Ježíš v pondělí odpoledne opouští Jeruzalém a vrací se do Betanie na východním svahu Olivové hory. Noc pravděpodobně stráví v domě svých přátel Lazara, Marie a Marty.

Nastává ráno 11. nisanu. Ježíš a jeho učedníci se znovu vydávají na cestu. Míří zpátky do Jeruzaléma, kde Ježíš naposledy vstoupí do chrámu. Je to také poslední den, kdy se bude na veřejnosti věnovat své službě – předtím než oslaví Pesach, zavede slavnost na připomínku své smrti, ocitne se před soudem a bude popraven.

Jak jdou přes Olivovou horu do Jeruzaléma, Petr si všimne stromu, který Ježíš předchozí ráno proklel. „Rabbi, podívej se,“ vykřikne, „fíkovník, který jsi proklel, uschl.“ (Marek 11:21)

Proč Ježíš nechal fíkovník uschnout? Vysvětluje: „Ujišťuji vás, že když budete mít víru a nebudete pochybovat, pak uděláte nejen to, co jsem udělal s fíkovníkem, ale pokud řeknete této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘, stane se to. Když budete mít víru, dostanete všechno, o co budete v modlitbě prosit.“ (Matouš 21:21, 22) To, že víra dokáže pohnout i horou, Ježíš řekl už dřív a teď tuto myšlenku opakuje. (Matouš 17:20)

Když tedy Ježíš nechal fíkovník uschnout, názorně tím ukázal, jak je potřebné věřit Bohu. Říká: „Věřte, že všechno, o co se modlíte a o co prosíte, jste už dostali, a dostanete to.“ (Marek 11:24) To je rozhodně cenné poučení pro všechny Ježíšovy následovníky. A zvlášť se bude hodit apoštolům, které brzo čekají náročné zkoušky. Existuje ale ještě jedna souvislost mezi uschlým fíkovníkem a vírou.

Podobně jako fíkovník i izraelský národ vyvolává nesprávný dojem. Židé jsou ve smluvním vztahu s Bohem a navenek to může vypadat, že poslouchají jeho zákony. Národ jako celek ale ve skutečnosti nemá víru ani nenese dobré ovoce. Dokonce odmítají Božího vlastního Syna! Když tedy Ježíš nechal neplodný fíkovník uschnout, ukázal tím, jak tento neplodný národ bez víry skončí.

Zanedlouho Ježíš s učedníky vchází do Jeruzaléma. Jak má ve zvyku, jde do chrámu a začne vyučovat. Jsou tam i přední kněží a starší lidu. Zřejmě mají pořád v živé paměti, co Ježíš udělal předešlý den směnárníkům, a tak na něj zaútočí: „Jakým právem to děláš? Kdo ti dal oprávnění, abys to dělal?“ (Marek 11:28)

Ježíš na to říká: „Na něco se vás zeptám. Odpovězte mi, a já vám řeknu, jakým právem to dělám. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, nebo od lidí?“ Teď jsou to židovští vůdci, kdo je v nepříjemné pozici. Společně se radí, jak Ježíšovi odpovědět: „Pokud řekneme: ‚Z nebe‘, namítne: ‚Tak proč jste mu neuvěřili?‘ Ale odvážíme se říct ‚Od lidí‘?“ Bojí se totiž zástupu, protože všichni považují Jana za skutečného proroka. (Marek 11:29–32)

Ježíšovi odpůrci nedokážou vymyslet vhodnou odpověď, a proto řeknou: „Nevíme.“ A tak to Ježíš uzavře: „Ani já vám neřeknu, jakým právem to dělám.“ (Marek 11:33)

Přední kněží a starší lidu právě v chrámu zpochybnili oprávněnost Ježíšova jednání. To, co jim Ježíš odpověděl, je zaskočilo a umlčelo. Teď vypráví podobenství, kterým odhalí, jací doopravdy jsou.

Ježíš říká: „Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl mu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Ten odpověděl: ‚Nechce se mi‘, ale potom toho litoval a šel. Pak šel za druhým a řekl mu to samé. Ten svému otci odpověděl: ‚Půjdu‘, ale nešel. Který z těch dvou udělal to, co si otec přál?“ (Matouš 21:28–31) Odpověď je jasná. Svého otce nakonec poslechl první syn.

Ježíš proto svým odpůrcům říká: „Ujišťuji vás, že výběrčí daní a prostitutky jsou Božímu království blíž než vy.“ Výběrčí daní a prostitutky nejdřív Bohu nesloužili. Ale podobně jako první syn později činili pokání a teď mu slouží. Naproti tomu náboženští vůdci jsou jako druhý syn, protože tvrdí, že Bohu slouží, ale ve skutečnosti je to jinak. Ježíš to komentuje: „Jan [Křtitel] k vám přišel a ukázal vám správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Výběrčí daní a prostitutky mu však uvěřili. A vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“ (Matouš 21:31, 32)

Pak Ježíš pokračuje dalším podobenstvím. Tentokrát chce ukázat, že u náboženských vůdců jde o víc než o to, že zanedbávají službu Bohu. Jsou to v jádru špatní lidé. Ježíš vypráví: „Jeden člověk vysadil vinici, oplotil ji, vykopal nádrž pro vinný lis a postavil věž. Pak ji pronajal vinařům a odcestoval do ciziny. Ve stanovený čas poslal k vinařům otroka, aby od nich převzal něco z úrody té vinice. Oni ho ale popadli, zbili a poslali pryč s prázdnou. Poslal k nim jiného otroka. Tomu rozbili hlavu a ponížili ho. Poslal dalšího a toho zabili. A poslal i mnoho jiných, některé zbili a jiné zabili.“ (Marek 12:1–5)

Pochopí Ježíšovi posluchači, co to podobenství znamená? Může jim pomoct, když si vzpomenou na Izajášova vyčítavá slova: „Vinice Jehovy, Boha vojsk, je izraelský dům a judští muži jsou sadba, kterou měl rád. Očekával právo, ale viděl jen bezpráví.“ (Izajáš 5:7) Ježíšovo podobenství je v určitých ohledech podobné. Majitel vinice je Jehova a vinice je izraelský národ, který je „oplocený“ a chráněný Božím zákonem. Jehova ke svému lidu posílal proroky, aby jim předávali jeho pokyny, napomínali je a pomáhali jim nést dobré ovoce.

„Vinaři“ se ale k „otrokům“, kteří k nim byli poslaní, chovali špatně a zabíjeli je. Ježíš dál vypráví: „[Majitel vinice] měl ještě milovaného syna. Nakonec k nim poslal jeho. Řekl si: ‚Mého syna budou respektovat.‘ Ale vinaři si řekli: ‚To je dědic. Pojďte, zabijeme ho a dědictví bude naše!‘ A tak ho popadli, zabili a vyvlekli z vinice.“ (Marek 12:6–8)

Ježíš teď pokládá otázku: „Co majitel vinice udělá?“ (Marek 12:9) Náboženští vůdci odpovídají: „Protože jsou zlí, způsobí jim strašné zničení a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu v patřičném čase odevzdají ovoce.“ (Matouš 21:41)

Nevědomky tak sami nad sebou vynáší rozsudek, protože patří k „vinařům“, kterým Jehova svěřil svoji „vinici“ neboli izraelský národ. K ovoci, které od nich Jehova právem očekává, patří víra v jeho Syna, Mesiáše. Ježíš se na náboženské vůdce zpříma podívá a říká: „Nikdy jste to nečetli v Písmu? ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, se stal hlavním úhelným kamenem. Pochází od Jehovy a je podivuhodný v našich očích.‘“ (Marek 12:10, 11) Pak Ježíš objasňuje, co z toho pro ně vyplývá: „Boží království vám bude odebráno a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ (Matouš 21:43)

Znalci Zákona a přední kněží si uvědomí, že když Ježíš „vyprávěl to podobenství, měl na mysli je“. (Lukáš 20:19) Víc než kdy dřív chtějí tohoto právoplatného „dědice“ zabít. Bojí se ale ostatních lidí, protože ti považují Ježíše za proroka. Takže se ho nepokusí zabít hned teď.

Ježíšova služba se chýlí ke konci a on pomocí různých podobenství odhaluje, co jsou znalci Zákona a přední kněží ve skutečnosti zač. To je důvod, proč se ho snaží zabít. (Lukáš 20:19) Ježíš s nimi ale ještě neskončil. Vypráví další podobenství:

„Nebeské království se dá přirovnat ke králi, který pro svého syna uspořádal svatební hostinu. Poslal své otroky, aby svolali na hostinu ty, které pozval, ale oni nechtěli přijít.“ (Matouš 22:2, 3) Ježíš se na začátku podobenství zmiňuje o „nebeském království“. „Král“ tedy musí být Bůh Jehova. A co králův syn a ti, kdo jsou pozvaní na svatební hostinu? Znovu není těžké rozpoznat, že králův syn je Jehovův Syn, který podobenství vypráví, a že pozvaní lidé jsou ti, kdo budou se Synem v nebeském království.

Kdo jako první dostává pozvání? Je to zřejmé z toho, komu Ježíš a apoštolové kážou o Království. Jsou to Židé. (Matouš 10:6, 7; 15:24) Tento národ v roce 1513 př. n. l. uzavřel s Jehovou smlouvu Zákona, a tím se jeho členové stali prvními, kdo můžou tvořit „království kněží“. (2. Mojžíšova 19:5–8) Kdy ale začali být svoláváni na „svatební hostinu“? Je logické, že toto pozvání dostávají od roku 29 n. l., kdy Ježíš začal kázat o nebeském království.

Jak většina Izraelitů na pozvání zareagovala? Slovy Ježíše „nechtěli přijít“. Většina náboženských vůdců a ostatních lidí ho nepřijala jako Mesiáše a Bohem ustanoveného krále.

Ježíš ale naznačuje, že Židé mají dostat ještě jednu příležitost: „A tak [král] poslal další otroky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: „Připravil jsem oběd a dal jsem porazit býky a jiná vykrmená zvířata. Všechno je přichystané. Přijďte na svatební hostinu.“‘ Ale oni bez zájmu odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní se chopili jeho otroků, týrali je a zabili.“ (Matouš 22:4–6) To odpovídá tomu, co se dělo po vzniku křesťanského sboru. V tu dobu měli Židé pořád příležitost dostat se do Království, ale většina z nich toto pozvání odmítla, a dokonce královy otroky tyranizovali. (Skutky 4:13–18; 7:54, 58)

Ježíš popisuje následky takového jednání: „Král se rozzlobil, poslal svá vojska a ty vrahy zabil a jejich město vypálil.“ (Matouš 22:7) Přesně to Židé zažili v roce 70 n. l., kdy Římané zničili „jejich město“, Jeruzalém.

Když Židé královo pozvání odmítají, znamená to, že už nebude pozván nikdo jiný? Podle Ježíšova podobenství to tak není. Pokračuje: „Potom [král] řekl svým otrokům: ‚Svatební hostina je připravená, ale ti, kdo byli pozvaní, si to nezasloužili. Proto jděte na cesty vedoucí z města a pozvěte na hostinu každého, koho najdete.‘ Otroci tedy vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, špatné i dobré. A svatební síň se naplnila hosty.“ (Matouš 22:8–10)

K těmto událostem došlo, když apoštol Petr začal pomáhat lidem z národů – těm, kdo nebyli rodilými Židy ani k judaismu nekonvertovali – stát se křesťany. V roce 36 n. l. římský důstojník Kornélius a jeho rodina dostali Božího ducha, a tím získali možnost být v nebeském království, o kterém se zmínil Ježíš. (Skutky 10:1, 34–48)

Ježíš naznačuje, že ne všichni, kdo na hostinu přijdou, budou nakonec z „králova“ pohledu přijatelnými hosty. Říká: „Když vešel král, aby se na hosty podíval, zahlédl člověka, který na sobě neměl svatební oděv. Zeptal se ho tedy: ‚Příteli, jak ses sem dostal bez svatebního oděvu?‘ Neměl na to co říct. Král potom řekl svým sluhům: ‚Svažte mu ruce a nohy a vyhoďte ho ven do tmy. Tam bude naříkat a skřípat zuby.‘ Je totiž mnoho pozvaných, ale málo vyvolených.“ (Matouš 22:11–14)

Náboženští vůdci možná nechápou význam všeho, co teď Ježíš říká. Ale i tak se jim to nelíbí a jsou ještě víc odhodlaní zbavit se toho, kdo je dostává do takových nepříjemných situací.

Náboženští vůdci, kteří Ježíše nenávidí, jsou rozčílení. Právě totiž pomocí několika podobenství odhalil, jak jsou špatní. Farizeové se teď radí, jak by ho mohli přelstít. Chtějí ho přimět k tomu, aby řekl něco, za co by mohl být vydán římskému místodržiteli. A tak zaplatí některým svým učedníkům, aby se ho pokusili nachytat. (Lukáš 6:7)

Ti jdou za Ježíšem a říkají: „Učiteli, víme, že mluvíš a vyučuješ správně a nikomu nenadržuješ, ale vyučuješ o Bohu podle pravdy. Je správné, abychom platili daň císaři, nebo ne?“ (Lukáš 20:21, 22) Ježíš se jejich lichotkami nenechá oklamat. Ví, že se za nimi skrývá pokrytectví a prohnanost. Když řekne, že tuto daň není správné platit, mohl by být obviněn, že se bouří proti Římu. Když ale řekne, že se má platit, lidé, které dráždí nadvláda Římanů, by to mohli špatně pochopit a obrátit se proti němu. Co tedy odpoví?

Ježíš říká: „Proč mě zkoušíte, pokrytci? Ukažte mi minci, kterou se platí daň.“ Podají mu denár a Ježíš se ptá: „Čí je to obraz a nápis?“ „Císařův,“ říkají. Ježíš jim pak dává mistrnou odpověď: „Dávejte tedy císařovy věci císaři, ale Boží věci Bohu.“ (Matouš 22:18–21)

Ti muži jsou Ježíšovými slovy ohromení. Odpověděl tak chytře, že na to nemají co říct, a tak odcházejí. Den ale ještě není u konce a stejně tak i snahy přelstít Ježíše. Potom co se to nepovedlo farizeům, přicházejí za Ježíšem vůdci jiné náboženské skupiny.

Saduceové, kteří nevěří ve vzkříšení, mu pokládají otázku, která se týká vzkříšení a švagrovského manželství. Říkají: „Učiteli, Mojžíš řekl: ‚Pokud nějaký muž zemře bezdětný, má se s jeho manželkou oženit jeho bratr a zplodit mu potomka.‘ U nás bylo sedm bratrů. První se oženil a zemřel, a protože neměl potomka, zanechal svou manželku svému bratrovi. To samé se stalo i s druhým a třetím bratrem, až po sedmého. Jako poslední zemřela ta žena. Manželkou kterého z těch sedmi tedy bude při vzkříšení? Vždyť ji měli za manželku všichni.“ (Matouš 22:24–28)

Ježíš při odpovědi vychází z Mojžíšových spisů, které saduceové uznávají. Říká: „Mýlíte se, protože neznáte Písmo ani Boží moc. Když totiž lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebesích. Ale pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste v Mojžíšově knize ve zprávě o trnitém keři, že Bůh Mojžíšovi řekl ‚Já jsem Bůh Abrahama, Bůh Izáka a Bůh Jákoba‘? Není Bohem mrtvých, ale živých. Velmi se mýlíte.“ (Marek 12:24–27; 2. Mojžíšova 3:1–6) Zástupy lidí nad jeho odpovědí žasnou.

Ježíš umlčel farizee i saducee, ale oni ho chtějí znovu vyzkoušet. Jeden znalec Zákona se ho ptá: „Učiteli, které přikázání v Zákoně je nejdůležitější?“ (Matouš 22:36)

Ježíš odpovídá: „První je: ‚Slyš, Izraeli, Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova a budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.“ (Marek 12:29–31)

Když znalec Zákona slyší Ježíšovu odpověď, chválí ho: „Učiteli, řekl jsi to dobře a podle pravdy: ‚Bůh je jeden a kromě něho není žádný jiný.‘ A milovat ho celým svým srdcem, celým svým porozuměním a celou svou silou a milovat svého bližního jako sám sebe je daleko cennější než všechny zápalné a jiné oběti.“ Ježíš vidí, že odpověděl moudře, a tak říká: „Nejsi daleko od Božího království.“ (Marek 12:32–34)

Ježíš teď tři dny (9., 10. a 11. nisanu) vyučoval v chrámu. Někteří lidé, jako třeba tento znalec Zákona, si ho s chutí poslechli. Rozhodně ale ne náboženští vůdci, kteří se ho po svých neúspěšných pokusech už neodvažují na nic zeptat.

Ježíšovým odpůrcům se nepodařilo ho před lidmi shodit ani ho přelstít a vydat Římanům. (Lukáš 20:20) Jedenáctý nisan ještě neskončil a Ježíš, který je stále v chrámu, teď přechází do protiútoku a odhaluje, kým skutečně je. Svých odpůrců se ptá: „Co si myslíte o Kristu? Čí je to syn?“ (Matouš 22:42) Je obecně známé, že Kristus neboli Mesiáš má být potomkem Davida. A přesně tak Ježíšovi odpovídají. (Matouš 9:27; 12:23; Jan 7:42)

Ježíš se dál ptá: „Jak to, že byl potom David inspirován, aby ho nazval Pánem? Říká totiž: ‚Jehova řekl mému Pánu: „Seď po mé pravici, dokud ti tvé nepřátele nepoložím pod nohy.“‘ Pokud ho tedy David nazývá Pánem, jak může být jeho synem?“ (Matouš 22:43–45)

Farizeové bezradně mlčí. Očekávají, že se objeví člověk z Davidovy rodové linie, který by je mohl osvobodit od římské nadvlády. Ježíš ale na základě Davidových slov v Žalmu 110:1, 2 dokazuje, že Mesiáš má být víc než jen člověk. Je Davidův Pán, a potom co bude nějakou dobu sedět po Boží pravici, začne vládnout. Ježíšovi odpůrci se už neodvažují nic říct.

To, o čem Ježíš mluví, poslouchají i učedníci a mnoho dalších lidí. Ježíš se teď obrací k nim a varuje je před znalci Zákona a farizei. Tito muži „se posadili na Mojžíšově místě“, protože vyučují Boží zákon. Ježíš svým posluchačům doporučuje: „Dělejte a dodržujte všechno, co vám říkají, ale nechovejte se jako oni, protože mluví, ale nejednají podle toho.“ (Matouš 23:2, 3)

Ježíš pak uvádí konkrétní příklady jejich pokrytectví. Říká: „Rozšiřují svá pouzdra s úryvky Písma, která nosí pro ochranu.“ Někteří Židé nosí na čele nebo na paži tato poměrně malá pouzdra s krátkými pasážemi z Mojžíšova zákona. Farizeové si je zvětšují, aby budili dojem, že se Zákona horlivě zastávají. Také si „prodlužují ... třásně oděvů“. Izraelité si mají dělat na svých oděvech třásně, ale farizeové je chtějí mít obzvlášť dlouhé. (4. Mojžíšova 15:38–40) To všechno dělají proto, „aby je lidé viděli“. (Matouš 23:5)

I učedníci by se mohli nechat ovlivnit touhou být důležití, a tak jim Ježíš radí: „Vy si nenechte říkat Rabbi, protože Učitele máte jen jednoho a vy všichni jste bratři. A nikoho na zemi nenazývejte otcem, protože máte jen jednoho Otce, toho nebeského. Ani se nenechte nazývat vůdci, protože váš Vůdce je jen jeden, Kristus.“ Jak by tedy učedníci měli sami na sebe pohlížet a jak by se měli chovat? Ježíš jim říká: „Největší mezi vámi bude vaším služebníkem. Kdo se vyvyšuje, bude pokořen, a kdo se pokořuje, bude vyvýšen.“ (Matouš 23:8–12)

Dále Ježíš vyjmenovává, za co si pokrytečtí znalci Zákona a farizeové zaslouží odsouzení. Říká: „Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože před lidmi zavíráte nebeské království. Sami do něj nevcházíte a těm, kdo do něj chtějí vejít, v tom bráníte.“ (Matouš 23:13)

Ježíš farizee odsuzuje za to, že nemají na věci duchovní pohled, jak je vidět z pravidel, která sami vytvářejí. Například říkají: „Když někdo přísahá při chrámu, nic to neznamená, ale když někdo přísahá při chrámovém zlatu, je to závazné.“ Tím dávají najevo, že jsou v morálním ohledu slepí, protože přisuzují větší důležitost chrámovému zlatu než duchovní hodnotě místa, kde je možné uctívat Jehovu. Navíc přehlížejí to, co je v Zákoně opravdu důležité, tedy „spravedlnost, milosrdenství a věrnost“. (Matouš 23:16, 23; Lukáš 11:42)

Ježíš pak těmto farizeům říká: „Slepí vůdci! Cedíte komára, ale polykáte velblouda!“ (Matouš 23:24) V případě, že farizeové najdou ve víně komára, svědomitě ho odstraní, protože tento hmyz je z obřadního hlediska nečistý. Když ale přehlížejí to, co je v Zákoně důležitější, je to, jako by polykali velblouda, který je také nečistý, jen daleko větší. (3. Mojžíšova 11:4, 21–24)

Ježíš je stále v chrámu a dál odhaluje pokrytectví znalců Zákona a farizeů. To, že jsou pokrytci, jim říká naprosto otevřeně. Pak k nim mluví obrazně: „Čistíte pohár a mísu zvenčí, ale uvnitř jsou plné chamtivosti a nestřídmosti. Slepý farizee, vyčisti nejdřív vnitřek poháru a mísy a pak budou čisté i zvenčí.“ (Matouš 23:25, 26) Farizeové se úzkostlivě starají o to, aby se obřadně neznečistili a aby dobře vypadali, ale zanedbávají své vnitřní já a nečistí své obrazné srdce.

Jejich pokrytectví se podle Ježíše projevuje také tím, že staví hrobky prorokům a zdobí je, ale přitom jsou „synové těch, kdo vraždili proroky“. (Matouš 23:31) To se zračí v jejich snaze zabít Ježíše. (Jan 5:18; 7:1, 25)

Ježíš pak zmiňuje, co tyto náboženské vůdce čeká, pokud nebudou činit pokání: „Hadi, potomci zmijí, jak uprchnete před uvržením do gehenny?“ (Matouš 23:33) „Gehenna“ znamená „údolí Hinnom“. V tomto údolí za Jeruzalémem se spalují odpadky a je živým obrazem nenávratného zničení, ke kterému směřují morálně zkažení znalci Zákona a farizeové.

Ježíš vyšle své učedníky jako „proroky, moudré muže a učitele“, aby ho zastupovali. Jak se k nim budou druzí chovat? Ježíš náboženským vůdcům říká: „Některé z nich zabijete a pověsíte na kůl a některé budete bičovat ve svých synagogách a pronásledovat z města do města. A tak na vás padne vina za krev všech bezúhonných, která byla prolita na zemi, od krve bezúhonného Ábela po krev... Zecharjáše, kterého jste zavraždili.“ Ježíš varuje: „Ujišťuji vás, že za všechnu tu vinu zaplatí tato generace.“ (Matouš 23:34–36) To se stane v roce 70 n. l., kdy římská vojska zničí Jeruzalém a statisíce Židů přijdou o život.

Ježíše trápí, co hrozného Židy čeká. Smutně říká: „Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje kuřátka pod svá křídla! Ale vy jste to nechtěli. Váš dům je vám zanechán.“ (Matouš 23:37, 38) Lidé, kteří Ježíše slyší, nejspíš přemýšlí, o jakém „domu“ to mluví. Mohl by mít na mysli majestátní chrám tady v Jeruzalémě, o kterém jsou přesvědčení, že ho Bůh chrání?

Pak Ježíš dodává: „Říkám vám..., že odteď mě už rozhodně neuvidíte, dokud neřeknete: ‚Požehnaný je ten, kdo přichází v Jehovově jménu!‘“ (Matouš 23:39) Cituje prorocká slova ze Žalmu 118:26: „Požehnaný je ten, kdo přichází v Jehovově jménu. Žehnáme vám z Jehovova domu.“ Je vidět, že lidé tato slova v budoucnu řeknou, ale nebude to v tomto doslovném chrámu, protože ten bude zničený.

Ježíš se teď přesouvá do části chrámu, kde jsou pokladnice na příspěvky. Lidé do nich můžou malými otvory nahoře vhazovat peníze. Ježíš pozoruje, jak k nim přicházejí různí Židé se svými dary, a vidí, že bohatí tam vhazují značné částky. Pak ale zpozoruje chudou vdovu, která dovnitř vhodí „dvě drobné mince velmi malé hodnoty“. (Marek 12:41, 42) Ježíš nepochybně ví, že Bůh má z jejího daru velkou radost.

Zavolá učedníky a povídá jim: „Řeknu vám pravdu, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří vhodili peníze do pokladnic.“ Jak to? Vysvětluje: „Všichni totiž dali ze svého přebytku, ale ona dala ze svého nedostatku všechno, co měla, celé své živobytí.“ (Marek 12:43, 44) Ta vdova přemýšlí a jedná úplně jinak než náboženští vůdci!

Během odpoledne 11. nisanu Ježíš naposledy odchází z chrámu. Jeden z jeho učedníků obdivně říká: „Učiteli, podívej se na ty krásné kameny a budovy!“ (Marek 13:1) Je pravda, že některé kameny v chrámových zdech jsou obrovské, což přispívá k tomu, že celý chrám působí mohutně a nezničitelně. Může se tedy zdát zvláštní, že Ježíš odpovídá: „Vidíš ty velké budovy? Nezůstane tady kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.“ (Marek 13:2)

Ježíš a apoštolové potom přejdou přes údolí Kidron a vystoupají na Olivovou horu. V jednu chvíli je Ježíš sám se čtyřmi apoštoly – Petrem, Ondřejem, Jakubem a Janem. Jsou na místě, odkud mají dobrý výhled na velkolepý chrámový areál.

Je úterní odpoledne 11. nisanu a den se chýlí ke konci. Zároveň končí Ježíšova služba na zemi, které se i během posledních několika dní intenzivně věnoval. Ve dne vyučoval v chrámu a na noc chodil do Betanie. Lidé byli na Ježíše hodně zvědaví, a proto „za ním brzy ráno přicházeli do chrámu, aby mu naslouchali“. (Lukáš 21:37, 38) To všechno už je ale pryč a Ježíš teď sedí na Olivové hoře se čtyřmi apoštoly – Petrem, Ondřejem, Jakubem a Janem.

Ti čtyři za ním přišli soukromě. Dělají si starosti o chrám, protože Ježíš právě předpověděl, že z něj nezůstane kámen na kameni. Hlavou jim ale vrtá ještě něco jiného. Ježíš jim už dřív řekl: „Buďte připravení, protože Syn člověka přijde v hodinu, o které si to nebudete myslet.“ (Lukáš 12:40) Také mluvil o tom, že nastane „den, kdy bude zjeven Syn člověka“. (Lukáš 17:30) Mají ta slova nějakou souvislost s tím, co Ježíš před chvílí řekl o chrámu? Apoštoly to dost zajímá. Ptají se: „Kdy se to stane a co bude znamením tvé přítomnosti a závěru tohoto systému?“ (Matouš 24:3)

Otázkou „Kdy se to stane?“ možná myslí, kdy dojde ke zničení chrámu, který stojí na dohled. Také se ptají na přítomnost Syna člověka. Je možné, že se jim vybavilo Ježíšovo podobenství o člověku urozeného původu, který „cestoval do daleké země, aby získal královskou moc a vrátil se jako král“. (Lukáš 19:11, 12) A uvažují i o tom, čím se bude vyznačovat „závěr tohoto systému“.

Ježíš dává učedníkům podrobnou odpověď. Mluví o znamení, podle kterého se pozná, kdy dosavadní židovský systém i chrám přestanou existovat. Jeho odpověď má ale větší dosah. Toto znamení pomůže křesťanům v budoucnu poznat, že žijí během Ježíšovy „přítomnosti“ a blízko konce celosvětového systému.

V průběhu let apoštolové uvidí, jak se Ježíšovo proroctví plní. Hodně věcí, které předpověděl, se začne dít ještě za jejich života. Takže ostražití křesťané, kteří budou žít o 37 let později, tedy v roce 70 n. l., nebudou zaskočení přicházejícím zničením židovského systému včetně chrámu. Ne všechno, co Ježíš předpověděl, se ale splní v období do roku 70 n. l. K některým věcem dojde až během Ježíšovy přítomnosti v pozici krále. Čím se bude jeho přítomnost vyznačovat? To teď Ježíš apoštolům odhalí.

Předpovídá, že lidé uslyší „hluk válek a zprávy o válkách“ a že „bude bojovat národ proti národu a království proti království“. (Matouš 24:6, 7) Také říká, že „budou velká zemětřesení a na jednom místě za druhým hlad a mory“. (Lukáš 21:11) Své učedníky upozorňuje: „Lidé se vás chopí a budou vás pronásledovat.“ (Lukáš 21:12) Objeví se mnoho falešných proroků, kteří oklamou hodně lidí. Vzroste špatnost a láska většiny lidí ochladne. Kromě toho Ježíš říká, že „dobrá zpráva o Království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům a potom přijde konec“. (Matouš 24:14)

I když se Ježíšovo proroctví v některých ohledech splní před zničením Jeruzaléma Římany a v jeho průběhu, k většímu splnění má dojít až později. Vidíte doklady toho, že k hlavnímu splňování tohoto významného proroctví dochází v naší době?

Jednou z událostí, kterou Ježíš zahrnuje do znamení své přítomnosti, je to, že se objeví „ohavnost působící zpustošení“. (Matouš 24:15) V roce 66 n. l. se tato „ohavnost“ objevuje v podobě římských vojsk s jejich pohanskými standartami neboli symboly. Římané obléhají Jeruzalém a podkopávají některé z jeho hradeb. (Lukáš 21:20) „Ohavnost“ tak stojí tam, kde by neměla, z pohledu Židů na „svatém místě“.

Ježíš dál předpovídá: „Bude velké soužení, jaké nenastalo od začátku světa až dosud a jaké už nikdy nenastane.“ V roce 70 n. l. Římané pustoší Jeruzalém. Toto zkázonosné dobytí židovského „svatého města“ včetně chrámu je opravdu velkým soužením. Umírají při něm statisíce lidí. (Matouš 4:5; 24:21) Jeruzalém už byl v minulosti zničen a Židé dost trpěli, ale tohle je mnohem horší. Toto dobytí navíc znamená konec židovského náboženského systému, který existoval celá staletí. Dá se tedy očekávat, že jakékoli pozdější, větší splnění Ježíšova proroctví bude určitě strašlivé.

Z NADCHÁZEJÍCÍCH UDÁLOSTÍ NENÍ POTŘEBA MÍT STRACH

Ježíšův rozhovor s apoštoly o znamení jeho přítomnosti a závěru tohoto systému ještě zdaleka nekončí. Teď jim říká, že se objeví „falešní Kristové a falešní proroci“, a varuje je, aby je nenásledovali. Budou se totiž snažit, „aby oklamali pokud možno i vyvolené“. (Matouš 24:24) To se jim ale nepodaří. Falešní Kristové můžou přijít jedině viditelně, zatímco Ježíšova přítomnost bude neviditelná.

Ježíš pak mluví o větším soužení, které vypukne na konci současného systému. Říká, že „se zatmí slunce a přestane svítit měsíc, hvězdy budou padat z nebe a nebeské moci budou otřeseny“. (Matouš 24:29) Když apoštolové slyší tento hrozivý popis, nevědí, co přesně se stane. Tuší ale, že to bude děsivé.

Jak tyto šokující události zapůsobí na lidi? Ježíš říká: „Lidé budou omdlévat strachem a očekáváním toho, co přichází na obydlenou zemi. Nebeské moci totiž budou otřeseny.“ (Lukáš 21:26) To, co Ježíš popisuje, bude skutečně nejtemnějším obdobím lidských dějin.

Pak říká něco optimistického. Objasňuje, že ne všichni budou naříkat, až Syn člověka přijde „s mocí a velkou slávou“. (Matouš 24:30) Už předtím naznačil, že „kvůli vyvoleným“ Bůh zasáhne. (Matouš 24:22) Takže jak by tito věrní učedníci měli reagovat na děsivé události, o kterých Ježíš mluví? Povzbuzuje své následovníky: „Až se to však začne dít, napřimte se a zvedněte hlavu, protože se blíží vaše osvobození.“ (Lukáš 21:28)

Jak ale Ježíšovi učedníci, kteří budou žít v této předpovězené době, poznají, že se blíží konec? Ježíš to vysvětluje na příkladu fíkovníku: „Jakmile jsou jeho mladé větve plné mízy a vyraší na nich listy, víte, že je blízko léto. Stejně i vy, až to všechno uvidíte, vězte, že on je blízko, za dveřmi. Ujišťuji vás, že tato generace rozhodně nepomine, dokud se to všechno nestane.“ (Matouš 24:32–34)

Když tedy učedníci uvidí, jak se plní různé rysy předpovězeného znamení, měli by z toho pochopit, že konec je blízko. Ty, kdo budou žít v té významné době, Ježíš upozorňuje:

„Ten den a hodinu nezná nikdo, ani nebeští andělé, ani Syn, jenom Otec. Vždyť přítomnost Syna člověka bude taková, jako byly Noemovy dny. Tehdy před potopou totiž lidé jedli a pili, muži se ženili a ženy vdávaly, a to až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nevšímali si, co se děje, dokud nepřišla potopa a všechny je nesmetla. Taková bude přítomnost Syna člověka.“ (Matouš 24:36–39) Potopa v Noemově době, o které se Ježíš zmiňuje, měla celosvětový dopad.

Apoštolům, kteří Ježíše na Olivové hoře poslouchají, je teď nepochybně jasné, že je potřeba být ostražití. Ježíš říká: „Dávejte si ... pozor, aby vaše srdce nikdy nebylo zatíženo přejídáním, přílišným pitím a životními starostmi a ten den na vás nepřišel náhle, v jednom okamžiku, jako léčka. Přijde totiž na všechny, kdo žijí na zemi. Buďte tedy bdělí a stále úpěnlivě proste, aby se vám podařilo uniknout všem těmto věcem, které musí nastat, a obstát před Synem člověka.“ (Lukáš 21:34–36)

Ježíš těmito slovy znovu ukazuje, že jeho proroctví má širší splnění. Nemluví jen o událostech, které se budou dít během několika následujících desetiletí a ovlivní jenom Jeruzalém a židovský národ. Poukazuje na události, které postihnou „všechny, kdo žijí na zemi“.

Ježíš říká, že jeho učedníci budou muset být bdělí, ostražití a připravení. Tuto vybídku zdůrazňuje příkladem ze života: „Buďte si jistí, že kdyby hospodář věděl, za které hlídky přijde zloděj, zůstal by vzhůru a nedovolil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připravení. Syn člověka totiž přijde v hodinu, o které si to nebudete myslet.“ (Matouš 24:43, 44)

Ježíš pak učedníkům dává důvod k optimismu. Ujišťuje je, že až se bude jeho proroctví plnit, bude na zemi existovat „otrok“, který bude bdělý a aktivní. Ježíš vychází ze situace, kterou si apoštolové můžou snadno představit, a říká: „Kdo je skutečně ten věrný a rozvážný otrok, kterého jeho pán ustanovil nad svými služebníky, aby jim dával pokrm v pravý čas? Ten otrok bude šťastný, pokud jeho pán při svém příchodu zjistí, že to tak dělá. Ujišťuji vás, že ho ustanoví nad vším svým majetkem.“ Kdyby ale „otrok“ začal být zlý a začal by se k druhým chovat špatně, pán ho „co nejpřísněji ... potrestá“. (Matouš 24:45–51; srovnejte s Lukášem 12:45, 46)

Ježíš tím nemyslí, že určitá skupina jeho následovníků začne být zlá. Chce svoje učedníky naučit něco důležitého. Chce, aby zůstali bdělí a aktivní, a zdůrazňuje to zajímavým podobenstvím.

Ježíš odpovídá apoštolům, kteří se ho zeptali na znamení jeho přítomnosti a závěru tohoto systému. Teď je chce v souvislosti s tím upozornit na něco důležitého a dělá to pomocí podobenství. Během Ježíšovy přítomnosti bude možné pozorovat, že se to, co Ježíš v podobenství popisuje, opravdu děje.

Na začátek říká: „Nebeské království [bude] podobné deseti pannám, které si vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo nerozumných a pět rozvážných.“ (Matouš 25:1, 2)

Ježíš nechce říct, že polovina jeho učedníků, kteří mají zdědit nebeské království, bude nerozumná a druhá polovina rozvážná. Chce ukázat, že pokud jde o Království, každý učedník se může rozhodnout, jestli bude bdělý nebo dovolí, aby ho něco rozptýlilo. Ježíš ale nepochybuje, že každý jeho následovník dokáže zůstat věrný Bohu a získat od něj odměnu.

Všech deset panen v podobenství vychází, aby přivítaly ženicha a přidaly se ke svatebnímu průvodu. Až ženich přijde, budou svými lampami svítit na cestu a oslavovat ho, zatímco si povede nevěstu do domu, který je pro ni připravený. Jak se ale situace vyvine?

Ježíš vysvětluje: „Ty nerozumné si ... vzaly lampy, ale nevzaly si olej, zatímco ty rozvážné si kromě lamp vzaly i nádobky s olejem. Když ženich dlouho nešel, všechny začaly podřimovat, až usnuly.“ (Matouš 25:3–5) Ženich nepřichází tak brzo, jak se čekalo. Vypadá to, že má velké zpoždění, a panny mezitím usnou. Apoštolové si možná vzpomenou, jak Ježíš vyprávěl o člověku urozeného původu, který odjel, a trvalo delší dobu, než „získal královskou moc a vrátil se“. (Lukáš 19:11–15)

Ježíš pak popisuje, co se děje, když ženich konečně přichází: „Uprostřed noci se ozval křik: ‚Ženich je tady! Jděte mu naproti!‘“ (Matouš 25:6) Jsou panny na jeho příchod připravené?

Ježíš pokračuje: „Tehdy všechny ty panny vstaly a přichystaly si lampy. Ty nerozumné řekly rozvážným: ‚Dejte nám trochu svého oleje, protože naše lampy dohasínají.‘ Rozvážné jim odpověděly: ‚Možná by ho pro nás i pro vás nebylo dost. Jděte spíš k těm, kdo ho prodávají, a nějaký si kupte.‘“ (Matouš 25:7–9)

Takže pět nerozumných panen není na ženichův příchod připravených. Nemají dost oleje do svých lamp a musí se teď pokusit nějaký sehnat. Ježíš vypráví: „Zatímco si ho odešly koupit, přišel ženich. Panny, které byly připravené, s ním vešly na svatební hostinu a dveře se zavřely. Potom přišly ostatní panny a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Odpověděl jim: ‚Řeknu vám pravdu, neznám vás.‘“ (Matouš 25:10–12) To je opravdu smutný důsledek toho, že nebyly připravené a nevyhlížely ženicha až do konce!

Apoštolové asi chápou, že tím ženichem Ježíš myslí sám sebe. Už dřív o sobě mluvil jako o ženichovi. (Lukáš 5:34, 35) A koho představují rozvážné panny? Když Ježíš mluvil o „malém stádu“, které dostane Království, řekl: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří.“ (Lukáš 12:32, 35) Takže apoštolové můžou dojít k závěru, že pannami z tohoto podobenství Ježíš myslí je a další učedníky, kteří jsou součástí malého stáda. Ale co chce Ježíš celým tím podobenstvím říct?

Nenechává nikoho na pochybách. Svoje podobenství zakončuje vybídkou: „Buďte bdělí, protože neznáte den ani hodinu.“ (Matouš 25:13)

Ježíš chce očividně své věrné následovníky upozornit, že během jeho přítomnosti budou muset být bdělí. Bude se blížit jeho příchod a oni budou muset být pozorní a připravení, stejně jako pět rozvážných panen. Díky tomu se nepřestanou soustředit na vzácnou odměnu, kterou můžou získat, a nepřijdou o ni.

Ježíš je se svými čtyřmi apoštoly stále na Olivové hoře a vypráví jim další podobenství. Když byl před několika dny v Jerichu, vyprávěl podobenství o minách, aby ukázal, že Království přijde až v daleké budoucnosti. To, které vypráví teď, se mu v určitých ohledech podobá. Je součástí jeho odpovědi na otázku, která se týká jeho přítomnosti a závěru tohoto systému. Zdůrazňuje myšlenku, že Ježíšovi učedníci musí svědomitě přistupovat k tomu, co jim svěří.

Ježíš na úvod říká: „Království se dá přirovnat ... k člověku, který se chystal odcestovat do ciziny. Zavolal si své otroky a svěřil jim svůj majetek.“ (Matouš 25:14) Ježíš se už předtím přirovnal k člověku, který odcestoval do ciziny, „aby získal královskou moc“. A tak může být jeho apoštolům hned jasné, že „člověkem“ z tohoto podobenství je znovu on. (Lukáš 19:12)

Než tento muž odjede do cizí země, svěří svým otrokům cenný majetek. Během své třiapůlleté služby se Ježíš soustředil na kázání dobré zprávy o Božím království a školil v tom svoje učedníky. Brzy odejde, ale nepochybuje, že učedníci budou pokračovat v tom, co je naučil. (Matouš 10:7; Lukáš 10:1, 8, 9; srovnejte s Janem 4:38; 14:12)

Jak člověk v podobenství rozdělí mezi otroky svůj majetek? Ježíš říká: „Jednomu dal pět talentů, jinému dva a ještě jinému jeden, každému podle jeho schopností. Pak odcestoval.“ (Matouš 25:15) Jak otroci naloží s tím, co jim bylo svěřeno? Budou svědomití a použijí peníze tak, aby na tom jejich pán vydělal? Ježíš vypráví:

„Ten, který dostal pět talentů, hned odešel, obchodoval s nimi a získal dalších pět. Stejně i ten, který dostal dva, získal další dva. Ale otrok, který dostal jen jeden, odešel a zakopal peníze svého pána do země.“ (Matouš 25:16–18) Co se stane, až se pán vrátí domů?

Ježíš pokračuje: „Po dlouhé době pán těch otroků přišel a začal s nimi účtovat.“ (Matouš 25:19) První dva dělali maximum, každý podle svých schopností. Oba byli svědomití, pracovití a zhodnotili majetek, který jim jejich pán svěřil. Otrok, který dostal pět talentů, tuto částku zdvojnásobil a to samé udělal i otrok, který dostal dva talenty. (Aby si tehdy dělník vydělal jeden talent, musel by pracovat asi 20 let.) Pán každého z nich chválí: „Výborně, dobrý a věrný otroku! Věrně jsi spravoval to málo, ustanovím tě nad mnohým. Raduj se spolu se svým pánem.“ (Matouš 25:21)

Úplně jinak je na tom otrok, který dostal jeden talent. Ten říká: „Pane, věděl jsem, že jsi náročný. Sklízíš, kde jsi nezasel, a shromažďuješ, kde jsi nepřevíval. A tak jsem dostal strach, odešel jsem a schoval tvůj talent v zemi. Tady máš, co je tvoje.“ (Matouš 25:24, 25) Tento otrok neudělal ani to, že by peníze uložil u bankéřů, aby dosáhl alespoň nějakého zisku. V podstatě jednal proti zájmům svého pána.

Ten ho trefně nazývá „špatným a líným otrokem“. Nařizuje, aby mu vzali to, co má, a dali to otrokovi, který je ochotný svědomitě pracovat. Pán říká: „Každému, kdo má, bude dáno víc a bude mít hojnost. Ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ (Matouš 25:26, 29)

Ježíšovi učedníci rozhodně mají o čem přemýšlet. Z podobenství o talentech můžou pochopit, že to, co jim Ježíš chce svěřit – vzácný úkol pomáhat lidem stát se jeho učedníky – má velikou hodnotu. A on od nich očekává, že tento úkol budou plnit svědomitě. Ježíš nepředpokládá, že se všichni budou kázání dobré zprávy věnovat ve stejné míře. V souladu s podobenstvím by měl každý dělat maximum podle toho, co mu okolnosti dovolí. To ale určitě nenaznačuje, že Ježíš bude spokojený i v případě, že někdo bude „líný“ a nebude se ze všech sil snažit pracovat na úkolu, který mu Ježíš dal.

Apoštolové musí být moc rádi, že je Ježíš ujistil: „Každému, kdo má, bude dáno víc.“

Ježíš na Olivové hoře odpovídá apoštolům na jejich otázku ohledně znamení jeho přítomnosti a závěru tohoto systému. Právě jim vyprávěl podobenství o deseti pannách a o talentech. Svou odpověď teď ukončuje ještě jedním podobenstvím, tentokrát o ovcích a kozlech.

Nejdřív ukazuje, za jakých okolností se jeho děj odehrává. Říká: „Až Syn člověka přijde ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na svůj slavný trůn.“ (Matouš 25:31) Je naprosto jasné, že hlavní postavou tohoto podobenství je sám Ježíš. Už mnohokrát o sobě mluvil jako o „Synu člověka“. (Matouš 8:20; 9:6; 20:18, 28)

Kdy k událostem popsaným v podobenství dojde? Bude to, až Ježíš „přijde ve své slávě“ spolu s anděly a „posadí se na svůj slavný trůn“. Už předtím mluvil o tom, že Syn člověka přijde „na nebeských oblacích s mocí a velkou slávou“ a s ním jeho andělé. Kdy to bude? „Hned po soužení.“ (Matouš 24:29–31; Marek 13:26, 27; Lukáš 21:27) Takže k událostem z podobenství dojde v budoucnu při Ježíšově slavném příchodu. Co potom udělá?

Ježíš vysvětluje: „Až Syn člověka přijde..., budou před něj shromážděny všechny národy a oddělí lidi jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, ale kozly po své levici.“ (Matouš 25:31–33)

K tomu, co čeká ovce, Ježíš říká: „Pak řekne král těm po své pravici: ‚Pojďte, vy, kterým požehnal můj Otec, přijměte jako dědictví Království připravené pro vás od založení světa.‘“ (Matouš 25:34) Díky čemu mají ovce královu přízeň?

Král vysvětluje: „Měl jsem ... hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít. Byl jsem na cestách a přijali jste mě pohostinně, byl jsem nahý a oblékli jste mě. Onemocněl jsem a starali jste se o mě. Byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ Ovce, tedy „ti, kdo jednali správně“, se ptají, jakým způsobem tyto dobré skutky dělaly. Král odpovídá: „Cokoli jste udělali pro jednoho z nejmenších z těchto mých bratrů, udělali jste pro mě.“ (Matouš 25:35, 36, 40, 46) Žádnou z těch dobrých věcí nemohli dělat v nebi, protože tam není nikdo nemocný nebo hladový. Musí to být dobré skutky, které dělali pro Kristovy bratry tady na zemi.

A co čeká kozly? Ježíš pokračuje: „Pak [král] řekne těm po své levici: ‚Odejděte ode mě, vy prokletí, do věčného ohně připraveného pro Ďábla a jeho anděly. Měl jsem totiž hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít. Byl jsem na cestách, a nepřijali jste mě pohostinně, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocný a ve vězení, a nestarali jste se o mě.‘“ (Matouš 25:41–43) Je to zasloužený rozsudek, protože kozli se měli ke Kristovým bratrům na zemi chovat laskavě, ale nedělali to.

Ježíš apoštolům ukazuje, že soud, který v budoucnu proběhne, ovlivní životy lidí natrvalo. Svoje podobenství totiž uzavírá slovy: „[Král] jim [řekne]: ‚Ujišťuji vás, že cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejmenších, neudělali jste pro mě.‘ Tito odejdou do věčného zničení, ale ti, kdo jednali správně, do věčného života.“ (Matouš 25:45, 46)

Odpověď, kterou dal Ježíš apoštolům, si zaslouží pozornost všech jeho následovníků. Pomáhá jim zamyslet se nad tím, jaké mají postoje a jak jednají.