Jehovova péče v období příznivém i obtížném (2. Tim. 4:2)

OD KONCE 90. let zažívali svědkové v Gruzii mimořádný vzrůst. Stále přibývali noví zvěstovatelé a zájemci. V roce 1998 se Památné slavnosti zúčastnilo 32 409 osob.

Mnozí zvěstovatelé, včetně starších, ale byli v pravdě poměrně krátce a chyběly jim zkušenosti. Většina z nich potřebovala školení v nejrůznějších oblastech křesťanské služby. Kdo jim ale takové školení poskytne?

Zřízení zemské kanceláře

V březnu 1998 byli do Gruzie posláni Arno a Sonja Tünglerovi, absolventi školy Gilead, která proběhla v Německu. Ve stejném roce vedoucí sbor rozhodl, aby se v Gruzii otevřela zemská kancelář, na kterou by dohlížela ruská pobočka.

Kazatelskou činnost začal brzy řídit zemský výbor. Naše činnost byla právně uznána, a tak se biblické publikace mohly začít dovážet přímo z pobočky v Německu. Díky zákonné registraci také bylo možné nakupovat pozemky pro stavbu sálů Království a budov pobočky.

Období intenzivního školení

Po mnoha letech, kdy byla naše činnost sovětskou vládou zakázána, neuměli mnozí zvěstovatelé sloužit dům od domu. Arno Tüngler vzpomíná: „Většina zvěstovatelů kázala na ulici, ale nebyli zvyklí chodit dům od domu a vracet se k těm, kdo projevili zájem.“

Davit Devidze, který začal v květnu roku 1999 pracovat v nově otevřené zemské kanceláři, říká: „V betelu i ve službě bylo hodně práce. O řadě věcí jsme sice četli, ale nevěděli jsme, jak na ně. A tak jsme sledovali zkušené bratry, které poslal vedoucí sbor, a učili se od nich.“

Pro bratry v Gruzii začalo období intenzivního školení. Užitek ze školení ale neměli jenom oni. Ti, kdo se do Gruzie přestěhovali, aby tam pomohli, se od místních bratrů a sester sami hodně naučili. (Přísl. 27:17)

Na misionáře hluboce působí láska místních bratrů

Arno a Sonja rádi vzpomínají na to, jak vřele je svědkové v Gruzii přijali. Místní bratři a sestry udělali všechno pro to, aby jim pomohli si na nové působiště zvyknout.

Na Sonju zapůsobila jejich štědrost. Říká: „Manželé, kteří bydleli nedaleko, nám pořád nosili něco dobrého k jídlu. Jedna sestra nás vzala do kazatelské služby, představila nás našemu novému sboru a řekla nám toho hodně o gruzínské kultuře. Jiná sestra nás trpělivě učila gruzínsky.“

Warren a Leslie Shewfeltovi, kteří byli do Gruzie posláni z Kanady v roce 1999, vypráví: „Nadchlo nás, jakou lásku mezi sebou bratři a sestry v Gruzii mají. Pochopili jsme, že se od nich můžeme hodně naučit. Všichni, včetně mladých, se k sobě hezky chovali a bylo vidět, že se mají opravdu rádi.“

Ti, kdo byli do Gruzie posláni z jiných zemí, se nezaměřovali na problémy, se kterými se setkávali, ale na krásné vlastnosti místních lidí. Díky takovému pokornému a laskavému postoji si misionáři své gruzínské bratry brzy získali.

Upřímní lidé reagují na pravdu

V 90. letech reagovalo na dobrou zprávu mnoho upřímných lidí. Jenom v roce 1998 bylo pokřtěno 1 724 nových svědků. Co mnoho Gruzínců podnítilo k tomu, aby se zajímali o pravdu?

Tamazi Biblaia, který sloužil mnoho let jako cestující dozorce, vysvětluje: „Jednou z tradičních hodnot, ke kterým jsou Gruzínci vedeni, je láska k Bohu. A tak když jsme s nimi mluvili o Bibli, přirozeně je to zajímalo.“

Davit Samcharadze, který slouží jako instruktor školy pro zvěstovatele Království, říká: „Když se někdo rozhodl studovat Bibli, příbuzní a sousedé se ho od toho snažili odradit. Výsledkem ale často bylo, že Bibli začali studovat i oni.“

Dobrá zpráva o Království se šířila a změnila život mnoha lidí. V dubnu roku 1999 bylo dosaženo nového vrcholu v počtu přítomných na Památné slavnosti. Zúčastnilo se jí 36 669 osob.

„Je mnoho protivníků“

Apoštol Pavel o své kazatelské činnosti ve starověkém Efezu napsal, že mu byly otevřeny velké dveře, které vedou k činnosti, ale že je mnoho protivníků. (1. Kor. 16:9) Jeho slova výstižně popisují situaci, ve které se svědkové v Gruzii ocitli jen několik měsíců po už zmíněné Památné slavnosti v roce 1999.

V srpnu toho roku členové jedné radikální pravoslavné skupiny, kterou vedl bývalý kněz Vasili Mkalavišvili, zorganizovali v Tbilisi manifestaci, při které veřejně spálili naše publikace. Spustilo to vlnu pronásledování, která trvala čtyři roky.

Několik náboženských fanatiků 17. října 1999 podnítilo 200členný dav, aby vtrhl na shromáždění gldaňského sboru v Tbilisi. Holemi a železnými kříži napadli přítomné a několik svědků muselo být hospitalizováno.

Útočníci bohužel nebyli zatčeni a útoky na svědky pokračovaly. Řada vládních úředníků, včetně prezidenta Ševarnadzeho, násilné útoky ostře odsoudila, ale nepodnikla proti nim žádné konkrétní kroky. Policie navíc na místo obvykle dorazila až dlouho po útoku.

Někdy v té době člen gruzínského parlamentu Guram Šaradze zahájil proti svědkům bezprecedentní očerňující kampaň. Svědky označil za nebezpečnou organizaci. Zdálo se, že příznivé období pro kázání dobré zprávy je věcí minulosti.

Jehovova organizace pomáhá v době pronásledování

Jehovova organizace se ihned snažila svědkům v Gruzii pomoct. Bratři obdrželi pokyny k tomu, jak se mají zachovat, když jsou napadeni. Také jim bylo připomenuto, proč někdy praví křesťané zažívají pronásledování. (2. Tim. 3:12)

Organizace navíc začala bratrům pomáhat i v právním ohledu a obhajovat je u soudů. Bratr, který pracoval v právním oddělení gruzínské pobočky, vzpomíná: „Během těch čtyř let, kdy jsme byli terčem útoků skupiny vedené Vasilim Mkalavišvilim, jsme podali 800 stížností. Žádali jsme úředníky a organizace pro ochranu lidských práv, aby nám pomohli. Světové ústředí svědků Jehovových také zahájilo rozsáhlou informační kampaň, ale zastavit útoky se nepodařilo.“a