezpečných oblastí. Starší později jednotlivé bratry a sestry navštěvovali, duchovně je posilovali a povzbuzovali je, aby v malých skupinkách pořádali shromáždění.

Bratři z pobočky naléhali, abychom evakuovali všechny zvěstovatele žijící v rizikových oblastech, a my jsme tento pokyn předali rodinám, kterých se to týkalo. Jednoho bratra, který odmítl odejít, později ozbrojený dav zabil. Ale všichni, kdo pokyn z pobočky poslechli, zůstali naživu.