Když Petr potřetí zapírá Ježíše, noc se chýlí ke konci. Členové Sanhedrinu ukončili zinscenovaný soudní proces a rozešli se. Za pátečního rozbřesku se schází znovu, nejspíš proto, aby nezákonnému nočnímu přelíčení dodali zdání legitimity. Pak je před ně přiveden Ježíš.

Znovu na něho začnou tlačit: „Pokud jsi Kristus, řekni nám to.“ Ježíš odpovídá: „I kdybych vám to řekl, stejně byste tomu nevěřili. A kdybych se vás ptal já, neodpověděli byste.“ Přesto jim s odvahou naznačuje, kým je. Říká: „Od nynějška bude Syn člověka sedět po mocné Boží pravici.“ (Lukáš 22:67–69; Matouš 26:63) Poukazuje tím na to, co se o něm píše v proroctví u Daniela 7:13.

„Jsi tedy Boží Syn?“ dotírají na něj. Ježíš odpovídá: „Vy sami říkáte, že jsem.“ Zdá se, že taková odpověď stačí na to, aby Ježíše obvinili z rouhání a na základě toho ho odsoudili k smrti. „Na co potřebujeme další svědectví?“ říkají. (Lukáš 22:70, 71; Marek 14:64) Spoutají ho tedy a odvedou k římskému místodržiteli Pontiu Pilátovi.

Jidáš Iškariotský možná vidí, jak ho tam vedou. Když si uvědomí, že Ježíše odsoudili, začne ho trápit svědomí a propadne zoufalství. Ale místo aby se obrátil k Bohu a upřímně se kál, jde vrátit předním kněžím 30 kousků stříbra. Říká jim: „Zhřešil jsem, protože jsem zradil nevinnou krev.“ Dostane ale bezcitnou odpověď: „Co je nám do toho? To je tvoje věc!“ (Matouš 27:4)

Jidáš těch 30 kousků stříbra odhodí v chrámu a pak udělá další špatnou věc – pokusí se o sebevraždu. Když se snaží oběsit, větev, na kterou přivázal provaz, zjevně praskne. Jidáš se zřítí na skály, které jsou pod ním, a jeho tělo se roztrhne. (Skutky 1:17, 18)

Když Ježíše přivedou do paláce Pontia Piláta, je pořád ještě brzo ráno. Židé ale nechtějí vstoupit dovnitř. Myslí si, že takovým kontaktem s lidmi z jiného národa by se znečistili, a pak by nesměli jíst jídlo podávané 15. nisanu. Bude to první den Svátku nekvašených chlebů, který Židé vnímají jako součást období Pesachu.

Pilát proto vyjde ven a ptá se jich: „Z čeho toho člověka obviňujete?“ Odpovídají: „Kdyby to nebyl zločinec, tak bychom ti ho nevydali.“ Pilát možná z jejich strany cítí určitý nátlak, a tak říká: „Odveďte si ho a suďte ho podle svého zákona.“ Židé pak dávají najevo, že Ježíše přivedli s cílem vidět ho mrtvého. Říkají totiž: „My nemáme pravomoc někoho popravit.“ (Jan 18:29–31)

Je to tak, že kdyby Ježíše zabili během svátku Pesach, nejspíš by to způsobilo velké pozdvižení. Římané ale Ježíše můžou popravit z politických důvodů. Když se Židům podaří je k tomu přimět, nemuseli by pak být z pohledu lidí za jeho smrt odpovědní.

Náboženští vůdci Pilátovi neřeknou, že Ježíše odsoudili za rouhání. Vymýšlejí teď jiná obvinění: „Zjistili jsme, že tento muž [1.] rozvrací náš národ, [2.] zakazuje platit daně císaři a [3.] říká o sobě, že je Kristus, král.“ (Lukáš 23:2)

Když Pilát slyší obvinění, že se Ježíš prohlašuje za krále, jako představitel Římské říše to nebere na lehkou váhu. Vrátí se do paláce, zavolá si ho a ptá se: „Jsi králem Židů?“ Jinými slovy: Porušil jsi římské zákony tím, že se prohlašuješ za krále a stavíš se tak proti císaři? Ježíš na to reaguje: „Ptáš se proto, že si to myslíš ty sám, nebo ti to o mně řekli jiní?“ (Jan 18:33, 34) Možná chce touto otázkou zjistit, co všechno se o něm k Pilátovi doneslo.

Pilát se tváří, jako že ho fakta o Ježíšovi nezajímají, ale přitom se je chce dozvědět. Říká: „Copak jsem Žid?“ A dodává: „Vydal mi tě tvůj vlastní národ a přední kněží. Co jsi udělal?“ (Jan 18:35)

Ježíš se nesnaží uhnout od námětu, na který Pilát zavedl řeč – kralování. To, co mu odpoví, místodržitele určitě hodně překvapí.

Ježíš se před Pilátem nesnaží zatajit, že je opravdu král. Jeho království ale není pro Řím žádnou hrozbou. Říká: „Moje království není částí tohoto světa. Kdyby moje království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by bojovali, abych nebyl vydán Židům. Moje království však není odtud.“ (Jan 18:36) Ježíš tedy je králem, ale ne v tomto světě.

Pilát toto téma jen tak neopouští. Ptá se: „Takže jsi král?“ Ježíš uznává, že Pilát došel ke správnému závěru: „Sám říkáš, že jsem král. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ (Jan 18:37)

Ježíš už předtím řekl Tomášovi: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Teď i Pilát slyší, že Ježíš přišel na zem proto, aby mluvil o „pravdě“, konkrétně o pravdě o Království. Ježíš je rozhodnutý se této pravdy zastávat i za cenu vlastního života. Pilát se ptá „Co je pravda?“, ale na další vysvětlení nečeká. Má pocit, že aby mohl vynést rozsudek, už toho od Ježíše slyšel dost. (Jan 14:6; 18:38)

Pilát se vrací k lidem, kteří čekají před palácem. Ježíš zřejmě stojí poblíž, když Pilát předním kněžím a ostatním říká: „Nenašel jsem nic, za co by měl být ten člověk odsouzen.“ Dav lidí kvůli takovému rozhodnutí zuří a křičí: „Svým učením podněcuje lidi ke vzpouře po celé Judeji. Začal v Galileji a dostal se až sem.“ (Lukáš 23:4, 5)

Z nesmyslného fanatismu těch Židů musí být Pilát udivený. Přední kněží a starší muži křičí a křičí, a tak se Pilát Ježíše ptá: „Neslyšíš, z kolika věcí tě obviňují?“ (Matouš 27:13) Ježíš se nesnaží odpovědět. To, že zůstává v klidu navzdory tak šíleným obviněním, Piláta překvapuje.

Židé řekli, že Ježíš začal vyučovat v Galileji. Pilát se z toho dozvídá, že Ježíš je vlastně Galilejec. Napadne ho, jak by se mohl vyhnout odpovědnosti ho soudit. Vládcem Galileje je Herodes Antipas (syn Heroda Velikého) a v období Pesachu je v Jeruzalémě. Pilát tedy Ježíše posílá k Herodovi. Byl to právě Herodes Antipas, kdo nechal Janu Křtiteli setnout hlavu. Když se později doslechl, že Ježíš dělá zázraky, bál se, že by to mohl být Jan, který vstal z mrtvých. (Lukáš 9:7–9)

Herodes se teď těší, že Ježíše uvidí. Není to proto, že by mu chtěl pomoct nebo že by měl v plánu zjistit, jestli jsou nařčení proti Ježíšovi oprávněná. Je zkrátka jenom zvědavý a doufá, „že před ním Ježíš provede nějaký zázrak“. (Lukáš 23:8) Ježíš ale tuhle jeho touhu neuspokojí. Když ho Herodes vyslýchá, neřekne ani slovo. Herodes i jeho vojáci jsou z toho zklamaní a s Ježíšem jednají s opovržením. (Lukáš 23:11) Obléknou ho do nádherného oděvu a posmívají se mu. Pak Herodes posílá Ježíše zpátky k Pilátovi. Dřív byli s Pilátem nepřátelé, ale teď jsou najednou dobří kamarádi.

Když se Ježíš vrátí, Pilát svolá přední kněze, židovské vůdce a lid. Říká jim: „Já jsem ho před vámi vyslechl, ale nezjistil jsem, že by se provinil něčím, z čeho ho obviňujete. Nic nezjistil ani Herodes, vždyť nám ho poslal zpátky. Neudělal nic, za co by si zasloužil smrt. Potrestám ho tedy a pak ho propustím.“ (Lukáš 23:14–16)

Pilát by nejradši Ježíše osvobodil, protože si uvědomuje, že mu ho kněží vydali ze závisti. A dostává k tomu další impulz. Když sedí na soudcovském stolci, jeho manželka mu vzkazuje: „Nech toho nevinného člověka být. Dnes jsem kvůli němu ve snu [nepochybně od Boha] hodně vytrpěla.“ (Matouš 27:19)

Pilát si uvědomuje, že by měl toho nevinného muže propustit. Jak to ale udělat?

Pilát řekl davu, který chce Ježíšovu smrt: „Nezjistil jsem, že by se provinil něčím, z čeho ho obviňujete. Nic nezjistil ani Herodes.“ (Lukáš 23:14, 15) Teď zkouší jiný způsob, jak Ježíše zachránit. Říká lidem: „Je u vás zvykem, že bych měl o Pesachu propustit jednoho člověka. Chcete tedy, abych propustil krále Židů?“ (Jan 18:39)

Pilát ví, že ve vězení je muž jménem Barabáš, který je známý jako lupič, povstalec a vrah. Ptá se proto: „Koho chcete, abych propustil? Barabáše, nebo Ježíše, takzvaného Krista?“ Lidé ovlivnění předními kněžími volají, aby propustil Barabáše. Pilát se ptá znovu: „Kterého z těch dvou chcete, abych propustil?“ Dav křičí: „Barabáše.“ (Matouš 27:17, 21)

Zoufalý Pilát se ptá: „A co mám udělat s Ježíšem, takzvaným Kristem?“ Všichni řvou: „Na kůl s ním!“ (Matouš 27:22) Je hanebné, že se dožadují smrti nevinného člověka. Pilát Ježíše hájí: „Proč? Co ten člověk udělal špatného? Nezjistil jsem nic, za co by si zasloužil smrt. Potrestám ho tedy a propustím.“ (Lukáš 23:22)

Navzdory Pilátovým opakovaným snahám Ježíše osvobodit křičí rozzuření lidé jako jeden muž: „Na kůl s ním!“ (Matouš 27:23) Náboženští vůdci dostali dav lidí do stavu, kdy jako smyslů zbavení prahnou po krvi. A to ne po krvi nějakého zločince, nějakého vraha. Chtějí krev nevinného muže, který byl před pěti dny při příchodu do Jeruzaléma přivítán jako král. Pokud jsou mezi lidmi i nějací Ježíšovi učedníci, zůstávají zticha a snaží se být nenápadní.

Pilát vidí, že jeho argumenty vůbec nezabírají. Lidé jsou čím dál zuřivější, a tak vezme vodu a před jejich očima si umyje ruce. Říká jim: „Za krev tohoto člověka nenesu vinu. Je to vaše věc.“ Ale ani to s nimi nepohne. Naopak volají: „Jeho krev ať přijde na nás a na naše děti!“ (Matouš 27:24, 25)

Místodržitel ví, co je správné, a chtěl by to udělat, ale ještě víc se chce zavděčit lidem. Vyslyší proto jejich žádost a propustí jim Barabáše. Ježíše nechá svléknout a zbičovat.

Potom co vojáci skončí s tímto krutým bitím, vezmou Ježíše do místodržitelova paláce. Tam se sejde celý vojenský oddíl a pokračují v jeho týrání. Upletou korunu z trní a narazí mu ji na hlavu. Do pravé ruky mu dají rákos a obléknou mu purpurový oděv, jaký nosí členové královské rodiny. Posměšně mu říkají: „Buď zdráv, ty králi Židů!“ (Matouš 27:28, 29) Také na něho plivou a bijí ho do tváře. Potom mu ten tvrdý rákos z ruky vezmou a mlátí ho s ním do hlavy, takže se mu ostré trny jeho potupné „koruny“ zarývají ještě hlouběji do kůže.

Ježíš to všechno snáší s neobyčejnou důstojností a vnitřní silou. Na Piláta to udělá takový dojem, že se znovu pokouší zbavit odpovědnosti. Říká: „Podívejte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že se podle mě ničím neprovinil.“ Myslí si Pilát, že když teď Ježíše přivede před lidi, zbitého a krvácejícího, smilují se nad ním? Jak Ježíš stojí před bezcitným davem, Pilát prohlásí: „Podívejte se, člověk!“ (Jan 19:4, 5)

I když má Ježíš za sebou surové bití a jeho tělo je samá rána, vyzařuje z něj klid a důstojnost. Pilát si to určitě uvědomuje, protože se v jeho slovech zračí respekt spolu s lítostí.

Pilát chce Ježíše propustit. Nechal sice své vojáky, aby ho krutě týrali a posmívali se mu, ale předním kněžím a jejich podporovatelům to nestačí. Nechtějí dovolit, aby cokoli překazilo jejich plány Ježíše zabít. Dál křičí: „Na kůl s ním! Na kůl s ním!“ Pilát jim říká: „Vezměte si ho a pověste ho na kůl sami. Podle mě se ničím neprovinil.“ (Jan 19:6)

Židům se nedaří Piláta přesvědčit, že si Ježíš zaslouží smrt z politických důvodů. Ale co z náboženských? Znovu se vracejí k obvinění z rouhání, které proti Ježíšovi vznesli, když byl souzen před Sanhedrinem. Říkají: „Máme zákon, podle kterého musí zemřít, protože ze sebe dělal Božího syna.“ (Jan 19:7) Toto obvinění slyší Pilát v souvislosti s Ježíšem poprvé.

Jde zpátky do svého paláce a snaží se přijít na způsob, jak tohoto muže, který obdivuhodně snáší surové zacházení a o kterém se zdálo jeho manželce, dostat na svobodu. (Matouš 27:19) Je tady ale to nové obvinění Židů, že Ježíš je „Boží syn“. Pilát ví, že Ježíš pochází z Galileje. (Lukáš 23:5–7) Přesto se ho ptá: „Odkud jsi?“ (Jan 19:9) Mohl by snad Pilát zvažovat možnost, že Ježíš žil už předtím v nebi a má božský původ?

Pilát slyšel přímo od Ježíše, že je král, ale že jeho království není součástí tohoto světa. Ježíš nepovažuje za nutné to dál rozvádět, a tak mlčí. Tím se ale dotkne Pilátovy pýchy a ten ostře zareaguje: „Ty se mnou nemluvíš? Nevíš, že mám pravomoc tě propustit a také pravomoc tě pověsit na kůl?“ (Jan 19:10)

Ježíš mu jednoduše odpoví: „Neměl bys nade mnou žádnou pravomoc, kdybys ji nedostal shora. Proto ten, kdo ti mě vydal, má větší hřích.“ (Jan 19:11) Ježíš pravděpodobně nemluví o nějakém konkrétním člověku. Spíš to myslí tak, že Kaifáš, jeho přívrženci a Jidáš Iškariotský mají větší díl viny než Pilát.

Ježíšovo chování a slova na Piláta silně působí a navíc má čím dál větší strach, že by Ježíš mohl mít božský původ, a tak se ho znovu pokouší propustit. Židé ale přichází s něčím dalším, čeho se Pilát určitě bojí. Vyhrožují: „Pokud ho propustíš, nejsi císařův přítel. Každý, kdo se prohlašuje za krále, mluví proti císaři.“ (Jan 19:12)

Místodržitel ještě jednou vyvede Ježíše před lidi, sedne si na soudcovský stolec a říká: „Podívejte se, váš král!“ Židé ale trvají na svém. Křičí: „Pryč s ním! Pryč s ním! Pověs ho na kůl!“ Pilát namítá: „Vašeho krále mám pověsit na kůl?“ Židé už dlouhou dobu nelibě nesou nadvládu Římanů, ale i tak přední kněží hrdě prohlašují: „Nemáme krále, jenom císaře.“ (Jan 19:14, 15)

Pilát se nakonec tlaku Židů zbaběle podvoluje a vydává Ježíše na smrt. Vojáci z něj svléknou purpurový plášť a oblečou mu jeho svrchní oděv. Když ho vedou na popravu, musí si sám nést svůj mučednický kůl.

Je pátek 14. nisanu a blíží se poledne. Ježíš je vzhůru už od brzkého čtvrtečního rána a má za sebou celou řadu trýznivých zážitků. Prohýbá se pod tíhou kůlu, až mu úplně dojdou síly. Vojáci proto přinutí jednoho kolemjdoucího, Šimona z Kyréné v Africe, aby nesl kůl na popraviště místo něj. Následuje je hodně lidí a někteří z nich se bijí do prsou a naříkají nad tím, co se právě děje.

Ježíš říká zdrceným ženám: „Jeruzalémské dcery, přestaňte nade mnou plakat. Spíš plačte nad sebou a nad svými dětmi, protože přichází dny, kdy lidé řeknou: ‚Šťastné jsou neplodné ženy, ty, které nerodily a nekojily!‘ Pak začnou říkat horám: ‚Padněte na nás!‘ a kopcům: ‚Přikryjte nás!‘ Když tohle dělají, dokud má strom vláhu, co se stane, až uschne?“ (Lukáš 23:28–31)

Ježíš mluví o židovském národě. Ten je jako strom, který má ještě trochu vláhy, protože jeho součástí je Ježíš a Židé, kteří v něj uvěřili. Až Ježíš zemře a jeho učedníci se stanou členy nového duchovního národa, židovský národ bude duchovně mrtvý, bude jako uschlý strom. Potom co nad ním římská vojska vykonají Boží rozsudek, bude prolita spousta slz.

Vojáci odvádí Ježíše na místo kousek za městem, kde má být spolu se dvěma lupiči popraven. Tomu místu se říká Golgota neboli „místo lebky“ a je na něj vidět i „zpovzdálí“. (Marek 15:40)

Tam tři odsouzené muže svlečou. Pak jim dají napít vína smíchaného s omamnou myrhou a hořkou žlučí. Tento nápoj mírnící bolest zřejmě připravily jeruzalémské ženy a Římané ho odsouzencům na smrt neodpírají. Když ho ale Ježíš ochutná, odmítne ho pít. Proč? Chce být během této zásadní zkoušky plně při smyslech. Chce všechno jasně vnímat a zůstat věrný až do smrti.

Vojáci Ježíše natáhnou na položený kůl. (Marek 15:25) Pak mu do rukou a nohou zatlučou hřeby, které prorazí maso a vazy a způsobí mu obrovskou bolest. Když kůl vztyčí, bolest se stává ještě mučivější, protože váha Ježíšova těla trhá rány od hřebů. Ježíš ale vojákům neoplácí nadávkami. Naopak se modlí: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co dělají.“ (Lukáš 23:34)

Římané obvykle na kůl umístí nápis, jakého zločinu se odsouzený dopustil. Tentokrát Pilát nechal udělat nápis: „Ježíš Nazaretský, král Židů.“ Je napsaný hebrejsky, latinsky a řecky, aby mu většina lidí rozuměla. Pilát tím dává najevo, jak pohrdá Židy, kteří ho donutili poslat Ježíše na smrt. Přední kněží protestují: „Neměl jsi psát: ‚Král Židů‘, ale že řekl: ‚Jsem král Židů.‘“ Pilát se nechce znovu stát figurkou v jejich rukou, a tak odpovídá: „Co jsem napsal, napsal jsem.“ (Jan 19:19–22)

Rozzlobení kněží před lidmi opakují falešné obvinění, které zaznělo už dřív, když Ježíš stál před Sanhedrinem. Není divu, že kolemjdoucí posměšně potřásají hlavou a urážejí Ježíše: „Cha! Ty, který jsi chtěl zbořit chrám a za tři dny ho postavit, zachraň sám sebe a sestup z toho kůlu.“ Podobně i přední kněží a znalci Zákona si mezi sebou říkají: „Ať Kristus, král Izraele, teď sestoupí z kůlu. Až to uvidíme, uvěříme.“ (Marek 15:29–32) Ježíšovi se posmívají dokonce i oba odsouzení lupiči, kteří visí napravo a nalevo od něj, a přitom pouze on je opravdu nevinný.

Legraci si z Ježíše dělají také čtyři římští vojáci. Možná popíjejí kyselé víno a teď mu ho zřejmě drží před obličejem a baví se tím, že se pro něj nemůže natáhnout. Škodolibě dělají narážky na nápis nad Ježíšovou hlavou a říkají: „Pokud jsi králem Židů, zachraň se.“ (Lukáš 23:36, 37) Jen si to vezměte! Muž, který je cesta, pravda a život, je teď vystavený týrání a posměchu, které si rozhodně nezaslouží. Všechno to ale odhodlaně snáší, aniž by řekl cokoli urážlivého Židům, kteří tomu přihlížejí, římským vojákům, kteří se mu posmívají, nebo dvěma odsouzeným zločincům, kteří visí na kůlech vedle něj.

Čtyři vojáci si vzali Ježíšův svrchní oděv a rozdělili ho na čtyři části. Teď hází losem, aby určili, kdo si co vezme. Ježíšův spodní oděv je ale hodně kvalitní, protože je „beze švu“, „utkán odshora dolů“. Vojáci si proto říkají: „Netrhejme ho, ale rozhodněme losem, čí bude.“ Tím se plní proroctví: „Můj oděv si rozdělili mezi sebou a o mé oblečení házeli los.“ (Jan 19:23, 24; Žalm 22:18)

Po nějaké chvíli si jeden ze zločinců uvědomí, že Ježíš opravdu musí být král. Napomene druhého zločince: „To se vůbec nebojíš Boha? Vždyť jsi dostal stejný trest. A my trpíme právem, protože dostáváme zaslouženou odplatu za to, co jsme dělali. Ale on nic špatného neudělal.“ Pak Ježíše poprosí: „Vzpomeň si na mě, až se dostaneš do svého království.“ (Lukáš 23:40–42)

Ježíš mu říká: „Ujišťuji tě dnes: Budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43) Tento slib se liší od toho, co Ježíš řekl svým apoštolům – že s ním budou sedět na trůnech v jeho království. (Matouš 19:28; Lukáš 22:29, 30) Židovský zločinec už asi slyšel o ráji na zemi, který Bůh dal na začátku jako domov Adamovi, Evě a jejich potomkům. Teď může zemřít s krásnou vyhlídkou, že v takovém ráji bude žít.

Je právě poledne a děje se něco zvláštního. „Na celou zemi“ padá tma, která trvá „až do tří hodin“ odpoledne. (Marek 15:33) Tato děsivá temnota není způsobená zatměním slunce. K zatmění dochází v době, kdy je měsíc v novu, ale teď je období Pesachu, takže je úplněk. Při zatmění je navíc tma jenom několik minut, ale v tomto případě trvá tma mnohem déle. Je tedy jasné, že ji způsobil Bůh.

Představte si, jak se asi cítí ti, kdo se Ježíšovi vysmívali. Během té tmy přistoupí k mučednickému kůlu čtyři ženy. Je to Ježíšova matka, Salome, Marie Magdaléna a Marie, která je matkou apoštola Jakuba Menšího.

Vedle Ježíšovy zdrcené matky stojí apoštol Jan. Marie se dívá, jak její syn, kterého porodila a o kterého se starala, teď visí na kůlu v obrovských bolestech. Při pohledu na něj musí mít pocit, jako by ji probodl „dlouhý meč“. (Jan 19:25; Lukáš 2:35) I když Ježíš tolik trpí, myslí na to, aby o ni bylo postaráno. S vypětím sil kývne hlavou směrem k Janovi a říká své matce: „Ženo, podívej se, tvůj syn.“ Pak kývne směrem k Marii a říká Janovi: „Podívej se, tvá matka.“ (Jan 19:26, 27)

Ježíš svou matku, která je už evidentně vdova, svěřuje do péče apoštolovi, kterého má obzvlášť rád. Uvědomuje si, že jeho nevlastní bratři, Mariini ostatní synové, v něj dosud neuvěřili. Chce proto zajistit, aby se někdo postaral o její fyzické i duchovní potřeby. Dává tím krásný vzor druhým!

Zhruba v době, kdy tma ustupuje, Ježíš říká: „Mám žízeň.“ Tím se splňuje proroctví z Písma. (Jan 19:28; Žalm 22:15) Ježíš si uvědomuje, že ho Otec přestal chránit před nepřáteli, aby mohla být jeho věrnost vyzkoušena úplně do krajnosti. Možná v galilejském dialektu aramejštiny hlasitě vykřikne: „Eli, Eli, lama sabachthani?“, což znamená: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ Někteří z těch, kdo stojí poblíž, mu úplně nerozumí a říkají: „Podívejte, volá Elijáše.“ Jeden z nich běží, namočí houbu do kyselého vína, nabodne ji na rákos a dá Ježíšovi napít. Ostatní ale říkají: „Nechte ho! Uvidíme, jestli ho Elijáš přijde sundat.“ (Marek 15:34–36)

Ježíš potom zvolá: „Je dovršeno!“ (Jan 19:30) Ježíš opravdu může říct, že dokončil všechno, kvůli čemu ho jeho Otec poslal na zem. Nakonec říká: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ (Lukáš 23:46) Svěřuje Jehovovi svou životní sílu a je si přitom jistý, že on mu ji zase vrátí zpět. S naprostou důvěrou v Boha skloní hlavu a vydechne naposled.

V tu chvíli nastane silné zemětřesení, při kterém pukají skály. Je dokonce tak mohutné, že hrobky za Jeruzalémem se otevřou a mrtvá těla z nich vypadnou ven. Kolemjdoucí, kteří je vidí, vejdou „do svatého města“ a říkají druhým, čeho byli svědky. (Matouš 27:51–53)

Když Ježíš zemře, dlouhá masivní opona, která v chrámu odděluje Svatou od Nejsvětější, se odshora dolů roztrhne na dvě části. Bůh dává tímto ohromujícím způsobem najevo, jak se zlobí na ty, kdo zabili jeho Syna. Zároveň to naznačuje, že se teď otevřela cesta do Nejsvětější, do samotného nebe. (Hebrejcům 9:2, 3; 10:19, 20)

Je pochopitelné, že lidé dostávají obrovský strach. Důstojník, který má Ježíšovu popravu na starosti, prohlásí: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn.“ (Marek 15:39) Je možné, že byl u toho, když stál Ježíš před Pilátem a mluvilo se o tom, jestli je Boží Syn. Teď je důstojník přesvědčený, že Ježíš je nevinný a že jeho Otcem je skutečně Bůh.

Na přihlížející lidi ty neobvyklé události silně zapůsobily a teď míří domů a bijí se do prsou na znamení velkého zármutku a studu. (Lukáš 23:48) Mezi těmi, kdo přihlíželi zpovzdálí, je také mnoho Ježíšových učednic, které ho někdy doprovázely na cestách. I je tyto významné události hluboce zasáhly.

Je pátek 14. nisanu pozdě odpoledne. Při západu slunce začne 15. nisan, kdy je sabat. Ježíš už zemřel, ale dva lupiči, kteří visí vedle něj, jsou pořád naživu. Zákon stanovuje, že mrtvá těla „nesmí zůstat na kůlu přes noc“, ale měla by se pohřbít „ještě ten den“. (5. Mojžíšova 21:22, 23)

Kromě toho pátek je „den přípravy“, protože lidé vaří a dokončují různé práce, které nemůžou počkat přes sabat. Při západu slunce začne „významný“ sabat. (Jan 19:31) Bude totiž dvojnásobný. Co to znamená? Patnáctý nisan bude prvním dnem sedmidenního Svátku nekvašených chlebů a tento den je vždycky sabatem bez ohledu na to, na který den v týdnu připadá. (3. Mojžíšova 23:5–7) Tentokrát se navíc první den svátku kryje s běžným sabatem, sedmým dnem v týdnu.

Židé se proto obrátí na Piláta s žádostí, aby smrt Ježíše a dvou lupičů urychlil. Jak? Tak, že jim nechá zlomit nohy. Tím pádem se o ně nebudou moct dál opírat a zemřou udušením. Vojáci jdou tedy k odsouzencům a oběma lupičům nohy zlomí. Ježíš vypadá, že je mrtvý, a tak ho nechají být. Tím se plní Žalm 34:20: „Střeží všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebyla zlomena.“

Aby se vojáci přesvědčili, že Ježíš je skutečně mrtvý, bodnou ho kopím do boku, do blízkosti srdce. Okamžitě vyteče „krev a voda“. (Jan 19:34) A tím se plní další proroctví: „Budou se dívat na toho, kterého probodli.“ (Zecharjáš 12:10)

U popravy je i Josef z města Arimatie, bohatý a vážený člen Sanhedrinu. (Matouš 27:57) Je to „dobrý a bezúhonný člověk“, který očekává Boží království. Je „Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před Židy“ to tají. Přesto nepodpořil rozsudek, který nejvyšší soud nad Ježíšem vynesl. (Lukáš 23:50; Marek 15:43; Jan 19:38) Sebere odvahu a jde požádat Piláta o Ježíšovo tělo. Pilát si nechává zavolat velícího důstojníka, který mu potvrdí, že Ježíš je mrtvý. Nato Pilát Josefově žádosti vyhoví.

Josef koupí čisté, jemné plátno a sundá Ježíšovo tělo z kůlu. Pak ho připravuje na pohřeb. Pomáhá mu při tom Nikodém, „který kdysi Ježíše navštívil v noci“. (Jan 19:39) Přinese asi 100 římských liber (33 kilogramů) drahé směsi myrhy a aloe. Podle židovského pohřebního zvyku zavinou Ježíšovo tělo spolu s těmito vonnými látkami do pruhů plátna.

Josef má nedaleko novou hrobku vytesanou ve skále. Nechá do ní položit Ježíšovo tělo a vchod zavalit velkým kamenem. Všechno se to děje ve spěchu, protože se blíží sabat. S přípravou Ježíšova těla na pohřeb možná pomáhala i Marie Magdaléna a Marie, matka Jakuba Menšího. Teď tyto ženy pospíchají domů, aby „připravily vonné látky a oleje“, které chtějí po sabatu použít k dalšímu ošetření Ježíšova těla. (Lukáš 23:56)

Následující den, o sabatu, se přední kněží a farizeové vydají k Pilátovi a říkají: „Pane, vzpomněli jsme si, že když byl ten podvodník ještě naživu, řekl: ‚Po třech dnech budu vzkříšen.‘ Proto přikaž, aby hrob až do třetího dne hlídali. Jinak by jeho učedníci mohli přijít, ukrást ho a říct lidem: ‚Byl vzkříšen z mrtvých!‘ Ten poslední podvod by pak byl horší než ten první.“ Pilát jim odpovídá: „Tady máte stráž. Jděte a zajistěte hrob, jak umíte.“ (Matouš 27:63–65)

V neděli časně ráno jdou Marie Magdaléna, Jakubova matka Marie a další ženy k Ježíšově hrobce a nesou si s sebou vonné látky. Jedna druhé říkají: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Marek 16:3) Došlo ale k zemětřesení a Boží anděl kámen odvalil. Když tedy ženy dorazí na místo, vidí, že kámen není před vchodem, stráže jsou pryč a hrobka je zřejmě prázdná!