Petr a Jan jsou už v Jeruzalémě, kde na Ježíšův pokyn chystají Pesach. Teď tam míří i Ježíš s ostatními deseti apoštoly. Je odpoledne, slunce klesá k obzoru a Ježíš s apoštoly schází z Olivové hory. Před jeho vzkříšením je to naposledy, co odtud za dne vidí Jeruzalém.

Brzo společně dorazí do města a vydají se k domu, kde chtějí v soukromí oslavit Pesach. Po schodech vyjdou do velké horní místnosti, kde už je všechno připravené. Ježíš se na ten večer moc těší. Říká totiž: „Velmi jsem si přál jíst s vámi tuto pesachovou večeři před tím, než budu trpět.“ (Lukáš 22:15)

Před mnoha lety Židé zavedli zvyk, že při Pesachu mezi zúčastněnými koluje několik pohárů vína. Když se teď Ježíšovi do rukou dostane jeden z pohárů, poděkuje v modlitbě Jehovovi a řekne: „Vezměte ho a podávejte si ho mezi sebou, protože vám říkám, že odteď už nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království.“ (Lukáš 22:17, 18) Je tedy jasné, že jeho smrt se blíží.

Během pesachové večeře se pak stane něco neobvyklého. Ježíš vstává, svléká si svrchní oděv a bere si ručník. Potom nalije vodu do umyvadla, které je po ruce. Obvykle je to tak, že když k někomu přijdou hosté, o umytí jejich nohou se postará hostitel, například tím pověří svého sluhu. (Lukáš 7:44) Teď tu ale žádný hostitel není, a tak se Ježíš tohoto úkolu ujímá sám. Umýt druhým nohy mohl kterýkoli z apoštolů, ale žádný z nich to neudělal. Je to snad proto, že spolu pořád soupeří? Ať už je to jakkoli, z toho, že jim Ježíš umývá nohy, jsou v rozpacích.

Když Ježíš přichází k Petrovi, ten protestuje: „Ty mi nikdy nebudeš mýt nohy!“ Ježíš mu říká: „Pokud tě neumyji, nebudeš mít se mnou nic společného.“ Petr na to zareaguje: „Pane, umyj mi nejen nohy, ale i ruce a hlavu.“ To, co mu Ježíš odpovídá, ho asi hodně překvapí: „Kdo se vykoupal, potřebuje umýt už jen nohy, protože je celý čistý. A vy jste čistí, ale ne všichni.“ (Jan 13:8–10)

Ježíš umyje nohy všem 12 apoštolům, včetně Jidáše Iškariotského. Pak si oblékne svrchní oděv, lehne si zpátky ke stolu a říká: „Chápete, co jsem vám udělal? Oslovujete mě: ‚Učiteli‘ a ‚Pane‘ a je to namístě, protože jím jsem. Pokud jsem vám tedy umyl nohy já, váš Pán a Učitel, máte i vy umývat nohy jeden druhému. Dal jsem vám totiž příklad, abyste i vy jednali tak, jak jsem já jednal s vámi. Ujišťuji vás, že otrok není větší než jeho pán ani posel není větší než ten, kdo ho vyslal. Teď to víte, ale budete šťastní, pokud tak budete jednat.“ (Jan 13:12–17)

To, co Ježíš udělal, je krásným příkladem pokory! Jeho učedníci by neměli usilovat o to být první a myslet si, že jsou důležitější než druzí a že by jim ostatní měli sloužit. Měli by se naopak řídit Ježíšovým příkladem. To neznamená, že by měli někomu obřadně mýt nohy, ale měli by být ochotní pokorně a nestranně sloužit druhým.

O něco dřív ten večer Ježíš umyl apoštolům nohy a tím jim dal lekci pokory. Teď, když už zřejmě mají po pesachové večeři, Ježíš cituje Davidova prorocká slova: „Můj blízký přítel, ten, kterému jsem důvěřoval a který jedl můj chléb, pozvedl proti mně patu.“ Potom vysvětluje: „Jeden z vás mě zradí.“ (Žalm 41:9; Jan 13:18, 21)

Apoštolové se dívají jeden na druhého a každý z nich se Ježíše ptá: „Pane, že to nejsem já?“ Zeptá se dokonce i Jidáš Iškariotský. Petr chce po Janovi, který je u stolu vedle Ježíše, aby zjistil, o koho jde. A tak se Jan nakloní k Ježíšovi a ptá se: „Pane, kdo to je?“ (Matouš 26:22; Jan 13:25)

Ježíš odpovídá: „Je to ten, komu podám kousek chleba, který namočím.“ Potom namočí chleba v misce, podá ho Jidášovi a řekne: „Syn člověka sice odchází, jak je o něm napsáno, ale běda tomu, kdo Syna člověka zradí! Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“ (Jan 13:26; Matouš 26:24) Pak do Jidáše vstoupí Satan. Jidáš, který je teď už zkaženým člověkem, dovoluje, aby ho Ďábel využil k uskutečnění svých plánů, a stává se tak „synem zničení“. (Jan 6:64, 70; 12:4; 17:12)

Ježíš Jidášovi říká: „Co děláš, udělej rychleji.“ Jidáš má na starost pokladničku, a tak si ostatní apoštolové myslí, že ho Ježíš posílá, aby koupil to, co potřebují na svátek, nebo aby dal něco chudým. (Jan 13:27–30) Jidáš ale odchází, aby Ježíše zradil.

Ten samý večer, kdy se slaví Pesach, Ježíš zavádí úplně novou slavnost. Vezme do ruky chléb a v modlitbě za něj poděkuje Bohu. Pak chléb rozláme, dá ho apoštolům a řekne: „To znamená mé tělo, které má být dáno za vás. Dělejte to na mou památku.“ (Lukáš 22:19) Apoštolové si chléb podávají a jedí ho.

Potom Ježíš vezme pohár vína, i za něj v modlitbě poděkuje Bohu, podá jim ho a oni z něj pijí. Ježíš vysvětluje: „Tento pohár znamená novou smlouvu uvedenou v platnost mou krví, která má být vylita za vás.“ (Lukáš 22:20)

Ježíš tak svým následovníkům ukazuje, jakým způsobem si mají každý rok 14. nisanu připomínat jeho smrt. Pro Židy je Pesach velmi důležitý, protože jim připomíná jejich vysvobození z Egypta. Tato nová slavnost je ale ještě důležitější, protože má být připomínkou toho, co Ježíš a jeho Otec udělali, aby věrní Boží služebníci mohli být natrvalo osvobozeni od hříchu a smrti.

Ježíš říká, že jeho krev „má být vylita za mnohé, aby jim byly odpuštěny hříchy“. K těm mnohým, na které se toto odpuštění vztahuje, patří i jeho věrní apoštolové a další lidé, kteří s ním budou vládnout v království jeho Otce. (Matouš 26:28, 29)

Během posledního společného večera Ježíš apoštolům umyl nohy a tím jim dal výbornou lekci pokory. Proč to bylo potřeba? Projevuje se totiž u nich určitá slabina. Milují Boha, ale i tak pořád řeší, kdo z nich je nejdůležitější. (Marek 9:33, 34; 10:35–37) Tento večer jejich problém znovu vyplouvá na povrch.

Mezi apoštoly dochází „k ostrému sporu, kdo z nich je největší“. (Lukáš 22:24) Ježíš musí být smutný, když vidí, jak se zase dohadují. Co udělá?

Místo aby apoštolům vynadal za to, jací jsou a jak se chovají, trpělivě jim domlouvá: „Králové národů nad lidmi panují a ti, kdo mají moc, jsou vychvalováni jako dobrodinci. Vy ale takoví nemáte být. ... Kdo je totiž větší: ten, kdo je u stolu, nebo ten, kdo obsluhuje?“ Pak jim připomene, jaký příklad jim celou dobu dává. Říká: „Já jsem ale mezi vámi jako ten, kdo obsluhuje.“ (Lukáš 22:25–27)

Přestože mají apoštolové různé nedostatky, stáli při Ježíšovi v mnoha náročných situacích. Proto jim říká: „Uzavírám s vámi smlouvu o kralování, právě jako můj Otec uzavřel smlouvu se mnou.“ (Lukáš 22:29) Tito muži jsou Ježíšovými věrnými následovníky. Ujišťuje je, že na základě smlouvy, kterou s nimi uzavírá, s ním budou vládnout v Božím království.

I když mají apoštolové tuhle úžasnou vyhlídku, zatím jsou to pořád nedokonalí lidé. Ježíš jim říká: „Satan si vás vyžádal, aby vás proséval jako pšenici.“ Ta se při prosévání rozptýlí do všech stran. (Lukáš 22:31) Také je upozorňuje: „Kvůli tomu, co se mi stane, všichni tuto noc selžete. Je totiž napsáno: ‚Udeřím pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.‘“ (Matouš 26:31; Zecharjáš 13:7)

Petr sebevědomě namítá: „I kdyby všichni ostatní selhali kvůli tomu, co se ti stane, já nikdy neselžu!“ (Matouš 26:33) Ježíš mu říká, že dřív než kohout tu noc dvakrát zakokrhá, Petr ho zapře. Pak ale dodává: „Úpěnlivě jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezeslábla. A ty, až se vrátíš, posiluj své bratry.“ (Lukáš 22:32) Přesto Petr směle prohlašuje: „I kdybych měl s tebou zemřít, rozhodně tě nezapřu.“ (Matouš 26:35) Ostatní apoštolové říkají to samé.

Potom jim Ježíš vysvětluje: „Ještě chvíli budu s vámi. Budete mě hledat, ale teď i vám říkám, co jsem řekl Židům: ‚Kam jdu, tam nemůžete přijít.‘“ A pokračuje: „Dávám vám nové přikázání, abyste jeden druhého milovali. Jako jsem miloval já vás, tak i vy milujte jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci – když budete mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:33–35)

Když apoštolové slyší, že Ježíš s nimi bude už jenom chvíli, Petr se zeptá: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpovídá: „Tam, kam jdu, teď za mnou jít nemůžeš, ale půjdeš za mnou později.“ Petr je z toho zmatený a říká: „Pane, proč za tebou nemůžu jít teď? Dám za tebe i svůj život.“ (Jan 13:36, 37)

Ježíš se teď vrací k tomu, jak před časem poslal apoštoly kázat po Galileji. Neměli si s sebou brát měšec ani mošnu s jídlem. (Matouš 10:5, 9, 10) Ptá se jich: „Chybělo vám snad něco?“ „Ne,“ odpovídají. Jak to ale má být v budoucnu? Ježíš je vybízí: „Kdo má měšec, ať si ho vezme, stejně i mošnu s jídlem, a kdo nemá meč, ať prodá svůj svrchní oděv a koupí si ho. Vždyť vám říkám, že se na mně musí splnit to, co je napsáno: ‚Byl počítán mezi zločince.‘ To, co se mě týká, se totiž plní.“ (Lukáš 22:35–37)

Ježíš poukazuje na dobu, kdy ho přibijí na kůl vedle zločinců. Jeho následovníci pak budou zažívat kruté pronásledování. Apoštolové si myslí, že jsou na to připravení, a říkají: „Pane, podívej, tady jsou dva meče.“ Ježíš odpovídá: „To stačí.“ (Lukáš 22:38) To, že s sebou mají dva meče, mu brzo poskytne příležitost, aby je naučil další důležitou věc.

Potom co Ježíš zavedl slavnost na připomínku své smrti, je s apoštoly stále ještě v horní místnosti a říká jim: „Ať se vaše srdce neznepokojuje. Věřte v Boha, věřte i ve mě.“ (Jan 13:36; 14:1)

Ježíš svým věrným apoštolům vysvětluje, proč se nemusí trápit kvůli jeho odchodu. Říká: „V domě mého Otce je hodně místa k bydlení. ... Až odejdu a připravím vám místo, přijdu znovu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Apoštolové ale nechápou, že Ježíš mluví o svém odchodu do nebe. Tomáš se ho ptá: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ (Jan 14:2–5)

„Já jsem cesta, pravda a život,“ odpovídá Ježíš. Do nebeského domu jeho Otce se dá vstoupit jen tak, že člověk přijímá Ježíše a jeho učení a že napodobuje jeho způsob života. Pak Ježíš dodává: „Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mě.“ (Jan 14:6)

Filip pozorně poslouchá a pak řekne: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Zdá se, že Filip chce nějakým způsobem vidět Boha, třeba ve vidění, jako to bylo v případě Mojžíše, Elijáše nebo Izajáše. Apoštolové ale mají něco lepšího než vidění. Ježíš na to poukazuje, když říká: „Filipe, tak dlouho jsem byl s vámi a ty mě neznáš? Kdo viděl mě, viděl také Otce.“ Ježíš dokonale odráží Otcovu osobnost, takže být v jeho společnosti a sledovat jeho chování je jako vidět samotného Jehovu. Otec je samozřejmě Synovi nadřazený, jak to vyplývá z Ježíšových slov: „Co vám říkám, neříkám sám od sebe.“ (Jan 14:8–10) Apoštolové můžou vidět, že všechno, co Ježíš vyučuje, připisuje svému Otci.

Apoštolové byli svědky toho, jaké úžasné věci Ježíš dělá, a slyšeli ho oznamovat dobrou zprávu o Božím království. Teď jim ale říká: „Kdo ve mě věří, bude konat stejné skutky, jaké konám já, a bude konat ještě větší skutky.“ (Jan 14:12) Ježíš tím nechce říct, že jeho učedníci budou dělat větší zázraky než on. Budou ale kázat mnohem déle, na mnohem větším území a mnohem více lidem.

Ježíš sice brzy odejde do nebe, ale své učedníky neopustí. Slibuje jim totiž: „Pokud poprosíte o cokoli v mém jménu, udělám to.“ Také je ujišťuje: „Požádám Otce a on vám dá jiného pomocníka, aby byl s vámi navždy, ducha pravdy.“ (Jan 14:14, 16, 17) Tímto pomocníkem je svatý duch, kterého dostanou o Letnicích.

„Ještě chvíli,“ říká Ježíš, „a svět mě už neuvidí, ale vy mě uvidíte, protože já žiji a vy budete také žít.“ (Jan 14:19) Učedníci uvidí Ježíše nejen v lidské podobě po jeho vzkříšení, ale také později v nebi, kde s ním budou žít jako duchovní bytosti.

Potom Ježíš uvádí jednoduchou skutečnost: „Kdo přijímá moje přikázání a dodržuje je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a budu ho milovat i já a jasně se mu ukážu.“ Nato se Jidáš, kterému se také říká Tadeáš, zeptá: „Pane, co se stalo, že se chceš jasně ukázat nám, a ne světu?“ Ježíš odpovídá: „Pokud mě někdo miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat... Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.“ (Jan 14:21–24) Na rozdíl od učedníků svět nevnímá Ježíše jako cestu, pravdu a život.

Jak si Ježíšovi učedníci po jeho odchodu vybaví to všechno, co je učil? Ježíš vysvětluje: „Pomocník, svatý duch, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všechno a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“ To apoštoly musí povzbudit, protože na vlastní oči viděli, co je možné s pomocí svatého ducha dokázat. Pak Ježíš dodává: „Zanechávám vám pokoj, dávám vám svůj pokoj. ... Ať se vaše srdce neznepokojuje ani nesvírá strachem.“ (Jan 14:26, 27) Ježíšovi učedníci se tedy nemusí bát – jeho Otec je povede a bude je chránit.

To, že Bůh chrání své služebníky, se brzy ukáže. Ježíš prohlašuje: „Přichází vládce světa. A nemá nade mnou moc.“ (Jan 14:30) Ďábel dokázal vstoupit do Jidáše, který se tak ocitl v jeho moci. Ježíš je ale bezhříšný, a proto nemá žádnou slabost, kterou by Satan mohl zneužít, aby ho přiměl vzbouřit se proti Bohu. Ani ho nebude moct držet v zajetí smrti. Proč ne? Ježíš říká: „Jednám tak, jak mi Otec přikázal.“ Proto si je jistý tím, že ho jeho Otec vzkřísí. (Jan 14:31)

Ježíš si v přátelské atmosféře povídá se svými věrnými apoštoly a snaží se je povzbudit a dodat jim odvahu. Je už pozdě, možná po půlnoci. Teď uvádí zajímavé přirovnání, které pro ně určitě bude motivující.

Říká: „Já jsem pravá réva a můj Otec je vinař.“ (Jan 15:1) Jeho slova se podobají tomu, co bylo před staletími řečeno o izraelském národu. Ten byl také nazván Jehovovou vinnou révou. (Jeremjáš 2:21; Ozeáš 10:1, 2) Izraelský národ ale nadobro ztrácí Boží přízeň. (Matouš 23:37, 38) Ježíš teď používá přirovnání o révě sám na sebe. On je pravou révou, kterou jeho Otec pěstuje od roku 29 n. l., kdy ho pomazal svatým duchem. Z toho, o čem Ježíš mluví dál, je ale vidět, že tato réva nepředstavuje jenom jeho.

O svém Otci říká: „Odstraňuje na mně každou větev, která nenese ovoce, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla víc ovoce.“ A dodává: „Jako větev nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane na révě, tak ani vy nemůžete nést ovoce, pokud nezůstanete v jednotě se mnou. Já jsem réva, vy jste větve.“ (Jan 15:2–5)

Ježíš už věrným učedníkům slíbil, že jim po svém odchodu pošle pomocníka, svatého ducha. Až apoštolové a další učedníci tohoto ducha o 51 dní později dostanou, stanou se větvemi révy. A všechny „větve“ budou muset zůstat v jednotě s Ježíšem. Proč je to důležité?

Ježíš vysvětluje: „Kdo zůstává v jednotě se mnou a já v jednotě s ním, ten nese mnoho ovoce. Odděleně ode mě nemůžete dělat vůbec nic.“ Tyto „větve“ neboli jeho věrní následovníci ponesou mnoho ovoce tak, že budou napodobovat jeho vlastnosti, aktivně s druhými mluvit o Božím království a pomáhat lidem, aby se stali jeho učedníky. Co když někdo nezůstane v jednotě s Ježíšem a neponese ovoce? Ježíš varuje: „Pokud někdo nezůstane v jednotě se mnou, bude ... vyhozen.“ Na druhou stranu Ježíš říká: „Pokud zůstanete v jednotě se mnou a moje slova zůstanou ve vás, proste, o co chcete, a dostanete to.“ (Jan 15:5–7)

Teď se Ježíš vrací k tomu, o čem se už dvakrát zmínil – že je potřeba dodržovat jeho přikázání. (Jan 14:15, 21) Říká: „Pokud budete dodržovat má přikázání, zůstanete v mé lásce, tak jako já dodržuji Otcova přikázání a zůstávám v jeho lásce.“ Potom ukazuje, z čeho především má být zřejmé, že jeho přikázání dodržují. Říká: „To je mé přikázání: Milujte jeden druhého, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele. Pokud děláte, co vám přikazuji, jste moji přátelé.“ (Jan 15:10–14)

Už za pár hodin Ježíš ukáže, jak velkou lásku má k lidem, protože položí svůj život za všechny, kdo v něj věří. Jeho následovníky by to mělo podnítit, aby s podobnou obětavostí milovali jeden druhého. Tato láska pro ně bude charakteristická, jak je vidět z toho, co Ježíš řekl o něco dřív: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci – když budete mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35)

Stojí za povšimnutí, že Ježíš o apoštolech řekl, že jsou jeho přátelé. Vysvětluje, proč je tak vnímá: „Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Je to něco opravdu vzácného, že můžou být Ježíšovými blízkými přáteli a vědět, co mu Otec řekl. Ale aby mezi nimi byl takový vztah i dál, učedníci nesmí přestat nést ovoce. Pak se můžou spolehnout na to, co jim Ježíš slibuje: „Otec vám dá všechno, o co ho v mém jménu poprosíte.“ (Jan 15:15, 16)

To, že se budou mít učedníci navzájem rádi, jim pomůže zvládnout náročné věci, které je čekají. Ježíš upozorňuje, že je lidé ve světě budou nenávidět, ale zároveň je uklidňuje: „Pokud vás svět nenávidí, pamatujte, že mě nenáviděl dřív než vás. Kdybyste byli částí světa, svět by vás měl rád, protože byste byli jeho. Protože však nejste částí světa, ... svět vás nenávidí.“ (Jan 15:18, 19)

Aby Ježíš víc vysvětlil, proč je bude svět nenávidět, dodává: „Budou tak s vámi zacházet kvůli mému jménu, protože neznají toho, kdo mě poslal.“ Ježíš říká, že zázraky, které udělal, v podstatě usvědčují lidi, kteří ho nenávidí: „Kdybych mezi nimi nevykonal skutky, jaké nevykonal nikdo jiný, neměli by hřích. Oni mě však viděli, a přesto nenávidí mě i mého Otce.“ Jejich nenávist je ve skutečnosti splněním proroctví. (Jan 15:21, 24, 25; Žalm 35:19; 69:4)

Ježíš znovu slibuje, že pošle pomocníka, svatého ducha. Tuto mocnou sílu mají k dispozici všichni jeho následovníci a může jim pomoct svědčit o Ježíšovi a nést tak ovoce. (Jan 15:27)

Ježíš a apoštolové se chystají odejít z horní místnosti, kde oslavili Pesach. Ježíš je upozornil na to, co je čeká, a teď dodává: „Tyto věci vám říkám, abyste neztratili víru.“ Proč to potřebovali slyšet? Říká: „Lidé vás vyloučí ze synagogy. Dokonce přichází doba, kdy si každý, kdo vás zabije, bude myslet, že tím slouží Bohu.“ (Jan 16:1, 2)

Když to apoštolové slyší, vyvede je to z míry. Ježíš sice už dřív řekl, že je bude svět nenávidět, ale nikdy jim přímo nepověděl, že můžou přijít o život. Proč ne? „Na začátku jsem vám to neříkal, protože jsem byl s vámi,“ vysvětluje Ježíš. (Jan 16:4) Teď je ale situace jiná. Ježíš už brzo odejde, a tak jim chce pomoct, aby potom neztratili víru.

Ježíš pokračuje: „Jdu k tomu, kdo mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘“ V průběhu večera se ho už apoštolové vyptávali, kam jde. (Jan 13:36; 14:5; 16:5) Teď jsou ale otřesení tím, co jim řekl o pronásledování, a dělají si starosti sami o sebe. Proto se už Ježíše neptají, jaká sláva ho čeká a co to bude pro Boží služebníky znamenat. Ježíš dodává: „Kvůli tomu, co jsem vám řekl, naplnil vaše srdce smutek.“ (Jan 16:6)

Potom jim vysvětluje: „Je to k vašemu dobru, že odcházím. Pokud totiž neodejdu, nepřijde k vám pomocník. Pokud ale odejdu, pošlu vám ho.“ (Jan 16:7) Ježíšovi učedníci dostanou svatého ducha jen v případě, že Ježíš zemře a odejde do nebe. Tohoto pomocníka jim může dát, ať jsou kdekoli na zemi.

Svatý duch „dá světu přesvědčivé důkazy o hříchu, o tom, kdo jedná správně, a o soudu“. (Jan 16:8) V jakém smyslu? Bude jasně patrné, že svět nevěří v Božího Syna. A Ježíšovo vystoupení do nebe bude důkazem, že jedná správně a také že si Satan, „vládce tohoto světa“, zaslouží nepříznivý rozsudek. (Jan 16:11)

„Ještě vám mám hodně co říct,“ pokračuje Ježíš, „ale teď to nejste schopni unést.“ Až na učedníky vylije svatého ducha, ten jim pomůže pochopit „celou pravdu“ a oni budou schopní podle této pravdy žít. (Jan 16:12, 13)

Pak Ježíš říká: „Za chvilku mě už neuvidíte a za další chvilku mě uvidíte.“ Apoštolové jsou z toho zmatení a jeden druhého se ptají, co tím myslí. Ježíš ví, že se ho na to chtějí zeptat, a tak jim poví: „Řeknu vám pravdu: Budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat. Budete smutní, ale váš smutek se změní v radost.“ (Jan 16:16, 20) Až bude Ježíš následující odpoledne zabit, náboženští vůdci se budou radovat, zatímco učedníci budou nešťastní. Po Ježíšově vzkříšení se ale jejich smutek změní v radost! A přispěje k ní i to, že na ně Ježíš vylije Božího svatého ducha.

Ježíš teď situaci apoštolů přirovnává k tomu, co zažívá žena při porodu: „Když žena rodí, prožívá bolest, protože přišel její čas. Ale když porodí, na svoje trápení už nevzpomíná, protože má radost, že se jí narodilo dítě.“ Potom apoštoly povzbuzuje: „Tak i vy teď prožíváte smutek, ale až se s vámi znovu uvidím, vaše srdce se bude radovat a tu radost vám nikdo nevezme.“ (Jan 16:21, 22)

Apoštolové zatím nikdy o nic neprosili v Ježíšově jménu. Teď jim ale říká: „Ten den budete Otce prosit v mém jménu.“ Bude to snad proto, že by Otec nebyl ochotný je vyslyšet? Určitě ne. Ježíš totiž říká: „Sám Otec vás ... miluje, protože milujete mě a uvěřili jste, že jsem přišel od Boha.“ (Jan 16:26, 27)

Možná právě díky Ježíšovým povzbudivým slovům apoštolové s jistotou říkají: „Proto věříme, že jsi přišel od Boha.“ Jejich víra ale bude brzy vyzkoušena, protože Ježíš říká: „Přichází chvíle, a už přišla, kdy se rozprchnete každý do svého domu a necháte mě samotného.“ Ale také je ujišťuje: „Řekl jsem vám to, abyste mým prostřednictvím měli pokoj. Ve světě budete mít těžkosti, ale buďte odvážní! Zvítězil jsem nad světem.“ (Jan 16:30–33) Ježíš své učedníky rozhodně neopouští. I když se Satan a jeho svět budou snažit zlomit jejich věrnost Bohu, Ježíš si je jistý, že pokud budou ze všech sil dělat, co si Bůh přeje, nad světem můžou zvítězit i oni.

Ježíš má své apoštoly moc rád, a proto se je během večera snažil připravit na to, že od nich už za chvíli odejde. Teď zvedá oči k nebi a modlí se k Otci: „Oslav svého syna, aby tvůj syn oslavil tebe. Dal jsi mu pravomoc nad všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu svěřil.“ (Jan 17:1, 2)

Ježíš si uvědomuje, že oslavit Boha je ze všeho nejdůležitější. Je ale krásné slyšet, jak se zmiňuje o možnosti žít věčně. Ježíš dostal „pravomoc nad všemi lidmi“, a proto může každému člověku nabídnout dobré věci, které umožní jeho výkupní oběť. Nemůžou s nimi ale počítat všichni. Proč? Protože Ježíšovu nabídku budou moct využít jenom lidé, kteří se řídí tím, co říká dál: „K věčnému životu vede to, že poznávají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3)

Člověk musí dobře poznat jak Otce, tak jeho Syna a vytvořit si s nimi blízký vztah. Musí se na věci dívat stejně jako oni. V tom, jak se chová k druhým, se musí snažit napodobovat jejich vynikající vlastnosti. A musí si uvědomovat, že oslavit Boha je důležitější než získat věčný život. Právě k tomu se teď Ježíš vrací:

„Oslavil jsem tě na zemi tím, že jsem dokončil dílo, kterým jsi mě pověřil. A teď mě, Otče, oslav vedle sebe slávou, jakou jsem měl vedle tebe dřív, než byl svět.“ (Jan 17:4, 5) Prosí, aby mu jeho Otec vrátil nebeskou slávu tím, že ho vzkřísí.

Ježíš ale nezapomíná na to, co se mu podařilo během jeho služby. Modlí se: „Oznámil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně a zachovali tvé slovo.“ (Jan 17:6) Ježíš dělal víc, než jen vyslovoval nahlas Boží jméno Jehova. Pomáhal apoštolům zjistit, co se za tímto jménem skrývá – jaké má Bůh vlastnosti a jak jedná s lidmi.

Apoštolové poznali Jehovu, pochopili úlohu jeho Syna a naslouchali tomu, co Ježíš učil. Ten teď pokorně říká: „Dal [jsem jim] slova, která jsi mi dal ty. Oni je přijali a s jistotou poznali, že jsem přišel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.“ (Jan 17:8)

Z toho, co Ježíš říká dál, je vidět rozdíl mezi jeho následovníky a lidmi obecně: „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji. ... Svatý Otče, dávej na ně pozor kvůli svému jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, tak jako my jsme jedno. ... Chránil jsem je a ani jeden z nich není ztracen, kromě syna zničení.“ Tím myslí Jidáše Iškariotského, který se ho chystá zradit. (Jan 17:9–12)

„Svět je nenávidí,“ modlí se dál Ježíš. „Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys na ně dával pozor kvůli tomu zlému. Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14–16) Apoštolové a další učedníci sice žijí ve světě, tedy v lidské společnosti ovládané Satanem, ale musí od světa a všeho špatného, co k němu patří, zůstat oddělení. Jak?

Musí dělat všechno pro to, aby zůstali svatí neboli vyčlenění pro službu Bohu, a to tak, že budou žít podle pravdy obsažené v Hebrejských písmech a pravdy, kterou vyučoval Ježíš. Ten se modlí: „Posvěť je pravdou. Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17) Časem někteří apoštolové napíšou inspirované knihy a ty se také stanou součástí „pravdy“, která může člověku pomoct, aby byl svatý.

Postupem času ale přijmou „pravdu“ i další lidé. Ježíš se proto modlí: „Prosím nejen za ně [11 věrných apoštolů], ale také za ty, kdo ve mě uvěří díky jejich slovu.“ A o co prosí? „Aby všichni byli jedno, stejně jako jsi ty, Otče, v jednotě se mnou a já v jednotě s tebou, aby také oni byli v jednotě s námi.“ (Jan 17:20, 21) Ježíš a jeho Otec nejsou doslova jedna osoba. Jsou „jedno“ v tom smyslu, že mezi nimi ve všem panuje naprostá shoda. Ježíš se modlí, aby mezi jeho následovníky byla stejná jednota.

Krátce předtím řekl Ježíš Petrovi a ostatním, že odchází, aby jim připravil místo, myšleno místo v nebi. (Jan 14:2, 3) Teď se k tomu ve své modlitbě vrací: „Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, a aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval ještě před založením světa.“ (Jan 17:24) Tím potvrzuje, že už před dávnými časy – ještě než Adam a Eva měli děti – Bůh miloval svého Syna, který se později stal Ježíšem Kristem.

Na závěr modlitby se Ježíš znovu zmiňuje o jménu svého Otce a o Boží lásce k apoštolům i k těm, kdo „pravdu“ teprve přijmou. Říká: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě jim ho dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v jednotě s nimi.“ (Jan 17:26)

Ježíš se se svými věrnými apoštoly domodlí, pak zazpívají chvalozpěvy a vydají se na Olivovou horu. (Marek 14:26) Jdou východním směrem a míří do zahrady Getsemane, kam Ježíš rád chodí.

Když společně dorazí k tomuto příjemnému místu s mnoha olivovníky, dál už nepokračují všichni. Ježíš nechává osm apoštolů možná poblíž vstupu do zahrady a říká jim: „Posaďte se tady a já poodejdu a budu se modlit.“ Potom jde dál do zahrady a bere s sebou tři apoštoly – Petra, Jakuba a Jana. Svírá ho úzkost a říká jim: „Je mi nesmírně smutno, až k smrti. Zůstaňte tady a bděte se mnou.“ (Matouš 26:36–38)

Ježíš odejde o kousek dál, padne na kolena a začne se modlit. O co v této těžké chvíli Boha prosí? „Otče, pro tebe je možné všechno. Odeber mi tento pohár. Přesto ať se nestane to, co chci já, ale co chceš ty.“ (Marek 14:35, 36) Co tím myslí? Chce se vyhnout úkolu dát svůj život jako výkupné? V žádném případě!

Ježíš mohl z nebe sledovat, jak strašně trpěli ti, které Římané popravovali. Teď je sám člověkem, který může cítit strach a bolest, a rozhodně se netěší na to, co ho čeká. Ještě větší muka mu ale působí vědomí, že když zemře jako opovrženíhodný zločinec, může to pošpinit jméno jeho Otce. Už za pár hodin ho pověsí na kůl, jako by byl nějaký rouhač.

Po dlouhé modlitbě se Ježíš vrací ke třem apoštolům a zjistí, že usnuli. „To jste se mnou nemohli ani hodinu bdít?“ říká Petrovi. „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“ Ježíš ví, že i apoštolové jsou ve velkém stresu, a navíc už je pozdě v noci. Proto dodává: „Duch je sice dychtivý, ale tělo je slabé.“ (Matouš 26:40, 41)

Pak od nich odchází podruhé a opět Boha žádá, aby mu odebral „tento pohár“. Když se vrátí, vidí, že ti tři zase usnuli, přestože se měli modlit, aby nepodlehli pokušení. Ježíš o tom s nimi mluví a oni nevědí, co mu odpovědět. (Marek 14:40) Potom Ježíš odejde potřetí, klekne si a znovu se modlí.

Ježíš si dělá velké starosti s tím, jaký vliv bude mít to, že zemře jako zločinec, na pověst jeho Otce. Ten modlitby svého Syna slyší a v určitou chvíli pošle anděla, aby mu dodal sílu. Ani potom Ježíš svého Otce nepřestává úpěnlivě prosit a modlí se „ještě vroucněji“. Prožívá mimořádné citové vypětí. Vždyť na jeho bedrech spočívá obrovská odpovědnost! V sázce je jeho věčný život a také věčný život těch, kdo v něj věří. Jeho pot je teď dokonce „jako kapky krve“. (Lukáš 22:44)

Když se Ježíš potřetí vrátí k apoštolům, zjistí, že zase spí. „V takovéhle chvíli spíte a odpočíváte!“ říká jim. „Přišel čas, kdy má být Syn člověka zrazen a vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme. Můj zrádce už je blízko.“ (Matouš 26:45, 46)

Už dávno minula půlnoc. Kněží se předtím dohodli, že Jidášovi zaplatí 30 kousků stříbra za zradu Ježíše. Proto teď Jidáš vede dav kněží a farizeů a chtějí Ježíše najít. Je s nimi i oddíl ozbrojených římských vojáků s velitelem.

Když Ježíš poslal Jidáše pryč z pesachové večeře, Jidáš zřejmě zamířil rovnou k předním kněžím. (Jan 13:27) Ti shromáždili své vlastní stráže a také vojenský oddíl. Jidáš je možná zavedl nejdřív do místnosti, kde Ježíš s apoštoly slavili Pesach. Teď ale dav přešel údolí Kidron a míří do zahrady Getsemane. Kromě zbraní nesou i lampy a pochodně a jsou odhodlaní Ježíše dostat.

Jidáš je vede na Olivovou horu, protože si je jistý, že právě tam Ježíše najde. Když během uplynulého týdne apoštolové s Ježíšem chodili z Betanie do Jeruzaléma a zpátky, v zahradě Getsemane se často zastavovali. Teď je ale noc a Ježíš může být skrytý ve stínu olivovníků. Jak tedy vojáci Ježíše poznají, když ho možná nikdy neviděli? Jidáš jim pomůže domluveným znamením. Říká: „Je to ten, koho políbím. Toho zatkněte a ať ho stráže odvedou.“ (Marek 14:44)

Když všichni dorazí do zahrady, Jidáš uvidí Ježíše s apoštoly a vydá se přímo k němu. „Buď zdráv, Rabbi!“ říká a něžně ho políbí. Ježíš se ho ptá: „Proč jsi tady?“ (Matouš 26:49, 50) Na svou otázku sám odpovídá: „Jidáši, zrazuješ Syna člověka polibkem?“ (Lukáš 22:48) Dál už se ale svým zrádcem nechce zabývat.

Vstoupí teď do světla pochodní a lamp a ptá se: „Koho hledáte?“ Z davu se ozve: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odvážně říká: „To jsem já.“ (Jan 18:4, 5) Překvapení muži nevědí, co čekat, a padnou na zem.

Místo aby Ježíš využil situace a zmizel ve tmě, znovu se ptá, koho hledají. Když muži opět řeknou „Ježíše Nazaretského“, Ježíš klidným tónem pokračuje: „Řekl jsem vám, že jsem to já. Pokud tedy hledáte mě, tyto muže nechte odejít.“ I v tento klíčový okamžik Ježíš nezapomíná na to, co řekl dřív – že ani jednoho neztratí. (Jan 6:39; 17:12) Své věrné apoštoly chránil a opravdu ani jednoho z nich neztratil, „kromě syna zničení“, tedy Jidáše. (Jan 18:7–9) Chce je chránit i teď, a proto žádá, aby jeho věrní následovníci mohli odejít.

Jak se vojáci blíží k Ježíšovi, apoštolové pochopí, co se vlastně děje. „Pane, máme použít meče?“ ptají se. (Lukáš 22:49) Než Ježíš stihne odpovědět, Petr popadne jeden ze dvou mečů, které mají apoštolové s sebou, zaútočí na veleknězova otroka Malcha a usekne mu pravé ucho.

Ježíš se Malchova ucha dotkne a ránu zahojí. Potom říká Petrovi něco hodně poučného: „Vrať svůj meč na jeho místo. Všichni, kdo berou do ruky meč, mečem zahynou.“ Ježíš je ochotný nechat se zatknout. Vysvětluje: „Jak by se pak splnila slova z Písma, že se to takhle musí stát?“ (Matouš 26:52, 54) A dodává: „Nemám snad pít pohár, který mi dal Otec?“ (Jan 18:11) Chce udělat všechno, co si od něho Bůh přeje, dokonce i když to pro něj bude znamenat smrt.

Ježíš se těch lidí, kteří si pro něj přišli, ptá: „Vyšli jste mě zatknout s meči a holemi jako nějakého lupiče? Den co den jsem sedával v chrámu a vyučoval, a přece jste se mě nezmocnili. Ale to všechno se stalo, aby se splnilo, co napsali proroci.“ (Matouš 26:55, 56)

Vojáci, vojenský velitel a židovské stráže se Ježíše chopí a spoutají ho. Když to apoštolové vidí, utečou. „Jeden mladý muž“, možná učedník Marek, ale zůstane v davu a chce jít tam, kam Ježíše povedou. (Marek 14:51) Jenže lidé ho poznají a pokusí se ho zmocnit. On se dá ale na útěk a v ruce jim zůstane pouze jeho lněný oděv.

Když Ježíše spoutají jako prachobyčejného zločince, odvedou ho k Annášovi. Ten sloužil jako velekněz v době, kdy mladý Ježíš ohromil učitele v chrámu. (Lukáš 2:42, 47) Stejnou funkci po něm zastávali někteří jeho synové a teď je veleknězem jeho zeť Kaifáš.

Zatímco Annáš Ježíše vyslýchá, Kaifáš má čas svolat Sanhedrin. K 71 členům tohoto soudu patří i on a další, kdo úřad velekněze někdy zastávali.

Annáš se Ježíše vyptává „na jeho učedníky a na jeho učení“. Ježíšova odpověď je jednoduchá: „Mluvil jsem k světu veřejně. Vždycky jsem vyučoval v synagoze a v chrámu, kde se schází všichni Židé. Nic jsem neříkal potají. Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kdo mě slyšeli mluvit.“ (Jan 18:19–21)

Strážce, který u Ježíše stojí, ho uhodí přes tvář a okřikne ho: „Takhle odpovídáš přednímu knězi?“ Ježíš ale ví, že neudělal nic špatného, a tak říká: „Pokud jsem řekl něco špatně, dokaž to. Ale pokud ne, proč mě biješ?“ (Jan 18:22, 23) Annáš potom nařizuje, aby Ježíše odvedli ke Kaifášovi.

Všichni členové Sanhedrinu – současný velekněz, starší muži a znalci Zákona – se už sešli v Kaifášově domě. Je protizákonné, aby se takové soudní přelíčení konalo v noci, kdy se slaví Pesach. To jim ale nebrání, aby svůj zákeřný plán uskutečnili.

Rozhodně se nedá říct, že jde o nezaujatou skupinu. Potom co Ježíš vzkřísil Lazara, Sanhedrin rozhodl, že Ježíš musí zemřít. (Jan 11:47–53) A jen před několika dny se náboženští vůdci domluvili, že se Ježíše zmocní a zabijí ho. (Matouš 26:3, 4) Takže Ježíš je ještě před začátkem soudu v podstatě odsouzený k smrti.

Kromě toho, že se Sanhedrin sešel protizákonně, se přední kněží a ostatní snaží najít svědky, kteří proti Ježíšovi poskytnou falešné důkazy. Svědčí proti němu hodně lidí, ale jejich výpovědi se neshodují. Nakonec se najdou dva, kteří tvrdí: „Slyšeli jsme ho říkat: ‚Zbořím tento chrám, který byl udělaný rukama, a za tři dny postavím jiný, který nebude udělaný rukama.‘“ (Marek 14:58) Ale ani jejich svědectví se úplně neshodují.

Kaifáš se Ježíše ptá: „Nic neodpovíš? Neslyšíš, z čeho tě ti lidé obviňují?“ (Marek 14:60) Ježíš k těmto falešným nařčením, která se ani neshodují, nic neříká. A tak velekněz Kaifáš zvolí jinou taktiku.

Ví, že Židé jsou citliví na to, když někdo tvrdí, že je Boží Syn. Když Ježíš před nějakou dobou nazval Boha svým Otcem, chtěli ho zabít, protože se podle nich „stavěl na roveň Bohu“. (Jan 5:17, 18; 10:31–39) Kaifáš ho proto vychytrale vyzývá: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, jestli jsi Kristus, Boží Syn!“ (Matouš 26:63) Ježíš už samozřejmě několikrát řekl, že je Boží Syn. (Jan 3:18; 5:25; 11:4) Když to teď neudělá, mohli by si to soudci Sanhedrinu vyložit tak, že to popírá. Říká tedy: „Jsem. A vy uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Mocného a přichází s nebeskými oblaky.“ (Marek 14:62)

Když to Kaifáš slyší, dramaticky si roztrhne oděv a vykřikne: „Rouhal se! Na co ještě potřebujeme svědky? Sami jste to rouhání slyšeli. Co si o tom myslíte?“ Sanhedrin vynáší nad Ježíšem nespravedlivý rozsudek: „Zaslouží si smrt!“ (Matouš 26:65, 66)

Pak se začnou Ježíšovi posmívat a bít ho pěstmi. Jiní ho fackují a plivou mu do tváře. Potom mu zakryjí obličej, bijí ho a sarkasticky říkají: „Dokaž, že jsi prorok! Kdo tě udeřil?“ (Lukáš 22:64) Je otřesné, že během nezákonného nočního přelíčení takto surově bijí Božího Syna!

Po Ježíšově zatčení v zahradě Getsemane ho apoštolové opustili a ze strachu utekli. Dva z nich se ale na útěku zastavují. Je to Petr „a ještě jeden učedník“, pravděpodobně apoštol Jan. (Jan 18:15; 19:35; 21:24) Vydávají se za Ježíšem a možná ho doženou ve chvíli, kdy ho lidé vedou k Annášovi. Když Annáš posílá Ježíše k veleknězi Kaifášovi, Petr a Jan ho v bezpečné vzdálenosti následují. Asi se bojí o svůj život, ale zároveň mají starost, co se stane s Ježíšem.

Jan se s veleknězem zná, a tak je mu dovoleno na nádvoří Kaifášova domu vstoupit. Petr zůstává u brány. Potom co se Jan vrátí a promluví si se služebnou, která dělá vrátnou, může jít dovnitř i on.

Tu noc je zima, a tak se lidé na nádvoří ohřívají u ohně. Petr si k nim přisedne a čeká, jak to s Ježíšem dopadne. (Matouš 26:58) Vrátná, která Petrovi dovolila jít dovnitř, teď na něj díky světlu ohně líp vidí. Říká mu: „Nejsi i ty jeden z učedníků toho člověka?“ (Jan 18:17) A není sama, kdo Petra poznává a obviňuje, že býval s Ježíšem. (Matouš 26:69, 71–73; Marek 14:70)

To Petra úplně rozhodí. Snaží se zůstat nenápadný, a dokonce se vyplíží ke vchodu. Popírá, že patří k Ježíšovi, a říká: „Neznám ho, vůbec nevím, o čem mluvíš.“ (Marek 14:67, 68) Začíná se „zaklínat a přísahat“, což znamená, že si za svými slovy stojí a je ochotný nést následky, kdyby nebyla pravdivá. (Matouš 26:74)

V té době se projednává Ježíšův případ, a to zřejmě v horní části Kaifášova domu. Petr a ostatní čekají dole a nejspíš vidí, jak přicházejí a odcházejí různí lidé, aby proti Ježíšovi svědčili.

Petr má galilejský přízvuk, který prozrazuje, že nemluvil pravdu. Navíc jeden z přítomných lidí je příbuzným Malcha, kterému Petr usekl ucho. Říká Petrovi: „Vždyť jsem tě s ním viděl v zahradě!“ Když Petr Ježíše zapírá potřetí, stane se to, co Ježíš předpověděl – zakokrhá kohout. (Jan 13:38; 18:26, 27)

To už je Ježíš zřejmě na balkoně, ze kterého je vidět dolů na nádvoří. Otáčí se na Petra a podívá se mu do očí. Petra bodne u srdce. Vzpomene si, co mu Ježíš před několika hodinami řekl v horní místnosti. Představte si, jak je zdrcený, když si uvědomí, co udělal! Odchází z nádvoří a hořce pláče. (Lukáš 22:61, 62)

Jak se to mohlo stát? Jak mohl Petr, který si byl tak jistý tím, že je duchovně silný a že Ježíšovi zůstane věrný, svého Pána zapřít? V situaci, kdy je pravda překrucována a Ježíš je označen za nejhoršího zločince, měl Petr příležitost zastat se nevinného člověka. On se ale k tomu, kdo má „slova věčného života“, obrátil zády. (Jan 6:68)

Z Petrova nešťastného zážitku je vidět, že i toho, kdo má pevnou víru v Boha, může nečekaná zkouška nebo pokušení vyvést z rovnováhy. Je proto zapotřebí být na takové situace dobře připravený. To, co se stalo Petrovi, by mělo být varováním pro každého Božího služebníka!