Svou věrnou oddaností Bohu má rodina ovlivnila můj život
VYPRÁVÍ HORST HENSCHEL
„Jestliže dostaneš tento dopis, raduj se, protože jsem vytrval až do konce. Za dvě hodiny budu popraven.“ To byla úvodní slova posledního otcova dopisu, který poslal mně. Dne 10. května 1944 byl popraven, protože odmítl sloužit v Hitlerově armádě. Jeho věrná oddanost Bohu a stejně i věrná oddanost mé matky a sestry Elfriede hluboce ovlivnily můj život.
TATÍNEK začal číst publikace svědků Jehovových v roce 1932, přibližně v době, kdy jsem se narodil. Kromě jiného viděl také pokrytectví duchovenstva. Proto neměl žádný hlubší zájem o církve.
Krátce poté, co v roce 1939 začala druhá světová válka, byl otec odveden do německé armády. „Podle Bible bych tam neměl jít,“ řekl mamince. „Tohle zabíjení není správné.“
Maminka odpověděla: „Zabijí tě, když tam nepůjdeš. A co se pak stane s tvou rodinou?“ Z tatínka se tedy stal voják.
Maminka, která do té doby Bibli nestudovala, se konečně pokoušela navázat spojení se svědky Jehovovými, což tehdy bylo velmi nebezpečné. Objevila Doru, jejíž manžel byl za svou víru v koncentračním táboře. Dora dala mamince časopis Strážná věž, ale důrazně jí řekla: „Pamatujte si, kdyby gestapo (tajná policie) zjistilo, že jsem vám tohle dala já, mohu přijít o život.“
Později maminka dostala další publikace svědků Jehovových a začala si vážit biblických pravd, které byly v těchto publikacích obsaženy. Časem nás v našem bytě v Míšni začal navštěvovat Max Ruebsam z blízkých Drážďan. Studoval s námi Bibli, i když jemu samotnému kvůli tomu hrozilo velké nebezpečí. Zanedlouho potom byl opravdu zatčen.
Na základě biblického studia maminka získala víru v Jehovu, zasvětila mu svůj život a v květnu 1943 to symbolizovala křtem ve vodě. Tatínek a já jsme byli pokřtěni o několik měsíců později. Přibližně ve stejné době byla pokřtěna i moje dvacetiletá sestra Elfriede, která pracovala v Drážďanech. A tak jsme uprostřed druhé světové války všichni čtyři zasvětili život Jehovovi. V roce 1943 maminka porodila naši nejmladší sestřičku Renate.
Za svou víru jsme byli pronásledováni
Předtím než jsem byl pokřtěn, jsem odešel z Hitlerjugend. Když jsem odmítal zdravit Hitlerovým pozdravem, jak se to ve škole denně vyžadovalo, učitelé mě bili. Ale já jsem měl radost, protože za podpory svých rodičů jsem zůstal věrný.
Byly však chvíle, kdy jsem buď kvůli tělesnému trestu, nebo ze strachu říkal „Heil Hitler!“. Tehdy jsem chodil domů s očima plnýma slz a moji rodiče se se mnou modlili, abych si dodal odvahy a příště vzdoroval útokům nepřítele. Ze strachu jsem nejednou neudělal to, co bylo správné, ale Jehova mě nikdy neopustil.
Jednoho dne přišlo gestapo a prohledalo náš dům. „Jste svědek Jehovův?“ zeptal se jeden gestapák maminky. Dosud ji vidím, jak se opírá o dveřní sloupek a pevně říká „Ano!“, přestože ví, že to pro ni nakonec bude znamenat uvěznění.
Dva týdny nato, když se maminka věnovala Renate, které ještě nebyl ani rok, ji gestapo přišlo zatknout. Maminka protestovala: „Právě krmím dítě!“ Žena, která přišla s policistou, jí však děťátko vzala z náručí a přikázala: „Připravte se! Musíte odejít.“ Pro maminku to určitě nebylo lehké.
Tatínek tehdy ještě nebyl zatčen, a proto moje malá sestřička a já jsme zůstali v jeho péči. Jednou ráno před odchodem do školy, asi dva týdny potom, co byla odvedena maminka, jsem tatínka pevně objal. Ten den byl tatínek zatčen, protože odmítl vrátit se do služby u vojska. A tak když jsem odpoledne přišel domů, byl pryč a už nikdy jsem ho neviděl.
Mě a moji sestřičku dostali do poručnictví prarodiče a jiní naši příbuzní, kteří všichni byli proti svědkům Jehovovým, a někteří z nich byli příslušníky nacistické strany. Nedovolili mi číst Bibli. Tajně jsem si ji však opatřil od jedné sousedky a četl jsem ji. Také jsem klekal u postýlky své sestřičky a modlil se.
Má sestra Elfriede mezitím statečně snášela zkoušky své víry. Odmítla dále pracovat v drážďanské továrně, která vyráběla střelivo, ale podařilo se jí získat zaměstnání v Míšni, kde pečovala o parky a zahrady. Když si chodila do kanceláře vyzvednout plat, odmítala zdravit „Heil Hitler!“. Časem byla zatčena a uvězněna.
Několik týdnů po uvěznění Elfriede onemocněla záškrtem a spálou a zemřela. Bylo jí teprve jednadvacet let. V jednom ze svých posledních dopisů citovala Lukáše 17:10: „Když jste udělali všechno, čím jste byli pověřeni, řekněte: ‚Jsme neužiteční otroci. Co jsme udělali, to jsme měli udělat.‘“ Elfriedina věrná oddanost Bohu je pro mě stále posilující pomocí. (Kolosanům 4:11)
Otcova zkouška
Když byl tatínek uvězněn, navštívil ho ve vězení můj dědeček — maminčin otec — a snažil se ho přimět ke změně smýšlení. Tatínka před něj přivedli spoutaného řetězy na rukou i na nohou. Pevně odmítl dědečkův návrh, aby kvůli svým dětem nastoupil vojenskou službu. Jeden z vězeňských dozorců dědečkovi řekl: „Ten člověk by nejednal jinak, i kdyby měl deset dětí.“
Dědeček se vrátil domů strašně rozzlobený. Řval: „Ten kriminálník! Ten budižkničemu! Jak může opustit své vlastní děti?“ Dědeček byl sice rozčilený, ale já jsem byl šťastný, protože jsem se dozvěděl, že tatínek zůstává pevný.
Tatínek byl nakonec odsouzen k smrti a sťat. O něco později jsem od něho dostal ten poslední dopis. Nevěděl, kde je uvězněna maminka, a proto napsal mně. Šel jsem do své ložnice v podkroví a přečetl si první slova dopisu citovaná v úvodu tohoto článku. Byl jsem smutný a plakal jsem, ale měl jsem radost z toho, že tatínek zůstal věrný Jehovovi.
Maminčin zármutek
Maminku poslali do věznice v jižním Německu, kde čekala na soudní proces. Jednou k ní do cely přišel dozorce a přívětivě jí řekl, že by měla zůstat sedět. Maminka však vstala a řekla: „Už vím, že můj manžel byl usmrcen.“ Později jí poslali otcovo oblečení potřísněné krví, němého svědka mučení, které vytrpěl před smrtí.
Při jiné příležitosti maminku zavolali do vězeňské kanceláře a nečekaně jí sdělili: „Vaše dcera zemřela ve věznici. Jak si přejete, aby byla pohřbena?“ Toto oznámení bylo tak náhlé a nečekané, že maminka zpočátku nevěděla, co má říci. Podepřela ji však její silná víra v Jehovu.
Moji příbuzní se o mě a o mou sestřičku dobře starali. Jednali s námi laskavě. Jeden z nich dokonce šel za mými učiteli a požádal je, aby se mnou měli trpělivost. Učitelé tedy ke mně také začali být velmi přívětiví a netrestali mě, i když jsem je nezdravil slovy „Heil Hitler!“. Tuto laskavost mi všichni projevovali jen proto, aby mě odvrátili od mého přesvědčení založeného na Bibli. A je smutné, že se jim to do určité míry podařilo.
V květnu 1945 válka skončila a já jsem jen několik měsíců předtím dobrovolně navštívil určité schůzky nacistické mládežnické organizace. Psal jsem o tom mamince a ta z mých dopisů získala dojem, že jsem opustil svůj cíl sloužit Jehovovi. Později mi řekla, že těmito dopisy byla zdrcena mnohem víc, než když se dozvěděla o otcově a Elfriedině smrti.
Brzy po skončení války se maminka vrátila z vězení. S její pomocí jsem znovu získal duchovní vyrovnanost.
Nastupuji celodobou službu
Koncem roku 1949, čtyři roky po skončení druhé světové války, jeden cestující dozorce rozebíral biblický text z Malachiáše 3:10: „‚Přineste všechny desáté díly do zásobárny, ať je v mém domě jídlo; a vyzkoušejte mě, prosím, v tomto ohledu,‘ řekl Jehova vojsk.“ To mě přimělo, abych vyplnil přihlášku do celodobé kazatelské služby. A tak jsem se 1. ledna 1950 stal průkopníkem, jak se říká celodobým služebníkům. Později jsem se přestěhoval do Spremberku, kde byl nedostatek průkopníků.
V srpnu téhož roku jsem byl pozván, abych sloužil v kanceláři odbočky svědků Jehovových v Magdeburku ve východním Německu. Dva dny po mém příjezdu, 31. srpna, však na náš pozemek vtrhli policisté a tvrdili, že se tam skrývají zločinci. Většina svědků byla zatčena a uvězněna, ale mně se podařilo uniknout a odjet do Západního Berlína, kde byla kancelář Watch Tower Society. Tam jsem vyprávěl, co se přihodilo v Magdeburku. V kanceláři mi zároveň řekli, že v celém východním Německu bylo zatčeno mnoho svědků. A dozvěděl jsem se, že mě policie hledala i ve Spremberku.
Zatčen a vězněn
Byl jsem pověřen průkopnickou službou ve východním Berlíně. Po několika měsících, kdy jsem sloužil jako kurýr a nosil jsem biblickou literaturu ze Západního Berlína do východního Německa, jsem byl zatčen a odvezen do města Cottbus, kde jsem byl postaven před soud a odsouzen ke dvanácti letům vězení.
Mimo jiné jsem byl obviněn z podněcování k válce. Při přelíčení jsem ve své závěrečné výpovědi řekl: „Jak mohu být já, svědek Jehovův, odsouzen za podněcování k válce, když můj otec právě proto, že byl svědek Jehovův, odmítl zúčastnit se války a byl za to popraven?“ Tyto lidi však pravda nezajímala.
Pomyšlení na to, že jsem uvězněn na 12 let, pro mě v devatenácti letech nebylo lehké. Věděl jsem však, že mnozí jiní dostali podobný rozsudek. Úředníci vězeňské správy někdy svědky rozdělili, ale potom jsme rozmlouvali o biblických pravdách s jinými vězni a z některých se stali svědkové.
Jindy nás svědky drželi ve stejném vězeňském bloku. Tehdy jsme se mohli lépe soustředit na poznávání Bible. Učili jsme se nazpaměť celé kapitoly z Bible, a dokonce jsme se pokoušeli naučit se zpaměti celé biblické knihy. Na každý den jsme si stanovili cíl, co uděláme a co se naučíme. Někdy jsme byli tak zaměstnaní, že jsme jeden druhému říkali „nemám čas“, i když jsme celý den strávili ve svých celách a nedostali jsme žádnou práci.
Výslechy vedené státní policií bývaly vyčerpávající. Někdy možná probíhaly ve dne v noci a byly provázeny všemožnými výhrůžkami. Jednou jsem byl tak vyčerpaný a sklíčený, že i modlit se pro mě bylo těžké. Za dva nebo tři dny jsem bez jakéhokoli zvláštního důvodu sejmul ze stěny ve své cele kus kartonu, na kterém byl napsán vězeňský řád. Když jsem ho obrátil, viděl jsem, že tam je něco napsáno. Přiblížil jsem karton k slabounkému světlu, které bylo v cele, a uviděl jsem slova: „Nebojte se těch, kdo mohou tělo zničit nám“ a „jako zřítelnici oka svého chrání nás Bůh sám“. Tato slova jsou nyní součástí písně číslo 27 ve zpěvníku svědků Jehovových.
V této cele byl určitě jiný bratr v podobné situaci a Jehova Bůh ho posílil. Ihned jsem znovu získal duchovní sílu a děkoval jsem Jehovovi za toto povzbuzení. Nikdy nechci zapomenout na tuto lekci, která mě naučila, že sice nemohu být úspěšný z vlastní síly, ale že s Jehovovou pomocí nic není nemožné.
Maminka se mezitím odstěhovala do západního Německa, takže jsme spolu v té době neměli žádné spojení. Ale měl jsem Hannu, která vyrostla ve stejném sboru jako já a která byla naší rodině velmi blízká. Navštěvovala mě celá ta léta, kdy jsem byl ve vězení, a také mi psala povzbuzující dopisy a posílala mi cenné balíčky potravin. Oženil jsem se s ní v roce 1957, kdy jsem byl po odpykání šesti ze 12 let svého trestu propuštěn.
Moje drahá manželka Hanna věrně slouží po mém boku v různých úkolech, které nám byly přiděleny, a vždy mě ze všech sil podporuje. To všechno, co pro mě po celou dobu naší celodobé služby dělá, jí může oplatit jedině Jehova Bůh.
Služba po propuštění z věznice
Hanna a já jsme začali celodobě sloužit v kanceláři, kterou Watch Tower Society tehdy měla v Západním Berlíně. Dostal jsem za úkol pracovat na stavbě jako tesař. Později jsme začali společně vykonávat průkopnickou službu v Západním Berlíně.
Willi Pohl, který v té době dohlížel na naši činnost v Západním Berlíně, mě povzbuzoval, abych se dál učil angličtinu. Odpověděl jsem: „Nemám čas.“ Přesto jsem velmi rád, že jsem ve studiu angličtiny poslušně pokračoval. Byl jsem proto totiž v roce 1962 pozván do Brooklynu, do desetiměsíčního kurzu 37. třídy školy Gilead. Po mém návratu do Německa 2. prosince 1962 jsem 16 let působil jako cestující dozorce, kdy jsme společně s Hannou navštěvovali sbory po celém Německu. Pak v roce 1978 jsme byli pozváni, abychom sloužili v kanceláři odbočky ve Wiesbadenu. Když byla v polovině osmdesátých let odbočka přemístěna do velkých nových prostor v Selters, řadu let jsme sloužili v tomto překrásném areálu.
Vzácná služební výsada
V roce 1989 se stalo něco naprosto nečekaného — padla Berlínská zeď, a svědkové ve východoevropských zemích se začali těšit ze svobody uctívání. V roce 1992 jsme byli s Hannou pozváni do Lvova na Ukrajině, abychom na tomto území podpořili rychle rostoucí počet hlasatelů Království.
V následujícím roce jsme byli požádáni, abychom šli do Ruska a tam pomáhali organizovat službu Království. V Solněčnom, vesnici vzdálené asi 40 kilometrů od Sankt Peterburgu, byla tehdy otevřena kancelář, která se měla starat o kazatelskou činnost v celém Rusku a ve většině ostatních republik bývalého Sovětského svazu. Když jsme tam přijeli, začala již stavba obytných budov a také velkého komplexu kanceláří a skladů.
Z průběhu zasvěcení nového areálu naší odbočky, které se konalo 21. června 1997, jsme měli bezmeznou radost. Na zvláštním programu v Solněčnom se sešlo celkem 1 492 osob ze 42 zemí. Příští den se zástup 8 400 lidí shromáždil na Petrovského stadionu v Sankt Peterburgu, kde znovu probíhal program k zasvěcení a kde povzbudivé zprávy přednesli i návštěvníci z jiných zemí.
Těšíme se z úžasného vzrůstu, k němuž došlo v patnácti republikách bývalého Sovětského svazu. V roce 1946 na tomto území kázalo asi 4 800 hlasatelů Království. Po téměř 40 letech, v roce 1985, jejich počet vzrostl na 26 905. V deseti republikách bývalého Sovětského svazu, o které se stará naše odbočka zde v Solněčnom, je dnes více než 125 000 hlasatelů Království a v pěti ostatních bývalých sovětských republikách slouží přes 100 000 zvěstovatelů. Byli jsme nesmírně nadšeni, když jsme se dozvěděli, že Slavnosti na památku Kristovy smrti se v dubnu minulého roku v 15 republikách bývalého Sovětského svazu zúčastnilo více než 600 000 lidí!
Žasnu, když vidím, jak velkolepě Jehova Bůh řídí shromažďování a organizování svého lidu v těchto „posledních dnech“. (2. Timoteovi 3:1) Jak říká biblický žalmista, Jehova dává svým služebníkům pochopení, poučuje je o cestě, po níž by měli chodit, a radí jim s okem upřeným na ně. (Žalm 32:8) Považuji za velkou výsadu, že mohu patřit k mezinárodní organizaci Jehovových ctitelů!
[Obrázek na straně 13]
S oběma sestrami v roce 1943
[Obrázek na straně 14]
Otec byl sťat
[Obrázek na straně 14]
Maminka mi pomohla znovu získat duchovní vyrovnanost
[Obrázek na straně 15]
S manželkou Hannou
[Obrázek na straně 16]
Při proslovu k zasvěcení v sále Království v ruské odbočce
[Obrázky na straně 17]
Dvůr a okna jídelny v naší nové odbočce v Rusku