Pro ženy je to obrovský šok, když dorazí k hrobce a ta je na první pohled prázdná. Marie Magdaléna hned běží „za Šimonem Petrem a za tím učedníkem, kterého Ježíš miloval“, apoštolem Janem. (Jan 20:2) Ostatní ženy ale u hrobky uvidí anděla. A uvnitř najdou dalšího, „oblečeného v bílém rouchu“. (Marek 16:5)

Jeden z nich jim říká: „Nebojte se. Vím, že hledáte Ježíše, kterého přibili na kůl. Není tady, byl vzkříšen, přesně jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Pak rychle jděte, řekněte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých, a řekněte jim: ‚Jde před vámi do Galileje.‘“ A tak ženy „se strachem i velkou radostí“ utíkají za učedníky, aby jim o tom pověděly. (Matouš 28:5–8)

Marie mezitím našla Petra a Jana. Sotva popadá dech, když jim říká: „Odnesli Pána z hrobky a nevíme, kam ho položili.“ (Jan 20:2) Petr a Jan se k hrobce okamžitě rozběhnou. Jan je rychlejší a dorazí tam první. Nahlédne dovnitř, uvidí tam ležet pruhy plátna, ale zůstane venku.

Když k hrobce doběhne Petr, rovnou do ní vejde. I on vidí pruhy plátna a také látku, kterou měl Ježíš ovázanou kolem hlavy. Pak za ním vejde dovnitř i Jan. Teď už věří tomu, co Marie říkala. I když se Ježíš zmiňoval o tom, že bude vzkříšen, ani jednomu z nich to zatím nedochází. (Matouš 16:21) Celí zmatení odchází domů. Marie se mezitím vrátila k hrobce a zůstává tam.

Ostatní ženy tou dobou spěchají za učedníky, aby jim řekly, že Ježíš je vzkříšený. Cestou se ale stane něco překvapivého. Potkají samotného Ježíše, který je pozdraví: „Buďte zdrávy!“ Ženy mu padnou k nohám a pokloní se mu. Ježíš jim říká: „Nebojte se. Jděte a řekněte mým bratrům, aby šli do Galileje. Tam mě uvidí.“ (Matouš 28:9, 10)

Když předtím došlo k zemětřesení a objevili se andělé, strážci u hrobky „se třásli a nemohli se ani hnout“. Jakmile se vzpamatovali, šli do města a „oznámili předním kněžím všechno, co se stalo“. Kněží se pak sešli se staršími muži, aby se společně poradili. Dohodli se, že vojáky podplatí, aby zatajili, jak to doopravdy bylo, a aby tvrdili: „V noci, když jsme spali, přišli jeho učedníci a ukradli ho.“ (Matouš 28:4, 11, 13)

Když římští vojáci usnou na hlídce, klidně za to můžou dostat trest smrti. Kněží proto strážcům slibují: „Kdyby se o tom [o jejich lži, že usnuli] doslechl místodržitel, vysvětlíme mu to a vy si s tím nebudete muset dělat starosti.“ (Matouš 28:14) Vojáci si úplatek vezmou a udělají, co kněží říkají. A tak se nepravdivá zpráva o tom, že Ježíšovo tělo ukradli učedníci, mezi Židy hodně rozšíří.

Marie Magdaléna pořád ještě pláče u hrobky. V jednu chvíli se do ní nakloní a uvidí tam dva anděly v bílých oděvech. Oba sedí na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jeden u hlavy a jeden u nohou. „Ženo, proč pláčeš?“ ptají se Marie. Ta jim odpovídá: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Pak se otočí a uvidí ještě někoho. Ten muž se jí zeptá na to samé, co andělé, a dodává: „Koho hledáš?“ Marie si myslí, že je to zahradník, a tak mu říká: „Pane, pokud jsi ho vzal, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho odnesu.“ (Jan 20:13–15)

Ve skutečnosti Marie mluví se vzkříšeným Ježíšem, jenom ho nepoznala. Když jí ale řekne „Marie!“, okamžitě je jí jasné, o koho jde, protože si dobře pamatuje způsob, jakým ji oslovoval. Nadšeně vykřikne: „Rabboni!“ (což znamená „učiteli“). Má ale strach, že by mohl teď hned vystoupit do nebe, a tak se ho chytí. Ježíš jí říká: „Nedrž se mě, ještě jsem nevystoupil k Otci. Jdi ale k mým bratrům a řekni jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu.‘“ (Jan 20:16, 17)

Marie běží na místo, kde jsou shromáždění apoštolové s dalšími učedníky, a říká jim: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20:18) Pak jim vypráví o setkání s Ježíšem a tím jen potvrzuje to, co už učedníci slyšeli od ostatních žen. Přesto jim to všechno připadá „jako nesmysl“. (Lukáš 24:11)

V neděli 16. nisanu jsou učedníci dost skleslí. Nedochází jim, co vyplývá z toho, že je hrobka prázdná. (Matouš 28:9, 10; Lukáš 24:11) Později ten den se Kleofáš a ještě jeden učedník vydávají z Jeruzaléma do vesnice Emauzy, která leží asi 11 kilometrů daleko.

Cestou probírají události, ke kterým v uplynulých dnech došlo. Pak se k nim připojí nějaký muž a zeptá se: „O čem spolu cestou debatujete?“ Kleofáš mu odpoví: „Jsi snad cizinec a bydlíš v Jeruzalémě sám, že nevíš, co se tam v těchto dnech stalo?“ Muž se ptá: „A co se stalo?“ (Lukáš 24:17–19)

„To ohledně Ježíše Nazaretského,“ říkají učedníci. „My jsme doufali, že on je ten, kdo osvobodí Izrael.“ (Lukáš 24:19–21)

Kleofáš a druhý učedník potom vypráví, co se přihodilo ten den. Popisují, jak několik žen přišlo k hrobce, kde byl pohřbený Ježíš, ale našly ji prázdnou. Ty ženy se navíc staly očitými svědky něčeho nadpřirozeného – objevili se jim andělé, kteří řekli, že Ježíš je naživu. Učedníci také vypráví o tom, že k hrobce se šli podívat i jiní a „zjistili, že je to přesně tak, jak ženy řekly“. (Lukáš 24:24)

Oba učedníci jsou ze všech těch událostí očividně zmatení. Ten neznámý muž chce napravit jejich nesprávné uvažování, které jim brání uvěřit, že Ježíš byl vzkříšen. Říká: „Vy nerozumní s nevnímavým srdcem! Jak těžké je pro vás uvěřit všemu, co říkali proroci! Copak nebylo nutné, aby to Kristus vytrpěl a získal svou slávu?“ (Lukáš 24:25, 26) Pak jim vysvětluje řadu pasáží z Písma, které se vztahují na Krista.

Nakonec všichni tři přichází k Emauzům. Oba učedníci by si rádi poslechli víc, a tak na muže naléhají: „Zůstaň s námi, protože se blíží večer a brzy bude tma.“ Muž souhlasí a společně si dají něco k jídlu. Když se muž pomodlí, rozláme chleba a podá jim ho, učedníci poznají, že je to Ježíš. On jim ale zmizí. (Lukáš 24:29–31) Teď jsou si stoprocentně jistí, že Ježíš je naživu!

Oba učedníci nadšeně sdílí svoje pocity: „Nehořelo snad naše srdce, když s námi po cestě mluvil a jasně nám vysvětloval Písmo?“ (Lukáš 24:32) Rychle se vydávají zpět do Jeruzaléma, kde nachází apoštoly pohromadě s dalšími učedníky. Než může Kleofáš a druhý učedník popsat, co zažili, ostatní jim říkají: „Pán byl opravdu vzkříšen a objevil se Šimonovi!“ (Lukáš 24:34) Pak ti dva učedníci vypráví, jak se Ježíš objevil jim. I oni ho viděli na vlastní oči.

Najednou se ale stane něco, co všechny šokuje – Ježíš se objeví v místnosti, kde právě jsou! Zdá se to neuvěřitelné, protože učedníci předtím ze strachu z Židů zamkli dveře. Přesto je teď Ježíš mezi nimi. Poklidně jim říká: „Pokoj vám.“ Oni jsou ale vyděšení. Podobně jako před nějakou dobou si myslí, „že vidí ducha“. (Lukáš 24:36, 37; Matouš 14:25–27)

Aby Ježíš dokázal, že není žádný přízrak ani nějaká jejich fantazie, ale že má lidské tělo, ukazuje jim svoje ruce a nohy a říká: „Proč jste rozrušení a proč v srdci pochybujete? Podívejte se na moje ruce a nohy, že jsem to já. Dotkněte se mě a podívejte se: Duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte u mě.“ (Lukáš 24:36–39) Jsou užaslí a bez sebe radostí, ale i tak je pro ně těžké tomu uvěřit.

Ježíš se je dál snaží přesvědčit, že je skutečný, a tak se ptá: „Máte tu něco k jídlu?“ Podají mu kus pečené ryby a on ji sní. Pak je vybízí: „Vzpomeňte si, co jsem vám říkal, dokud jsem byl [před svou smrtí] ještě s vámi, totiž že se musí splnit všechno, co je o mně napsané v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a v Žalmech.“ (Lukáš 24:41–44)

Ježíš už předtím pomohl Kleofášovi a učedníkovi, který cestoval s ním, aby pochopili význam určitých pasáží z Písma. A teď dělá to samé pro všechny ostatní. Říká: „Je napsáno, že Kristus bude trpět a třetí den vstane z mrtvých a že se bude na základě jeho jména ve všech národech kázat pokání k odpuštění hříchů, počínaje Jeruzalémem. Vy o tom máte vydávat svědectví.“ (Lukáš 24:46–48)

Z nějakého důvodu teď s nimi není apoštol Tomáš. Ostatní mu v následujících dnech nadšeně říkají: „Viděli jsme Pána!“ On jim ale odpovídá: „Pokud neuvidím na jeho rukou rány po hřebech a nedotknu se jich prstem a nedotknu se rukou rány v jeho boku, rozhodně tomu neuvěřím.“ (Jan 20:25)

O osm dní později jsou učedníci znovu pohromadě v zamčené místnosti a tentokrát je s nimi i Tomáš. Objeví se mezi nimi zhmotnělý Ježíš a zdraví je: „Pokoj vám.“ Obrací se k Tomášovi a říká: „Podívej se na moje ruce a dotkni se jich. Natáhni ruku a dotkni se rány v mém boku a už nepochybuj, ale věř!“ Tomáš vykřikne: „Můj Pane a můj Bože!“ (Jan 20:26–28) Už nemá žádné pochybnosti o tom, že Ježíš je naživu jako mocná duchovní bytost, která zastupuje Boha Jehovu.

„Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl?“ říká Ježíš. „Šťastní jsou ti, kdo neviděli, a přesto věří.“ (Jan 20:29)