DNE 17. prosince 2010 došla Muhammadu Buazízímu trpělivost. Tento 26letý pouliční prodavač v Tunisku byl zoufalý, protože nemohl sehnat lepší práci. Také si uvědomoval, že zkorumpovaní úředníci chtějí úplatky. To ráno mu inspektoři zabavili zásoby hrušek, banánů a jablek. Když mu brali váhy, snažil se jim v tom zabránit a podle některých očitých svědků mu policistka dala facku.

Ponížený a rozzuřený si šel na blízký úřad stěžovat, ale nikoho to nezajímalo. Před budovou vykřikoval: „A jak mám podle vás uživit rodinu?“ Pak se polil hořlavinou a škrtl sirkou. Za necelé tři týdny na popáleniny zemřel.

Tento zoufalý čin na obyvatele Tuniska silně zapůsobil. Podle mnohých byl impulzem ke vzpouře, která vedla k sesazení tamního režimu. Protesty se brzy rozšířily i do jiných arabských zemí. Evropský parlament udělil v roce 2011 Buazízímu a čtyřem dalším aktivistům Sacharovovu cenu za svobodu myšlení a londýnský deník The Times ho označil za osobnost roku 2011.

Z tohoto příkladu je vidět, že protesty mohou hodně změnit. Co se ale za vlnou protestů v posledních letech skrývá? Dají se problémy řešit i jinak?

Proč lidé tolik protestují?

Častým důvodem je:

• Nespokojenost se sociálním systémem. Když jsou lidé přesvědčeni, že vláda a ekonomika uspokojují jejich potřeby, nemají důvod se bouřit – pracují v zavedeném systému, aby se o sebe postarali. Naproti tomu pokud mají pocit, že tyto systémy jsou zkorumpované a nespravedlivé, nastavené tak, aby to vyhovovalo skupině privilegovaných, zbývá jen krůček k sociálním nepokojům.

• Určitý impulz. Často je to nějaká událost, co pohne lidi k činům, takže ze stavu rezignace dojdou k přesvědčení, že musí něco udělat. Případ Muhammada Buazízího například spustil vlnu protestů v Tunisku. Hladovka aktivisty Anny Hazareho, který bojoval proti korupci, zase nastartovala demonstrace jeho příznivců ve 450 větších i menších městech v Indii.

V Bibli je už dlouho napsáno, že žijeme „ve světě, kde mají někteří lidé moc a jiní pod nimi trpí“. (Kazatel 8:9, Good News Translation) Korupce a nespravedlnost jsou dnes ještě rozšířenější než v době, kdy byla tato slova zapsána. Lidé si víc než kdy dřív uvědomují, že je politické a ekonomické systémy zklamaly. Díky smartphonům, internetu a zprávám, které jsou k dispozici 24 hodin denně, může nějaká událost na odlehlém místě vyvolat reakci na velkém území.

Čeho se protestováním dosáhlo?

Obhájci sociálních nepokojů tvrdí, že protesty přináší dobré výsledky. Patří k nim:

• Pomoc chudým. V období velké krize ve 30. letech minulého století městští úředníci v Chicagu vystěhovávali lidi, kteří neměli na zaplacení nájmu. Následné nepokoje úředníky v jejich akci zastavily, a přiměly je dokonce k tomu, aby některým výtržníkům dali práci. Díky podobným protestům v New Yorku se do svých domovů mohlo vrátit asi 77 000 rodin.

• Dosažení spravedlnosti. Bojkot městských autobusů v Montgomery ve státě Alabama v letech 1955 a 1956 vedl ke zrušení zákona o segregaci v autobusech, neboli vyčlenění míst pro bělochy a černochy.

• Zrušení stavebních projektů. V prosinci 2011 desítky tisíc lidí demonstrovaly proti výstavbě uhelné elektrárny poblíž Hongkongu, protože se obávali znečištění životního prostředí. Projekt byl zrušen.

Samozřejmě že protestující ne vždy dosáhnou svých cílů. Například vláda proti demonstrantům tvrdě zakročí, spíš než aby se podvolila jejich požadavkům. Prezident jednoho státu na Blízkém východě se nedávno o protestním hnutí ve své zemi vyjádřil: „Musíme je udeřit železnou pěstí.“ V této vzpouře zemřely tisíce lidí.

I když demonstranti svých cílů dosáhnou, nevyhnutelně vyvstanou nové problémy. Muž, který pomohl svrhnout hlavu státu jedné africké země, se v rozhovoru pro časopis Time vyjádřil o novém režimu takto: „Byla to utopie, která se rázem zvrhla v chaos.“

Existuje nějaké lepší řešení?

Mnohé známé osobnosti si myslí, že bojovat proti tvrdému režimu je morální povinnost. Například Václav Havel, který strávil léta ve vězení, protože se zastával lidských práv, v roce 1985 napsal: „Nabízí-li [disident] něco, pak pouze svou kůži. A tu nabízí jen proto, že nemá jiný způsob, jak dotvrdit pravdu, za níž stojí.“ (Anatomie jedné zdrženlivosti)

Havlova slova naplnil Muhammad Buazízí a jemu podobní svými zoufalými činy. V jedné asijské zemi se nedávno desítky lidí upálily na protest proti náboženským a politickým represím. Jeden muž vyjádřil pocity, které se skrývají za tímto extrémním jednáním, když redaktorovi časopisu Newsweek řekl: „Nemáme zbraně. Nechceme ubližovat jiným lidem. Co jiného může člověk dělat?“

Řešení takových problémů, jako je nespravedlnost, korupce a útlak, nabízí Bible. Mluví se v ní o vládě, kterou sestavil Bůh, má sídlo v nebi a nahradí neúspěšné politické a ekonomické systémy, které jsou příčinou protestů. Proroctví o nejvyšším představiteli této vlády říká: „Osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Z útlaku a z násilí vyplatí jejich duši.“ (Žalm 72:12, 14)

Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že Boží království je jedinou nadějí na život v míru. (Matouš 6:9, 10) Proto se demonstrací neúčastní. Není ale myšlenka, že Boží vláda odstraní příčiny protestů, utopií? Může to tak vypadat. Mnozí lidé však této vládě důvěřují. Chtěli byste se o ní dozvědět víc?

NARODIL jsem se roku 1965 v chudé rodině v Severním Irsku. Vyrůstal jsem v hrabství Derry během takzvaných Nepokojů – násilných konfliktů mezi katolíky a protestanty, které trvaly přes 30 let. Katolická menšina se cítila diskriminována většinovou protestantskou vládnoucí třídou, kterou obviňovala z nečestných praktik v souvislosti s volbami, policejním dohledem a politikou zaměstnanosti a bydlení.

Bezpráví a nerovnost byly všude, kam jsem se podíval. Už si ani nepamatuju, kolikrát mě zbili, vyvlekli z auta a mířili na mě zbraní a kolikrát mě vyslýchala a hledala policie nebo vojáci. Cítil jsem se jako oběť a říkal si: „Buď si to nechám líbit, nebo budu oplácet.“

Účastnil jsem se pochodů na připomínku takzvané Krvavé neděle z roku 1972, při níž britští vojáci zastřelili 14 lidí. Také jsem se připojil k pochodům na počest republikánských vězňů, kteří v roce 1981 zemřeli proto, že drželi hladovku. Vyvěšoval jsem zakázané vlajky a čmáral protibritské graffiti všude, kde to šlo. Zdálo se, že katolíci jsou pořád obětí zvěrstev nebo vražd, takže stále byl nějaký důvod k protestům. To, co začalo jako pochod, často skončilo velkými výtržnostmi.

Během let na univerzitě jsem se připojil ke studentským protestům za lepší životní prostředí. Později jsem se přestěhoval do Londýna, kde jsem se účastnil socialistických pochodů proti vládní politice, která podle všeho zvýhodňovala vyšší vrstvy na úkor chudých. Zapojoval jsem se do odborářských stávek proti snižování platů a v roce 1990 jsem se účastnil pochodu proti dani z hlavy, při kterém demonstranti zdemolovali Trafalgarské náměstí.

Ze všeho jsem byl ale nakonec rozčarovaný. Protestními akcemi jsme svých cílů nedosáhli, ale často jenom přiložili polínko do ohně nenávisti.

Někdy v té době mě jeden přítel seznámil se svědky Jehovovými. V Bibli mi ukázali, že Bohu není lhostejné lidské utrpení a že lidem vynahradí všechno zlé, co je potkalo. (Izajáš 65:17; Zjevení 21:3, 4) I když lidé mají vznešené cíle, není v jejich silách nastolit spravedlnost a rovnost. Nejenže potřebujeme, aby nás Bůh vedl, ale také aby přemohl neviditelné síly, které stojí za světovými problémy. (Jeremjáš 10:23; Efezanům 6:12)

Teď chápu, že můj boj proti nespravedlnosti byl jako rovnání lehátek na palubě potápějící se lodi. Měl jsem velkou radost, když jsem se dozvěděl, že jednou na této planetě nebude žádné bezpráví a všichni lidé si budou rovni.