Svědkové Jehovovi na Novém Zélandu – mírumilovní a zbožní křesťané

Dne 21. října 1940 Nový Zéland označil svědky Jehovovy za organizaci, která se podílí na rozvratné činnosti a je hrozbou pro společnost. V důsledku toho zažívali místní svědkové Jehovovi mnoho těžkostí. To je ale neodradilo. Dál se scházeli, aby uctívali Boha, i když riskovali, že k nim vtrhne policie a budou zatčeni.

Andy Clarke, který tehdy ještě svědkem Jehovovým nebyl, viděl, že jeho manželka Mary je navzdory všemu nebezpečí odhodlaná dál chodit na shromáždění. Bál se, že Mary na shromáždění zatknou, a tak na ně začal chodit s ní. Řekl jí: „Jestli tě zatknou, tak mě budou muset zatknout taky!“ Od té doby chodil Andy s manželkou na všechna shromáždění a časem se dal také pokřtít. V době druhé světové války bylo na Novém Zélandu pronásledováno mnoho svědků Jehovových, ale stejně jako Mary byli rozhodnutí zůstat Bohu věrní.

Slouží Bohu i ve vězení

Když jednou 78letý John Murray chodil dům od domu a mluvil s lidmi o Bibli, zastavila ho policie. Soud ho usvědčil z rozvratné činnosti. Před soudem skončily i desítky dalších svědků. Někteří dostali pokutu, jiní byli opakovaně odsouzeni až na tři měsíce do vězení.

Svědkové Jehovovi žijí podle Bible a z důvodu svědomí odmítají vojenskou službu. (Izajáš 2:4) V důsledku toho si mnozí z nich hodně vytrpěli, když byli během války povoláni k armádě. Asi 80 bratrů bylo místo vojenského výcviku posláno do internačních táborů, kde měli strávit celou válku. Navzdory špatnému zacházení a kruté zimě tam bratři dál s radostí uctívali Jehovu.

V internačních táborech svědkové okamžitě začali organizovat pravidelná shromáždění a kazatelskou službu. Fungovali jako sbor a kázali ostatním vězňům. V některých táborech bratři dokonce mohli v přítomnosti vězeňské stráže pořádat sjezdy. Někteří vězni v táboře studovali Bibli a dali se tam pokřtít.

Bruce, nejmladší syn Mary a Andyho, o kterých už byla zmínka, bral pobyt v táboře jako příležitost dozvědět se víc o Bibli a o Bohu. Vzpomíná: „Připadal jsem si jako ve škole, protože jsem čerpal vědomosti od zkušenějších bratrů. Hodně jsem se toho od nich naučil.“

V roce 1944 vláda zvažovala, že některé bratry z internačních táborů propustí. Vojenští představitelé s tím ale nesouhlasili. Byli přesvědčení, že když svědky propustí, budou o své víře dál mluvit. Ve zprávě uvedli: „Další zadržování umožní mít jejich fanatismus do jisté míry pod kontrolou, ale tito lidé se stejně nikdy nezmění.“

Nepředstavují žádnou hrozbu

Protože se o zákazu naší činnosti hodně mluvilo, někteří lidé začali být zvědaví, co jsou svědkové Jehovovi zač. Časem si mnozí z nich uvědomili, že svědkové nepředstavují pro společnost žádnou hrozbu. Zjistili, že jsou to mírumilovní křesťané, kteří nikomu neubližují. To přispělo k tomu, že počet svědků na Novém Zélandu vzrostl v letech 1939 až 1945 z 320 na 536.

Někteří rozumní státní úředníci občas uznali, že zákaz svědků Jehovových je neopodstatněný. Například jeden soudce zamítl žalobu proti bratrovi, který se účastnil kazatelské služby. Řekl: „Dělat z distribuce Biblí trestný čin je pro mě naprosto nemyslitelné. Je to v rozporu s mým přesvědčením i s tím, jak chápu právo.“

Na konci války, když byl zákaz konečně zrušen, se svědkové s nadšením pustili do práce a chtěli s co nejvíce lidmi mluvit o Božím království. V roce 1945 poslala pobočka všem sborům na Novém Zélandu dopis, ve kterém stálo: „Buďme všichni taktní, přátelští a ke všem laskaví. S nikým se nedohadujte a vyhýbejte se sporům. Pamatujte na to, že lidé, se kterými mluvíme, jsou o tom, čemu věří, upřímně přesvědčení. ... Je mezi nimi ještě mnoho Pánových ovcí, které musíme vést k Jehovovi a jeho Království.“

Svědkové Jehovovi na Novém Zélandu pokračují v kazatelské činnosti i dnes. Mluví o Bibli s místními obyvateli i s turisty. Například čtyři svědkové ve městě Turangi jednoho dne během pár hodin mluvili s 67 turisty ze 17 zemí.

Lidé na Novém Zélandu už vědí, že svědkové Jehovovi jsou mírumilovní a zbožní křesťané, kteří si váží Bible a snaží se podle ní žít. Každý rok se k nim přidávají stovky lidí a dávají se pokřtít. V roce 2019 bylo na Novém Zélandu víc než 14 000 svědků. Mají radost, že můžou společně sloužit Jehovovi.